Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Zeiranovy trable s hledáním životní partnerky neshledával nijak překvapivými. Přišlo mu, že ostrovy docela trpí nedostatkem normálních vlčic. Nebo měli jen moc vysoké nároky? "Já už jsem to vzdal," pokrčil rameny. Byl si celkem jistý, že jeho geny někde po světe pobíhaly v podobě vedlejších produktů nerozvážného mládí, ale to bylo tak vše. "Ale co já vím, třeba jednou ta divná magie na ostrovy přenese vlčici, co bude pro tebe jako dělaná," zauvažoval. Bylo to trochu moc optimistické, než aby tomu úplně věřil, ale už se staly i divnější věci.
Odfrkl si nad Havranovými neustálými poznámkami nad jeho věkem. "Věk znamená zkušenosti, což možná takový mlíčňák jako ty neměl ještě čas pochopit." Kromě toho, nebyl snad ještě až tak starý... ne? Kolik že mu to vlastně bylo zim? Možná je lepší nad tím nepřemýšlet. "No proto. Hlavně, že to přiznáš," zabručel a zasmál se Zeiranově vizi, jak kráčí ostrovy a šíří děs a hrůzu. "Víš co, to nezní jako špatný nápad. Možná bychom to měli někdy vyzkoušet, zní to pro nás jako dělané."
Mezitím se vyhlídka povážlivě zaplnila. Spousta očí byla zvědavá na boje, které se odehrávaly dole. Okolo se hemžila i spousta, vážně spousta vlčat. "Však taky kdoví, jakým bejlím pro plodnost se láduje Šaman," poznamenal mumlavě - nepochyboval, že ten vlk má bylinu pro všechno, však mu taky Wiss celkem za dost vděčil. Vlčat z Allavanté skutečně vypadlo víc než dost. Ještě, že se jejich piraní zoubky dosud držely od nich dál.

Jméno vlka: Wissfeoh
Počet postů: 10
Postavení: Sigma
Povýšení: -
Aktivita pro smečku: Účast na aréně (zatím pouze v roli přihlížejícího)
Krátké shrnutí (i rychlohry): V doprovodu Scara se vydal prozkoumat úkryt smečky, načež se vypravil na sraz před začátkem arény. Zvolil si Zeirana za svého soupeře a společně odešli na vyhlídku sledovat boje a povídat si, než budou na řadě.
Bobříci: -

"Taky bych řekl. Aspoň zatím," poušklíbl se - prozatím mu byla vlčice dost volná a přesné znění jejího jména jakbysmet. Víc ho teď zajímalo dění dole, kde se dále odvíjel dost napínavý, vyrovnaný souboj, který ovšem pomalu spěl ke svému konci. Havran se dění dole snažil sledovat až z takové blízkosti, že se málem skutálel přes okraj srázu. Wiss sebou lehce škubl, než mu došlo, že tohle zrovna Zeirana moc trápit asi nemusí. On sám se raději držel dál. Pochyboval, že by mu plášť posloužil jako padák.
Jméno Faust mu nic neříkalo. "Uh. To nezní příjemně," zabručel. "I když jestli se pořádně praštil, ztráta paměti je možná ještě tak ta nejlepší možnost." Taky se mohl zabít, nebo skončit jako slintající troska, pro kterou bylo největší milostí ji dorazit. Faust každopádně vypadal celkem schopně. Souboj s Noirem dospěl ke svému konci a byl to právě strakatý, kdo z něj vyšel vítězně.
"To mi povídej," zakoulel očima. "Jenže udělat si vlčata zvládne bohužel každý idiot." No, možná až na Noelle a Deimose... trochu pochyboval o tom, že ti dva ten hlavolam nakonec vyřešili.
Povytáhl lehce kůži nad očima - takže Zeiran o tom starci v džungli také věděl. To vlastně nebylo překvapivé. "Co tím naznačuješ, silnější než se zdám?" zatvářil se naoko dotčeně a vsedě se vypjal do co nejvyšší výšky, která však té Zeiranovy stejně nemohla dosáhnout. "Doufal jsem, že působím dost hrozivě." No... jak pro koho.
Mezitím se dole chystal další souboj. Tentokrát Wiss ještě méně tušil, na koho by vsadil. "Je otázka, jestli ten vlk všechny ty jizvy získal při pořádných bojích nebo jen proto, že byl otloukánek všech. Nebo jen ošklivě spadl do ostružiní," uvažoval. "Asi bych spíš taky věřil té vlčici. Ale uvidíme..." Mezitím se kolem shromažďovali další vlci. Wiss věnoval pokývnutí Faustovi, který vyslal pozdrav jejich směrem. Všiml si i vlčat, která přišla s Alduinem. Vzhledem k tomu, jak Allavanté od posledně značně zmenšila svůj objem, ho to naštěstí příliš nešokovalo. Tahle mrňata tu aspoň měla rodiče. Nezlobil by se, kdyby si je drželi na šňůrce hezky u sebe.
Poslouchal přitom i Zeiranovo vyprávění, které bylo poměrně krátké. Jeho partnerka se vypařila z povrchu země, a co tehdy chtěl vlk pořádně dělat? Wiss vlastně netušil. Nikdy pořádně partnerku neměl a když už si s nějakou vlčicí v minulosti něco začal, byl to obvykle on, kdo se vypařil. "Jo. To je na nic," konstatoval i tak celkem soucitně - na vztahy moc nebyl, ale jaké to je se plahočit osaměle bez cíle znal docela dobře. "Láska dokáže s vlkem pěkně zamávat."

"S tím souhlasím. Bylo to dost narychlo," řekl zamyšleně. Neměl zrovna hluboké vědomosti o tom, jak normálně probíhá přijímání vlků do společenstva, protože až do dneška byl svědkem jenom toho svého, ale říkal si, že by si asi taky nepřivedl do vlastní smečky jen tak někoho, koho zrovna potkal. Jenže já bych v té své neměl spíš skoro vůbec nikoho, poušklíbl se nad vlastními myšlenkami a přiměl se radši dávat pozor zase na Zeirana. "Myslím, že to je Yrsi? Ale těch jmen bylo na mě celkem hodně." Rozhodně si nezapamatoval všechny. "No, teď budeme mít aspoň šanci vidět, co dokážou nejen vlčice," podotkl a obrátil se k souboji, který se odehrával dole pod nimi.
"Mhm. Ani nevím, na koho bych si vsadil," řekl a s přimhouřenýma očima chvíli pozoroval, jak se vlci bijí. "Možná na Noira." Což možná bylo spíš tím, že alespoň okrajově věděl, kdo to je. "Kdo je vůbec ten flekatý? Jeho jméno jsem úplně minul," otočil se od boje na Havrana, třeba bude mít lepší přehled, než on.
Postřehl, že se na Vyhlídku dostala i Usměvavá, ale kromě letmého pohledu jejím směrem si hleděli každý svého. "Hmm, asi nic zvláštního. Byla to poslední dobou celkem nuda," přiznal. "Byl jsem poblíž té smečky v horách, Ala...týrské, nebo jak že se to tam jmenuje. Taky si tam rodiče hlídají vlčata tak mizerně, jako všude jinde, mimochodem," dodal a zatřásl hlavou při vzpomínce na Vittani. "Pak jsem se přes zimu potuloval s jednou vlčicí... Nojo, a v džungli jsem narazil na dost divnou stavbu s ještě divnějším staříkem," rozvzpomněl se na svou návštěvu svatyně. Zajímalo by ho, jestli o tom Havran taky něco věděl.

//Křišťálové jezero

"Hmm," zamručel tiše, když mu Zeiran špital do ucha, co si vlastně myslí. "Třeba se neukážou jako úplně neschopní. I když..." Raději svou myšlenku nedokončil, aspoň ne nahlas, protože se už blížili na doslech. Vlčice, jak to bylo, Yrsi?, působila ještě celkem nadějně. I podle poznámky, kterou o ní utrousila k Havranovi ta mladší, Artume, jestli se nemýlil. Zjizvený vlk, jehož jméno ani nepostřehl, na něj zatím působil docela tupě. Asi nebylo fér ho soudit podle letmého pohledu a jedné věty, ale s tím si Wiss nikdy hlavu moc nedělal. Soudil si, koho chtěl.
Scar s Allavanté rozhodli, že budou bojovat na louce, přičemž Zeiranovi bylo ještě zakázáno létat - či spíš mu to bylo nedoporučeno. "Smůla," pokrčil Wiss rameny. Havran evidentně rád křídly dloubal do každého, kdo se mu namanul, obzvlášť do jistého opláštěného vlka, takže pocítil trochu škodolibého potěšení, když mu byla křidélka trošku přistřižena. I tak to určitě bude zajímavý souboj. Zatím však na to byl čas.
"Kdepak, jsem poctěn," protáhl ironicky, "ale mám radši, když se mi to vyjadřuje z větší dálky." Zatřepal znovu hlavou, než se přihnal poryv větru a straku odfoukl stranou. Wiss si tlapou opatrně ohmatal hlavu, jestli mu tam straka nenechala nějaký dáreček, ale zdálo se, že ne. Naštěstí. Mohli se tedy vypravit pryč.
Na Vyhlídce se cítil o poznání příjemněji, nebylo tu tak nacpáno vlky, takže měl konečně pocit, že může trochu dýchat. Sledovat dění všude kolem, jestli na něj někdo náhodou významně nečučí nebo mu něco nechce, považoval za poněkud otravné. "Protože většina vlků prostě pitomci jsou," odvětil prostě jednu ze základních pravd, kterým věřil. "Takže není divu, že na ně narážíš všude. Je jich prostě ze všech nejvíc."

Zeiran
Zeiran si to nepochybně myslel správně, i Wiss to tak ostatně viděl a konec konců nebyl výjimkou. Chtěl se taky blýsknout, třeba se přesvědčit, že ještě nejsi tak starý, co, a nejspíš si i zvýšit ego, jak Havran říkal. Nechtěl se však prát s těmi, kteří vypadali, že by je přelomil jako suchý klacík. Možná by mu to zajistilo vítězství, ale vypadal by i tak jako idiot. Se Zeiranem to bude aspoň zajímavé.
"Ha-ha," utrousil suše a zakoulel očima, ovšem taky se mu ve tváři blýsklo pobavení. "Jen si nemysli, že tě budu šetřit, protože si pamatuju, když jsi byl takhle malej," zvedl tlapu asi tak deset centimetrů nad zem a potom už vyrazil spolu s Havranem za alfami.

Zeiran, Yrsi, Callid
Cestou narazili na ty dva, které tu dřív nikdy neviděl. Pokud se v tom mumraji kolem orientoval alespoň trošku, museli se připojit někdy teď. Ten zjizvený vlk přišel doslova před chviličkou. Neznal je a uvažoval, jestli někdo jiný ano. Podle Zeiranova viditelně znechuceného postoje se mu zdálo pravděpodobnější, že se sem prostě... přimotali. Neměl potřebu se těch dvou nějak zastávat, ale ani si přisazovat vlastním kopancem, jen po nich blýskl zkoumavým zeleným pohledem a když je minuli, koutkem oka se na ně ohlédl přes rameno, protože ti dva halekali jako staří buvoli. Nic moc inteligentního z nich nevypadlo. "Tihle dva se tu prostě zjevili, huh," zamumlal k Havranovi.

Zeiran, Scar, Áva
To už však stáli před alfami a než se Wiss vůbec stačil nadechnout, Zeiran už ohlásil jejich dvojici, stačil ho nazvat starcem a ještě ho dloubnout křídlem do žeber. Zelenooký se na něj sladce ušklíbl - za tohle si aspoň jednu letku nechám na památku. Víc se ho dotkla dotěrnost toho opeřence, co Havrana doprovázel. Zařepal hlavou ve snaze z ní straku sundat. "Odvolej si tu volavku," procedil mezi zuby, nechtěl ani pomyslet na ptačí lejno mezi ušima. Allavanté jejich volbu odsouhlasila a poslala je čekat, tím pádem už tu pro ně nic nebylo. "Vypadneme," pobídl Havrana a vypravil se na vyhlídku, kde budou mít na všechno lepší výhled.

//Vyhlídka

Allavanté
Usměvavá si ho prohlížela. Nejen jej, ale i všechny serepetičky, které s sebou nosil. Byl by se rád viděl očima vlčice. Co asi viděla? Starého pitomce, pravděpodobně, usoudil realisticky a věnoval jí křivý úsměv, spíš jen úšklebek jedním koutkem tlamy: "Budu se snažit."

sám samotinký
Hemžení a šum kolem pokračoval ještě nějakou chvíli, ovšem brzy se ozval hlas Milosti. Wissfeoh k tomu hlasu našpicoval jeden a půl ucha (poněvadž víc neměl), než se tam natočil celý a pozorně poslouchal, neboť cítil, že teď už konečně zjistí, jak přesně celá tahle věc funguje. Že jde o souboj, to si dovedl domyslet i sám, ale trochu pochyboval, že by se tady mydlili všichni mezi sebou hlava nehlava bez ladu a skladu. To se ukázalo jako správný předpoklad. Hm. S kým se ale utkat? Rozhlížel se po vlcích kolem a trochu s překvapením si uvědomil, že se touží předvést v tom nejlepším světle. Obvykle mu bylo všechno celkem u oháňky, ale na tomhle mu nějak záleželo. Nechtěl vypadat ve svém společenstvu jako úplný nýmand... a taky se chtěl trochu blýsknout před Usměvavou a možná ještě víc před Milostí - kdyby si myslel, že jsem neschopný, tak ty bohy spolu nepůjdeme ani hledat, natož lovit.

Zeiran
Vyhnal si tyhle myšlenky z hlavy. Proč nad tím vůbec teď uvažoval? Co záleželo na nějakých bozích? Měl přemýšlet, s kým se utká v boji. Nechtěl se moc bít s vlčicemi. I když nepochyboval, že některé z přítomných by mu bez problémů vymlátily zuby, byla to jedna z věcí, do kterých se nikdy nehrnul. Poměřil si pohledem zrzka, který dorazil mezi posledními, viděl, že Noir a Flek se po sobě jaksi významně koukají... Tlapy se mu nakonec daly do pohybu skoro samy od sebe. Směrem ke známému černomodrému kožichu. Nebyla to nakonec očividná volba? Připadalo mu to... správné. "Co myslíš?" zabručel polohlasně, když stanul vedle Havrana, a lehce se poušklíbl. "Změříme síly spolu?" Zeiran už nebyl žádné vlče, rozhodně nebyl ani tintítko a ke všemu měl na hřbetě křídla. Bylo dost možné, že s ním vytře podlahu. I tak měl však pocit, že by se měl utkat právě s ním.

Allavanté
Sotva se vynořil z podzemních prostor, našla si ho pohledem Usměvavá. Musel uznat, že se k ní to jméno hodí - usmívala se na něj způsobem, ze kterého by si nějaká slabší povaha možná cvrkla do kožichu. On naštěstí slabší povaha nebyl a krom toho patřili do jednoho společenstva. Nedělal si iluze, že by to snad znamenalo, že si tady vlci nikdy nejdou mezi sebou po krku, ale že by se bál? To ne. "Ne, pořádně ne," opáčil prostě. "Chaos mi vyhovuje. Mnohem lépe než běžné smečky," pravil a přitáhl si oháňku k tlapám. "V poslední době jsem ale na nic příliš zajímavého nenarazil," dodal ještě a tím to nejspíš haslo, protože se Usměvavá šla věnovat čemusi dalšímu.

zbytek - víceméně jen sledování situace, mlčenlivé pozdravy
Postupně se zde vlci scházeli. Věnoval pokývnutí hlavy Noirovi i tomu strakatému, jehož jméno neznal a pokud ano, tak ho už stačil zapomenout. Corrine oplatil její úsměv mírným poušklíbnutím. Co už s ní měl dělat? Taky se mu věšela na paty už kdoví kolikátým rokem. Stejně jako Zeiran, se kterým se mlčky pozdravil vzápětí.
Pozoroval, co se kolem děje, ale tak jako předtím se nehrnul do nějakého družení se s ostatními. Bylo tu na jeho vkus vlků až příliš a pozorovatelská pozice mu prozatím vyhovovala. Obzvlášť, když se zjevili ještě další čtyři vlci, které nikdy předtím neviděl. Neznal je, ale bylo zřejmé, že také patří k chaosu. Začínal vnímat napětí ve vzduchu. Scar mluvil o aréně a i když Wiss nemusel vědět přesně, co se bude dít, dovedl si to v hrubých obrysech domyslet. Jako by to už viselo i ve větru - slib, že tady poteče krev.

//Doupě

Nejspíš se v úkrytu zamyslel poněkud déle, než si nejprve myslel, protože když se vrátil opět do světa nad zemí, shlukovala se kolem jezera už zase spousta vlků. Krom Milosti viděl i Noira, Corinne, Usměvavou a neznámou vlčici, kterou na srazu snad ani neviděl. Aspoň pokud si dobře vzpomínal, což nebylo zaručené. Paměť na vlky neměl až tak skvělou, co si budeme nalhávat.
Prozatím se nic zvláštního nedělo, takže se usadil nedaleko kamene, na němž se rozvaloval Milost a vyčkával, co bude. Mohla to být ideální šance se začít družit s ostatními, ale na to černého zase tak moc neužilo - vtírat se kdekomu do přízně v jakékoliv volné chvíli. Prozatím raději pozoroval a čekal, co bude. Milost zmiňoval nějakou arénu a to znělo velice zajímavě. Jistě šlo o něco více vzrušujícího, než neplodné posedávání kolem jezera.

Pokrčil rameny. "Tak už to chodí." Občas se vlci prostě vypařili. Kam, jak a proč... to nevěděl. Jemu se to zatím nestalo. Možná za to mohla podobná síla jako ta, která přitahovala vlky sem. Někteří se objevili, jiní zase zmizeli. Ve všem měla nejspíš pracky magie. Nebo bohové - zatracení nedostižní bohové! "Hrhm, škoda. Snad se naskytne možnost to nějak víc prozkoumat a třeba je objevit," zadoufal, ale bylo by pravděpodobně zbytečné si dělat nějaké velké naděje. Bohové byli zkrátka příliš mazaní.
Milost už byl na cestě ven, bylo na čase, aby se společenstvo opět začalo scházet. "Za chvíli také přijdu," kývl jen a ještě se chvíli rozhlížel po úkrytu - tentokrát už jen ve svitu vlastního náramku. Slyšel, jak Scar hovoří s kýmsi dalším, avšak nevěnoval tomu přílišnou pozornost. Přemýšlel, jestli by se mu některé ze zákoutí v doupěti zamlouvalo, ale prozatím se nemohl rozhodnout a nechtěl se tu zaseknout na příliš dlouho. Něco se chystalo a on chtěl být při tom.

//Křišťálové jezero

Wiss
- Známost 15 vlků (Zeiran, Thia, Akiko, Isogai, Riveneth, Ahva, Mireldis, Wyian, Setekh, Khan, Nusa, Vittani, Iridan, Scar, Noir)

znovu a lépe protože jsem dum-dum, pardon :D

Zapsáno

Zatímco Wiss mohl jen tak poloslepě klopýtat šerem, které světlo z jeho náramku protínalo jen částěčně, a doufat, že si nerozmlátí čenich o skálu, jeho společník na to měl svoje způsoby. Malý plamínek brzy ozářil stěny jeskyně a poskytl mnohem lepší pohled na to, co se nacházelo kolem nich. Wiss zabručel jakýsi neurčitý zvuk uznání a lépe se rozhlédl kolem. Přejížděl pohledem po vchodech do místností, o kterých se Scar právě zmiňoval. "Stejně jako se tu vlci objevují, někteří i mizí, co," podotkl, když slyšel, že hodně z vlků zde už nežije. Taky si toho všiml - pochyboval, že všichni z těch, které už nikdy znovu nespatřil, jsou mrtví. Někteří určitě, ale všichni? Těžko. Museli by se tu brodit po kolena v mrtvolách. "Zkusím se potom podívat, jestli bych nenašel nějaký kout, co by se mi líbil," dodal ještě. Mít vlastní místo byla vlastně poměrně lákavá myšlenka.
"Za pokus to stojí," poušklíbl se mírně. "Náhodou nevíš, kde začít hledat? Abych řekl pravdu, doteď jsem dělal spíš pravý opak a snažil se jim vyhýbat." Nebylo nejmenších pochyb o tom, že tajemný hlas zpoza stěny tehdy patřil právě Milosti. Jaká to byla zvláštní náhoda... pokud to byla vůbec náhoda? Zakroutil pomalu hlavou. "Pokud se nám nepovede chytit nějakého sdílného boha a vymáčknout to z něj, pak pochybuju, že se to někdy dozvíme. Možná je lepší nad tím moc nedumat. Jednomu by z toho taky mohla prasknout hlava."

//Křišťálové jezero

Následoval černého vlka směrem k úkrytu, který nesl příslib příjemnějšího klimatu, než jaké panovalo venku. "To je jednoznačne výhoda," zabručel, už se popravdě nemohl dočkat, až vleze dovnitř a skryje se před dotěrným letním horkem.
"Jak je ctěná libost," obešel Milost a protáhl se chodbou dovnitř. Uvnitř bylo šero a pod tlapami cítil pouze hlínu a kámen. Kráčel kupředu opatrně, aby se někde nepřerazil. To by se krásně uvedl! Rozhlížel se po šeré chodbě, ale než stačil cokoliv utrousit, přišla otázka od jeho společníka. Jistě by to byla divná otázka, kdyby ho ovšem jen neutvrzovala v tom, co už si myslel od chvíle, kdy poprvé uslyšel Milost promluvit. "Řekl bych ti to, ale myslím, že jsme už spolu jednou takovou řeč vedli," opáčil po chvíli a poušklíbl se. "Jsem si docela jistý, že to bylo s tebou. V takové podivné jeskyni, kde bylo všechno, co si vlk může přát - kromě cesty ven. Říká ti to něco?"

Wiss
- Silák
- Vytrvalec
- Rychlík
- Známost 15 vlků (Zeiran, Thia, Akiko, Isogai, Riveneth, Ahva, Mireldis, Wyian, Setekh, Khan, Nusa, Vittani, Thia, Iridan, Scar)


Máta
- Pisálek 100
- chybí odznáček za Miss :c :D

Walean
- Roček

Zapsáno
Pozn. U Wiss odznáček Známost nebyl uznán, Thia je 2x.

Milost neztrácel žádný čas zbytečným vykecáváním, prostě ho pobídl, ať jde za ním a na úkryt se podívají. Wiss neměl důvod protestovat. "Fajn," kývl a protáhl si hřbet s několikerým tichým zakřupáním. Musel se lehce ušklíbnout. Už ti holt nejsou tři, starouši. "To zní dobře. Cokoliv, kam nedoleze vlezlé letní horko, zní dobře. Na černý kožich se slunce chytá až moc," stříhl ušima s lehkým poušklíbnutím - však o tom alfa musel leccos vědět sám - a následoval ho ke vchodu.
Nad jeho otázkou se musel trochu zamyslet. "Hm... počkej. Bylo to v zimě," vzpomínal s mírnými obtížemi, aby řekl pravdu, všechno mu trochu splývalo, "ale nemyslím, že to bylo tuhle poslední. Ne, určitě to muselo být ještě ten rok předtím," dokončil nakonec s větší jistotou, když si to v hlavě srovnal, byl si tím celkem jistý. "Takže nějakou chvíli už to je." Zvláštní, jak čas letí.

//Podzemní doupě