Příspěvky uživatele

← Temný les

Dál jsem mlčela, ale když mě konečně pustila na zem, byla jsem očividně šťastná, že zas můžu ťapkat sama. Při svém poskočení lehce vrazím do Akrose, na kterého otočím následně hlavičku a mírně se usměji. Bylo dobře, že šel s námi.
Když pak Merlin promluví, otočím hlavu směrem k ní a naklopím hlavu na stranu. Její úsměv jsem sice neviděla, ale... nějak jsem ho cítila. Slyšela jsem ho z jejích slov a přesto... přesto z ní šla zároveň cítit bolest. Možná proto na její slova pouze nejistě kývnu a když odejde, podívám se nejistě směrem k Akrosovi, kterému jsem se lehce opírala o nohu, abych věděla, kde přesně je. "Já... nemyslím si, že je v pořádku... o pocitech se přeci má mluvit ne? To zranení... udělala si to ona?" řeknu směrem k němu nejistě. Bez očí se tohle všechno chápalo možná hůře než s očima. Nebo ne?
Po nějaké dobře se vrátila s úlovkem a ještě nám poskytla vodu. Hladově se pustím do masa a i vody vypiji tak, že se mé bříško viditelně trochu nafouklo z přeplnění. Klesnu do lehu a blaženě zamlaskám. Pak pohlédnu směrem, kde jsem cítila pach Merlin. "Děkuji. Také by ses měla posilnit, mami." usměji se a zamrkám slepýma očkama.

Zastříhala jsem ouškama. Něco se stalo. Cítila jsem, jak ode mě vlčice odešla a pak? Pak jsem cítila vodu. Nejistě se pomalu zvednu na packy a slepýma očkama zmateně koukám kolem sebe. Přesněji řečeno do míst, odkud jsem cítila slabý pach vlčice a vodu. Co se stalo? Co se dělo?
Když konečně přišla zpět, cítila jsem... krev. Zmateně se na vlčici podívám a pak sklopím hlavu a začenichám. "Zranila ses..." řeknu nejistě a pak už jenom cítím, jak mě vezme do tlamy, aby mě přenesla přes most. Byla jsem stále malá a lehká, podvyživená. Nejistě sklopím oči a slepýma očkama se snažím koukat kolem sebe na tu změť divných šmouh, jedinou věc, kterou mé oči dokázaly vidět.
Cítila jsem vítr, pomalý krok Merlin a vrzání provazů a dřeva. To byl pravděpodobně ten most o kterém Merlin mluvila. Rozhodně zněl... nebezpečně. Když mě konečně pustí na pevnou zem, našlapuji zprvu nejistě. Když pak zjistím, že jsem skutečně zpět na pevné půdě, oklepu se a hravě poskočím.

→ Les u Mostu (přes Most)

Usměji se na Merlin a pak hltám její slova a vysvětlení na vše, čemu jsem nerozuměla. I přes můj slepý pohled byl vidět velmi zamyšlený výraz, jak jsem se snažila vše pochytit a uložit ve své stále drobné hlavince. "Namarey... to zní krásně... A sluníčko a písek taky." řeknu skoro zasněně a bylo vidět, že jsem se uvrhla do představ, jak to musí vypadat. Písek jsem znala, ale jen takový jemňoučký, který se odplavoval z pískovců, které se v našem borovicovém lese vyskytovaly.
Pak jsem přijala to, že klidně budou máma a táta. Když však zmíním sourozence, Merlin se omluví skoro jako kdyby za to mohla ona. "Budou mi chybět." šeptnu ale to už zastříhám ušima. Merlin začala hned na to vysvětlovat, co je její kamarád zač a já natočila hlavinku směrem k neznámému mnohem slabšímu pachu a když cítím očuchávání malého tvorečka, zvesela se usměji a zamávám ocasem. O to větší nadšení bylo, když jsem cítila, jak se mi tvoreček, tedy Escanor, uvelebil na zádech. Zamávám vesele ocasem. "Hezky hřeješ Escanore." povím kamsi k němu a pak se lehce zahihňám.
Pak se ale něco stane. Merlin ztuhla. Sice to vypadalo, že se snaží nedat moc najevo, ale já? Díky neznatelnému cuknutí srsti nebo tak, jsem dokázala odvodit, že ji něco trápí a tak se k ní přitulím o něco blíž. "Kdo je Zohar? Co je to partnerství?" zamrkám a podívám se směrem k Merlin.
Podívám se pak hned na Akrose, který se zvednul a olíznul mě. Pohlédnu kamsi nahoru směrem snad k němu. "Tak jo, vážně bych se najedla a napila." usměji se a pak pomalu a opatrně vstanu, abych náhodou Escanora ze sebe nevyklopila.

Pohlédnu na oba slepýma očkama, protože Merlin se teď přitulila k nám také. Okemžitě se k ní přitisknu a stejně jako předtím Akrosovi, zabořím jí čumák do srsti, abych si zapamatovala její pach. "Taky hezky voníš." zavrtím lehce ocasem. Pak pohlédnu na Akrose, který se přidal k tomu příběhu Merlin. Že mě nikdo hledat nebude. "Možná, ale to stejně přeci nikdo neví ne? Ani vy. Když jsem... jinde. Protože vím, že na žádném ostrově jsem předtím nebyla. Co je to vlastně ostrov?" ano, to slovo jsem neznala, nikdy jsem ho neslyšela, takže jsem předpokládala, že jsem se skutečně ocitla jinde než doma.
"Namarey? Poušť? Co je to poušť?" další slovo, které jsem neznala. Neuměla jsem si pod tím představit, co by to mohlo být.
Pak ale začali mluvit o tom, že budou rodiče pro mě na těhlech ostrovech. Kdybych byla starší, kdyby se ke mně někdy rodiče více měli, možná bych tohle odmítla, ale... takhle? Byla jsem vlče, sice 7 měsíční, ale které toho moc nepoznalo a rodičovské lásky zrovna tak. Sourozenci mi chyběli. Ti byli skvělí. Podívám se slepýma očima nejdříve směrem k jednomu a druhému. Díky očkům jsem možná nekoukala přímo na jejich hlavu, ale i tak muselo být jasné, že se na ně hledět snažím. "Máma a táta? Tak jo." usměji se a párkrát opět zaplácám ocasem o zem. Pak ale trochu posmutním a lehce sklopím uši. "Chybí... chybí mi mí sourozenci. Hrát si s nimi byla... sranda." šeptnu smutně.
Při zmínce, že musím mít hlad, se mi v odpověď ozve žaludek. Pomalu kývnu. "Mám hlad... a žízeň. Velkou žízeň." řeknu nejistě a pohlédnu směrem, kde byla Merlin. Při zmínce, že slovo hlad by se mělo zakázat se na něj otočím a trochu se zakřením. "To bys pak ale nemohl poprosit někoho o jídlo ne? Nějak mu oznámit, že ho potřebuješ." řeknu vědoucně. Hlavinka se mi otočí zpět k Merlin. "Co je to vlastně most?" další slovo, které jsem neznala. To tu mluvili jiným jazykem? Ne, to bych jim přeci nerozuměla. Tak co byla všechna ta slova, která používala a já je neznala?

Když mi ta vlčice, alespoň podle pachu a hlasu oznámí, že jsem tu sama, sklopím lehce uši a zmateně se rozhlédnu. Ano, bylo mi divné, že jsem tu nikde necítila svůj rodný les a pach své smečky. Do téhle doby jsem si to možná nepřipouštěla, ale měla pravdu, co když... co když otce znovu už neuvidím? Ani matku? Ani své sourozence? Se sklopenýma ušima pohlédnu zpět směrem k té vlčici. Pak vyřkla ta slova. Pach mého otce tu nebyl, to jsem věděla, ale to další? Začnu prudce vrtět hlavinkou. "Ne...ne... to není pravda. Šel lovit, ale... mám pocit, že to bylo jinde. Ten les... voněl jinak. Byl plný borovic, vysoké trávy a borůvčí! Byl tam i pach mé smečky... byli jsme kus za hranicemi smečky. Měla jsem čekat, až něco uloví. Ale... celý den se neukázal a já pak usnula a... a vzbudila se až tady. To přeci neznamená, že mě tam nechal naschvál!" řeknu zoufale se sklopenýma ušima. Nevěřila jsem jí. "Určitě musí být teď s celou rodinou strachy bez sebe." šeptnu zoufale.
Byla jsem zkroušené klubíčko do chvíle, než si ke mně lehne ten vlk. Cítila jsem jeho teplo a to teplo vyhnalo z hlavy všechny obavy. Bylo sice teplo, ale... on tak hezky hřál. Přitulím se k němu a jemně mu očichám srst. Přitom se nechám od obou olíznout. "Hezky voníš." řeknu s hlavinkou naklopenou k Akrosovi, jak ho představila ta vlčice, Merlin.
Když pak zmíní smečku, naklopím hlavu na stranu. "Patříte také do nějaké smečky?" zeptám se a zkroušení se změní na veselost. Ano, byla jsem vlče a byť asi nikdy nepřijmu fakt, že mě tam otec nechal, byla jsem na druhou stranu dost mladá, abych zapomněla všechny útrapy včetně divného přesunu z borovicového lesa do tohohle temného zákoutí.

Choulila jsem se ke stromu a vyčkávala. Občas jsem tiše zavolala, když jsem měla pocit, že jsem zaslechla nějaké zašustění. Jinak? Jinak tu bylo ticho. Hrobové ticho. Copak jsem umřela? Zavřu očka a hlavu si položím na packy a čumák zabořím do své vlastní srsti. Jenže pak... zaslechla jsem kroky. Vztyčím ouška a pak je zase sklopím. Nechávala jsem radši oči zavřené, ale... pak promluvily dva hlasy. Pomalu napřímím uši a pomalu pozvednu hlavu. Už jenom když na ty dva zamžourám, muselo jim být jasné, že je více méně nevidím i kdybych chtěla.
Cítila jsem však jejich pachy. Lehce zavětřím a lehce zastřihám ouškem. Díky tomu, že jsem se tak narodila, dokázala jsem už díky směru vzduchu a síle pachu odhadnout, kde stojí. A pak? Jsem je částečně uviděla. Hnědý a černý flek ztrácející se na temném pozadí. "Vy nejste táta... kdo jste?" zeptám se a na tváři se mi rozehraje šťastný úsměv. Ano, byla jsem ráda za společnost. Konečně tu samotu něco protnulo a já? Má mysl se odebrala někam pryč od myšlenky na to, že cizím vlkům nemám věřit a že jsem měla počkat na otce. Co když je pro mě poslal? "Máte mě najít? Jsem Aira." vyhrknu a mé slepé oči míří někam jejich směrem a ocas se odlepí od tělíčka aby párkrát přátelsky zaplácal o zem.

← Borový rodný les, neznámo kde

Poslední, co jsem si pamatovala byla tichá noc a vůně borovicové pryskyřice. Čekala jsem na otce a... když jsem náhle otevřela svá slepá očka... vše bylo... divné. Pach se změnil. Už to tu nevonělo borovicemi, borůvčím a tak. Navíc tu bylo divné, skoro až mrazivé ticho. Svět byl kolem mne... temný a přesto podle světla, které jsem vnímala se chýlil večer. To jsem prospala celý den? Kde byl táta? Kde to jsem?
Pomalu se zvednu na roztřesené tlapky. Žízeň. Měla jsem žízeň a hlad. "Tati?" zavolám tiše a svýma v podstatě slepýma očkama se rozhlédnu kolem sebe. Lehce sklopím uši a pomalu se se rozejdu v malém kroužku od místa, kde jsem se probudila. Šla jsem naučeným opatrným krokem a o stromy se tak maximálně lehce otřela, než abych do ně narazila. Nakonec se k jednomu širšímu přitisknu a lehnu si k jeho kořenům se staženými oušky. I tráva tu byla jiná. "Tati?" zkusím ještě jednou tiše zavolat a stáhnu ocas těsně k tělu. Ležela jsem tam u stromu, vyděšená změnou pachů i směsicí barev ve svém okolí. Stočená do klubíčka se staženýma ouškama k hlavě a zoufale jsem vyčkávala. Nic jiného mi nezbylo. Tohle místo jsem neznala. Pamatovala jsem si cestu, kterou jsem šla s otcem a tyhle stromy? Byly jinak. Byly jiné...