Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Návrh, aby se vrátil domů, Arrowa vyloženě pohoršil. Černý jen lehce stočil uši dozadu. "Jestli se budeš vztekat a stavět se na zadní, tak se na tebe tuplem vykašlu," informoval ho klidně, ale bylo zřejmé, že to myslí zcela vážně. Nebylo by nic snazšího, než se zvednout a odejít a nechat tady to pískle vlastnímu osudu. Zůstával tu jen proto, že prostě chtěl a zatím ho Arrow neobtěžoval natolik, aby se ho chtěl doopravdy zbavit.
Wissfeoh dobře věděl, jaké to je mít rodinu na pendrek, ale určitě tu nemínil rozebírat s Arrowem nějaké záležitosti z vlastní minulosti. To ani náhodou. Ukázalo se taky, že jeho jméno je zase jednou pro někoho problémem. "Wissfeoh, ne Wissefoh," opravil mladíka podmračeně a pak pokýval hlavou: "Ale Wiss stačí." Co už měl dělat. Ještě by si Arrow zlámal jazyk. Zajímavější bylo, že mladý vlk vládnul stejným elementem, jako černý. "Takže země. Mocný element. Možná nejmocnější ze všech," pronesl, ačkoliv samozřejmě nebyl objektivní - jistě, že ta jeho magie se mu zdála ze všech nejlepší. Ze sněhu kolem Arrowa postupně vyrašilo velké množství sněženek. "Protože rostliny, kamení, země... je zkrátka všude kolem a tobě jen stačí si ji podmanit." Přimhouřil oči. "Ale chce to sílu vůle a soustředění."

"Ne, to teda nemohl," prohlásil rezolutně. "Nikdo zodpovědný by mi v životě svoje ratolesti nesvěřil. Krom toho bych o to stejně ani nestál." Ne, že by ho ta jejich hraná potyčka nebavila... ale dokázal si představit, že kdyby se z učení kdejakých usoplenců stala povinnost, začalo by ho to otravovat setsakramentsky rychle.
S nakrčeným čenichem poslouchal o Arrowově rodině. "Hmm," zamručel, když vyšlo najevo, že je strakatý vlček asi celkem odkopnuté dítě. Jo, to znal. "To máš blbý. Rodiny jsou složitý," pokrčil rameny. "Ale stejně by ses k nim měl asi vrátit." Nechtěl, aby ho tady našel nějaký rozzuřený taťka a označil ho za únosce nebo za něco ještě horšího - pokud se ovšem pan taťka o svého syna na takovo reakci dostatečně zajímal. Arrow ale chtěl umět ještě cosi víc. "Jsem Wissfeoh," zahučel černý, když si uvědomil, že mu pořád ještě neřekl svoje jméno, " a už jsem ti říkal, že..." Zastavil se v půli věty, zhrzeně si povzdechl a zavrtěl hlavou. "Víš co, fajn," vzdal to a zahleděl se do dvoubarevných očích mladého. Těžko soudit, jaký element byl jeho. "Ovládáš zemi, vodu? Obojí? Ani jedno?"

Arrow se zubil spokojen sám se sebou a černý vlastně ani nevěděl, co si má myslet. "Nojo," zamručel jen na jeho díky a sedl si na zadek do sněhu. Bylo po všem. Možná, že Arrow nebyl úplně beznadějný případ, ale rozhodně měl ještě spoustu věcí, které by se měl naučit. On ale nebyl ten, kdo by za to měl být zodpovědný."Ale nic," zatřásl hlavou nad tou nedokončenou větou. "To je fuk. Ved sis celkem slušně, ale já nejsem žádný učitel. Věř mi." Měl by se vrátit domů. K rodině, která o něj asi neprojevovala přílišný zájem, když ho nechala potloukat se po širém okolí zcela nepřipraveného a vydaného na milost a nemilost živlům a cizincům. Nejspíš... ne zrovna to nejlepší místo, kam se vracet. Nebo aspoň tak si to černý představoval. "Doma tě nečekaj?" zkusil to aspoň. Nejspíš by bylo pro oba nejlepší, kdyby se mu Arrow prostě ztratil z očí. Stejně. Co mu asi tak Wiss mohl nabídnout? Avšak možná, jen možná... možná to tak v hloubi duše úplně necítil.

Pořád se jen tak pošťuchovali a Wisse to začínalo nudit. Doufal, že Arrow brzo předvede trochu originality a dokáže, že v té své hlavince něco má, jinak se s ním nehodlal dál zabývat. Ale nezdálo se, že by na to strakáč dokázal přijít sám. Slitoval se tedy nad ním a poradil mu... a vypadalo to, že jeho slova nepadla na úplně neúrodnou půdu.
Arrow vyrovnal náraz, který mu černý uštědřil a rozběhl se na něj z boku. Wiss se přikrčil a zapřel se nohama do země v očekávání, že mladík potřetí v řadě udělá tu samou věc, která nefunguje. Ten je marnej, pomyslel si ve zlomku vteřiny, než se strakatý sklouzl po mokrém sněhu a vrazil mu plnou silou do zadních. To černý vážně nečekal. Zadek mu podklouzl a on se svalil do sněhu. Rychle se ale zase překulil a vyskočil na nohy. Se staženýma ušima zůstal přísně hledět na vlka naproti a chvíli mlčel. "Dobrý," utrousil nakonec neutrálním tónem. Mohli klidně pokračovat, ale Arrow funěl jako lokomotiva a černý usoudil, že nemíní být zodpovědný za to, že nějaké pískle dostane zápal plic. "Ale kdyby to bylo doopravdy, pořádně bys to odnesl. Nemůžeš se pokoušet přetlačit na bok někoho, kdo je větší a těžší a silnější než ty. Musíš využívat toho, co máš. Což je momentálně v tvým případě, dokud jseš nohatý nedochůdče, spíš obratnost. Co z tebe vyroste pak, to nevim," pokrčil rameny. "Ale nejvíc musíš používat tohle," poklepal si tlapou na čelo. "Mozek. Protože jedině-" Uvědomil si, že zní jako nějaký skutečný učitel, ba co víc, že si to snad celkem užívá, a okamžitě sklapl. Ještě, aby se z něj stal moudrý mudrc. To určitě.

Nechal Arrowa žít v přesvědčení, že je "hodný vlk". Nejspíš nemělo smysl se ho snažit o něčem přesvědčit. Byl jeden z těch nezlomných optimistů - prostě si čumák bude muset namlátit sám, aby pochopil, že se šeredně plete.
Radši se pustili do cvičného boje. Wiss byl samozřejmě mnohem silnější a zkušenější, než mlaďoch Arrow, ale chtěl tomu teleti dát aspoň nějakou šanci, takže ho nezpacifikoval při první možnosti, která se mu naskytla. Když po něm strakatý skočil, odstrčil ho do sněhu a sledoval, jak dělá na zemi kotrmelce. Muselo se mu dát ale k dobru, že se hned zase zvedal a vyrazil po něm. Jenže to vypadalo, že se z toho, co se stalo předtím, vůbec nepoučil, protože jeho další pohyb se dost podobal tomu předtím. Narazil Wissovi do zad a to černého trochu vyvedlo z rovnováhy, ale ustál to. Trochu zaškobrtl, pak se vysmýkl a svým bokem vrazil do toho Arrowova. "Takhle mě neshodíš, jseš na to moc lehkej," zavrčel přitom. "Musíš to vzít od nohou. Nebo od břicha. Kdyby to bylo doopravdy, už by z tebe byl mastnej flek."

"Já nejsem hodný," ušklíbl se na Arrowa, opět ohromen jeho naivitou. "Na světě existuje i dobro, jistě. Ovšem musíš se k němu občas prokopávat skrz takovou vrstvu hnusu, že to kolikrát ani nestojí za to." Kdoví proč měl takovou potřebu zbourat tomu mladíkovi jeho iluze o krásném světě. Snad aby mu ušetřil mnohem větší zklamání později v životě. Nebo prostě jen proto, že byl starý mrzout a nic jiného ani neuměl.
Arrow tedy svolil, že vyzkoušejí cvičný souboj. Wiss věděl, že kdyby se do toho pustil naplnou, neměl by flekatý mladík šanci, takže svou sílu poněkud krotil. Přikrčil se a čekal, co bude. Mladý vyrazil, dopadl těsně před Wisse a než ho černý stačil chňapnout, uskočil do strany a šel po něm z boku. Mohl uhnout, ale rozhodl se nechat mu aspoň tohle. Ucítil, jak na něj dopadly vlkovy přední tlapy a místo aby uskočil pryč od něj, vrhl se svou vahou proti němu, aby ho vyvedl z rovnováhy a shodil na zem. "Jen se snaž," zazubil se přitom.

Wiss došel k závěru, že Arrow je pravděpodobně mentálně zaostalý. Trochu mu to záviděl. Muselo být krásné proplouvat životem jako nic netušící idiot. Aspoň měl nějaké reflexy, o čemž se přesvědčil, když ho povalil na zem a flekaté vlče ho nakoplo zadníma do břicha. Svíjel se jako žížala, ale kdyby ho Wiss nepustil, asi by se sám nevyprostil.
Zdálo se, že myšlenka kanibalství se mladému moc nezamlouvá. Ještě aby ano. "Fakt," potvrdil černý s vážnou tváří a pokrčil rameny. "Jo, tak už to, hochu, chodí. Život je hnusnej a spousta vlků v něm taky." Na další Arrowovu otázku jen přikývl. Na své cestě životem se už potkal s lecjakými existencemi. Jenže pak z flekatého vypadla ještě další otázka. "Takže ty se chceš umět prát, jo?" zopakoval Wiss. Něco podobného už dělal s Wyianem. Jenže ten měl aspoň rozum. Arrow mu připadal jako trochu ztracený případ. Ale proč vlastně ne. Stejně neměl nic lepšího na práci. "Jestli myslíš, že na to máš," pokrčil rameny. "Můžeme zkusit cvičný souboj." Nakrčil se, hřbet se mu naježil a vycenil tesáky: "Tak mi předveď, co umíš. Představ si, že jsem kanibal, co tě jde sežrat. Jak se budeš bránit? Šup, začni!"

Zelenooký nevěřícně zavrtěl hlavou. A to si myslel, že jeho rodina byla pošahaná. To se teda spletl. Jeho a sourozence aspoň rodiče naučili nějaké základní věci a neztráceli je při každé příležitosti. Zato tenhle vlk, který měl už jen krůček k dospělosti, vypadal že je myšlenkově na úrovni tříměsíčního mrněte. "To je teda sakra smutný," zabručel a stěží odolal pokušení plácnout se tlapou do čela, když spatřil Arrowův idiotsky nevinný úsměv v reakci na černého dobře míněné varování. Ty bez maminky dlouho nepřežiješ, protáhl obličej. "Utekl, jo?" povytáhl Wiss pochybovačně kůži nad očima, pak se bez varování skokem vymrštil a povalil Arrowa do sněhu. Ne nijak prudce, ale věřil, že zprávu mu tím předal celkem jasnou. "Pochybuju," zabručel a odstoupil, aby se mladík mohl postavit. "Já už nejsem nejmladší, pískle, a stejně bych neměl problém si z tebe udělat kožešinovej nákrčník, kdybych náhodou chtěl. Máš kliku, že o takový věci nemám zájem. Ale na světě je spousta horších individuí, než jsem já." Kdoví, jestli to teď už Arrow pochopí. Jestli mu dojde, že kdyby Wissfeoh vážně byl vražedný maniak, už mohl být dávno mrtvý. "A kanibal je ten, co požířá vlastní druh. Takže třeba vlk, co žere jiný vlky." Neměl problém mladíkovi trochu rozšířit slovník. Rodiče ho tyhle zásadní slova určitě nenaučili.

Wiss na mladého vlka hleděl, jako by mu snad vyprávěl o tom, jak právě spadl z měsíce. "Nepotkal? Jako nikdy?" Však už je skoro dospělej. "To jsi doteď žil v díře, nebo jak?" Arrow ale vypadal především zmateně a černý rozhodně neměl žádný důvod jeho tvrzení o tom, že je zcela neznalý ostatních vlků, zpochybňovat. Rozhodně se podle toho choval.
"Hele, hele, hele, mladej, brzdi," napřáhl Wiss tlapu, když na něj Arrow začal hrnout hromadu žádostí, o výlet, o učení a o kdovíco všechno. "Máma s tátou tě neučili, že si máš dávat bacha kolem cizinců?" Nejspíš zbytečná otázka. Tenhle vlk asi vedl dost izolovaný život a neměl ani šajnu o tom, jak to na světě chodí. "Jestli ne, tak ti to teď říkám já - protože s takovýmhle přístupem ten tvůj výlet klidně mohl skončit ještě dřív, než začal. Nemáš ponětí, kdo jsem. Co když jsem kanibal maniak, co akorát tak čeká, až mu nějaké hloupé vlče vběhne přímo do rány?" Svým způsobem mu toho vlka bylo možná i líto - rodině ani nestál za to, aby se o něj báli? Nebo mu možná záviděl tu naivitu a optimismus. O to on už dávno přišel.

Seděl tam jen chvíli, nechal odpočinout unaveným nohám a rozhlížel se po tichém okolí. Spletl se ale, když odhadoval, že široko daleko není ani jediná živá duše. Netrvalo dlouho a v zorném poli se mu totiž objevila strakatá postava, která si to šinula sněhem přímo k němu. Wiss přimhouřil oči, lehce nakrčil čelo. Co se to k němu zase řítilo? Jestlipak to není další odrostlá omladina, zakoulel očima, když spatřil nohaté proporce nově příchozího, které jasně svědčily o jeho nízkém věku. Byla pravda, že trochu společnosti by ocenil, ale nebyl si jist, jestli stál zrovna o tohle. Proč jen se k němu vlčata tolik slézala? Co na něm viděla? Nedomníval se, že by vysílal do okolí nějakou zrovna extrémně přívětivou energii, ale něco asi vysílat musel, jinak by se k němu mladí neustále neslézali jako švábi na pivo.
Ale to už byl mladík tady a hned na něj vybafl svoje jméno. Černý lehce povytáhl obočí. "Nazdar," utrousil a přejel ho pohledem od hlavy k patě. "Proč tě zajímá, kdo jsem já? Chceš po mně snad něco, nebo svoje jméno štěkáš na každého náhodného pocestného, co se ti naplete do cesty?" Mluvil klidně a tvářil se neutrálně, ani se tím vyrušením necítil nijak podrážděn. Prostě ho jen zajímalo, co za šlamastyku se z tohohle setkání vyklube a rád by to zjistil raději dřív, než později.

//Les u Mostu přes Luka

Kráčel dál, celkem svižným tempem přes zasněženou louku. Z nebe se snášel lehký déšť se sněhem a Wiss byl vážně vděčný za plášť od sestry, který mu přikrýval záda, takže nepromoknul a nemrznul. Obzvlášť ho ocenil, když došel až k horám. Tyhle končiny tak dobře prozkoumané neměl, ale vzpomínal si, že tady už někdy byl. Nepřizabil se tady někde pádem z kamene, když se hnal za zajícem? Možná to bylo někde jinde. Kdyby měl počítat všechny trapasy, jakých se tady kdy dopustil, nestačily by mu na to drápy na všech tlapách. Věděl ale, že do šplhání po horách se pouštět nebude. Určitě ne teď, když bylo všechno namrzlé. Vyskočil jen na jeden z nejbližších balvanů a rozhlédl se po krajině. Nespatřil nic zajímavého, jen sníh a led a ani živou duši v dohledu.

//Temný les přes Most

Tlapy ho donesly až k té vratké konstrukci, která spojovala dvě části téhle země. "Že to vůbec ještě drží," zabručel - byl by si myslel, že za ty roky most musí shnít, přinejmenším jeho prkna, ale on tu visel pořád. Sice vratký a nebezpečný, ale vcelku. Jak to bylo možné, tím se Wiss nezabýval. Odpověď stejně nejspíš byla "magie". Pro něj bylo podstatné, že mu umožnil se dostat na druhou stranu.
Krátce zavzpomínal, jak se přes most táhl se Zeiranem, uchechtl se při té vzpomínce a už stál na pevné zemi na druhé straně. Les, který ho obklopil, taky vypadal pořád stejně. Černý si povzdechl. Lesy si rostly a čas plynul kolem nich. Asi bude vypadat pořád stejně i tehdy, kdy Wiss bude dávno hnít někde ve škarpě. Svým způsobem to byla uklidňující představa, i když nedokázal říct proč přesně. Přidal do kroku.

//Severní hory přes Luka

//Hraniční pohoří

Pobral se od hor směrem k lesu, kterým už procházel tolikrát, že ho znal jako otisk vlastní tlapy. Už se ani nelekal každého stínu, každého zaskřípání větví stromů. Svým způsobem si to místo oblíbil. Bylo poklidné, málokdy ho tu někdo obtěžoval a snadno se svým černým kožichem dokázal splynout s okolními stíny. Dnes ale neměl náladu se tu zdržovat. Pobýval na jednom místě až příliš dlouho a jeho tulácké pudy se opět ozvaly touhou prozkoumat další zákoutí toho kraje, který se poněkud nedobrovolně stal jeho novým domovem. Už si ani nestěžoval. Smířil se se svým osudem a vlastně si i celkem zvykl na zdejší podivnosti. Ani si už nepamatoval, jaké to bylo žít ve světě bez... toho všeho. Občas se mu po tom zastesklo, ale ve výsledku to tady bylo stejné, jako kdekoliv jinde. Tady, stejně jako jinde, byl sám, potloukal se kolem a hledal něco, o čem ani netušil, jestli to existuje a co to vůbec je.

//Les u mostu přes Most

//Začarovaný les

Černý vlk se poslední dny - nebo to byly týdny? - potloukal v okolí hor. Byl sám a byl spokojený s klidem, kterého se mu konečně dostalo. Když měl hlad, lovil nebo si našel nějakou mršinu, když chtěl spát, vracel se do jedné z místních jeskyní, která nebyla obývána nikým jiným a kterou si celkem oblíbil. Když začalo sněžit, hřál ho plášť od sestry. Protože přece byl od Kall, ne? Pořád úplně nechápal, jak to dokázala, ale příliš se tím nezatěžoval. Rozhodl se to přijmout jako hotovou věc, tak jako všechny ostatní zdejší výstřednosti. Plášť byl zkrátka od jeho sestry a to bylo to, na čem záleželo. Nezáleželo na tom, že to je divné nebo snad nemožné, jen na tom, že to je pravda. A teď se mu ten dárek opravdu hodil, když se usadil v horách před začátkem zimy. Hřál ho jako teplé objetí a tak jeho stárnoucí kosti nepromrzly ani v chladném horském klimatu.
Nepočítal dny, které ubíhaly. Byl... spokojený. Aspoň zprvu. Dokonce si začínal myslet, že by se tady mohl usadit na dobro. Horský poustevník, co tu v samotě dožívá své dny a občas houkne na drzou mládež, aby mu vypadla z jeho prahu... to znělo jako sen. Jenže nakonec se mu horské výhledy začaly zajídat. Začal se nudit. Možná si připadal i trochu osamělý, i když by to nepřiznal. Odpočinul si od světa, ale teď zase slyšel volání své toulavé duše. Ještě pořád měl pod sluncem spoustu dní, měsíců, let a nemohl je promarnit zalezlý v jeskyni. A tak se nakonec vydal zase dál. Někam.

//Temný les

Nějakým záhadným způsobem se jim všem povedlo neutopit se. Wiss si nebyl jist, jak přesně se to stalo, ale rozhodně se nemínil zastavovat, aby nad tím přemýšlel. Proměněn v drobného tvora zachváceného slepou hrůzou stejně nedokázal myslet na nic jiného, než na úprk před nebezpečím, které jim dost možná stále ještě bylo v patách. Běžel lesním podrostem a neohlížel se na vlčice-jezevčice, měl dojem, že pro jejich záchranu už udělal dost. Teď ať se starají o vlastní životy, on tady s touhle šaškárnou končil.
Vpředu cosi zářilo a Wissfeoh k tomu bezmyšlenkovitě zamířil. Ta záře byla lákavá, svůdná, vyzařovalo z ní bezpečí a klid, což bylo přesně to, co uvězněný v tomhle malém nanicovatém těle potřeboval. A uprostřed té záře, toho krásného světla... "Kall!" Jenže než vůbec stačil udělat jediný krok směrem k sestře, všechno pohaslo. Vítr začal ohýbat stromy a černá mračna zakryla oblohu. A Kalleandra byla pryč. Zase. "Počkej," zavolal, ale marně.

Škubl sebou a na chvíli byl naprosto zmatený. Nabyl zpátky vlčí podoby a hleděl na svět zase z obvyklé perspektivy, ale absolutně netušil, co se to právě stalo. Bylo to doopravdy nebo jen podivný sen? Převalil se na břicho, ze zad zakrytých pláštěm se mu přitom sesunula hromádka listí. "Co to sakra-" Zatřásl hlavou, jako by ji tím snad mohl pročistit. Určitě to byl jen sen. Jen by ho zajímalo, proč ho vize jeho sestry poslední dobou tak pronásledovaly. Znamenalo to snad, že je blízko? Nebo naopak... že už není mezi živými a pronásleduje ho její duch? Ne, že by na takové kraviny donedávna věřil, ale už tu viděl takových šíleností, že duchové vedle toho vypadali naprosto normálně. Upřímně ale doufal, že jeho sestra je naživu. A že ty sny jsou jen divnou náhodou.
Když se trochu probral, pohlédl na ty dvě, co tu s ním byly. Nevěděl, co by jim měl ještě vykládat. Vstal a otřásl si z těla i zbytek podzimního listí. "Tak. To byla malá ochutnávka toho, co vás tady čeká. Hodně štěstí," odfrkl si a zamířil pryč. Neohlížel se.

//Hraniční pohoří přes Kvetoucí