Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Vlk se znaky, který se poté představil jako Scar, pronesl něco ve stylu, že by to měla být spíše tlupa, nebo tak něco. Bez vůdce. Všichni si budou rovni. Nu, já byla zvyklá mít své vysoké místo, každopádně rovnost nebyla nic, co by i vadilo. Jestli to bude skvělá spolupráce, proč tedy ne? Já rozkazy nepřijímala - pokud to tedy nebylo v zájmu mého plánu. Některé situace si holt žádaly získání důvěry.
Scar, který byl podle mého z nás na alfu docela vhodný, se toho ujmout nechtěl. Ani Okřídlený, jehož jméno bylo Angel se zrovna do alfování neměl. Já sice ráda rozkazovala, ale měla jsem pocit, že téhle bandě by se vládnout nedalo. A zbytečné spory o moc? Kdo by to riskoval?
Z Mrzoutka šla cítit nervozita, no poté, jak se ho Angel dotkl se zdálo, že se uklidnil - co ten vlk skrýval za schopnosti? Rozhodně z něj šla cítit síla. ,,Přezdívky by byly fajn. Ale znát své jméno v rámci tohohle... společenství, by nebylo na škodu." Hrdě vypnu hruď a podívám se na vlky před sebou, přičemž vznešeně pronesu: ,,Já jsem Allavanté, ale klidně mi říkejte Avanté. Nebo Usměvavá - na to jsem si, tady od Mrzoutka, poměrně zvykla." Mrknu na mladého vlčka a ušklíbnu se.
"Ach ano, jaký krásný chaos nastane, až naše malá tlupa vtrhne mezi slabochy a sluníčkáře."

Všem procenta do síly :)

PŘIDÁNO

,,To opravdu přemýšlíte nad tím, že vytvoříme "smečku" zlejch vlčků?" Pronesu ironicky a pak se podívám na okřídleného vlka, následně pak i na černobílého. Oba vypadali, že by nebyli proti. Teda, vlk se znaky rovnou pronesl, že to není špatný nápad. Můj smích přetne okolní hlasy. Je řezavý a ohlušující, nezní jako smích z radosti, spíše ironický řehot. Ztichnu a nahodím vážnou tvář. Opravdu se oba zdáli, že jsou nadšeni tou myšlenkou. A vlastně, proč ne? Být jediná vlčice mezi třemi vlky? Mohla by to být pro jednou zase trochu zábava. Mě byly tedy všechny smečky ukradené - pokud mi nelezly do zelí, neměla jsem k nim zášť. Nevěřila jsem v něco, co byla smečka a co měla představovat.
Vlk se znaky najednou odvětil na mou narážku s ožehlým kožichem. V jeho očích i slovech jsem cítila čirou nenávist - zajímal by mě jeho příběh. Olízla jsem si špičku čenichu. ,,To je jednoduchý způsob, jak to zařídit." Ušklíbnu se na vlka. ,,Kdybys byl vlčice, měl bys to jednodušší - namotat, zlomit srdce, nejlépe ublížit jeho bližním a pak mu dopřát život bez cíle a naděje. A nebo pomalou smrt, záleží na tvém gustu." Problém byl, že nebyl vlčice. No ale ublížit jeho bližním nejspíše zvládne a pomalou smrt by mu jistě taky mohl dopřát.
Najednou se po dlouhé době ozval Mrzoutek. Mé oči se na něj upřely a věnovala jsem mu svůj úšklebek. Zase poučoval - jako vždy. On musel být mozek všeho, jak jsem za krátkou dobu dokázala zjistit. ,,Je jedno, jak to pojmenuješ, pokud to splní svůj účel." Ušklíbnu se na Mrzoutka, no v srdci cítím, že to šlo z jeho duše - ten asi musí všechny smečky nenávidět.
,,No, nemám nic proti tomu, jít do tohohle malého společenství. Vypadáte, že s vámi bude ještě hodně zábavy," pronesu s úšklebkem. Podívám se po všech vlcích kolem mne. Tak tohle je tvá nová životní etapa, Usměvavá?

Cítila jsem na sobě Mrzoutkův pohled. A cítila jeho smíšené pocity, co se větrem nesly. Zdálo se, že změna taktiky vyvolala zajímavou reakci - teď, když ví, co jsem zač, bude se nejspíše držet dál. Ale čím více urážení a ignorace, tím více mne vlci chtějí - jaké pěkné nepsané pravidlo. Alespoň se vždy osvědčilo. Protože co se škádlívá, to se rádo mívá - tedy, alespoň z jedné strany. Ač nyní se zdálo, že tu je mnohem více objektů hodných zneužití. Velký, svalnatý vlk s křídly se mi velice zamlouval, a vzhledem k tomu, že hledal nějakou vlčici - potencionálně to mohla být partnerka či vlčice, o kterou se snaží, stal se zajímavým cílem.
Černobílý vlk pronesl větu, která nemohla znít více ironicky. Podívala jsem se na něj a ušklíbla se, jako to udělal on. ,,Musím uznat, že to je velmi pěkné. Za sežehnutý kožich taková zábava jistě stála," uznala jsem a zazubila se. Nu, já bych si kvůli smečce nenechala udělat jakoukoliv kosmetickou vadu - ale pravda, vlci co měli jizvy a bojovali, byli sexy! Možná ten vlk nebude tak marný.
,,Když tě však vlci nemají rádi, je jedno, jak silný jsi. Svrhnou tě, jelikož jedinec nezvládne celou smečku," odvětím k jeho myšlence - já ve smečce vyrůstala. Moje matka byla slaboška, co si myslela, že tím, že mi dá nejvíce lásky, vrátí tím dva mrtvé bratry. Není divu, že se pak po smrti otce zbláznila.
Mrzoutek začal vyprávět o své zkušenosti ve smečce. Zajímavé bylo, že žil v podobné situaci - rodiče slaboši. Milující všechny a všechno. Nu, to občas nebylo na škodu - ale síla je to, co rozhoduje. A pokud alfy nejsou silné a milují všechny, končí to záhubem smečky.
Černobílý pak pronesl něco o tom, že vlci nechutnají jako srny. Ušklíbla jsem se. I když káral Mrzoutka, bylo to, jako by byl tatínek. Bylo mi do smíchu.
,,No jistě, jsme smečka útočící na jiné smečky," zazubím se. To by byla vtipná představa. ,,Opravdu ti tak připadáme?" Zasměju se. Najednou v mžiku přestávám vidět barvy. V duchu začínám panikařit, no navenek se snažím tvářit normálně. Co se děje??
,,To je divné... jako bych přišla o možnost vidět barvy?" Nahodím s vážným klidem, vevnitř však šílím.

Když neznámý vyslovil svou provokativní domněnku, teatrálně jsem se svalila na zem a začala se smát. Poté jsem se zvedla a s vážnou tváří probodla vlka očima. ,,Já nejsem ničí." Nikdy jsem nebyla ničí majetek. Ničí nic. K nikomu jsem se nevázala, nikoho jsem nemilovala, k nikomu jsem nepřiléhala. A nikdo mne nevlastnil. Tohle byla urážka pro mé ctěné ego. Poté jsem zase nahodila svůj úškleb a podívala se na oba vlky.
Dereck pronesl něco o tom, že by se mne dotkl leda větví. ,,Ale prosimtě, nehraj si na odolného," mrknu na něj a olíznu si čumák. Znovu jsem se otočila na černého vlka s bílými znaky. ,,Takže si jej zabil?" Pokud už nějaký boj byl, horší možnost byla vždy jen smrt. Ten kdo nedokázal zabít druhého byl slaboch.
,,Mne smečky nezajímají. Kdybych chtěla, dokážu si alfu namotat na drápek a do konce života mám o kořist vystaráno," pronesu s úšklebkem a máchnu ocasem. Právě jsem někomu ukázala svou pravou tvář? No ne, jaká odvaha. Z černobílého vlka jsem cítila zášť a podobné rysy, kloubící se i s mou povahou. Možná jsme si byli trochu podobní, kdo ví. A Mrzoutek? Ten už mne prokoukl. Nemělo cenu se snažit motat mu hlavu. Teď stačilo ignorovat jej a urážet - sám se možná chytne a bude se ještě mlátit za to, že poprvé mou nabídku nezvážil.
Najednou se z křoví vynořil tmavý vlk s jakýsími ornamenty. ,,Tady se nedělají ztráty a nálezy," odvětím. ,,Myslím, že tvou ztracenou lásku nikdo z nás neviděl."

,,Zapálen pro věc?" Zasměju se a prohlížím si osmahlého vlka. ,,Spíš to vypadá, že si tě někdo chtěl opéct na véču." Že by zde byl nějaký agresivní vlk? Nebo... že by útok vyvolal zrovna tento vlčík? Nu, vypadal přátelsky, avšak to já taky, když jsem chtěla. Nikdy jsem nikomu nevěřila, tudíž i nyní jsem byla opatrná. Každopádně, kdyby vlk chtěl, nejspíše by už zaútočil.
Mrzoutek pronese něco o břehu. Už jsem neplánovala jít do vod a užít si koupání. Za mokrý kožíšek mi to už nestálo. Vylezla jsem ven z vody a otřepala se. Další věta černého vlka mne zarazila. Ruší? Možná tak jeho, v koupání. ,,Nikoliv. Tady Mrzoutek by se k ničemu neměl, ani kdybych byla rozvalená na zemi." Na mé tváři se objeví úškleb. Sedni si na zem a pozoruju oba vlky.
,,Já se zde skvěle bavím. Každopádně nikoho kromě tady Mrzoutka jsem nepotkala." Už mi to připadalo, jako by tu skoro nikdo nežil.

Opravdu mne dostává, že se vlk úplně obrátil. Jako by ho snad někdo očaroval. Choval se ke mně, jako by si snad i rád zalaškoval, avšak občas to znělo, jak zamilované kecy. Měla jsem chuť se zasmát, avšak to jsem potlačila a pouze otočila hlavu nastranu. Přeci jen ignorace a odtažitost zabrala více, než dobývání?
,,Co tak najednou měníš názor?" Nu na druhou stranu, pudy jsou pudy a kdo by si nechtěl trochu užít? Pomalu jsem kráčela ke břehu a smočila si prvně tlapky a poté jsem pomalu lezla do vody.
Najednou se však objevil jakýsi cizinec a já zastavila, přičemž jsem se ohlédla. Zůstala jsem stát, břicho mi již smáčela voda. Neznámý vlk přinášel nové možnosti - jako laškovat s oběma, či je dokonce dostat do situace, kdy se o mne poperou - to vždy byla zábava. Vždycky je to tááák sexy, když se o vás perou dva vlci.
Zdálo se, že vlk je raněný, přesto kráčel ladně a prakticky dokonale. Vypadal úžasně, silně a násilně. Trochu mi svým výrazem připomněl bratra. Úšklíbla jsem se, ale nic neřekla.

-> Arcus deum

Pomalu jsem šla za Mrzoutkem. Šel tak nějak napřed a já se rozhlížela kolem. Podle všeho hledal řeku, kde by si umyl srst. Smála jsem se předtím, teď už mi to tak vtipné nepřišlo. Tmavý vlk však uprostřed cesty zastavil a počkal na mne. Podívala jsem se na něj, jakože "co to sakra je?" a pokračovala dál.
Nemluvili jsme. Ač jsem měla chuť ptát se a konverzovat, cítila jsem se podivně a tak jsem radši mlčela a prostě jen šla.
Zanedlouho jsme dorazili k jakémusi jezírku. Bylo docela dlouhé a moc pěkné. Už se setmělo, na nebi se objevil měsíc. Bylo teplo, ač končilo léto.
Podívala jsem se s překvapeným výrazem na tmavého vlka, když najednou obrátil a vyzval mne, ať se k němu přidám. Měla jsem chuť se smát. Takže moje techniky fungují nebo co? Ach, že o sobě vůbec pochybuji. ,,To víš, budu tě pronásledovat až na konec světa." Jak poeticky romantické. Ušklíbla jsem se a ironicky se uchechtla.

Pomalu jsem došla na místo, kde se mlha točila okolo divných kamenů, zaražených v zemi. Cítila jsem z toho místa podivnou energii, přitom mne však lákala jít blíže. Pomalu jsem vyšlapala ke kamenům, za tmavým vlkem.
,,Jak jsem řekla, otravovat tě je zábava." Očividně neslyšel celou mou větu a mě se opravdu nechtělo opakovat. Možná se zase zeptám. Jindy. Později. Nechala jsem jej, aby začal obcházet kameny. Jako zvědavé vlče, pomyslela jsem si a ušklíbla se nad tím. Místo bylo zajímavé, no jen jsem stála uprostřed a sledovala zajímavé rytiny. Nejspíše měly nějakou funkci, možná to bylo místo bohů. Nebo nějaké obětní místo. Těžko říci.
Zasměju se, když pronese vlk něco o opičím zadku vyrytém v šutru. Ne vážně, to ten vlk nepozná srdce?
,,To je nejspíše srdce." Zvědavě jsem přistoupila ke kameni a dotkla se jej tlapkou. Hah, taková pitomost. Proč tu ty šutry jsou? Budu mít snad štěstí v lásce, když se toho dotknu? Nad tou myšlenkou jsem se v duchu zasmála. Já doopravdy nikdy nikoho nemilovala. To nebyl můj styl.
Mrzoutek začal říkat něco o svítícím pavoukovi. Sama jsem si tudíž nevšimla, že srdce růžově zazářilo. ,,To je asi hvězdice." Divný. Proč by na těch šutrech byly symboly.
Mrzoutek si najednou sedl na nějaký šutrák a ten se mu zasekl v zadku. Běhal dokola a já se jen smála. Ten má fakt štěstí, pomyslím si. Směju se, když jej doslova zeserou ptáci. Dneska mám fakt dobrý den.

-> Long

-> Mlžné pláně.

Zdálo se, že Mrzoutek je opravdu až přespříliš mrzutý. Smutné, mohla s ním být opravdu zábava. Nadechnu se místo nadšené tváře nahodím normální, neutrální, možná až vážný výraz. Konec dobývání. Prozatím. Sledovat, poslouchat, vyvolávat reakce - to byl nyní můj plán. Hlasitě jsem zívla, na náznak nudy.
Procházeli jsme jakýmsi kouzelným lese. Přeskakovala jsem blátivé hroudy a snažila se vždy najít nějakou příjemnou cestu. Ušpinit si kožich? Pfuj.
Vlk jako by se snažil něco říci, ale nakonec od toho upustil. Čas na jinou taktiku. ,,Nejspíš. Nemám chuť si hrát na lacinou kořist," pronesla jsem a zasmála se nad tím. Jedna věc byla svádět, druhá byla vnucovat se. A to opravdu nebyl můj styl. Ale on jednou podlehne. A pak bude škemrat. ,,Každopádně otravovat tě je zábava. Povídej, jakpak se takový mladý vlček stal Mrzoutkem?" Pokračovala jsem za ním, bylo mi jedno, že běžel. Místo, kam šel, mě až příliš přitahovalo.

-> ARCUS DEUM

<- Wolf lake

Mrzoutek očividně nebyl rád, že mne vidí, avšak já se nehodlala takto rychle vzdát. Dohonila jsem jej a ťapkala vedle něj. ,,Mohutný medvěd by měl prvně zkusit do jeskyňky nakouknout, možná uvidí, že je větší, než se na první pohled zdá," pronesla jsem a zazubila se. ,,Jsi odolný, to se mi líbí." Věděla jsem, že vlček na tohle hrát nebude. Čím více budu dobývat, tím více bude odolávat. Je na čase započít úplně novou hru. Manipulativnější a zábavnější. Avanté, je na čase zase ukázat tvář prohnané mrchy.
Ač vlk neměl rád společnost, očividně mu došlo, že mne se jen tak někdo nezbaví. Mávla jsem ocasem a pokračovala v cestě. Vlk se mi líbil.

-> Zauber

Šedivý vlček na mne zavrčí, jakmile jej oslovím Mrzoutku. ,,To je smutné. Odmítnutí bolí, víš to, Mrzoutku?" Zasmála jsem se. Ne, nehodí se na rychlé zneužití. Ale co s ním? Mohl by mi něco ulovit. Měla jsem docela hlad. Každopádně dobývání mě bavilo víc. V hlavě se mi rýsovalo něco ďábelského. Jen jsem se zlověstně ušklíbla na mladého vlčka.
Vlk ze mě sešlápl. Zůstávala jsem na zemi. Ach, no jasně. Pře se v něm - všechno, všecičko! Podívám se, kam se dívá. A v dáli uvidím dvě vlčice. To musely zrovna sem? A kazí mi plán? Měla jsem chuť jejich mladé krčky prokousnout a nechat řinout jejich krev do jezera. Lehce jsem ohrnula tesáky. Ach ano, nemít teď důležitější práci, nenadechly by se nikdy víc.
Černý vlček se rozhodne, že půjde. Ušklíbnu se. Chtěl utéct. Čas změnit taktiku? Olízla jsem si špičáky a vyskočila. ,,Ale notak, snad bys mi neutíkal. To jsem tak děsivá?" Zazubím se a běžím za ním.

-> Mlžné pláně

Vypadalo to, jako by se vlk vnitřně pral sám se sebou. Zajímavé. Až moc zajímavé. Vlk mne zase začal obcházet a já s ledovým klidem stála a olízla si špičák. Vlk se zastavil u mého pravého boku.
Kudlanka? To že bych mu ukousla hlavu, jakmile bych s ním... skončila? Jak přesné. ,,No ne, vidíš mi až do duše." Zdálo se, že tenhle vlček bude opravdu oříšek. Nestávalo se často, že by někdo znal mé úmysly, no tak jako tak to byla zábavná hra. Velmi zábavná hra.
Vlk do mne najednou strčí, no nechám se povalit na záda, ač to ohnání nebylo až tak silné a nechám se zašlápnout. Moje ego utrpělo? Ani ne. Stále je to zábavná hra. A hrát hru znamená dělat i tohle. Cíl je cíl a hrát byla má vášeň. No kdyby to byla vlčice, pravděpodobně by už byla bez hlavy - ale to nejspíš už dlouho předtím.
Nechala jsem jej dělat, že je nademnou - no prakticky ano. Ale navrch mám vždy já. ,,Někdo tu je rád nahoře, co?" Zašklebím se děsivým šklebem, skoro mě až mě bolí koutky - kdybych tenhle "úsměv" nenosila více než často, nejspíše ano. Vlček ho taky zkoušel, no nevypadal, že by se šklebil často.
,,Oh, myslím že na to znáš odpověď, Mrzoutku," šeptla jsem a na tváři jsem stále měla ten úškleb.
Každopádně mě to přivádělo k myšlence, co jsem opravdu od tohoto vlka chtěla. Byl zajímavý. S jinými bych byla už dávno hotová, ale tenhle se nenechal. Většinu ovlivní pudy - jeho ne. Až tak nedůvěřivý vlk? Nikdy se mi to nestalo. Jsem opravdu uchvácena. Možná se nehodí jen na rychlé zneužití, jako ostatní. Nu, uvidíme co s ním.

Jak jsem čekala. Reakce. Vlk, jehož jméno jsem pořád neznala se naježil a zaujal hrdý postoj. Ano, malý zhrzený mrzoutek. Copak mu asi maminka s tatínkem udělali? Poslali ho spát před desátou? Lehce jsem se úšklíbla. Nikdo s ním nedokáže manipulovat? Uvidíme. Samozřejmě jsem vlčka pořádně nakrkla, po zmínění rodičů. ,,Když myslíš," pronesu s úšklebkem a mávnu ladně ocasem. Samozřejmě, nechám jej myslet, že má navrch - to vždy u mrzoutků zabírá.
Když se tmavý vlček přilížil, lehce mne zamrazilo. Vzrušení? Zvědavost? Těžko říci. Že by? Po jeho slovech se na mé tváři objevil roztáhlý úškleb. ,,Zabít říkáš?" Olíznu si pření špičáky. Poznámku o hmyzu jsem přelétla. Ač mne to v srdci urazilo, hrátky s cílem byly přeci jen mnohem důležitější - a já vždy dosáhnu svého cíle.
Nechám se obcházet. Útok by se dal čekat, ale tušila jsem, že vlček zkusí možná něco jiného. Jen čekat. Ledový klid, jen skoro až ďábelský úškleb a čekání. ,,Větší zábava je si s hmyzem hrát, než jej zabiješ," pronesu s úsklebem. Další narážka? Možná? Ale doslova jsem se třásla zvědavostí nad jeho reakcí.

Mladý vlček byl velmi nedůvěřivý. To se mi líbilo. Dobývání? To bylo moje životní poslání. Nikdy se nestalo, že bych nedostala, co chci. Nikdy. Jestli najdu vlka, který odolá mému šarmu či snad nepodlehne napětí, které dokážu lehce vytvořit, tak... nevím. Nevím co bych udělala. Bylo by to mé personální zklamání? Nu, ne. Spíš bych takovému vlkovi dala jeden malý respektový plusík - bezvýznamný, ač ode mne?
,,Každý manipuluje každým, ač se to tak nemusí zdát. Rodiče manipulují vlčaty, aby z nich udělala svůj druhý obraz. Vlčata, aspoň ta chytrá, manipulují sourozence, aby z nich získali co nejvíce a vzali na triko jejich průšvihy. Manipulace je všude," obrácená psychologie? Něco takového? Nu každopádně, tento vlček vypadá, jako by si snad prošel peklem. Zmínění rodičů a sourozenců by u něj mohlo vyvolat reakci - reakci, kterou potřebuju. Nebo takovou, kterou mohu využít.
Vlček se zdál, že už má pubertu za sebou - nebo jí snad prochází. Malý mrzout, utíkající od rodičů, aby ukázal, že je něco víc. A puberťák, se kterým cloumají hormony? Perfektní cíl.
Modrooký vlk pronesl něco ve stylu, že se mi to daří. Ušklíbla jsem se a popošla k němu. ,,To víš, jsem v tom dobrá," šeptnu mu do ouška a s liščím šklebem jdu kolem něj, přičemž mu ocasem mrsknu do čumáku jemně a tak, jak to umím jen já. Zdali černý vlk pochopí mou narážku? Pomalu jej obcházím - všímám si každé nerovnosti v srsti, barvě, sleduju jeho proporce. Hledám snad slabinu? Možná. Ona slabina bývá většinou jen hormonální - to je vždy slabina všech vlků. I takových mrzoutků - ti jsou nejzábavnější a nejtvrdší - no podlehnou všichni.
Nakonec se zastavím na místě, kde jsem byla. Čekám reakci. Na vše, na všechno škádlení, narážky, konverzaci o rodičích. Jsem schopná pojmout vše. Překvapí mne tento mladý vlček, nebo to bude jednoduché, jako u všech ostatních?