Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Jistě, že si tím prošel každý, ale to neznamenalo, že kvůli tomu Wisse méně unavovalo dělat průvodce kdejakému ňoumovi, který se tu objevil. Jemu nikdo průvodce nedělal. "Jestli nějaké jiné kraje jako tenhle vůbec existují," poušklíbl se trošku. "Takhle šílené, myslím. Trochu o tom pochybuju." Zažil tu už vážně hodně, hodně divných věcí. Otázkou bylo, jestli by se chtěl vrátit do obyčejného nudného světa, kdyby dostal tu možnost. Že by si tady za ty roky už snad zvyknul?
Zase si trochu zakašlal, aby náhodou nevyšel ze cviku, a zaposlouchal se do toho, co mu Mireldis vykládá o smečkách. Měl pocit, že něco podobného slyšel už aspoň stokrát. "Vsadím se, že dokážeš s vlky vycházet líp, než já," zachraplal a trochu se zavrtěl, jak hledal pohodlnější polohu. "Já v tom těch nevýhod vidím mnohem víc. Když tě někdo štve, stejně s nimi musíš spolupracovat. Nemůžeš jen tak nakopat zadek členovi svojí smečky. Ani alfě do očí říct, že je idiot, když se jako idiot chová," pokrčil rameny a otřel si čenich. "Radši se budu toulat." A přitom se paktovat s Chaosem, ale to vlčice nemusela vědět. S dalším zakašláním si zhluboka povzdechl. Bylo to vážně otravné a začínal mít navíc vážně celkem hlad. Dokázal si představit, že lov bude ještě větší otrava. Tím spíš, že s ucpaným čenichem skoro nic necítil. A zvedat se mu taky vůbec nechtělo... ale ani umřít hladem. "Neviděla jsi kolem nějakou zvěř?" nadhodil k Mireldis. Třeba by ji přemluvil, aby byla jeho čenichem ona.

Pomalu přikývl. "Je to tu malé, jo. A nově příchozí se poznají snadno podle toho zmateného výrazu, co mají." Ne, že by se bylo čemu divit. Jen by si přál, aby ho tak často nežádali o to, aby jim poradil, kde je, aby je provedl kolem, aby jim všechno prozradil... Bleh. Celkem dlouho už se to nestalo. Snad to tak i zůstane.
Na ideální počasí si asi ještě počkají. Černý na to neměl moc co říct. "Počasí holt jeden neporučí," usoudil a jako by to chtěl ještě potvrdit, znovu se rozkašlal, tentokrát docela dlouze. Už ho z toho začínal bolet celý vlk. Odfrkl si a otřásl se. Měl toho plné zuby a nejradši by šel spát, jenže to docela dobře teď nemohl.
Stejně jako se nemohl vydat na lov, ale to stejně bude muset brzy udělat. Ať už bude zdravý, nebo ne, nechtěl tu umřít hladem. Jestli si měl vybrat mezi tím, aby ho zahubila ta nemoc nebo vyhladovění, snad by radši volil tu první možnost. Nejspíš by to bylo rychlejší. "To máte dobrý," škubl rameny. "Já na týmovou práci moc nejsem. Nikdy jsem nebyl. Takže ne, nejsem ve smečce," odpověděl na její otázku. Teda ne tak docela. Jenže Chaos nebyl smečka jako ty ostatní a on měl navíc dojem, že by neměl každému na potkání vykládat, že k Chaosu patří. "Hádám, že ty jsi?" Jestli mu to už někdy říkala, nepamatoval se. Ještě aby ano, však skoro zapomněl i její jméno.

"Objevují. Je nemožné si pamatovat všechny," zabručel, ne, že by se on někdy extra snažil. Ani se poslední dobou s nikým moc nedružil. Neměl o to moc zájem. Jenže vlci si ho stejně vždycky našli.
Mireldis se naštěstí dál nevyptávala, jen se rozpovídala o rýmě a o počasí a Wissovi to šlo jedním uchem tam a druhým ven. Položil si bolavou hlavu zpátky na tlapy a lehce se otřásl. Cítil se mizerně a při pomyšlení na debatu o počasí mu bylo hned hůř. "Až pořádně napadne, budeme ještě rádi za mráz," okomentoval to jenom. Netěšil se na brodění vysokými závějemi. Takhle by mu to celkem vyhovovalo, kdyby tedy jako naprostý amatér neprochladl hned začátkem zimy. Těžko se toho teď bude zbavovat.
Což okomentovala i sama vlčice s dobře míněnou radou. Sledoval ji zeleným pohledem - to, co říkala, dávalo samozřejmě smysl, ale nepředstavovala si to náhodou trochu moc jednoduše? "To se snáz řekne, než udělá," zachraptěl. "Nemůžu se někde zabednit a kdoví jak dlouho se tam válet. Pokud tedy nemáš metodu i na to, jak může vlk přežít bez jídla," odfrkl si, přičemž mu z čenichu vyletěla docela nechutná nudle. Rychle ji otřel do sněhu. Neměl by asi být na Mireldis nevrlý, ale nemohl si pomoct. Nebylo to prostě tak snadné, jak ona říkala.

Moc si nepřál s nikým mluvit. Ani nebyl rád, že ho takhle někdo vidí. Připadal si jako naprostá troska, vážně ho ještě musela vlčice očumovat? No... Už na to bylo pozdě. Měl se vypařit, dokud byl čas. Přes kvílení meluzíny ale její příchod prostě ani neslyšel. Nejmenovala se mimochodem Mirabel, ale Mireldis. "Skoro jsem to trefil," pokrčil rameny. Nepamatoval si zdaleka jména všech, které na ostrovech potkal, někteří vlci se mu dost míchali dohromady. I když byli i tací, na které nezapomene, ani kdyby chtěl - v dobrém nebo ve zlém.
Vyptávala se dle jeho názoru trochu hloupě, ale vypadalo to, že ji jeho sarkastická odpověď nějak extra neurazila. Dokonce se na něj ještě usmívala. "Asi jo. Pravidla společenského chování šla vždycky tak nějak mimo mě." Ptala se, jestli si uhnal jen obyčejné nachlazení a kde k němu vlastně přišel. Černý se okamžitě rozhodl, že jí nebude prozrazovat, jak jako naprostý pitomec usnul na louce a prostě zasněžil. "Nic horšího to asi nebude," usoudil a pokračoval až po přerušení, které bylo zapříčiněno dalším kašlem, co se mu dral z hrdla: "Ale vlastně nevím, kde jsem k tomu přišel. Asi si mě to prostě našlo. To ten vichr a mráz a podobně," máchl tlapou. Snad se nebude vyptávat dál. Nehodlal to přiznat ani za zlaté prase.

Podřimoval a nabíral síly, které nutně potřeboval, zároveň ale na půl ucha poslouchal, jestli se náhodou někdo neblíží. Nechtěl, aby ho někdo překvapil - stěží by se mohl pořádně bránit, kdyby se náhodou přiblížil někdo nebo něco se špatnými úmysly. Musel ale trochu usnout nebo prostě přes kvílení větru pořádně neslyšel, protože se k němu vážně kdosi připlížil. Když zaslechl hlas, škubl sebou, zvedl prudce hlavu a spatřil vlčici, která mu nebyla neznámá. A ani on jí, soudě dle jejích slov. No skvěle. Poslední, co si přál, bylo, aby ho někdo takhle viděl. Na druhou stranu, tahle vlčice nebyla úplně strašná... aspoň pokud si vzpomínal.
"Jo, známe," řekl chraplavě a neobtěžoval se zvedat. Chtělo se mu jen dál ležet. "Wissfeoh," připomněl jí své jméno. "A ty jsi... Mirabel?" tipnul si i když měl dojem, že to není úplně ono. Nevzpomínal si přesně, už to bylo celkem dávno, co se potkali. Ani na to si nevzpomínal v nějakých živých detailech. Popravdě byl teď jeho mozek dost unavený a lenivý. Moc přemýšlet se mu prostě nechtělo. Trochu kysele se poušklíbl, když se Mirabel-nebo-tak-nějak zeptala, jestli ho neruší. "Vypadá to, že mám nějak extra nabitý program?" otázal se skřípavě a krátce zakašlal. Když už byla tady, stejně bylo pozdě, už ho viděla, jak se tady válí jako chcíplina.

//Sněžné tesáky přes Mlžné pláně

Ani nevěděl, jak vlastně přešel tu mlžnou planinu, která ho tolik štvala. Nějak cestu nevnímal, jen se sunul kupředu. Věděl, že za mlhou je les a v lese si najde nějaké místečko, kam si lehne, bude se moct litovat a čekat, jestli se mu udělá líp nebo hůř, což by pravděpodobně znamenalo, že bude prostě po něm. Netušil, co si to tím spaním pod sněhem uhnal, ale nebylo to vůbec nic příjemného.
Pod prvními stromy lesa se zastavil a rozhlédl se o něco pozorněji kolem. Nechtěl nad tím moc přemýšlet, chtěl si jen lehnout. Když mu pohled padl na starý strom s velkými propletenými kořeny, vůbec neváhal. Vypadalo to jako pelech, který čekal přímo na něj. Odhrabal mezi kořeny sníh, i když se při tom nevyhnul dalšímu záchvatu nepříjemného kašle a pak už se tam jen schoulil do klubíčka.
Stočil se do tak těsného klubka, jak jen to šlo, plášť ho zakrýval a trochu hřál. Přesto se černý vlk chvílemi pořádně rozklepal. Olízl si horký čenich. Asi mám horečku, proběhlo mu hlavou. Položil si třeštící hlavu na kořen a zavřel oči. Cítil se unaveně a mizerně, ale měl dojem, že na umření to ještě nebude. Sbíral síly, aby mohl co nejdřív vyrazit na lov a najít si něco k snědku. Věděl, že nepůjde nikam žebrat o pomoc. Nechtěl, aby ho takhle někdo viděl. Snad ho ani nikdo nenajde. Potlačoval kašel, jak jen to šlo, aby na sebe neupozorňoval, ale pokaždé se mu to stejně nepodařilo. Jestli šel někdo kolem, pravděpodobně ho musel slyšet, jak tu kašle a jak mu hvízdá v čenichu.

//Červená louka

Portál mu nedělal zrovna dobře ani za nejlepších okolností, takže očekával, že to v jeho ne zrovna nejlepší kondici bude zážitek ještě tak desetkrát nepříjemnější. Nespletl se. Vyklopýtal z něj v horách, div, že nespadl na tlamu, jak se mu zatočila hlava. Všechno se s ním zhouplo, žaludek se odmítavě sevřel a stačil jen sklonit tlamu k zemi, aby si aspoň nepozvracel nohy. Sprostě zaklel a chvíli jen stál se zavřenýma očima, čekal, až mu přestane třeštit hlava a trochu nabyde ztracenou rovnováhu. Nějakou chvíli mu to trvalo, ale věděl, že tady v horách nemůže otálet moc dlouho. Nejspíš bylo pitomé se sem vůbec vydávat, ale on už nechtěl být v těch divných jižních krajích. Tady kolem to vždycky znal líp, víc se mu tu líbilo, věřil, že si dokáže snáze najít nějaké místo, kam se schová. Jen musel zmizet z hor, protože už jen za tu chvíli, co tu stál, se na kvílícím větru rozklepal jako ratlík. Pomalu a opatrně se vydal z kopce dolů. Párkrát se pořádně rozkašlal a musel čekat, až ho to přejde. Jednou zakopl a pěkných pár metrů se klouzal dolů po boku, čekal, že každou chvíli musí přijít sráz, ze kterého se zřítí a přece jenom se zabije, ale nic takového se nestalo. Prostě zastavil, vyškrábal se na nohy a klopýtal dál.

//Začarovaný les přes Mlžné pláně

Probudil se do třeskuté zimy. Ani si nepamatoval, kdy vlastně usnul, ale někdy mezi tím okamžikem a okamžikem jeho procitnutí stačil napadnout sníh. Nejen kolem něj, ale částečně i na něj. Stěží rozlepil oči a zamžoural na tu bílou pohromu všude kolem. Raději by snad byl, kdyby se neprobudil. Už to bylo dávno, co se pořádně nachladil, ale jakmile se probral, okamžitě věděl, že teď se mu to přihodilo. Promrzl tady na kost. Chraplavě se nadechl a vzápětí se rozkašlal, chrastilo v něm jako ve zralé makovici. Výborně. Skvěle. Co tady vlastně dělal? Nebyl tady s tou... Corinne? Jenže vlčice byla dávno fuč. Měla dost rozumu, aby se zdekovala pryč z otevřené pláně, když začalo mrznout - nebo možná ještě předtím, když její společník prachsprostě vytuhnul.
Uvažoval, že by prostě zůstal ležet. Cítil se strašně starý a unavený. Měl vůbec nějaký důvod se dál snažit? Až přijde noc, ještě se ochladí a on potom hezky usne už navždycky. Bylo by to tak krásně snadné. Problém byl, že on byl vždycky hrozně paličatý. Nelíbilo se mu, že by se měl vzdát tak lehce. Udělat radost tolika vlkům, kteří by ho jistě rádi viděli zmrzlého někde v závěji. A tak místo toho, aby oči znovu zavřel, začal pod sebe skládat tlapy a pomalu se na ně stavět. Povážlivě se pod ním třásly, ale udržely ho. Trochu se přitom zadýchal, znovu se rozkašlal, pak popadl dech. V čenichu mu hvízdalo, měl ho tak ucpaný, že pořádně nic necítil. Možná by vážně bylo lepší umřít, pomyslel si a chabě se otřepal, aby se zbavil sněhu, který ně něm ulpěl. Plášť se mu na zádech urovnal a chránil ho aspoň před nejhorším větrem. Škoda, že ho nedokázal uchránit před tím, aby se dostal do tohohle stavu. Věděl, že tady nemůže zůstat, pokud to s tím neumíráním myslí vážně. Zhluboka se nadechl, jak jen to šlo, a vykročil. Nechtěl tu být. Chtěl někam, kde to víc zná.

//Sněžné tesáky přes portál

//pro Mátu prosím 2 tlapky do vody c:

"Ale samozřejmě," zakoulel černý očima. "Jak jsem o tom vůbec mohl pochybovat?" Připadalo mu, že Corinne je asi spíš ten typ, který se do problémů dostává snadno. Kdoví, jestli jim ještě nechodila naproti. To posoudit nemohl.
Ze všeho nejvíc ji podle všeho zaujal jeho plášť, ale historku o prodeji duše mu moc nebaštila. Wiss zachoval kamennou, smrtelně vážnou tvář, jako by to celé byla jen ta nejpravdivější pravda a ne jen povídačka, kterou si právě vycucal z drápu. "A proč bych si něco takového měl vymýšlet?" povytáhl obočí. "Asi by ses tedy neměla ostatních vyptávat na takové věci, když se ti pak nelíbí odpovědi." Zpochybňovat jeho příběh! Pf. Čím si něco takového vůbec zasloužil? Copak nebyl to nejvěrohodnější individuum v celém okolí? "To si povíme v létě," střihl tím uchem, ze kterého mu zbýval menší kousek. "Je to náhodou docela příjemné, abys věděla. Není pod ním vedro." Netušil, jak to funguje a moc se v tom nebabral. Hlavně, když to fungovalo.
"Možná jsem to přehlédl," protáhl. "Že bych se mýlil? Nemožné!" zakroutil přehnaně hlavou a lehce se na Corinne ušklíbl. Nebyl si jistý, jestli z ní chce začít páčit nějaká tajemství. Aby pak ona nechtěla zjišťovat nějaká, která patří zase jen jemu. "Hm. A nebo je lepší nechat tajemství tajemstvími?" zamyslel se nahlas. "Není někdy lepší vědět co nejméně...?"

"Tak to mě velmi těší, že si moje rady vezmeš k srdci," pokýval hlavou. "Ještě by ses mohla dostat do nějakých problémů. To by bylo velice nemilé." Ne, že by mu nějak dvakrát trhalo srdce, kdyby se Corinne octla v nějaké prekérní situaci vinou svého vlastního chování... ale mohl se tvářit, jako že to tak je. Oba stejně věděli, jaká je pravda. Svým způsobem to bylo celkem zábavné.
"Vyměnil jsem ho s jedním čarodějem za kus svojí duše," plácl první věc, která mu přišla na jazyk. Okolnosti toho, že plášť získal od své sestry - ať už tam skutečně byla nebo to byl jenom duch či přelud - byly poněkud osobní a rozhodně o nich nechtěl mluvit. "Stejně jsem ten kousek nepoužíval, tak co. Malá cena za to, že mi už netáhne na záda."
Nabídla mu, že mu nějaký odvoz do umírací jámy už sežene. Mávl nad tím tlapou ovinutou stříbrným hadem: "S tím se neobtěžuj. Však já se k tomu jednou dopracuju, až se mi bude chtít." Pak se ale lehce poušklíbl. Ale. Pokud její slova předtím zněla nebezpečně jako kompliment, pak tohle zase začínalo znít trochu jako výzva. "Ale? Skrývá se snad pod fasádou drsňačky sladký vnitřek?" naklonil hlavu ke straně. "Každý má nějaké svoje tajemství, že? Může být poučné pokoušet se je odhalit..."

Corinne mu jeho poznámku odpálila hned zpátky. Jistě, že zářil. Asi jako bezměsíčná noc. Nebo černá díra. Lehce se nad tím ušklíbl. Hovor s ní určitě nudný nebude. Možná by měl přestat bručet nad tím, že ho vyrušila? Hm. Ne.
Věnoval jí užitečné doporučení do života, avšak s velkým vděkem se nesetkal. Ne, že by nějaký očekával. Kdoví proč jeho doporučení vlci většinou moc nebrali. "Viď?" povytáhl kůži nad očima. "Divný, jak tyhle věci fungují! Proto ti to říkám. Aby ses taky obohatila," protáhl se a zívl.
Ovšem Corinne také neváhala, aby ho obohatila zase o její vlastní názor. Totiž ten, že zestárl. Uchechtl se. "Do propadliště půjdu, až mě tam někdo dotáhne," poznamenal. Nechystal se ještě umřít. Vlčice se navíc tak trochu pokusila svůj původní výrok zachránit. "Pozor, to už skoro znělo jako kompliment," zabručel a přimhouřil oči.

"Samozřejmě. Jsem hotový veselý sluneční paprsek," prohlásil černý s naprosto kamennou tváří. Copak to není očividné? Všechna tahle setkání se starými známými... Svým způsobem byl asi rád, že dost z těch vlčat, se kterými kdysi strávil nějakou tu chvíli, se dokázalo probít až k dospělosti. Nebylo mu to úplně jedno, na druhou stranu mu taky nebylo jedno, když mu někdo narušuje jeho odpočinek.
Corinne na jeho hloupou poznámku odpověděla podobně hloupě. On byl on, ona byla ona, jak oduševnělá konverzace. Jsem rád, že jsem tomuhle obětoval spánek. Vzápětí se ale poušklíbl. "Když chceš někoho využít, je moudřejší jim to neříkat," doporučil jí životní moudro, které považoval za docela užitečné.
Nakonec se na něj rozvzpomněla. Jakž takž. V nic víc asi doufat ani nemohl. Pokrčil rameny a přejel ji pohledem. Celkem hezká byla, v tom jí musel dát za pravdu. Taky od něj byla o pořádnou řádku let mladší, takže by ji asi neměl takhle okukovat. Jenže ona se před ním přece sama nakrucovala! A koukání stejně zakázané nebylo. Stejně jako válení se na louce, které mu bylo upřeno. "Cože?" zatvářil se dotčeně, když prohlásila, že zestárnul. "A já myslel, že jsem jen zmoudřel a vyzrál." Nedělal si žádné iluze. Za velkého krasavce se nepovažoval nikdy a roky mu zrovna moc nepřidávaly. Většinu dní se snažil prostě ignorovat náznaky šedin, co se mu objevovaly na čenichu. "Aspoň, že to není tak hrozný. To se mi fakt ulevilo," ušklíbl se.

No ještěže to není zakázané, zakoulel v duchu očima. Proč že se do něj potom vlastně navážela? "Aha, takže ti leží na srdci mé bezpečí? Ach, jsem poctěn," utrousil sarkasticky. Chtěl si jen na chvíli vydechnout, v klidu a o samotě, ale už ani neplýtval energií na to, aby se rozčiloval, že mu to nebylo dopřáno. Takhle to konec konců chodilo pořád. Už se nad tím ani moc nepozastavoval.
Jenže tu vlčici odněkud znal. Chvíli mu trvalo, než si vzpomněl, ale ne zase tak dlouho, vzhledem k tomu, že měla poměrně ojedinělý vzhled a navíc se o ní nedávno zmiňoval Zeiran, takže mu její jméno v paměti nezarostlo úplně pavučinami. Nakrucovala se před ním jako nějaká tanečnice, na což rozhodně hleděl se zájmem, ovšem ještě s větším zájmem očekával, jestli si ona vzpomene na něj. Nezdálo se. "Já jsem já," opáčil. "Podle všeho nedůležitý poskok hodný zapomnění," rýpl si lehce a ušklíbl se.
Nakonec ho ale Corrine překvapila, když jeho jméno přece jen vytáhla z paměti. "Skoro," poznamenal. "Wissfeoh. Ale hádám, že Wiss stačí," dodal a vytáhl se konečně do sedu, protože se šlofíkem byl stejně konec. Přejel Corinne pohledem. "Celkem ses od minule vytáhla."

Chvíli se v poklidu povaloval, zatímco nastávala podivně světlá a teplá noc. Moc mu to nevadilo. Když měl zavřené oči, stejně byl ve tmě. Nespal, na takhle otevřeném prostranství mu to nepřišlo moc moudré, ale trochu podřimoval a odpočíval... jenže jako obvykle mu ten klid nevydržel zrovna dlouho.
Zaznamenal, že se k němu někdo blíží a pootevřel jedno oko, aby spatřil postavu vlčice, co si to štrádovala přímo k němu. Znovu oko zavřel v naději, že prostě zmizí, ale když mu k uším dolehl poměrně neomalený pozdrav, věděl, že tuhle naději může pohřbít. Rozhodl se, že na takovéhle pozdravení ani odpovídat nemusí. "Nevěděl jsem, že to je zakázané," odsekl a upřel na ni zelené oči. Pak je přimhouřil. Zamračil se. Ta napůl bílá tvář a flekatý kožich mu byly zatraceně povědomé. Zapátral kdesi v hlubinách paměti. "Corinne?" tipnul si. "Seš to ty?" Zeiran o ní mluvil, takže už věděl, že se to vlče, které před lety potkal, dožilo dospělosti. Stejně pro něj bylo ale celkem překvapením, že ji vidí stát před sebou. Dost se změnila. Což... dávalo smysl. On se ostatně taky změnil.