Příspěvky uživatele

< návrat zpět

//Sněžné tesáky přes portál

Vstoupil do kruhu vlnícího se vzduchu a vyklopýtal z něj na druhé straně. Ne, vážně to nesnášel. Zalitoval, že prostě nešel pěšky. Možná by ho bolely nohy, ale určitě by se mu netočila hlava a nemusel přesvědčovat žaludek, aby na světlo boží nevracel všechno, co za poslední dobu pozřel. Párkrát polkl a sedl si na zem. Nepříjemné pocity rychle přecházely, ale měl pocit, že si ten výlet pře portály možná zopakoval v příliš krátkém intervalu, neboť mu to přišlo horší, než obvykle. Určitě to nemůže být zdravý. Vlčí tělo na to není stavěný. Večer se skláněl k noci a slunce pomalu zapadalo. Rozhodl se, že než vyrazí dál, chvíli si odpočine. Rozvalil se do trávy a přivřel oči. Kolem panoval klid, dokonce ani počasí neprudilo. Bylo to celkem příjemné.

//Tichá zátoka přes Mlžné pláně

Přejít přes pláně plné mlhy pro něj už nebylo tak těžké, jako tomu bývalo kdysi. Pořád to byla otrava, ale měl pocit, jako by se tam postupem času naučil nějak lépe orientovat. Možná to byl šestý smysl nebo něco takového. Nerozuměl tomu a bylo mu to fuk. Fakt, že si na podobné věci prostě zvykal, mu přišel trochu... podivný. Dřív si myslel, že si nezvykne nikdy. Že se prostě a jednoduše zblázní. Teď už bral ostrovy jako svůj domov. Dokonce se připojil ke společenstvu, čímž jen stvrzoval, že nemá v úmyslu odtud odejít. Stejně to asi nešlo. A kdyby to šlo... odešel by? Přijal by další změny? Myslím, že už tady prostě radši umřu. Přiblížil se k horám a pak začal šplhat do kopce. Nelíbilo se mu, že bude muset zase přes portál, ale zrovna tak s tím nemohl nic nadělat. Kdyby tak neučinil, příšerně by si zašel. Možná už lenivěl. Konec konců, nebyl už nejmladší. Dorazil tedy k portálu, nadechl se a prolezl jím na druhou stranu. Ještě předtím si stačil pomyslet, jak to hrozně nesnáší.

//Červená louka

//Hraniční pohoří přes Kvetoucí louku

Nebo by se tam možná zatím vracet neměl, jak o tom tak přemýšlel. Nevykonal zatím nic moc... chaotického. Ba naopak. Jeho první počin jako člena Chaosu byl ten, že se stal hodným strejdou Wissem. Klasika, ušklíbl se. S tím, jakou měl tendenci kazit všechno, na co šáhl, se teď určitě jakýkoliv skutek, co se pokusí vykonat, promění v úplně tu nejsluníčkovější situaci. Zkusí se s někým porvat a když ho srazí na zem, napraví mu pokřivený hřbet. Někoho urazí a jemu se tím otevřou oči a úplně změní svůj život. Suše se zasmál. Ale protože ho nenapadalo, kam jinam by měl jít, pohyboval se stále vpřed.
Na pláži narazil na pana Wu s jeho vozíčkem. Moc tomu prodavači nevěřil, ale už dlouho ho neviděl a tak se u něj na chvilku zastavil. Neměl vlastně ani v úmyslu nic kupovat, ale než se nadál, byl o spoustu kamenů lehčí, dostal zase ten hnusný odvar a ještě navíc si odnášel nějakou tajemnou blbost, o které ani pořádně netušil, co vlastně dělá. Co se právě stalo si uvědomil až ve chvíli, kdy odcházel. Potřásl hlavou. Poněkud ho to iritovalo, ale musel Wuovi jedno nechat - vážně prodávat uměl.

//Sněžné tesáky přes Mlžné pláně

Nákup:
10. lvl země - 130 kšm
11. lvl země - 140 kšm
Tajemný lektvar - 40 kšm

celkem 310 kšm

Zapsáno

Měl co dělat, aby nezasténal, když navrhla, že pověst o jeho laskavosti bude šířit dál. "To vůbec nemusíš," ujistil ji, ale obával se, že to je marné. Vlče si dělalo, co chtělo a říkat určitě bude taky, co jen ji napadne. Takže všem určitě nakecá něco o... hodném strejdovi Wissovi. Nebo nějakou jinou hovadinu. Zakoulel očima. To je vážně super. Naštěstí se zdálo, že je mladá dáma už vážně na odchodu. Už už by se mu ulevilo, jenže k němu náhle přiskočila a otřela se o něj bokem. Stálo ho veškeré sebeovládání, aby ji instinktivně nenakopl. Nakrčil čenich. "Ne každému se líbí, když na něj někdo sahá," zabručel nakvašeným tónem, ale Vittani už si to metla pryč. "Jasně," zabrblal. "Já už se taky nemůžu dočkat." Ale navzdory veškeré nabručenosti nemohl říct, že by to setkání bylo nějak příšerné. Vlastně... byla svým způsobem roztomilá. Takovým otravným a vlezlým způsobem. Černý se tu ale dále zdržovat už nechtěl. Protáhl si hřbet a vykročil z hor směrem dolů. Nevěděl, kam má namířeno. Možná by se měl podívat zpátky k tomu jezeru?

//Tichá zátoka přes Kvetoucí louku

Ani od ní nečekal, že by jeho slova nevzala vážně. Pro ni asi vše bylo doslovné. Pořád zářila jako sluníčko. Svým způsobem jí to záviděl. Čekal ale, že život ji o tu jiskru časem připraví. Stalo se to většině vlků, kromě těch, kteří byli mentálně narušení, jako třeba Proužek a Mrazivka, nebo jak že si to vlastně ti dva kašpaři říkali. Byl rád, že na ně od té doby nenarazil. Rozhodně se mu po nich nestýskalo. To už i ta vlčata byla lepší, než oni dva - vlčata aspoň měla tu výmluvu, že nic neví a nechápou kvůli tomu, že jsou malá a nic ještě nezažila.
Pokusil se tak nějak prostě popsat, co jsou to louky a mentálně se obrnil proti otázce, o které věřil, že přijde. Věřil tomu tak silně, že odpověděl: "Ne," ještě předtím, než zpracoval, co za otázku vlastně dostal. "Tedy," zablekotal lehce zaskočeně, ale rychle se zase vzpamatoval: "Můžu. Ale ne s tebou. To už by vážně vypadalo, že jsem únosce." K jeho překvapení se Vittani rozhodla, že se tedy vypraví za rodiči, načež k němu stočila veliká smutná očka. Zajímala se, jak se bude cítit on, až zmizí. Jak dojemné, pomyslel si trochu kysele. Však i tohle ji určitě přejde. Jakmile ho ostatní poznali, většinou mu nějaké jeho pocity byl úplně někde. Což mu také většinou vyhovovalo. Nepotřeboval žádnou lítost. "Však já to nějak přežiju," pronesl s kamennou tváří.

"No fajn. Budu se těšit," pronesl černý se sarkastickým podtónem, o kterém předpokládal, že vlčeti přeletí přes hlavu. Kdoví, jak její plány dopadnou... pokud nenabyde trochu rozumu, moc velkou šanci jí nedával, na druhou stranu, už tu spolu byli nějakou tu chvíli a ještě se nepokusila vrhnout z útesu ani nic podobného, takže na tom možná nebyla až tak špatně. Že by ji podceňoval? A když, tak co by mě to vůbec mělo zajímat?
Květiny ji zaujaly. Víc, než to. Byla z pampelišek doslova u vytržení, chrlila jednu otázku za druhou a ocasem mávala tak zuřivě, že ji div nevynesl do vzduchu jako malá vrtulka. Násilím přinutil koutky tlamy, aby se mu stáhly zase pěkně dolů. Nehodlal si to užívat. Ani se usmívat. Měla to přece být zatracená otrava.
"Brzo znamená..." Zarazil se. To bylo docela zapeklité. "Za... krátký čas. A louka je místo, kde nejsou takové kopce a kamení jako tady, ale je tam rovina. Roste tam tráva a tyhle i další květiny. Je tam spousta jídla pro různý zvířata, která jsou zase hostinou pro nás," pokrčil rameny, protože louky ho většinou zajímaly jen z tohoto hlediska - jestli se na nich může něčeho najíst. Vittani ale více zajímaly ty květiny. "Asi už jo. Někde níž, ne tady v horách. Třeba tě tam vaši vezmou, když to u nich vyškemráš," dodal rychle, protože se bál, že bude následovat otázka typu: "A můžem se tam jít podívat spolu?"

Už otvíral tlamu, aby se ohradil, ale zarazil se. Zapřemýšlel. Mělo vůbec cenu se namáhat? Plýtvat dechem na snahu vysvětlit vlčeti, že její definice toho, kdo je hodný a kdo ne je asi docela odlišná od toho, co si myslí její rodiče a opatrovníci? Ne. Bylo to jako mluvit do skály. "No fajn. Tak poznávej. Ale jestli se něco stane, tak nebreč, že jsem tě nevaroval," pokrčil rameny. Nějak už to nemínil dál rozebírat. Bylo to docela zbytečné.
Naštěstí se mu povedlo vyhnout oslovení "strejdo", za což byl skutečně rád. Stejně tak byl docela vděčný, že se mu Vittani nepokusila omotat do pláště nebo něco podobného, pravděpodobně pro ni pozbyl veškerou zajímavost, jen co byla jeho záhada vyřešena. Pořád chtěla cosi zjišťovat, poznávat, vidět něco neobvyklého... černý se tedy rozhodl, že tohle by jí dopřát mohl. Bylo to poměrně nevinné přání, že ano? A on pár věcí, které malému hloupému vlčeti mohly připadat neobvyklé, dokázal. Trik s pampeliškou naprosto předčil jeho očekávání. Vittani byla zcela u vytržení. "Tohle? To netuším, já za to vůbec nemůžu," kroutil hlavou s kamenným výrazem. "Řekl bych, že to je pampeliška - květina, kterých brzo bude všude plno, ale není na ni trochu brzy?" Zatímco Vittani poskakovala kolem jednoho zlatého kvítku, kousek od toho prvního vyrašil záhy další. "A druhá. Neuvěřitelné. Jak jen se tohle děje," vrtěl dál hlavou a rychle vrhl pohledem přes rameno, jestli se nikdo neblíží. Trochu moc se začínal blížit tomu, aby se při tomhle setkání doopravdy bavil... ale nechtěl, aby ho přitom nikdo viděl.

Vittani slyšela jen to, co slyšet chtěla, to mu začínalo být jasné. Vlčata, zakroutil hlavou a byl rád, že se nepouštěl do nějaké přednášky, protože by si akorát tak zbytečně namáhal tlamu. "Průšvih je... problém. Když se stane něco, co se stát nemá a někdo to pak musí řešit a pěkně si to odskáče. Což bych v tomhle případě byl já a o to vůbec nestojím." Nadechl se a chvíli se odmlčel, než se pustil do odpovídání na další otázky, protože jich na něj vlčí slečna vysypala víc. "Znamenalo by to průšvih proto, že většině rodičů se moc nelíbí, když vidí jejich vlčata, jak si zahrávají s cizinci. Správně bych se s tebou asi vůbec neměl bavit, měl bych tě odtáhnout za ucho zpátky za mámou a ne ti ještě něco ukazovat," pokrčil rameny. Popravdě kdyby vážně chtěl, už ji tam asi odtáhnout mohl, ale jemu se ani v nejmenším nechtělo do nějaké interakce se smečkou. A protože to vypadalo, že vlče samo od sebe taky jen tak neodejde, zdálo se, že tu jsou zaseknutí. No výborně.
"Wiss-fe-oh," vyslabikoval svoje jméno, na kterém si vlče div že nezauzlovalo jazyk. Zakoulel očima. "Tak stačí Wiss. Ale strejdo mi rozhodně říkat nebudeš," zopakoval znova, důrazněji a v očích se mu blýsklo. V žádném případě nehodlal být žádným "strejdou". Pořád měl ještě nějakou důstojnost. I když už se o ní dalo chvílemi trochu pochybovat.
Vittani měla otázek nekonečnou zásobu. Skákala od jedné věci ke druhé. Teď zrovna ji zaujal jeho plášť. Pokrčil rameny. "Ani ne. Skoro o něm nevím." Už si na plášť skutečně zvykl a téměř ho nevnímal. Nepochybně na té ozdobě bylo alespoň něco trochu magického. Před otázkami ho ale neochránila. "Jo, tak fajn," zamrmlal jenom, když se vlčice začala nafukovat, div že nepukla, a pak přimhouřil oči: "Neřekl jsem ti zrovna, že ti nic ukazovat nebudu?" Zároveň s těmi slovy však ze země vypučela zlatá pampeliška a pinkla Vittani do čumáku. Černý vlk nezměnil svůj kamenný výraz, jako by s tím neměl vůbec nic společného.

S povytaženým obočím čekal, co z vlčete vypadne. Začalo velmi odhodlaně, ale okamžitě se zamotalo do vlastních slov. Kupodivu z něj ale nakonec vypadlo něco, co bylo trochu smysluplné. "Jo," musel pokývat hlavou, "v tom máš pravdu, to je rozhodně součást opatrnosti. Ale jsou v tom i další věci." Povzdechl si. Nechtělo se mu pouštět do vysvětlování. Obzvlášť, když měl dojem, že to vůbec k ničemu stejně není.
Prohlásila, že je dospělý. "Bezva postřeh," utrousil suše. "Ale většinou mrňatům nic neukazuju. Říká si to o průšvih, víš?" Mohl se snažit jí vysvětlit, že by se od cizinců měla držet dál, ale dost dobře by to mohl vykládat kusu kůry. Možná by to chápal více. Slečna se totiž rozhodla, že pokud se mu představí, cizí už nebudou. Potlačil cosi, co se pokoušelo prodrat na jeho tvář. Docela ho vyděsila myšlenka, že to mohl být zárodek úsměvu. Okamžitě se zatvrdil vůči takovýmhle pokusům ho obměkčit. Roztomilá hloupost na něj neplatila. Prostě ne. A basta. "Takže Vittani, hm? Já jsem Wissfeoh. Ale nejsem strejda," zdůraznil.
Mohl jí vykládat, že je nebezpečný, že je život nespravedlivý, všechno možné, ale její pozornost byla úplně jinde. "To je plášť. Chrání před zimou... a taky mi pomáhá schovat se před všetečnými otázkami. Škoda, že v horách moc nefunguje," povzdechl si. Vlče mu bojovně vysvětlovalo, že jednou vyroste a vytře mu tím zrak. Sršela z ní radost a hravost, jakou on sám nepocítil snad nikdy. "Tak jo. Až se to stane, dej mi vědět, myslím, že fakt koukat budu." S tímhle přístupem... jakou měla asi tak šanci? I když, v těchto končinách, kdoví. Žili tu zcela dospělí vlci mnohem hloupější, než ona.

"Aha," opáčil suše. "A vysvětlit ti taky, co to znamená, být opatrná?" Měl dojem, že ne. Copak ti vlci byli úplně pitomí? Říkat vlčeti, ať je opatrné... očividně to pro ni nic neznamenalo. Však vlčata ani nevěděla, jak být opatrná. Wissfeoh se začínal domnívat, že by snad byl lepším otcem, než většina těch, co se na ostrovech množila. A to už tedy byla laťka vážně hodně nízko. Navíc o nic takovýho rozhodně nestojím, zatřásl rychle hlavou, aby na sebe takový osud ani nepřivolával. To tak. Už takhle se mu nedařilo té omladině uniknout, ještě, aby vytvářel nějakou vlastní.
"Ono má svůj důvod, proč by mrňata měly trčet doma nebo se poflakovat po světě s někým dospělým za zadkem," pozvedl bradu. "Zajímavější to tady není, jen nebezpečnější. Vypadá to tady stejně, jako u vás," kývl hlavou k území smečky. Přece to viděl. Byly to stejné hory tam jako tady. Ale ne, samozřejmě, na druhé straně je tráva vždy zelenější. A hory... horovatější.
Pokusil se ji odradit řečmi o cizincích. Nepomohlo to. Snad ji jen ještě víc navnadil k tomu, aby se o něj zajímala. "Jo. Cizinec je každý, koho neznáš - a já neznám ani tebe, ani nikoho z tvojí smečky, takže jsem vážně úplně cizí." Možná by s tím měl přestat? Asi se dělal akorát zajímavějším. Vlče se evidentně jen tak snadno vyděsit nedalo. "Mhm. Určitě. Jak jsi přišla na to, že jsem 'hodný'? Třeba si tě jen schovávám na později. Teď zrovna nemám moc hlad." Neměl bych jako chaosan začít žrát vlčata? Nebo je házet ze skály? Chaotické mu to přišlo dost, ale ač o podobných činech občas fantazíroval, když mu místní mládež moc brnkala na nervy, stejně v sobě nenacházel dost hněvu na to, aby jim skutečně ublížil. Takže jeho tlapa mladou vlčici nikam nestrkala. Jen ji zarazila v pohybu, což ji dost rozhořčilo. "Život není fér. Je dobrý se to naučit co nejdřív," pokrčil rameny. "Jednou třeba taky vyrosteš. Když se nebudeš bavit s náhodnými cizinci, teda."

Doufal, že jeho seskok vlče vyplaší a ono se otočí a popeláší zase hezky zpátky domů. A když ne ten skok, pak možná jeho slova že mrně přimějí poslechnout. Jenže malá vlčice byla statečnější (nebo hloupější?), než čekal. Sice se ho lekla, dokonce i uskočila, ovšem hned vzápětí začala odmlouvat. Zakoulel očima. Děcka zatracený. "Tady bys asi sama nic pohledávat neměla. Tohle už není území smečky a navíc je to tady tak akorát ideální, abys tu někam spadla a zabila se." Neviděl důvod, proč by měl před vlčetem zakrývat krutou realitu života. Tak už to prostě bylo. "Mazej domů," řekl jí tentokrát už napřímo. Rázně. Nechtěl mít na krku to, že se tady nějaké vlče rozplácne na skalách dole. Místní smečka by to na něj nepochybně svedla. I když by to vůbec nebyla jeho chyba. Vážně si místní vlci neuměli ohlídat produkty svých vášní?
Jenže vlče nevypadalo, že by mínilo zmizet. Naopak. Pochodovalo si to přímo k němu a ještě z toho vypadalo nadšeně. "Táta fakt nejsem. Jsem cizí. Cizinec. O tom ti rodiče neříkali? Že se nemáš bavit s vlky, co neznáš?" zamračil se a napřáhl tlapu, aby zarazil vlčici ženoucí se až k němu. Nechtěl mít na sobě vlčecí slinty. Nebo sople. Nebo cokoliv. "Nevíš, že cizinci jsou nebezpeční? Můžou tě sežrat, nebo ještě něco horšího."

Tma kolem něj s příchodem noci houstla, takže výhled mu brzy z očí zmizel, ovšem jemu to nijak zvlášť nevadilo. Dál se vyhříval na imaginárním slunci. Možná mu hrozilo, že se tu promění v ledovou sochu přimrzlou ke skále, ovšem to bylo riziko, které byl ochoten podstoupit. Byla taková skutečně cena za chvíli klidu a samoty? Pokud ano, asi by ji i zaplatil.
Ukázalo se však, že je ta cena dost možná i vyšší. Nebo úplně jiná. Tak či tak, jeho chvilka nepatřila jen jemu o moc déle. Brzy mu totiž k čenichu zavál cizí pach. Zamračeně se tím směrem ohlédl, avšak neviděl nic a nikoho. Zamračil se ještě víc, pomalu přejížděl pohledem okolí... a pak to konečně spatřil. Sněhem se směrem k němu brodila malá vlčecí postavička. No to snad- Nezdálo se, že by si ho vlče všimlo, ovšem i tak to bylo ztraceno. Jestli se pohne, uvidí ho a jestli ne, pak k němu stejně za chvíli dojde. A vůbec. Proč se sakra vlče toulalo samo po horách uprostřed noci? Jen se utvrzoval v tom, že místní rodiče jsou ta nejnezodpovědnější cháska, jaká chodí po světě. "Hej, pískle," houkl na vlče a seskočil ze svého balvanu do sněhu. "Nemělo bys to otočit? Smečka je tamtudy," bodl tlapou kamsi do tmy, kde byl smečkový pach nejsilnější.

//Začarovaný les přes Tajgu

Kráčel dál kupředu, až se před ním opět začaly tyčit hory. Nějakým způsobem vždy skončil v těchto místech. Jako by sem byl nějakou divnou silou přitahován. Nemohl si ale pomoci. Tyhle končiny mu byly známé a na místní poměry i celkem normální. Hory ho mohly dovést k lesům i lukám, zkrátka, kam jen si zamanul. Teď však nechtěl na žádné konkrétní místo. Jen se potloukal horami, šplhal do svahů a rozhlížel se kolem, dokud mu k čenichu nezavál nezaměnitelný pach smečky. Její území už muselo být poblíž. Nakrčil nos. O téhle smečce toho vážně mnoho nevěděl. To vlastně ani o těch ostatních. Nikdy se o ně moc nezajímal a neměl v úmyslu se pustit až na území. Hádky se smečkovými vlky bylo to poslední, o co stál. Ne, tady mohl konečně najít trošku klidu. Vyskočil na velký balvan, usadil se tam a shlížel do údolí. Vítr si mu pohrával se srstí a on si užíval to ticho, které ho obklopilo.

//Vlčí jezero přes Mlžné pláně

Nechal Iridana Iridanem, ať se baví s tou vlčicí. Wiss u toho nepotřeboval být a vědět, co ti dva míní vyvádět. Nebyla to jeho věc a upřímně ho to ani v nejmenším nezajímalo. Možná mu trochu vadilo, že byl tak rychle a snadno odhozen stranou, na druhou stranu, to nebylo nic nezvyklého. Byl si vědom, že co se společníků týče, byl málokdy něčí první volba. Třeba s Iridanem ty chaosské věci podniknou někdy jindy. Lhal by, kdyby tvrdil, že nechtěl vědět, co má mladík za lubem. Však byl snad dítětem Chaosu, tak určitě měl nějaký plán. On sám totiž pořádně nevěděl, co přesně by měl teď dělat. A tak dělal to, co vždycky. Potloukal se kolem a čekal, co se objeví. Prošel mlhou, prošel pod fialovými stromy a už se nad jejich podivným zbarvením ani nepozastavil. Zvláštní, co všechno dokáže vlku zevšednět.

//Hraniční pohoří přes Tajgu

//Červená louka přes Sněžné tesáky

A přemoudřelý kecy nejspíš taky, pomyslel si černý a radši ta slova spolkl. "Na milosrdné lži mě moc neužije," řekl raději místo toho a kráčel si to pomalu k tomu odpornému portálu. Obvykle by si radši tlapy ušoupal od chození pěšky, jen aby do té věci už nikdy víc nemusel vkročit, ovšem v přítomnosti Iridana nechtěl vypadat jako břídil, kterého vystraší trocha rozvlněného vzduchu. "Lenost umí být skvělá vlastnost. Pokud tě tedy ostatní nechají si ji užít," povzdechl si teskně. Jak rád by se vyvaloval někde pod palmou a nemyslel na nic! Jenže to se mu asi nikdy nepovede. Jako by na to existovalo nějaké pravidlo, i když si ustlal uprostřed úplně té nejodlehlejší pustiny, sotva si začal užívat klidu, přiřítil se odněkud nějaký blbeček a celé mu to zkazil. A on byl ještě větší blbeček, protože se nechal. Taková už byla tragédie jeho života.
Nechali se portálem přenést na druhou stranu do hor. Wissfeoh ignoroval pocit, že po té cestě nemá orgány na správných místech, rázně polkl, aby zabránil žaludku vymýšlet nějaké hlouposti. Nemusely ho rozhodně vidět zvracet do křoví dvě generace jedné rodiny - pokud byl tedy Iridan fakt Alduinův syn. Už se chtěl zeptat, jaké to výtržnosti má mladý vlk vlastně na mysli, ovšem ten už se zarazil a na cosi zíral dole u jezera. Wiss následoval jeho pohled a zakoulel očima. No jasně. Vlčice. "Ach tak," pokýval hlavou, když se dozvěděl, že je to další z členů Chaosu. Bylo jich vždy kolem tolik, jen si jich nevšímal? Každopádně Iridan se zdál být posedlý tím, aby za ní hned šel a rozhodně chtěl jít sám. Černý se ušklíbl. "Abys neztratil i něco jinýho," zamrmlal za vlkem, který už mizel dolů z kopce, a obrátil své kroky jiným směrem. Tohle vidět nemusel.

//Začarovaný les přes Mlžné pláně