Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Cain, Lilith
Byl rád, že to jeho bratr pochopil, byli jsme za to rádi všichni. Ačkoliv třeba Rosalt to nedával najevo až s takovým nadšením, přesto jsem cítil, že jistá část z něj byla vděčná, že ho bratr poslechl. Byla to snad ta moudrá rozvážná část? Asi ano. To už jsme se dali do útoku. Bratr skočil na sestru o něco dříve, ale to nám nevadilo, stejnak jsme na ně skočili tak jako tak. Někdo z nich nás hryzl do tlapy a my jsme zase někoho hryzli do... no to bylo jedno, kam, ale hryzli a hravě jsme při tom vrčeli. Jen ať slyší a vidí, že máme kuráž. A aby bylo jasno, sice jsme hryzali, ale ne tak silně, jako jsme hryzli Yarsi. Tohle byla hra, takže jsme hryzali s citem, tedy, nutno dodat, že vlčecím, takže občas to mohlo být i silněji, avšak krev netekla. Ne, jako u Yrsi, kterou jsme považovali za hrozbu. Tedy, než nám matka vysvětlila, že hrozbou není.

Cain, Faust
Stars sledoval celou situaci a dění okolo. Zdálo se, že někteří vlci tedy vlčata nemusí nebo tak. Náš bratr se jal bránit sestru, že není žádná mrňavka. Chvíli jsme přemýšleli, co tím myslí. Je malá? Malá je mrňavá? Ale když Cain se ptal otce, jestli může kousnout toho, kdož se vysmíval naší sestře, Stars přišel k bratrovi (Cain) "Pžíště se neptej a rrrovnou kousni." Poradil mu. "Ať blatlr či ne, na sestlru si nemá dovuolovat. Chlaň sestlru." Olíyli jsme si čumák a pohlédli na flekatého bratra. "Tak Faust. Já Stars." řekl, Stars. Trochu nás to překvapilo. Tedy mě určitě. Stars měl přeci říci, že se jmenujeme Alastor.

Pak jsme zaslechli, jak vlčice s parůžky na hlavě mluví s Faustem, který již o nás ztratil zájem. "Kuhrážná." Snažili jsme se vyslovit její jméno. Snažili jsme se nasát co nejvíc informací, které jsme zaslechli.

(Máma a táta)
Matka nám řekla, že křídla dostávají jen někteří vlci a že jim je asi dávají bohové. "Dar Bohů." natočili jsme hlavu na stranu. "Chceme taky Dar Bohů! Kde Bohy najdeme?" zajímali jsme se. Otočili jsme se na otce, že se ho tedy zeptáme. Ten nám všem říkal, že vlků je tady hodně. Tedy ve Společenstvu. "Scar, Alfa, Áva, Alfa." Jenomže otec se odebral záhy za tím okřídleným vlkem a vlkem co měl na sobě tu věc. "Co to zelené na brrrratrrrrovi?" Zeptal se kohokoliv, kdo byl v doslechu a myslel ten plášť. "Dar Bohů?" Otočil se na matku, která o tom mluvila před chvílí.

Sestra mězi tím udělala útok na Kurážnou. Tedy po té co se vrátila velká sestra Artume. Pak hovořili chvíli máma se sestrou a tátou. Nakonec ale táta se sestrou odešli a my jsme zůstali na Vyhlídce s mámou a ostatními.

Lilith
Ten hlas, ten nás vyburcoval a nemusel se ani dvakrát snažit. Když naše oči opustili mizející kožichy otce a sestry a také křídlatého a zeleného plandavého, zabodli se do naší malé sestry. Jen krátce, než jsme hravě štěkli a rozběhli se proti ní.

(Srpen)
Jméno vlka: Alastor Gorthaur
Počet postů: 13
Postavení: Sigma
Povýšení: xxx
Aktivita pro smečku: xxx
Krátké shrnutí (i rychlohry): Poznával úkryt svých rodičů, své sourozence, po té okolí úkrytu. Byl přítomen přijetí Yrsi do Chaosu, hryzl ji do tlapky. Pak s otcem a sourozenci zamířil na Vyhlídku, odkud mohl pozorovat půběh Arény a poznávat členy Chaosu.
Bobříci: Tatér - Yrsi - Tichá zátoka - jizvička na tlapce.

Amon, Astaroth, Faust
Nekřičeli jsme, jenom jsme důrazně zavrčeli. (Amon) Naše slovní zásoba nebyla ještě nic moc a tak nebylo divu, že jsme, zkrátka a jednoduše nemohli pořádně okomentovat a rozšířit důvody, proč se nám bratrova reakce nelíbila. Ale jít zpátky celou tu štreku jsme fakt nechtěli! "My nekžičíme," zavrčeli jsme na bratra. Ale naštěstí mu to dospělí začali vysvětlovat a my jsme samozřejmě poslouchali, protože bylo tolik slov, které jsme se museli naučit a nyní k tomu byla příležitost. "Vidíš? Důležité, zuábavné." Také bylo všude kolem nás spousta dění. Když nám sestra (Astaroth) řekla, že se máme dívat, dívali jsme se. Ó, ano. Další velký pevný dospělák s křídly jako má náš otec. "A ploč my nemáme kžídla?" zeptal se. Otec je měl, matka ne, támhle je měl další vlk. bratra se sestrou pak začal zajímat jeden z těch velkých. Ale před tím, na nás sestra skočila. A ještě před tím, nás vyzvala máma, abychom se také šli rozhlédnout. Inu, se sestrou na zádech to bylo těžší, ale nevadilo nám to. Nadšeně jsme sebou mýkli a tlapkou jsem se sestru pokusili sundat. To nám nevyšlo, ale tak jsme zvedli zadek a zacouvali, přičemž sestra sklouzla z nás dolů, ale to už mířila k tomu velkému vlku jako náš bratr Amon.
Když sestra s bratrem začali okupovat toho jednoho, my jsme se vydali za tím flekatým (Faust), co si povídal s mámou. Přihopkali jsme k němu. "Ty jsi buatl chaosu? Tvé jméno?" Zeptali jsme se ho a hleděli na něj.

Ostříží zrak (přes Severní hory) →

Hory už nám lezly docela krkem. Tedy spíše už jsme měli zaražené tlapky kdesi v krku. Tak nějak by se to dalo nazvat a když se před námi objevila vyhlídka, rozhodně jsem si dlouze oddechli. Do nosánku nás trefil pach. Tedy několik pachů, ale mezi nejznámějším byl pach matky. "Áva!" Vyštěkli jsme dlouze a začali očima pátrat po vlcích. Bylo tu dost velkých bytostí, jako byli náš otec a matka, ale neznali jsme je. Otec nám sdělil, co jsou tyhle bytosti zač. Pohlédli jsme na otce a švihli ocasem: "Chaos!" Pak jsme si vlky přejeli očima, hezky jednoho po druhém.
Probudil se jeden z našich bratrů. Chtěl jít domů? Švihli jsme po něm pohledem: "My nechceme domů, teď jsme tady!" Zavrčeli jsme na bratra Dost jasně jsme mu dali najevo, ať se ani neopovažuje škemrat o to, aby jsme museli tu celou cestu absolvovat hned teď znovu!
Když tedy začal bratr zjišťovat jména velkých bytostí, spokojeně jsme mlaskli a přestali se na něj dívat tak výhružně.

Nejvyšší hora (přes Rokli) →

Ťapkali jsme za otcem a sourozenci. Nejdříve nahoru a potom zase dolů. Bylo to náročné, ale nechtěli jsme se ztratit. Konec konců, když jsme někde zakotvili, otec nás zachránil. Zamířili jsme do rokle "šklábanec v zemi," okomentovali jsme Rokli. Jasně, byla sice gigantická, ale vypadala jako rýha v zemi, kterou vytvořil možná tvor větší než jsme byli my. Dokonce jsme si v Rokli dali i přestávku, kterou jsme využili ke krátkému spánku. však jsme toho naťapali dost a ještě nás půlka čekala.
"Lůžovým sadem? Co lůžový sad?" Zeptali jsme se otce. Neuměli jsme si představit, co je sad, nebo růžová. "Jiných oblastech života? Kde?" Zajímali jsme se. Zatím jsme znali překážky jen v podobě kamenů, kořenů stromů nebo vysoké trávy. Neschůdného terénu a tak byla pro nás záhada, co tím otec má na mysli. "Kameny v životě?" Ale utěšilo nás, že si s tím budeme umět poradit. Sice jsme neměli nejmenší páru o tom, jak a co, ale bylo dobré vědět, že si poradíme. "My ládi poladíme," Zaceňil jsem zuby v jakémsi úšklebku, který jsme viděli u matky a pokusili jsme se ho nyní aplikovat, alespoň tak, jak jsme si ho pamatovali.

→ Na Vyhlídku (přes Severní hory)

Sněžné tesáky (přes Červenou louku) →

"Klásný, Lili," zopakoval po sestře Rosalt. Ó ano, zajímal se o okolí a o rostlinky a zvířata a všechno, co bylo, vskutku, zajímavé. Zatímco Rosalt jásal a nadšením házel ocasem ze strany na stranu, Stars si v hlavě bručel a šklebil se. No a já se jen v duchu pochichtával, jak Stars bručí. Byla docela legrace pozorvat bratry. Ale začínal jsem si uvědomovat jednu věc. Že sestru Lili a sestru Amy a ostatní vidím, ale Rosalta a Starse nevidím. Nikdy jsem je neviděl, ale viděl jsem to, co viděli oni. To bylo zvláštní. Jen jsem si neuměl vysvětlit, co to má znamenat. Proč jedny vidím a druhé ne, zatímco slyším všechny stejně.
Byli jsem docela nadšení, když jsme tím portálem prošli a po té, co jsme si ho mohli prohlédnout, jsme mohli sledovat, jak z něj vyskakují další naši sourozenci a nakonec i otec Alduin.
Následovali jsme otce po louce do svahu vysoké hory. "My neměli plostlídat! My jdeme po tlapách!" Zareagovali jsme na otcova slova o vystřídání se. Jo, na jednu stranu nás lákalo se svézt. Ale na druhou, pořád jsme nacházeli nové a zajímavé věci.

→ Ostříží zrak (přes Rokli)

Tichá zátoka (přes Mlžné pláně) →

Celou cestu jsme kráčeli kupředu. Občas jsme nechali jednu tlapku vzadu a tím zakopli o ní nebo o něco, co leželo na terénu a čemu jsme se jednoduše nevyhnuli. Ale každý krok, kterým jsme šlápli vedle, nás poučil a získávali jsme mnohem větší sebedůvěru. Inu pravda, často nás něco zaujalo. Ať už to bylo zašustění něčeho v trávě, bílá masa válející se před našimi čumáky, nebo něco, co jsme zahlédli lézt po kamení. Jakmile jsme uviděli něco, co nám přišlo vhodné na prozkoumání, okamžitě jsme se jali to stvoření zkoumat. Mezi tím, jsme odbíhali od jedné sestry ke druhé a pokoušeli se žvatlat. Tedy, tak to muselo znít dospělým uším. Nám to naopak připadalo jako dobré mluvení. Takže jsme vysílali slova jako: "Lili, buba hele!" když jsme uviděli pavouka, nebo zase: "Amy, lychle za mnou!" když jsme se snažili přilákat pozornost bílé sestry.
Nakonec se otec zastavil před něčím, co pableskovalo nad zemí. Chvíli jsme na to koukali, pak jsme to zkusili očichat. "Potál, zavede tam a sem." Zopakovali jsme po otci. "Potál je cesta?" Snažili jsme se to pochopit. Pořád nám ale nešlo do hlavy, jak by nás měl portál zavést někam jinam, když zářil jako slunce na obloze. Když nás však otec vybídl, udělali jsme krok vpřed a náhle jsme se přenesli na louku. Skutečně tam byla louka. Byla hned za tou koulí v horách.
Otočili jsme se a koule zde byla, ale hory ne. Ani za koulí. To jsme zjistili pohledem, ale pro jistotu jsme portál obešli kolem dokola, aby jsme si to ověřili.

→ Nejvyšší hora (přes Červenou louku)

Švihl jsem ocasem a zopakoval jsem, co mi velký vlk s křídly řekl, tedy: "Adun otec góta!" Bylo mi jedno, že to pořád neznělo tak, jak by mělo, ale ono by spíše bylo s podivem, kdyby to znělo správně. To bych byl nejspíš geniální vlče, že? No, ale kdo je tak geniální? Každý se musí nějak vyvíjet a každému se tlamka protahuje podle nějakého vzorce. A ani u mě tomu nebylo jinak.
Otec potom mluvil na velkého bratra, švihl jsem pohledem po obou vlcích, "bíá Amy-da," Zavrtěl jsem ocasem, načež jsem zaslechl druhou sestru: "Lili," proč mi šlo říci Lili, ale ne Alduin? Asi že to L stálo na začátku. A nebo to zrovna nějak naskakovalo. Kdo ví?.
Sledovali jsme, jak otec pobral zbylá vlčata, ale my tři jsme zůstaly na svých tlapkách. Z toho jsme měli radost, hned jsme se skočili zasmát na bílou sestru: "Amy-da, jdeme," zaveleli jsme vesele a měli jsme radost z toho, že už nám z tlamy nevylézá jenom to kňučení.
Ale to už naše druhá sestra vyrazila na výlet a tak jsme se rozběhli za ní, aby jsme se na ni zaculili, plácli do ní hravě tlapkou se slovy: "Lili, napřed," kdo ví, co jsme tím chtěli říci? Že si dáme závod? Že půjdeme ve předu jako vůdci? nebo že má naopak počkat na nás? Naše slovní zásoba nebyla bohatá, vlastně se mohla zkládat jen z toho, co jsme slyšeli. Možná proto tak zvláštně ta slova zněla.

→ Sněžné tesáky (Přes Mlžné pláně)

Vrčeli jsme na Yrsi, než k nám přišel otec a chytil nás za kůži na zátylku. Museli jsme tlapu velké pevné Yrsi bytosti pustit ať už jsme chtěli nebo ne. V tlamě nám zůstala lahodná chuť železitého tónu. Yrsi, ať už si to uvědomovala, nebo ne, měla na tlapce malé ostré tetování. Dost možná nebude vidět pod chloupky, ale já jsem cítil alespoň minimální zadostiučinění.
Matka se měla k odchodu i s velkou sestrou a Yrsi. "Ma!" štěkli jsme za ní. Když nás otec položil na zem, obrátili jsme k němu hlavu vzhůru a zavrčeli jsme s hravou vášní: "Adun!" napodobili jsme označení velkého otce, které jsme pochytili když se velké bytosti bavili.
Otočili jsme hlavu zase na odcházející vlky: "Áva, A-tu-me, Ysi, chá-os" Konečně se připojil i hnědý, rezavý velký bratr: "Dalis!" Vyštěkli jsme k zrzkovi, protože jsme začali mít lepší sluch a jeho příchod z jeskyně jsme zaznamenali zřetelněji, než když jsme vylezli sami.
Vedle nás seděla malá bílá sestra pevná (Amygdala) a tak jsme vyblafli: "Amy-da" nadšení, že nám ty divný zvuky docela jdou i když byly kostrbatý.

Kolem uší nám létalo tolik zvuků a slov dospělých, že nám některá výrazná slova ulpívala v uších natolik, že jsme si je opakovali v mysli. Síly, chaosu, milost, otče, Yrsi, u té jsem tak nějak pochopil, že je to jméno té velké pevné bytosti. Stříhali jsme oušky. Dalliusi, vylez! znělo nám v nich. Kuráž, duch, chceme, ovládáme, zátoku
Mezi tím naše sestra se vydala k tomu, kterého nazvala druhá pevná velká bytost, otcem. Nic neříkala, jakož i ostatní, kromě nás a jedné našich sester.
Hlavní pevná velká bytost, pochytili jsme, že ji nazývala ta druhá matkou (Allavanté) na nás promluvila a opravila nás. "Cha-óssss" vyplivli jsme ono slovo a cukali oušky, jak zvláštně to slovo znělo z naší tlamy. Také jsem pochopil, že mé jméno je Alastor. A sledoval ostatní, když Hlavní představovala ostatní malé pevné bytosti.
Oba bratři (Samael & Cain) se rozhodli podpořit nás proti té jiné velké bytosti, což nám vlévalo do tělíčka jakýsi blažený pocit, že za námi někdo stojí. Rozhodně jsme byli potěšeni a dodávalo nám to ještě víc na kuráži.
(Yrsi)Mysleli jsme si, že jsme oné vlčici dali co proto, když jsme se zahryzli ostrými jehličkovými zoubky přímo do šlachovité tlapy. Ale velká pevná bytost ani nehnula brvou. Copak ji to nebolelo? pomysleli jsme si. Více síly, chce to více síly! Stars měl jasno, že musíme více kousat, aby naše čelisti byly silnější a pevnější. A nebo to dělat nemusíme, pípl Rosalt. Načež jsme nahlas zavrčeli a zamračili se do prostoru.
Pohlédli jsme nespokojeně na velkou Yrsi a důrazně na ni štěkli. Potom náš pohled sklouzl na matku a když bratrům dávala signál, že nemusí vrčet, vycenili jsme zoubky a zaslechli sestru, jak se snaží říci něco jako "Ma", zopakovali jsme, šklebíc se ještě, znechucením, že náš kousanec se minul účinkem. Nakonec jsme se přestali šklebit. Stars se nechtěl vzdát a tak se znovu vrhl na tlapu Yrsi a zakousl se do ní snad ještě silněji, než před tím. Tentokrát to totiž byl útok ne obrana, zpomalena překvapením, že se nás někdo dotkl.

Starsovo zapálení mě nakonec začalo zajímat. Co ho na tom tak fascinuje? Že by to byl ten pocit, který jsme cítili? Přemýšlel jsem a opět pocítil vlnu, která s námi cloumala. Neovladatelné chvění! Olízli jsme si tlamu. Možná jsme se vzrušením i naježili, avšak já spíše dumal nad tím pocitem chvění. Nebyl to nepříjemný pocit, vlastně to bylo hodně příjemné, ale nedokázal jsem to ovlivnit nebo ovládnout, tak jako třeba tlapky. Pocity nelze ovládat, ozval se Rosalt. Hm? Zamručel jsem v hlavě, ale dokonce i z tlamy mi vylétlo jakési: "hm..." Ovšem, kdo ví jak to znělo ve skutečnosti dospělým uším. Mohlo to vyznít jako zamručení, nebo tak něco. Mláděcí zvuk. Je to dokonalé. Je to, jako tišit hlad! Ozval se i Stars k našim úvahám. Tišit hlad... Uvažoval jsem, jak na to přišel? Hlad... Znělo mi v hlavě. To není hlad, ozval se Rosalt. Je to jiný hlad, hlad po tom rudém voňavém, bratře, se zalíbením a rozkoší pronesl Stars.

Yrsi
Naslouchal jsem zvukům, které velcí pevní tvorové vydávali. Vnímal jsem, jak jim proudí krkem, než vyplynou z tlamy ven a chápal jsem, že jsou to zvuky odlišné od těch, co se linuly z tlamiček nám malým pevným. Nadechl jsem se, abych zkusil napodobit zvuky velkých. Z tlamy mi však vylétlo pouze jakési zachrčení, "chaaas" jak jsem chtěl říci Chaos. Mnohem snazší bylo kňučení nebo vrčení.
V ten okamžik se vlčice pohnula, aby se dotkla naší hlavy.
Naše tlapky se odrazily, hlava se vymrštila a zoubky jsme zaryli, jak jen to bylo možné, do tlapy velké pevné bytosti. Chtěli jsme ji snad sníst? Nebo jsme se snad báli? Ani ne, byl to jen instinkt, vábení rozkoše, chtíč něčeho, co nám bylo doposud neznámé. A když se nás to dotklo, jednoduše jsme zareagovali.
Rosalt byl překvapený a tak jsme vykulili očka, ale Stars byl nadšený a tak nám v očích zableskla jakási vášeň. No a já jen držel, dokud se nám tlapa nevysmekla z našich spárů.

Jeden chtěl tam a druhý zase na opačnou stranu, co mi zbývalo, než sedět na zadku a poslouchat jejich dohady ve své hlavě! Nakonec mi na hlavě přistálo něco studeného. A pak zas a zas a když jsem zvedl hlavu, dokonce mi to spadlo do oka. Zatřepal jsem hlavou a zavrčel nespokojoně, avšak ve výsledku jsem se nezlobil na déšť, spíš jen na tu jednu kapku, která mě trefila přímo do oka. Kapky na nás dopadaly víc a víc, brzy to však ustalo a místo toho se ozvalo žbluňk a zakňučení malé sestry (Astaroth). Zmizela v tom velkém. Vyskočil jsem na tlapky, ovšem přeběhla mě hlavní velká bytost(Allavanté). Nijak zásadně jsem to neřešil a když procházela se sestrou v tlamě zase zpátky, následoval jsem její kroky. Nezastavil jsem se ale za ní, rovnou jsem se rozešel za malou sestrou (Lilith), která se válela v písku s tou vzrušující vůní. V jednu chvílí se o ní zajímala znovu ta velká pevná bytost, ale pak ji nechala být a v ten moment jsme dorazili k ní. Hravě jsme štěkli a skočili na sestru (Lilith) a začali jsme se společně s ní válet v písku. Další velká pevná bytost, která voněla po té rozechvívající vůni nás na okamžik nezajímala, dokud jsme se pořádně nepožvákali s malou pevnou sestrou.
Tak náhle, jak jsme na sestru skočili, jsme ji zase nechali být a zvědavě vykročili k té velké bytosti. Zajímalo nás, proč tak úžasně voní. Rosalt nechtěl jít, ale Stars ano, tak jsem ho nechal, aby došel s námi k té velké pevné bytosti (Yrsi). Pokud nám v tom nikdo nezabránil, stanuli jsme u ní a očichávaly jí tlapu.

Úkryt →

Dorazili jsme k otvoru - konečně - když už jsme tam byli, Rosalt si chtěl otvor prozkoumat stejně jako naše malá pevná sestřička a tak jsme přistáli čenichem vedle ní a začali pečlivě studovat stěny otvoru do našeho pelechu. Stěna byla podobná, jako všechny ostatní stěny, co doposud byly kolem nás. Bylo z ní cítit mnoho pachů těch kteří procházeli. Mnohem víc jich ale bylo na zemi a cítil jsem, že ty nejčerstvější, nejvýraznější se vznášejí i ve vzduchu. Dříve jsem si toho nevšiml, protože jeskyně byla naplněna pachy tak nějak celkově a ty byly všude a vyplňovaly prostor neustále, zatímco nový pach zrzka velikého byl jasný a výrazný, až mě to přinutilo zvedat ňufák nahoru a čichat.
Starse však zaujalo něco jiného - ohromný prostor, který se nám projitím dírou otevřel. To zaujalo i mě! Do oušek se mi dostávaly různé zvuky, které jsem sice vnímal i uvnitř, ale teď venku byly jasnější a hlasitější. Také všude bylo jasné světlo. I když se někde v dálce cosi na nahoře nad hlavou pohybovalo. Často nám do uší ostře vnikl jakýsi zvuk. Asi ho vydávaly ty míhající se mžitky nad hlavou. Chvíli jsme proto jen stáli a rozhlíželi se kolem sebe ve snaze všechno to nové do sebe nasáknout. Viděli jsme tolik, jako když se temnota proměnila v barvy. Asi je to další proměna, kterou procházíme. Vlastně nám to dávalo víc místa.
A jak jsme viděli mnoho nových věcí kolem nás, stejně tak jsme i cítili a jak jsem už zmínil, slyšely, mnoho nových vjemů. Některé nové, některé staronové.
Stars zavětřil a hluboce nasával jakýsi pach. Pach soli a krve. Cítili jsme nový pocit. Rozechvívalo nás to uvnitř. Co je to? ÚŽASNĚ TO VONÍ! Ani se mi nezdá. Ale ano. Je to dokonalá vůně! Hmmm... Nepřišlo mi to tak zajímavé jako Starsovi. Rosaltovi to nepřišlo zajímavé vůbec, spíš se zašklebil a chtěl jít zkoumat písek. Stars zase chtěl běžet za tou vůní a já jsem si chtěl kecnout na zadek a ještě chvíli jen tak zírat po všem kolem nás.

(5)

(Lilith) Chtěl si naší sestru chránit. Možná ji jen chtěl uzurpovat nebo kdo ví. Stars se snažil, jak jen mohl, ale naše malá pevná sestra to chtěla trochu jinak. Rosalt pro to měl jisté pochopení, nebo to možná jenom tak zvažoval. Rosalt nad tím zkrátka přemýšlel. Možná došel k závěru, že se malé pevné sestře nelíbilo, jak se ji snažil Stars smýkat. Takže se naše sestřička zpod nás dostala hravě takovým zvláštním způsobem, že jsem si ho chtěl zapamatovat, abych ho někdy mohl aplikovat. Chtěl jsem to ale já nebo Rosalt? No, to asi bylo jedno. Jestli to chtěl on, tak i já. Její výzvu jsme přijali. Byla to lákavá výzva a tak jsme se všichni vydali za malou pevnou sestřičkou.
Mezi tím náš předešla i ta velká pevná vlčice, co se podobala na tu hlavní. Prošla nad námi. Nebo kolem nás? Docela nás uchvátilo, jak byla veliká, když nás míjela. A jak krásně jí to šlo. Nebylo to, jako to naše neohrabané batolení. Tak tenhle způsob pohybu se musíme naučit! Ujasnili jsme si a všichni tři jsme na to měli stejný názor, pro jednou.
Připojila se i druhá pevná sestra (Amygdala), což způsobilo, nadšení, které vyústilo v jakési zašvihání ocásku a pak jsme poskočili, což v nás vyvolalo další nadšení a tak jsme vyrazili svižnějším tempem kupředu k díře. Než jsme se však k otvoru se sestrami dostali, objevil se v něm někdo další pevný (Dallius). Zastavili jsme se. Inu, šlo nám to už o mnoho lépe, to nás pohánělo kupředu, ale ten velký pevný vlk nás zajímal. Něco si říkali ti velcí mezi sebou. Rosalt stříhal ušima, tedy, snažil se o to a dost možná to bylo jen takové cukání, ono taky nešlo pobrat každé slovo a zvuk, co ti velcí vydávali. Nevadilo nám to. Stars chtěl otestovat, jestli je ten nový příchozí dobrý na ožužlání. Vlastně, když jsem si to tak uvědomil, měli jsme velkou chuť něco hryzat. Krok a skok, skok a krok, zavrávorání a zase skok, kupředu jen, není to sen a velký pevný, skutečně pevný je. Dorazili jsme k velkému (Dallius) a zakousli se do toho, co nám bylo nejblíže, do přední levé tlapy rezavého vlka. Hravě jsme při tom zavrčeli a instinktivně škubli hlavou. Byl to náš úlovek. Ale nakolik to vlka bolelo? Těžko soudit, ani jsme nevěděli, co to bolest je. Tedy kromě toho, že nás bolela tlamička, jak se nám v ní tvořili ostré cosi. Zakousnutí do nohy ale bylo docela příjemné - nutno podotknouti, že pro nás.
Když kolem nás ale prošla i naše hlavní velká pevná bytost (Allavanté), pustili jsme tlapu rezavému a zamířili jsme za hlavní. Nožky nám kmitaly, div že se nepopletli, ale my jsme se snažili neztratit hlavní z dohledu.

→ Zátoka