Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Dle Khanovy reakce černý soudil, že nejspíš neprojevil patřičný údiv nad jeho "královstvím". To je teda blbý. Bohužel toho za poslední přibližně dva roky, které se tu potloukal, viděl už příliš mnoho na to, aby z něj vyrazila dech nějaká zatuchlá kobka pod zemí, jakkoliv byla působivá. A i kdyby z toho černý padl šokem do kolen, co by s tím měl co dělat Khan-fani? Wissfeoh zcela jistě věděl, že to zrzek nevyhloubil sám, tudíž se tím neměl co chlubit. Nejspíš se to pod pouští skrývalo celá staletí. Khan to přinejlepším znovu objevil, to bylo asi tak jediné, za co by si mohl přičíst body. Jestli vůbec. Možná se sem prostě propadl skrz strop. To by bylo víc pravděpodobné. Tlumeně se při té představě zasmál, ale necítil potřebu důvod svého pobavení objasňovat nahlas. Taky Veličenstvo nemuselo vědět všechno.
"Já přece nemluvím o pavoučcích, ty zabedněný pitomče," obořil se na Khana. Vážně byl tak blbej, nebo si na to jenom hrál, aby ho naštval? "Copak tě nikdy nenapadlo, že tady může sídlit něco mnohem horšího? Kdoví, co tady může spát... bejt tebou bych si dával zatraceně pozor, abych to neprobudil." Wiss neměl zrovna nejlepší představu o tom, co přesně by se mohlo v chodbách skrývat, zato o tom, že není dobré se rýpat v prastarých ruinách, hrobkách a tak dále - o tom měl představu více než perfektní. "Vida, netušil jsem, že víš, jak se sluší nakládat s mrtvými, tisícero omluv, že jsem tě zbytečně poučoval," protočil zelené oči a zavrtěl hlavou, načež se pomalu vydal k otvoru ve zdi, ve kterém zmizela špička Khanova ocasu. Jestli zrzek naběhne do tlamy nějaké světy polykající prastaré bestii, Wiss to rozhodně chce vidět, než sám zahyne.

//Namarey

A tak se ti dva vydali přes poušť k ruinám ukrytým pod pískem. Nešli ale zrovna tou nejpřímější cestou, jak si Wiss po chvíli povšiml, tak trochu mu přišlo, že se jejich cesta po dunách kroutí do podivné vlnovky. "Hele, Khane, nechci bejt nevděčnej, ale ty duny jsou všechny stejný. Viděl jsem jednu - viděl jsem všechny, nemusíš mi ukazovat každou zvlášť." Že on ten zrzek nevěděl, kam jdou? To by mu bylo podobné. Nakonec se před nimi ale konečně otevřel vstup do podzemí. No budiž. Wiss na chvíli zaváhal na okraji té temné díry, jen na vteřinku. Jestli něco smrdělo zradou, pak tohle... ale co. Však si víceméně svůj život už prožil, ne?
Chodba byla temná a Wiss se orientoval víceméně podle funění a dusání vlka před sebou, který zněl jako stádo divočáků. Po chvíli ale začal rozeznávat cosi na zdech. Svítilo to. "A hele, konečně vidím nějaké ty tvoje poddané," poznamenal černý, když si uvědomil, že to jsou oni svítící brouci, které Khan zmiňoval na povrchu. Jenže zrzek každou chvíli zíral do zdi, na které byly jakési podivné klikyháky. "Nedělej, že umíš číst," odfrkl si černý a rozhlížel se kolem. Kromě toho, že to rozhodně byl dost zvláštní tunel, ho to zase až tak neokouzlovalo. Po chvíli ale dorazili na konec chodby a ta se rozevírala do velké místnosti. Ta už se svou velikostí a zářícími hřejivými kameny působivá byla, to musel uznat i Wiss. Jenže černý byl taky skeptik a tak, ačkoliv ho to na chvíli zarazilo, vzápětí už zase hleděl na tu podzemní síň nedůvěřivě. "Hmm... a jsi si jistý, že tohle není spíš nějaká hrobka nebo tak něco?" Divné klikyháky na zdi, podivné ruiny... klidně to tu mohlo být prokleté. "Vypadá to jako by to tu klidně mohlo být zakouzlený. Až tady najdeš nějakou truhlu nebo něco, radši bych to neotvíral. Ani nešťoural do vyschlejch mrtvol. Kdoví, co by z toho vylezlo."

Wisse celkem bavilo pozorovat, jak se Khan kaboní jako obloha před bouřkou. Celkem by ho zajímalo, co by se stalo, kdyby ho dostrkal až na hranu jeho trpělivosti... a pak ho pošťouchl ještě trochu dál. Docela by chtěl vědět, jestli by se s ním Khan porval a měl v boji alespoň nějakou čest, nebo jestli je na to příliš velký zbabělec. Wiss si byl celkem jist, že by ho přepral, a to i přesto, že byl starší, menší a neměl u sebe žádný divný zahnutý klacek, kterým by mu mohl dát po tlamě. I když by se taková věc nepochybně hodila.
"To bys tedy měl, dělají tady tomu dost špatný obrázek," ušklíbl se ironicky Wiss, který věděl, že žádní poddaní neexistují. Nejspíš už prchli. Kdo by chtěl mít takového krále mamlase? "Do skupiny každý spadá každý," pokrčil rameny prostě. Co měl ten syčák zase za lubem? Zdálo se, že to černý brzy zjistí. No, jestli ho chce zavést pod zem, tím líp. Třeba tam bude o něco menší vedro... ačkoliv jak se nyní stmívalo, začínalo se spíš ochlazovat. A to tak, že dost. Ta poušť byla fakt hodně divný místo. "Tak mě veď, nádhero," zabručel Wiss a vykročil, kam ho zrzek vedl.

//Písečné ruiny

//Poušť

"To abych se začal snažit," ušklíbl se Wiss, kterému bylo více než jasné, že i kdyby se rozkrájel, v životě by od Khana neviděl ani zlatou šupinku. A to i kdyby se rozhodl uvěřit, že zrzek nějaké zlato má - jako že neměl. Vzápětí se Khan začal kasat, jakou rozmanitost má ve svých poddaných. "Třínohý? Tomu bych i věřil, ti nedokážou dost rychle utíkat," uchechtl se Wiss a mírně se otřepal, neboť měl pocit, že mu písek zalézá do celého kožichu. Kdo by tady chtěl žít? To mohlo napadnout snad opravdu jen Khana... kromě něho tu ostatně neviděl živou duši. "Je to dosti ospalé království," podotkl poté, co přejel pohledem okolí, v němž se nehýbalo vůbec nic. Ryšavý prozatím neodvedl zrovna dobrou v práci v přesvědčování Wissfea, že si celou tu záležitost s bohyní nevycucal z prstu.
Pak se ale zrzavý zeptal na něco, co znělo nebezpečně specificky. "Jasně. Každej má rád kobky pod zemí plný hmyzu, neznám nikoho, kdo by to nemiloval," odfrkl si Wiss - co měl ten zrzek v plánu? Chtěl ho pohřbít zaživa v nějaké chodbě? To ať si klidně zkusí. Za prvé Wisse zvolna opouštěla vůle k životu s každou další uplývající minutou, takže by ho to ani tak nenaštvalo a za druhé by měl pak Khan království nejen zcela mrtvé a bez vlků, ale ještě by mu tu strašilo. Wiss by si dal sakra záležet, aby se jako duch Khanovi nalepil na paty a pěkně mu zatopil pod kotlem.

"Jednoduchý? Vždyť je to naprostá kravina," předložil Khanovi černý svůj zcela upřímný názor. Upřímně nechápal, proč by rýpání do Khana mělo nějakým způsobem zpochybňovat existenci celého obrovského území, které tu bylo stovky let před nimi oběma a pravděpodobně tu bude další stovky let po nich. To si ten chytrák vážně myslel, že je v měřítku světa tak strašlivě důležitý, že celá poušť stojí a padá s ním? "Vážně? To bych se na ni teda rád podíval," odfrkl si Wiss. Ještě mu snad bude chtít tvrdit, že mu bohyně kromě ušlechtilého poslání darovala i horu zlata... a k tomu maličké skřítky, co z ní vytesají vlčí podobiznu. To určitě. Narodil se možná v noci, ale nebylo to včera v noci.
V klimatu pouště se Wiss popravdě moc příjemně necítil. Bylo mu tu vedro a slunce na jeho tmavý kožich pražilo takřka nemilosrdně, ale rozhodl se na sobě nedat znát žádnou slabost, žádné zaváhání. Ani kdyby měl zdechnout na úpal. Nehodlal se nechat pokořit živly přímo před Khanovými zraky. "Jistě, pojďme," pronesl s podobně veselým tónem jako ryšavec. "Moc rád poznám tvé šestinohé poddané. Máš i nějaké s normálním počtem nohou? Nebo ti čtyřnozí mají moc vyspělou nervovou soustavu, než aby si dali poroučet od tebe?"

//Namarey

//Kvetoucí louka

Wiss viděl, že jeho rýmovačka zasáhla citlivé místo, což ho samozřejmě velice potěšilo. Nevinně se zazubil, když se z hrdla ryšavce vydralo temné zavrčení. No co. Umění přece mělo vyvolávat silné emoce, ne? A Wissfeoh, který o umělecké dráze nikdy moc nepřemýšlel, nad ní nyní silně zauvažoval - snad aby se ještě naučil zpívat a rýmovat, aby mohl celému světu přednést ódu na vznešeného Khan-faniho. Prozatím si ale další dodatky k písničce nechal pro sebe. Nevěřil Khanovi ani za mák a vážně nechtěl, aby mu ukradl jeho případné verše a obrátil je proti němu.
Místo toho ho raději následoval z louky na místo poněkud susší a vyprahlejší. Prostě poušť. A Khan hned v momentě, kdy otevřel tlamu, přihodil další lopatu hlíny do hrobu Wissova mínění o něm. "Drahý Khane, tys mě asi špatně pochopil - čemuž se vůbec nedivím," pronesl Wiss poklidným hlasem a pozvedl bradu. "Já nezpochybňoval existenci pouště, jenom se mi tak trochu nechtělo věřit, že ty jsi její král. A vzhledem k tomu, že tady nevidím žádné věrné poddané, žádnou tvou sochu vyvedenou ve zlatě... hm, no řekněme, že tomu pořád jaksi nevěřím." Hrábl tlapou do teplého písku. Neměl poušť rád - bylo tu vedro a vlezlo a písek zalézal mezi prsty. Ovšem co by pro Khana nepřetrpěl, že?

Vypadalo to, že nápad s písní Khana jaksi zaujal. Zelenooký si umínil, že pokud se do toho ten blázen opravdu pustí, bude si to Wiss muset ohlídat a propašovat tam pár vlastních veršů. A král pouště jako by mu četl myšlenky. "Ha! Myslíš, že snad nemám básnické střevo? Já bych ti složil baladu, že by tě posadila na pr*el. Sleduj." Černý si dramaticky odkašlal, pozvedl bradu a zanotoval: "Khan, jo Khan, to je vůl - mozku nemá ani půl." Nebyl to zrovna ten nejoriginálnější rým, ale černý taky neměl zrovna moc času něco vymyslet, takže byl vlastně celkem spokojený. Ušklíbl se na ryšavce. "A klidně bych mohl pokračovat. Třeba o tvých hrdinských skutcích... jak jsi potřeboval pomoc starýho mrzouta, aby ti ulovil jabko, například." Jo, to už bylo celkem dávno, ale Wiss na to odmítal zapomenout, vzhledem k tomu, že celé to tehdejší setkání nakonec vedlo k tomu, že se oba propadli do podsvětí.
Konečně se ten kašpar přes všechno to divadýlko dostal až ke svolení, že teda černému ukáže, jaký zasmrádlý kout země mu bohyně svěřila - údajně. "To je od tebe nesmírně štědré, ani nevím, kde se v tobě bere tolik laskavosti," ušklíbl se Wiss, když mu byla přislíbena hrdinská smrt. On pro změnu laskavě přehlížel Khanovo mrzačení jeho jména. Raději vykročil po boku Jeho Veličenstva do pouště - kdo by si pomyslel, že se tam ještě někdy vydá dobrovolně, navíc ještě s Khanem. Ale nuda udělá své a jednoho pak napadají nejpodivnější věci.

//Poušť

Wiss pomalu nadzvedl obočí, když z Khana za patřičného chechotu vypadlo, že není zas až tak blbej. "Hele, brzdi, abys to s tou chválou nepřehnal," utrousil kousavě. "Tohle už bylo pomalu jako vyznání lásky." Minimálně na Khanovy poměry to tak znělo. Když on řekl "nejsi tak blbej", mohlo to v řeči normálních vlků klidně vyznít jako "svěřím ti svůj život". Až by se skoro začal obávat o Khanovo zdraví - nepraštil se ten chudáček někde do hlavy? Vzápětí naštěstí dokázal, že tomu tak není, když začal černému přednášet svůj životopis. "Fascinující příběh," prohodil černý suše. "Měl bys někoho poprosit, aby z toho udělal píseň, jistě by se o tobě zpívalo ještě staletí po tvé smrti."
Wisse to celé začínalo nudit k chcípnutí - celkem rád by se podíval na to takzvané království, které si dle jeho názoru ryšavec celé vycucal z drápu. Jenže to by nebyl Khan-fani, aby dal cokoliv zadarmo. "Duši už má zamluvenou někdo jinej, sorry," zívl. "A co se týče tohohle," pozvedl tlapu se stříbrným hadem a náramkem z modrého ohně, "kdybys přišel na to, jak to sundat, s radostí bych ti to přenechal. Jenže to bohužel nejde, takže zase smůla... a tobě by to stejně neslušelo. Nehodí se ti k očím," zamrkal, jako by snad byl nějakým průkopníkem ve světě módy. "Ale štíry beru, takže... zvedneš už konečně svou královskou prdelku a ukážeš mi tu svou, ehm, zaslíbenou zemi?"

"Mhm, nepochopení nadsázky je pokaždé důkaz břitké inteligence," pokývl Wissfeoh hlavou a přitáhl si ocas k nohám. Khan se tady mohl ohánět tím, jak je chytrý, ale černého neoblbnul. Byl zkrátka prachobyčejný ňouma, pouze s tím otravným doplňkem nabubřelého ega. Po chvíli ovšem ten vejtaha poněkud... splasknul a snížil se více k zemi. "Baletka z tebe nebude," ohodnotil to černý a podrbal se za uchem. Nechápal, na co celá ta šaráda Khanovi vůbec byla. Pomohl si tím? Ne. Rozhodně na Wisse neudělal dojem. Akorát si tak možná natáhl šlachu - tím by ale černého přinejmenším potěšil.
Jak se ale dostali na pole urážek rodiny, černý trochu zbystřil. Tady by mohlo jít do tuhého. Jemu tedy nijak moc nevadilo, když se někdo navážel do jeho rodiny. Ona totiž nikdy nebyla moc funkční, s výjimkou sestry. Khan by na to mohl být háklivější. Ale... vadilo by mu to? "Vidíš, aspoň mě matka chtěla - nevykopla mě do širého světa, abych otravoval někoho jinýho, jako to asi udělala ta tvoje, když viděla, co jsi za výplod," zašklebil se Wiss, i když lhal, jako kdžy tiskne. Matka, pokud věděl, ho nikdy moc nechtěla. Jeho teda určitě ne. Chtěla bratra, silného a autoritativního, ale po prašivým Wissovi neštěkl pes. "Víš co, Khane, začínáš mě celkem štvát," rozhodl se černý vzápětí. "A nudit. Co kdybys mi ukázal to své dokonalé království? Třeba by se mi tomu pak líp věřilo." Až naprší a uschne.

"Jen si posluž," vybídl Khana velkoryse, ať si přehodnocuje podle libosti. On sám měl o tom zmalovaném ryšavci takový hezký obrázek, že už ho ani přehodnocovat nemusel. To bylo velice příhodné, šetřilo mu to práci. A Khan jeho domněnky navíc vždycky tak hezky a ochotně potvrzoval. Tak kupříkladu - Wiss ho považoval za nadutce a vejtahu, což vlk vzápětí dokázal tím, že se začal vytahovat na špičky a naparovat se jako kohout na hnojišti. Zelené zraky se mírně zamračily. Wissfeoh neměl zrovna rád, když se poukazovalo na jeho nevelký vzrůst - tím spíš mu ale unikala pointa Khanovy snahy si vytahat šlachy na nohách, nebo o co se to vlastně snažil. "Ať se nepraštíš do hlavy o oblohu," doporučil kousavě a poklidně se posadil, aby dal najevo, jak naprosto neohrožen se cítí vlkovou touhou tady předvádět nějakou dominanci nebo co. Ačkoliv se jí vlastně trochu ohrožen cítil. Khan přece nebyl o nic lepší, než on. Nebyl!
Když ale z ryšavcovy tlamy vypadlo cosi o králi pouště, Wiss se málem zalknul vlastní slinou. "Cože?" vytřeštil oči. "Král pouště? To jako ty?" Z tlamy se mu vydralo hýkavé "hah". "Tak to se ti teda povedlo. A teď mi pověz tu o třech prasátkách, veličenstvo, ta je taky celkem pěkná." To dřív bude v pekle sněžit, než uvěří, že z nebe sestoupila bohyně a pověřila tohohle ňoumu, aby vládl poušti. A vůbec. Poušť musela být to nejblbější království na světě. Kdo tam vůbec byl, aby se mu mohl klanět? Velbloudi?

"Wu je kámoš," lhal Wiss zcela nevzrušeně. Viděl se s tím dědkem jednou a pořád si nebyl zrovna jistý, jestli mu tak úplně věří. Ovšem co o tom Khan věděl? Nic. Wiss klidně mohl mít s Wuem každý den čajové dýchánky a Khanovi by do toho nic nebylo. "Třeba ti to udělal, aby mě pobavil. V tom případě se mu to teda velice povedlo," zazubil se s hranou veselostí. Khana nikdy nepovažoval za zrovna dvakrát pohledného, bůh chraň, ještě to tak, ale tímhle tomu nasadil korunu.
Ale co už. Kožich je nakonec pouze povrchní záležitost a dá se do něj rýpat jen po omezenou dobu, než to začne být trapný. Ovšem ryšavý se rozhodl pustit do urážek osobní inteligence, což už bylo o něco zajímavější. A taky dost odvážné, usoudil černý. Na někoho, kdo má v hlavě možná tak zašmodrchanou suchou trávu. "Myslím, že máme dost odlišnou definici toho, co znamená být chytrý," ušklíbl se. "Krom toho, mít armádu idiotů by nemuselo být zas tak špatné. Aspoň nějakou autoritu bych měl. Ale kdopak by se asi tak poklonil tobě?"

Khan po Wissfeovi vrhl takový pohled, až se černý podivil, že polovina rozkvetlé louky náhle zkrátka a jednoduše zdechne. Nicméně vlk nehnul ani brvou. Nebál se Khana, co by se za drápek vešlo. Obzvlášť, když mu začal skládat takové krásné komplimenty. "No to víš, začal jsem o sebe víc dbát," načechral si srst za krkem. "Po setkání s tebou jsem si uvědomil, že vypadat a smrdět jak tejden stará zdechlina je fakt strašný - opravdu jsi mi nastavil zrcadlo," mlaskl a věnoval vlkovi naproti pokřivený úsměv. "Zato tys to moc nevylepšil. Co se ti to stalo? Pomalovali tě ve spánku vandalové?" No fakt, co měli zdejší vlci s těma barvičkama? Jako by nestačilo, že každou chvíli jeden narazí na nějakou hloupou cetku, která se na něj přilepí a už ani nejde sundat. Změny kožichu, pokud Wiss mohl soudit, byly aspoň dobrovolné. O to míň rozuměl tomu, proč by o to někdo měl stát.
"Jo, jsem hotový milovník přírody, není to snad očividné?" zabručel Wiss a šťouchl tlapou do květu pampelišky, který se rozkomíhal sem a tam. Škoda, že už nebyla odkvetlá, mohl fouknout Khanovi chmýří přímo do xichtu. Třeba příště. Khanovy stupidní poznámky ho celkem vytáčely, ale rozhodl se nedat to na sobě znát - když byl ale nazván králem idiotů, vyprskl smíchy. "Nekecej," zazubil se. "To bys teda měl radši hezky pokleknout, když mluvíš se svým králem... nebo ne, mám lepší nápad!" zvedl tlapu v triumfálním gestu: "Udělám tě svým dvorním šaškem."

Ovšem, že ho Khan zpozoroval. Jak taky jinak. On by asi musel spontánně vzplanout, kdyby černého jen tak odignoroval, že? Nemohl prostě... projít kolem, předstírat, že Wiss neexistuje... Černý si uvědomoval, že tyhlety myšlenky nejsou asi tak úplně fér. On by kolem něj taky jen tak neprošel. Nedokázal by si pomoct, nedokázal by odolat touze si rýpnout. Jenže tentokrát on v takové pozici nebyl a tak se mohl na ryšavého vztekat. To mu zcela vyhovovalo - nic jiného než vztek a pohrdání v něm Khan nevzbuzoval. Byli jako dva berani, co se zkrátka musí srazit hlavami, kdykoliv se spatří. Takový byl řád věcí. Tak to fungovalo.
"Khan-fani!" pronesl s bodrostí, která zněla tak falešně, až to snad i hluchý musel slyšet. "To už je taková doba, co jsme se naposled viděli. Vypadáš..." Přejel vlka pohledem od hlavy až k patě. Dost se změnil, upřímně. Co to měl za bordel v xichtě? A ten klacek, co si nesl na zádech? To bylo jako na co? Možná je lepší nevědět, kam se tohleto strká. "Dobře," dořekl a nasadil úsměv bílého žraloka. "Ale tváříš se nějak kysele," podotkl. "Jako bys snad nebyl rád, že mě vidíš, nebo co."

//Tichá zátoka

Vyplížil se ze zátoky, aniž by si ho někdo všiml, a jestli si ho všimli, minimálně ho neotravovali. To mu úplně stačilo. Před ním se otvírala louka pokrytá květy. Už ji dobře znal. Však se tady v téhle oblasti motal už pěkně dlouhou dobu. Ale co. Možná by si měl najít nějaký kout tady poblíž a konečně se usadit. Tak se to přece dělalo, ne? Z myšlenky na to, že by se měl usadit v nějaké smečce, se mu ale dělalo na zvracení. Možná byl už vážně moc starý na to, aby se znovu učil poslouchat autority. Nebyl v tom popravdě moc dobrý ani v mládí. Asi byl prostě ztracený případ. A toulavé tlapy se ho budou držet už napořád. Kdyby si ale aspoň vyhlédl nějakou hezkou jeskyni, inu... to by byla jiná. Mohl by se někam vracet z cest a schovávat se tam před světem. S trochou představivosti by tomu mohl říkat domov. I když... mohl to být domov, kdyby tam trčel jen tak sám?
Zatímco nad tím přemýšlel, tlapy ho zavedly k potůčku, který si to zurčel po oné rozkvetlé planině. Wiss sklonil hlavu, aby se napil, a když ji znovu zvedal, zarazil se. Co se to tam hýbalo? Není to snad- Ucítil, jak se mu srdce sevřelo do pěsti. To mě po*er. Khan. Ten rezavý idiot. Procházel se tu, jako by mu to tady snad celé patřilo a Wiss si uvědomil, že se postavil tak nešťastně, že asi neexistuje nejmenší šance, aby si ho vlk nevšiml. Tiše zaúpěl. Co to předtím říkal o tom, že poslední dobou má samá příjemná setkání? No... tak to už neplatilo. Nebo to spíš platit přestane. Asi tak za dvacet vteřin. Mentálně se obrnil. Třeba to bude aspoň trochu zábava.

Setekh se vypařil jako ranní mlha a Wiss tiše vydechl. Hleděl za vlkem, i když už mu dávno zmizel z dohledu. Bylo příjemné tu narazit taky na někoho, s kým se dá normálně mluvit a kdo nemá v hlavě jenom spoustu tlejícího listí a nekydá z tlamy záplavu nesmyslů. Poslední dobou potkával samé celkem přijatelné vlky. Až mu to začínalo být divné. Že by se mu snad měla ještě na stará kolena navrátit víra ve vlčstvo? No... zase takové terno to nebylo. Ale i tak byl černý celkem příjemně překvapen. Nyní byl ale jeho nový známý pryč a on zůstal opět sám. I to mu vyhovovalo. Samota byla vždycky jeho nejoblíbenějším stavem, už tak byl zkrátka asi stvořen. Stočil se nakonec na pláži do klubíčka a tiše usnul.

Když otevřel oči, bylo již odpoledne a slunce poměrně silně pálilo do jeho zad. Navíc cítil cizí pachy a slyšel cizí hlasy. Nastražil uši - nezdálo se, že by vlci byli příliš blízko, ale nehodlal to riskovat. Navíc měl dojem, že jeden z těch pachů je Alduinův. A on tomu podivínovi technicky vzato byl pořád ještě dlužníkem. Ne, že by plánoval ten dluh někdy splácet. Čas vypadnout. Černý se vyhrabal na nohy a tiše jako stín zmizel kamsi směrem k otevřeným pláním.

//Kvetoucí louka