Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Nemohla říci sestře, že jsou jejich rodiče v pořádku, když to nevěděla. Ale řekla Aileen jen: "Musíme doufat, že ano. Neboj se. Tak jako tak se dozvíme, co se stalo. A pořád, jsem tady já, Azrael, Atray, Sillarei, Deiron a Merlin a určitě tu pro tebe budou." Jistě, nemohla za ně rozhodovat, nemohla vědět, jak to berou oni ale chtěla sestru povzbudit.
Pak se před nimi objevil vstup do úkrytu a domnělí příbuzní.
Sledovala, co se stalo s vodou a Sisi a pak také hnědou vlčici se skvrnami, která voněla povědomě. Jako by byla skutečně její příbuznou. Úplnou jistotu samozřejmě neměla. Ale předpokládat to mohla a to ji nikdo vzít nemohl a která onu vodu proti Sisi vyslala. Instinktivně se ji na krátko naježila srst, ale když začala hnědá se skvrnami bílé a černé mluvit, zase Alyanně slehla. Už jen z těch slov měla silně nepříjemný pocit, že se stalo něco hrozného. Navíc z postoje vlčice a vlka se zdálo, že skupinku ani nehodlají pustit do úkrytu. Jak si vůbec mohli dovolit, bránit dcerám alf, aby se setkaly s jejich rodiči? Přimhouřila oči a dál naslouchala slovům, která pronikala k jejím uším, jako malé nože snažící se provrtat skrze stažené hrdlo do jejích útrob. Celé se jí to nelíbilo.
Představila i vlka, čímž potvrdila Alyanny domněnku, že se skutečně jedná o jejich mladší sourozence. Ačkoliv byli mladší, byli, stejně jako Sillarei a Atray, velcí jako dospělí vlci. Slova, pravděpodobně, sestry se jí zabodávaly stále hlouběji do srdce a rvaly jej na kusy. Hrdlo se jí svíralo a zároveň měla nutkání na vlčici zaútočit. Ano, možná to vypadalo zvláštně, ale jí to opravdu trhalo zevnitř. Na venek však stála a mlčela bez jakýchkoliv náznaků toho všeho maglajzu, co cítila uvnitř.
Zřejmě to bylo na ni, protože Akiko nic neřekla a otázka Sisi se nedočkala odpovědi. "Jsem Alyanna, dcera Aetase a Athai a ráda bych věděla, co se tedy děje." Byla připravená na případný boj, kdyby někdo snad napadl smečku. Protože byla členkou a rozhodně se za svou smečku hodlala prát. I když její síly byly rapidně oslabeny.

Alyanna: 20 kšm + mince, 20 kšm, 10 kšm
Deinell: 20 kšm + mince, 20 kšm, 10 kšm
Noir: 20 kšm + mince, 20 kšm, 10 kšm

Byla to prima, zabávná akcička.
díky za ni ♥

Zapsáno.

Aileen, Sisi, Akiko, Merlin, Deiron

Nejdříve však chtěla nakrmit sestru a členky Zlaté smečky. Když už spolu měly lovit, bylo by to pěkné a doufala, že si společný lov opravdu užijí a budou lovit jako smečka. Bylo to vzácné. Ani si nepamatoval, jestli kdy lovila se smečkou, ale spíš by řekla, že ne. A tak se na to těšila. Přikývla na sestřinu větu. "Ano, jen co se najíme, pokusíme se je najít." Usmála se na Sisi. "Děkujeme, to je od tebe milé." zareagovala na chválu, že se podobají rodičům. A i Akiko pověděla, že jsou jejich rodiče na své dcery určitě hrdé. "Snad ano. Bylo by to hezké, kdyby na nás mohli být hrdí." A mohli?To Alyanna netušila, ale bylo by hezké, kdyby tomu takbylo. Ať tak či onak, chtěla, aby na ně hrdí byli. Zajímalo ji, na co natrefila, takže by to ráda slyšela. "Jasně, tak je najdeme pak spolu." odpověděla Akiko. Co by chtěly ulovit? "Když jsme čtyři, mohly bychom zkusit ulovit i srnu." Při nejhorším uloví pár zajíců.
Ale v tu chvíli je přerušilo ono vytí a tak z lovu sešlo. Tedy přinejmenším v tento okamžik. "Půjdeme zjistit, co se stalo. Nemá smysl si představovat všelijaké možnosti a trápit se tak nad něčím, o čem nevíme." Pronesla a přimhouřila oči do ustaraného výrazu. "Neboj Ai, určitě zjistíme, co se stalo." S tím se podívala na všechny a s kývnutím vykročila směrem, odkud se vytí ozvalo. Znělo to nedaleko. Rozhodně nemínila čekat. Nebyla přeci z cukru, aby se se o ní báli! "Chci vědět, co se děje." Už byla dospělá, tak něco vydrží. A co kdyby byla třeba pomoc s bojem? Měla by tam být a neschovávat se. Byla bojovníkem smečky a pokud ji bylo zapotřebí, tak tam bude!
Brzy se dostaly na dohled jejich dvou mladších sourozenců. Hádala tedy, že se jedná o Merlin a Deirona, když to nebyl ani Atray a ani Sillarei

Sestra se ptala jaké věci chce Aly s rodiči řešit. Úplně všechno říci nechtěla, a to ani nevěděla, že asi ani nebude mít příležitost to v brzké době řešit, protože se to prostě nebude hodit. Nicméně něco přeci jenom řekla. "Třeba existenci nové smečky v Hraničním pohoří." Ano, o smečce z níž ji vyhostili a ani ji nedali šanci diplomaticky hovořit, chtěla, aby o ní rodiče věděli.
A tak se dozvěděla, že Sisi je členkou už několik let. Takže by ji teoreticky někdy v minulosti vidět mohla. Ale možná byla ona sama ještě malé vlče. Ovšem hnědou vlčici, tu si zcela určitě nepamatovala. Ta musela do smečky přijít někdy po tom, co Aly odešla na průzkum. Jak se mají, to těžko mohla Aly vědět, když se sotva vrátila a ještě je neviděla. Aileen na tom byla nejspíš stejně. Nicméně odpověď Sisi přeci jen podala, alespoň nějakou: "Od návratu jsem rodiče ještě neviděla, tím pádem nemohu odpovědět na otázku, jak se mají. Jen mohu doufat, že dobře." Doufat samozřejmě mohla, ale vědět nemohla. "Myslím, že to se jen tak zapomenout nedá." Mrkla na Sisi. Pohlédla na Akiko a souhlasně přikývla: "To je pravda. Je nás víc, tedy můžeme skolit i něco většího. Pokud budeme mít štěstí." To byl přístup, který se cenil. I když selhat mohly, i když byly čtyři, ale lépe jít do lovu s nadějí a dobrou povzbuzenou náladou, než přemýšlet nad tím, co se stane, když kořist neskolí. "Určitě se nám to podaří."
V tom se ozvalo vytí nedaleko nich. Byl to Aly a Aileen otec. V tónu toho vytí mohly přítomné vlčice vyčíst bolest a smutek. Něco se muselo stát. Něco důležitého. Asi by se měly dostavit k úkrytu. "Něco se děje. To je otec." řekla zjevný fakt, který musel být jasný i jejím družkám.

"Rozhodně mi to vadit nebude, drahá Aileen. Jenom musíš nabrat sil a odpočinout si a já taky chci nějaký čas pobýt zase doma. Potřebuji taky pořešit nějaké věci s rodiči." Ano, nelíbilo se jí, že je stále na pozici Sigmy. Kdo ví, měla ale za to, že byla dříve výš. Tahle skutečnost se jí nelíbila, protože ji to přišlo ponižující, na to kým byla a měla by se představovat jako obyčejná Sigma? Brrrr. Až se nad tou myšlenkou otřásla. Možná bylo i dobře, že s ní zrovna ten sněžný princ mluvit nechtěl, ale i tak! Chápala však, že dlouho nebyla doma, tak bylo i celkem logické, kde teď byla. A i přes toto vědomí ji to uvnitř ní žralo.
"No jistě, nějaká krásná místa ti mohu ukázat, Aileen." Byla nadšená, že bude moci sestře ukázat, kde byla. Ale to bude muset počkat. "Upřímně? To nevím, ale ty jsi šikovná a určitě ostudu neděláš. Jak tě znám, tak nejsi drzá, jsi věrná a taky krásná, Aileen." Pravila Aly k sestře.
"Možná ano. Ale už jsem ji dlouho neviděla. To bychom ji museli nejdříve najít, víš? Prve jsem ji potkala na druhém ostrově. Možná že je tam." Uvažovala nad svou kamarádkou Lissandrou. "Ale naučit tě něco můžu i já, nebo náš vrchní lovec Ahvaryan." Kdyby o to měla zájem, není nutno chodit kilometry daleko, když i oni mají ve smečce zdatného lovce.
Aly se uculila. Mávla tlapkou jakože kuš! "Ale no ták, nevyhýbám se. Jen nevím kde je. Vždyť jsem přišla krátce před tebou." Obhajovala se Alyanna.
Pak se zaměřila na bílou vlčici: "Já jsem Alyanna, tohle je moje sestra Aileen a jsme dcery zdejších Alf." Představila sebe i sestru Aly. Mezi tím přišla i další vlčice, kterou neznala, ale podle pachu patřila ke smečce. Věnovala hnědé vlčici vřelý úsměv, stejně jako té bílé. "Tak mne tedy těší, Akiko a Sisi, velmi ráda poznám členy smečky. I já se sestrou jsme dlouho nebyly na území smečky."
Obě vlčice byly zajímavé. Každá jinak. "Právě jsme se chystaly na lov něčeho na zub, přidáte se? Tedy hlavně já, neboť sestra je momentálně nemocná a potřebuje něco výživného, aby se ji vrátily síly." Využila téhle skvělé příležitosti, protože kdyby ulovily přece jenom něco většího, mohla by si Aileen dát skutečně za tři Aileen.

To, že jim to řečeno někdy v minulosti bylo a ony si to třeba obě jen nepamatovaly, byla také možnost. Takže když se na to zeptají, nic tím snad nepokazí. Maximálně mohou vypadat jako zapomětlivé dcerky, ale vždyť to měly holky obě těžké, když obě dvě strávili po nějakou dobu v jakési letargii. To se potom není čemu divit, že něco občas pozapomenou. Vlastně taky mohou být rády, že si pamatují, kým jsou a kam patří.
Aileenina dobrá nálada byla nakažlivá a tak se i Aly usmívala a spokojeně přikyvovala. "Samozřejmě. Když budeš chtít, tak se ti to podaří." Ona sama ještě neměla projitý takový kus světa, ale věřila, že i ona projde ostrovy a pozná je tak jako někteří jiní vlci. "Ano, přesně tak. Musíš naší smečku a rodinu prezentovat dobře." Vysvětlovala ji Aly. Byla přesvědčená, že ona sama se prezentovala dobře a nic u sněžných princů nepokazila. Vyčkávala do jejich příchodu a jak se pak oni zachovali? A to ještě kdyby věděla, jak si z ní vystřelili, kleslo by mínění o Alatey ještě níž.
"Pravda, to si klidně dovolit můžeš." Povzbuzovala ji Alyanna. "Děkuji ti. To mě naučila kamarádka Lissandra." Kde té byl konec? Možná by se zase mohla někdy vydat na druhý ostrov. Třeba tam Liss potká, tak jako prve. Měla ji ráda.
Zasmála se a objala svou sestru, která byla tak milá a roztomilá zároveň. "To je od tebe milé. Ale kdo ví, kde Atrox vůbec je? Co když není ani na území smečky? Třeba plní nějakou misi, nebo já nevím. Budu muset prostě zkoušet, jestli na něj natrefím, ale nemám vůbec tušení, kde se vyskytuje."
Zapraskala větvička a Aly se hned podívala tím směrem. Neviděla nejdříve nic a tak zavětřila. Cítila pach někoho ze smečky, ale nevěděla, jestli toho vlka zná nebo nezná. Po chvilce zpoza stromu vylezla bílá vlčice s růžovým nosem a modrýma očima.
Aly se napřímila a měřila si bílou. Ale nevěděla, jestli ji zná. Možná ji viděla, možná ne. Však dlouho doma nebyla. "Zdravím." Pohlédla na Aileen, jestli třeba ta ji nezná.

"Souhlasím. To rozhodně věděli!" Přemýšlela, ale, jestli neměl dřív tatínek i jinou partnerku. Nevěděla, jestli o tom někdy mluvil, ale přišlo ji, že smečka tu byla už dlouho. "Možná bych se na to mohla rodičů zeptat. Jak dlouho už tady žijí?" Rozhodně ji nepřišlo, že by život před jejich narozením zde nebyl. A ani si nevzpomínala, jestli jim o tom něco říkali. Otočila se na sestru: "Ale, drahá sestřičko, určitě bys i ty dokázala najít krásné místo. Kdybys jen věděla, kolik pěkných míst tady na ostrovech je. Spousty!" Jemně do sestry drcla. "I ty máš dobrý čich. Jsi z dobré krve, na to nezapomínej!" Nepochybovala o sestře. Ta si možná tolik nevěřila, ale jak by mohla být nedobrá, když se narodila alfám?
Na úpravu porce se Aly zasmála. Zcela upřímně a nenuceně. "Trocha jídla navíc ti neuškodí, Aileen." Na to se rozhlédla kolem a zavětřila, jestli nějaké to jídlo není poblíž. Bylo hezky a i zvířata vylezla z úkrytů, aby se napásla a nabažila sluníčka, takže bylo cítit kolem mnoho pachů. "Myslím, že je tady toho dost, jen jestli se mi podaří něco ulovit takhle narychlo. Uvidíme."
Střihla uchem a znovu se na Aileen usmála. "To je od tebe milé. Snad si najdu taky někoho skvělého, jako se našli naši." Ale nespěchala na to. Chtěla někoho, kdo za to stojí. Někoho, kdo by ji dokázal chápat a nechoval se k ní jako... Ani nevěděla, jak by to měla nazvat. Třeba tak jako se k ní choval ten podivný 'Vidar', přesně tak, jako by ji odsoudil aniž ji dal jakoukoliv šanci! "Jenomže kde ho najít? A stejně se musím nejdříve postarat o tebe." Věnovala ji úsměv a znovu se dala do třídění pachů. Možná právě našla ideální stáří stopy zajíce.

Začínající odpoledně a slunce zářilo skrze zlaté koruny stromů tak, až se zdálo, že celý příkrov jen září. Tenhle pohled se ji líbil. Už tak dlouho ho neviděla, že teď, když byla zpátky, musela žasnout, jak nádherné místo se zlatou atmosférou její domov byl. Nadechla se znovu a zhluboka. Bylo to nádherné. Jeden z posledních letních dní a ačkoliv bylo rázem zase teplo, díky předešlému slejváku to nebylo tak nepříjemné, jako předtím.
"Máš pravdu, něco kouzelného, jako v pohádce, na tomhle lese opravdu je." Vlastně by se skoro až divila, že odtud vůbec odešla. A přesto, nic by neudělala jinak, i kdyby měla tu možnost vrátit čas. Udělala by to právě tak stejně jako předtím.
"Rovnou jako tři Aileen? To je opravdu velký hlad." Chvíli váhala, jestli nepřehodnotit svůj lovecký plán na něco většího, ale dokázala by vůbec sama skolit srnu?
"Já tě neopustím! To nikdy. Ale slíbit ti, že nepůjdu na nějakou tu dobrodružnou misi za cizími princi, to ti slíbit nemohu, hlavně když toho svého prince ještě ani nemám! Vždycky se však vrátím, to se neboj."

Úkryt >>>

Když vylezly ven, bylo jí hnedka o něco lépe. Tedy ne, že by ji samotné bylo nějak hrozně. Oproti sestře byla vlastně úplně v pořádku, takže neměla důvod se cítit mizerně, ale měla raději otevřené prostory, než nějaké skrýše. Proto se cítila mnohem lépe venku a možná i díky tomu se už jako melé vlče, vydala na průzkum do otevřených plání a tak dál.
Nadechla se ještě stále vlhkého, avšak čerstvého vzduchu do plných plic. "Jak krásně venku je. Po dešti, jako by tohle počasí bylo pohlazením, že?"
Na její otázku se Aly na sestru podívala. "Copak myslíš, že bych tě v takovém stavu nechala něco lovit?" Věnovala sestře mrknutí oka usmála se na ni. "samozřejmě, že ti něco ulovím." S pohledem na sestru, přemýšlela, co by to mělo být. Určitě ne nic velkého, ale zase s hrabošem se setra určitě nespokojí. Potřebovala by něco jako kachnu. Ale tu by Aly v lese hledala jen těžko. Nejspíš se budou muset spokojit s králíkem, bažantem nebo něčím tomu podobným.
"Je to krásné. Také jsem ráda, že jsem se konečně zase doma zastavila." Teď by to ještě chtělo najít mámu a tátu.

"To je úžasné." Byla za svou sestřičku ráda. I když byla nemocná, cítila se lépe a to bylo dobře. Možná, kdyby se ještě najedla, udělalo by se ji zase o něco lépe. Jak ji tato myšlenka napadla, ihned se Aileen zeptala: "Měla bys na něco chuť? Myslím, že by ti kus jídla udělal jenom dobře. Co myslíš?" Střihla ouškem a zajímala ji odpověď.
Aly tedy šla za svou sestrou a dělala ji takovou pojistku, kdyby se ji třeba udělalo mdlo a rozhodla se skutálet zpátky do doupěte, aby ji mohla zachytit a zabránit tomu, jako správný gantleman, ale ten tady teď nebyl a tak tu roli zastala Aly. Venku byl cítit vzduch naplněný parami.

>>> Zlatá

Venku zdálo býti opravdu krásné počasí, které lákalo ven už jenom tím, jak krásně dopadaly paprsky svitu do prostoru doupěte. Aileen se probudila a byla ze svého probuzení nadšená. Aly tedy usoudila, že se toho nejspíš bála. A tak sestřičku tlapkou jemně šťouchla. "Jistě, že ses probudila, ještě aby ne. A jak se vůbec cítíš?" Optala se.
Aly se zvedla na všechny čtyři a protáhla se. "Proč ne. Ale kam bys chtěla vyrazit?" Přeci jenom nemohly jít nikam daleko, protože Aileen byla ještě nemocná, bylo však skvělé, že se cítila lépe. Soudila podle nadšení, které sestřička projevovala. "Měly bychom se poohlédnout po zbytku rodiny, jestli jsou v pořádku, když tady nebyli přes ten déšť." Ráda, ráda by vyrazila dál, ale také chtěla vidět rodinu a promluvit si s otcem a matkou.

Jejich vztah byl krásný a Aly na sestru nikdy nežárlila, protože ji vždycky brala jako tu, kterou musí ochraňovat a dohlížet na ni. Byla to její důvěrnice, její všechno. Věděla, že se ji může svěřit s čímkoliv a Aileen ji nezradí. Prostě ji milovala. A tak se jen uculila a zavrtěla hlavou. Opravdu nebyla všeznalá, ale dost se naučila venku. Třeba lovit. To by se doma nenaučila. Leda, že by si ji do parády vzal třeba Ahvaryan, ale ten měl na starost nyní spíš Sillarei. A Alyanna to už nepotřebovala.
Věnovala Aileen úsměv a přitulila se k ní blíže. "Jsem šťastná, že tě mám, Ai." Zašeptala k ní. Svítalo a bylo by hezké, kdyby se stačily prospat. A tak brzy na to, po Aileen popřání dobré noci a jejím odpovězení: "tobě také a sladké sny, sestřičko,", Aly skutečně se ponořila do říše snů, kde běhala po lukách, horách, ledových pláních, písečných dunách, skrze temný les a pichlavé kaktusy, až se objevila ve zlatém lese.
Nevěděla, kolik hodin spala, ale ráno už bylo, neboť světlo v doupěti bylo větší a venku to zářilo. Ve vzduchu však i nadále byla cítit vlhkost, zřejmě jak se z promáčené země vypařovala vlhkost do ovzduší. Aly střihla ušima a protáhla se. Zvedla hlavu a podívala se na sestřičku.

"Všechno určitě nevím, ale tohle naštěstí jo." Zasmála se Alyanna. Jistě, že nemohla znát úplně všechno. Takový vlk snad ani nemohl existovat. Určitě ani Bohové Mois Grisu neznají všechno. Nebo snad ano? Spíš si myslela, že ne všechno. Hodně, to ano, možná všechno o ostrovech, ale určitě ne všechno o celeém světě.
"Možná. Jestli se brzo objeví, můžeme se ho na to zeptat." Ale jen jestli se objeví.
"Zo je tak krásné, od tebe, Aileen. Ty jsi prostě ta nejlepší sestřička, jakou jen můžu mít." Láskyplně ji objala a i ona olízla tvář své sestře. Střihla ušima a zadívala se k východu, kde se začínalo pomalu rozednívat. Doufala, že nový den přinese i nové a krásné zážitky. Jen sestra by měla odpočívat. No a ona by taky mohla chviličku si pospat. Zívla. "Ale na takový výlet musíme nabrat sílu." Poznamenala ospale.
"Jsi princezna jako já i jako Sillarei i Merlin." Doplnila svá slova a pak ještě zbystřila na Naxina a Atroxe. "To, každopádně, je nádherné! To by bylo tak krásné." Rozplývala se a opět zívla. Stočila se do klubíčka k sestře, ke které se přitulila a čekala, jestli sestra ještě něco neřekne, než si obě schrupnou.

Zamyslela se, jak, že se to jen těm koulím z ledu, co padaly z nebe říkalo? Dokonce i pokrčila obočí, jak horlivě se snažila přemýšlet nad tím. Pak, jako když ji osvítí, vzpomněla si. Jak by to neznala. Znala, inu, ale byly o mnoho menší. "Kroupy! Kroupy jsou to. Ale obvykle bývají menší. Jen jako kapičky deště. Víš? Zmrzlé. Já nevím, co se to s nimi stalo, že se tak moc zvětšily." Inu, opravdu byly tentokráte ty kroupy obrovské jako míče. Tedy to by řekl člověk, ona měla přirovnání jako žaludy a kaštany a dokonce některé jako šišky! Otřepala se nad vzpomínkou z nedávné chvíle, kdy na ní několik takhle velkých krup spadlo.
Usmála se na ni a objala ji. Dokonce ji dala tlapku na čelo a jemně s ní zavrtěla, jako by ji chtěla láskyplně pocuchat vlásky na hlavě, kdyby tam nějaké měla. "Hihi, tak je to správně. Na sourozence si nějací ňoumové vyskakovat nemají." A sourozenci jsou tu od toho, aby drželi při sobě.
Nadšení sestry ji zvedlo náladu a jen se tetelila. "Ooo, vážně? Vážně půjdeš? To je báječné. Mám z toho takovou radost! Půjdu na výlet se svou milovanou sestřičkou!" Byla z toho nadšená. "No jasně. Samozřejmě ještě počkáme a mezitím snad uvidíme všechny rodinné příslušníky a snad i možná prince!" Byla z toho nadšená a natěšená!
"Jistě, že jsi princezna! Aby taky ne. Jsi dcerou alf a to něco znamená. Máš smysl pro péči o smečku a to obyčejní členové nemají. Tedy ne všichni." Věřila že, ti s urozenou krví to v sobě prostě mají, ale byli tady i takoví, co jim bylo všechno ukradený a ti byli jen do počtu. To nebyli princové a princezny.
Znovu se zachichotala, když sestřička mluvila o Atroxovi. Ale našpicovala ouška, když zase mluvila o svém objevu. "Ooo, ó, to je mocinky hezké. Miloučké. Takže se ti líbí. Naxin? Nejsou to náhodou s Atroxem bráškové?" Napadlo ji. Všimla si také reakcí sestřičky. Jak slaďoučké a roztomiloučké to bylo. Úplná princezna. Aly se spokojeně usmívala.

Zachichotala se nad tím Alyanna. "Oh, taky jsem ráda, že nejsem nyní rozinka. Inu, ale ani tohle počasí není takové běžné. Možná to je další zkouška. Kdyby jenom pršelo, tak bych to chápala, ale aby padaly z nebe ledové koule o velikosti kaštanů a šišek? To už je vážně co říci." A taky to pěkně bolelo, když vás taková koule zasáhla. Jen nad tím zavrtěla hlavou a byla ráda, že jsou obě v úkrytu. "Ale kdeže, ňoumové jsou někdy až moc ňoumovatí na to, aby mi ublížili. A někteří mají dokonce ještě divnější hry." Oh ano, třeba na to si vyměnit role. A to ještě netušila, že i jména! No jo, ňoumové! Odfrkla si nad tím vším. "Ale hned jak ti bude lépe, mohly bychom společně vyrazit na jeden takový výlet, co říkáš? Chtěla bys?" Neříkala kdy, neříkala kam, protože míst na průzkum bylo ještě hodně a oběma by to jenom prospělo. Ale samozřejmě, až bude sestřičce lépe, to dá rozum!
"Ale jsi! Jsi princezna. Proč bys nebyla. Víš kdo jsou tví rodiče a víš jakou důležitou úlohu mají. Ty jsi princezna stejně jako já. Jenom musíš na některých věcech zapracovat. A od toho jsem tady já, tvá sestra!" Ujišťovala Aly svou sestřičku Aileen, že při ní stojí, konec konců jako vždycky.
V tomhle počasí? Ne, ani psa by nevyhnal. Aly se mírně zachvěla. Byl cítit chlad, který se vkrádal do úkrytu vstupem. Venku se muselo hodně ochladit. Ale nebylo divu. Byl přece podzim a léto už bylo fuč. Pohlédla na sestřičku: "Není vhodná doba. Ty jsi slabá a nemocná, potřebuješ teplo a venku je poněkud chladno." I když ty teploty byly dost extrémní. Nejdříve horko, že by se jeden uškvařil hned na to déšť a ledové koule a teď přijde co - zima? "Raději mi něco pověz o tom tvém - asi ano, hm?" našpicovala zvědavě ouška a nahodila lišácký úsměv na tváři.