Příspěvky uživatele


< návrat zpět

Strana:  1 ... « předchozí  36 37 38   další » ... 50

Předběžné přihlášky
Jedna válka skončila, další začíná. Dost vlků už ji začalo pociťovat na vlastní kůži. Někteří bojovali, jiní dostali nabídku se přidat. Tak či tak, brzy začíná doba, kdy se musíte sejít tam, odkud tahle špína pramení - od mangrovů a bažin.

ČÁST DRUHÁ, ZÁCHRANA
× Sejděte se u vstupu do bažin
× Předejte si informace
× Rozdělte se do skupin
× Vymyslete plán útoku/útěku
× Odstraňte hlídky
× Najděte způsob, jak vniknout do tábora cizáků
× Úspěšně infiltrujte tábor

Druhá část Ozvěn se začne odehrávat 14.9. postem v bažinách. Čas na sejití se bude sedm reálných dní, tudíž 21.9. začíná Třetí fáze. Konečná.
Vlci, kteří se zúčastnili obou Náviných akcí jsou srdečně vítáni na závěru této Trilogie. Také budou bohatě odměněni. Jako předtím i zde bude dvojice vypravěčů, tudíž se nemusíte bát, že nebudeme silně stíhat. Rozhodíme si vás podle vašich skupinek, které se však během hry mohou změnit.

Do komentářů mi prosím hoďte nezávaznou přihlášku. Pokud se přihlásíte a nedorazíte, není to problém. Problém bude, pokud dorazíte a budete zdržovat. Na posty budete mít vždy určitý čas, než budete přeskočeni. Pokud bez pádného důvodu budete několikrát přeskočeni, čeká vás postih. Nikoho nebaví týden čekat na spoluhráče.

Skupiny budou maximálně o čtyřech vlcích a jak jsem psala, dost možná se budou během hry měnit a přelévat. Také půjde o to, abyste nemuseli čekat na vaše spoluhráče příliš dlouhou dobu. Prosím, rozdělte se herně dle známostí vašich vlků. Nedomlouvejte si to mimo hru.

>> Mlžná džungle

12 mincí = 96% + 90% sleva(86%) = 182%
Síla 32 % - > 48 % (16%)
Vytrvalost 61 % - > 66 % (5%)
Rychlost 20 % - > 74 % (54%)
Obratnost 30 % - > 94 % (64%)
Schopnost lovu 21 % - > 62 % (41%)
16+5+54+64+41=180
Pokud to půjde, u síly se mi zvedá hranice o 8%, tudíž tam ty 2% dát. Aka plná %.


Zinek na to místo dorazil v mírném klusu a s nastraženýma ušima. Tuhle ruinu znal. Možná až moc dobře... Bylo to zvláštní, být tady po takové době. Když zde byl prvně, nepatřil do žádné smečky a nebyl nic. Alespoň ne pro zdejší svět. Teď byl... V rámci možností vyrovnaný a měl domov u nové Daénské smečky. Dokonce měl pocit, že nevadí Lissandře - což byl zajisté pokrok. Ač se nezdála být přátelská, rozhodně k ní měl nějaké ty sympatie. Uměla se chovat rozumně. To se mu na ní líbilo. Taylor a Solfatara byli podivná dvojice, která mu stále nešla do hlavy. Darkey a ta podivná Dail pak byly... No, divné. Dorya byla členka smečky... Nejspíš. Opustila by ji kvůli malichernosti? Kdo tam byl dál... Ten černý, co přihlížel smrti Amorphise. A pak už tam nejspíš nebyl nikdo. Nejspíš... Nemohl si být jistý, čím víc nad tím přemýšlel, tím víc mu docházelo, že je vlastně nezná. Asi bych je měl poznat, prolétlo mu hlavou, když jeho pohled dopadl na zamlklého mistra.
,,Mluvit asi není třeba, co?" optal se ho a vlk jen ladně seskočil a kývl mu, aby ukázal směr, jakým se má vypravit. Zinek se za ním rozklusal. Běh vlastně přišel možná až moc rychle, aniž by si stihl uvědomit, že začal zrychlovat. Skoro měl pocit, že mu hoří za zadkem. A vlastně... Jak utíkal do nosu jej udeřil pach spáleného dřeva. Hodil pohledem za sebe. Jak se tohle stalo tak brzy? Ani nepostřehl, že mistr zmizel a jen stáhl uši. Musel spěchat, běžel jako o život a tak nějak... Si uvědomoval, že mu vlastně plíce ještě dobře slouží. Asi na tom nebyl tak zle, jak myslel. Naopak... Běžel. Vpřed. A z volné tratě se pomalu stávala zarostlá džungle, jak to bylo předtím. Vlk před prvním prekvapene uskočil stranou. Oheň se blížil, ač tušil, že asi nebude pravý. Vždyť to tu nemohlo zhořet na popel. Jenže i přesto cítil, jak se otírá oheň o jeho paty a jak jeho hlavu přivádí dým k zoufalství. Co se to dělo? Prudce uhnul vpravo a pak ještě víc, aby nenarazil do stromu. Zjistil, že není tak těžké se tu proplétat mezi stromy, aniž by do žádného nenarazil. Přišlo mu, že za tu dobu tady... Zesílil. Rozhodně zesílil. A tak, i když už pomalu ztrácel dech, nastražil uši a hnal se vpřed, aby se odrazil, odskočil vlevo, aby se vyhnul kameni. Celé to uvědomnění, že nemá takový problém běžet jako doteď... Mu zvětšilo sebevědomí. Aniž by si toho všiml, změnilo se to celé spíše na výšlap. Nebo respektive na podivný, kodrcavý běh do kopce, o kterém doteď ani netušil, že tu vůbec má být. Už v ten moment velmi silně lapal po dechu a plíce si začaly stěžovat, že předtím byl tak plný sám sebe. A s jeho překvapením... Se pak objevil před svatyní. Jakoby se nic doteď nestalo. Celý nesvůj stáhl uši k hlavě a rozhlédl se. Mistr na něj už čekal a pokynul mu. Zinek vyrazil trochu nervózně vpřed.
První útok mistra nečekal. Šel docela rychle po Zinkově momentální slanině - přední noze. Docela lehce ji podrazil a vlk se tak brzy už válel na zemi. ,,Hej?!" zahalekal a stáhl uši k hlavě. Brzy se už však na nohy opět stavěl, naštvaně funíc. Tentokrát po něm vyrazil on. Pokusil se mistra složit a vložil do toho dost své síly, ale nestačilo. Ten starý vlk to jednoduše ustál! Dávalo to smysl, byl větší a nejspíš i silnější. Dvojice se tak brzy začala docela přetahovat. Mistr na něj nešel plnou silou, když se jej snažil zhodit na zem, ale ani zrovna zlehka to nebylo. Šedého to docela zadýchalo a nakonec na zemi stejně skončil jen proto, aby tentokrát zkusil podtrhnout toho starého vlka. Ten prakticky nehnul ani brvou a jen se uhnul, než se Zinek znovu zvedl a jako dělová koule narazil do jeho boku. Tentokrát už starý vlk zavrávoral a Zinek přepadl na zadnici. Starší z nich nic neřekl a pak mu jen kývl, aby se znovu vydal do lesa. Šediváka už to upřímně štvalo. Chtěl se vypařit! A místo toho... Divoké prase! Rozklusal se za mistrem, který už tiše čekal ve vysoké trávě, skrčený a tiše sledujíc, co to zvíře hodlá udělat. Zinek po něm střelil pohledem a pak zrovna tak připlácl břicho na zem, aby vyrazil vpřed. Ani nepotřeboval slova a jal se kance obejít. Tady nebyla třeba slova, bylo tu porozumění na jiné fázi. Na fázi... Predátorů. Když se však pod jeho až moc sebevědomím tělem ozvalo zavrzání větve, prakticky si na zem lehl a přes bušící srdce málem neslyšel. Prase jen zachrochtalo a udělalo pár kroků vpřed... Pak však zase kníklo a věnovalo se dobroučkým hlízám. Zinek se opatrně břichem odlepil, dělajíc mnohem tišší ale táhlý zvuk, co tentokrát zachycen nebyl. S tím opatrně pokračoval dál, aby prase konečně obešel a sledoval jej. No tak schválně. Ve vysoké trávě naposledy to zachrastilo a mistr vyskočil, aby popohnal prase směrem k Zinkovi. Ten využil situace a na vepříka vyskočil. Tak tak mu kly nerozpáraly měkké břicho. Jenže přímo pod jeho nohama prostě prase zmizelo a on skončil na zemi. Docela ho z toho bolela čelist. Bral to jako ukončení výcviku a tak si dovolil na chvíli zavřít oči. Když je znovu otevřel, mistr byl už pryč... A on cítil zvláštní uspokojení, že to dokázal.

>> Les u mostu

Schváleno img

>> Vyhlídka

Jednoduše pokračoval v cestě a jen se sem tam ohlédl pro kontrolu, ač věděl, že Shine za ním nejde a ani to nemá v plánu. Bylo to dobře... Těšil se, že za ní pak zase dojde. Bude na něj čekat... Prolila se mu tělem vlna vzrušení a tak se jen oklepal a přidal do kroku. Čekal ho docela dlouhý den... Hodlal se opatrovat, jak jej žádala. Bude pak ale unavený, s tím počítal. Jenže ona za to stála, i kdyby měl usínat v běže. Potřásl hlavou. Vážně měl přeslazené myšlenky a docela jej to začínalo hlodat. Když byl teď daleko od Shine, cítil zase návrat toho divného, chladného já. Doufal... Doufal, že se to po nějaké době zase změní.

>> Svatyně

Usmíval se, když se Shine vzbudila, ale rychle se zase toho hloupého výrazu zbavil. Tohle bylo velmi podivné. ,,Ano... Ano, půjdeme," odpověděl Shine tiše a šťouchl do ní čumáčkem. Pak se konečně zvedl a protáhl se. Vítr začínal být chladnější a jemu se to upřímně zrovna moc nepozdávalo. Vydal se dolů z vyhlídky, mírně zakloněný. Mraky pomalu putovaly po obloze. Otočil po ní hlavu a jen se usmál. Šel s ní tiše až na rozlehlou louku, kde krátce zastavil. ,,Takže u mostu," pronesl k ní mírně, stojíc ve vysoké trávě. Ocas měl mírně vztyčený a měl celkem dobrou náladu, takže na vlčici krátce mrkl. ,,Budu pospíchat, ale možná mi to chvíli zabere. Možná se budeš moct i projít, když budeš chtít," navrhl jí. Pak se o ni jen otřel hlavou. ,,Brzy se uvidíme." S tím se rychle rozešel směrem k džungli, která se táhla po obzoru.

>> Mlžná džungle

ZADÁNÍ
Úkol: Nejspíše poslední kolo, tudíž po vás chci něco, co bude kontrastovat s tím prvním! Chci po vás fotku nebo kresbu měsíce. A pěkně s pozadím, když budete kreslit! Žádné kolečko a obyčejný srpek, ať je měsíc poznat! U fotky nezapomeňte předmět.
Odměna: 1 tlapka
Dodatky: Máte čas do pondělí 17:00.
Kasičky:
Aileen - 81kšm + rubín + 3%
Alduin - 68kšm + mince + 3% + rubín
Ásleif - 82kšm + 2 rubíny + mince + 5%
Nyctea - 73kšm + 3 rubíny + mince + 7%
Stray - 79kšm + 2 rubíny + mince + 3%

Gratuluji všem! Aileen, Alduin, Ásleif, Nyctea a Stray mají nyní právo si napsat o odznak, který nám vytvořila skvělá Strayka! Jenže stejně někdo musel vypadnout. A k vaší smůle, byla to polární záře, koho jste se zbavili - tudíž nedostanete žádnou speciální odměnu na konci hry. Smůla! Rozloučíme se tedy s Nycteou, poprosím už jen o feedback v komentáři! (A abys mi prosím zapsala odměny, sobě včetně, díky!)
Nyctea získává ještě 30kšm a 1 rubín za úkoly pro záře. Dohromady tedy 103kšm, 4 rubíny, 1 mince a 7%! Příště se budu vážně držet u země s odměnami. Q-Q Making Nyctea rich once again.

ZADÁNÍ
Úkol: Tentokrát po vás chci malou věc... A to najít meme na internetu, respektive na YouTube! Musí se jednat o video, které bude do minuty dlouhé. Také musí sedět na váš charakter.
Odměna: Odznáček
Dodatky: Čas do zítra do půlnoci. Welcome in endgame.
Kasičky:
Aileen - 81kšm + rubín + 3%
Alduin - 68kšm + mince + 3% + rubín
Ásleif - 82kšm + 2 rubíny + mince + 5%
Loki - 75kšm + 2 rubíny + 2%
Nyctea - 73kšm + 3 rubíny + mince + 7%
Stray - 79kšm + 2 rubíny + mince + 3%

Toto kolo se bohužel musíme rozloučit s Loki. Také tu je další věc... Slunce ztrácí život. Poprosím o feedback a no hard feelings. Příště už to dáte, určitě!

Když podala otázku, zda zná nějaké místo, zavrtěl se. Ne, neznal žádný úkryt. Ale noci ještě byly teplé a proto to podle něj moc nevadilo. Tedy, zůstat venku v noci. ,,Neznám," odpověděl. Bohužel... Vážně neznal. Ale mohli zůstat tady, na tom vyhřátém kameni. ,,Zůstaňme tady, dnes večer pršet nebude," nabídl jí a pak se chvíli odmlčel. ,,V Mlžné džungli je jeden vlk, který trénuje ostatní. Rád bych se u něj stavil, až se vzbudím." Potřeboval být co nejvíce odpočatý. I když pak bude celý den chodit. Doufal, že jej to úplně nezničí. ,,Můžeš na mě počkat u mostu, jestli se ti nechce jít až k těm ruinám," prohodil mírně a pak se ze sedu položil na břicho a zívl si. Pohlédl na Shine, jestli si taky lehne a nakonec se vyvalil k ní, dokonce si na ni položil hlavu. Zavřel oči a pokusil se spát, i když musel přemýšlet nad tím, kdo leží vedle něj.

Měl sny. Příjemné sny. Vlastně mu dnes bylo... Hezky. Let a běh po lukách. Dost podobných těm, které byly vidět odtud. Když se nakonec vzbudil, jeho pohled padl na Shine. Těžko říct, zda už byla vzhůru, nebo ne. Ale cítil rosu na své srsti a ta jej nejspíš spolu s chladným ránem probudila. I proto jednoduše zavolal vodu z jejich srsti a nechal ji ji odtéct pryč. Oklepal se a povzdechl si. Čekal, až vlčice otevře oči. Tehdy do ní jednoduše strčil čumákem a usmál se. ,,Dobré ráno."

Musel uznat, že trávit se Shine čas je vážně... Příjemná záležitost. Zvlášť v moment, kdy se k němu konečně naklonila a vlastně se i přitulila. Bylo to hezké, mít ji tak blízko. Cítil se u ní uvolněný a v pohodě... Trochu jej to znervózňovalo, jelikož si to nedokázal úplně vysvětlit. Cítil to od prvního, společného momentu. Čím to bylo, ten klid? Normálně se k němu ani nepovažoval přiblížit a s Shine... Tu prostě byl. A bylo to krásné.
Zhluboka se nadechl a zabořil jí čenich do srsti, stejně jako tehdy na červené louce. Teď mu to ale přišlo mnohem intimnější než tehdy. Tehdy... To byl zvláštní dunivý a bolestivý pocit, co jej k tomu přivedl. Střihl uchem. Rozhodně neměla srst tak dlouhou a hustou jako on, ale vůbec mu to nevadilo. Navíc... Kdo kdy řekl, že se mu líbí jen vlčice s dlouhou? Stejně se mu však do mysli stále vkrádaly vzpomínky na jeho družky a na to, co s nimi mohl zažít a co nezažil. Vždy je nějaký hlupák zabil. A Zinek pak zabil jeho.
Na tom ovšem úplně nezáleželo - teď. Teprve si k sobě hledali cestu, no ne? Trochu bázlivě zavřel oči a nechal slunce úplně zapadnout, zatímco se tiskl tváří do jejího kožichu. Pomalu přišel večer a noc se blížila mílovými kroky. Zinek uvažoval. Teď nebylo dobré někam chodit. Měli by si tu odpočinout a ráno... Mlžná džungle nebyla daleko. Až moc po té bitvě zeslábl. Bylo na čase trochu rozpohybovat staré svaly. A Shine by mezitím mohla počkat u mostu. Znělo mu to jako dobrý nápad, ale zatím jí nic neříkal. ,,Budeme pokračovat zítra?" zeptal se jí. Dnes toho totiž moc nestihli. Rád by to dohnal... Až se vzbudí.

>> Rest

Dvojice postupovala potichu. Zinek se snažil ne zrovna moc funět, ale měl pocit, že si ne vždy mohl pomoci. Potřeboval trochu zlepšit svou výdrž. Ale taky potřebovali maličko přidat... Zhluboka se nadechl a vylezl ještě kus, aby se konečně vydali po cestě dolů. Sice už to nebylo tak namáhavé pro jeho plíce, ale zase to bylo namáhavé pro klouby. Tedy pro přední nohu. Stále ji odlehčoval. Ještě bude chvíli trvat, než se noha pořádně zlepší. Možná by si měl potom na vyhlídce odpočinout.. A taky by neměl tolik chodit. Tak nějak si ale nevěřil v tom, že to dodrží. Pořád někam putoval a pořád něco dělal. Už teď hledal nějaké byliny. Po cestě zatím nějaké našel. Nesbíral je však, spíš se staral o to, aby věděl, kde je později najde. Taky viděl hromadu cizích, ovšem vážně zajímavých rostlin. Snad se mu vydaří pro ně později vrátit.
Když mu Shine věnovala tázavý pohled, cukl mu koutek a pak kývl. Otočil se čelem k výhledu. K výhledu na západ slunce, který okolí obarvil do oranžové barvy. Jen ho tiše sledoval, než se podíval po Shine. Pouze se posadil a odlehčil přední tlapu, aby upřel pohled zpátky na horizont. Slunce se koupalo v mracích a vodě moře, takže si to z části přál s ním vyměnit. Nebyl si jistý, co říkat, nebo co dělat. To ticho bylo skličující. Proto jen zvedl tlapku a položil ji zlehka na tu její, zatímco se dál díval na západ slunce.

Nevěděl úplně, jak pokračovat. Co říct dál. Možná že úplně nebylo třeba ještě mluvit. A prostě jenom... Jít, kam je nohy ponesou. Nakonec jej vyzvala, zda už půjdou... A na to jednoduše kývl. Vlastně... Dostal i nápad. Slunce se pomalu a chtivě blížilo k západu. Znal místo, kde by spolu mohli západ přečkat. A možná i přespat. ,,Už jsi někdy viděla vyhlídku?" zeptal se vlčice a dál její trápení neprotahoval. Většinu cesty však už moc neříkal, spíše se nechával unášet myšlenkami a poznatky, co se mu honily hlavou. A ona byla jedním z nich. Bylo to zvláštní, že tak moc přemýšlel o někom, kdo šel vlastně vedle něj... A že si tak moc přál se od něj distancovat. Ale na druhou stranu to dávalo smysl... Nechtěl jí ublížit. Ať už tím, jaký byl, nebo tím, že by s ním trávila svůj čas. Přišel si tak nějak... Rozpolcený tím, co vlastně chtěl dělat. A myslet. Povzdechl si a začal šplhat do hor. Stále odlehčoval přední nohu, aby na ni nemusel na sílu došlapovat. Nebolela ho už moc, ale stále ji cítil.

>> Vyhlídka

Zdálo se mu, že tam Shine prostě prostě jen stojí... Věky. Přitom to bylo sotva pár chvil, kdy na ni jen hleděl a cítil se jako pitomec. Nejraději by šel k ní a něco jí řekl - něco víc. Ale... Poslouchala by vlastně? Nejspíš ano. Byla rozumná, určitě rozumnější než on. Trochu sebou škubl, když Shine zareagovala na jeho slova. Prý nebude utíkat... Prý. Nechtělo se mu tomu úplně věřit. Vypadala docela vyplašeně už teď. Možná mu to ale jen přišlo. Střihl ušima, když se omluvila. Tiše si ji měřil a pak se oklepal. Ne že by to nějak pomohlo, pořád mu byla zima a pořádně se oklepat nemohl, kvůli Shine. Proto se k ní i tiše přiblížil, když skončila. Nebo spíš... Úplně asi netušila, jak skončit. Mrkl a natáhl čenich, aby šťouchl do toho jejího. Stejně musel trochu zaklonit hlavu, protože byl nižší než ona. Asi mu to nepřišlo ani zvláštní, jelikož většina vlků tady v okolí byla buď zakrslích a nebo... Až moc, moc přerostlích. Zrovna jako ona. Ani mu to však nevadilo.
,,Bylo," odpověděl jí na to jednoduše. Ale možná prostě na ni moc pospíchal? Ale vždyť jí toho ani moc neřekl... Možná... Možná by mohl zajistit nápravu. ,,Chci si lépe prohlédnout tento svět. Přidáš se?" optal se. ,,Mimo tenhle ostrov to tu skoro neznám," přiznal. ,,A dost možná by se mi hodila nějaká milá společnost... Nejlépe taková, co to tu zná líp než já." To vlastně ani nepotřeboval. Důležité bylo, aby byla s ním. A nevytratila se...

Shine. Krásná a elegantní. Připomínala mu noc v lese. Se světluškami a vší tou... Tajemností. Takže když tam tak byla a dívala se na něj zpátky... Nebyl si úplně jist, jestli od ní chce odtrhnout oči. Jenže pak si vzpomněl na pár zásadních faktů. Na to, co se stalo už dřív, na to, co řekla Solfatara. A na Aishu. Erturenu. Severu. A pak... I na dobrou kamarádku. Stillku. Jak tam jen tak stál a sledoval ji, pomalu se mu rozpouštěly sny, které snad doteď měl. Tohle ani nemělo cenu. Shine na tom bude lépe bez něj. Nebyl rodinný typ. A když už se snažil... Vždy to dopadlo špatně. Vlky. Cizími vlky. Voda po něm stekla jako ranní rosa po listu a vsákla se tam, kam patřila. Byl to zase obyčejný, jednoduchý, šedivý vlk. Modrýma očima přejížděl černou vlčici, která si jej až doteď prohlížela zrovna tak. Nebyl si jist, jestli jí má něco říct. Asi by ji měl aspoň pozdravit, ale vzhledem k tomu, že utekla, tak nejspíš... Nechtěla mluvit? Možná si to rozmyslela? Stáhl uši k hlavě a podíval se jinam. No tak. Pozdrav ji. Neměl by utíkat ze svých bitev, třeba že předem prohraných. Sklonil oči a pak se po ní podíval. Bylo to zvláštní, být k ní teď tak blízko. A stejně... ,,Neutíkej mi," vymáčkl ze sebe nakonec, zatímco na ni zíral a snažil se... Tentokrát neutéct sám. Nevěděl, co chce dělat. Možná ale věděl, co by chtěl jiného. Bylo to však těžké... Měl pocit, že má nohy ze želatiny, ale možná se mu nechvěly z ní, ale zimou. To by si však nepřiznal, nikdy.

Že tu není sám, to věděl od začátku, ale ve vodě si tak připadal. Slunce sem sice dosahovalo, ale po málu a tak spíš sledoval nějaké ty paprsky, co k němu mířily. Tady v té vodě si přišel... Dobře. Byl sám sebou. Daleko od dosahu dalších vlků. A miloval to.
Někdy v ten moment i ztratil fyzickou formu a vodou proplouval jako součást vody. Ani si to neuvědomoval a nejspíše by měl potíže to zopakovat. Teď byl však v takovém stavu mysli, ze by mu to nejspíš přišlo přirozené i kdyby si všiml. Málem se dotkl i dna, když zamířil úplně k zemi a pak zvedl hlavy, aby se zadíval na hladinu z dálky. Vlčici na břehu zatím neviděl, byla moc daleko. Musela by plavat nad ním, aby si všiml, že tu je. Ovšem svět se tady dole zdál být tak prázdný... Mám ještě nějakou práci.
Vlk se konečně hnul a popohnal své tělo, aby jej znovu vyneslo na hladinu. Ještě kousek... Ještě... A vlčí hlava, tvořená vodou, rozrazila hladinu. Stále však vypadala, jakoby z ní vycházela a ne jako by to byl snad nějaký vlk, který si tu samovolně plave. Přesto však zamířil bliže ke břehu. Teď už i černou vlčici viděl a tak, když se vytahoval z vody, zpozorněl. Otočil po ní hlavu. Ne že by tu byla šance, aby jej v této formě poznala a on? Jednoduše ztuhl a díval se na ni, napůl ještě rozpuštěný ve vodě.

>> Les alf

Za doby, co Shine utíkala, Zinek stačil zažít dost věcí. Dost zvláštních a podivných věcí. Dokonce odejít od Restu, promluvit si s Lokim, Solfatarou... Těžko říci, jak dlouho vlčice vlastně běžela. Teď tak zvláštně cupital on. Bral to přes hory, ale snažil se o mírnější kopce a nešplhal na kdo ví jaké vrcholky a nebral to nejstrmějšími cestičkami. Byl zvědavý, jestli na území Daénu ještě někoho potká. Nebo spíš... Na bývalém území Daénu. Ať už Lissandra říkala cokoliv, na té pláni se dobře sbíraly alespoň byliny. Bylo zajímavé sledovat, co všechno ty roste za trávy a za květy. Když se blížil k Daénu, zaslechl i pár hlasů, které neměly zdánlivě majitele. Moc tomu nerozuměl, nikoho necítil. Možná se však jen pleti a nakonec neslyšel nikoho.
Hm... Potřásl hlavou a pokračoval v cestě. Když se nakonec dostal na tu rozsáhlou pláň, které vévodilo jezero a bývalo to místo, které chvíli bral jako domov... Zastavil. Zastavil a zahleděl se na černou tečku v dáli. Měl možná chvíli naději, že by to mohl být někdo, koho zná. Ale černých vlků se v okolí pohybovalo nespočet. Tudíž... Asi nebyla dost velká šance. Tak či tak k jezeru pokračoval vycházkovou chůzí, aby nakonec sklonil hlavu k hladině a napil se. Většinou svůj odraz při pití pozoroval, ale dnes jej nijak nezajímal. Jen další, rozpitý obličej nějakého vlka. Uvažoval nad tom, co mu Solfatara řekla o vlčatech, ale celkově se z jejích pokusů o rady necítil zrovna dobře. Říkala mu úplně jiné věci, zcestné, a on byl akorát... Napjatější. Možná i proto v následující okamžik vydechl a zahleděl se na vodu, aby do ní vstoupil a nakonec se i zhluboka nadechl a ponořil. Ne že by se tedy nadechnout potřeboval. Šlo spíše o zvyk... A šedý vlk plaval ke dnu, zrovna jak při souboji s Krystalkou. Co byl tady, voda mu byla příjemnější než mnoho jiných... Kratochvil. Dokázal se s ní nějakým způsobem zžít a právě to... Bylo to, co hledal. Klid. Pod vodou bylo jenom příjemné ticho a nic jiného. Klid. Pomalu se i blížil k druhé straně břehu, kde předtím zahlédl černého vlka. Možná už však odešel. Nebyl si jist. Měl pocit, že to mohl být Hranin. No, pokud ano, rozhodně se měl na co těšit, jelikož by si něco vyslechl.

Zinek dorazil až ke trojici vlků. Tmavohnědý vlk a černý, proužkař. Jen si povzdechl. Světla kolem jejich hlav - aury, jak mu Shine oznámila - ho oslepovala a bolely jej oči z tolika jasných barev na jednom místě. Přál si mít schopnost to vypnout. Jen doufal, že to nebude pasivní a... Pořád tady. Ukazovalo mu to totiž až možná příliš na to, co chtěl s měl vědět. Nikdo by neměk vědět, co jsou ostatní zač... A nebo je to dobře? Ne. Taky by se mi to nelíbilo, prolétlo mu hlavou a rozhlédl se po těch dvou. Byl menší (nejspíš?) než všichni tři. Nakonec Lissandra byla jedna z nejvyšších vlčic, co viděl. Ale možná... I přesto nedosahovala výšky Shine. Když si vybavil její jméno, cosi se v něm hnulo, ale na venek to nemělo žádný účinek.
Slyšel úryvky jejich rozhovoru, ale nehodlal jej komentovat. Ani jeden vlk nebyl členem smečky a tak, jestli k nim něco měla, mohla si to vyřešit sama a dle svého. Byla to taková nezávislá vlčice. Nad tím postřehem se sám pro sebe uculil. Jo... To určitě byla.
Konečně se zastavil před trojicí a definitivně střihl ušima a mávl oháňkou. ,,Půjdu sbírat nějaké byliny... A vůbec ty zdejší poznat," oznámil jí hladce. Neměl potřebu nějak víc komunikovat s tou dvojicí. Pokud se stanou členy smečky, bude na to dost času později. ,,Znáš nějaké dobré místo? Nebo nějakou dobrou kytku?" nadhodil k tomu. Ať už věděla a nebo ne, nakonec se ještě rozhodl dodat pár dalších slov: ,,Trochu obhlídnu území, než odejdu. Kdyby bylo něco špatně, ještě se vrátím, ale... Snad nebude." Už jen proto, že se vážně toužil vytratit. Moc vlků moc naráz. Byl vážně vděčný sám sobě za to, že není vyděšený z přítomnosti ostatních, ale jen otrávený. Jinak by teď asi běhal v kruhu a panikařil. Oblízl si čenich. Tak hodně štěstí... S nimi to asi bude třeba, přejel pohledem ty dva a pak jí kývl na rozloučenou, aby se prakticky hned roztlapkal pryč.
Brzy zmizel od stromů a zvedl hlavu, zatímco mezi nimi klouzal a prohlížel si, jak to tu vlastně vypadá. No..
Nic se nezměnilo od doby, co tímhle lesem chodil. Pořád byl hlasitý a dýchala z něj zvláštní aura. Zamýšleně se otřel bokem o jeden ze stromů, až za kůrou nechal zaseknutých pár chlupů. Nechtělo se mu tu úplně... No, značkovat, chápeme se. Ono území ještě nebylo pořádně jejich, pachy se tu zrovna moc nerojily a Zinek... Tomu chtěl trochu dopomoci. Nakonec přeci u jednoho stromu zadní nohu krátce zvedl. Nejspíše bude stačit jen se tu často zdržovat, ale i značkování by mělo pomoct trochu zahnat dravce, které tu zrovna nechtěli. Zvlášť potom, co měla Solfatara ten podivný návrh, co se mu moc nepozdával. Ale asi bylo na čase začít přemýšlet nad tím, že vlčata tu dřív nebo později skutečně budou. Rození členi nové Daénské smečky. Zdráhal se tomu místu říkat jen Daén, protože... Pod vedení Liss se mělo teď všechno změnit. A přišlo mu lepší začít s novým jménem. Jenže Lissandra to tak nechtěla. A teď byli tady.
Tohle místo mu nevadilo a to taky poukázal dalšímu stromu. O některé se jen otíral, ale jiné použil skutečně jako pisoár. Doufal, že ho pak za to Lissandra nesežere. No když se jí bude chtít, může si jít zvedat zadní nožku sama, jako správná dáma. Nebo vyslat Taylora. Na těch krátkých nožičkách mu to ale bude trvat ještě dýl než Zinkovi. To už však cosi ucítil. Zarazil se a začenichal. Co to bylo? Chvíli uvažoval, zmatený pachem nového místa. A pak to uviděl - zrzavý kožich, co rychle zmizel za keřem. Liška! Zinek nastražil uši a vyrazil vpřed, aby mu hned došlo, že to byl špatný nápad. Liška zrovna vyběhla a zmizela, aby Zinek zasténal. Moc velký tlak na přední tlapu. Neuvědomil si to. Zavrčel a vycenil zuby. Oklepal se a ne zrovna nadšeně zase zpomalil. Liška zmizela, už ji nedohoní. Ale i kdyby nešlo o něj, o lišku, něco ho sledovalo. To si však zatím vlk neuvědomoval. Doobešel celý polokruh od jejich úkrytu a když se vrátil dost na to, aby cítil ostatní, jednoduše změnil směr. Rozklusal se o třech nohách zpátky... Zpátky k Restu. Snad překontrolovat, že tam někoho nenechali. Stejně ale tak nějak pořád koukal přes rameno a nakonec se ještě otřel při hledání "východu" o pár stromů. Neměl zas takový problém najít cestu pryč, naopak si docela spokojeně vykračoval. Tohle místo se mu líbilo a kromě té lišky neviděl jediný problém. Ale dokud se tu nezačne objevovat něco většího, nejspíš bylo všechno v pořádku. I taková liška ale mohla dobře zatopit mladým. Heh... Schválně, jestli Solfatara vážně vlčata chce, když už to tak nadhodila. A jestli jo, chudák Taylor. On netušil, do čeho se navrtal. Vlčata... Byla zvláštní malá stvoření, co dokázala zlepšit den, ale taky pěkně pokazit život.

>> Rest


Strana:  1 ... « předchozí  36 37 38   další » ... 50