Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Najdi úkryt 5/5 (3b)

Zdálo se nám to jako nekonečné tahání. Ale bylo to potřebné a my jsme rozhodně nehodlali ukazovat slabost jako třeba Amon. Ah, už zase? Ne! Zavrtěli jsme hlavou, čímž, jsme možná i způsobili, že se ta potvora vysmekla z tlamky naší setry. Ale možná si toho ani nevšimla, že to jednou bylo způsobeno naším trhnutím hlavou. Tak či tak, neřešili jsme to. Občas jsme i my zakopli o kámen nebo nějakou rostlinu trčící ze země se silným stonkem.
A jaké bylo naše rozradostnění, když matka konečně zavelela, že máme úkryt. Krátce před tím už se ozvala totiž sestra a jako by nám mluvila z duše! Už jsme toho vážně měli dost. A tohle byla úleva. Zatáhli jsme hlodavce do jeskyně. "Konečně." Bylo tady i sucho. Tedy alespoň v rámci možností. Samozřejmě že vzduch byl nasycen vodou a tak se zdálo, že je mokro všude, ale to bylo jen zdání. Zem nebyla tak mokrá, jak by jeden očekával.
Matka jim sundala pláštěnky a osušila je do sucha a tepla. "Díky, mami." Řekli jsme a potom jsme se podívali po ostatních.
Lilith "Máš tady krev," zazubili jsme se na ni a přišli k ní, abychom ji začali olizovat její náprsenku. "Měla bys být čistá," poznamenali jsme, ačkoli jsme jí nic nevyčítali. Vůbec ni. Prostě jsme jen konstatovali. A taky nás bavilo slízávat z ní tu rudou tekutinu. Možná byla už suchá, jak ji matka vysoušela kožich, ale to nám nevadilo. Jazyk ji chloupky opět navlhčil.
Mezi tím, co jsme ji takto čistili, ona si usnula. Uchechtli jsme se tomu a lehli jsme si vedle ní.

Zubří pláň →

Najdi úkryt 4/5

A tak jsme se tahali s kapybarou a ani moc nepřemýšleli nebo ano? No, každopádně jsme teď nemluvili tolik nahlas, jako před lovem, ale to dávalo smysl, protože jsme potřebovali energii a veškeré soustředění jsme směřovali na tahání úlovku. Povídat si v tuto chvíli by bylo dost složité a vrátili bychom se do dob, kdy jsme jen mumlali, protože s plnou tlamou se zkrátka špatně mluví, že jo.
Pláň se brzy začala měnit v pohoří. Začali jsme stoupat do tesáků. Matka zvolila mírnou pěšinu a tak jsme neměli převýšení tak ostré. Pravdou bylo, že už bychom taky ocenili nějaký úkryt, kam bychom se mohli schovat. A lehnout si a odpočinout si. Přeci jenom, jsme už dlouho byli v pohybu. Muselo to být už několik hodin. Snažili jsme se skenovat okolí a terén, co kdyby jsme třeba narazili na nějakou skrýš? Nebo na někoho. Neremcali jsme i když náklad byl těžší a těžší. Necekli jsme a ani nijak nenaznačili, že jsme unavení. Museli jsme na tom být ale stejně, jako zbytek rodiny. A rozhodně jsme byli tým. Skvělý tým. Až na Amona, co furt klimbal a pak ještě remcal. Ale nechtěli jsme o něm přemýšlet. Měl jsme přece ostatní skvělé sourozence, nač se trápit jedním.

Ulov něco do zásoby 3/3
Najdi úkryt 3/5

Samozřejmě, že jsme naslouchali všem slovům, i když jsme třeba na některé reagovali méně a na jiné více. Ale důvodem, proč ještě nejsme alfy, tak na tom nám zase tak v tuto chvíli nezáleželo. Stačilo nám vědomí, že jsme výjimeční a to stačilo. A že jednou budeme alfy, to už byl takový bonus. Nicméně jsme slyšeli i důvody kdy se tak stane a kdo další bude alfou nebo na to mít nárok.
"Přesně, jak jsme řekli. Nezáleží na tom, kolik nás jako alf bude, ale možná že čím více tím lépe." Zatím nám nedocházely problémy nebo výhody v širším měřítku. Ale jednoduše nám nevadilo, množství.
Ovšem pochvala a pobídka, že můžeme otci navrhnout naši úpravu, to se nám líbilo a tak jsme zavrtěli ocasem a věnovali matce zářivý úsměv, že by se za něj ani Lilith nemusela stydět, kdyby takový udělala a že uměla udělat úsměv ještě důraznější, než jaký jsme udělali my. "To navrhnu." Scar pokud nebude mít potomky, jeho rod asi zanikne. "Tak to by si asi ty potomky měl zařídit." Jen jsme to konstatovali. Nebylo to vyřčeno ani jako další produkt k debatě, zkrátka jen závěr. Možná bychom mu to měli připomenout, až ho zase potkáme. Hej, Scare, pořiď si potomky, ať tvůj rod nevymře. To by bylo pro chaos nemoudré a nemilé. No neznělo to krásně a chytře? Přikývl jsem na to, že budu cítit víc než jen zbytky z pachové stopy co ještě voda neodplavila. Ovšem jestli dokáže voda uzamčít pach v kuličkách, to matka nevěděla. A ani my ne.

Pak začal lov a my jsme se trochu oddělili od matky a sester, ale jen proto, abychom lépe viděli na zvířata před sebou. Když nás konečně zbystřila, byli jsme už tak blízko, že neměli šanci utéci příliš daleko. Kapybara by měla šanci, kdyby zmizela v řece, možná, ale naše matka ji zahnala jiným směrem a druhou chytila pomocí magie. S úžasem jsme sledovali, jak se zvíře vzneslo na ohnivém provazci do vzduchu a jak bylo následně hozeno o zem. Sesty k němu běželi, hned co je k tomu matka vyzvala a my jsme nezůstávali pozadu.
Sledovali jsme, jak sestry zkoumají tvora. Lil zajímalo břicho a Amy zase hlava. My jsme si očichali opálenou nohu a potom jsem se zakousli do stehna. Cítili jsme, jak zvířetem škube život. Cítili jsme tep a asi i narušili nějakou hlavní tepnu protože nás to pěkně postříkalo. Nahodili jsme veselý výraz a znovu se zahryzli do nohy, to už ale máma říkala, abychom se zvířete chopili a táhli ho někam. Když už jsme byli zakousnutí do nohy, tak jsme začali společně se sourozenci tahat.

→ Sněžné tesáky

Zátoka →

Ulov něco do zásoby 2/3
Najdi úkryt 2/5

terorie Sam: Přikývli jsme, "Přesně tak. Voda je tady zdánlivě klidná, jako by si hrála na to, že je klidná, ale přitom, když se do ni dostaneš, cítíš, jak tě někam táhne. A terén je vlnitý takže není bezpečné do vod lézt všude. Možná potřebujeme získat víc zkušeností, abychom se naučili rozpoznat, kudy se dá přes vodu přejít bezpečně. Když ještě neumíme vodu ovládat tak dobře." Tím se také vysvětlovala strategická pozice doupěte. Jak máma tak bratr v tom viděli výhody, které se jim odhalili až následně. "Na tom něco bude. Je to tedy dobré místo, ale musíme mu dobře porozumět, aby nás neuvěznilo." Utopit by se nechtěl. Tedy, oni by se nejspíš asi nakonec neutopili, ale ostatní, by mohli. "Takový úkryt by asi měl mít ještě jeden bezpečný vstup, v případě, že by ten první byl už pod vodou." Rozvíjeli jsme dál teorii o úkrytu a jeho přestavbě či prostě jen se nad tím zamýšleli. "Ale neměl by ten vstup být nápadný. Měl by být jen zevnitř viditelný."
teorie Lilith: Lilith se více úkrytů líbilo, máma tvrdila, že je to nepraktické. "Takže je to více práce s udržením si více úkrytů, ale není to nutně špatně." Zamysleli jsme se, "Takže můžeme mít každý svůj úkryt na různých místech a využívat ty úkryty když je třeba a mezi sebou se o ně starat každý o jeden. Nemuselo by to být tolik práce pro jednoho, ale zároveň by jsme měli po ostrovech úkryty vhodné k schování se při naší práci." To znělo docela geniálně, no ne? "Asi je jedno, kolik alf je, ne? Může nás být i sedm i deset, proč ne." Však byli stejně zvyklí, dělat si co chtějí. "Scar bude mít také vlčata?" Zajímali jsme se. Ale co my jsme o tom mohli vědět, že?
Amygdala se o nás otřela čumáčkem. Tedy dloubla do nás a to nás potěšilo. Rozhodně jsme ji věnovali olíznutí za uchem. "Jsi chytrá a věřím, že budeš dobrý pozorovatel, stejně jako i špeh," jak řekla matka. Tohle povolání znělo, jako něco, k čemu by mohla mít bílá sestra dost prostředků. Byla všímavá a to bylo asi to nejlepší, co špeh mohl mít.
Pak jsme se soustředili na výklad o lovu. "Stopy v blátě jsou snadné, ano, ale také se snadno zničí přílišným množstvím vody. My máme štěsí, tady nějaké jsou asi jsou tady ne dlouho." Snažili jsme se to pochopit. Do jedné z malých stop jsme vrazili čumák a nasály pach. "Něco cítím," kromě vody a mokré hlíny. A taky jsme vrazili čumák do otisku máminy tlapy, aby jsme si to ověřili. "Cítím tě, mami!" Zazubili jsme se. No ano, pach tam musela nechat, když ten otisk vytvořila sotva před pár sekundami. "Myslíš, že by voda dokázala uvěznit pach v kuličce vody?" Zajímalo nás to.
Být ztiha, to byla další věc. Soustředili jsme se tedy na hlodavce, kteří se pak objevili o kus dál před námi u řeky. Měli jsme kopírovat matku. A tak jsme se toho ujali. Nyní jsme prostě zmlkli a sledovali, co se dělo. Dívejte se na to zvíře. Co dělá. Natáčí uši k nám, ale nesetrvává na nás, to znamená, že nás neslyší? To je dobré. Pohybujte se pomalu.
Al se trochu přesunul do strany, aby na ty tvory viděl, ale pořád zůstával v trávě, maskovaný. Tiše, sledujte je.

Ulov něco do zásoby 1/3
Najdi úkryt 1/5

Poslouchali jsme slova matky a vlastně to, co říkala, bylo zajímavé a chytré. Takže všechno, co se zdá být špatné, je vlastně dobré? Tím, že nám voda zatopila úkryt, je prostor pro to ho zvětšiš a upravit? Zajímavé. Já bych stejně ale obsadil něčí bezpečný. Ale to neznamená, že tenhle bezpečný není. Taková potopa, kolikrát může přijít? Třeba už nikdy nepřijde další. A nebo jo. Zastříhali jsme uchem. "Pak se otce zeptáme, jaký má náš rod význam. Ale je hezké nějaký mít." Jo, alespoň jsme nebyli jediní, kdo byl významný. "Jsme významní a tak je jen dobře, že to je znát." A rod tomu přeci musel něco dodat, ne? "Ale musíme být opatrní, komu ho sdělujeme. Některé uši nejsou hodny toho, jej slyšet." Pro takové tu byly naše hry a intriky, že jo? Byli jsme taky chytří, ne, že ne.
"Strategický cíl? Nikdo by nečekal, že tam je úkryt?" Pravda, ono se k němu asi bez plavání dostat nedalo, nebo? "Tak na zajíce. Snad nebudou zalezlí..." nebudou, byli by asi hloupí, kdyby se teď krčili v dírách v zemi. Vody byly teď divoké a tak jsme si z toho vzali poučení: "Když jsou vody divoké, nedá se v nich bezpečně lovit." Tedy normálně určitě není radno lovit v rozbouřené řece, že. A v kalužích ryby beztak nebyly.
Zavrtěli jsme ocasem. "ó ano, dáme si ten med pak." Pohlédli jsme na sourozence, jestli si taky nebudou chtít dát ten med. Samozřejmě pak, až bude všude bezpečno.
Brácha si šel taky hodit plaváro, zavrtěli jsme na něj ocasem. "Skvělé, brácho! do toho." Povzbuzovali jsme ho. Na břeh se dostal taky, takže všechno bylo cajk. "Já to viděl, bylo to super."
A pak máma zavelela že jdeme a tak jsme vyrazili. "Jak na toho zajíce půjdeme? Jak se loví?" Zajímali jsme se.

→ Zubří

Tesáky (přes Zubří) →

× Projdi se po zatopeném území (1b)
× Pokus se plavat (1b)
× Dej vědět své Alfě o momentální situaci (2b)

Lilith, Amygdala, Astaroth, Cain, ostatní

Už když jsme sestoupili z hor a kráčeli po pláni, mohlo nám dojít, že něco nebude v pořádku. Vlastně nám to i docházelo a slyšeli jsme to z mnoha stran, oh ano, takové sýčkování proroctví, remcání, ale i zajímavá slova. Uvažovali jsme, zda lze magií vody zastavit déšť jak se na to ptali někteří sourozenci. Otec nám však řekl, že déšť takových rozměrů, jako byl tenhle, zastavit pomocí magie vody spíš nejde, protože by se mohlo stát něco jiného. Ale co? Máma zase povídala, že se můžeme zkusit osušit pomocí odsunutím vody. Odsunutím vody? Z kožichu? Ale když pořád prší, není to zbytečné? Možná by jen stačilo, aby ta voda nebyla studená? Pak by nám nebyla zima. A nebo jsme se tomu mohli i nadále pokoušet vzdorovat tím, že bychom ji z kožichu vytlačovali. Jenomže jak dlouho by jsme to dokázali vydržet? Nejlepší bude si najít nějaké místo, odkud na nás nebude padat voda a potom ji můžeme tlačit pryč. Oh, ano, to je dobré, takhle by to fungovat mohlo.
Lilith zmínila nějaký rituál. Zastříhali jsme ušima: "Rituálem? Myslíš něčím, jako třeba Arénou? Mohli bychom se začít prát a potom..." Udělali jsme pár skoků, přičemž nám tlapky čvachtaly a po každém dopadu od nich odlétla voda a bláto, k sestře, abychom na ni skočili a s úsměvem ji povalili do bláta. Stejně jsme už byli mokří i když ne tak moc, protože jsme měli ty super pláštěnky od naší mamky.
"Takže bude pršet ještě dlouho, protože jsou mraky šedé? Asi máš pravdu, cítím to. Nevím, jak, ale voda bude ještě nějakou dobu padat z oblohy." Zopakovali jsme po naší sestře. A tentokráte promluvil jen jeden z nás. Rosalt. "Jsi dobrá, když sis toho všimla." Řka k ní slova chvály, které ale nebyly jen hrané, i když by se to tak mohlo zdát, jen jsme si uvědomovali, že naše bílá sestra, ačkoliv byla skoro nemluvná, byla skvělý pozorovatel.
No a pak jsme promluvili na Astu, protože to znělo jako zábava, tedy pokud to nebudeme muset dělat v tom dešti. "Úkryt, kde nám nenateče voda je asi lepší než úkryt, kam se schovat nemůžeme. Budeme si hledat nové místo?" Pohlédl na sestru a potom i na rodiče.
Bratr (Cain) chtěl zabrat někomu jinému úkryt. "To také nezní špatně. Určitě takový úkryt bude ověřený a vyzkoušený. Ale co když se ho nebude chtít vzdát? To ho pak budeme muset sníst." Uvažovali jsme nahlas nad bratrovými slovy. "Měli by jsme úkryt i jídlo na ten dlouhý déšť, jak řekla Amygdala." Pravda byla, že bychom tak zabili dvě mouchy jednou ranou. "A nikdo by nám už ten úkryt nechtěl vzít zpátky"
(Alduin) - "Proč tedy máme úkryt tak blízko vody? Taková potopa ještě nebyla?" Zamysleli jsme se nad tím. Protože to by bylo zvláštní, kdyby ano a oni si tam stejně úkryt udělali, že jo? "Budeme lovit něco malého a rychlého? Dá se lovit něco ve vodě?" Zajímali jsme se. "A nebudeme přeci jenom lovit něčí úkryt? A pak sníme domácího?" Olízli jsme si tlamu. Vlastně už jsme měli i hlad. Možná proto jsme měli větší oči a chtěli větší sousto, než jsme vůbec byli schopni ulovit, protože jsme zkrátka jen měli hlad.
Máma nevěděla co je louhovat, ale věděla co je čaj a sladidlo. "To bych moc rád. Musí to být dobré, když se to do toho dává. Nebo je to nějaké zvláštní, jako ty léčivé rostliny?" Zajímali jsme se o sladidlo. Inu, chtěli jsme vědět, proč by to někdo do čaje dával. Máma naše dotazy rozvíjela dál a my jsme se tak dovídali další a další věci a dávali si je do souvislostí. Přikyvovali jsme a dělali si vnitřní poznámky.
Táta to šel pak omrknout a máma nám řekla, že máme počkat. Sledovali jsme bílou sestru, jak se odporoučela někam stranou. Jak nám její kožíšek ve tmě svítil víc než ostatních sourozenců, byla vidět. Rozešli jsme se za ní, ale nedošli jsme až k ní, protože nám hlavou létaly stále všechny ty myšlenky a závěry. Zastavili jsme se u vody, kde jsme do ní zírali. Naslouchali jsme, jak zvuky bublajícího bláta a kroků jiných tvorů či tlapek sourozenců se nesou noční krajinou. Pozorovali jsme, jak se voda dotýká našich tlapek víc a víc. Nejdříve se dotýkala, jenom drápků. Vlnka pohladila jejich špičky, potom je něžně omyla z části. Po nějaké chvilce jsme ucítili chladný dotek vody na prstech předních tlapek. Voda zcela jistě stoupala. Zajímavé bylo, že jsme jen stáli, nehybně, jako kus kamene, ale pak se něco uvolnilo a naše tlapky sklouzly i s uvolněnou půdou do chladivých vody sladkoslaného jezera. nejdříve se nám potopila hlava, leč instinktivně, jsem začali hrabat tlapkami a dělat tempa. Tak jsme se dostali na hladinu. Však on to byl jen okamžik. Moment překvapení, jak se přední část těla sklouznutím dostala pod vodu tím, že zadní část se na ni sesunula. Ale teď už jsme máchali a plavali tempa. Břeh byl skutečně mokrý, kluzký a nestabilní, ale chtěli jsme se dostat zase ne pevninu a tak jsme se pokusili na něj vyškrábat. Museli jsme zabrat a někde jsme hlínu rozrušili drápy, tak že nám nepomohla se dostat nahoru. Voda nás unášela kousek dál, což bylo možná trochu děsivé, ale zároveň i šťastné, protože jsme se dostali na místo, odkud bylo snazší vylézt z vody. Vylezli jsme a otřepali jsme se. Pro jistotu několikrát. A když jsme vytřepali všechno, co vytřepat šlo, pokusili jsme se soustředit na magii vody, aby jsme to, co nešlo, vytlačili z kožíšku pryč. Soustředili jsme se a voda, která byla rozetřená se shlukla do malých kuliček a stekla po chloupcích na zem. Chvíli jsme tam tak stáli a vnímali ten zvláštní pocit. No, jak moc jsme byli úspěšní, jsme neuměli posoudit, ale cítili jsme se o něco lépe. A tak jsme se vrátili o ostatním.
Otec už byl zpátky a všechny, nás zahřál. Bylo to to tak jak říkal. Náš úkryt byl pod vodou, takže se nedal použít. "Je to opravdu taku, musíme si najít něco nového a suchého." Konstatovali jsme. "Amy má také pravdu. Voda ze zátoky ale také stoupá."

× Promluv si s jiným vlkem o momentálním počasí (1b)

Patrně jsme se chystali na odchod. Alespoň dle slov rodičů i dospělých vlčic v daňčím zbarvení. Avšak někteří sourozenci se nechtěli jen tak jednoduše vzdát. A my jsme se jim nedivili. Všechno, co jsme se mohli dozvědět, bylo pro nás fascinující a kouzelné samo o sobě. A tak jsme přecházeli pohledem z jednoho na druhého.
Byli jsme moc vděčni, že nám máma vysvětlila, o co, že se to jedná. Pravda, srnu jsme asi také ještě pořádně neviděli, ale stačilo nám, že nám tyto tvory rodičové někdy a snad brzy ukáží. Zavrtěli jsme ocasem.
Naslouchali jsme slovům hnědé tečkované vlčice. Snažili jsme se vyčíst, co? Zatímco Lilith chtěla, aby se daňčice klaněli naší rodině, Peisia mluvila tak, jako by ony byly naopak vyspělejší než naše rodina. Alastor nakláněl hlavu na stranu a vstřebával informace, vytvářel si závěry a mezi tím vším se ještě dohadoval se svými nehmotnými bratry o tom, jak vlastně ona slova byla myšlena. Samozřejmě jenom uvnitř. A stejně bylo nejspíš pro teď jedno, kdo kde byl vývojově. My jsme byli pořád vlčata a některé věci nám ani tak dobře nedocházely.
Co nás však zaujalo, ukázka na rozloučenou. Havran... není to jeden z bratrů? Nebili jsme si jistí, ale možná to jméno padlo. Sledovali jsme stonek deroucí se nahoru k nebi a červený květ. "Trychtýřek dokáže zahřát. To by mohlo pomoci sestře," řekli jsme, protože jsme si vybavili, jak si prve stěžovala na déšť. Ten, mimochodem, neustával a nyní byli, zřejmě mokří i přes snahu jejich rodičů je udržet v suchu. "Čaj? Horká voda a byliny a občas sladidlo je tedy čaj?" Sumíroval si ta slova. "Mami, co je to louhovat a to je to samé, co horká voda a byliny a sladidlo? A kde vezmeme sladidlo? Co to je?" Vychrlil otázky na rodičovstvo. "Med. Med je to sladidlo?"
Stačilo mu tu květinu vidět a případně si ji očichat. Nepotřeboval se o kytku rvát. Natož se sestrami.
"Na shledanou, dámy dančí, doufám, že se ještě někdy shledáme. Zdáte se býti moudré," alespoň jedna z nich. Snad je evoluce udrží při životě.
Ani nám se to počasí už moc nelíbilo. Sice to byla voda. Sice měla býti naším živlem, ale už ji, pravdu říci, bylo dosti. "Takové počasí nám může vytopit úkryt?" Zeptali jsme se otce, protože to zmínil. "A kde se schováme, jestli náš úkryt je vytopený?" Možná jsme se předbíhali, ale slyšeli a vnímali jsme obavy v otcově hlase.
Jen co byly dančí dámy pryč, pohlédli jsme na matku, která nám dávala školení o hře na hodné vlky. "Takže hrát hodné a milé, znamená získat to co chceme? Hra je dobrá." Pochopili jsme, že i když jsou tedy chaošští vlci tvrďáci, je výhodně to nedávat najevo hned a obzvláště ne tehdy, když jsme něco chtěli získat. Nakonec jsme následovali rodinu k úkrytu.

→ Tichá Zátoka (přes Zubří pláň)

(Září)
Jméno vlka: Alastor Gorthaur
Počet postů: 5
Postavení: Sigma
Povýšení: xxx
Aktivita pro smečku: xxx
Krátké shrnutí (i rychlohry): Na Vyhlídce komunikoval s členy chaosu a učil se nějaké rostlinky užitečné pro použití. Pak jeho máma na chvíli odešla a vrátila se zřízená, na pokyn Scara jí začal pomáhat.
Bobříci: Zachránce - pomáhal mámě s plazivcem (1% do vytrvalosti)

Peisia, Tundra, rodiče

Ten Wu byl ale vážně divný vlk. Ale to my jsme asi byli taky. Obzvláště, když nás otec nazval problémem, ale naštěstí to matka opravila a tak jsme zůstali už v klidu a zajímali se o všemožné věci, co ten cestovatel nabízel. Vybrali jsme si samozřejmě magie a ani jsme netušili, že si je můžeme zaopatřit. Někdo musel tahat za neviditelné nitky, či? No, tak či tak sosali jsme jakési divné mrňavé tlapky. Nejsou to náhodou vlčecí tlapičky? Oh, nesmrděly jako vlk. V tom nás vyrušil hlas nějaké vlčice. Otočili jsme se na ni. "To my nevíme, ale určitě ne tak jako po té Křečce," sice ji neochutnal, ale máma mu přeci vysvětlila, že z ní bolí břicho, že křeč v břiše je něco, co jeden, ani tři, nechtějí.
A tahle hnědá vysokonohá vlčice s puntíky v srsti tady nebyla jediná taková. Kousek dál byla další. Všimli jsme si, že mají krátký ocas a opravdu zajímavý vzhled. Otec reagoval na otázky téhle a pak poukázal na tu druhou, zda je to rodina. Byly si podobné, tak tedy asi tomu tak mohlo být. Bratr se už ptal na jméno. Takže jsme se neopakovali. Ovšem nás zaujala magie, že prý zemi ovládá, to jsme chtěli vidět.
Druhá vlčice s puntíky se představila jako Tundra. "Tundra?" Znělo nám to zvláštně, ale nemohli jsme tvrdit, že by se nám to nezamlouvalo. Bylo to docela úderné jméno. "Daňci?" Vlastně ještě nic moc neviděli, kromě toho, co jim donesli rodiče do úkrytu, že jo. Otočili jsme se zvědavě na rodiče. "Je to tak? Vypadají jako daňci? Ukážete nám je?" Pak se bavili dál a my jsme se dozvěděli, že jedna, Tundra, v žádné smečce není a druhá, Peisia, zase ano. Koukali jsme na borovici, jak si razí cestu z půdy. Jak se kroutí a najednou byl strom tak vysoký a chránil je před kroupami. "Ó, to je úžasné! Taky to budu jednou umět?" užasle reagovali, ať už na někoho nebo to jen řka do éteru sobě samým.

Rokle (přes Nejvyšší a Červenou) →

To, o čem se rodiče bavili, jsme poslouchali sice, ale nijak na to nereagovali. Ovšem, museli jsme uznat, že jméno Zeiss zní skvěle. Pohlédli jsme na otce když oznámil, že si zařádili se starší dcerou a naší sestrou Artume. Naslouchali jsme i matčiným slovům. Když už zabít, tak dorazit a odtáhnout pryč. Špehoval nás ten vlk, protože sledoval otce a sestru? To kvůli nim se ve vzduchu objevil vlčí pták?
Matka nás ujistila, že nejsme problém. To nás utěšilo. A tak jsme zavrtěli ocasem. Nakonec ona pára byla docela zajímavá. Ale jak jsme to dokázali? Hrálo v tom i to rozzlobení? Možná. Máma řekla, že se musíme soustředit.
Průchod portálem, jsme už brali jako samozřejmost. Tedy než jsme se k němu přiblížili, opět jsme si ho prohlíželi. Byl to hezký úkaz. Ale už jsme nezaváhali a prošli jím, jako by nic.
No ano, někteří sourozenci byli zvláštní, ale co je normální a co zvláštní, že?
"Lekce magie v teple, to bereme. Potom lekce lovu, ano. A potom," No to už jsme se blížili k vlku z vozíčkem. Musel to být ten Wu o kterém mluvili jak matka tak ten vlk na vyhlídce.

// Před nákupem nutno provést převod potom:
Alastor | kšm: 55 | rubíny: 20 (hodnota 200) | mince: 20 (hodnota 800) = 1055 kšm
NÁKUP
• 4. slot - 100 KŠM
• element země -180 Kšm
• element oheň -180 Kšm
• element vzduch -180 Kšm
-540
• do VODY:
2. level - 50 KŠM
3. level - 60 KŠM
4. level - 70 KŠM
-180
• do OHNĚ:
2. level - 50 KŠM
3. level - 60 KŠM
4. level - 70 KŠM
-180
• Chladivá náplast
-50
• Magický herbář - za naučení se rostlinky

Cena nákupu: 1050 KŠM

Zaplatím:
50 KŠM
20 RUBÍNŮ
20 MINCÍ

zůstatek na účtu Alastora po nákupu: | kšm: 5 | rubíny: 0 | mince: 0

Chladivá náplast už byla vykoupená Allavanté, nebudu ji tedy do nákupu počítat.
Schváleno

Na Vyhlídce (přes Severní Hory, Ostříž) →

Rodiče si povídali o budoucích jménech. Ale tomu jsme zase až tolik pozornosti nevěnovali. Jednak to neznělo zajímavě a pak, netýkalo se nás to, to sestry a bratři byli zajímavější pro tentokrát. Alespoň nám cesta uběhne rychleji, když se taky zabavíme. Podívali jsme se na sestru Astaroth: "Trrravič bude zajímavé povolání," Mrkli jsme na ni a ohlédli se, jestli jsme všichni. Začínali jsme si všímat, že náš bratr Amon, pořád je mimo. Pořád spí nebo se neúčastní. Alespoň, že Cain, se zapojoval o mnoho víc než Amon. Zatím jsme si uvědomovali jen to, že Amon spí, je mimo nebo brblá. To setra sice brblala, alespoň projevovala víc zájmu. "Taky chci umět ovládnout magii. Jak se to dělá?" Ku podivu, jme neodpověděli všichni, ale jen jeden z nás. No a mě zase zajímalo, jak se ovládá voda v kožichu: "Voda v kožichu, jak ji ovládnout?" Zkoušeli jsme se nad tím zamyslet. Mohli bychom jí to přikázat?! "Jdi pryč z kožichu, vodo!" Zkusili jsme ji poručit, ale nic se nestalo, pochopitelně. Matka i otec se nám snažili vysvětlit princip čtyř elementů. Tmavší modrá voda, světlá vzduch. Červená oheň a zelená země! Voda je stejně silná jako jiné elementy. Musím přijít ale na to, jak ji přinutit mě poslouchat. Dokonce jsme se dozvěděli, že můžeme ovládnout i další z nich a i jiné druhy magií. Tuhle informaci jsme si rozhodně uložili do paměti. Stars byl nadšený z ohně. Rosalt byl rád, že máme k dispozici vodu a mě se líbila představa, že až potkám Wua, získám od něj další magie!
Pak se otec zmínil matce, že jsme po něm něco zdědili. Nejaký problém? Pohlédli jsme na něj. Copak my jsme nějaký problém?! "My nejsme prrroblém!" Zavrčeli jsme, zastavili se a tak nás to dopálilo, že se z nás začala vypařovat pára. Tenhle efekt nás překvapil. Co se teď právě stalo? Ptal jsem se bratrů. Chci po něm mrsknout vodu, odpověděl mi Stars. A já se na ni zkoušel soustředit, protože jsme trochu mokří, špitl Rosalt.
Pak jsme se ale rozklusali za rodinou.

→ Sněžné tesáky (přes Nejvyšší a Červenou)

Áva, Scar, Astaroth, Ezra, Alduin, Artume

Byli jsme na sebe hrdí! Nebo alespoň Stars byl hrdý na to, jak pěkně to tomu černému rozkázal. Však to bylo třeba. Přece jsme nechtěli, aby naše máma zemřela nebo tak, jen proto, že někdo, kdo může nepomůže, že jo. Inu, Rosalt byl na sebe hrdý, jak pěkně žvýkal ten plevel. Scar nás samozřejmě poučil o tom, že bychom si na naši tlamu měli trochu dávat bacha, jinak přes ní také můžeme dostat. A že by jsme měli jako dávat větší pozor na to, co kdo říká. Plevel, jasný, roste všude. Ale my ho chceme hned a teď!

Alduin, Ezra
Konečně přišel otec, ale nepřišel sám. S ním a se sestrou přišel někdo nový. Další bratr? Heh? Začínalo se to tady bratry jen hemžit. Jak si má jeden zapamatovat všechny ty bratry a sestry? Otec nás odsunul křídly. Zajímavé, na co všechno se ta křídla hodí, že jo? "Ezra, bratr Ezra," Výtečné. Takže na něm ty pokusy zřejmě taky nebudeme moci dělat, hm. Prohlédl si vlka.

Sestře byla zima, načež ji Scar poskytl osušení kožichu. To nás zaujalo. Říkal jí, že si ho může vysušit sama, protože má oheň. "A my si taky můžeme vysušit kožich? Jak?" Chtěli jsme to vědět. Když by mohla sestra, proč ne my?
Po té, co otec matce pomohl si stěžovala, že je špinavá. No, to se asi brzo vyřeší, neboť déšť nám pořád dopadal na záda. A jak jsem si stačil už všimnout, déšť dokázal smýt špínu. Chvíli jsme tak zírali na to, jak z kožichu naší matky stéká krev a bláto. Fascinovalo nás to, jak voda stéká po její srsti. Ale ani ty podivné tvrdé kapky nebyly o nic míň zajímavé. Akorát byly tvrdé a nesmývaly tak důkladně, jako ty tekuté.
Přišla i sestra Artume a hodila po Amygdale brouka. Zabodli jsme pohled do brouka, pak po obou sestrách. Očividně se zdálo, že si naše starší sestra oblíbila naší mladou sestru. Přimhouřili jsme oči. Zajímalo nás ale to, co potom řekla o další kytce. Fialová, co má trny takže je dost pichlavá. Je jedovatá, a dokáže blokovat magie. Takže magie je ten oheň co má sestra? A tahle kytka by ji dokázala zablokovat. Hm, zajímavé. Zajímavé. jí se čerstvá nebo jako vývar. Zapamatoval si ta slova Rosalt a potom si ještě přišel blíže tu květinu prohlédnou. Opravdu měla dost malých špičatých trnů. Pak ještě zachytil, co říkala sestra něco o Vraním oku. To bude její přezdívka?

Snad kvůli těm kroupům, které nám neúprosně bičovaly záda, už nás začala pomalu svědit od neustálých útoků, ale nikomu jsme nic o tom neřekli. Nestěžovali jsme si, přeci jen ty kroupy museli cítit také i oni, ne? Nepadaly jen na náš kožich, naše záda naši hlavu, ale také na kožichy ostatních. Snad proto jsme se na krátko zadívali nahoru do mračen, které nás tak častovaly vodou a kroupami. Na obloze se něco hýbalo. Byl to dost divný pták. Co by mohlo létat v takovém počasí? Muselo to být dost nepříjemné. Když to slétlo trochu níž, všimli jsme si, že to byl, zřejmě zrzavý vlk. Ale to bylo tak vše, co jsme postřehli.

Z toho koukání nás vyrušila slova naší matky a tak jsme odtrhli pohled od oblohy a souhlasně jsme přikývli. My budeme obojí, matko. Dle potřeb nutných. Inu, jestli bylo něco, co by Starse z těch kytek zaujalo, byla to možnost, nekomu způsobit křeče. Když se loučila se starší sestrou, dali jsme si do souvislosti oslovení, přezdívku a jméno. Aha, takže Milost a Scar jedno jsou a my musíme zjistit, jak k tomu dochází. Nebo to již bylo řečeno pro uši mladých? Možná.
I matka si toho ptačího vlka všimla? I my jsme se ohlédli za vlkem, který už byl ale dávno za lesem.

Artume, Scar
"Ahoj sestro, Vraní oko!" zavolal ke své starší sestře, než se připojil k rodičům. Co to ale na nás bylo náhle? Zastavili jsme se, abychom si prohlédli to, co se nám objevilo na zádech. Bylo to něco na způsob toho pláště černého vlka? Ještě jsme se otočili na Scara. "Ahoj, Milosti Scare. Doufám, že až se setkáme znovu, budeš na nás hrdý." pronesli jsme a pak už jsme cupitali za rodinou. Ano ano, těšili jsme se na další rostliny.

Alduin, Allavanté
Dohnali jsme otce a zeptali se: "Co ty magie? Sestra má oheň a co mám já? Jak to Scar věděl?" Pak se otočil na matku: "A co je tohle? To je magie?" Zajímal se o pláštík, který na sobě měl.

→ Rokle (přes Severní Hory, Ostříž)

Áva, Scar, Astaroth, thinking about Sam's prof

Matka nám vysvětlila, co jsou to křeče. Chápavě jsme přikývli hlavou, ačkoliv jsme si to mohli představit jen jako něco podobného tomu, když jsme měli hlad. No, bude jistě ještě příležitost se s křečemi seznámit. "Být v křeči znamená křeče. Jako když máš hlad?" Zeptal se.
Inu někteří sourozenci se pokoušeli rozvíjet teorie o křídlech, ale to jsme zase tak moc neslyšeli, jako spíše viděli jak je Áva donesla sem a hubovala jim. Někoho strkat z útesu? Tak to chtěli? Zastříhali jsme ušima. (Astaroth) "Třeba na někoho, kdo tu křečku sní, narazíme už brzy. Musí tu být více vlků, ne?" Určitě se ostrovy neskládali jen ze členů Společenstva. Pronesli jsme k sestře.
Bratr chtěl být léčitelem. Jako otec. Být léčitelem, znamená znát ty rostliny? A to znamená být šaman? Uvažovali jsme nad slovy okolo.
Kdy budeme velcí? To byla docela zajímavá otázka, kterou sestra položila Scarovi, když matka odešla. Odešla? Kam šla? Otec se ještě nevrátil. No, zůstali jsme v péči černého vlka s bílými znaky.
Stočili jsme pohled na alfu Scara. Cože to říkal? "Neměl bych to žrát, protože mi bude blbě, ale mám to sežrat?" Svraštili jsme obočí. Dospělák nás zkoušel, či co? Pohlédli jsme na kytku, pak do tváře vlka. "Nejsme hloupí! Nebudeme žrát tohle pro pokusy někoho jiného," zavrčeli jsme na něj. "Chceme vědět, kolik toho můžeme podstrčit někomu. A kolik toho můžeme sežrat, aby jsme neměli ty... křeče!" Napřímili jsme se a zvedli ocas. Chtěli jsme jasnou odpověď a dávkování.
(Allavanté & Scar)A pak se vrátila máma a my jsme se otočili na ni. Svalila se na zem a říkala něco, čemu jsme nerozuměli. K matce už běželi sourozenci a tak jsme se připojili, ale v půlce jsme se zastavili a otočili na Scara: "Ty, Scare, potřebuje Plazivce, dones nějakého." Potřebovala ho ne?
A pak se tak stalo, načež jsme byli pobídnuti, abychom žvýkali. Přistoupili jsme k rostlinám s flíčky a začali jsme žvýkat. Už jsme věděli, jak to chutná, tak jsme se do toho pustili směle. Žvýkali jsme a žvýkali, až jsme měli v tlamě pastu. Tu jsme vyplivli na nejbližší ránu a tlapkou jsme se snažili tu kaši roztlapat.
Pršelo. Na kožíšek nám padala voda. My jsme žvýkali další puntíkaté lístky a pak je roztírali po ránách, ale voda nám nevadila. Napadlo nás, jestli by se nedala nějak ovládnout. Ale zatím jsme neměli tušení jak. "Kam? náš úkryt je daleko." Nedovedli jsme si představit, že bychom matku smýkali tak daleko.

Scar

Plazivec byla fajn rostlina. Tedy jako nic extravagantního, ale dobrý. Nenápadný a zároveň výrazný. Zkrátka si naši pozornost získal, alespoň pro pár minut, kdy se ostatní sourozenci buď rvali, nebo se přidali k průzkumu. Pohlédli jsme na Scara a zavrtěli ocasem. Jo, takhle nás nazývali matka a otec. "Alastor," to jsme byli my. To bylo naše jméno, "ano." Měli bychom poslouchat rodiče. Stočili jsme pohled na matku, která byla tady, ale otec tady nebyl. Byl pryč s Artume. A ještě se nevrátil, jak jsme zjistili, když jsme se rozhlédli. Mezi tím se někteří vlci vrátili, ale jiní zase odešli.
"Křečka listová, žerou se ty listy?" Zajímali jsme se. Tedy, mě už to moc nebavilo, chtěl jsem zjistit, kam zmizel otec, ale Rosalt byl nadšený a tak se ptal dál. "Kolik se toho může sežrat?" Měřil si pohledem tu rostlinku a snažil se pochopit, co je malé a co velké. A kolik toho sníst? A jí se i květy? Mel by to ochutnat? "A co jsou křeče?" S tím se ještě nesetkal, nevěděl, co si od toho slibovat. Rozhodně si tu hnědou květinu hodlal zapamatovat. Proto k ní i přičichl, aby věděl, jak asi voní i když ona byla cítit i tak. Jenže lépe si zapamatovat ji vyžadovalo důkladné očichání.

Lilith, Cain
Byla to zábava, takhle kousat do kohokoli ze sourozenců. Ale skutečně jsme je netrhali doopravdy i když zubiska jsme měli ještě takové ostré. No, začínaly sílit. A my jsme získávali mnohem více zkušeností s ovládáním našeho těla. Vlci na vyhlídce se střídali. Okřídlený vlk odešel, společně s tím co měl boží dar. A místo nich přišli další.
Svezli jsme se přes zádička jednoho z naši sourozenců, jestli to byl bráška Cain nebo sestřička Lilith, tak to jsme nepostřehli, ale po klouzačce jsme si všimli naopak toho černého vlka.

Scar, Áva
"Scar?" zeptali jsme se a jen co jsme se sesbírali ze země jsme vyskočili do vzduchu, dopadli na tlapky na zem a odhopkali k matce s černému. Zrovna zavolal hlasitěji na všechny. Chtěl něco říci? Zřejmě ano, protože několik vlků jistě jeho snahu o pozornost zachytilo, včetně nás. Když dohopkal, zrovna na tu kytku sáhla jeho matka tlapou a tak učinil totéž. Rosalt byl nadšený, zelenou rostlinou s puntíčky. "Plazivec?" Chňapl po jednom drobném lístku a utrhl ho. List mu zůstal mezi zoubky a tak ho začal žvýkat. Nepotřeboval ho, ale jak lépe si zapamatovat vzhled, strukturu a vůni s chutí, než to rozžvýkat? A navíc, "to se hodí po boji." Mluvil a mezi zuby měl zamotanou vlákninu z listu plazivce.