Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Řeč točící se kolem smrti Wissovi nevadila. Byla rozhodně mnohem zajímavější, než ty žvásty, co se obyčejně probíraly. Rozhodně to nebyla žádná debata o počasí, snad díky tomu tu s tím žíhancem vydržel černý sedět tak dlouho. Ušklíbl se, když Setekh podotkl, že by se Wiss moc nelišil od ostatních bohů. "Nejspíš ne. Ale myšlenka, že jsou naše životy jen hrátkami nějakých vyšších sil se mi moc nelíbí," dodal ještě a mírně se zamračil. Mnohem raději se vnímal jako bytost s alespoň nějakou vlastní vůlí, jakkoliv slabá v posledních letech byla. Ne jako loutku, které tahá za špagátky osud a bohové. Kdoví, kde byla pravda, ale on to snad radši ani nechtěl vědět. Někdy byla nevědomost vážně sladká. "Nevím," pokrčil rameny. "Je to tady prostě divnej kraj. Ale co naděláme."
Po chvilce to ale začalo vypadat, že Setekh je na odchodu. "Dobrá," pronesl černý. Držet ho tu nehodlal, ale zauvažoval, jestli by neměl jít s ním. Rozuměli si a Wiss dobře věděl, že dobří společníci jsou vzácní. Navíc se nezdálo, že by Setekh měl protestovat, kdyby se ho rozhodl následovat. Nakonec ale převládla touha po klidu a samotě, které se pořád jaksi nemohl dobrat. "V tom případě se asi rozloučíme," pronesl a protáhl si tlapy.

"Ha, zajímavé," uchechtl se černý, když se dozvěděl, že jejich náhledy na život či neživot po smrti byly zcela odlišné. Jak je ten svět pestrý... to by se jeden nenadál. Setekh vzápětí pronesl, že by se na smrt snad i celkem těšil, kdyby na lidských povídačkách bylo něco pravdy. Wiss se mírně ušklíbl - co si doopravdy dvounožci povídají, to nevěděl, ale neměl důvod nevěřit Setekhovým informacím. Často nicméně shledával, že by vysvobození smrti taky uvítal. Nejčastěji ve chvílích, kdy se všechno kazilo a kazit nepřestávalo. "No, jsou i horší věci, než smrt," usoudil. Třeba žít jako nějaký blbeček s vakuem místo mozku. Takových už černý pár potkal - jenže pro ně to zase tak nepříjemně nevypadalo. Být blbý muselo být strašně osvobozující.
"Kdybych byl bůh já, asi bych si pěkně pohrával s vlčími životy," usoudil Wiss. "Zní to lákavě... spousta figurek, se kterými se dá postrkovat sem a tam. Ono být bůh asi musí být hrozně nudné. Nekonečné. Jeden by se jim pak ani skoro nedivil, že začnou vymýšlet kdejakou blbost," došel nakonec k závěru, pro jehož účely byl ochoten připustit hypotetickou existenci nějakých vyšších entit. "To rozhodně. Jeden by si řekl, že s neomezeným časem a mocí by bohové přišli s něčím trochu rafinovanějším..."

Černý jen škubl rameny - možná to nebylo tak hrozné, aby to nemohlo být horší, ale ani tak dobré, aby to nemohlo být lepší. Byla to zkrátka jedna z věcí, které prostě byly a vlk se s nimi buďto musel smířit, nebo se z toho zbláznit. Wiss si někdy říkal, že by sladké vysvobození šílenství i celkem uvítal, ale vzato kolem a kolem, zdravý rozum si celkem užíval. Tudíž se snažil co nejvíce využívat té první možnosti.
"Hm, mě vlastně nikdy pořádně nenapadlo, že by po smrti mohlo něco doopravdy být," přiznal Wiss, v otázkách víry hotový pařez. "Vždycky jsem tak nějak předpokládal, že to je prostě konec. Naposled vydechneš a pak... už nic." Nevnímal to jako něco děsivého či beznadějného - nicota zněla vlastně celkem přívětivě. Kromě toho, předtím, než se narodil, přece taky nic nebylo. Nic, co by si pamatoval. Smrt bude nejspíš něco podobného. "No, peklo je ta druhá možnost," ušklíbl se. "Ale nakonec to asi každý zjistíme, ne?" nadhodil. Ještě se do hrobu nechystal, ale vzhledem k tomu, že právě prožíval své osmé jaro byl tak nějak připraven na všechno.
Setekh náhle vyštěkl jméno, které černému nejprve přišlo jako zcela náhodný výkřik do tmy. Zmateně se rozhlédl, po kom to žíhaný pořvává, než se mu dostalo vysvětlení. "Nero a Iris," zopakoval si. Čilí? Jak by mohli být čilí? Jsou to přece bohové... nejsou doopravdy skuteční. "Jestli mají tlapy aspoň v půlce toho, co se tu děje, pak jsou čilí až až," zabručel, i když by na existenci bohů moc nesázel. "Ale kdybych já byl bůh, pak bych se taky asi nechtěl vybavovat s kdejakým smrtelníkem. A oni asi taky nechtěj - pokud tu tedy někde vůbec jsou. Proto se o nich asi málo ví."

Setekhovi se zřejmě myšlenka toho, že by mohl skončit jako chodící přehlídka cingrlátek, moc nezamlouvala. Wiss se tomu mírně ušklíbl. "S tou svítící ano," prohodil a neurčitě potřásl hlavou. Jednoho dne prostě otevřel oči po dlouhém spánku a svítil jako světluška. "Ta druhá se objevila později... šlápl jsem do jakési stříbrné kaluže a tohle se z ní vyplazilo. A ani jedna z těch věcí nejde dolů," šťouchl druhou tlapou naštvaně zejména do zářícího kroužku chladného ohně, který ho obzvláště štval. Když se Setekh zeptal, zda ty věci k něčemu jsou, Wiss se krátce zamyslel. "Letí na to vlčice," pronesl po odmlce. "A můžeš si s tím asi svítit nebo tak něco."
Řeč se stočila k bohům, o kterých měl žíhaný rozhodně víc informací, než černý - ačkoliv toho taky nejspíš moc nevěděl. "Nero? Hm. O tom jsem v životě neslyšel." Na čele se mu prohloubila zamračená vráska. Nikdy se mu nelíbila představa, že by jeho život byl jen nějakou hračkou pro bohy a tak jen cosi neurčitě zabručel, když Setekh došel k závěru, že všechno, co se tu děje, je jejich dílem. To už to radši sváděl na magii. Ta aspoň nebyla nějakou živoucí myslící entitou, ale jen nějakou neuchopitelnou silou všude kolem. Když se nad tím zamyslel, zas tak o moc lepší to nebylo.
"Nic moc," pronesl na konto Podsvětí. "Všechno tam hoří, smrdí a všichni ti démoni nebo kdo tam tomu vůbec vládne, mluví v hádankách, až by si na tom jeden zlámal mozek. Nehledě na to, že se tě tam každá druhá věc snaží zabít... i když to možná platí jen tehdy, kdy se tam nedopatřením propadneš ještě zaživa," ušklíbl se. Nerad by si podobný výlet ještě zopakoval. I když snad nejhorší na tom byl fakt, že Khan-fani tam šel s ním. Stejně za to mohl on. Idiot.

"Třeba tohle," zabručel a pozvedl tlapu, na níž zářil ohnivý kroužek a zároveň ji ovíjel stříbřitý had. "Nemůžu říct, že bych se byl kdy prosil o to, být ověšený cetkami a svítit do dálky jako maják, a ejhle. Ani pořádně nevím, kde jsem k tomu všemu přišel." Všiml si podobných hloupostí i na ostatních vlcích, ale nikdy se nikoho neptal, odkud je vzali. Tak daleko jeho zvědavost nesahala a navíc nevěřil, že by se skutečně něco dozvěděl. Odpovědí by pravděpodobně byla "magie", škatulka, do které se velmi snadno dalo smést cokoliv byť i jen trošku nepochopitelného. Wissovi se to na jednu stranu příčilo, na druhou mu to vyhovovalo. Bylo to konec konců velké ušetření práce s přemýšlením.
"Ah. Bohové," zopakoval po Setekhovi co možná nejvíce neutrálním tónem. On sám na bohy nevěřil, i když by po všem, co viděl, možná měl začít. "No, jak to bylo u vás, to netuším. Ale jestli nad zdejší zemí drží svou tlapu bohové, o čemž pochybuji, pak jsou zcela nepochybně naprosto šílení." Viděl, že Setekha odpovědi, kterých se mu dostalo, zrovna moc nepotěšily. Žíly si kvůli tomu ale trhat nehodlal - říkal mu, co věděl a nic jiného neznal. Ovšem při zmínce o Podsvětí se suše uchechtl. "Ujišťuji tě, že do Podsvětí to tady má ještě hodně daleko." Sám tam přece byl, nebo ne? Viděl, jak peklo vypadá.

Mírně mu cukly koutky, když Setekh pronesl myšlenku, která často napadala i jeho samého. "To si taky říkám," broukl. "Jenže ono se kupodivu vždycky něco najde." Ať už to byli duchové, pekelné ohně či stříbrní hadi v kalužích, nějaká čertovina vždy vystoupila na světlo a otřásla jeho rozhodnutím nenechat se ničím, co si na něj zdejší kraj připraví, vyvést z míry.
Zatímco se žíhaný rozvaloval na boku, Wiss nadále posedával a poškubával si špičkou ocasu. Možná by Setekhovo rozhodnutí stavět se do natolik zranitelné pozice mohl označit za nemoudré, ale proč by měl? Neměl v úmyslu mu ubližovat. Proč taky? Už nebyl tak vzteklý ani zákeřný jako býval dříve. Dokonce se mu zdálo, že je daleko menší podrazák. Nějak na to neměl energii. Stárnul - a moudřel? No... to asi ne. "Soudu?" podivil se. "Bez jakého soudu?" Wiss neměl zrovna zakořeněnou přesnou představu o tom, co se stane po smrti. Ač rád (i sám sobě) tvrdil, že přijde do pekla, ve skutečnosti se domníval, že po smrti není prostě nic. Zhasnou světlo a nazdar. O žádném soudu nikdy neslyšel. "No, pokud tu je, pak já ji nepotkal," pokrčil rameny a zamyslel se nad Žíhancovými dalšími slovy. "Asi jo," připustil - byla to celkem záhada, ale na život s ní si už zvykl. "Jenže ono asi není moc způsobů, jak to zjistit. Netušil bych ani, kde začít."

K Wissově mírnému údivu Setekh nevypadal ani příliš vyveden z míry jeho historkou o duchovi. Černý se domníval, že kdyby tu on byl nový a někdo se mu snažil nakecat takovou věc, asi by si jen poťukal na čelo a šel o dům dál. Hnědý ale vyhlížel zcela připraven přijmout to jako fakt. "Koukám, že tě to moc nepřekvapuje," podotkl. Je fakt, že jeden tady hodně rychle otupí vůči podivným jevům. Když mu Akiko povídala nedávno o říši mrtvých, ani nehnul brvou. Po jisté době i ty šílenosti zevšední a stejně tak, jako ho dříve obtěžoval krev sající hmyz a výkyvy počasí ho nyní obtěžovaly magické výstřelky a rozmary této země.
"Jak se to vezme," zabručel - on osobně by rozhodně měl míň otázek, kdyby věděl, jak se sem tehdy k čertu dostal. "Ale ve výsledku na tom asi nesejde. Podstatný je, že jsme všichni skončili tady... ať už z jakéhokoliv důvodu." Zamyslel se, v hlavě mu znenadání vytanula myšlenka nezvykle filozofické povahy: "Třeba to ani není skutečné místo, ale posmrtný život nebo tak něco."

Wiss vyčkával, zatímco Setekh přemýšlel o své další otázce. Skoro viděl, jak se mu kolečka v hlavě pomalu otáčejí, tak ho nechal, ať si to tam sesumíruje. Když byla myšlenka nakonec vyslovena, černý se ušklíbl. "Nedivil bych se, kdyby ano. Nevím o tom, s jakými magickými hrozbami se vypořádávají smečky, ale já sám jsem byl svědkem pár zatraceně zvláštních věcí." Chvíli se odmlčel, zvažoval, jestli má vytáhnout i konkrétní příklady, ale upřímně - zmínku o duchovi lesa si asi nemohl odpustit při žádném setkání, kdy došla řeč na magii. "Sotva jsem sem přišel, potkal jsem se v lese s nějakou příšerou, duchem uvězněným v dost děsivým těle... rozhodně to nebylo nic příjemného. Ale teď jsme kámoši," pronesl s naprostou vážností, ačkoliv pravda byla, že ducha už nikdy potom, co ho osvobodil, neviděl. Nejspíš odešel... no, tam kam duchové odchází.
Pak se Setekh dostal k otázce, na kterou Wiss odpověď neznal. Nerad nad tím popravdě přemýšlel, protože mu to přišlo dost znepokojivé. "Nevím," odvětil krátce. "Nepamatuju se." Prostě tu jednoho dne byl. Jak se to přesně stalo, to měl v hlavě celkem zamlžené. Určitě sem nedoplaval z vlastní vůle. Bylo to dost divné - nemělo by se logicky stávat, že v lese zahnete za špatný strom a najednou jste na ostrově uprostřed zdánlivě nekonečného oceánu, ale dělo se to. Zřejmě dost často, soudě dle toho, kolik tu bylo obyvatelstva z různých koutů světa.

"Snad proto, že většina vlků má potřebu se sdružovat a houfovat. Asi aby se jim snáze předstíralo, že jsou šťastní a že něčeho dosáhli... když šplháš po žebříčku smečky, dokážu si představit, že je to celkem příjemný pocit," usoudil, ale pak se ušklíbl: "I když to ve finále nic neznamená." Jaký byl rozdíl mezi tím, kdo byl Alfa a kdo obyčejný řadový člen? Wiss si z nikoho na zadek nikdy nesedl jen kvůli jeho postavení. Respekt se získával jinak. I černý by klidně mohl trajdat světem a prohlašovat se kdoví za co - ale když se slova a tituly nemají o co opřít, jsou naprosto k ničemu.
Setekh chtěl, aby Wiss trochu rozvinul svou myšlenku ohledně rizika, které v sobě smečky mohou skýtat. Chvíli se odmlčel, jak si to v hlavě rovnal. "Jako tulák na sebe nepoutáš takovou pozornost, jako smečky. Nic tě nepoutá k jednomu místu, o které by ses musel s někým rvát. Nemusíš se starat o druhé, dávat na ně pozor... vystavovat sám sebe kvůli nim nebezpečí." Jako by tohle nedělal i tak. Mohl si nalhávat, co chtěl, ale někde hluboko uvnitř něj se pořád skrývala ta čestná stránka, která ho nenechala se jen tak odvracet zády. "Je to snazší," dokončil a podrbal se za ukouslým uchem. Ostatně... kdyby nebylo smeček a smečkových dramat, mohl mít uši klidně pořád obě.

Tak tam spolu posedávali a vedli hovor - nehovor. Wissovi žíhaného přítomnost nevadila. Nebylo proč. Vlk se neprojevoval otravně, nebyl ukecaný, nic po něm nechtěl a držel se dostatečně daleko, což samo o sobě už byl úspěch. Zajímalo by ho, jak dlouho jim to vydrží. Nedivil by se, kdyby se Setekh v některou chvíli zkrátka zvedl a zmizel. Černého by to neurazilo. Proč by mělo? Prostě se tu náhodně sešli, dvě samostatné jednotky, co na sebe kupodivu narazily.
Nakonec se ale přece jen jakási konverzace pomalu rozvinula. Konverzace ohledně smeček - vděčné to téma. Černý strávil velkou většinu svého života na toulkách na vlastní pěst a smečky nevyhledával. Předpokládal, že jako tulák už dožije. Párkrát ho už sice napadlo, že by se do nějaké smečky přidat mohl, že by to mohl alespoň zkusit pro větší pohodlí svého života, ale něco v něm se tomu stále vzpíralo. Setekh to vystihl celkem přesně. "Ponižující," zopakoval, jako by zkoušel, jak to slovo doopravdy zní. "Jo. To přesně sedí." Na tváři se mu mihl úšklebek, když si vyslechl výčet žíhancových "zkušeností" se zdejšími smečkami. I když to evidentně byla řádná tragédie. "Hm, víc toho snad ani vědět není potřeba. Smečky nefungujou, tudíž nemá cenu s nimi ztrácet čas a energii." Zamžoural k obloze, která se zvolna rozjasňovala. "V tomhle světě stejně smečka nikomu nezaručí bezpečí. Možná spíš naopak." Bylo snazší udržet v nějaké té krizi při životě sám sebe, než se ještě snažit starat se o a bránit své spolusmečkovníky. Jinými slovy - ostatní by ho zkrátka mohli stáhnout ke dnu s sebou.

Podivný pocit, vskutku. Sedět tu s cizincem na břehu moře a nemluvit, jen hledět na hladinu, každý ztracený ve svém vlastním světě. Wiss nechal ten okamžik, ať se natahuje třeba do nekonečna - měl času dost. Nikdo na něj nikde nečekal, nikomu nechyběl a vypadalo to, že tohle setkání nebude jako většina těch ostatních. Stejně jako to s Wyianem bylo svým způsobem výjimečné, i na tomhle žíhanci bylo cosi, co se černému zamlouvalo. Zvláštní, narazit na dva takové vlky hned po sobě. Nejspíš si tím vybral štěstí tak na deset let dopředu - což pravděpodobně znamenalo na celý zbytek života. Vskutku zářné vyhlídky.
Nakonec ale mlčení porušil. V oplátku na sdělení svého jména se dozvěděl to cizincovo. Bylo dosti krkolomné, ale Wiss byl tak poslední, kdo by mohl kritizovat cizí jména. "Mhm," broukl - žádné 'těší mě' či tak něco... Neměl dojem, že by to bylo nutné. "Nemáš zač," ušklíbl se krátce - zas tak moc toho Setekhovi neprozradil. Pak od žíhaného přišla otázka. "Nenarazil jsem na žádnou, která by mě zaujala," odpověděl popravdě. Vlastně se za svůj pobyt tady smečkám úspěšně vyhýbal. "A nijak zvlášť po tom netoužím. Nepotřebuju, aby mi za zadkem stál někdo, kdo mi říká, co mám dělat. Dokážu se o sebe postarat sám." Přesunul pozvolna pohled od moře k vlkově tváři: "Máš snad nějaké zkušenosti se zdejšími smečkami?"

Na portály mu vlk nic neřekl a tak ani Wiss necítil potřebu k tomu cokoliv dodávat. Nechal rudookého, ať si to zpracuje po svém a sám se rozhodne, jestli chce nechat magické kejkle, aby s ním smýkaly z jednoho konce ostrovů na druhý. Černý měl magii rád pouze v tom případě, že ji používal on sám, případně když náhodou pracovala v jeho prospěch. Jinak mu spíš překážela a zdálo se, že se všude plete pod nohy. Žíhaný nevypadal taky dvakrát nadšeně, ale z jeho tváře se popravdě mnoho vyčíst nedalo. Nebo třeba ano. Wiss v tom ale nebyl zrovna moc dobrý. Pocity druhých neměl ve zvyku příliš detailně zkoumat.
Nezdálo se, že by žíhaného vyvedla z míry Wissova sice pochmurná, ale realistická odpověď. Naopak. Vyhlížel téměř potěšeně. Černý mírně přimhouřil oči. Nemohl říct, že by to čekal. Po těch pár větách se mezi ně opět vplížilo ticho. Wissfeoh byl trochu zaražen skutečností, že se žíhaný projevoval... jaksi normálně. Nezapadal mezi ty blázny, které tu obyčejně potkával. Seděli tam v nočním tichu, mlčky, pár kroků od sebe. Dost dobře tu mohli být každý sám. Wiss hleděl nehnutě na lesknoucí se hladinu. Byla mlčenlivá jako všechno kolem. Až po době, která mohla být pár vteřinami stejně dobře, jako hodinou, zamžoural zelenými zraky do strany po cizinci. "Jsem Wissfeoh," vydechl do ticha - když už tady spolu seděli, aspoň představit se mohli. "Mimochodem."

Žíhaný nebyl tak úplně neinformovaný, jak Wissfeoh rychle zjistil. Ovšem kdokoliv, kdo mu podával informace, opomněl ty nejpodstatnější detaily a tak teď musel vlk tahat rozumy z černého, kterému se do hovoru dvakrát nechtělo. "No vidíš, kolik toho víš," zamumlal. Porovnal si tlapy zase do normální polohy, takže na sebe ve světle té proklaté svítící věci viděli o něco lépe. "Portály tady fakt jsou. Jeden je vysoko v horách..." kývl hlavou do tmy, kde by se za denního světla tyčily skalnaté vrcholy. Teď tam nic moc vidět nebylo. "Druhý je na rudé louce." Wiss zívl. "Dokonalý způsob cestování, obzvlášť jestli máš rád žaludek narvaný až v krku a líbí se ti představa toho, že ti třeba půlka těla skončí jinde, než ta druhá." Ne, že by černý věděl o někom, komu by se to stalo, ale už ho to párkrát napadlo. Netušil ani, jak ty krámy fungují. Kdykoliv se přece mohlo něco podělat. "Na pocit užitku mě určitě nenalákáš," ušklíbl se. A ani ten příslib klidu mu nezněl tak lákavě, jak by mu zněl třeba před rokem. Tedy, klid zněl lákavě pořád, akorát teď už černý věděl, že je nedosažitelný. Tady klid nebyl. Nikdy. Tečka.
"Smysl?" Wiss zavrtěl hlavou. "Tohle je cirkus. Nemá žádný smysl. Prostě tu seš - buď se s tím můžeš smířit, nebo se můžeš zbláznit. Nebo se zabít při pokusu odtud odejít." Sám si nebyl jistý, jestli udělal to první, nebo to druhé. Ke třetí možnosti se zatím nedopracoval. Jednou to třeba taky zkusí, bude-li dost zoufalý. Když tak na žíhaného hleděl, on vlastně celkem zoufale vypadal. Zíral na vodní hladinu jako tělo bez duše. To celkem chápal. Cítil se podobně už nějakou dobu.

Žíhaný se usadil ve vzdálenosti, kterou Wiss uznal za dostatečnou. Aspoň měl nějaké ponětí o existenci osobního prostoru - i to mohlo být považováno za úspěch. Wiss vyčkával, jaké odpovědi se doslechne. Ani nedoufal, že to bude cokoliv originálního. A měl pravdu. Žíhaného zajímalo, kudy se dostat na další ostrovy. Černý se krátce ohlédl, zda náhodou nemá na zádech nalepenou kartičku "průvodce", neb by to vysvětlovalo, proč to k němu pořád táhne existence, které touží po poznání zdejší krajiny, ale pak stočil zelené zraky zpět k těm rudým. "A co z toho, kdybych to věděl?" opáčil. A to bylo celé. Žíhaný se nejspíš bude muset snažit trochu více, aby z něj nějaké ty informace vytáhl. Wiss se necítil zrovna ve sdílné náladě. Pomalu kroutil špičkou ocasu a pozoroval, jak se žíhanému bude líbit odpověď, která asi nebyla úplně přesně tím, co chtěl.
Když se ale vlk zeptal, jestli odtud náhodou nevede nějaká normální cesta pryč, neubránil se suchému uchechtnutí. "To by chtěl vědět asi každý, jak odtud pryč. Ale pokud nepřijdeš na způsob, jak si nechat narůst žábry a ploutve a přeplavat nekonečný oceán, asi tě zklamu. Tady odtud nikdo neodejde - světem živých tedy určitě ne." Co vůbec měla znamenat ta narážka na říši mrtvých? O něčem podobném mu vykládala Akiko... ale mohla to taky být jen náhoda.

Tichým a chladným nočním vzduchem k Wissovi, který se zaplétal do myšlenek, které mu nebyly moc příjemné, zaslechl jakési šustnutí. A pak nenápadné zvuky kroků. No to snad ne. Zdálo se, že se někdo blíží přímo k němu. Přikryl ohnivé světlo rychle tlapou, ale už bylo pozdě - už viděl tmavou siluetu, jak na něj shlíží zpovzdálí. Černý si tiše povzdechl a vyhrabal se do sedu. Přeměřil si pohledem nově příchozího. Měl dost zvláštní kožich a ve tváři mu žhnul pár rudých očí. A byl vysoký a ušatý. To bylo asi tak všechno, co o něm Wiss dokázal zjistit na první pohled. Ne, že by cokoliv z toho bylo jakkoliv užitečné. Černý na něj obezřetně zahlížel s kamenným výrazem a rozhodně se nehodlal vyjadřovat jako první. To žíhaný mu narušil jeho depkoidní siestu, tak ať se teď vyžvejkne.
Z vlka ale nic příliš zajímavého nevypadlo. "No nazdar," zabručel Wiss, aby se neřeklo, že neumí ani pozdravit, ačkoliv nebyl z vyrušení příliš nadšen. Ale kdoví? Třeba bude i tohle setkání nečekaně příjemné, jako to s Wyianem. Ačkoliv by to bylo možná až příliš moc štěstí... "Na procházce při měsíčku?" nadhodil otázku. "Nebo snad někoho hledáš? Předpokládám, že já to ale nejsem."