Příspěvky uživatele

< návrat zpět

(8)

Zavrtěl jsem lehce hlavou nad jeho slovy a pozoroval ho, jak se soustředil na hledání rostlin, zatímco mi stíhal odpovídat. Byl obdivuhodný, ale chápal jsem to. Taky jsem zvládal upnout pozornost někam a trpělivě čekat. Musel jsem se to naučit hlavně při lovu, jinak bych už dávno umřel hlady. "Já nevím ani" zasmál jsem se. "Hodně věcí jsem odposlouchal, dlouho jsem putoval s bratrem a ten chytrý byl" řekl jsem k němu nadšeně, jak jsem si bratra chválil. Byl jsem na něj pyšný, ale byl i on na mě? V úvahách jsem se na chvilku zasekl, dokonce i v povídání o rodině, což Jhina ani nemuselo zajímat. Ale já mu chtěl říct všechno! Proč? Byl jsem trochu rozjívený. Zastřihal jsem ušima a sledoval ho, jak se dal do hrabání, bylo to zajímavé. Udělal jsem kolečko kolem stromu a vrátil se zpět za ním. "Snědl sníh.." to byl zajímavý pojem, ale nechtěl jsem věřit v to špatné. Určitě se dostali do bezpečí. Rodiče, i mé sestry. Sklonil jsem hlavu a začmuchal do země, protože jsem chtěl cítit to, co našel Jhin. "Můžu ti pomoct? S hrabáním nebo tak" zeptal jsem se jej po chvilce, co jsem se mu doslova díval pod tlapy.

(7)

"Já to myslím jen pozitivně Jhine" zazubil jsem se na něj. Jak krásně každá jeho slova hrála v hrudi.. Na tohle se lehce zvykalo. Naklonil jsem hlavu na stranu a sledoval ho s legračním nechápavým pohledem, když nemohl přijít na to, co to slovo znamená a ani ho nedokázal správně vyslovit. Pobaveně mi cukly koutky vzhůru. Ale neměl jsem mu to nijak za zlé nebo podobně, já neznal spoustu jiných věcí, které znali ostatní. Nikoho jsem neodsuzoval za neznalost jednoho blbého názvu. "Je to strava, která nezahrnuje živočišnou složku - maso. Maximálně produkty živočichů, jako mléko nebo med" vysvětlil jsem mu klidně a usmál se na něj. Moje energie byla tak obrovská a já měl hlavně pocit, že s tou sílou uvnitř sebe a láskou, dokážu úplně všechno na světě. Energicky jsem se rozeběhl kupředu a do tlamy občas chytil nějakou tu vločku, jak jsem si ten sníh užíval. Zabrzdil jsem až když jsem zabořil čumák do země a hledal něco, co by se dalo sníst. Pohled jsem zvedl k Jhinovi, který mě téměř okamžitě upozornil, že tohle se nejí, ale tak roztomilým způsobem, že mi srdíčko poskočilo. "Tak v tomhle mě budeš muset zaučit" věnoval jsem mu úsměv a sledoval ho, jak zamířil hledat něco, co by se jíst dalo. Následoval jsem ho vesele a ladně, on vypadal teď šťastný a já si přál, aby to tak zůstalo navždy. Jak naivní jsem mohl být? Zastřihal jsem ušima a napřímil krk, takže jsem zvedl hlavu, když se najednou vrátil ke sněhu, který papá vlky. "Neviděl" odpověděl jsem mu znovu a srovnal s ním krok. "Moje rodina mi akorát zmizela ve sněhový bouři.. Dalo by se říct, že najednou bylo bílo.. Nebylo vidět na krok před sebe, a vítr byl tak silný, že mě štípal do očí. Neviděl jsem ani stopy před sebou, a pak jsem narazil, naštěstí do mého staršího bratra a ne do nějaký šelmy nebo skály" řekl jsem k němu zamyšleně. Krev tam nebyla, jen bílo, nekonečný bílo a přeci jsem v tom bílém nic nemohl zůstat stát na jednom místě. To by mě zabilo. Jestli moje rodina ještě žila jsem se nikdy nedozvěděl, neměl jsem ani vodítka, z kterých bych mohl hádat, jestli ano či ne. Ale! Nebudu přece smutný, když je mi teď tak krásně. Udělal jsem pár přískoků v pohybu a olízl Jhinovi čumák, než jsem ho předběhl a utíkal sněhem.

(6)

Pohlédl jsem na něj s malým úsměvem. "To i mě, zvláštní úvahy jsou fajn" odpověděl jsem mu a sledoval jeho snahu do mě strčit tlapou. Zdálo se, že začínal být tentokrát rozdováděný jako vlče on. Střihnul jsem uchem pobaveně a jiskřilo mi v očích hravostí. I tak tu ale byla teď vážnější konverzace, které jsem musel věnovat svou pozornost. "Máš pravdu Jhině, děkuji ti za tenhle úhel pohledu" už jsem si celkem zvykl na jeho vyjadřování, ale vážně by mě občas zajímalo, co měl s těmi veverkami a rybičkami, protože to nedávalo smysl. Posadil jsem se a pohlédl na něj. Asi nebylo třeba se cítit smutný, měl jsem teď jeho. Trochu jsem se natáhl k němu a strčil mu čumák pod bradu, abych se na chvíli přitulil. "Doufám, že tě moje láska nikdy nebude bolet Jhine" řekl jsem k němu jemně a zasněně, aniž bych si přímo uvědomil, co že to ze mě právě vypadlo. Musel jsem být nějak.. poblázněný nebo co. Tohle bych normálně neřekl. Zavřel jsem na chvíli oči a jen se k němu přilísal, než jsem se po chvilce odtáhl a pohlédl na něj. "Ne, to neviděl" zasmál jsem se uvolněně a sledoval ho, jak se začínal chovat jako malé vlče, podobně jako já předtím. Na zem se začaly snášet první vločky a mě na tom přišlo něco ještě krásnějšího než na každém sněhu, který jsem za celý život viděl. Mohl jsem tu být s ním a on se zřejmě skvěle bavil a užíval si to. Přivřel jsem oči šťastně a vyskočil na nohy, abych se vydal za ním. "Kořínky? Dobře, dneska si dám trochu vegetariánskou stravu" pobaveně jsem do něj strčil a rozeběhl se skrze padající sníh. Po chvilce jsem však zabrzdil a strčil čumák k zemi, kde byly nějaké očividně jedle vypadající rostliny. "Pojď sem, něco mám" zavolal jsem na Jhina a otočil hlavu, abych ho našel pohledem.

(5)

Pohled do očí jsem mu oplácel trpělivě, zamilovaně, zasněně.. Tolik v mých šedých očí bylo teď vidět. Třpytily se, jako nějaká noční obloha. A jeho byly zase tak krásné jako nekonečný oceán. Tak moc jsem měl na něm co objevovat! Usmál jsem se a na chvilku jej obejmul tlapami. Mohl by mluvit o čemkoliv a poslouchal bych jej s plnou pozorností zrovna jako teď. "Je to zvláštní myšlenka" odpověděl jsem mu zamyšleně, pořád proplouvající kdesi tou nekonečnou vodou v jeho očích. "Nejspíš máš pravdu. Neustále se vyvíjíme, měníme, i když to sami nevnímáme.. A pak naše emoce se taky vyvíjí a mění.." pohled jsem stočil k němu na chvíli, když si lehnul vedle mě a po chvilce pohled upřel na nebe, které najednou nebylo tak jasné, jako před chvílí. Začínalo se zatahovat a vypadalo to na sníh. Jenže mě se tak moc nechtělo zvedat! Byl to krásný procítěný moment. "Je smutný, že něco tak krásnýho, může taky bolet" povzdechl jsem si trochu a přivřel oči, střihnul jsem ušima a donutil své tělo převalit na břicho. Nakonec jsem si pomalu sednul. "Měli bychom se vrátit do tý jeskyňky pod stromem, vypadá to na sníh a já bych nerad, aby se ti něco stalo" sklonil jsem se k němu a dloubnul do něj jemně čumákem, usmál jsem se povzbudivě. "Budeme spolu, v teple, v bezpečí a sníh můžeme pozorovat z tý jeskyně" začínala moje mysl snad bláznit, že jsem přemýšlel nad tím, jak hezké by to bylo? Nebo bude? Chtěl jsem to, zase se choulit k němu a jen tak odpočívat, jako předtím. Jen snad víc než jindy, jsem toužil po přímém těsném kontaktu s jeho chlupatým tělem.

(4)

Díval jsem se do té tmavě modré hladiny očí nade mnou a občas pohledem zabloudil k proužkům na jeho čele. Byl nádherný a .. rozuměl mi. Měl jsem pocit, že mi rozumí tak, jako ještě nikdo, a to jsem hodně dlouho putoval s bratrem. Mé srdce tlouklo tak nahlas, celé tělo bylo obaleno příjemným teplem a já se ho nesnažil od sebe odehnat, shodit ho nebo utéct. Nemohl jsem. Bylo to, jako kdyby to takto mělo prostě být. Lehce jsem se usmál. "Někdy.. Nepřemýšlíš nad tím, co by tě nenapadlo, že se někdy tobě stane, co?" střihnul jsem uchem. Trochu jsem natočil hlavu na bok a sledoval ho poněkud šikmo, což bylo přirozené spíš pro Jhina, hlavu jsem trochu nadzvedl a tím i ukázal srst na krku. Chtěl jsem mu věřit, a možná už jsem mu pár dobrých minut nebo hodin věřil. Někdy mi připadalo, že důvěřuju moc snadno. Vždycky jsem se v každém snažil najít to dobré. Ale jeho slova mě přiměla být trochu v rozpacích, cítil jsem se nechápavě a trochu smutně. "Láska.. bolí?" zeptal jsem se ho a packy obmotal kolem jeho krku, když tak zabořil čumák do mé srsti. Skoro jsem zapomněl dýchat, a když jsem si to uvědomil, byl jsem si jistý, že se něco změnilo. "Ty.. Jhine.. Putuje se mi s tebou fakt krásně.." řekl jsem váhavě a vrátil čumák k němu, abych mu prohrábl čenichem srst za uchem. Byl tak heboučký jako nějaký mráček. A měl asi pravdu.. Partner do života někdy přijde nečekaně a někdy je to na vlku, aby si vybral z toho, co má k dispozici. Chtěl jsem si ale vybírat? Možná si už před nějakou dobou vybralo moje srdce. Jeho.

(3)

Když jsem se díval jak se tvářil, nutilo mě to se smát ještě víc, ale nakonec jsem jen zadržel dech, abych ten smích potlačil, takže jsem se na něj chvíli díval s nafouknutou tlamou, oči mi skoro slzely zadrženým smíchem, ale pak bylo vše tak nějak jinak. Nedokázal jsem to přesně popsat, ty pocity uvnitř mě. Nedokázal jsem si srovnat myšlenky. Hluboce jsem vydechl a místo smíchu se mi koutky zvedly do malého vstřícného úsměvu. "Možná, pokud se nebojíš létat" řekl jsem k němu tlumeně a díval se na jeho čumák, pak jsem zvedl oči k jeho očím a zadíval se do té tmavé říčky v jeho očích, která se zdála, že teď pomalu plyne. Ani jsem si neuvědomil, co se dělo kolem, a co mi přesně mi řekl. Ta slova se mi zabodla do srdce jako nějaké ostré šípy, a po chvilce mě Jhin svalil na zem, takže jsem sebou plácnul na záda, aniž bych byl schopen se bránit nebo mu jakkoliv odporovat. V hlavě jsem měl chvíli prázdno, díval jsem se na jeho tvář neschopen myslet. Po chvilce jsem hlavu zvedl ze země a natáhl čumák k němu. Pohodil jsem ocasem a zastřihal ušima. "Nikdy jsem nepřemýšlel, co láska znamená pro mě, Jhine" řekl jsem po chvilce a pohledem uhnul kamsi do stromu, který byl zrovna v dohledu. "Miloval jsem svojí rodinu, své rodiče a sourozence, ale nikdy jsem nepřemýšlel nad partnerkou.. Nebo partnerem.." pohled jsem váhavě vrátil k němu a povzdechl si sám pro sebe. Proč bylo najednou tak snadné mluvit? Ve vzduchu bylo cítit jaro, i když bylo ještě dost daleko, ale viděl jsem svět najednou v jasnějších barvách, stejně tak, jako Jhina. Věděl jsem jen, že nejspíš nikdy nebudu dobrý ve vyjadřování svých emocí. Ať byly jakékoliv.

(2)

Den se zdál krásný, jaksi najednou jasnější, ale ten krásný obláček byl rychle pryč. Docela škoda. Podíval jsem se na Jhina, který koukal ještě chvíli vzhůru s totálně otevřenou tlamou a zasmál se. "Aby ti do tlamy nevletěla moucha" rýpnul jsem si do něj, když jsem se trochu vzpamatoval. To se mi určitě zdálo, vypadal úplně stejně! Ne rozhodně nevypadal.. Viděl jsem ho najednou v jasnějších barvách, než před chvílí a nechápal jsem, čím to bylo. Pozoroval jsem jeho oči a až opožděně jsem se oklepal, protože na mě zaprskal. "Hej! Nepotřebuju oslintat!" zasmál jsem se. Srdce mi bušilo tak rychle a v sobě jsem cítil teplo, nějaké zvláštní. Po hladu nebylo ani stopy a já své oči upíral na Jhina, který se díval do těch mých. Co se to dělo? "Mě?" odsekl jsem se zase po chvíli a přivřel oči. Pomalu jsem došel k němu a srazil nějak spontánně naše čumáčky. Netušil jsem, proč jsem to udělal, ale nyní jsem cítil jeho čenich na svém a byl to zvláštní pocit. "Přijdu si tak lehký.. Jako kdybych se mohl prostě vznášet" usmál jsem se trochu a sklouzl pohledem na naše čumáky, takže jsem spíš legračně šilhal. Žádné zábrany neexistovaly.. Najednou tohle celé nebylo zvláštní ani špatné.. Všechno se zdálo jednodušší.

(1)

Měl jsem v sobě zmatek, z toho důvodu jsem nedokázal přímo odpovědět Jhinovi na jeho otázku. Bylo to zvláštní, nikdy jsem nad vztahy nebo láskou nepřemýšlel. Přišlo mi hezké, že se rodiče milovali a měli spolu krásný vztah, ale nikdy by mě nenapadlo, že bych se někdy ocitl ve vztahu já? Zavrtěl jsem hlavou a radši místo toho své myšlenky přesměroval jinam, do radosti. Začal jsem Jhina pošťuchovat a skákat kolem něj a jeho oslovení mě rozesmálo. "Někdo vždycky musí být ten rozumější!" řekl jsem mu pobaveně, já nikdy nebyl rozumný. Asi. Nebo to mě nikdo neřekl. Ale moje hra skončila, když Jhin vystoupil z kruhu a já cítil, že začínám mít hlad. Usmál jsem se a zavrtěl mírně hlavou. "Veverky ne. Možná nějakou myšku nebo tak, nic jiného jsem nikdy neulovil" sklopil jsem mírně pohled. Prostě jsem to nedokázal. Vydal jsem se za Jhinem, ale pak jsem si všiml něčeho zvláštního. Byly mraky vždycky tak růžové? Však už nebylo ráno a nebylo ani stmívání, aby byly červánky. Zamyšleně jsem se zastavil v pohybu. "Vidíš ten mrak taky?" otočil jsem pohled na kropenatého vlka, ale v ten moment jako kdyby mi něco vlítlo do čumáku, co mě v něm začalo hrozně šimrat. Prsknul jsem a rozkašlal se. Tlapou jsem se podrbal pod čumákem, aby to zmizelo a ono to vážně zmizelo velmi brzy. A když to zmizelo.. Hlad byl najednou pryč, moje tělo bylo lehké, měl jsem pocit, jako kdyby se svět obrátil vzhůru nohama. Pohlédl jsem na Jhina, u kterého jakobych hledal odpovědi na ten zmatek v sobě, ale najednou mi přišel tak.. jiný. Že by krásnější?

Jemně jsem se usmál, ale začínal jsem z toho celého být nervózní. "Moje matka říkala, že šimrání v břiše a tyhle pocity, co jsi popsal, znamenají, že ses do někoho zamiloval. Znamenají lásku" řekl jsem k němu jemně, protože ano to moje krásná matka skutečně řekla. Říkala to dost často, ale .. nejspíš už se s ní nikdy nesetkám stejně jako s celou mou rodinou. Z myšlenek mě však vytrhla najednou Jhinova slova. Oba? Jakože i já? Rychle mi uši vyletěly nahoru a já ho sledoval, přemýšlel jsem, jestli dostanu infarkt nebo co, ale nakonec jsem jen zatřepal hlavou. "Ne, komáry máš ty.. Já mám motýly" řekl jsem pobaveně. Vypadalo to, že má slova zabrala, ale nemohl jsem říct, že bych zatím jistě cítil to samé, co on. Možná to bylo zvláštní, nikdy jsem nepřemýšlel nad rodinou, partnerkou nebo partnerem. Vždycky jsem akorát chtěl mít přátele. A jednoho mám před sebou, jednoho, který je možná i něčím víc. Přivřel jsem oči a zadíval se na něj. "Někdy příroda smýšlí zvláštně" pokývl jsem hlavou nad jeho slovy. Pocta. "Někdy je osud takový, jaký je" zvedl jsem pohled k nebi a zadíval se do něj, po chvilce jsem zavřel oči, a pak je zase otevřel, abych věnoval pohled Jhinovi. "To jsem rád, že se ti to nakonec líbí" usmál jsem se na něj a zvedl se, abych k němu došel a provokativně do něj strčil čumákem. Hravě jsem odskočil, jako kdybych měl nožky na pérkách. "Měli bychom si najít nějakou snídani, za chvíli určitě budeš mít hlad" řekl jsem k němu a už vesele mával ocasem ze strany na stranu. Udělal jsem proti němu hravý výpad jako nějaké vlče, a zase odskočil stranou. Skákal jsem tak kolem něj chvilku, než jsem zastavil přímo před ním, pokud mě do té doby nestihl strhnout třeba na zem. Byl jsem rád, že nebyl nemocný, že neutekl, že zůstal a naše cesta může pokračovat. Trávil jsem s ním čas rád. Vypadal šťastně.

Sledoval jsem jej a nechápal, co se mu honilo v hlavě i těle. Ale bylo mi líto, že se tak cítí. A pak začal mluvit. Přírodu? A čím víc mluvil, tím víc mi v hlavě běžel chaos, protože jsem původně vůbec nechápal, o čem mluví. Ty pocity, který mrazí a v břiše létají brouci? A je to něco, co souvisí se mnou? Naklonil jsem hlavu na stranu, ale nepřerušoval jej, protože očividně ještě neskončil. Bylo těžké se vyznat v tom, co myslel těmi výrazy, které zněly spíš jako hádanky. "Myslíš.." zamyslel jsem se po chvilce a střihnul uchem. Jen jsem si tak nějak vybavoval, že moje matka mluvila o pocitech motýlcích v břiše, když se někdo zamiluje nebo cítí lásku. "Chceš říct.." nedokázal jsem se vymáčknout. Druhu? Myslel k vlku nebo ke stejnému pohlaví? A vůbec.. Počkat! V očích se mi mihlo překvapení propletené nechápavostí. "Chceš říct, že ses zamiloval? Do mě?" vykulil jsem na něj trochu oči. Necítil jsem se uražený nebo tak něco, jako spíš zmatený. Nechápal jsem, jak by se někdy někdo mohl zamilovat do vlka jako já, který byl svým způsobem ještě stále vlče. Nebo že bych dospěl? zabořil jsem pohled do sněhu a sledoval svoje tlapy, usilovně jsem přemýšlel a v hrudi mi tlouklo srdce tak silně, že jsem ho slyšel i ve spáncích. Pomalu jsem zatřepal hlavou. "Chci říct.. Já vlastně nikdy lásku nezažil a nevím, jak se pozná a co přesně znamená.. Ale jsi můj kamarád, ne?" zvedl jsem k němu provinilý pohled. Nebo pro mě byl něco víc? Vážně? Bylo to tak vůbec správný? Pomalu jsem se natáhl k němu. "Je mi s tebou příjemně víš, ale nevím, co to znamená. A nemyslím si, že by příroda byla nešťastná kvůli takové věci, však ona tě takhle stvořila" zavrtěl jsem mírně hlavou, v očích se mi zračil na chvíli smutek nad tím, že se tak kritizuje a že se cítí tak hrozně kvůli tak hezké věci. Nikdy mě nenapadlo, že by se někdo mohl kvůli lásce cítit špatně. Zvedl jsem pohled k nebi a cítil, jak mi větřík pročísl srst na krku, na chvíli jsem oči zavřel.

Spíše jsem měl o svého nového kamaráda strach. Byl jsem pozitivní duše, nevěřil jsem, že by mě opustil. Však co by z toho měl? Možná tak skrýš na jednu noc a teplo.. A záchranu života. Zavrtěl jsem si nad tím hlavou a následoval stop ve sněhu, které měly ještě čerstvou pachovou stopu v sobě. A ta patřila Jhinovi. Nejspíš jsem se blížil, protože jsem slyšel jeho hlas v dálce, ale slova jsem přímo nerozeznal. Až když jsem vyběhl ze křoví, musel jsem prudce brzdit, abych do něj nevrazil, protože tam seděl přímo před ním. Trochu jsem máchnul ocasem na pozdrav, opravdu rád jsem viděl, že je živý a zdravý, ale.. ocas mi hned poklesl a já si sedl naproti němu. "Koho bys čím měl zranit, Jhine?" zeptal jsem se zcela nechápavě a naklonil hlavu na stranu. Sledoval jsem ten jeho nepřímo přímý pohled na mě. "Jaké pocity?" natáhl jsem hlavu trochu dopředu a tázavě jej pozoroval. Něco ho trápilo, to bylo více než jisté.

Jhin už mi neodpověděl, ale neměl jsem mu to za zlé. Neměl jsem totiž ani já už energii přemýšlet vůbec nad tím, jestli mi odpovědět měl nebo ne, nebo na co přesně. Můj mozek pohltila únava. Cítil jsem se v bezpečí, když tu bylo tělo vedle mě, kterému jsem mohl věřit. A tak jsem prospal tolik, kolik mé tělo potřebovalo k tomu, aby se vzpamatovalo a regenerovalo z uběhlých událostí.
Slunce pronikající otvorem v jeskyni mě neprobudilo hned jako Jhina. Trochu jsem střihnul uchem a zavrtal si čumák pod tlapky, abych to světlo potlačil. Co mě však docela bezpečně probíralo, byl fakt, že to tělo vedle mě se zvedlo a někam šlo. Zamžoural jsem do dálky a viděl jen špici ocasu, který zmizel ve výklenku někam ven. Asi se jde jen protáhnout řekl jsem si pro sebe a dál to neřešil. Podařilo se mi ještě tak na půl hodinku usnout. Až potom jsem se konečně přinutil se zvednout. Slunce! Usmál jsem se radostně a vyšvihnul se na nožky. Jhin tu nebyl, někam asi šel. Určitě bude venku. Oklepal jsem svou přeleželou srst a protáhl přední, zadní nohy i celé své tělo včetně krku. Znovu jsem se oklepal, a potom už jsem prolezl otvorem v jeskyni ven. Tajgu prosvítilo slunce a byl to vážně nádherný pohled. Ještě jak se třpytil sníh pod slunečními paprsky. Musel jsem se nad tím usmívat, ale potom mi došlo, že tu někdo chybí. Nikde jsem Jhina neviděl, ať jsem otáčel hlavu, jak jsem chtěl. Kam šel? Bude v pořádku? v první chvíli mě ani nenapadla myšlenka, že by mě opustil, ale nakonec se mi přeci jen vloudila do mysli. Zabořil jsem čumák do sněhu a čmuchal, abych našel jeho pach. Pomalu jsem se vydal po jeho stopách a snažil se přemlouvat sám sebe, že mě určitě nenechal jen tak být a neodešel.

Nemohl jsem usnout kvůli vlastním myšlenkám. Kdo ví nad čím Jhin přemýšlel a jestli to bylo dobré a špatné. Nejspíš bych nad tím prostě přemýšlet neměl. Ale vlastní myšlenky mě nenechaly to jen tak plavat. A pak taky chlad, který se mu vtíral do kůže i přes hustou srst. Nikdy bych nečekal, že mi v tomhle ročním období bude zima, ale možná.. Jsem jen postrádal svojí rodinu tak moc, že jsem se cítil osamělý, a proto mi bylo chladno. Kdo ví. Zadíval jsem se na Jhina, vůbec jsem neměl v plánu ho nějak urazit, ale teď to znělo, že se mi to povedlo. Trochu jsem sklopil uši a sledoval ho na chvíli provinile. "Jsi zvláštně.. krásný" řekl jsem k němu tlumeně a pohledem sklouzl na svoje bílé tlapy, které byly na poměr mého těla velké. Ale díky tomu jsem dokázal snadněji kráčet ve sněhu. "Zvláštní v tom směru, že jsi originální. Jsi vlastně dokonalý Jhine tím, jaký jsi" zvedl jsem k němu pohled, v očích mi možná na chvíli padaly jiskry upřímnosti. Pomalu jsem k němu natáhl hlavu. Poslouchal jsem jej, měl mou plnou pozornost. Připadalo mi smutné, že mluvil o mámě s takovým tónem. Neměl jí snad rád? Někteří neměli, ale.. Však Jhin byl tak perfektní. Zajímalo mě, proč to zní tak.. nepřátelsky nebo jak to nazvat. V očích se mi objevilo trochu smutku. Uvnitř hrudi se mi rozhořel zvláštní pocit, toužil jsem tu být pro něj.. Asi stejně tak jako tu pro mě byl vždycky můj bratr. Že bych dospěl? pohlédl jsem ke vchodu do jeskyňky, v níž jsme se ukrývali. "Hvězdný nebe je nádherný" zasnil jsem se trochu. "Nemáš dobrý vztah s rodinou?" optal jsem se ho po chvilce ticha a pomalu zavrtěl hlavou, když tak odsekl. Nemyslel jsem to nijak zle, spíš jsem se ho snažil ujistit, že je v bezpečí, ale vypadalo to, že uklidňuju sám sebe. Ani jsem nevěděl proč, ale po chvilce jsem se přeci jen k němu přiblížil až na těsný kontakt, kdy jsem se natiskl na jeho chlupaté tělo. Cítil jsem únavu a zimu, chtěl jsem být co nejblíž vlku, kterému jsem důvěřoval. Pomalu jsem si hlavu položil a těknul pohledem k jeho tlamě nade mnou. "Vždycky jsem si říkal, jestli někdy budu tak silný jako můj bratr a dokážu nějakou věc, podstatnou věc.. Ale mám pocit, že na tom teď přestalo záležet, prostě tu jen chci být pro ty, na kterých mi záleží" řekl jsem k němu pevně a zavřel pomalu oči, než jsem cítil, jak si Jhin položil hlavu také. Trochu jsem se vtiskl čumákem do blízké srsti, tak hřejivé a jemné, že mi bylo dobře. A hlavně mi začínalo být tepleji. Koutky tlamy jsem se usmál, v objetí příjemného tepla a dalšího těla. Tak těsný kontakt jsem nezažil od ztráty bratra, kdy jsem byl nucen putovat sám. A že to byla už pěkná doba. Je v pořádku? zeptal jsem se sám sebe nad tou myšlenkou a pohodil jsem už v polospánku ohonem nahoru, než zase spadl volně dolů. Je moje rodina v pořádku? Byli by na mě pyšní, co myslíš Jhine? byl jsem ale moc slabý a unavený na to, abych svá slova pronesl nahlas, a tak zazněla jen v mé hlavě. Cítím se.. šťastný.. ještě o malý kousek jsem se zavrtal čumákem do srsti vedle sebe, než jsem pomalu propadl spánku.

Když mi hned neodpověděl, trochu mě to znejistilo, ale nejspíš byl v pořádku, protože byl schopný pohybu. Trochu jsem si oddechl a usmál se pro sebe nad tím, jak můj nový kamarád je zábavný a zajímavý. Dlouho jsem neměl kamaráda. Uvelebil jsem se na zemi kousek od něj a pozoroval ho, než mi konečně odpověděl na to, na co jsem se ptal už před pár minutami. Zvedl jsem hlavu a zadíval se na něj s úsměvem, zastřihal jsem ušima. "Děkuju Jhine" řekl jsem k němu měkce a přikývl, byl jsem rád, že mi to sdělil. Ujistil mě tím, že jsem mu opravdu nijak neublížil. Prohlížel jsem si jeho srst a přemýšlel uvnitř, o čem asi přemýšlí on. Pro teď jsem se ale neptal a natáhl si pohodlně packy před sebe, načež jsem na ně položil hlavu. Bylo tu teplo, teda rozhodně tepleji než venku, ale i tak mým tělem projel chlad a já se trochu otřásl. Zamrkal jsem, protože se o mě pokoušel spánek a jen jeho slova mě držela ještě v bdělém stavu. Pohledem jsem opět vyhledal jeho. "Líbí se mi tvoje zvláštnost. Jsi originální" pozvedl jsem koutky na unavené tváři a po chvilce zavřel oči. Ale jen na chvilku, nějak mi moc nešlo spát a navíc mi bylo nějakým zvláštním způsobem chladno. Vydechl jsem čumákem, až se zvířil prach přede mnou a chvíli bylo ticho. Pár minut.. Než jsem opět zvedl hlavu a oklepal se trochu. "Nemůžu spát" zabědoval jsem si tiše, podíval jsem se na Jhina, který místo pokusu o spánek hypnotizoval pohledem vstup do jeskyně. Ohlédl jsem se tam taky. "Nemyslím, že někdo nebo něco přijde, ale je tu trochu světla zvenčí, což je příjemné" řekl jsem mírně. Když jsem položil hlavu opět na zem, zvedl jsem trochu zadní část těla a po malých kouskách se začal šoupat k Jhinovi. Až jsem do něj žďuchnul čumákem a přitiskl se bokem na něj. Krk jsem natáhl a hlavu napůl položil na svoje tlapy a napůl na jeho. "Hřeješ" řekl jsem k němu uvolněně, vážně krásně hřál, cítil jsem jako kdyby jeho tělesné teplo prostupovalo skrz srst do mě. A ohřívalo mě to zevnitř.

Nečekal bych, že když jsem Jhina svalil na záda, bude se na mě dívat zrovna tímhle pohledem. Co asi znamenal? Bylo občas dost těžké v něm číst, ale už jsem si zvykl, že věci nevyjadřoval jako ostatní. Byl odlišný a svůj, právě to jsem na něm obdivoval. Díval jsem se na jeho čumák až jsem sjel pohledem na jeho oči, tmavě modré, jako nějaká hluboká voda, kde není vidět na dno. Připadalo mi to k němu charakteristické. Byl taky hluboká tůňka, která v sobě měla mnoho. Srdce mi bilo splašeně, netušil jsem, co cítím a co tohle je za pocity, ale nakonec jsem to ve své hlavě naznal přátelství. Vlastně poprvé se na mě díval přímo, ne tím šikmým pohledem a mě to zvláštním způsobem lichotilo. Sklouzl jsem pohledem na jeho pootevřenou tlamu a sjel na hrudník, zdálo se, že jsem mu tím skokem vyrazil dech, ale asi ne. Snad byl v pořádku! "Jsi v pořádku? Já nechtěl jsem ti ublížit nebo tak" řekl jsem rozpačitě a uhnul dozadu, když se začal zvedat proti mě. Asi chtěl vstát, a tak jsem mu uhnul a slezl z něho, aby se mohl zvednout. Místo toho jsem se vydal do té malé jeskyňky, kterou vyhloubilo nějaké zvířátko. Když v tom mě Jhin zarazil dalšími slovy. "Nohu?" otočil jsem se na něj, abych pohledem přejel všechno jeho čtyři nohy, až jsem si uvědomil, že má tmavěšedě zbarvenou stejnou nohu jako já. Jen níže. "Páni, toho jsem si ani nevšiml" zasmál jsem se vesele a ocasem zavrtěl ze strany na stranu. Když jsme byli uvnitř, bylo tu dost místa pro oba, abychom se pohodlně uložili. Navíc to tu bylo vystlané uschlou trávou, takže tu byla pocitově menší zima než venku. I tak jsem se zachvěl a ulehl kousek od Jhina. Přivřel jsem oči a položil hlavu na tlapky. Přemýšlel jsem o jeho slovech. Moje oči, prázdné? Pomalu jsem zamrkal a pohledem sklouzl na Jhina v tom divném posedu. "Není to nepříjemné? Takhle sedět" zeptal jsem se ho, hlavou se mi honilo příliš mnoho myšlenek, i tak ale nějakým způsobem jsem měl pocit, že je moje tělo unavené, moje mysl začínala pomalu utichat. Vydechl jsem si nosem, až se zvířil trochu prach na zemi. Nikdy jsem nebyl zrovna dobrý v dělání si kamarádů. Jak tohle bylo vůbec možné?