Příspěvky uživatele

< návrat zpět

K viditelné nevraživosti, která panovala mezi Riveneth a Zeiranem, se vyjádřil jen lehkým pozdvižením obočí, avšak nahlas to nijak nekomentoval. Stejně byla rohatá vlčice pryč, než se vůbec nadál. V jednu chvíli tu, v další fuč. Potřásl hlavou. A co teď?
"To ses docela činil," poznamenal. On sám smysl žití pořád jaksi neviděl, jeho rodina byla v tahu a naděje, že by se někdy dal "do kupy" se už jaksi vzdal. "Oproti mně máš docela náskok," ušklíbl se, ale vlastně to Zeiranovi celkem přál, proč by ne. Byl to jeden z mála zdejších obyvatel, kteří mu nelezli neskutečně na nervy. "Hmm," zabručel, když slyšel že se mladší vlk v Chaosu už narodil. Věděl to? Možná, ale jestli ano, už to stačil zapomenout. "Řekl bych ti, že je vždycky na výběr, ale asi oba víme, že to je pitomost," mlaskl.
Nad jeho otázkou pokrčil rameny. "Nějak jsem se jí prostě napletl do cesty. Už jsme se potkali dřív, myslím, že při obou příležitostech na mě nahrála pěkné divadýlko," čehož se on samozřejmě jako ten největší tupec chytil v momentě, kdy vlčice zavrtěla boky a pohladila jeho ego, že ano, "a... no, teď jsem prostě tady." Nevěděl o plánech Riveneth o nic víc, než Zeiran. "Možná jen čeká na nejlepší chvíli, kdy mě vykuchat." Nebo že by v něm něco skutečně viděla? Potenciál? Samotnému se mu tomu moc nechtělo věřit.

Neměl dojem, že by dělal nějaké drama. Ba naopak, svou námitku považoval za zcela oprávněnou. "Mělo mi to dojít?" protáhl obličej - jestli ano, pak mu to zcela přeletělo přes hlavu. Zeiran sdílel názor, že by v tom měl vlastní slovo mít, ale vypadalo to, že Riveneth už rozhodla za něj. Nemohl říct, že mu nelichotilo, jak ho vychvalovala do nebes. Zatím mlčel a rovnal si v hlavě, do čeho se to zase namotal. Měl by s tím souhlasit? Opravdu se tak dobře hodil, jak Riveneth tvrdila, nebo to byla nějaká další habaďůra? A chtěl to? Hledal jsi něco nového, tak tady to máš, rýpl si sám do sebe v duchu.
Vlčice se vzápětí vzdálila, vydala se na další cestu. "Tak zatím," zabručel a otřásl se, jak mu přeběhl mráz po zádech, když ho se smíchem přetáhla ocasem po čenichu. Zaměřil svůj pohled na Zeirana. "Hádám, že vidí. Ale já jaksi ještě nedostal příležitost se rozhodnout, co chci," ušklíbl se a pak pokrčil rameny. "Nevím. Tak nějak... pořád stejně. Přežívám. Vidím, že ty ses taky nějak protloukl," kývl na vlka, o kterém by popravdě ani moc nevěřil, že se nestane obětí nějaké katastrofy. Byl ale celkem rád, že se to nestalo. Otázkou bylo, co z toho bude dál. "Takže patříš k tomu... Chaosu. Stejně jako Riveneth," rozhodl se konečně si to ujasnit. Čím dřív v tom bude mít jasno, tím líp.

//Luka

Nahlas se uchechtl, když po jeho popisu Riveneth vyřkla jméno rezavého vlka. "Vidím, že jsi už měla s panem králem tu čest," ušklíbl se. A zdálo se, že se ve svém názoru na Khana shodnou. Kdo by se také neshodl? Však to byla ta nejvíc nesnesitelná existence, jakou tu měl Wiss tu smůlu potkat. Asi měla pravdu i s tím třídením. Nebylo by asi na škodu to tu trochu protřídit. Otázkou bylo, jestli by pak na ostrovech vůbec ještě někdo zbyl kromě malé hrstky vyvolených.
"To je dost možné," pokrčil rameny, když mu vlčice sdělila, že o dost přichází, když nevyhledává boje. "Třeba to ještě napravím, až se naskytne příležitost." Do rvaček se mu ale popravdě moc nechtělo. Už mu scházela půlka jednoho ucha a nosil i další šrámy, nepotřeboval tu sbírku rozšiřovat.
Brzy se před nimi otevřel výhled na jezero a s ním i na vlka s modrými ornamenty v kožichu, o kterém si Wiss uvědomil, že ho poznává, ačkoliv když ho viděl posledně, byl o něco menší. "Zeiran?" zamumlal. Riveneth z přítomnosti mladého vlka nevypadala nadšeně, ale on zjistil, že je vlastně celkem rád, že se Havran očividně dožil dospělosti. "Zdravím," zabručel k němu, když dorazili blíže, zatímco hlavní řeči se ujala Riveneth. Ovšem její slova ho donutila svraštit čelo. "Co prosím?" Kandidáta na přijetí do bratrstva? Slyšel dobře? O tom tedy vážně nic nevěděl. "Čekal bych, že v takovém rozhodnutí budu mít taky svoje slovo," podotkl nabručeně.

//Most přes Les u mostu

Asi se jí svým mrmláním dotkl, ale nehodlal se za to omlouvat. Navíc ještě neměl paroh zaražený pod žebra, takže tak zlé to zase být nemohlo. Zájem, který Riveneth projevila o Khana, ho ovšem potěšil. Hned se mu trochu rozsvítila jiskra v očích. "Naprosto dokonalého," přitakal. "Jestli je to chudáček bys posoudila sama, ale i kdyby ne, tou hloupostí to jistě dožene," ušklíbl se. "Navíc pokud někdy zabloudíš do pouště, nemůžeš ho minout. Prohlásil se totiž králem té hory písku a hádám, že svými nadutými kecy mlátí po hlavě každého, kdo tam jen tlapu strčí," prozradil konečně i jeho identitu a taky místo, kde ho najít. Zajímalo ho, jestli drahý král pouště už měl kromě brouků někoho, komu mohl kralovat. Osobně se domníval, že ne. Kdo by tam s ním u všech pekel vydržel?
"Možná to bude problém v místní populaci," přitakal. "I když někdy nevím, jestli utopit je nebo raději sebe," dodal s hořkým uchechtnutím. Takoví Noelle a Deimos, tedy Mrazivka a Proužek, neměli daleko od toho, aby ho k podobnému činu dohnali. "Různě," pokrčil rameny. "Někdy se chvíli bavím na jejich účet nebo se prostě zdejchnu, pokud to jde." Nebo jim udělám prohlídku celých ostrovů nebo hlídám jejich vlčata nebo... Ale to Riveneth přiznávat nechtěl. "Po tlamě jsem si tu s někým snad ještě pořádně ani nedal," zamyslel se, byla to asi pravda, když nad tím tak přemýšlel.

//Křišťálové jezero

//Temný les

"Jen aby ses pak neutopila," zamrmlal si černý pod vousy. Osobně mu přišlo lepší zapadnout do sněhu a nechat se vytáhnout, třeba i za parůžky, když to jinak nešlo, než nechat sníh rozpustit a být zmáčený jako krysa. I když... jak nad tím tak přemýšlel, i tenhle problém by se dal ohněm vyřešit. Možná na ty magie vážně neměl vlohy, když mu takové očividné věci hned nedocházely. Dokonce ani s ničím jako bylo ohnivé tornádo by sám asi nepřišel. Pobaveně se ušklíbl. "To zní skvěle." Kdoví proč ho to přimělo myslet na samozvaného krále pouště, kterého už tak dlouho neviděl. "Jestli to někdy budeš chtít vyzkoušet na něčím písečku, rád ti doporučím kandidáta." Představoval si, jak by se Khan-fani tvářil, kdyby se tím jeho královstvím prachu prohnala taková ohnivá smršť. Sice tam toho moc, co by mohlo shořet, nebylo, ale o to ani tolik nešlo.
Jeho podle všeho kuchat nechtěla. "I na to se nějací kandidáti určitě najdou," potřásl hlavou. Kdyby něco takového měl on, nejspíš už by s tím někoho vykuchal dávno - pravděpodobně někoho, kdo si to ve finále vůbec nezasloužil. Další důvod, proč byl rád, že se tohle nestalo jemu. "Nepodceňuj, jak je taková rýmička pro nás samce nebezpečná," kopl si tak trochu sám do sebe a následoval Riveneth přes zledovatělý most. A hle, ani přitom neumřel. Vítězství.

//Louka přes Les u mostu

//Nížina hojnosti

"No no. Nabídnu ti pomoc a ty hned takhle," ušklíbl se, když ho Riveneth varovala před tím, aby sahal na její parůžky. "Ale jestli chceš raději zapadnout do závěje..." pokrčil rameny a stejně jako ona natáhl krok. Vlčice si stěžovala na to, že jí nenarostlo něco užitečnějšího, ale jemu přišlo, že kromě trnů by ta ostatní vylepšení mohla být i dost nepraktická. "Aspoň si nezakopáváš o přerostlé drápy nebo nešišláš kvůli obřím zubům," nadhodil a zahleděl se na špičky jejích růžků. "Takže jsi je ještě na nikom nevyzkoušela?" zeptal se a docela ho to skutečně zajímalo. Přišly mu ideální pro napíchnutí někoho, kdo si moc vyskakoval. I když sám by je asi nechtěl. Vypadal by s něčím takovým na hlavě jako idiot.
Vkročili do lesa, na který měl Wiss spoustu vzpomínek, ale nezastavovali se tu. Místo toho je tlapy nesly k tomu zpropadenému mostu. Přechod přes něj bude v tomhle počasí jistě úplná lahůdka, jak poznamenala i Riveneth. Hořce se ušklíbl. "Po všem, co jsem tady už přežil, by to byla vážně ironie, kdyby mě zabil namrzlý most." Při jeho štěstí by se něco takového dost dobře mohlo stát. Nějak nečekal, že by mu osud měl dopřád nějakou heroickou smrt. Jen doufal, že jakkoliv ubohým způsobem nakonec umře, dneska to ještě nebude.

//Most

Jméno vlka: Rýdie
Počet postů: 7
Postavení: delta
Povýšení: -
Funkce: -
Aktivita pro smečku: -
Krátké shrnutí (i rychlohry): S Yen odpočívaly v jeskyni, kde se k nim později připojil Ahva. Sillarei jí potom ošetřila zranění na stehně. Společně s Ahvou se pak vydali do lesa, kde jí pověděl o šířící se nákaze mezi zvěří.

"No dobře, madam záhadná," zakoulel očima. Tolik tajností... Jen doufal, že to bude stát za to. Byl zvědavý, nemohl tvrdit, že ne. Zhltal posledních pár soust ze srny a už se hrabal na nohy, než si to Riveneth rozmyslí. Ani si skoro neuvědomil, že se z nebe začal snášet první letošní sníh, dokud na to vlčice neupozornila. "Nojo," opáčil nevzrušeně a krátce vzhlédl k šedivé obloze, než vykročil podobně šedivé vlčici po boku kamsi jižním směrem. "A rohy," podotkl, když jeho společnice začala brblat na nadcházející sněhovou pokrývku. "Za ty tě kdyžtak vytáhnu, až zapadneš do závěje," nabídl se velkoryse.Měla pravdu, že jemu to zase tak moc nevadilo. Nebyl sice rozený seveřan, ale zimu vnímal prostě jako jednu z dalších nutných nepříjemností. A díky plášti mu ani netáhlo na záda, tak co by si stěžoval? Stejně to je divná věc. V létě se pod tím neupeču a v zimě mě to zahřeje, pokroutil lehce hlavou, ale dál nad tím radši nedumal. "Je to daleko? To tvoje tajné místo, kde mě rituálně nezabiješ?" Vtipkoval sice, ale vlastně vůbec netušil, co se na něj chystá. Pořád ještě mohl skončit vykuchaný jako ukázkový případ pro všechny přehnaně důvěřivé pitomce, kteří jdou, kamkoliv se jim řekne.

//Temný les

Mírně se poušklíbl, když se ani nijak nebránila prohlášení, že si s ním tak trochu pohrávala. Nevztekal se na ni, maximálně ho to možná trochu popudilo, ovšem nemínil si to teď celé pokazit. Tohle byla první zajímavá společnost, které se mu dostalo za opravdu dlouhou dobu.
Poslouchal její teorii o magiích. "Nejspíš to tak nějak bude. Vlastně určitě. Jako má někdo větší předpoklad k rychlosti a někdo má zase větší svaly," pokrčil rameny. S magií to asi bylo jako se vším ostatním. Někdo k ní měl větší vlohy, než ostatní. On sám věděl, že mu poněkud schází představivost, aby se svojí magií dokázal opravdu mistrovské kousky. Vypadalo to ale, že Riveneth se o tuto problematiku zajímá mnohem hlouběji, než on. Důležité k čemu? pálila ho otázka na jazyku, ale sklapl, když se mu zahleděla do očí. Vyčkával. Opět netušil, kam jejich hovor směřuje dále.
"To mi sice lichotí," přimhouřil oči, "ale hádám, že proto mi to neříkáš." Něco po něm chtěla. Musela. "Potřebuješ něco?" Skončí to nakonec zase u tohoto? U nudných úkonů vykonávaných pro někoho jiného? To by bylo docela zklamání, ale asi by se nedivil. Podle takového vzorce se přece řídil celý jeho život. Ovšem nezdálo se, že by po něm vlčice něco chtěla žádat. Alespoň ne hned. Ne, chtěla mu něco ukázat. Lehce povytáhl obočí. To úplně nečekal a nejspíš by měl mít hned několik otázek. Vlastně je měl, cítil je v mozku - co je to za místo, co tam budou dělat, co mu tam provede? Ale nezeptal se. "Jak záhadné," pozvedl místo toho jeden koutek do křivého úsměvu. "Ale budiž. Neřeknu ne tajuplné vycházce na neurčité místo." Jestli mě tam rozebere na orgány, bude to jedině moje blbost, že?

Pro tuto chvíli byl černý celkem spokojen. Zaháněl hlad masem z čerstvě ulovené srny, nacházel se ve společnosti, která výjimečně nebyla úplně stupidní... prakticky neměl na co si stěžovat a nejspíš ani co víc si přát. Ale trochu ho hlodala zvědavost, jak to vlastně bylo s Riveneth a magiemi, které nyní najednou ovládala zcela mistrně, třebaže její předešlá slova nasvědčovala spíš opaku.
Polkl kus masa, který měl v tlamě a poslouchal, co mu poví. "Zamlčovat pravdu? Já?" protáhl na oko dotčeně a zavrtěl hlavou, jako by větší blábol nikdy neslyšel, avšak pobavený úšklebek na jeho tlamě jasně prozrazoval, jaká je pravda. "Však jsem hotové vtělení nevinnosti, to jsi nepoznala?" uchechtl se hrubě a utrhl si další kus masa. Potřásl přitom hlavou. "Takže jsi mě tahala za nos, co?" Usoudil, že by se asi ani neměl moc divit. Vlastně se ani neměl moc důvod zlobit. Nešlo o nic příliš důležitého, bylo mu celkem fuk, jestli magie ovládá nebo ne... Akorát jsem ze sebe zbytečně dělal kašpara s kořínkama a kdoví čím, zatímco ona umí postavit stěnu z plamenů, kdykoliv ji napadne, došlo mu a trochu se přece jen zakabonil.

Rohatá na nic nečekala, jakmile se naskytla příležitost, vrhla se po srnci a v tu chvíli už byl osud zvířete prakticky zpečetěn. Pravda, pokazit se mohlo ještě leccos, ale oba by si asi museli počínat neobyčejně nešikovně, aby jim teď zvíře prchlo. Černý rozhodně neplánoval udělat ze sebe teď blbce. Jakmile srnce jeho společnice srazila k zemi, už u něj byl také a pevně ho přidržel na zemi. Zalehl ho veškerou svou vahou a tesáky mu zabořil zezadu do šíje, aby se mu jen tak nevysmekl. Vlčice se mu mezitím pustila po hrdle a zvíře čekalo už jen pár dalších vteřin utrpení, během kterých z něj vyprchával život a vědomí se ztrácelo. Pak bylo po všem.
Když si byl jistý, že se srna už nezvedne v nějakém novém přívalu života, slezl z ní, odstoupil a prostě pokývl rohaté, které ho počastovala pochvalou. "Wissfeoh," představil se na oplátku a zapátral v paměti, jestli její jméno už neznal. Ale ani teď, když ho slyšel, mu nic neříkalo. Nejspíš se ani při jejich předchozím setkání nestačili představit. Pustil se také do jídla a přitom přemýšlel. "Koukám, že teď už ti není magie takovou záhadou, jako dřív," podotkl nakonec mezi sousty. Tehdy se ho tolik vyptávala, vzpomínal si, že i předváděl nějakou názornou ukázku, a teď? Tu ohnivou stěnu určitě neudělal on a srnec ji těžko měl na svědomí. Ostatní se asi posouvali vpřed rychleji, než on. Alespoň někteří. Ne, že by mu to nějak drásalo srdce.

"Och, jaká to čest," pozvedl jeden koutek do křivého úsměvu. Lhal by, kdyby se snažil tvrdit, že mu bylo proti srstu, když se mu vlčice vtírala do osobního prostoru. Líbila se mu. Bylo na ní cosi... Ne. Nemohl se nechat znovu oblbnout, nechat první pohlednou vlčici, co se k němu nachomýtne, aby si ho omotala kolem drápu. Byl podobný pitomec už v minulosti a zůstával jím nejspíš i nadále, ale teď už se aspoň snažil. Soustřeď se na lov, napomenul se.
Srnec už na ně konec konců čekal a nemělo by být nijak komplikované ho dostat. Byli na něj dva a nebyli neschopní, Wiss to celé viděl docela jednoduše. Stačilo ale, aby chvíli svou kořist hnali přes pláň a mohl se přesvědčit o tom, že ačkoliv on by na to chtěl jít zcela prostě, jeho společnice má trochu jiné nápady. Když ze země vyšlehla plamenná stěna, samotný se pořádně lekl, nemluvě už vůbec o šoku, jaký musel schytat srnec. Kopytník se stočil stranou přímo na něj a i když by to možná jindy byla vhodná příležitost k útoku, teď byl rád, že se jen tak tak vyhnul převálcování. Rychle nabral ztracenou rovnováhu a chňapl po srnci, ale ten už byl mimo dosah, hnal se podél plamenů pryč s vlčicí se žhnoucíma očima v patách. Je šílená, blesklo mu hlavou, ale nezastavoval. Už tak byl dost vzadu, o svůj náskok přišel tím hloupým škobrtnutím. Snad by se taky mohl předvést magií... Na vymýšlení čehokoliv komplexního úplně nebyl čas a tak prostě nechal ze země před srncem vyrašit kořen. Zvíře přes nenadálou překážku nešikovně klopýtlo - černý by si přál, aby udělalo pořádné salto a nejlépe si při dopadu zlomilo vaz, ale to by se musel víc snažit. Srnec jen zakopl a padl na kolena, ale i to ho dost zbrzdilo a jim to dalo ideální šanci zaútočit.

Jméno vlka: Máta
Počet postů: 2
Postavení: sigma
Povýšení: -
Funkce: -
Aktivita pro smečku: -
Krátké shrnutí (i rychlohry): Chrápala v Daénu, pak se vydala na obhlídku jezera
Smečková minihra: -

Jméno vlka: Rýdie
Počet postů: 2
Postavení: delta
Povýšení: -
Funkce: -
Aktivita pro smečku: -
Krátké shrnutí (i rychlohry): Zraněná po boji s lišákem se společně s Yennefer vrátila na území smečky

Spolkl poznámku o tom, že on si tady "zábavy" užil už dost a všechno mu to lezlo už pomalu ušima. Kéž by se někdy mohl nudit... ale nahlas už to neopakoval. Zase nechtěl vypadat úplně jako zahořklý morous, ačkoliv jím nepochybně byl. "Však se zabavíme," potřásl hlavou a začal se raději rozhlížet po nějaké té kořisti. Domníval se, že srna by pro ně oba mohla být tak akorát, na skolení i na sežrání. Vlčice s ním souhlasila, jak se zdálo, ovšem nemohla si odpustit lehké rýpnutí. "Ach. Až tak ti leží na srdci moje bezpečí? Jsem poctěn," protáhl Wiss, jako by byl na pokraji dojetí a vyrazil za šedivou, která už zachytila pach. Srnka nebyla daleko, okusovala trávu a zdálo se, že si není vůbec vědoma blížícího se nebezpečí. "Takže. Ty zleva, já zprava?" navrhl prostě, neb neviděl sebemenší důvod to nějak komplikovat a jestliže se dočkal souhlasu, začal se pomalu plížit vpřed, aby se dostal jejich kořisti blíž.