Příspěvky uživatele

< návrat zpět

//Tajga

"Nejspíš mi k tomu schází představivost," zahučel v odpověď. Filozofování... někdy nebylo úplně marné. Jak se jmenoval ten vlk, se kterým tedy rozjímal nad nesmrtelností chrousta? Setek-něco. Jenže to bylo celkem něco jiného, než přemýšlení nad tím, jak by se zamlouval vlkům, které v životě neviděl. "Fakt je, že většina smeček by mě nechtěla a já o většinu z nich nestojím," pronesl nakonec, aby se tedy alespoň nějak vyjádřil. "Třeba je tahle jiná." Ale kdyby nebyla, srdce mu to nezlomí.
Vyrazili kupředu na zelenější pastviny, kde by snad mohli najít něco pořádného k jídlu. Vlčice, jejíž jméno stále neznal a nijak zvlášť se po něm nepídil, dál mlela pantem a chichotala se jako pomanutá. "Co bych to byl za gentlemana, kdybych všechno nechal na dámě," utrousil s neskrývaným nádechem sarkasmu a ušklíbl se přes rameno na rohatou, která měla ještě i další otázky. "Vážně? Já bych zase trochu nudy popravdě občas uvítal," pokrčil rameny. "Ale asi mi to není přáno. Když nedělám nedobrovolnou chůvu zbloudilým vlčatům místních neschopných rodičů, obvykle se zamotám do nějakého magického nesmyslu nebo něco podobného. Ani jsem nevěděl, že tu něco jako nuda, nebo snad klid, existuje." Asi zněl celkem zahořkle, ale... copak to nebyla pravda? To se vážně ta smůla lepila na tlapy jenom jemu? Typické. Jakmile se dostali na rozlehlou pláň, začal se rozhlížet kolem a větřit. Zvěře tu bylo cítit celkem dost. "Tak co je libo? Srnu?"

Přeji vše nejlepší Moisu ke krásným devátým narozeninám! Už zde také chvíli straším a doufám, že snad budu i nadále. Přeji tedy Moisu ještě spoustu dalších krásných let, mnoho aktivních hráčů, nové krve a další růst a rozvoj. A adminům mnoho sil a elánu, aby hru i dál zvládli udržovat v tak dobrém chodu, jako doposud.
Tak hodně štěstí do dalších let a díky moc za všechny ty uplynulé!

"Copak já vím?" pokrčil rameny. "To bych se musel zeptat jich. Netuším, o koho stojí nebo nestojí." Věrnost, poslušnost, síla... Wissfeoh nemínil slibovat věrnost a poslušnost kde komu na potkání. Byl nezávislou jednotkou už dlouhé roky a to mu zcela vyhovovalo. Pokud by se však ti chaosané projevili jako někdo, u koho by stálo za to risknout ztrátu části téhle svobody... dokázal by ji obětovat? Možná by mohl najít to záhadné cosi, co mu v životě chybělo. Nikdy neměl mezi vlky místo, kam by skutečně patřil. Nebyl si jist, jestli o něco takového vůbec stál, ale ta myšlenka byla lákavá, teď, když už se vynořila.
Vlčice navrhla, že by se mohli vydat na lov a zároveň i na menší obhlídku. "Proč ne," pokrčil rameny. Taky začínal mít už celkem hlad a žádnou pořádnou kořist už neskolil dlouho. "Jen by to asi chtělo zavítat do nějakých plodnějších končin," prohodil a protáhl se, než pomalu vykročil vpřed. Proplétat se mezi stromy se mu nechtělo a kdoví, jestli by tady vůbec něco pořádného k jídlu nalezli.

//Nížina hojnosti přes Hraniční pohoří

"To jsem neřekl," nakrčil čelo. "Řekl jsem, že to nemám rád, ne, že se bojím." Měl potřebu se obhajovat, protože za zbabělce vážně být nechtěl. Když už na střety došlo, nevyhýbal se jim a nosil na těle jizvy, které toho byly důkazem. Povytáhl lehce kůži nad očima, když prohlásila, že by ho měla naučit se bránit. Možná by se mohl urazit, ale místo toho se lehce poušklíbl: "Já se vždycky rád poučím," protáhl. Vzpomínal si na cvičný souboj, který podnikl s Wyianem a pak také na ten s Arrowem. Ty dva ušáky vyškolil bez větších problémů. Ještě aby ne, vždyť neuměli vůbec nic. S touhle by to ale mohlo být jiné. Taky by tě mohla kuchnout parohem bez mrknutí oka, blesklo mu hlavou, ale přesto po vlčici blýskl vyzývavým zeleným pohledem. Jen jestli svou nabídku myslela opravdu vážně.
A co ten Chaos? Vlčice by se na jeho stranu přidala jen za cenu nějaké opravdu dobré výhody, ale Wissovi to teď už vrtalo hlavou. "Možná ale opravdu mají co nabídnout," přemítal. "Možná... by mohlo stát za to alespoň to trochu víc prozkoumat." To by ale nějakého chaosana musel nejdřív najít, což, jak už si ujasnili, nemuselo být tak snadné, jak se zdálo.

Vlčice prohlašovala, jak strašlivě je z toho paranoidní, ale Wiss zjišťoval, že to v něm zas takové extrémní pocity neprobouzí. "Nemyslím, že by to bylo až tak dramatické," podotkl. "Spousta vlků patří k nějaké smečce, Chaos má možná trochu jinou pověst jako celek, ale když se potkáváš s jednotlivci někde na cestách... nemyslím, že to zas tak moc změní. Blázni můžou být v každé smečce i mezi tuláky. Stejně tak normální vlci." Pokrčil rameny. Proč že na tom vlastně tak moc záleželo?
Vlčice přišla s nápadem, že by si členy chaosu mohli pokaždé poznačit, když na ně narazí. Trochu se tomu uchechtl. "Také mi to nedělá problém," odfrkl si, "i když je ne zrovna rád schytávám nazpět." Nevěřil, že by se chaosané jen tak nechali rozdrásat a označit, stejně jako mu bylo jasné, že by jim pak vstup do jejich řad mohl být navždy zapovězen. To už o tom fakt uvažuješ? Vlčice měla ale zajímavé nápady. Zvláštní způsob myšlení.
"Hmm, možná. Nebo by se mohli pokusit přetáhnout tuláky na svou stranu, jestli chystají výpad proti některým místním smečkám," přemýšlel, ale vařil z vody. Neměl samozřejmě nejmenší představu o tom, co by asi tak Chaos mohl mít za lubem.

Dávalo smysl, že by chaosané svou příslušnost k onomu spolku nevyřvávali do světa. Pravdou ale bylo, že on ani nepotkal tolik vlků, o kterých by se mu zdálo, že by do takového společenstva mohli zapadat. Valná většina zdejší populace, se kterou se setkal, mu přišla nablblá nebo sluníčkářská, čestných výjimek bylo jen pomálu. "To bych klidně mohl," pokrčil rameny. "Důkaz ti poskytnout nemůžu, leda tak svoje slovo," ušklíbl se. Jeho slovo už dávno za nic nestálo. Pak se nad tím zamyslel. "Vlastně klidně i ty můžeš být od nich," nadhodil, ale takovéhle co by kdyby mu přišlo poněkud praštěné. On od Chaosu nebyl a ona taky ne. Kdyby se měl na každém rohu zamýšlet, kdo si na co vlastně hraje a co předstírá, brzo by se z toho zbláznil.
Měla asi o něco více informací, než on, ale ne o mnoho. A měla taky pravdu. Poslední dobou byl zkrátka... klid. Navzdory veškeré snaze zjistil, že ho to začíná zajímat. "Možná chystají něco velkého, na co jsou potřeba velké přípravy," pronesl zadumaně. Bylo by tohle to, co hledal? Být součástí nějakého velkého plánu? "Třeba by to stálo za prozkoumání. Ačkoliv taková věc se jen tak snadno nezjistí..."

Zamyslel se nad tím, na co se ho ptala. Zaslechl už o Chaosu, samozřejmě. Těžko o něm nezaslechnout, když se tu potuloval už tak dlouho. Nijak zvlášť se do záležitostí smeček nepletl, ani příliš nevyzvídal, ale různé zkazky se mu přece jenom k uším donesly. Nežil zase až tak úplně s hlavou pod kamenem. "Slyšel jsem o nich, to ano," přikývl. "Ale neuvažoval jsem o tom, že bych se k nim připojil. Nevím, jestli jsem vůbec někdy mluvil s některým jejich členem." Zapřemýšlel nad tím ale teď, když už vlčice tu otázku vznesla. "Teoreticky to asi zní dobře, že? Smečka, která má ale spoustu volnosti, podle všeho ani žádný růžovoučký náhled na svět..." Pak se však poněkud hořce ušklíbl: "Divil bych se ale, kdyby to všechno bylo tak ideální, jak se to jeví. Kdoví, jestli ta svoboda je vážně tak svobodná, jak to napoprvé zní." Slova "svoboda" a "smečka" mu prostě nešly dohromady. "A kdo ví, třeba už vážně ani neexistují." Teď už o tom ale musel přemýšlet. Dokázal by žít nějaký takovýhle život, polovičatý? "Co o nich vlastně víš ty?"

Jméno vlka: Máta
Počet postů: 13
Postavení: sigma
Povýšení: -
Funkce: učedník
Aktivita pro smečku: naučila se nové rostliny
Krátké shrnutí (i rychlohry): Poté, co se stala Vidarovým učedníkem, zůstala na území smečky během útoku kosatek na severu. Poprvé potkala svého otce a společně s ním a se sourozenci se vydala na výpravu do Daénské smečky. Po cestě je všechny Zinek poučil o různých mois-grisských rostlinách.
Smečková minihra: -

Sám si tím pořádně nebyl jistý. Hledal vzrušení do života? Nebo hledal nerušený klid? Vždycky se mu zdálo, že jakmile má jedno, touží po tom druhém. Jen pokrčil rameny. Vlčice to stejně nepodala jako otázku, spíš jen jako konstatování faktu. A pak se dál vyptávala. Kam tím míří? Rohatá jistě měla nějaký zájem za všemi těmito otázkami a zvědavým vyptáváním. Vlastně začínal být celkem zvědavý, kam tohle celé směřovalo. "Nenarazil jsem ještě na smečku, která by mě zaujala natolik, abych se kvůli ní vzdal toulavých tlap," opáčil po pravdě. "Jako tulák žiju většinu svého života a předpokládám, že jako tulák i zemřu." Nemínil svůj život uvázat k jednomu lesu, jednomu území a skákat, jak píská nějaká samozvaná alfa. To nebyl život pro něj. Zjistil to už dávno, když ještě žil v rodné smečce.

Nepovažoval svoje schopnosti za kdoví jak úctyhodné, ale zdálo se, že vlčici se zamlouvají. Popravdě to nečekal. Předpokládal, že se dočká leda tak posměchu, protože tady kdejaký jouda dokáže mnohem víc, než on, a tak se radši urazil už předem. Nečekal, že se mu dostane pochvaly. Vlčice se vtírala do jeho blízkosti stejně, jako se její hlas vtíral do jeho uší. Lehce se zachvěl, když se najednou natáhla tak blízko. Co bylo tohle za hru? A měl by na ni přistoupit? "Když myslíš," zabručel jenom a potřásl hlavou. Vlčice se ale vyptávala dál, a její další otázka byla vskutku zapeklitá. Co měl za cíle? Zcela upřímně předpokládal, že se tohohle věku nikdy nedožije a teď, když se to stalo, moc netušil, co se životem dělat. Neměl příliš tužeb, kromě klidu, kterého se mu stejně nikdy nedostávalo. Zamyšleně se zahleděl k obloze skryté za větvemi stromů. "Na lásku nevěřím a moc... moc s sebou taky nese spoustu problémů," zamyslel se nahlas. Krom toho, koho by tou mocí měl asi tak okouzlovat nebo ovládat? "Hádám, že chci prostě zjistit, jestli má život ještě co zajímavého nabídnout. Něco nového, možná."

Přiučí se něčemu novému. Wiss zavzpomínal. Nebyla to náhodou tahle vlčice, které při jejich prvním setkání ukazoval, jak dokáže nechat trávu vyrůst? Tehdy toho ještě zas tak moc neuměl. A byla to vůbec ona? Poučoval o podivnosti místních ostrovů už tolik chudáků, kterým se sem povedlo zabloudit, že v tom naprosto ztrácel přehled. "Zvědavost je metlou vlčstva," prohodil, ale pak pokrčil rameny. "Ale kdo jsem, abych ti ty vědomosti odpíral, že?" Zněla naprosto natěšeně, culila se jako sluníčko, navzdory tomu, že ještě před chvílí mluvila o peklu a o démonech. Co se jí skutečně honilo hlavou, to mu mohlo být záhadou... Ale nic lepšího na práci stejně neměl.
"Nevím, jak moc velkolepé moje schopnosti jsou," zabručel, "ale můžu se pokusit." Zhluboka se nadechl. Neměl žádné velkolepé nápady. Kdoví proč měl pocit, že tohle skončí jeho ztrapněním, ale už se do toho navezl, takže kdyby vycouval, vypadal by ještě jako větší idiot. Možná bych ji měl prostě nechat propadnout do země. Nebo radši sebe. Místo toho, aby kohokoliv pohřbíval, nechal puknout kus země mezi nimi, aby se otevřela menší trhlina. Nemínil se vyčerpávat vytvářením nějaké impozantní průrvy. Co teď? Uvědomil si, že nemá moc nápadů. Neoplýval nikdy velkou fantazií. Nechtěl ale, aby to vlčice poznala, tak rychle jednal s tím prvním, co ho napadlo. Nechal z průrvy vyrůst kořeny, které se natahovaly dál a dál, až se jim oběma motaly pod nohama. Ovinul je kolem balvanu, co se válel poblíž, a nechal kámen s hlasitým třeskem puknout na dvě půlky. A pak... pak se zastavil.
"Hm." Co jí mohl ukázat? Co velkolepého? Uvědomil si, že chce předvést něco takového, ale žádné velkolepé dovednosti neměl. Svou sílu příliš necvičil a nikdy ji nenechal úplně rozvinout. Nikdy nemetal dřevěné šipky ani nezkoušel vytvořit hliněného golema, nikdy nelámal stromy ani nenechával vyrašit celé aleje v řádech vteřin. No a co, nejsem žádná cvičená opice, urazil se raději už předem, aby k němu žádná kritika nemohla proniknout.

"Můžeš si svou démonskou moudrost klidně nechat pro sebe," prohlásil, když ze sebe hned nezačala sypat vědomosti, které jí oni démoni údajně předali. "Svou ochutnávku pekla už jsem taky zažil, celkem mi to stačilo."
To, že tuláci bývali bídné, ztracené, ubohé duše, vyvracet nemohl. On si nepřipadal slabý, i když věděl, že v porovnání s jinými tady nijak zvlášť nevyniká. Nepřipadal si ani ztracený. Neměl domov, neměl cíl, ale hádal, že přesně takový je jeho úděl. Jeho místo bylo na cestách. "Nezajímá mě, jestli na to mám právo nebo ne," odfrkl si. "Ani co si o mně myslí bohové. Když jsem to naposledy kontroloval, měl jsem dojem, že záležitosti nás nízkých smrtelníků jsou jim celkem ukradené." Pokud nějací bohové vůbec byli, čemuž příliš nevěřil.
Vlčici ale přesto jeho zjev upoutal, zdálo se jí, že by neměl být jen tak nějakým vandrákem. Lehce pokrčil rameny. "Něco málo možná." V jejích očích viděl podivný lesk. Byla to snad nějaká výzva? A pokud ano, měl by ji přijímat? Nebyl žádným mistrem magií. Dokázal ovládat svůj vrozený element a tím to haslo. Co dokázala ona, vlčice s parůžky na čele? Mohla by ho klidně úplně zničit. Nedivil by se. A vadilo by to zase tolik? "Proč?" zeptal se nakonec, lehce se ušklíbl. "Měl bych to snad předvést?"

Když začala vlčice plácat cosi o peklu a o démonech, vyškrábal se do sedu. "Závistí bych to zrovna nenazval," ušklíbl se. Ještě to tak. "I když vykuchat někoho parožím se může hodit," uznal, ovšem pak se zahleděl na vlčici poněkud pochybovačně. "Takže démoni, hm? A co přesně tě naučili?" O démonech už něco věděl. Dokonce se s pár potkal, kdysi, na té výpravě do pekel, která mu připadala v čase vzdálená tak sto let. Nevzpomínal si, že by někteří z nich ale nosili roztomilé srnčí parůžky. Nebo že by kromě ran něco rozdávali, tím méně svou moc.
Zaujaly ji ale jeho ozdoby. Stejně, jako minule. "Kdyby to šlo sundat, s radostí bych ti to přenechal," zabručel, ovšem od jejich posledního setkání se nic nezměnilo. Nedokázal se zbavit ani hada, ani toho svítícího náramku, který ho obzvláště obtěžoval, ačkoliv už si na jeho světlo celkem zvykl. Co se týkalo pláště, ten jediný by nedal. Vlčice ale na ty cetky zahlížela jako chamtivá straka, očividně na to měla úplně jiný pohled, než on. Ovšem její otázka se ho lehce dotkla. "Jak jako, 'tulák jako já'?" protáhl schválně přehnaně obličej a přemýšlel, jestli by se neměl urazit.

Jak rád by se prostě v klidu utápěl v depresivních myšlenkách, v klidu a osamotě. Už si také mohl zvyknout, že samota ani klid mu zde prostě nebyly příliš přány. Zpoza stromů se totiž velmi krátce poté, co se pohodlně uložil, vynořila vlčice s šedivým kožichem a cosi jí trčelo z hlavy. Rohy? To už místním nestačí množit se mezi sebou, ale skáčou i na srnky, nebo co? Nejprve by ji ani nepoznal, to až když promluvila, vrátila se matná vzpomínka do jeho mysli. Nebyla to ta vlčice, které ukazoval magii? Ta, která na něj dělala oči a on si schválně hrál na slušňáka? Jistě, musela to být ona. Vypadala sice jinak a on si vůbec nevybavoval její jméno, ale na to setkání si vzpomínal. "Zub času se podepíše na všech," zabručel. Neměl příliš náladu na podobné šaškárny, jako minule, i když si ji pochopitelně se zájmem prohlížel, když se tam tak nakrucovala kolem. "Možná by sis měla dávat raději pozor na svou hlavičku? Něco ti z ní od posledně vypučelo," poplácal si tlapou mezi ušima. Jako by tohleto snad mohlo uniknout její pozornosti.

//Temný les přes Hraniční pohoří

Opustil stín stromů, mířil pomalu k horám a nepřipouštěl si, že jde naschvál pomalu, aby ho to otravné vlče mělo šanci dohnat. Jenže Arrow ho nedohnal. Nebyl tu. No a co, odsekl v duchu. Není to moje starost. Přesto se kdesi uvnitř cítil značně prohnile, když si představil, že se ten mladý vlk, který neměl rozumu, ani co by se za dráp vešlo, ztratil někde mezi stromy Temného lesa a zůstal napospas kdejakým silám zla, které tam vládly.
"No a co," odsekl tentokrát nahlas, zatímco bloumal v okolí hor, vlastně už spíš v lesích. Jak dlouho už se tady vlastně poflakoval? "Nejsem žádná chůva. Nemůžu za to, že se tady vlci spouští každý s každým, ale aby se o děcka starali, to ne." Nakopl kámen a lehl si pod jeden ze stromů, hlavu si složil na přední tlapy a trucovitě hleděl na les kolem sebe. "Aspoň mám zase klid," zamumlal, ale necítil se kvůli tomu o nic líp. Nechal tam Arrowa prostě umřít? Ten neumře. Takoví dutohlávci jako on mají vždycky štěstí.