Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Držel se větve, jako by na tom závisel jeho život, protože to tak vážně bylo. Kdyby mu drápy na těch příšerně mrňavých tlapičkách podklouzly, měl by to sečtené. Proud by ho strhl a to by byl zřejmě jeho konec. Ale on se držel, vší silou, kterou bylo jezevčí tělíčko schopné vyvinout, a to i tehdy, když se mu do zadku zaryly cizí drápy. Černému se z tlamy vydralo bolestné heknutí. "Au!" obořil se na Ikari, ale možná s tím měl ještě počkat, protože vlčice - jezevčice se po něm začala drápat nahoru, jako by byl snad nějaký žebřík. "Bacha! Nemusíš mě stahovat z kůže!" vztekal se, chápal její touhu přežít, ale snad to šlo i ohleduplněji, ne? Snad si zasloužil aspoň trochu slušné zacházení!
To už se k nim doplácala i Ithial a začala se rovněž škrábat na větev. Černý ani nevěděl, čí tlapou ve kterou chvíli dostal, ale nakonec se obě vlčice vydrápaly nahoru a tak se do toho pustil i on. Stálo ho to sice spoustu sil, ale nakonec se vyškrábal na větev a hned se po ní pustil na druhou stranu říčky, kde snad najdou efektivnější úkryt před dravcem. "Dal bych nevím co, aby se mi na pět minut dostal do tlap ten idiot, co je za tohle zodpovědný," zavrčel naštvaně... a ještě víc ho štvalo vědomí, že ať se čertí, jak chce, v podobě malého jezevčete to vypadá spíš komicky a roztomile, než nebezpečně. Ubohost.

Procento prosím do síly, thx

Moc jsem se zapojit sice nezvládla, ale akce byla fajn a do budoucna by se mi určitě líbilo víc takových ^^

Takže krátké shrnutí - všechno bylo v háji. Wiss se ve své zakrslé, ubohé podobě řítil unášen vodou kamsi pryč kupředu, sotva držel tu drobnou jezevčí hlavičku nad hladinou a každou chvíli si do tlamy nebo do čenichu nabral, jen čekal, kdy ho nějaká větší vlna potopí. Když zakoulel očima trochu kolem, zahlédl ve vodě i další dva jezevce... Stříbrná se tedy taky asi vrhla do řeky a Ithial se k nim připojila ani nevěděl kdy. Ale byla tu, byli tu všichni a byli v pěkným průšvihu. Navíc se blížili k části řeky, která vypadala dost hrozně. Větve, které přes tok napadaly, mohly být klidně jejich zkázou, kdyby se do nich zamotali. Mohla to být ale také jediná šance na záchranu.
Wiss se pohledem upřel na jednu širší větev těsně nad hladinou a soustředil se na ni tak silně, až měl pocit, že mu praskne lebka. Musel to dobře načasovat. Teď, odstartoval si to v duchu a vší silou, která mu ještě v ubohém tělíčku zbývala, se odrazil k větvi a zaryl do ní drápy, aby se přitáhl blíž. Povedlo se! Ale ještě tu byly vlčice. Jezevčice. Prostě... ještě tu byly ty dvě, pro které nemohl nic moc udělat, ani kdyby nakrásně chtěl. "Chyťte se!" zahulákal na ně, aby přehlušil vodu. Doufal, že se vlčice lomeno jezevčice chytí větví a ne jeho huňatého ocasu, který se momentálně komíhal na vlnách.

Ahoj!
Tak i já se hlásím o 5. charakter, konkrétně mladší. 2 roky už tu skoro budu a limity postů splňuji u všech postav, u většiny i dost s rezervou (Wiss cca 300, Rýdie cca 200, Mercer cca 100, Misery cca 40). Hrát se snažím aktivně, jak to jde, občas se zasekám, ale tomu se jeden neubrání :D

Děkuji za zvážení ^^

Schváleno, gratulujeme!

Jeho plán, který spočíval v tom nemít žádný plán, moc nefungoval, což si uvědomil ve chvíli, kdy se stín objevil přímo nad ním. Jenže co měl asi tak dělat? Měl už dost vymýšlení plánů, měl dost podivných událostí a měl plné zuby toho nacházet se neustále v ohrožení života. Takže to prostě risknul. Jenže se to příliš nevyplácelo. Slyšel za zády Stříbrnou, jak na něj huláká - to už i jemu bylo jasné, že nic jiného, než skočit mu asi vážně nezbývá. Takže to udělal. Chtěl se zachytit kluzkého kamene, záchytného bodu, pomocí kterého by se mu mohlo povést se třeba i doplácat na druhou stranu, jenže byl příliš mrňavý a jezevčí pacičky příliš slabé, než aby se jimi mohl udržet. Zadní polovina těla mu sklouzla do vody a nedařilo se mu ji dostat na kámen... a pták se blížil. Wiss už viděl jeho spáry a téměř cítil, jak ho rvou na kusy. Pevně zavřel oči a pustil se. Dravec ho minul, ovšem teď ho pro změnu unášel proud. Pokusil se plavat k druhému břehu, ale bylo to jen zbytečné plýtvání silami. Pohledem hledal stříbrnou, jestli je taky pořád naživu a přitom horečně přemýšlel, jak udržet naživu sám sebe. Kus vpředu to vypadalo na nějaké větve přes řeku... možná by se jich dokázal chytit?

Vykročil ve svém novém, o dost menším a o dost méně praktickém těle kupředu, aniž by si to zrovna dvakrát rozmyslel. Stříbrná ho ovšem okamžitě zahrnula pochybnostmi. Wiss se zamračil, ale i tak se na okraji trávy zastavil. Stín totiž opět přeletěl nad jejich hlavami a on cítil, jak se o něj téměř otírá plášť smrťáka. Jo. Tak takhle by teda skončit nechtěl. "A když zůstanem tady, tak jsme taky kaput, šmitec, nazdar," oponoval. Bylo jen otázkou času, než si jich pták všimne. Nebo jiný predátor. Bodl drobnou tlapkou kupředu: "Tam... tam to bude mnohem lepší!" Nejspíš i Stříbrná cítila to volání, lákání řeky. Wiss netušil, proč ho to tam tak táhne, ale za dobu, co tu strávil, se už naučil neodporovat. Krom toho si byl stoprocentně jist, že překonání řeky je jejich jediná naděje. "Utahaný? Zrovna jsem se vzbudil... a jsem o hodně mladší," odfrkl si. Byl zase mládě. Pěkná otrava, doufal, že nebude muset prožívat celý život znovu. "Takže poběžíme. A řeku... no, snad najdem cestu." S tím se naposledy ohlédl na Stříbrnou, kývl na ni a vypálil z trávy tak rychle, jak mu mrňavé nožky dovolovaly. Stín teď nebyl těsně nad nimi, což jim dávalo nějaký čas. Jak moc? Těžko říct. Příliš ho ale asi nebylo. Wiss se nedíval napravo nalevo, hnal se kupředu a v hlavě neměl absolutně žádný plán. Řeka se blížila. Přímo přes ni to asi nepůjde. Na břehu to tedy smykem stočil a běžel po proudu dál. Mělčina, spadlý strom, kamenný přechod... dravec znovu zaječel a Wissovi ztuhla krev v žilách. Vrhl se v panice na kámen, který zahlédl kousek od břehu a který mohl být dobrým začátkem k přechodu na druhou stanu, akorát si to špatně spočítal. Přední tlapy za něj zaklesl, ale zadek mu spadl do vody a po kluzkém balvanu se odmítal vydrápat zpátky.

No prosím. A bylo to tady zase! Podával vlčicím ty informace, které chtěly slyšet - o věcech, o možnosti odchodu z tohoto místa, bla, bla, bla, všechny ty nudné kecy, které omílal pořád dokola, kdykoliv narazil na nějakého nebožáka, co ho sem zrovna moře vyplivlo... a čeho se za to dočkal? Absolutního nevděku! Stříbrná vypadala, že by se s ním spíš chtěla dohádat, než aby ho vůbec vyslechla. Zamračil se. "Nejsem žádný 'tak hele'," odsekl, "nemáte se teda na nic ptát, když nechcete odpovědi." Jenže než se dostal na konec věty, vlčice totálně odpadla. Našpicoval uši kupředu v lehkém údivu. He? Ani nestačil domyslet, jak podivné to, co se právě stalo, bylo, a už i jeho tělo se bezvládně skládalo dopředu. Spadl přímo na čumák, ale vůbec to nevnímal - byl naprosto tuhý.
Ne na dlouho. Brzy se opět probudil, ovšem velice rychle mu došlo, že je cosi špatně. Předně, byl hrozně blízko u země. Dočista se zcvrknul a zapadnul do trávy... a nad jeho hlavou se náhle cosi přehnalo. Jestřáb, pomyslel si v hrůze a přitiskl se ke hřejivému kožíšku vedle sebe. Ale to bylo přece absurdní. Proč by se bál dravých ptáků? Už mu nebyl týden, nemohli ho odnést. Otočil se, aby zjistil, na koho se to vlastně nalepil a spatřil... jezevce. No co to dopr*ele je? Asi neměl říkat to o "pekelné díře", protože si to ostrovy zřejmě vzaly osobně a rozhodly se jim ukázat, co dovedou. Jedno bylo jisté. Museli odtud vypadnout, ať už byli jezevci nebo ne. I když by to nepřiznal, byl vyděšený k smrti. "Musíme vypadnout," zahlásil tak rozhodně, jak jen to tichounkým šepotem bylo možné a pomalu se začal plížit trávou vpřed k říčce, kterou slyšel zurčet vpředu. Za ní určitě muselo být bezpečněji! Ale jak se tam dostat, no... na to zatím nemyslel.

5

Nezdálo se, že by si vlčice povšimly jeho zahanbujícího úleku, či se o tom aspoň nezmiňovaly, tudíž si černý jen oddechl a vůbec se k tomu už nijak nevracel. Nadšeně z něj taky ale zrovna nevypadaly - to však taky nebylo nic, na co by nebyl dávno zvyklý. Jak se ukázalo, vpadl jim sem zrovna když se chystaly ke spánku. "Ach, tak to snad abych radši šel a nerušil ctěné dámy v odpočinku," chytil se toho hned Wiss, ale nebylo mu to umožněno. Nejspíš totiž nebyly zas až tak unavené, aby ho nezačaly zahrnovat otázkami. Přinejmenším ta světlá. Zarazil se v půli kroku a postavil nakročenou tlapu zase zpět na zem. "Věci," zopakoval, vypadávaje z role, a lehce nakrčil čelo. "Jako třeba tohle?" pozvedl krátce tlapu se světluškou a hadem a rozhodl se, že se na tohle musí posadit. "Asi tu nejste zrovna dlouho, že ano?" usoudil a začal mít neblahou předtuchu, že ví, co bude zhruba následovat. Měl prostě štěstí narážet na nebohé zmatené dušičky, které neměly sebemenší šajnu, do jaké magorárny se to propadly. Jsem prokletej. "Bohužel jsem se ještě nenaučil hledat něco podle popisu 'nějaká věc', jinak bych ti třeba řekl, že jsem něco takového viděl," rýpl si zlehka a násilím potlačil vzpomínku na to, co mu ve snu říkala sestra."Ale vzhledem k tomu, že se na mě všechna tahle sranda nalepila zcela náhodně, bez jakéhokoliv mého přičinění či byť i jen přání, hádám, že někdo, kdo po tom vysloveně touží, by mohl mít brzo dost 'věcí' na to, aby je začal prodávat." Netušil ale, kdo by na to plýtval drahokamy, když to k vlku jinak přišlo samo od sebe a zcela zdarma.
Potlačil úšklebek, když se ho ta světlejší zeptala na cestu z ostrova. To už promluvila i ta šedivá - s objasněním, které nebylo zrovna potřeba, ačkoliv bylo lehce dojemné. Vážně neměly ponětí... "To nikdo," obrátil se k tmavší z vlčic. "Věc se má tak, že tohle místo je dost... na hlavu. Prokletá pekelná díra, chtělo by se říct." Podrbal se za uchem a pokračoval: "Zatím jsem nenarazil na nikoho, kdo by odtud znal cestu pryč a upřímně pochybuju, že to je vůbec možné, pokud tedy nepovažujete za cestu pryč smrt vyčerpáním uprostřed oceánu." To by se taky dalo počítat jako únik. "Což mi ale nezní jako nejlákavější metoda sebevraždy," utrousil ještě koutkem tlamy spíš jen tak pro sebe a vyčkával, do jakých výrazů se protáhnou tváře těch dvou. Tmavší mu ještě dokonce i sdělila své jméno. Pokývl. "Wissfeoh. Velice mne těší."

4

//Mlžné pláně

Nakonec ho mlha pustila. On byl ale myšlenkami tak jinde, že si toho sotva všiml. Koutkem oka pořád pokukoval po plášti, který mu spočíval na hřbetě, jestli náhodou nezmizí stejně záhadně, jak se objevil. Byl lehký, neomezoval ho v pohybu a dokonce se pod ním ani nepekl, ačkoliv panovalo typické letní dusno. A nezdálo se, že by chtěl mizet. Za chůze se snažil rozvzpomenout se na sen, vydolovat z paměti nějaké další detaily, cokoliv, co sestra říkala, co by mu třeba mohlo pomoci ji najít, ale čím víc se snažil, tím víc se mu v hlavě celá ta věc měnila v naprostý guláš. Pamatoval si jen ten plášť a to, že jí chyběl. A taky... tu lehkou vyýčitku. Že by měl být milejší. Tobě se to mluví, povzdechl si lehce a konečně zamrkal a zaostřil na své okolí, aby vůbec zjistil, kde to skončil. Jistě. Tohle místo znal dobře. Byl tu už několikrát. Co ho ale nepotěšilo byl fakt, že odkudsi z lesa cítil Nusin pach. Tak to teda rozhodně ne. S bílou vlčicí už nechtěl nic mít. Ani náhodou! Namířil si to tedy jinudy a dával dobrý pozor, aby se jí nepřipletl do cesty.
Jenže jak to na ostrovech bývalo, nebylo jaksi možné vyhnout se všem, a tak jak se úzkostlivě zaměřoval na svou polohu vůči té Nusiné, málem by si ani nevšiml dvou jiných, zcela cizích vlčic, které se mu náhle vynořily před očima mezi stromy. Doslova nadskočil leknutím, když si jich konečně všiml. Zůstal stát tak metr od obou odpočívajících dam a chvíli tam jen tak stál ve stavu naprostého zmatení, neboť tu z nějakého důvodu jaksi nikoho neočekával. Ty seš fakt debil, plácl se v duchu tlapou do čela a nasadil co možná nejrychleji zářivý úsměv v naději, že si třeba ještě nevšimly jeho zpitomělého pohledu. "Zdravím, dámy," pronesl rozšafně - ještě štěstí, že podobná čísla už procvičoval tolikrát, že mu to šlo skoro samo, jinak by to ve svém momentálním podivném rozpoložení nejspíš tak rychle zachránit nedokázal. "Odpusťte ten vpád, nečekal jsem někoho na svém, hm, oblíbeném plácku," vymyslel rychle nějakou blbost ve snaze zachovat si aspoň zbytky důstojnosti a zatoužil, aby se země otevřela a definitivně ho spolkla. Pociťoval lehké bodání zcela iracionálního podráždění vůči vlčicím, že mu ležely v cestě, když se chtěl jen vyhnout té bílé, ale jak jednou nasadil masku a začal hrát roli, bylo těžké z toho vypadnout. Kromě toho na ně asi dost dobře nemohl začít řvát, že se mu válí v cestě... tedy mohl, ale v právu by zrovna nebyl. Byly tu první, to on se tady motal jak Maďar v kukuřici.

Černý vlk měl zvláštní sen. Možná ne ani tak zvláštní, jako spíš nesmírně živý. Spatřil v něm tvář, která mu byla dobře známá. Neviděl ji roky, snad celé věky, ale poznal by ji kdykoliv. Jeho sestra, jediné světélko v jejich prohnilé rodině. Ale co dělala tady? Zůstal zcela beze slova, jen na ni hleděl, když k němu přistoupila a opřela své čelo o to jeho. "Já tě chtěl chránit, Kall," řekl tiše, cítil potřebu to celé vysvětlit - však se tehdy ani nestačili rozloučit. "A hledal jsem tě. Potom. Ale tys zmizela." A zdálo se, že se sestra chystá zmizet znovu, rozplynout se v mlze. Pak se ale zastavila a pronesla cosi, co ho zasáhlo. Snad se i zastyděl. To byl fakt takový pitomec, že se jeho vlastní sestřička musela vynořit kdoví odkud, aby mu to vmetla do tváře? Ale to už se sen začal bortit do klasické snové změti, ve které bylo těžké se vyznat. Mluvili spolu, povídali si, ale všechno bylo jako v mlze. Doslova. Až ve chvíli, kdy Kalleandra snad z čirého vzduchu vytáhla zelený plášť, se sen trochu projasnil. "Připomínat? Ty zase jdeš? Ale proč - počkej přece!" Tak dlouho se neviděli a ona zase hned šla? Jenže jakákoliv snaha zvrátit chod snu byla zřejmě marná. Drkla do něj čenichem... a byla pryč.

Wiss otevřel oči a zamžoural do mlhy. Kdoví, jak dlouho spal? Minuty, hodiny... dny? Na tomhle místě čas znamenal málo. Sen, jak tom už bývá, se mu z mysli rychle vytrácel a jeho detaily se rozplývaly. Zdálo se mu o sestře, to věděl. Cosi mu věnovala... plášť? Bylo to celé tak skutečné, skoro ten plášť cítil na zádech a ve vzduchu jako by se vznášela lehká vzpomínka po sestřině pachu. Natočil hlavu ke straně a málem vyletěl z kůže, když zahlédl záblesk zelené látky. Vyskočil na nohy, jako když do něj bodne. "No co to-" Hlava mu to nebrala. Takže to nakonec nebyl sen? Byla sestra vážně tady? Ale proč tedy bylo všechno tak zmatené... olizoval nějaké divné houby? Nepamatoval se. "Kall?" zavolal do bílé tmy kolem, ale mlha mu pouze ozvěnou vrátila jeho vlastní hlas. Ne. Byl tu sám - a záda mu kryla další cetka se záhadným původem. Tenhle předmět však... nejspíš nedokáže nesnášet. Nedokáže se na něj zlobit a rozčilovat se a nadávat, jako nadával na světlušku a stříbrného hada. Připomínal mu Kall. Milou naivní Kall, čistou duši. A taky mu připomínal to, jak moc mu chybí. Jak moc se všechno podělalo. Tehdy byl někdo jiný, než dnes. Všechno bylo jiné. "Do pr*ele," zamumlal, když ucítil, jak ho cosi štípe v očích. Nejspíš ta proklatá mlha, ta za to mohla, že mu teď slzely! Raději vstal a pomalu zamířil někam jinam, měl pocit, že na tomhle místě už nevydrží ani chvíli. Přesto se ještě párkrát otočil přes rameno, zda nezahlédne ve stínech vlčí siluetu. Co kdyby náhodou...? Byl ale tak sám, jak jen mohl být.

//Začarovaný les

//Průliv (změna přechodu)

Blbá Nusa. Černý se vztekal. Co jí vlastně udělal? Poboural jí její hrad z písku v podobě naivní víry v pravou lásku a šťastné konce? Jestli šlo jen o tohle, pak jí ze svého pohledu spíš prokázal službu. Navíc ji nenechal ležet jen tak na břehu moře, aby ji odnesl příliv nebo ji ožírali vzteklí predátoři, kterých v okolí evidentně nebylo zrovna málo. Naštvaně se ošil, když ho každou chvíli bolestně bodlo v pokousaném zátylku. Blbá liška a blbá Nusa, mohly by se chytit za ruce a tančit spolu světem, fakt že jo.
Tlapy ho donesly až na pláň plnou mlhy. Místo klidu a samoty. Výtečně. Zašel do té bílé tmy a lehl si k jednomu z balvanů, do kterého předtím málem narazil. Doufal, že tady ho nikdo obtěžovat nebude. Vzpomínal, jak se tu před nějakým časem schovával před světem, ale i tak si ho tady našla Akiko. To byla vlastně celkem milá vlčice, ačkoliv Wiss byl tehdy příliš rozmrzelý, než aby to ocenil... což bylo poslední dobou víceméně pravidlem. Tiše si povzdechl. Něco by možná se svým životem měl udělat, ale nevěděl co. Smečky se mu nezamlouvaly, vztahy už vůbec ne. Možná by měl už konečně prostě umřít. To by mu nepochybně ulevilo. Ale to taky nebylo jen tak. Zavrtěl hlavou a přivřel oči. Třeba se potřeboval jen prospat. Doufal, že ho spánek zbaví té hořké pachuti na patře, kterou tam zanechalo setkání s Nusou.

3
predátoři konec

Wiss absolutně nechápal, jak a proč se to stalo, ale v jedné chvíli normálně postával na pláži, v té druhé měl za krkem vzteklou lišku, která na něj zaútočila... proč vlastně, ha? Jen tak? Protože ho vesmír nenáviděl? Černý viděl rudě, rval lišku za ocas dolů, ale ona se prostě nechtěla nechat. Zoubky jako jehličky měla zabořené hluboko do jeho zátylku a čím víc tahal, tím víc se držela a tím víc to bolelo. Cítil, jak mu po krku stéká krev. Bílá stála opodál a tvářila se velmi pobaveně. Wiss hluboko v hrdle zavrčel. Kráva blbá!
Nakonec se ale vlčice slitovala a pomohla černému lišku stáhnout z hřbetu. V momentě, kdy byla ryšavka na zemi, už se otáčel k odchodu. "Příště se zas budu zajímat o nějakou zdechlinu na břehu moře!" prskl přes rameno po vlčici, která se začala vybavovat s liškou, jako by snad byla o tolik lepší společnicí, než on. "Měl jsem tě nechat, ať si děláš co chceš, ty a to tvoje stignum auto bli blub blíb." Neohlížel se. Rázoval si to pryč - nezajímalo ho, kam zmizela liška. Nic mu nebylo víc jedno.

//Začarovaný les

2
Predátoři - začátek

"Ano, to přesně myslím tím, že je nedostižné," pronesl Wiss nevzrušeně. Jeden si mohl myslet, že štěstí už svírá, pevně ho drží... ale ne. Štěstí bylo víc kluzké než ryba, mrštnější než lasička. Nedalo se jen tak lehce chytit. Možná tak v pohádkách. V opravdovém životě žádné "žili šťastně až do smrti" nebylo. Ale nezdálo se, že by bílá byla připravena tuto skutečnost přijmout.
Lehce pozdvihl obočí. Pokusila se ho právě urazit? Jestli ano, měla by se víc snažit. Neoplývala takovou schopností dohánět ho k naprostému šílenství, jako třeba Khan. "Ach, rozumím - hajzl Wiss, ten hnusák, nechce nechat zřízenou vlčici umřít na břehu moře napospas všem predátorům z okolí, fuj, že se nestydí, navždy budeme plivat na jeho hrob," pronesl sarkasticky a zavrtěl hlavou. Věděl moc dobře, že k situaci nepřistupoval zrovna citlivě, ale na druhou stranu nic lepšího neuměl a nemusel se obtěžovat vůbec. Vlastně to svým způsobem byl úspěch, ne? Vlčice se probrala k životu, dokonce se vztekala. Takže úspěch.
"Jsem Wissfeoh. Místní... pobuda," představil se s lehkým úšklebkem, který se změnil ve výraz lehkého zmatení, když z následujících čtyř slov, co vlčice vypustila z tlamy, nezachytil ani jedno. "Jasně. A to znamená?" Význam byl ale o dost trapnější, než doufal. Důkaz lásky. Měl co dělat, aby neprotočil oči. Přemohl se jen proto, že se zdálo, že vlčice opět začíná odpadávat. Zahleděla se do prázdna, kamsi za jeho záda... až pak se v jejích očích mihlo cosi, snad zájem? Jako by tam něco spatřila. Wiss se začal otáčet, aby se podíval, co tam má, ale už bylo pozdě. Cosi mu přistálo na hřbetě. Ucítil v zátylku ostré zoubky. Nebylo to tak těžké, aby ho to srazilo k zemi, ale on se přesto svalil, přímo na záda, aby útočníka, ať už jím byl kdokoliv, setřásl. Převalil se přes hřbet, ale když se opět vyšvihl na nohy, ten někdo na něm pořád visel, pořád ostrými tesáky svíral jeho kůži. "Co to sakra je?!" zavrčel Wiss vztekle a ohnal se po tvoru na jeho zádech. Spatřil záblesk ryšavé srsti a v zubech sevřel huňatý ohon. Liška? Cožpak se svět už dočista zbláznil, ha? Ale na to nebyl čas. Musel se zrzky zbavit. A to hned. Cítil, jak mu po krku stéká krev. Pekelně to štípalo. Vytáčelo ho to. Zesílil stisk čelistí na ocasu, za který zvíře držel, a začal za něj tahat. Zároveň vrhl výmluvný pohled po bílé vlčici - bude tam jen tak stát a čumět, kochat se jeho ztrapněním, nebo se rozhodne mu aspoň trochu pomoct?

1

Vlčice na něj upřela pohled a Wissfeoh poprvé v jejích očích zahlédl jiskřičku čehosi, co by s trochou fantazie mohl nazvat životem. Bylo zjevné, že v ní nevyvolal žádné moc pozitivní emoce, ale tím se moc nezabýval. Nečekal, že bude zahrnut vděčností a díky - neudělal nic, čím by si to zasloužil, to věděl. Lehce se poušklíbl. Vlčice nebyla zjevně tak úplně ztracená, jak si prve myslel.
"Když tě ještě nic nezabilo, tak žiješ, je to prosté. Není třeba filozofovat nad tím, jestli 'přežívat' a 'žít' jsou dvě odlišné věci," odfrkl si černý. "Život je otrava a štěstí je nedostižné světýlko v dálce, za kterým se ženeš a ženeš a ženeš, dokud nakonec nechcípneš. Tak to je. Nakonec je každý stejně sám. Není nic špatného na tom začít si na to zvykat," pokrčil rameny a lehce se ušklíbl. Na to, že nechtěl filozofovat, do toho začal nějak zabředávat. "Navíc ti nikdo nedrží dráp pod krkem a nenutí tě dál žít - ale živí tvorové mají sklony na životě lpít zuby nehty, i když si myslí, že už dál existovat nechcou." O tom Wiss něco věděl. Sám už si kolikrát říkal, že by nejlepším řešením všech jeho problémů bylo vrhnout se z nejbližší skály... a přece nikdy neudělal ten zásadní krok, po kterém následuje jen volný pád. Možná byl prostě zbabělec. A možná prostě nechtěl umřít.
Bílá vlčice se náhle vymrštila na nohy a vrhla se zády k němu, tlapou pořád chránila tu ledovou kouli. Wiss vyhlédl přes její rameno ke křoví. Cosi tam šramotilo, ale černý pochyboval, že by to bylo něco důležitého, zajímavého nebo nebezpečného. "Veverka," mávl nad tím tlapou a pak ji namířil ke kouli: "Co to je?"

Zamračil se, když ho vlčice obvinila z toho, že to nechápe. Hned nato mu začala více objasňovat svou situaci. Takže je v tom láska - no výborně. Wiss lásku nikdy moc nechápal. Doopravdy se nikdy nezamiloval, znal snad jen lásku bratrskou, kterou choval ke své sestře, již neviděl už roky. Domníval se, že lásky možná prostě není schopen a necítil se o nic ochuzen. Podle toho, co viděl, láska málokdy vedla k "a žili šťastně až do smrti", většinou spíš končila v roztříštěném srdci, čehož krásný příklad měl právě před sebou. "Já chápu význam slova 'sama'," opáčil. Celé ho to začínalo poněkud unavovat, ačkoliv mu vlčice svým způsobem bylo líto. Což byl taky jediný důvod, proč se tu vůbec ještě zdržoval. "Ale pokud tohleto," namířil tlapou na tu divnou ledovou kouli, "není křišťálová koule, se kterou koukáš do budoucnosti, tak nemáš absolutně jak vědět, že už pro tebe nikdy nikdo nikde nebude. To zaprvé." Svět byl vlků plný. Wissfeoh se jim obvykle snažil vyhýbat, ale vsadil by se, že kdyby si bílá chtěla najít nové přátele - nebo, kdo ví, nového frajera - jistě by se jí to povedlo. "Zadruhé - být sama není konec světa. Já jsem sám celej život, a co? Mám se snad zbláznit? Chodim, dejchám, žiju. Není to asi ten nejlepší život, ale je to něco." Odmlčel se a vzhlédl k obloze, z níž začaly dolů dopadat kapky deště. Lehce se ušklíbl. Jak přiléhavé. Ztěžka si povzdechl. "Asi máš dvě možnosti - buď se na všechno vykašlat a vzdát to, nebo se sebrat a pokusit se nějak splácat dohromady to, co ti ještě ze života zbylo. Akorát že já asi fakt nejsem ten, co by ti moh pomoct tohle vyřešit. Sorry."