Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Ať už mělo být tou tajnou věcí cokoliv, černý brzy nabyl jistoty, že se to ještě jen tak nedozví. Usměvavá se musela vzdálit a vzhledem k nezanedbatelné oblině jejího břicha nemusel být zrovna génius, aby si domyslel, proč tomu tak je. Na půl ucha ještě poslouchal, co se děje kolem, ale jinak se zdálo, že celá tahle věc je více méně u konce.
Trochu si zívl a sledoval, jak se někteří vlci začínají trousit pryč a ostatní se pouští do hovorů mezi sebou. Osobně nikam nespěchal, ba ani neměl pocit, že si teď hned nutně potřebuje s někým povídat. Nehodlal se nikam vnucovat. Pro tu chvíli mu celkem vyhovovalo posedávat u jezera a možná se v blízké chvíli taky tiše vytratit...
Než to stačil udělat, zamířil k němu Milost. Vlk, kterého odněkud znal, i když by neměl - a začínal si být celkem jistý, že ví, odkud si jeho hlas vybavuje. "Hmm, nemyslím si," zamyslel se krátce, ale žádná vzpomínka na návštěvu úkrytu se mu v hlavě nevynořila. "Máš čas? Celkem rád bych ho viděl," dodal, znělo to jako celkem dobré využití času. A přitom by se mohl přesvědčit, jestli si náhodou vlk taky nepamatuje divnou jeskyni se stěnou, přes kterou šlo jen slyšet, nikoliv vidět.

Scar, Noir

Jen pokývl na souhlas, že s Milostí si to dořeknou potom. Měl trošku mlhavou představu, kdy se jejich setkání nesetkání mohlo odehrát. Potom už se usadil a sledoval, jak se zde sbírají vlci - někteří z nich byli známé tváře, některé zase nikdy neviděl. Vzduchem tu létala spousta jmen, až si byl docela jistý, že si všechny pamatovat nebude. Takhle se mu to v hlavě jen okamžitě všechno pomotá.
Netrvalo dlouho a oslovil ho jeden z přítomných. Otočil po něm hlavu - vlk nosil v kožichu podivné ornamenty a místo jednoho oka mu z tváře hleděl zelený drahokam. Ha, tak toho by si zapamatovat mohl. "Těší mě," zabručel, když se Osten představil, a hned vzápětí pokrčil rameny. Co ho k tomu vedlo? Neměl popravdě žádné skvělé důvody, ale říct, že se prostě jen tak nudil a naskytla se příležitost mu neznělo zrovna nejrozumněji. "Asi jsem se chtěl stát součástí... něčeho. A obyčejné smečky mi nevyhovují," dal nakonec dohromady něco, co znělo celkem rozumně a byla to vlastně i pravda.
Dál ale poslouchal, co se děje kolem. On nic nového neměl, ale když Usměvavá nějakou novinku zmínila, zpozorněl. "Hm. Co by to mohlo být?" zamumlal tiše k Ostnovi, i když nečekal, že by to věděl. Budou si muset počkat.

Scar

Takže černobílý měl ten stejný divný pocit, že už se někdy museli potkat. Nebo aspoň slyšet. "Nevím. Ale mám dost podobný pocit," zamračil se. Kdyby nad tím víc přemýšlel, určitě by si vzpomněl na tu divnou jeskyni, kde se mohli jen slyšet, ale ne vidět. Takových příležitostí zase tak moc nebylo. Ale protože se vzápětí začali scházet další vlci, moc nad tím neuvažoval a tak si taky nevzpomněl. Aspoň ne teď.

sraz

Po tvářích příchozích se rozhlížel zvědavě. Některé poznával. Kupříkladu Corinne. Mnohem víc mu jich ale bylo naprosto a úplně cizích. Přejížděl je pohledem, ale pouhým koukáním si nebyl schopen utvořit nějaký jasnější obrázek. Natočil uši k černobílému, který zahájil sraz, i když někteří ještě chyběli, třeba Alduin, aha, další známá tvář, ušklíbl se pro sebe Wiss. Někteří další vlci byli povýšeni, ale ta jména mu nic neříkala. Zatím. A Černobílý s povědomým hlasem byl Milost. Aspoň to by si měl zapamatovat.
Mezitím dorazilo pár dalších vlků, mimo jiné i tmavá vlčice, která se hned jala představovat se jménem Artume, které podle všeho bylo také nové. No, vypadalo to, že na jména měnící se kolem něj si bude muset zvyknout. Vzhledem k tomu, že na ně měl dost ubohou paměť i tak, to nebylo ideální... ale přežije. Naslouchal i dalším novinkám - třeba o vlčatech, která měla přijít - a pak se rozhodl, že je možná na čase, aby taky otevřel tlamu.
"No, asi by se hodilo, abych se taky představil. Jsem Wissfeoh. Připojil jsem se ke společenstvu už před nějakou dobou, ale neměl jsem moc štěstí na to se s vámi všemi seznámit," pokrčil rameny, netušil, jak by něco takového měl ovlivnit, když byli povětšinou všude možně po ostrovech.

Posedával u jezera a vlastně postupně přestal nad čímkoliv přemýšlet. Tlapou kreslil kruhy na klidné hladině a v hlavě měl krásné prázdno, alespoň dokud klid jarního dne nenarušilo hlasité zavytí. Wiss zvedl hlavu, nastražil svého jeden a půl ucha a ohlédl se tím směrem. Že by tu nakonec přece jenom byl v ten správný čas? Co ho sem tedy pak dovedlo, nějaká praštěná intuice? Na tom nesešlo. Prostě tu teď byl a spatřil, jak se k němu z toho směru blíží tmavý vlk s maskou prazvláštních obrazců na tváři.
Nevybavoval si, že by se někdy potkali, ale stejně mu jeho hlas připadal nějak povědomý. Každopádně si byl docela jistý, že když tu huláká jako na lesy a snaží se někoho svolat na místo, které je dle slov Havrana místem na srazy Chaosu, že se nejspíš nejedná o náhodu. "Zdravím," oplatil mu pozdrav ve snaze si vzpomenout, kde jeho hlas asi mohl slyšet. "No, nemyslel jsem si, že na někoho čekám, ale když sem svoláváš vlky, tak hádám, že jsem čekal asi na tebe. A na ostatní," pokrčil rameny a trochu se poušklíbl. Věřil, že se vlk dovtípí, že k Chaosu taky patří. Což byl mimochodem dost divný pocit, patřit k něčemu. Zvykne si na to vůbec někdy? "Kteří už jsou i na cestě," kývl hlavou směrem, ze kterého se přibližoval nezaměnitelný Havranův černomodrý kožich.

//Luka

Najezenému a odpočatému mu hned svět připadal růžovější. Dokonce ho ani nikdo neotravoval a po návštěvě toho nemluvného starého vlka se nepochybně cítil silnější. "Podivnost," zamrmlal si pod vousy, ale ve skutečnosti se ani moc nedivil. Však už zažil mnohem zvláštnější a nepochopitelnější věci.
Pomalu přešel přes louku a prošel až do míst, kde se skrývalo jezero. Jen letmo se rozhlédl kolem, ale hned nikoho nezahlédl, takže zamířil k vodě, aby se napil. Voda byla čistá a chladná, vyloženě osvěžující. Olízl si čenich a usadil se na břehu. Třeba se někdo ukáže, a třeba také ne. Byl si jistý, že tohle místo mu Havran označil jako místo srazů a setkání, ale čert ví, jestli tady vůbec byl ve správný čas. No, to se brzy ukáže, že ano. Prozatím mohl alespoň posedávat a užívat si ničím a nikým nerušeného klidu u jezera.

//Mlžná džungle přes Les u mostu

Vymotal se z té spleti stromů a křovin obalený lístky, větvičkami a kdoví čím vším ještě. Znechuceně se otřepal a zkontroloval, jestli to přežil i jeho plášť - ten však vypadal stejně zářivě a nedotčeně, jako vždycky. Wiss by si přál, aby i jeho kožich chránila nějaká podobná magie. Na otevřené louce si trošku oddechl. Tady už nebyly divné pachy neznámých tvorů, nezaznívaly žádné podivné skřeky ani nic takového. Našel si místo s vyšší trávou, kam uložil svoje unavené tělo a na chvíli zavřel oči, aby si odpočinul.

Kdoví, jak dlouho dřímal, ale rozhodně mu to prospělo. Když se probral, cítil se osvěžený a v pohodě. Až na to, že měl trochu hlad. Při vší té směsici pachů, co se tu vznášela, se však nebál, že by si s tím neporadil. Plížil se trávou, čenichal, pak zvolnil. Něco cítil, ano... Vyskočil vpřed a vyplašil dvě koroptve, které s plácáním křídel letěly nízko nad zemí. Jednu z nich ve skoku chňapl a stáhl hezky zpátky na zem. Koroptvička neměla moc šanci se vykroutit, když se jí zmocnil. Nebyla to ta největší kořist, hlad však zahnala dostatečně a brzo z ní nezbylo nic, než trocha peří. Wiss si olízl tlamu a už dobře věděl, kam vyrazí teď. Půjde se podívat k jezeru - třeba narazí na nějaké bratry či sestry z Chaosu.

//Křišťálové jezero

//Svatyně

Vylezl z té kamenné stavby, stále ještě nepříliš si jistý tím, co se to právě stalo. Proč vlastně přistoupil na hru toho šíleného staříka? Nerad si přiznával, že když stál přímo před ním, vyzařovala z toho vlka aura, které se nedalo odporovat a nutila ho k respektu a úctě. Cítil se hrozně unavený, skoro vyčerpaný, tlapy ho bolely a zbytek těla vlastně taky. Zároveň však měl pocit, jako by byl... silnější? Bylo to vůbec možné? "Dobře víš, že tady je možný všechno," zamrmlal si pod vousy a i když jeho tělo volalo po odpočinku, začal si zase razit cestu skrze džungli ven. Nepřišlo mu to jako moudré místo, kde složit hlavu. Cítil tu pachy divných neznámých zvířat, ze kterých se mu ježila srst. Nebyl na ně zvědavý, klidně mohl žít zbytek života, aniž by z nich spatřil jediný chlup, pírko nebo šupinku a už vůbec se jim nechtěl servírovat na zlatém podnose tím, že by tu usnul. Proto zatnul zuby a šel dál.

//Luka

21 mincí = 168%
vlastnosti před tréninkem:
Síla 21% /45 %
Vytrvalost 13% /60 %
Rychlost 16% /80 %
Obratnost 21% /90 %
Schopnost lovu 15% /70 %

trénuji:
Síla - 24% > 45%
Vytrvalost - 47% > 60%
Rychlost - 64% > 80%
Obratnost - 33% > 54%


Schváleno

//Mlžná džungle

Prodral se džunglí až k prapodivné stavbě. Rozhlédl se po kamenných zdech a hořících pochodních. Nemusel být zrovna génius, aby pocítil, že odtud sálá nějaká magie. "Co je tohle za místo?" zamrmlal černý. Byl tu už takovou dobu, ale tohle dosud nikdy neviděl. Obezřetně vykročil kupředu. Chtěl vědět, co v tom vězí.
Uvnitř se vše blýskalo, z výzdoby až přecházel zrak. Byly tu předměty, které černý ani nedokázal pojmenovat. Prohlížel si to vše pozorně, ale tlapy ho mezitím nesly dál, hlouběji do svatyně. Vkročil do další místnosti, kde náhle stanul před starým vlkem. Přísně na něj hleděl a nic neříkal, ale vzbuzoval respekt dokonce i ve Wissfeovi. "Zdravím," řekl černý a opatrně vlka pozoroval. Ten nadále mlčel, ale pro sebe si mírně pokývl, jako by právě došel k nějakému závěru. Otočil se a pokývl Wissovi, aby ho následoval. Černý pokrčil rameny a vydal se za ním. Zdálo se, že ten vlk ví, co dělá.
Mistr ho vyvedl ven a rozběhl se stezkou džunglí. Že to je stezka, to černý poznal jen podle toho, že tamtudy starý vlk probíhal. Jinak to byla spíš spleť kmenů, větví a lián, mezi kterými se musel proplétat, probíhat a přeskakovat. Div, že se místy nezamotal do uzlu. Jakto, že mu to jde tak snadno? nevěřil svým očím, když viděl, že vlk, který musel být ještě starší, než on, se tamtudy proplétá s obratností lasičky. Sklonil hlavu, aby se vyhnul visící liáně, přeskočil přes poslední větev a stanul po boku starého vlka, který mu opět jen uznale pokývl hlavou. "Co to tu vlastně vyvádíme?" chtěl vědět, ale Mistr na něj jen hleděl, jako by to snad Wiss měl vědět sám.
Než se stačil znovu zeptat, starý vlk se opět rozběhl vpřed. Tentorkát však cesta byla rovná a černý rychle pochopil. Rozběhl se také, cválal, jak jen to dokázal, plášť za ním vlál, ale Mistr byl pořádně rychlý. Dokázal vzdálenost mezi nimi zkrátit, ale ne ho předehnat, i když měl pocit, že rychleji snad nikdy neběžel.
Zadýchaně se zastavil v cíli na úpatí vysokánské hory. Popadal dech a vydýchával se. Mistr mu tu chvíli dopřál, ale když mu přišlo, že to stačí, ukázal tlapou vzhůru. "Ehm... jste si jistý-" Kdepak nějaké protesty, stařík už šplhal stezkou nahoru a Wiss tu nechtěl zůstat v džungli sám, takže ho následoval. Nebylo to vůbec snadné, musel opatrně našlapovat. Jeden kamenný úlomek se mu oddrolil přímo pod tlapou a zažil nepříjemné vteřiny, když si myslel, že se zřítí dolů a rozplácne se na skalách. Ale nerozplácl. Vyrovnal své zaškobrtnutí, přeskočil na další balvan, další a další, škrábal se usilovně do kopce, až dorazili na samý vrcholek. Mistr stále nic neříkal, jen znovu pokývl a Wiss se už ani neobtěžoval ptát. Šetřil si dech.
Stařík mu pokynul a zamířili cestičkou na druhé straně hory dolů, dokud nedorazili na rovný plácek ohraničený dřevěnými zábranami. Mistr si to namířil doprostřed a černý ho váhavě následoval, nebyl si jistý, co že tu vlastně budou dělat. Ale vlk se k němu otočil, přikrčil se a v tu chvíli to bylo jasné. Skočili po sobě a váleli se po zemi v tréninkovém souboji. Wiss se snažil, seč mohl, dával do souboje vážně všechno, ale stejně nakonec nějak skončil s učitelovou tlapou přiloženou na hrdle. Jak-? Mistr z něj slezl a nechal ho vstát. Pak se mírně uklonil, což bylo gesto, které Wiss zaraženě zopakoval. Nerozuměl všemu, co se tu teď odehrálo, ale měl pocit, že to bylo něco dobrého. "Děkuju," řekl tedy a vysloužil si další významný pohled. Zdálo se, že výzvám je konec. Mistr ho pohledem vybízel, aby šel. "Tak... tak sbohem," rozloučil se černý a vyšel zase ven do džungle. Byl pořádně vyřízený. Zítra ho asi bude bolet celý vlk.

//Džungle

//Temný les přes Most

Překonat most bylo vždycky horší, než překonat temný les. Tedy alespoň pro něj. Kolikrát už čekal, až mu ta prastará prkna prostě rupnou pod tlapami a on se zřítí do nedozírné propasti pod sebou? Zatím se to ještě nestalo. Alespoň jemu ne... ale někomu určitě muselo, že? A patrně bylo jen otázkou času, než dojde i na něj, když bude dost dlouho pokoušet štěstí. Trochu si odfrkl, nedomníval se, že by svět ztratil něco příliš cenného, kdyby do té jámy zahučel. To ovšem neznamenalo, že by to chtěl zažít.
Oddechl si proto, když stanul na pevné zemi a octl se opět na území, které dobře znal. Nezamířil ale cestou, kterou se vydával pokaždé. Zamířil jinam, do krajů, které nikdy pořádně neprozkoumal, protože ani neměl proč. Dnes po tom ale zatoužil. Stejně nečekal, že tam najde něco zajímavého. Nejspíš jen další les.
Porost však značně houstl, vlhkost vzduchu se zvyšovala a Wissfeoh musel přehodnotit, co si prve myslel. Brzy se prodíral takovou džunglí, jakou nikde jinde ještě neviděl. Rozumné by bylo se vrátit a jít jinudy, ale... nějak si nemohl pomoct. Prodíral se kupředu hustým křovím hlava nehlava.

//Svatyně přes Mlžnou džungli

//Slané jezero přes Hraniční pohoří

Vydal se od Mireldis pryč beze spěchu, ale taky bez jakéhokoliv úmyslu se otočit zpátky k jezeru a držet se dál u vlčice. Její přítomnost mu nebyla nějak protivná, cítil ale, že se na spoustě věcí neshodnou a upřímně zase zatoužil po tom dobýt si baterky o samotě. Po dostatečně dlouhé době mu totiž začali lézt na nervy všichni, taková byla zkrátka pravda.
Vyrazil podél hor, ale nešplhal nikam vysoko, držel se v nižších polohách, protože mu to jinak přišlo jako zbytečná námaha. Chodil tudy už tolikrát, že měl vyhlédnuté stezky, kterými je nejlepší se vydat. Věděl, kam míří - k mostu a na další ostrov, kde se trochu porozhlédne a až bude mít chuť, podívá se k jezeru, kde mu Havran tvrdil, že se dají nejspolehlivěji potkat vlci z jejich společenstva. No, uvidíme. Prozatím se ponořil do stínů Temného lesa, kde se už nejspíš nebylo čeho bát. Ne od té doby, co se vypořádali s tím duchem, na kterého myslel pokaždé, když tudy procházel.

//Les u Mostu přes Most

Jméno vlka: Máta
Počet postů: 11
Postavení: kappa
Povýšení: -
Funkce: lovec
Aktivita pro smečku: Účast na srazu
Krátké shrnutí (i rychlohry): Zúčastnila se srazu, kde získala funkci lovce a také se dozvěděla, že Hvozdík a Shine budou smečku opouštět. Trochu si popovídala se Šalvějí a potom šla najít Hanku, aby si ujasnila, co a jak ohledně smečkového lovu.
Smečková minihra: //

Jméno vlka: Mercer
Počet postů: 8
Postavení: kappa
Povýšení: ze sigmy na kappu
Funkce: ochránce
Aktivita pro smečku: Účast na srazu, malá pomoc s Fialkou
Krátké shrnutí (i rychlohry): Mercer v úkrytu nanosil dřevo a rozdělal oheň, aby byla Dorya v teple. Potom se zúčastnil srazu, kde byl povýšen na kappu. Následně zamířil na území, tam narazil na Taiclaru a šli spolu poznávat stopy zvěře.
Smečková minihra: //

Světlá vlčice měla v mnohém pravdu - věděl to, ale moc se mu to nelíbilo. Navíc to nechtěl přiznat. Bylo jednodušší se tvářit, že pomáhání druhým mu akorát tak leze na nervy a že si se vším poradí sám, nepotřebuje nikoho, nepotřebuje se nikde usadit a všichni mu jsou ukradení. Proto nad jejími slovy jen cosi neurčitého zamručel.
"Já neřekl tuláci, řekl jsem zahořklí samotáři. Každý tulák takový není," pokrčil rameny. "A ne každý zahořklý samotář musí být tulák," dodal ještě. "Vlci nemůžou být všichni stejní, to je pravda. A ani nikdy nebudou, což je asi dobře." Dál šťoural tlapou do té odporně chutnající vody.
"O tom mi nemusíš vůbec říkat," ušklíbl se, sám dobře věděl, jak se tady rychle všechno dokázalo zvrtnout způsoby, které byly vskutku neočekávané. Mrkl k obloze, která se začínala zatahovat a protáhl se. "Myslím, že je čas, abych šel," řekl konečně. Chtěl se chvíli zase potulovat osamotě a navíc by se měl asi ubírat směrem k jezeru - třeba by se mu konečně povedlo seznámit s nějakými dalšími vlky ze společenstva. "Tak... se asi měj," pokrčil rameny a kývl Mireldis na rozloučenou, než se od ní otočil zády a zamířil pryč.

//Temný les přes Hraniční pohoří

//Hraniční pohoří

Hory pomalu nechávali za sebou, tlapy je nesly kupředu k jezeru, o kterém už věděl, že se z něj pít nedá. Podruhé se nenachytá. Nebyl možná génius, ale z vlastních chyb se poučit dokázal, nebo si to alespoň rád namlouval. Zdálo se, že i Mireldis měla s jezerem své zkušenosti, nebo měla aspoň lepší pozorovací schopnosti, než on, protože se z něj ani napít nepokusila, jen se usadila na břehu. Uznal, že to asi dává smysl - když byla ta průzkumnice, asi si musela umět všímat detailů.
"Asi to tak bude. Myslím, že většina vlků po něčem takovém touží, ne? Být užitečný. Být součástí... něčeho. Komunity. Nebo tak," prohrábl tlapou nepitelnou vodu. Však i jeho tyhle divné nutkavé touhy nakonec přemohly, aby se připojil k Chaosu. O tom ale nadále mlčel. "Vlci jsou od přírody společenská stvoření. Přepokládám, že my zahořklí samotáři jsme ti divní," ušklíbl se nejdřív na vlčici a pak i na rozvlněný odraz sebe sama na hladině jezera. "I když nám to většinou připadá, jako že to je naopak. Že my jsme ti normální a je to svět kolem, který je šílený."

Jméno vlka: Wissfeoh
Počet postů: 4
Postavení: sigma
Povýšení: /
Aktivita pro smečku: /
Krátké shrnutí (i rychlohry): Potuluje se po ostrovech s Mireldis.
Bobříci: /

Následoval cestu, kterou vlčice vybírala a poslouchal, co mu povídá o své pozici průzkumníka. Znělo to jako zajímavá funkce, kterou by třeba mohl vykonávat, kdyby byl členem nějaké v uvozovkách normální smečky. Nepamatoval si, že by doma nějaké průzkumníky měli. Ne, že by nezjišťovali, co se kolem děje, ale bylo to tak nějak úlohou všech. Potřásl trochu hlavou. Věci se tady asi prostě dělaly jinak. Nebo si to prostě už jen nepamatoval... "No, nezní to jako ta nejhorší práce," usoudil. Určitě by se našly i horší. Třeba pečovatel. Musel se ale poušklíbnout tomu, že když chce jeden být členem smečky, musí se jí holt také přizpůsobit. "Jo. V tom je ten hlavní problém," odfrkl si a pokračoval za vlčicí směrem kamsi dál. Už trochu pokukoval, kam by se vydal dál. Začínal zase toužit po samotě.

//Slané jezero