Příspěvky uživatele

< návrat zpět

klik

Odpočíval a rozhlížel se kolem. Pořád žádná zvěř, žádný pohyb, ale nebylo se co divit. Ještě tak kdyby ho pořád nešimralo v tom čenichu! Jestli tu něco živého bylo, musel to dávno kýcháním vyplašit. Snažil se to držet pod kontrolou, ale dařilo se mu jen částečně. Byl ale odhodlaný se nevrátit s prázdnou.
Brzy ovšem zaznamenal, že už není sám. Přítomnost někoho dalšího spíš vycítil, než že by ji zaslechl se blížit, bylo to jako jehličky zapíchané v kůži, když na něj dopadal cizí pohled. Stočil hlavu tím směrem a žaludek se mu nepříjemně sevřel. Bylo by mu trvalo déle ji identifikovat, kdyby ji neměl od té konfrontace se zrzky z hor často v hlavě. Vittani. Pomalu se posadil a čekal další potíže. Nemínil je sám vyvolávat, ale počítal s nimi - tak moc, že ho až překvapilo, když na něj vlčice promluvila vcelku normálně.
"Ne?" opáčil s klidem, který mu ale dal docela práci. "Ale musel jsem se scvrknout, když mi už nejsi po kolena." Třeba, napadlo ho nejlogičtější řešení, už v horách nežije. Hezká myšlenka, ale nevkládal do ní veškerou naději. Že se po něm hned nevrhla, aby mu vyškrábala oči, ještě nic neznamenalo. Mohla to udělat vzápětí a on se mínil mít na pozoru. Doufal ale, že nějakým šťastným řízením osudu se k ní nedonesly fámy, které proti němu poštvaly tu rezavou. Měl všeho až po krk. Nechtěl to začínat znovu.

//Jižní hory přes Luka

Opět sestoupil z hor a teď už se přiměl skutečně k soustředění. Lov, to bylo to, co chtěl dělat. Ne se utápět ve vlastních myšlenkách. Topení už bylo dost. Rozhlížel se a větřil, ovšem neměl štěstí. Potopa musela s kořistí pořádně zamávat a zvířata, která se někde schovala, nejspíš ještě nevylezla. Možná si ani nestačila uvědomit, že je po všem. Pokud tomu tak skutečně bylo. Zdálo se mu, že voda zmizela jako máchnutím kouzelného proutku a napůl očekával, že se každou chvíli vyvalí další, finální vlna, která smete opravdu všechno a všechny.
Nic podobného se ale nedělo, bez ohledu na to, kolikrát se paranoidně ohlédl přes rameno. Sluneční paprsky začínaly sebevědoměji vykukovat mezi mračny, oblohou se roztáhla nádherná barevná duha a občas se ozvalo i zaštěbetání ptáků, kteří možná oslavovali konec potopy. Happyend jako vyšitý... Akorát že v realitě to takhle jednoduché nikdy nebylo. Pořád museli jíst, pořád je čekala zima. A kde byli kruci všichni králíci? Poté, co s ním několikrát otřáslo mohutné kýchnutí si s frustrovaným zavrčením kecl na jedno ze sušších míst v lese, otřel si čumák do mokré trávy a nechal chvíli odpočinout nohám.

- Vylepši své dovednosti
//Luka

Ztraceného v myšlenkách ho tlapy nesly dál a dál. Teprve až když terén začal příliš stoupat, uvědomil si, jak daleko už došel a že žádného králíka ani nic podobného nejen že nechytil, ale ani neviděl. Možná jen proto, že se zapomněl dívat. Posledních několik kilometrů hleděl jenom do sebe. Potřásl hlavou, otřel si nudli z čenichu a tiše pšíkl. Musel se otočit.
Než to ale udělal, spatřil koutkem oka známý výjev. Byl to ten stařík, pan Wu. Už ho delší dobu nenavštívil a kdo ví? Třeba měl něco, co by se mu v těchto podivných časech hodilo. "Zdravím," zabručel pozdrav, když přišel blíže, aby si lépe prohlédl nabízené zboží.
Opravdu našel něco, co by se mu líbilo a Wu byl jako vždy ochoten vyhovět. Za tu správnou úplatu, ovšem. Naštěstí blýskavého haraburdí už se mu nahromadil dostatek. Provedený obchod ho uspokojil. Snad bylo i dobře, že se zapomněl a zabloudil sem. Teď ale hezky zpátky k věci.

//Les u Mostu přes Luka

NÁKUP
- Iluze - 220 KŠM + 5 rubínů (dát ke slotu s třemi nasbíranými tlapkami)

Schváleno

//Most přes Les u Mostu

Byl poměrně rád za tuhle procházku o samotě. Cítil se, jako by ho někdo protáhl ždímačkou. Ne jen tělo, ale i mysl. Potřeboval se zase nějak dostat do normálu. Bylo toho momentálně vážně hodně, co mu kroužilo hlavou, zatímco kráčel ránem jako malovaným a chvílemi popotahoval, protože odvar z trychtýřku ho sice prohřál, ale rýmu úplně nezahnal. Ta smečka v horách... tam už se potulovat nebudu. Otřásl se, když pomyslel, že v jednu chvíli skutečně věřil, že bude muset tu rezavou vlčici zabít. Byl rád, že to neudělal. Jen se obával, že z toho budou tak či tak další problémy. Tohle nebyla věc, která jen tak vyšumí. Co si u všech pekelných Alduin myslel? Když už chce někoho vraždit... proč takhle? To byl vyloženě recept, jak se nechat chytit. A teď byl do toho zatažený i on. Měl s tím počítat, když se připojil k vlkům Chaosu, ale popravdě mu to plně docházelo až teď. Jako celoživotní samotář, který se nikdy k žádnému místu či skupině neupnul na příliš dlouho, nebyl zvyklý na to být zapleten do podobných záležitostí. To aby si začal zvykat.

//Jižní hory

- Odhal následky potop
//Prokleté jezero přes Temný les

Zanechal Artume s černou vlčicí a důkladně se rozhlížel po kusu žvance. Ta cizinka měla pravdu, určitě na sebe musela dávat víc pozor a divočiny bylo už víc než dost. Měl by- "Co že tě to vůbec tak strašně žere?" zabručel. "Výčitky svědomí?" Nakopl hroudu bláta, která plácla do mnohem větší bahnivé kaluže. Těch bylo všude kolem požehnaně. Každý krok čvachtal, voda napáchala pěknou paseku. Kamkoliv se podíval, mohl spatřit nějakou stopu proběhlé zkázy. Všude ležely nacucané kusy dřeva, větví, klacků, místy vytvářely hotové zátarasy s vrstvami jehličí a bahna. Pár stromů s mělčími kořeny se povážlivě naklánělo, jak je voda podemlela. Hádal, že to všude bude podobné.
Tu spatřil z bláta vyčuhovat cosi barevného. Když přišel blíž, zjistil, že je to křídlo. Vyprostil z bahna mrtvolku sýkory a pustil ji zpátky na zem. Zima bude letos stát za to, pomyslel si hořce. Nejen malá zvířata to schytala. Tušil, že kdyby hledal pozorněji, brzy by objevil mršiny i velkých kopytníků. Jenže kdo všechno by si je mohl nárokovat? Usoudil, že se necítí na střet s medvědem nebo něčím podobným. Ne, bude nejlepší najít nějakého živého králíka, zakousnout ho a zamířit přímou čarou k jezeru, kde ho předá Artume. A pak? Kdo ví. Dalekou budoucnost nikdy neplánoval. Vykročil na kluzký most a soustředil se hlavně na to, aby se nezřítil do nedozírné propasti.

//Luka přes Les u Mostu

- Ošetři / nech si ošetřit zranění

Artume se jevila v pořádku. Dobře. Mohl si alespoň trochu oddechnout. Pomalu se vzpamatovával a než se vůbec nadál, černá vlčice před nimi nechala vypučet rostlinu, která vypadala tak obyčejně, až zauvažoval, jestli se třeba taky nepraštila trošku do hlavy, když ho tahala ven. Nebyl tohle ten plevel, co rostl všude možně? Snažil se na ni nekoukat příliš skepticky - Artume začala s divadýlkem naprostého neviňátka, až by jí to pomalu sám věřil, a nemínil jí to kazit. Jen nevěděl, jakou roli by měl přiřadit sobě. Nejlépe nějakou, při které není třeba moc mluvit. "To skutečně pomáhá?" musel stejně zauvažovat nahlas, ale popravdě, černá vypadala docela schopně. A on se v kytkách tolik nevyznal. Kdyby je chtěla odkráglovat, určitě by bylo jednodušší ho nechat utopit. "Děkujeme vám mnohokrát," dodal tak přívětivým tónem, jaký ze sebe dovedl vyloudit, aby nepůsobil vedle Artume se štěněcími očíčky tak divně, utrhl kus rostliny, rozkousal ji v tlamě a s kyselým šklebem (nepřišlo mu to zrovna jako delikatesa) začal vzniklou břečku nanášet Artume na rány. Uškodit to asi nemohlo, tak či tak.
Počkal, jestli i Artume ho napatlá kaší z plevele a přitom sledoval, jak černá už chystá cosi dalšího. "Zdá se ale, že bude po povodni," poukázal přitom, když se rozhlédl kolem. Obloha se tvářila s příchodem nového dne mnohem přívětivěji a hladina vody opadala. Hodně, hodně rychle, až se mu tomu ani nechtělo věřit. Okolím se rázem rozlila zvláštní, ale příjemná vůně. Černá vlčice připravila k použití další bylinu. Wiss si poněkud váhavě lízl, ale chutnalo to stokrát lépe než ten plevel a opravdu měl pocit, jako by se mu všechna zima vyháněla z těla. Škoda, že se už nachladit stačil předtím, snad to ale pomůže aspoň ten neduh překonat. "Hmm, vážně to je dobré. Ještě jednou tisíceré díky," střihl ušima - nedovedl se tak roztomile tvářit, ale věděl, kdy se má chovat slušně.
Střelil pohledem k Artume. "Když voda mizí... můžu sehnat něco k jídlu," nadhodil - že by se cítil provinile kvůli tomu sežranému králíkovi? Nemínil teď analyzovat své nitro. "Víš co, půjdu napřed a něco najdu, sejdeme se doma," vymyslel rázem plán, který považoval za rozumný. Určitě mohl Artume ponechat s touhle černou žirafou - a nebál se, že by si neporadila. "Jsme vašimi dlužníky," kývl tmavé vlčici, ač ho žralo, že to je pravda a dluží zase někomu dalšímu, ale co se dalo dělat? Bez ní by z něj byla mršina. A pak prostě zmizel do blátivého rána.

//Most přes Temný les

Hlubiny moří v pohledu tvých očí
Nejdražší safíry blednou závistí
Chladná modř a přesto tolik hřeje
Pokaždé, když k ní zraky mé zabloudí

Sierro s kožíškem z černého stříbra
Mou duši jsi dovedla z temnot zpět domů
Mé srdce jsi zbavila mrazu zlých časů
Všechen svůj oheň dávám jen tobě

Ve spárech zimy tvůj smích přivolá jaro
Tichý hlas utěší bolavé duše
Tvé tlapy léčí a tvé světlo vede

A já, z prachu cest otrhaný poutník
Nebudu nikdy více šťastný
Než když mohu usínat vedle tebe

- Ujisti se, že je člen tvé smečky v bezpečí

Tlak na hrudi rostl. Docházel mu vzduch, docházel mu čas. Už ani nevěděl, kde je nahoře nebo dole. Ještě párkrát sebou chabě škubl ve snaze vymanit se z ledového sevření smrti, ale konec byl blízko...
Cosi - kdosi - ho čapnul a najednou měl hlavu zase nad vodou. Prskající a kašlající byl tažen ke břehu. Brzy ucítil pod sebou pevnou zem. "Uh-uh," zahuhlal neurčitý souhlasný zvuk směrem k černé vlčici mezitím, co kašlal a dávil vodu. Chvíli trvalo, než se dokázal pořádně nadechnout. Sladký, sladký vzduch! Párkrát si vychutnal, jak krásné je opět ho cítit v plicích, než se rozhlédl po svých zachránkyních. Artume tu byla taky, ale spolu s ní i černá vysokánská vlčice, kterou neznal. Tyčila se nad ním do výšky
Pokusil se trochu sebrat. Už ze sebe udělal dost velkého pitomce. Vydrápal se do sedu a lehce se otřepal, aby ze sebe dostal přebytečnou vodu. Pořád ještě funěl a v uších mu šumělo. "Uh- díky," pokývl neznámé, která byla patrně tou, co ho vytáhla a sjel pohledem k Artume. "Seš celá?" vydechl otázku - však ji do té vody stáhl on. Válel na jazyku omluvu, ale cítil, že by pravděpodobně začal blekotat pitomosti, takže své řečnění utnul po pouhých třech slovech, než se mu trochu dokysličí mozek.

- Nech se strhnout proudem 3/3
- Top se a nech se zachránit

//Temný les

Bylo to dezorientující. Už ani nevěděl, jestli se ho Artume pořád drží nebo ji někde ztratil. S očima, ušima, čenichem i tlamou plnými vody prostě nedokázal vnímat moc z toho, co se kolem něj děje. A přece vpředu zaznamenal výstupky a kopečky... Skály? Kdyby se tak povedlo nějaké zachytit! Opřel se víc do plavání a pádlování a zdálo se, že země se opravdu přibližuje. Jenže proudy tu byly zrádné a paličaté. Nechtělo se jim pustit vlka, o kterém si už jistě myslely, že ho mají v hrsti. Jak se rval s vodním živlem, celý se jaksi zapletl do vlastního pláště. Omotal se mu kolem nohou a Wissfeoh s hrůzou zjistil, že jde najednou jako sekera ke dnu. Vrtěl se, zmítal... marně. "Artume," zabublal v posledním zoufalství, jak mu čenich zajížděl pod hladinu. Utopit se na dosah pevné země? Větší Wissovinu už si představit snad ani nedokázal. Voda se nad ním zavírala, jen slabá zář jeho náramku a bublinky jdoucí od jeho čenichu naznačovaly, že tam pořád je.

- Nech se strhnout proudem 2/3
//Jezero smrti

"Zase tak omezenou slovní zásobu nemám," odfrkl si a vzápětí prskl dalším otravným kýchnutím. A když ho začala olizovat? "Hej!" odstrčil jí čenich stranou, copak jí přeskočilo? Byla ke všemu ještě upírka? Ovšem zbytek toho, co mu říkala, poslouchal už jen tak napůl, protože jeho pozornost se nasměrovala jinam. Že by byl vskutku Wissidiot? Rozhodně se dosti idiotsky zachoval a než se vzpamatoval, už letěl po hlavě do vody. Plášť ho cestou přiškrtil, jak se ho něco zachytlo. "Gah!" zaskřehotal a nabral si plnou tlamu vody. Jakmile se mu povedlo trochu rozhlédnout, zjistil, že to něco byla Artume. Skvělé! Takže v tom byli oba! "Drž se!" zahulákal a vzápětí si znovu loknul. Ne, mluvit nebylo moc chytré. Do háje! DO HÁJE SE VŠÍM! Kopal tlapami a zvedal hlavu, jak jen to šlo, aby mu nezajížděla pod vodu, ale proudu vzdorovat nemohl a věděl to. Mohl jen doufat, že je to dotáhne někam k pevnině dřív, než se oba utopí. Nechtěl mít na svědomí život Artume a vlčat, co ještě ani nebyla na světě. Ale co mohl dělat?

//Prokleté jezero

- Nech se strhnout proudem (1/3)
- Prokonzultuj s jiným vlkem povodňová zranění

Artume se uvelebila vedle něj s požadavkem na mech, který splnil stále mlčky. Mechový polštář byl nepochybně příjemnější, než ležení na holém kameni a vzhledem k její blízkosti cítil, že se Artume klepe jako osika. Napůl vstal a po pár nemotorných zavrtěních se mu povedlo přes ni bez dalšího komentáře hodit aspoň kus pláště. Vlčice zároveň poznamenala, že krvácí. "Nemyslím, že to bude moc vážné," zabručel. "Ale jestli chceš... Taky ti ale teče červená," poukázal a už špicoval uši, aby se dozvěděl, co se vlastně stalo.
Na hranicích smečky. Sevřel na moment pevně víčka, jako by ho trápila bolest hlavy, což byla vlastně i trochu pravda. Takže zmrzačili vlčici na jejím vlastním prahu a Alduin ji ani nechtěl dorazit, když už se do toho pustil? "Co si sakra myslel že se stane?" zavrtěl černý nevěřícně hlavou.
"Hmm, jo, vím, kde je ta smečka. Taky už jsem se jednou pohyboval poblíž jejich hranic," vzpomněl si na setkání s tím hnědým vlčetem. Vittani. "Stejně bychom si měli všichni hlídat záda," poznamenal. Artume se domnívala, že se o svůj život nemusí zase tak moc obávat, ale on o tom nebyl tak úplně přesvědčený. Mohli se chtít mstít. Pravděpodobně budou chtít, pokud třeba na někoho z nich náhodně narazí - neseděli určitě všichni celé dny jen na území. Usoudil, že bude nejlepší se držet od těchto končin dál. Aspoň až (pokud) opadne potopa. Teď měly určitě i smečky jiné starosti...
Znovu se o něj pokoušelo kýchnutí, takže otočil hlavu, aby aspoň neprskal na Artume. Několikrát si řádně pšíkl, otřel si čenich do mechu a přitom koutkem oka zachytil cosi dole pod nimi ve vodě. "Hej, co to je?" Vypadalo to, že se to tam zaseklo. Nemohla to být nějaká utopená srna nebo něco takového...? Byl na nohou a u vody, než se vůbec stačil rozmyslet. Nakláněl se, aby líp viděl. Kdyby jim voda přinesla něco k jídlu, byl by se radoval, co na tom, že by šlo asi jen o nafouklého utopence, žebráci si nemohli vybírat. Ještě krok, ještě krok... stál už napůl ve vodě a cosi v proudu ho najednou praštilo přes přední tlapy. Bohatě to stačilo k tomu, aby ztratil i zbytky rovnováhy. "Sakra!" stačil zavrčet a chňapnout tlamou po opoře, kterou ovšem nenašel. Pak... byl prostě pryč. Proud se ho zmocnil a táhl kdoví kam.

//Temný les (?)

- Onemocni kvůli neustálé zimě a dešti

Barevná kola před jeho očima se vyjasňovala a skrze ně viděl vzteklou tvář Artume, tesáky vyceněné a oči planoucí. Ohrnul lehce pysk a odhalil špičky zubů. Čekal, jestli se po něm taky vrhne, ale nakonec její zuby zacvakaly naprázdno. Jestlipak by to bylo stejně, nebýt 'nové krve Chaosu', projelo mu krátce hlavou. Měl v ní teď ale hlavně jiné věci.
"Kvůli tomu jsme přišli, ne?" zafuněl a zamířil k tomu směšnému úkrytu, který za tohle všechno vážně nestál. Neobtěžoval se Artume upozorňovat na to, že jí teče krev. Sám cítil štiplavou bolest na hrudi, kam schytal ta "žihadla", ať už byla ve skutečnosti čímkoliv. Pořádně si tam neviděl, ale požádat Artume, aby mu řekla, jak to vypadá, se rovněž neobtěžoval. Neříkal vůbec nic. Lehl si ke skalní stěně a opařený čenich vystrčil do deště, který příjemně chladil. Jen svaly v tlamě se mu chvílemi napínaly, jako by se vlastní myšlenky snažil užvýkat k smrti.
Vlčice s divnou krví a vlk s křídly a bílými znaky. Nebyla to zrovna vzrušující hádanka. Nepotřeboval být geniální, aby ji rozluštil. Artume a Alduin zamordovali mámu tamté rezavé vlčice. Fajn. Dobře. Na okolnostech nezáleželo a srdce mu kvůli tomu nekrvácelo, ale chtěl vědět, na čem je. Netušil, kdo si ho s nimi spojil - nikdy si nevšiml nikoho cizího, málo koukal k obloze - ale už se stalo. Jestli ta mrtvá vlčice byla nějaká tulačka, nemuselo to být ještě tak zlé. Mohla ovšem být členkou smečky a v tom případě to pravděpodobně vědělo víc vlků, než jen její dcera a ten zrzek. Možná i mnohem víc. V tom případě soudil, že už teď žije na vypůjčený čas.
"Takže," začal a zaslechl ve svém hlase lehce nakřáplou notu. V čenichu ho šimralo už chvíli. Super. "Jak dlouhý zbytek života mám očekávat? Koho jste zabili a kdo všechno to ví?" Na povrchu zněl celkem klidně, ale uvnitř pořád cítil ten žár. Vztek na všechno a všechny kolem, včetně sebe. A taky strach o svou bídnou kůži. Prskl krátkým kýchnutím a otočil pohled zelených očí po Artume.

- Servi se s cizím vlkem 3/3

Vlčice sebou mlela v kořenech, řičela na něj a jemu najednou v hlavě secvaklo, jak dílky zapadly na své místo. Ne jistě všechny, ale hodně těch důležitých ano. Celý obrázek se nezdál být tak důležitý. Mohl si ho domýšlet. Hlavní bylo, že tohle nebylo nějaké obyčejné nedorozumění, ze kterého by se mohl vykecat. Došlo mu, že tu vlčici možná vážně bude muset umlčet. Toho vlka taky. Pravděpodobně definitivně. Protože nešlo jen o něj, ale i o zbytek Chaosu. Sám s tím neměl nic společného, ale smečku bránit musel. Na moment ztuhl. "Jasně." Vteřiny mu hučely kolem uší. Bude mít na to žaludek? Byl teď čas, kdy to měl zjistit? Měl tedy zatratit svoji duši důkladně a dokonale?
Pohnul se vpřed, aniž by pořádně tušil, co vlastně udělá, ale okamžitě se octl v temnotě, skrze kterou neviděl ani na špičku čenichu. Vrazil do čehosi teplého a chlupatého a naslepo kousl do nečeho, co mu přišlo jako ocas. Čí? Snad by to zjistil v náhlém žáru světla, které vyšlehlo kolem, ale ten byl po dokonalé temnotě až příliš oslnivý. Zavřel se vzteklým zavrčením oči, před kterými mu tančily zelené kruhy. Totálně oslepený a zmatený kolem sebe začal znovu chňapat tesáky, ale netrefil se už do ničeho kromě nepoddajné bariéry - zato do hrudi mu narazilo několik štiplavých žihadel. Šmátral kolem sebe tlapami, ale ti dva byli pryč. Nějak... byl zkrátka pryč. Zastavil se, nechtěl tady tápat jako slepec, každou chvíli se mohl zřítit někam dolů a zlámat si hřbet. "Do hajzlu." Pálily ho oslněné oči, opařený čenich, ale většina žáru byla kdesi uvnitř. Nebyl si úplně jistý, co za emoci to vlastně má být. Vůbec ale nebyla příjemná.

- Servi se s cizím vlkem 2/3

Absolutně nechápal, o co tu vlastně jde. Někdo na něj hodil svůj vlastní čin? Jak? Proč? Teď nad tím ale nemohl dumat. Zahalila je rázem mlha a horká pára mu opařila čumák nechráněný srstí. "Ah!" prskl, pálilo to jako čert a už dopředu si uměl představit ten puchýř, co mu tam vypučí. "Nechte toho a vypadněte!" zavrčel, ale už se po vlčici neoháněl, když ji rezavý začal tahat pryč. Jen ať vypadnou, s Artume se schovají do jejich ubohého úkrytu... to bylo jediné, co chtěli, ne? Jenže to nemělo být tak jednoduché. Vysoký vlk se po chvíli začal kácet k zemi. Wiss by si byl myslel, že ho skolily mdloby, ale rezavým kožichem až trochu moc připomínal drzou lišku, kterou zneškodnila Vraní oko, než aby tu podobnost nevnímal. Co sakra děláš? Litoval, že ji kdy popichoval kvůli neochotě bojovat.
Půda pod tlapami se mu rozbila a on se rázem octl na zemi, zatímco na něj ta rezavá vřískala. "Omdlel, co bych mu dělal," prskl po ní, nechtěl Artume prozradit, ať už se snažila o cokoliv. Hrabal se na nohy a přesunul se za rozbitou zem, avšak tam už na něj čekaly vyceněné tesáky. Rychle se zase klidil z jejich dosahu. Tlapy rozzuřené vlčice pevně omotaly kořeny. "Chvíli se zklidni a poslouchej mě!" zařval. Teď už docela chtěl jí dát přes čumák, ale jestli se o něm šířilo, že je vrah, nehodlal to přiživovat. "Nezabil jsem tvojí mámu a nezabiju ani tebe, ani tvýho kámoše, takže se o něj postarej, zmizte a přestaň šířit ničím nepodložený fámy." No... to bylo aspoň to, co chtěl říct, ale kdoví, jak daleko se ve své řeči dostal, protože cítil, že tuhle situaci nemá v tlapách ani trochu. Ohnivý element vzteklé vlčice by s jeho kořeny mohl udělat krátký proces a co měla za lubem Artume? Tak to nedovedl odhadnout ani v nejmenším.