Příspěvky uživatele

< návrat zpět

*Jsem měla pocit že se ještě schoval do kytek, minulej post mi nepřišel moc že by vylezl xd, but nwm*

Vlčice na něj upřela své ohnivé oči, ale její pohled byl ledový, jako by snad zmrzla v čase. Sledovala jej, poslouchala co říká, ale jako by to ani nevnímala. Počítala s tím, že se vlk možná rozhodne k útoku. A nebo taky ne. Možná je prostě srab. ,,Neslyším nic jiného než urážky. Čekala bych něco lepšího," pokrčila rameny a mávla ocasem. Jí Alduin přišel chytrý. Ač mluvil jinak, byla to výjimečnost, ne handicap. Neměla v popisu práce se však nikoho zastávat. On byl vlk chaosu, nebyla jeho matka, aby mu utírala zadek. Tuhle slovní přestřelku si měli rozdat oni dva, ona se nechtěla plést do zbytečného tlachání. Ubližovat slovy? Ona to uměla od malička. A mnohem více a lépe než tenhle vlk. Přece by se nemohla nechat vyprovokovat vlastní zbraní! Navíc, jí neurazilo nic. Zvlášť né vlk.

Protože jsem taky jeden z autistů co zapomněl (a čekala jsem na zapsání rychlohry tho xd) tak zde dopíšu výplatu. Also, zbytek, máte čas do zítra do 12!

Jméno, postavení: Áva, Alfa
Počet příspěvků: 28

Shrnutí:
Rozešla se s Áresem a putovala pryč.
Zapsala jsem s větším zpozděním (vzhledem k tomu, že jsem nehrála vůbec a byla seklá hodně dloouho s Áresem) hru s Aldym.
Zahrála si rychlohru s Excelem, kdy se porvali, přičemž mu věnovala fajn jizvu a přijala ho do smečky. Excela teď fakt nemusí.
Poté vypustila svůj vztek na Tiché zátoce, která po setkání s Alduinem už tak tichá nebyla
po 18+ hře se rozhodli jít válet šunky na Červenou louku kde je nemile překvapil Beli.

Bobříci - teď i z dávnější doby:
Náborář: x2 - Alduin a Excel
Střelec: spálila při rychlohře Aldovi kus ocasu.
Průzkumník: Už zdávna, našla Arcus Deum, kde navrhla Scarovi, že by se tam mohl scházet Chaos
Miluj: Pomohla Alduinovi najít skrýš, přičemž ji teda spolu pěkně pokřtili :))
Tatér: Udělal jizvu Excelovi (nechaosáckou) a on udělal jizvu jí (nechci ji však viditelnou))

20 kšm + 4% do síly
ZAPSÁNO
+ odměny za bobříky

Ač začal hasit oheň, kytky kolem byly i tak na prach a jí to stačilo, kdyby se vlk náhodou snažil vylézt či vyskočit. Alduin promluvil, ryšavá vlčice se jen jemně zasmála a ukázala svůj úšklebek. Možná to vyprovokuje vlka vylézt ven. Když hasil kytky, Avanté si jej všimla. Pravděpodobně Alduinovo i její popichování vlka vyprovokovalo. Avanté si pokojně sedla, na důkaz toho, že opravdu nemá důvod se bát. Ne že by vlka podceňovala. Ona se uměla nastartovat opravdu rychle. ,,Hmm, někdo tady má ostrý jazýček." zasmála se. Jí se Alduinova mluva líbila. Opravdu mohl přijít aspoň s něčím lepším, takovéhle urážky byly projev slabosti. Věděla, že to vlka vedle ní nijak nerozhodí.
,,Jednou vylezeš, tak či onak." Pokrčila rameny a ležérně sledovala okolí, nebo to tak alespoň vypadalo. Její uši chtěly zachytit úplně vše a hlas vlka jí napovídal, kde se nachází. Mohla tam vyslat vlnu velkého ohně, ale proč zbytečně plýtvat energii? Málo kdo jí dokázal porazit tělo na tělo.

Nebyla hloupá. Možná egoistická, možná trochu panovačná, ale rozhodně ne hloupá. Vlk pravděpodobně uměl ovládat své elementy dobře, jelikož jej sice slyšela, ale neviděla ani jeden pohyb kvítku. Musel se maskovat. Otočila se na místo, kde slyšela jeho hlas. Byl blíže k nim. ,,Jenže my si na schovávanou nehrajeme," pronesla jejím typickým medovým hlasem a zazubila se. Povídáním s vlkem jen naháněla čas. Mohla spálit celé okolí louky na prach, ale tohle bylo mnohem zábavnější. Ona nebyla sic moc trpělivá, ani ji takový "lov na vlka" nebavil, ale mohlo to stát za to.
Očima bloudila po kvítcích, jestli se náhodou neobjeví malé pohnutí. Ušklíbla se, drápla do země a vytvořila ohnivý kruh, který spálil kvítí na prach, kolem ní a Alduina. Kdyby teď vlk vyskočil zpoza kytek, všimla by si.

Dívala se do očí svého společníka. Zdálo se, že se po těch slovech najednou ztratil v myšlenkách. Ani se mu nedivila. Její vlastní matka byla čiré šílenství. ,,Rodiče nás nedefinují. Matka Avanté byla silná vlčice, ale zároveň tak slabá." Ano, fyzicky ji Avanté dokázala přeprat až v dospělosti. Psychicky? Jako by rozmáčkla mravence. Kývla na něj, také cítila jak pach slábne a pak najednou... zase toho vlka cítila silně, jako by prošel portálem tam a pak zase zpět. Jen jej to vyhodilo dále od nich.
Cítila jej, ale neviděla. Lehce se zamračila. Možná to bude jejich cíl na malé týrání? Jakmile z ní Alduin vstal, vyšvihla se na nohy a zaostřila na místo, odkud pach cítila. Neviděla ho, ale věděla, že by lstivost mohla zase fungovat. ,,Nejsi neviditelný!" Štěkla.

-> SNěžné tesáky

Avanté portál vyplivl do louky plné červených máků. Když otevřela oči, viděla jen a jen červenou. Toto místo ji fascinovalo. Vstala na všechny čtyři, když tu náhle se z portálu vyřítil Alduin a dopadl přímo na ryšavou vlčici. Ta se ušklíbla, uvězněná pod vlkovým tělem. ,,Ne že by se tahle pozice Avanté nelíbila." Mrkla na něj, přičemž máchla ocasem. ,,Takže Alduin se bojí zrady? Zažil snad už někdy to, že by jej někdo zradil?" Zase mu hypnotizovala jeho modré oči a v hlavě se jí přehrála včerejší noc. Ne že by si stěžovala, kdyby se to opakovalo zde, na louce, uprostřed červeného kvítí. Její lehké vzrušení na vzpomínky však narušil cizí pach, který byl docela blízko. ,,Nejsem sami. Škoda."

-> Tichá zátoka (přes mlžné)

Ocitli se na podivných skaliskách. Byla tady docela zima. Avanté moc zimu nemusela. Podívala se na svého společníka. Konverzace o smrti jí nijak nerozhodila. opravdu se jí nebála, jelikož neměla pro co žít. Moc. Komu by chyběla, kdyby zemřela? Na jednu stranu umřít nechtěla. Její život byl vždy plný adrenalinu, zábavy a neřestí. Na druhou stranu, proč ne? ,,Avanté by nechtěla zemřít v boji. Pak by to znamenalo že je Avanté slabá a ona by nemohla zemřít s tímto pocitem." Ani nevěděla proč mu to říká. Zajímal jí snad jeho názor? Možná. Uviděla před sebou portál, zvláštní. ,,Chtěl by si Alduin užít trochu zábavy?" Na nic nečekala a vběhla dovnitř.

-> Červená louka

Máchla ocasem a vyšla pomalu z jeskyně. Alduin měl pravdu, Chaos byl jejím smyslem. Musela jej přeci nějak udržovat. A musela stále hledat nové členy. Už by konečně mohli něco podniknout, cítila v kostech, že potřebuje akci, nějaký boj, nějakou zábavu! Prokřupla si ztuhlý krk a zastříhala oušky. ,,A co Alduin, bojí se smrti?" Podívala se na něj a zazubila se. Alfa povede. Dobrá, ale sama nevěděla kam. Procházela se tichou zátokou, tlapky zarývajíc do písku, klusajíc vedle Alduina. Slunce bylo nahoře, pálilo jako čert. Když se podívala na ohnivou vodní hladinu, připomnělo jí to ten nedávný den, kdy se rozhořčila kvůli tomu vlkovi. Už ani nevěděla, jestli slyšela jeho jméno.

-> Sněžné tesáky (Přes Mlžné)

Když nad tím tak uvažovala, taky neměla nějaké cíle. Rozsévat Chaos, ano. Ale když nebyl nikdo kolem, komu by znepříjemnila den? ,,Avanté taky nemá smysl života. Kromě Chaosu, o který se musí starat. Avanté se proto nebojí smrti a proto je Avanté silná vlčice." Jako malá nezažila nic, kromě úporných dní v jeskyni, kdy ležela se svou matkou a ta jí rozmazlovala něžnými slovy. Občas s ní bojovala. Občas utekla, ale ona jí stejně našla, byla hysterická a pak jí utěšovala. Otec dělal, jako by tam nebyla - věnoval se ostatním vlčatům, bral je na lovy. Jediné co, nosil Avanté jídlo, ale ona si myslela, že ji ani nevidí. Taky se cítila úplně průzračná. Rok života byla prakticky v kleci, dokud se její matka úplně nezbláznila.
Jeho slova slyšela jen matně, jen se na něj zazubila a pak vstala také. Kopírovala Alduinovo protažení a poté se šla napít vody. ,,To by Avanté s Alduinem mohli. Přeci jen nemají nic na práci," odvětila s úšklebkem.

Nevěděla jak si jeho slova má přebrat. Ano, žila si tak, jak se jí zlíbilo.Byla přeci alfou Chaosu. Neměla nikde místo, žila volně, dělala co se jí zachtělo, sváděla, vraždila, ubližovala, ostatně, tak jako vždy. ,,Alduin si také může žít jak se mu zlíbí. Oba jsou svobodní vlci." Pravdou bylo, že společenstvo nefungovalo jako smečka, Avšak, když se bratři a sestry potřebovali, byli si vždy oporou. Ne že by ona kohokoliv potřebovala. Ráda si dělala vše po svém a sama. Přeci jen, byla alfou. S Alduinem jí to ale bavilo.
Líně se převalila na druhý bok a přitiskla k němu svůj krk. ,,Avanté stejně neměla co jiného dělat a společnost Alduina jí přišla velice dobrá," mrkla na něj s úšklebkem a švihla ocasem. ,,Co by chtěl Alduin dělat teď?"

Alduin otevřel oči. Hypnotizovala ho od chvíle, co se probudila. Byl docela roztomilý, když spal. Proč se jen nechtěla vzdálit pryč? Proč neodešla hned pot tom, co se objevilo slunce na obloze? Měla tolik možností se vypařit, ale stejně zůstala v téhle jeskyni, s tímhle vlkem a to co se večer stalo bylo jen hezkou vzpomínkou. Ale stále jí tu něco drželo. Zase se usmál. Ten úsměv který měl včera... Nemohla ho vybít z hlavy.
Jeho hlas jí vytrhl z myšlenek a z transu. Ušklíbla se a jemně mu tlapkou přejížděla po boku, přičemž hlavu otřela o tu jeho. ,,Každý by v mé kůži spal dobře," špitla mu do ucha a pak hlavu dala zase na jeho hrudník. Ten sen jí otravoval. Tyhle vzpomínky vytěsnila už dávno. Proč se objevily zrovna teď? ,,A co Alduin? Spalo se mu dobře v nové jeskyni?"

Najednou se ocitla na zelné trávě. Mladá, ani ne roční vlčice, dívající se do dálky. Její ohnivé oči spatřily malého srnečka, který se také toulal po louce. Allavanté se přikrčila, přičemž se hodlala vyskočit srnci po krku. ,,Avanté!" Slyšela křik své matky Essonté. ,,Allavanté, kolikrát jsem ti říkala, že nemáš opouštět jeskyni? Co kdyby sis ublížila? Já pro tebe ulovím, běž. Běž zpátky do jeskyně," pronesla její matka a mladá vlčice jí sledovala ohnivýma očima. ,,Mami, už nejsem malé vlče! Dokážu se o sebe postarat sama." Sledovala svou matku. ,,Ne, ne, ne, jsi moje malá dceruška, tak slabá, tak jedinečná, jediná přeživší, maličká!" Hlas Essonté byl tak hysterický. ,,Nejsem slabá!" Avanté vycenila tesáky. Její matka ji povalila na zem a zavrčela, přičemž ji uvěznila do velké bubliny elementu, ze kterého se ryšavá vlčice snažila dostat. ,,Nemůžeš mě v jeskyni držet věčně! Chci žít!" Avanté svítily oči plamenem. ,,Jedině tak tě můžu ochránit zlatíčko. Jedině takhle zajistím, že se moje malá, slabá dceruška nezraní. Tohle je láska!" Avanté se na ni dívala s odporem. Jestli láska udělala z mé matky hysterickou a labilní vlčici, nikdy nechci pocítit nic, čemu se říká láska. Láska je slabost. Láska je slabost. Láska je slabost.

Avanté otevřela oči. Jemný letní vzduch jí česal srst. Už nebyla malá vlčice. Nebyla slabá vlčice. Její ohnivé oči se rozhlédly po jeskyni. Už dlouho neměla sen o matce, nebo o čemkoliv v její minulosti. Stále cítila teplo Alduina. Přitiskla se k němu, ale oči již nezavřela. Nemiluju nikoho. Jsem na vše sama, jako vždy. Jsem sama, silná, můžu se spolehnout jen na sebe a na své schopnosti.

Nevěděla proč se cítí tak zvláštně. Položila mu hlavu na jeho hrudník a tiše oddechovala. Tohle zažila už tolikrát a přesto to s ním bylo tak jiné. ,,Mhm," přitakala mu na jeho tezi a pomalu zavírala oči. ,,Pokud je to sen, tak jsou v něm oba, Blázínek i Princezna," pronesla tiše a spokojeně zavřela oči. Nechala se vískat v srsti jeho tlapou a užívala si každý jeho dotyk. Vždycky se po tomhle tiše vypařila, ale nyní cítila, že Alduina opravdu nechce opustit. Přitiskla se blíž k jeho hrudníku a zavřela oči, přičemž se nechala pomalu odvádět do říše snů.

18+

Cítila jak se pod ním třese, jak jeho nohy trpí křečí, v tom dobrém smyslu. A pak najednou vše skončilo. Alduin se přetočil na bok a ona v jeho očích viděla výraz naprosté spokojenosti. Uvelebila se vedle něj, spokojeně pohupovala ocasem a nechala se unášet pohledem jeho modrých očí. Poté se na něj zazubila. Usmát se totiž neuměla. ,,Alduin vypadá, že je spokojen," pronesla poté a jemně mu drápy projížděla po boku, hypnotizujíc jeho oči. Sama je jemně přivřela, cítila se docela unavená a možná by jí neškodilo lehce si zdřímnout.

18+

Poslouchala jeho občasné vzdychnutí. Užívala si jak jí jemně stiskl ouško, ona mu to oplatila víc, že zrychlila svůj pohyb. Drápky zaryla do jeho boků, přičemž atmosféru prořízlo pár jejích jemných vzdychů. Byla už docela vyčerpaná a cítila, že za chvíli všechna tahle neřest skončí. Odlepila se od něj a začala mu jazykem olizovat hrudník, přičemž její drápy sjížděly z boků až dolů. Hlavou se dostala až úplně dolů a potěšila černého vlka trochu jiným stylem. Hrála si s ním jazykem, přičemž drápky přejížděla Alduinovi po stehně a nohách, doufajíc, že si tuhle chvilku pořádně užije.