Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Poslední centimetry, poslední zbytky dechu... A najednou držel krystal v tlamě a všechno se roztočilo v divokém víru. Kdyby mohl, křičel by, ale takhle jen držel krystal a doufal, že se dostanou na čerstvý vzduch. Sevření na zářivém kameni mu však nakonec vyklouzlo. Chvíli nevěděl, kde je nahoře, dole, nalevo ani vpravo, ba ani jestli vír uchopil i Ořešáka či zda hnědý vlk byl odsouzen k utopení v hlubokých temných vodách.
A pak najednou ucítil pod sebou pevnou zem. Okamžitě začal lapat po dechu, kašlal a dávil vodu. Chvíli zůstal ležet jako zmuchlaný ručník, frkal a snažil se začít opět znovu klidně dýchat. Viděl, že i Ořešák se dostal nahoru, i když vypadal podobně zuboženě. Všechno uvnitř něj se nepříjemně svíralo pocitem, že tohle je všechno jeho vina. Byl odsouzený ostatním přinášet jen smůlu a utrpení?
"Hej, žiješ?" zachraptěl a vyškrábal se na nohy, čenichem lehce postrčil Ořešáka. Při té příležitosti si všiml krystalů přichycených k jeho tlapě. Tak už i on byl označený. Ale proč? Stále s pocitem, že je ten nejhorší bídák pod sluncem, se pomalu vydal za vlčicemi, jen co se ujistil, že Ořešák nevypustí v příštích minutách duši. Kráčel pomalu a nepříjemné myšlenky mu bušily hlavou a svíraly mu útroby.
Zařadil se vedle Sachi u stěny, za kterou se cosi pohybovalo. Teprve když se úplně přitiskl, dokázal na druhé straně rozeznat vlka... a amulet. "To je on," špitl tiše, téměř neslyšeně. "Viděl jsem ho... To on unesl Tylooa." A co tvoje vlčata, jak ty ses o ně postaral. Co tu vůbec děláš? Copak jsi o něco lepší než on? Wiss zaskřípal zuby a sledoval nepříjemnou scénu, která se před nimi odvíjela. Indri bezradně blekotala, ale on už se přece dávno rozhodl, co udělají. "To, co jsem říkal. Zabijem ho." Že zrovna ty rozhoduješ o osudech druhých... Zrovna ty, který jsi tolika vlkům ublížil... Divoce zatřásl hlavou a ustoupil stranou, když Sachi začala pracovat svojí magií. Ale i když se vzdálil, přispěl svojí trochou do mlýna. Pomohl hnědé vlčici s vytvářením pukliny pod stěnou (hod 3) a po chvilce soustředění se mu podařilo i zatřást se zemí (hod 5). Stěna vypadala jako led. Tohle by ho mělo narušit. Jen doufal, že mnoho kouzel už potřeba nebude. Nevěděl, kolik jich v sobě ještě mohl mít, ale hlava už mu příšerně třeštila.

Bojoval, ale marně. Stín ho táhl hlouběji a hlouběji. Veškeré světlo ze světa nahoře kalná voda rychle pohltila a tak všude kolem byla jen temnota a chlad. Alespoň dokud se ve vodě nesrazil s někým dalším. S někým živým. Ořešák? Kdo jiný by to mohl být? Pod vodou však bylo šero a on na druhého vlka pořádně neviděl. Proměnil se jen v temnou siluetu. Jen další ze stínů...
Hrudník se mu bolestivě svíral, jak mu docházel vzduch. Vypustil k hladině poslední bublinky. Hučení, dunění krve v uších, zběsilý úprk srdce, které si chtělo ještě naposledy vyhodit z kopýtka, než udeří naposledy. Okraje jeho zorného pole začínaly temnět a z té temnoty se vynořila vize. Ten amulet... Musel být důležitý, ale tahle vědomost už nejspíš nebude mít šanci jim jakkoliv posloužit. Protože tohle byl konec, samozřejmě. Bylo po všem.
Z temnoty pod nimi se však vynořila poslední jiskřička naděje. Světýlko krystalu. Wiss si vzpomněl, jak Indri Stíny s jeho pomocí zahnala. Nebylo tu nic jiného, k čemu by se mohl upnout. I kdyby se k němu dostal, nevěděl, jak krystal použít, ale byla to jeho - jejich - poslední šance. Ještě jednou se pokusil vymanit ze silného sevření a tlamou se natahoval po krystalu. Byly to nebezpečné a zákeřné věci, ale musel věřit, musel doufat, musel si udržet naději, že jim možná může i pomoci. Zachránit jejich životy.

Wiss nečekal na ničí slova. Vydal se kupředu za nosem a už si představoval, jak mezi zuby drtí hrdlo vraha nevinných vlčat. Jestli měl černý nějakou slabinu, tohle byla ona. Jenže cesta nebyla zrovna přímočará. Každou chvíli naráželi na slepé uličky, museli se vracet a hledat novou cestu.
Teprve až když Ořešák promluvil, uvědomil si Wiss, že vlčice někde nechaly. "Hmm," zabručel nerozhodně a nasál do čenichu okolní pachy, které mu však moc neřekly. Odkudsi zpředu mu však přišlo, že k němu doléhá závan chladnějšího vzduchu. Či si to snad pouze nalhával? "Podívám se ještě támhle za ten ohyb, když tam nic nebude, půjdem zpátky," navrhl a vyrazil opět kupředu, aniž by si dělal větší naděje.
Kupodivu se však octl ve větším prostoru. Sotva tam vkročil, nabyl pocitu, jako by se mu něčí pohled zabodával do zátylku. Ošil se, ale odmítal se paranoidně rozhlížet. Byli tu sami. Úplně sami. "Hele," kývl čenichem k vodní hladině, která se zlověstně blyštila před nimi. Opatrně k jezírku vykročil. Nedovedl si představit, jak by jim mohlo pomoci, ale bylo to aspoň něco jiného. Něco k prozkoumání. Táhlo ho to tam, snad to byla intuice, která se ho snažila nasměrovat správným směrem. S určitou potlačovanou nadějí čmuchal kolem, avšak dočkal se jen zklamání. Nikde nic. "Tohle není-" Co to není, to už se Ořešák nedozvěděl, protože než se dostal na konec věty, z jezírka vyskočil stín a velmi obratně stáhl černého pod hladinu. Jako by tam ani nikdy nebyl.
Wiss zadržel dech a začal sebou divoce mlátit. Hladina se nad ním zavřela a zdálo se mu, že se pořád vzdaluje. Tak tohle ne. Vykopl zoufale zadníma proti svému únosci a kroutil se jako žížala. Oháněl se kolem sebe naslepo zuby i drápy. Nebyl čas na nějakou přesnost, rány šly padni kam padni, ale padaly zato ze všech jeho zbývajících sil, protože jediné, co chtěl, bylo osvobodit se. Nepřežil potopy jen proto, aby se utopil v zahradním jezírku vraždícího maniaka!

Heřmánek a Tymián prostě zmizeli. Kdoví, jestli vůbec někdy existovali? Wiss netušil, co s nimi je a kdyby měl být upřímný, na srdci mu to úplně neleželo. Byli už přece mrtví. Nemohli snad umřít znovu a být extra mrtví, ne? Momentálně si dělal větší starosti s osudy těch, kteří ještě žili. Se svým vlastním, například.
Když dorazili k labyrintu, nebylo jasné, kudy se vydat. Úplně se na tom neshodli. "Může, ale to ty stopy taky," pokrčil rameny nad Vittaninou teorií. Nemohli vědět, kudy jít a popravdě, černého už nebavilo se vybavovat. Prostě se vydal do smrduté chodby a doufal, že je někam dovede a že se jejich skupinka udrží pohromadě, protože rozdělovat se by byla nejspíš sebevražda. "Jo, můžeme to prostě zkusit obhlédnout. Třeba dál bude něco, co nám napoví," souhlasil s Ořešákem. Měl sice jméno, které nešlo brát příliš seriózně, ale začínal mu připadat jako celkem rozumný vlk.
Vittani dál mručela, ale měla pravdu. Vážně to tu smrdělo. "Bacha, tady se to zužuje," houkl za sebe, když se chodba najednou začala vážně hodně zmenšovat. Uvědomil si to až ve chvíli, kdy byla tak úzká, že se nemohl otočit. Musel by vycouvat - ale za ním byli všichni ostatní. A tak sklonil hlavu a tvrdohlavě se cpal dál, dokud se opět neoctl v místech, kde mohl volně dýchat. "Čert aby to vzal," odfrkl si a otřepal se, než se rozhlédl kolem sebe.
Nebylo pochyb o tom, že zde někdo žije. Někdo s hodně depresivním přístupem k interiérovému designu. "Že by to byl pelech toho únosce?" nadhodil. Teď tu však nikdo nebyl, jen jejich malá skupinka. Wiss s čenichem u země začal obcházet kolem a hledal nějaké stopy, ovšem zhrzený povzdech Indri ho přivedl k jámě plné hrůzy. Vlčata. Mrtvá. S černým vlkem se zhoupl svět. "Ne." O pořádně dlouhý krok ucouvl. Kdo by udělal něco takového? Proč? Proč? A nemohl nepomyslet na své vlastní potomky, které nikdy nepotkal. Z nichž někteří taky leželi kdesi mrtví, touto dobou už stejné kostry, jako nejstarší z obětí tohoto šílence.
Pocity viny, vzteku, beznaděje i strachu se v něm převalovaly jako jedovatí hadi. Cosi se o něj pokoušelo, slyšel se, jak rychle dýchá a s vypětím veškeré vůle se přiměl s tím přestat, než začne dočista vyšilovat. "Až ho chytíme, zabijeme ho," procedil prostě skrze zuby a vyrazil cestou vedoucí dál, aniž by se na kohokoliv jen podíval. Existovala pro něj teď jediná cesta a ta vedla přímo vpřed.

//Spáleniště přes Temný les

Šourali se kupředu jako banda chodících mrtvol, ale mrtví ještě nebyli. Asi? Poznali by to vůbec, když měli na sobě přívěsky z říše mrtvých? Možná už byli dávno duchové a ani to nevěděli. Jestli bylo možné se v posmrtném životě cítit takhle strhaně, pak se Wiss na věčnost příliš netěšil.
Indri vysvětlovala, kde byla a co prožila, taky se omlouvala, ale černý na to žádnou větší reakci neměl. Jen natočení jeho uší prozrazovalo, že vůbec poslouchá a není ztracený někde ve svém světě. Soustředil se na hledání cesty. Nebylo to příliš těžké. Ve svém snu viděl dost na to, aby vchod do bludiště dovedl najít - fakt, že se v okolí už párkrát pohyboval, taky napomáhal. "Jo, tohle je ono," ožil přece jen trošku, když spatřil vchod do té změti chodeb.
Ne, že by to byl kdovíjak povzbudivý pohled. Všechno zde dále bylo ponuré a nepříjemné, ale slibovalo to aspoň nějaký pokrok. Aspoň do chvíle, než stanuli před třemi chodbami. První z nich vyhlížela poměrně mírumilovně, aspoň na první pohled. Ta uprostřed nepříjemně páchla hnilobou a třetí nedávala žádné indicie, co nebo kdo se v ní skrývá. Jen tam bylo cosi slyšet. Kdosi. Ale Tyloo? Wiss si nemyslel.
Sachi se toužila vydat tou osvětlenou pěšinkou. Docela to chápal. "Hm. Ale tady... jsou stopy," přimhouřil oči u prostřední chodby. Jenže čí? "Mohly by to být stopy toho únosce. Ale ten smrad není dvakrát povzbudivý," nakrčil nespokojeně čenich. Na druhou stranu tady nebyli na výletě a Tylooa určitě nenesli do nějakého dovolenkového resortu. Wiss automaticky přepdokládal, že jestli ho najdou, pak na nějakém hnusném ponurém místě. "Šel bych tudy. Nebude to nejpříjemnější, ale přijde mi to nejnadějnější," řekl a vlastně už i pomalu nakročil do druhé chodby. Jen ještě vyslechl, co k tomu mají co říct ostatní, než tam zamířil s větší rozhodností.

Udýchaně sledoval, jak se menší stín rozpadl pod tlakem kořenů, ovšem neměl čas si ani úlevně vydechnout. Pustili se se Sachi do útoku na stíny dole. Nemohli jim příliš ublížit, ale dařilo se jim rozptylovat jejich pozornost. To stačilo k tomu, aby Vittani a Ořešák měli šanci uniknout z nejhorší vřavy. Wiss sledoval, jak se řítí stromem jako dvě živé planoucí pochodně, ovšem potom už se příliš nerozhlížel. Vrhl se do otvoru ve stromě a pryč, pryč, pryč...
Jenže ne všechny stíny byly zničeny a sotva se vlci procpali dírou ven, byli jim v patách. Wiss zavrčel a naježil se. Cítil se už vyřízený, vyčerpaný a srdce mu divoce bušilo - tohle byl konec, nemohou vyhrát, už nemají dost sil, ale ať se propadne, jestli se nechá porazit bez boje. S vyceněnými tesáky se přikrčil ke skoku, avšak rázem ho oslepila silná záře.
Sklopil hlavu stranou. K uším mu doléhalo kvílení. Kvílení umírajících stínů, možná? Když se rozkoukal ze svého oslnění, viděl už jen, jak cosi zmizelo zpět v díře. Svůj pohled nasměroval na postavu se zářivým krystalem. Indri. "Dostali jsme pěkně na frak," zahučel a praštil sebou na zem. Přejel pohledem ostatní, nikdo nevypadal, že by jim chyběla končetina nebo něco takového. "Ale asi přežijem." Zatím. Chvíli ležel a oddechoval, jen okrajově přemýšlel, kam se poděli dva duchové, Heřmánek a Tymián. "Nebyl tam," ozval se, když se vlčice tázala. "Asi ale vím, kde ho hledat," dodal, neboť vize temného lesa a labyrintu ukrytého hluboko v něm se mu stále držela v živé paměti. Nejraději by zůstal ležet a už se nezvedal, ale tak sakra, ať už to mají za sebou. Vyškrábal se na tlapy. "Šel bych. Ať to máme za sebou, už mi ty dobré skutky lezou krkem," mrmlal, ale šoural se příslušným směrem, aniž by se příliš zdržoval nebo rozhlížel. Popravdě už radši nechtěl nic vidět. Bohatě mu to stačilo.

//Asshiřin labyrint přes Temný les

Přesunul se k Sachi a ze všech sil se společně snažili rozšířit díru natolik, aby se jí byli všichni schopní protáhnout. Letmý pohled na společníky dole mu napověděl, že by si měli sakra máknout. Věci totiž vůbec nešly tak, jak by si to představoval. Vittanina stěna z ohně byla prolomena a i když na to ohniváci byli dva, stínová armáda se nevzdávala. Wiss ale neměl čas příliš studovat, co se děje pod nimi. Měli dost problémů tady nahoře. Hrabal a hrabal, pomáhal si magií, byl zadýchaný jako po maratonu, ale nemohl si dovolit přestat. Pod společným náporem jich obou se stěny začínaly bortit. Ano! Tohle byla jejich záchrana!
Stačil si užít tak možná vteřinový pocit triumfu, když ho cosi raflo za ocas. Wiss vztekle zavrčel a škubl sebou, ale stín se s ním přetahoval a nechtěl ho pustit. Ale Sachi se projevila způsobem, který úplně nečekal. Tak tak stačil uhnout hlavou, když mu nad ní prosvištěla hliněná koule a dopadla na stínového útočníka. Wissfeoh využil příležitosti a vyvolal kořeny, které bytost pevně obemkly. A tiskly. A tiskly... Ze vší té magie ho už bolela hlava a měl pocit, že se brzy pozvrací, ale zatímco Sachi dole tvořila zídku, vrhl po největším vlku i pár vlastních dřevěných šipek. Doufal, že pokud padne velitel, ostatní se třeba prostě rozpustí, ale nečekal, aby viděl, co se stane. Už chtěl prostě vypadnout. Začal se hrnout k otvoru. Jestli mají Vittani s Ořešákem trochu rozumu, udělají to samé.

Jeho magie bohužel proti stínům nebyla tolik účinná, jako oheň Vittani nebo Ořešáka, který útočil shora a jednoho protivníka rovnou zničil. Wissova loutka sice stín odstrčila, ale spíš ho naštvala, než že by mu způsobila nějaké větší poškození. Aspoň se mu třeba podařilo trochu pomoct Vittani, po které se to monstrum sápalo a její ohnivý bič toho příliš nezmohl. Se zavrčením se vrhl stranou a ostnatým šlahounem se alespoň pokoušel držet si příšeru od těla, ideálně ji i zasáhnout (hod 3).
To už se tu však zjevil Ořešák a posílal ho za Sachi. A... vlastně to dávalo smysl. Oheň byl na tyhle potvory tím nejlepším řešením a on zase mohl pomoci s hledáním cesty ven. Proto se nedohadoval, prostě se rozběhl ke stěně a vyšplhal po schůdcích, které předtím sám postavil. Hnědá vlčice se snažila rozšířit otvor vedoucí ven. Dařilo se jí to jen částečně a šlo to pomalu. Kdyby museli začít prchat, což se zdálo pravděpodobné, dírou by se neprocpali. "Tak jo, společně." Už cítil únavu snad až v kostech, avšak ještě se zasoustředil a připojil k Sachiině síle i tu svou a za pomoci magie i vlastních tlap se jal rozšiřovat otvor ve stromě, aby všem zajistili únikovou cestu.

Jméno vlka: Wissfeoh
Počet postů: 12
Postavení: beta
Povýšení: -
Aktivita pro smečku: -
Krátké shrnutí (i rychlohry): Celý měsíc strávil na akci V rukou zemřelých, kde pomáhá zbloudilé duši najít jejího syna
Bobříci: -

(nový kožíšek a náušnice pro Waleana)

hod 5
Sachi s Orešákem skutečně dovedli vystoupat po schůdcích, aspoň tak vysoko, jak je stačil dostat, než dovnitř vtrhli útočníci. Jestli chtěli výš, museli něco vymyslet, Wiss měl rázem plné tlapy práce tady dole na zemi.
Vittani naštěstí skutečně vztyčila ohnívou stěnu a měli šanci se přesvědčit, že oheň nestvůrám opravdu nesvědčí. Se strašlivým smradem první tvor shořel. Ti další se bohužel do plamenů nevrhli po hlavě, byli bohužel o něco chytřejší, než aby se dobrovolně nechali upálit. Jejich vůdce, alfa, ať už to byl kdokoliv plameny přeskočil a byl tu.
Wiss zavrčel, odmítal se té věci dotknout holou kůží, pokud se tomu bude moct vyhnout - snažil se spolehnout na svůj element. Stín už stačil vytvořit v zemi hlubokou puklinu. Vrhal se po Vittani, která se bránila ohnivým bičem - a Wiss si vzpomněl na souboj se Zeiranem a na to, co okřídlený vlk udělal. Teď si jeho nápad vypůjčil pro sebe. Vyvolal vzrostou dřevěnou loutku a vyslal ji do útoku proti stínu. Chtěl ho především srazit stranou od vlčice. (hod 5) Sám se rozběhl na druhou stranu, než odkud útočil jeho malý golem, připravený zasadit další útok, jakmile se objeví příležitost.

Rozumně se domluvit jaksi nezvládli. Monstra už dorazila a nebylo kam dál jít. Škubl hlavou, když mu Vittani švihla ocasem přes čenich - to měla vážně teď náladu na takové blbosti? Otvíral tlamu, že jí něco odpoví, avšak to už se začínal ozývat praskání a trhání jeho provizorní barikády. Pozdě. Ořešák se rozhodl, že se Sachi vyrazí hledat cestu výše v dutině, ale jak se tam mínili dostat? Sachi vypadala, že není schopná ničeho a z toho, co zatím viděl, byl Ořešák ohnivák. Co víc, příšery tu budou každou chvíli.
"Vittani, když jsi tak žhavá, třeba bys mohla mezi námi a tím hnusem venku udělat ohnivou zeď? Nebo ještě líp kruh kolem nás, ať máme čas se aspoň rozkoukat, než z nás bude marmeláda?" nadhodil. "Zkusím tamtěm dvěma udělat schůdky, nebo se ještě zabijou, pak jsem jako mlátička plně k dispozici," zakoulel očima. Co už mu zbývalo?
Upřel svou pozornost k dvěma hnědým vlkům, kteří se od nich odpojili. "Bacha, zkusím vám ulehčit cestu," houkl na ně a za pomocí silných větví a kořenů a se pokusil Sachi a Ořešákovi vybudovat alespoň provizorní schůdky, aby vůbec měli šanci se výše dostat. Magie ho začínala unavovat, ale teď byla asi úplně nejhorší chvíle k tomu začít skuhrat. Jedno oko pořád držel na vchodu, větve už praskaly a každou chvíli se hrůza nahrne dovnitř. "Hlavně makejte!"

Krátkou chvíli si přebíral v hlavě, co se vlastně událo. Oni dva odpadli a Vittani s Ořešákem je odtáhli dovnitř, i když jim na krk dýchala monstra. "Díky," hlesl po chvíli odmlky k nim oběma. Nepřichystal prve Ořešákovi zrovna nejlepší poděkování, když ho málem kousl, ale snad si to vlk nevzal příliš osobně. Vytržený z podivného sna se černý necítil úplně sám sebou.
Stejně tak Sachi, která se probudila až později - ta na tom však byla ještě o poznání hůř, tím spíš, že si ji vybral také jeden z krystalů. Dala se do pláče a stáhla se do těsného klubíčka. Bylo toho na ni zřejmě moc. Tiše si povzdechl, ještě, že tu byl Ořešák, který dovedl vlčici snad alespoň trošku ukonejšit. Wiss by ji chránil, kdyby bylo potřeba, ale na něžnosti a tišení bolesti duše ho prostě neužilo.
Otočil se raději k Vittani. "Jo, vypadá to tak. Na druhou stranu, něco nám pomáhá. Něco nám nějak ukazuje směr. Třeba v tom nejsme tak úplně sami." Nevěděl, co přesně má na mysli, určitě ne bohy, ale... kdoví, co za síly tady působilo? "Asi máš pravdu. Když tu budeme čučet a litovat se, bude to jen horší. Oheň na ně působí, nejspíš magie celkově... Nejspíš jim už neutečeme. Bude lepší tu na ně počkat, nebo jim jít naproti?" zauvažoval a rozhlédl se po ostatních, zda mají nápady. Tiše si odfrkl, když Vittani zaprotestovala proti smrti ve světě mrtvých. "Když už nic, ukrátilo by to cestu," konstatoval suše.

Běžel. Tak rychle, jak jen jeho krátké nožky dokázaly. Avšak nemohly ho donést příliš daleko. Dech se mu zadrhával v hrdle. Nedostávalo se mu vzduchu. Musel na moment zastavit, jen na chvilku, popadnout dech-
Tesáky na jeho krku se vrátily. "Ne!" zavřeštěl, ale bylo pozdě. Všechno bylo marné. Beznaděj ho zalila jako temná vlna. Nechal se nést. Propásl svoji šanci a byl zatracen. K čemu se to blížili? Spatřil prapodivné bludiště, zmatený systém cest, ale neměl příliš šanci si to prohlédnout. Probuď se. Ano. Ano! To byla cesta ven. Musel se jen probudit. Musel-

"Gah!" lapl po dechu a zprudka otevřel zelené oči. Vymrštil se na nejisté nohy a jen tak tak že se tesáky neohnal po Ořešákovi, který ještě pořád stál blízko. V poslední chvíli se zarazil. "Co to sakra-" Oddechoval, kůže v zátylku ho bolela a místo, kde byli, vůbec nepoznával. "Co? Jak-" Otočil se kolem vlastní osy a přejel očima prapodivnou stromovou jeskyni, ve které octli, než mu pohled padl na ležící Sachi. Usnuli jsme venku. "Vy... jste nás sem dotáhli?" zvedl zraky k Ořešákovi s Vittani, jakmile se trošku vzpamatoval a urovnal si nepořádek v hlavě. Aspoň částečně. Pak se mu oči doširoka rozevřely: "A ty příšery? Jsou pořád-" Ani nepočkal na odpověď, otočil se k východu a nechal průchod zarůst kořeny a větvemi. Až budou potřebovat ven, může je zase odvolat, ale teď se na tu zející díru odmítal dívat.
Praštil sebou zpátky na zem. Měl toho plné zuby, plné-sakra-zuby. Musel ostatním říct, co viděl, ale bylo zbytečné se do toho pouštět teď, dokud Sachi ještě spala. Akorát by to musel říkat celé dvakrát. Chvíli jen mlčky hleděl do země, než zahlédl koutkem oka pohyb. Krystaly... Snášely se k zemi a kolem nich, zastavily se až u Sachi... a spojily se s ní. Wissfeoh sykl. Nevypadalo to příjemně. "V pohodě?" houkl k hnědé, než se rozhlédl po ostatních.
"Něco jsem viděl. Nějakou... nejspíš je to další vodítko k tomu, co se stalo s Tylooem. Odnesli ho skrze Temný les až k místu, kde byl... já nevím, vchod někam, byla tam hrozná temnota a taky bludiště. To asi musíme najít. Jsou ty monstra pořád tam venku? Protože jestli jo, tak fakt nevím, jak se tam dostaneme. Možná tady v tom stromě prostě chcípneme hladem," zamumlal si poslední slova spíš jen pro sebe a položil si se zafuněním hlavu na přední tlapy. Na tohle už byl moc starý. Až příliš.

Nesli ho dál. Bylo marné bojovat, jeho tělo bylo příliš slabé, příliš... malé. Tlapka se zatrženým drápem mu pulsovala bolestí. Nechtěl svůj boj vzdát, prodat svou kůži jen tak lacino, ale neměl k tomu daleko. Cítil takovou marnost... a možná by si měl šetřit síly? Ale k čemu? K čemu? Mohla se mu naskytnout možnost k úniku, ale vytušil, že pokud se to nestane brzy, už na to možná nedojde nikdy. A bylo těžké přemýšlet. Těžké, když mu srdce bušilo hrůzou, tělem projížděla bolest a nevěděl vůbec, co se děje.
Únosce ho mezitím vlekl dál a Wiss teď viděl, že směřují k otvoru v zemi. Byl naplněný temnotou, která ho odpuzovala. "Ne, ne!" vyjekl, i jeho hlásek byl mladičký, vyděšený, i když ochraptělý ze všeho toho křiku. Začal sebou mrskat s novým zápalem a tentokrát to zafungovalo? Náhle dopadl do jehličí. Nečekal ani na chvíli. Vyskočil na nohy a dal se slepě na útěk, bolavá tlapka nebo ne, tohle mohl být jediný způsob, jak si zachránit život. Prchal přes les, ale nemohl utíkat věčně. Ani to nebyl jeho plán. Byl připravený se vrhnout do první skuliny, která se mu naskytne. To byla výhoda malých tvorů, mohli se schovat tam, kam na ně velcí nemohli... jen jestli nějakou skrýš najde včas?

//Osobně kromě 24. zvládnu přes svátky asi psát kdykoliv, takže jsem ok s jakýmkoliv tempem :D