Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Slyšela jsem rychlý pohyb vlčice. Bylo zvláštní, jak ostatní vaše smysly jsou výrazně lepší, když jeden z nich ztratíte... ne že bych někdy v životě něco viděla, ale... Merlin mi dokázala ukázat spoustu věcí i přes mojí slepost! O to víc jsem si nyní uvědomovala, že i když nevidím, pomocí ostatních smyslů mohu velmi dobře vytušit, co se přede mnou děje.
Zastříhám ušima a na tváři se mi objeví omluvný výraz za to, že jsem dotyčnou vylekala. Měla pro mě neznámý pach. Cítila jsem z ní nedůvěru a úlek, ale pak, když znovu promluvila? Nedůvěra a starostlivost? Naklopím mírně hlavu na stranu a usměji se. Díky tomu, že promluvila, trochu lépe natočím hlavu směrem k ní. Do míst, odkud jsem slyšela její hlas. Díky pachu, závanu vzduchu a nyní jejímu hlasu, jsem měla lepší představu o místě, kde stála.
"Já, byla jsem uvnitř schovaná před deštěm ještě s dalšími vlky... pak jsem spala... a nyní jsem se potřebovala trochu protáhnout." řeknu přátelsky na vysvětlenou.

Mé oči se začaly klížit a protože se nikdo nepřišel seznámit, hlava mi brzy klesla na přední tlapy a má mysl se pohroužila do spánku. Tentokrát jsem však neměla bezesnou noc. Zdálo se mi o všem, co mi ukázala Merlin pomocí magií... Poprvé v životě jsem měla barevné sny s jasnými tvary... Tak moc jsem si to užívala a tak moc se mi nechtělo se z nich probudit.

Sluneční paprsky, které se odrážely od sněhu a vody vně jeskyně mě však probudily. Mírně zamžourám. Světlo a tma, to jediné jsem přesně dokázala pořádně svýma slepýma očima vnímat. Lehce zívnu a pak se pomalu nejistě postavím a opatrně oklepu, abych sebou nešvihla na zem, nebo naopak nedrkla do někoho dalšího. Podle pachu však stejně v mém těsném okolí nikdo nebyl. Světlo mě lákalo a tak se pomalu a nejistými kroky vydám za světlem. Opatrně jsem našlapovala s hlavou skloněnou nízko k zemi a vážila jsem každý krok abych do někoho nebo něčeho nevrazila. Pak už jsem cítila sluneční paprsky opírající se mi do srsti. Zhluboka se nadechnu. Vzduch byl vlhký a studený... Do tlap mě zábl sníh. Zvednu hlavu směrem, kde by mělo být nebe, když tu náhle uslyším hlas. Našpicuji uši a mé slepé oči se podívají směrem, odkud hlas vyházel. Mé šedavé oči koukaly kamsi mimo vlčici a přesto se jí mohlo zdát, že byť nevidím jí, vidím kamsi hluboko do její duše. Mírně se usměji. "Co by mělo být jak má?" zeptám se zvědavě toužíc po nějakém kontaktu.

Cítila jsem Merlin, jak se ke mně vrhla a když pronesla ta slova obavy, jen se usměji a pohlédnu na ní svýma slepýma očima. Pak je na chvíli zavřu a otřu se o ní. "Opravdu jsem v pořádku, mami." špitnu a pak si pomalu lehnu na nějaký měkký mech, který zde byl a pokrýval zem. Tedy mech to byl podle vůně a jemnosti.
Slepýma očkama jsem těkala ze strany na stranu a snažila se vnímat vše, co se kolem mě dělo. Se slepýma očima to šlo těžko, ale když se ozval hlas, že máme předstoupit... Pomalu se zvednu na nohy a protože jsem nevěděla, kam mohu předstoupit, zůstala jsem stát. "Omlouvám se, že nemohu předstoupit více, ale... nechci o něco nebo někoho zakopnout." řeknu s mírným omluvným úsměvem. "Jsem Aira a ráda bych se tedy stala součástí smečky." řeknu a mírně kývnu v úctě směrem k vlčici, jejíž hlas zněl. Když jsme byli přijati, pomalu si zase lehnu a otočím hlavou za Ushari, která byla zvolená jako nová alfa. Nebo alespoň do míst, kde jsem tušila že je. Když pak promluví, směr své hlavy trochu poupravím. Poslouchám její slova a když zazní mé jméno, našpicuji uši a kývnu na srozuměnou a s vděkem vepsaným ve tváři.
Pak jsem jen ležela a tak nějak čekala, jestli si pro mě někdo přijde. Ráda bych se s někým seznámila, ale rozhodně ne tak, že někomu šlápnu na ocas nebo ho povalím, protože ho neuvidím...

← Hraniční pohoří

Akrosovi jsem věřila celou svou duší. Co mi také jiného zbývalo? Přesto... přesto jsem věděla, že mu věřit můžu. Byl to on a Merlin, kdo mě našli, že? byli to oni, kdo se o mě postarali a starali se o mě dál. Na tváři se mi objeví menší úsměv, když slyším, jak má o mě Akros strach. Místo odpovědi se o něj mírně otřu, ale tak, abychom já ani on neztratili rovnováhu a nebylo to na kluzkých kamenech nijak nebezpečné.
Výstup nebyl tak těžký, ale teď jsme klesali a náš posun dopředu se rapidně zpomalil, protože já bez zraku jít rychle jednoduše nemohla. Už takhle jsem každý krok v podstatě vždy jen našlápla na tlapku, dokud jsem si nebyla jistá, že mě na tom místě unese.
I tak se nám nějak podařilo dorazit na místo, kde bylo... hodně vlků. Po vkročení do jakési jeskyně nebo úkrytu, jsem cítila, jak na mě přestal dopadat déšť a pod tlapkama jsem měla hebký mech. Na chvíli se k němu skloním. Bylo to... hustý! A pak mě konečně trknou do čumáku všechny ty pachy kolem, kterým by jinak déšť zamezil. Bylo tu... opravdu hodně vlků, ale jeden pach jsem znala dobře. Merlin. Podívám se směrem, odkud jsem ji cítila a zamávám ocasem. "Dobrý den, jsem Aira, doufám že nevadí, když se tu na chvíli schovám... patřím k Merlin a Akrosovi." pozdravím všechny a čumákem lehce dloubnu do Akrose na znamení, že to on je Akros.

← Temný les

Šla jsem vedle Akrose směrem, kam odešla Merlin. Alespoň jsem to předpokládala, i když jsem neměla moc podle čeho soudit. Věděla jsem, kudy zmizela, ale díky absenci slunce a díky neutuchajícímu dešti bylo skoro nemožné během chviličky cítit její pach. Držela jsem se proto na Akrose skoro natisklá. Vnímala jsem jeho pohyby, neboť terén byl skalnatý. Mířili jsme výše do hor. Všude byla cítit voda a všude ji bylo slyšet. Bouřila tak, že přehlušovala i zvuk deště.
Pro slepou vlčici bylo toto místo zatraceně nebezpečné... ale podle zvuku vody to v údolí již pravděpodobně nebylo o nic lepší.
Cítila jsem, jak jsme se na chvíli zarazili. Akros pravděpodobně někoho zahlédl nebo tak, protože jsme pak vykročili jinam. Alespoň jsem měla za to, že to byl jinačí směr. Možná zahlédl v dáli Merlin? Kdo ví. Neprotestovala jsem a vydala se za ním... tedy spíš... vedle něj.

→ Slané jezero

← Les u mostu

Přítomnost těch dvou mě uklidňovala a díky tomu se mi povedlo přejít most. Přeci jen jsem již dokázala alespoň vycítit, jak vykročila Merlin a tak jsem taky vždy vykročila já. Cítit ale pevnou zem pod nohama bylo... uklidňující. Pomalu napřímím uši, které jsem během toho děsivého přechodu tiskla k hlavě.
Při starostlivých slovech Merlin, k ní otočím hlavu a pomalu kývnu. Ano, přechod přes tenhle most byl už takhle dost nebezpečný natož abych se po něm vůbec někdy vydala sama. Lehce se oklepu při té představě. To už však začala mluvit o hřejivém odvaru a já cítila, jak mnou projel chlad. Byla mi pořádná zima. Pohlédnu směrem, kde jsem cítila a slyšela dech Akrose. Merlin šla napřed a tak pomalu a tápavě dojdu k němu a natisknu se na něj. Přeci jen jsem hledala trochu toho tepla a co víc... potřebovala jsem cítit a vědět, že tu je se mnou. Nechtěla jsem se ztratit. Ne, když všude byla cítit voda a tlapky se mi zabořovaly do rozmoklé půdy.

→ Hraniční pohoří

← Tajné ostrovy

Byla jsem ze všeho nervózní. Už když jsme se blížili k tomu mostu, o kterém Merlin mluvila... slyšela jsem v tom hukotu deště a rozvodněné vody skřípění mokrých provazů a prken. Možná jsem byla ráda, že jsem nyní neviděla. Chtěla bych to vidět? Rozhodně ne! Tuhle cestu jsem si pamatovala. Vím, že jsme mířili do lesa, ve kterém mě našli. Věděla jsem, že tehdy mě přes most Merlin přenášela... to teď už moc nešlo. Byla jsem... velká.
Když cítím olíznutí, pohlédnu směrem na Merlin a mírně se o ní otřu. Mé tělo se lehce třáslo. Zimou i tím, co nás čekalo. Nechtěla jsem umřít a to skřípění bylo velmi děsivé. A ten déšť také.
"Věřím ti." šeptnu nakonec tiše směrem k Merlin a pomalu se s ní vydám na most. Vnímala jsem pohyby jejího těla a doslova jsem je kopírovala. Cítila jsem pod tlapkami vrzající prkna, ale Merlin vedla dobře a magie, kterou mě držela, mě lehce uklidňovala... a tak jsem poprvé v životě překonala tenhle hrůzostrašný a deštěm kluzký most.

→ Temný les

← Doupě ztracených duší

Zalítla jsem pod hladinu a zoufale se snažila máchat tlapkami na všechny strany. Vzduch. To byla zoufalá myšlenka, když mi hlava sjela pod hladinu. Jenže kde bylo nahoře a kde dole? Bez zraku to bylo snad ještě horší...
Díky bohům jsem však náhle ucítila pomoc od Merlin s Akrosem a má hlava vykoukla nad hladinu a postupně mi pomohli z vody. Vyplivnu slanou vodu z tlamy a celá se oklepu a mírně roztřesu ze zážitku, který jsem právě zažila. A v tom jsem ucítila takové zvláštní... pouto. Neviděla jsem to a už už jsem se chtěla děsit. Uši stažené k hlavě... když v tom promluvila Merlin. Pohlédnu směrem k ní. Aby mě neodnesla voda... Nejistě se ošiju a kývnu. Přitisknu se zpět k jejímu boku a opatrně se snažím našlapovat a přitom s Merlin držet krok.
Ze zatopené oblasti jsme se konečně vyškrábali na podmáčenou půdu a podle vůně všude kolem, se jednalo o les. Pachy živočichů díky dešti cítit nebyly, ale vůně lesa po dešti byla nezaměnitelná... teda po dešti.. kožich mi stále smáčela voda, kterou jsem už ani nevnímala, jak moc promočená jsem byla.

→ Les u Mostu

top se a nech zachránit - 2b
Pokus se plavat - 1b

(13)

Pozorně jsem poslouchala její odpověď a snažila jsem se to narvat do své hlavy. "Jak se tyto magie dají získat? Nebo ta speciální? Jaké jsou speciální magie?" zeptám se ze zvědavosti.
Byla jsem v klidu. Venku jsem slyšela déšť a ten zvuk? Měla jsem ho moc ráda, jenže... napětí v úkrytu trochu zhoustlo. Zaměřím svůj slepý pohled na místo, odkud jsem cítila Merlin a pak Akrose. Co se dělo? To už se však Merlin ozvala. Postavím se opatrně na nohy a natisknu se na bok Merlin, abych jí cítila a mohla tak vedle ní jít. Neodmlouvala jsem. Měla pravdu, pršelo dlouho a teď? Teď byla všude slyšet voda. Jenže ne dešťová voda, ale ta podešťová. Ta, která dokázala vzít a unést vše možné.
Pomalu vyjdu z úkrytu ven a i když jsem se snažila držet Merlin... noha mi podklouzla a já s polekaným vyjeknutím skončila ve vodě...

→ Tajné ostrovy

(12)
← Tajné ostrovy

Když jsme se přiblížili k úkrytu, natisknu se bokem na Merlin, abych do něčeho nevrazila. Bedlivě jsem poslouchala její slova a snažila se si to uložit do hlavy. Když jsme vešly, zamávala jsem nadšeně ocasem, když mi Merlin skrze magii ukázala, jak to tu vypadá a do toho mi popisovala, jaký je který živočich. "Wow! Je to nádherné!" zašeptám obdivně a když nás vyzve, abychom si odpočinuly, pomalu se svezu na zem a lehnu si.
Pohlédnu směrem, kde by měla být hlava Merlin. "Já.... uhm. Existuje na těchto ostrovech nějaká magie, která... by mi pomohla vidět? Jinak než že mi pomocí té své budeš ukazovat okolí? Já... hrozně ráda bych občas viděla svět kolem sebe." řeknu tiše a na tváři se mi mihne naděje a zároveň smutek z toho, že jsem o toto vše vlastně ochuzena.

Hranice a vzhled - Aira

Silný vlk – Ačkoliv se to zdá zvláštní, tahle slepá vlčice měla a má predispozice být „silná“. Není nejsilnější, ale rozhodně nepatří mezi slabé vlky. Sice přišla o zrak a síly v pravém slova smyslu moc nepobrala, zato leckoho může překvapit svou vytrvalostí a obratností. Tyto dvě vlastnosti ji navíc pomáhají přežít s jejím handicapem, kterým je její zrak. Další její dominantou je schopnost lovu, protože když nevidíte, musíte to jednoduše vynahradit něčím jiným. Schopností překvapit, obelstít a být nenápadná.
• Síla – 2/30
• Vytrvalost – 4/80
• Rychlost – 2/45
• Obratnost – 3/75
• Schopnost lovu – 4/80

Vzhled - 8) Hubená vlčice

Poslouchala jsem slova těch dvou a vypouštěla je opět ze své hlavy. Protože proč by za neměl být někdo rád, že? Ona je přeci skvělá dcera nebo vnučka nebo cokoliv! Navíc mě v tuto chvíli mnohem víc zajímala ta slaná voda, takže jsem čekala na odpověď, k čemu vlastně je. "Takže někteří živočichové mají takhle slanou vodu rádi? To nikdy neochutnali normální vodu? Nebo je snad pro ně normální voda jedovatá?" řeknu nahlas své myšlenky. Když nám tahle voda totiž nechutnala a přinášela větší žízeň, tak pro živočichy v této slané vodě musela být naše voda přeci taky nějak nepříjemná! Rozhodně to byla záhada, na kterou jsem chtěla znát odpověď. Už takhle bylo těžké si představit, že někomu takováhle voda vyhovuje...
A s těmito myšlenkami jsem poskakovala vedle Merlin směrem do jejího doupěte.

→ Doupě ztracených duší

Zamrkám svýma slepýma očkama na Akrose, když se mi snaží vysvětlit něco o představách. Možná nebylo dobré si věci idealizovat a představovat, ale cožpak mi zbývalo něco jiného? Mírně naklopím nechápavě hlavu na stranu a snažím se usilovně si něco z jeho slov vzít. Třeba mi to ale dojde později.
Merlin byla mé žádosti vstřícnější a tak se otočím za jejím hlasem a zářivě se usměji. Na její slova, abych se nelekla, radostně přikývnu. A pak? Pak jsem poprvé v životě něco viděla. Na tváři se mi mihne údiv a nakonec absolutní nadšení. "Wooow! To moře je krásné... a vy jste taky krásní!" zvesela poskočím. Jak by pro mě nemohli být krásní? Byli to první vlci, které jsem ve svém životě doopravdy viděla!
Nakonec pak okusím tu mořskou vodu, před kterou mě varovali a byla... skutečně ošklivá. S lehce vyplazeným jazykem lehce prskám kolem. "Slaná..." zopakuju nakonec po nich, po jejich poučce a znovu se oklepu. Alespoň jsem věděla, že podobně divně vonící vodu pít jednoduše nemám. Do dnešního dne jsem slanou vodu neznala, takže jsem byla ráda, že se jí díky tomuhle mám spíše vyhýbat. Hlavně když mám žízeň. "K čemu je tedy tahle slaná voda dobrá?" zeptám se nakonec zvědavě a pohlédnu na ně. Díky svému dovádění jsem neslyšela debatu mezi nimi.

← Les u Mostu

Máma se nakonec také najedla, což si vysloužilo mé nadšené zavrtění ocasem. A když jsme se rozešli k tomu úkrytu, o kterém mluvila, padla na mě únava, což se projevilo občasným zívnutím. Na otázku ale, jestli chci nést, jen zavrtím hlavou. Chtěla jsem ťapkat po svých. Přeci mě nemůže někdo nosit celý můj život!
A tak jsem si to vykračovala a jemně jsem se otírala o nohu Merlin, abych držela směr a poslouchala vysvětlení významu magie a moře. "Wow... magie musí být něco... silného. Říkala jsi, že dáváš do mysli obrazy... dokázala bys mi do mysli vložit obraz sebe a táty? Já... chtěla bych vás vidět... a moře!" řeknu a při ťapkání pohlédnu někam do výšky, kde snad mohla být hlava Merlin. Vážně jsem je chtěla vidět a pokud to uměla... oh jak bych byla šťastná něco konečně vidět a nemít to jenom v představách! Třeba to moře... jak mohlo vypadat takové množství vody?
Když se mé tlapky smočí, skloním lehce hlavu k vodě a začichám. Ta voda voněla... divně. Nejistě ji ochutnám a pak poskočím s jazykem lehce vystrčeným "Blééé." zkonstatuji a oklepu se. Ta voda rozhodně dobře nechutnala. Měli pravdu.

Normálně bych chování mé náhradní mamky asi neřešila, ale... nepřišlo mi to správné a měla jsem potřebu se někoho zeptat... a Akros byl nejblíže. Navíc jsem měla vnitřní pocit, že kdybych se zeptala Merlin, možná by si ublížila znovu. A to já opravdu nechtěla.
Když mi to Akros vysvětlí, lehce stáhnu uši k hlavě. Nebylo to správné. Pohlédnu směrem, kam zmizel pach Merlin a pak zpět na vlka, o kterého jsem se lehce opírala, abych věděla, kde je. Když pak začne mluvit o partnerství, opět napřímím uši a hltám jeho slova a hlavně význam. "Hmf" zamumlám něco ve stylu souhlasu a porozumění.
To už se však vrátí Merlin. Slyšela jsem její kroky a pak jsem ucítila krev laně, kterou dotáhla. Pustím se do jídla i do vody, kterou vyvolá. Vlastně jsem netušila, kde se ta voda vzala, ale byla lahodná. Nakonec se jí snažím přesvědčit, aby si také dala něco k snědku a pak s nastraženýma ouškama poslouchám rozhovor Merlin i Akrose. Když se zmíní o magii, prudce narovnám hlavu a nakloním ji na stranu. "Co je to magie?" zeptám se s obdivem, protože podle slov mámy to bylo něco na obranu. Něco silného. Budu taky někdy tak silná?
Nakonec se debata stočí k úkrytu. To slovo jsem znala. Dlouze zívnu na znamení, že schovat se v úkrytu a odpočinout si, není vůbec špatný nápad. Opatrně a lehce vrávoravě doťapkám k místu, kde jsem cítila Merlin a lehce se otřu o její nohu, vedle které pak také kráčím. Vždy tak, abych se o ni lehce otřela a držela tak správný směr. "Co je to moře?" zeptám se po chvíli.

→ Tajné ostrovy