Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Puklo by i ji srdce, kdyby se dozvěděla, že některý člen rodiny už není mezi živými? Nebyla si jistá. Asi by ji to bylo líto. Svým způsobem ano. Ale takové myšlenky si doposud nepřipouštěla. Možná proto, že se bála, kdyby taková situace nastala. Nelíbilo se ji vědomí, že některý člen její rodiny zemřel a proto takové myšlenky vždycky zapudila a odmítala o tom jakkoliv přemýšlet. Byla mladá a tak nějak se nechtěla smířit s tím, že třeba její rodiče by mohli zestárnout. Vždycky to brala tak, že jsou tady, třebas jen jinde, ale tady. "Všichni jsou v pořádku. Jsme silní vlci." Zakončila svou tichou úvahu a zamyšlení se nad slovy své sestřičky. A taky se chtěla utvrdit, že stále věří svému odmítání možnosti, že je někdo z nich mrtvý. Nikdo z naší rodiny mrtvý není. Jak by mohl být? To není možné! Netušila, že tenhle postoj ji neubrání před skutečností, která už se stala a o níž ona, ale ani její mladší sestra Aileen, neví. Na rodiče byla naštvaná, ale teď už ta zloba pohasla a chtěla je vidět. Chtěla si s nimi promluvit a pozeptat se na nové události a tak vůbec. To by bylo krásné si s mámou a tátou jen tak popovídat. Když už na nějaký výlet zřejmě nemůžou, tak alespoň tohle by mohli, aniž by se smečka bez jejich dohledu zhroutila.
"Ach, jistě. Těch zkoušek bylo mnoho. Třeba déšť, horko, až by to jednoho vysušilo až do hloubi útrob tak, že by vypadal jako sušené ovoce a mnoho dalšího." Odpověděla Aly. "Ach, ano i ňoumu jsem potkala. Byl tak nevychovaný, že se ani nepředstavil a choval se arogantně. Někteří jsou pěkně zlí." Ale o tom mluvit nechtěla. Ještě by sestřičku odradila od společného výletu a to by nerada. "Vé? Vé je princezna jako my. Přišla sem z kontinentu, její matka však žila tady na ostrovech. Možná, že její matku naši rodiče znali." Švihla ocasem a jako by pokrčila rameny.
Po té přenesla pozornost na Atroxe. Tedy přesněji na vzpomínky na něj. "Děkuji sestřičko, ale opravdu nevím, co mezi námi vlastně je." Nebo není! Nevěděla to. Bylo to už dlouho, co se viděli. Ani on ani ona nechtěli jít domů, tehdy. Každý z nich si potřeboval pročistit hlavu. Kdepak asi jsi, Atroxi? Zasnila se trochu. Však sestry otázka ji zase vrátila na zem. "Jo, to je docela možné." Její sestra byla už teď také velká. "A co ty? Máš někoho, kdo by se ti líbil?" Raději přesunula téma na sestru a její možné či nemožné lásky.

"Tak vidíš, já bych si to také neodpustila, kdyby se něco stalo tobě. Bráškům a sestrám." Možná by mohla doplnit i otci a matce, jen u nich věřila, že ti se o sebe postarají, páč jsou dospělí a velcí a taky alfy, což o něčem vypovídá už samo o sobě. O ty si tolik starosti nedělala. Kdyby jen věděla...
Ale i kdyby věděla, stejně s tím nic nemohla udělat. Co by proti tomu udělala, když byla slabá jako moucha? Nic. Jen by možná skončila stejně, protože by matku přece nenechala ve spárech toho vraha. A Zlatá by přišla o dva členy zároveň. Ale o tom zatím neměla ani sebemenší potuchy, tak si s tím hlavu nelámala.
Alespoň, že už viděla dva své sourozence z mladšího vrhu, čili už měla povědomí, který je který. Znala je jmény, ale před tím, než se vrátila, neměla tušení, který je který.
"Ach, drahá, zkoumání ostrovů je úžasné dobrodružství. To ti mohu potvrdit. A mě můžeš věřit." Řekla s nadšením Aly. "Ale není to jen tak, to je pravda. Můžeš narazit na nějakého ňoumu, který tě skutečně může ohrozit na zdraví i životě a někdy také na zdravém rozumu." Varovala ji Aly. "A někdy tě život pěkně zkouší, to ti povím, sestřičko. Třeba tuhle jsme s mou kamarádkou princeznou musely podstoupit tolik zkoušek..." nespokojeně mlaskla. "I tak to však bylo úžasné. Škoda, že tady Vé není. Možná by se ti také líbila." Mrkla na sestřičku a oplatila ji objetí a přitulení se. Kontakt se sestrou ji nikdy nevadil.
Pohlédla na svou zvědavou sestřičku a přimhouřila svá zelená očka: "Jen si myslím, že by to mohl být fajn vlk. Kamarád? Možná." Odpověděla ji a nepřiznávala nic, v čem si ani ona sama nemohla být jistá. Vždyť se tak dlouho neviděli, ani by nevěděla, co mu má říci, ale stejně ho chtěla vidět. Měla trochu strach, protože se jisto jistě změnila. A co když i on se změnil? Co když si za tu dobu někoho našel nebo odešel ze smečky?

Přikývla hlavinkou na souhlas. "To jsi vážně měla. Ještě, že se tam objevil." Ano, byla moc ráda, že Aileen někdo ze smečky našel. Ať už by to byl kdokoliv, kdo by věděl, kým Aileen je, bylo skvělé vědět, že nezůstala tam, kdesi sama samotinká a zmatená a nemocná. "Víš ty co? To jak mluvil bráška o těch rostlinkách, to znělo opravdu užitečně a celkem mě tím i nadchl. Možná by nebylo od věci, kdybychom se o rostlinkách naučili více. Ale musíme být opatrné, aby se nám něco nestalo." Tak nějak ji tato myšlenka skutečně zaujala. Podívala se na svou sestřičku s otázkou: "A tebe by ty rostlinky taky zajímaly? A už víš, co bys chtěla dělat za profesi ty?" Vlastně o tom nikdy nemluvily, protože tehdy byly ještě malé. Ale nyní? Nyní už to byly velké holky. Aly svou profesi měla. Avšak byla nyní slabá a kdyby ji měla vykonat, tak ano, pustila by se do toho se stejnou vervou jako dříve, o tom žádná, ale cítila by se špatně z toho, kdyby vypadala jako nešika.
"Ano, to jsme. A určitě by tě tam nenechali. Něco se muselo prostě stát a stejné to bylo se mnou. Taky vůbec nechápu, kam se poděl všechen ten čas. Byla válka, pak bylo po boji a dlouho, dlouhatánsky dlouhé dlouho nic a pak jsem začala vnímat a všechno kolem bylo jiné. Ne, tak to nebylo. Všechno bylo stejné, ale já byla jiná." Zamyšleně vyprávěla tu divnou chvíli po té, co zeslábla.
Střihla ouškem k sestře. "Já... nevím. Ale ráda bych ho viděla." Tedy pokud by on rád viděl ji. Tehdy se zdálo, že se spřátelili, ale jak to měli teď?

Aly se na sestru usmála a jemně do ní drcla. "Neomlouvej se, sestřičko. Obě se musíme přizpůsobit." Ach ano, to byla pravda. Tak dlouho byla mimo smečku, že už ani pořádně nevěděla jaké to je. Tedy ano, věděla to. Měla jisté představy, ale ty mohly býti pouze jejími představami a skutečnost se mohla klidně lišit. Byl čas to zjistit. Jenomže kde skoro všichni byli? Zdálo se to jenom jí nebo tady bylo tak málo vlků v úkrytu. Přece se museli schovat i ostatní? Kolik jich vlastně nyní smečka má? Kolik členů? A kde jsou rodiče? "Ani já ještě nejsem ve své kůži, ale každou další chvílí je to lepší a lepší. A ty už jsi v bezpečí, takže to také bude jenom lepší." Snažila se svou sestru povzbudit. Pak ji poslouchala, co a kdy se to přihodilo. Takže ona byla s bratrem a otcem. "To je... opravdu zvláštní." Vrtalo ji hlavou, jak ji ale mohli nechat tam, kde byla a jenom tak odejít? Ne, to by přece neudělali. Muselo se stát ještě něco, na co si buď Aileen nevzpomíná nebo si jinak tuhle situaci vysvětlit rozumně nedovedla. "Muselo se přihodit ještě něco. Určitě. Jen si na to asi nevzpomínáš. Ale už je to dobré. Jsi zase doma." Ale kde je Az, to fakticky nevěděla. "Ano, ano, Deiron je náš třetí bráška." Potvrdila sestřičce Aly, doufajíc, že se nespletly. "To já jsem naposledy byla s Atroxem. Zajímalo by mě, jestli tady někde je." Zamyšleně poskytla sestřičce i svůj kousek příběhu, kdy i ona byla někde ztracená a mimo realitu.

Byla nadšená, že se ten nápad líbil oběma. "To by bylo fajn, ale obávám se, že rodiče mají spousty práce s vedením smečky, než aby si s námi jen tak vyrazili na výlet." Neměla už iluze o tom, že by se něco takového mohlo stát. Vždyť se musela vesměs vychovávat sama a ještě dříve dávat pozor na sestřičku. Že by se to změnilo a máma s tátou je vzali na průzkum ostrovů, to by si ani nemohli dovolit. Co by dělala smečka bez svých vůdců? Alyanna si plně uvědomovala, že i když by se ji to líbilo, nebylo to možné.
I když se jí zdálo, že je Atray poslouchá jen na půl, nijak mu to nevyčítala. Záhy však pochopila proč. Vypadal unavený a také to i řekl. Aly mu věnovala milý úsměv. Nechala mluvit svou sestřičku a pak i ona promluvila k Atrayovi: "Ale jistě, bráško, ani mně nebude vadit, když si odpočineš. Všichni jsme unavení." Vlastně i Aly byla unavená. "Ne, jen si lehni. Noc ještě chvíli bude a co jiného dělat, když prší?" Nevyčítala jim to. Sama byla z putování unavená a když ji ten zrzavý Vidar hodlal vyhnat, jako nějakou špínu, co měla taky dělat? Musela jít a odpočinout si jinde. Nechtěla však na toho nevychovance myslet. Stejně mu nevěřila ani nos mezi ušima.
Lehla si vedle své sestry, zatímco sjela pohledem i k bráškovi, který se uvelebil v jiném výklenku z jeskyněk. Přitiskla se k sestře a zívla si. "Takže, se ti přihodilo něco podobného jako mně?" To bylo zvláštní. "A co se stalo předtím? Pamatuješ si to? Než ses probudila slabá?" Opravdu ji to zajímalo. Možná je postihlo něco co by se mělo zkoumat.

Nemyslela to vůbec tak, že by pro rodinu neudělal cokoliv. Byla prostě jen ráda, že Aileen pomohl a když byl podle Ai hrdina, tak to musela být, vskutku, velká pomoc. I když si při ní mohl připadat trošku bezradně. Konec konců, zkušený vlk z nebe ještě nespadl. Obvzláště pak ten, který se narodil tady na ostrovech a nepřicestoval tím záhadným způsobem, že se tady jen tak zjevil, což se stávalo poměrně často.
"Vidíš? Celá královská rodina je stejná, nikdo nenechá nikoho padnout, pokud tomu může zabránit, to se mi líbí." uzavřela ta slova o poděkování sestry a zároveň i šlechetnost bratra do jedné věty, která dávala za pravdu slovům mladého Atraye a tedy, že se rozumí, že si Zlaťáci musejí pomáhat, protože to je samozřejmé. A týkalo se to i ostatních členů, pro které by Aly udělala to samé. Alespoň si to myslela. "Ano, jsme doma." Bude třeba zjistit, co se změnilo. Ideální by byl sraz smečky. Pomyslela si Aly. Třeba kvůli společnému lovu, to by bylo vhodné.
"Hm, průzkumník je fajn povolání." Ona sama sice jako průzkumník neměla v popisu práce, ale prakticky tím povoláním žila do teď. A věřila, že ještě na nějaký další průzkum určitě vyrazí. "Možná, až bude čas a jestli budeš chtít, mohli bychom na nějaký průzkum vyrazit společně. Všichni tři nebo i víc, kdyby měli zájem i ostatní členové rodiny." Navrhla svému bráškovi a sestřičce. Bylo by to jistě fajn. Lépe by se tak poznali a určitě by zažili super dobrodružství.
Střihla ouškem. "Byliny určitě existují. Viděla jsem louku plnou všelijakých květin a některé určitě budou léčivé, žel..." smutně se odmlčela, neboť o nich příliš povědomí nezískala. "Neznám je. Ale zní to zajímavě. Takové znalosti by se hodili určitě. Byly by pro smečku přínosem, o tom není pochyb." Chápala ho a věnovala mu povzbudivý pohled.
Jeho postoj ji vnukl myšlenku, že by vážně nebylo od věci, se nějaké té chytré léčivé bylině přiučit, ale jak? "Žel, nemám ponětí, ale určitě bude někdo, kdo o tom bude mít víc povědomí. Nějaké ty znalosti a zkušenosti s rostlinami. Možná bychom někoho takového mohli najít."

Jen se na svou sestřičku usmála. Moc ráda ji viděla živou a řekla by, že zdravou, ale zrovna tak moc zdravě nevypadala. No nevadí, to všechno se spraví, drahá sestřičko. Aly tě dá do pořádku. Pomyslela si bílá. "Jsem přece tvá sestra. Nenechám tě natlouci si čumáček." Zašeptala ji do ouška. Kdo ví, co dělá bráška Az. Určitě zase njaké vylomeniny. Jak ho znám já.
Alyanna byla opravdu velmi dlouho mimo domov, to byla úplná pravda. Jako i Aileen. Která byla pryč déle, to si tak úplně netroufala hádat. Možná to byla Aileen a možná Alyanna. Od války vlastně pořádně doma nebyla. Potřebovala svůj čas a ona sama byla dlouhý čas mimo. "Ale teď jsem tady. A táta s mámou tady někde taky budou, jen jsem je ještě neviděla, protože jsem přišla do smečky jen krátce před tvým příchodem a zastihla mě tahle bouřka." Vysvětlila ji, snažíc se ji utěšit, Aly. Sama neměla ponětí, kde rodiče jsou. Ale měli by být někde na území. Dávalo to smysl. A Azrael? neměla potuchy, kde se pohybuje.
Aly ji dala tlapku na záda. "To nic, Ai, i já jsem byla dlouho podivně ztracená," konejšila hnědou bílá. "A když jsem se probudila a zjistila, že jsem slabá, nemohla jsem se vrátit domů." Trápilo ji to, že ztratila veškerou svou sílu. Ještě, že neztratila odhodlání ji zase získat zpátky! "Ale teď jsem ráda, že jsem doma a že tady jsi i ty. Chyběla jsi mi." Aileen měla opravdu moc ráda.
Takže tohle je Atray. Neuvěřitelné, jak vyrostli. Brzo budou skoro jako my. Pomyslela si Aly. Asi by se měla se svými mladšími sourozenci více seznámit a přestat trucovat. Bylo to jak to bylo. Věnovala tedy Atrayovi stejně tak milý úsměv a poklonku, jako Aileen. "To je parádní. Zdá se, že by z tebe mohl v budoucnu být skutečně dobrý mladý vlk. Děkuji ti, že jsi Aileen pomohl." Uznala Atrayovu přítomnost. "Co vlastně bys rád dělal v budoucnu?" Zeptala se brášky.

prosím 1% do schopnosti lovu, děkuji ♥

Krátce po jejím příchodu se její mladší sestřička Sillarei objevila v úkrytu také i s doprovodem, hlavním lovcem Zlaté smečky, Ahvaryanem. K jejímu zklamání se k ní ale už neměli. To ji trochu zamrzelo, avšak si s tím nechtěla lámat hlavu. Bylo pochopitelné, že se ještě tak moc neznaly a tak si byly jako sestry tak trochu cizí. Ale Alyanna byla ráda, že ji alespoň poznala a třeba v budoucnu budou mít víc příležitostí. Sama si lehla, tam, kde byla. ale zatím nespala. Jen se stále dívala, jestli se brzy neobjeví Aileen nebo další její rodinní příslušníci.
A konečně se objevili. Hned dva. Hádala. A byla tam i její mladší sestřička. Mladší ze stejného vrhu, jako byla ona a Az. Aly Se vymrštila na tlapky, jako když práskne bičem. Přiskočila ke své sestře: "Aileen!" Zachytila ji alespoň tak, aby se nerozmázla o zem, ale přistála Alyanně na hrudi. "Sestřičko moje, copak se ti to stalo?" Ano, už od prvního pohledu poznala, že se sestrou není úplně všechno v pořádku. Vypadala slabě a pohuble a taky otlučeně. "Copak jsi to zase vyváděla. Vidím, že na tebe budu muset dávat větší pozor." Nebyla to slova vyčítavá, jako spíše starostlivá a láskyplná. Jemně se o ní otřela. Teprve po chvilce se podívala na brášku, který byl skoro tak velký, jako dospělý vlk, ale pořád bylo na něm poznat, že je to ještě dorůstající jedinec, tak jako Sillarei. "Ahoj, bráško." Pozdravila ho a prohlížela si ho, aby se ji podařilo vyčíst co nejvíce informací. Doufala, že pro jistotu řekne své jméno, aby to měla jasnější než do teďka. Totiž si nebyla tak úplně jistá, jestli je to Atray nebo Deiron.

Zlatá >>>

Byla ráda, když se konečně dostala k úkrytu a mohla se tak schovat před touto nepřízní počasí, která zde vládla. Cestou se starala hlavně o to, aby ji nezasáhlo tolik hrozivých krup. Pomohla si svoji magií a ze země si vytvořila na zádech a hlavě jakýsi štít, který ale nevydržel moc dlouho, neboť z něj brzy bylo bláto a Alyanna nyní vypadala jako blátivá koule. Usoudila, že tenhle nápad měl jisté vedlejší účinky a tedy, že byla nyní špinavá. Avšak když si ho prošla důkladně, tak proti kroupám rozhodně účinný byl, neboť kroupy narážely nejdříve do hliněného štítu a tak většinu bolesti utlumil právě štít. Alespoň po dobu, než se dostala k úkrytu. Suma sumárum, to tedy zase až tak moc špatný nápad nebyl.
Postavila se chvíli do místa, kde padal spíš déšť a nechala si zbytky bláta smýt z kožichu, než se odhodlala vstoupit do smečkového úkrytu. Sestoupila dolů a nasávala pachy okolí. Uprostřed úkrytu se zastavila, aby ze sebe setřásla vodu, která z ní v pramíncích crčela. Když byla otřepaná zamířila do jedné postranní jeskyňky a sedla si na zadek a dívala se do centrálního sálu doupěte.
Netrpělivě vyhlížela Aileen, která zde ještě nebyla, neboť její pach při vstupu a ani v úkrytu necítila. Stejně tak Sillarei a Ahvaryana, kteří vyrazii k úkrytu dřív než Aly, ale ještě tady také nebyli.

Začalo pršet a bylo to dost nepříjemné, protože kromě vody padaly z nebe i kroupy a to docela bolelo. Aly stáhla uši k hlavě a podívala se na Ahvaryana. "Měli bychom jít do úkrytu a to rychle." Poznamenala. I Sillarei se jala do Ahvaryana šťouchat. Aly chtěla hledat sestru, ale doufala, že ta se dostane do bezpečí úkrytu taktéž, protože i ji musel déšt zastihnout stejně jako je, proto se dala do pohybu. Ani pořádně nestačila uschnout a už byla zase znovu mokrá a ještě k tomu ji bičovaly kroupy. Proto si do úkrytu pospíšila, stejně jako její mladší sestra, doufajíc, že tam bude i Aileen.

>>> Úkryt

Na jeho slova o mládí a poznávání světa jen uznale kývla na souhlas. Něco na tom zkrátka bylo! "Ano, něco na tom bude." Prostě i ona to tak měla. Rodiče měli tolik práce s vedením smečky, že se jí nemohli tak moc věnovat a proto musela jít na průzkum ostrovů sama. No, nemusela, ale šla a učila se už od štěněcího věku všemu sama nebo za pomocí své kamarádky Lissandry. Ach, kdepak ta je? Uvidíme se ještě někdy? Moc ráda bych ji viděla. Byla to Alyanny první skutečná kamarádka. Něco jako starší sestra. A díky ní se naučila tak dobře lovit.
Přikývla. Takže to možná měla od jak tě živa nebo se jí něco stalo v útlém dětství. Podívala se na Sill, která se snažila hrát si se zvířátky, kteří na to měli odlišný názor asi, protože se vzdálili od šedivé pryč na strom. "Zřejmě by se raději ukryli před bouřkou." A snad pochopila správně i odpověď na Ahvaryanovu otázku, že ani Sillarei nechce běhat v dešti. Sill se potom pokusila pomocí magie zvednout kámen. Povedlo se jí to a tak se Aly zasmála a uznale pokývala hlavou. "Vidím, že magie ti jde. To je skvělé!" Byla ráda, že její setře to tak hezky šlo. "Tohle ti může pomoci třeba v boji." Pochválila sestru. Ona sama toho uměla dost, ale z nějakého důvodu toho spoustu zapomněla. Mrzelo jí to, ale nedalo se nic dělat. Asi s tím mělo co do činění to trauma, kdy mnoho dní jen stagnovala a její tělo nedělalo nic než-li jenom přežívalo. Nebylo tedy divu, že tím něco muselo být postihnuto, ale nehodlala o tom mluvit.
"To je škoda, snad se brzy dozvíme, co se děje, že tady nejsou. A možná je bouřka přivede zpět." Uvažovala nad rodiči. No v tom ji udeřil do nosu známý pach. "Aileen...?" Zašeptala nevěřícně. Mohla být její setra někde blízko? Podívala se na své společníky, jestli to taky zacítili. Byl to jen závan, ale ona by řekla, že se nemýlí. Svou sestru přeci pozná i po těch týdnech odloučení! Zvedla hlavu ke korunám stromů a zavyla. Ne nijak extra nahlas, to nebylo třeba, protože pokud se k ní dostal pach sestry, musela být blízko.

Jak tak pozorovala ty dva, zdálo se, že se znali velmi dobře a byli přátelé. Aly trošku zamrzelo, že sama nemá nikoho se smečky jako dobrého kamaráda nebo kamarádku. Poznala akorát Lissandru a tu už taky pěkně dlouho neviděla. No a potom tady byla Vé, jenomže ta se rozhodla zůstat v Alatey a ona ji nepřemlouvala, aby šla do Zlaté. V tu chvíli, kdy se to dozvěděla, to nebylo příliš vhodné, protože by to vypadalo, jako by se Alyanna snažila přetahovat možné členy. Zkrátka se to nehodilo. Ale přesto na ni pomyslela a taky pocítila trochu lítost, že tady s ní teď Vé už není.
Přikývla na souhlas, když Ahvaryan potvrdil, že ví, kdo před ním stojí. Věnovala mu drobný úsměv, takový hodný princezny. Byla ráda, že alespoň on ví, kdo Aly je. Bylo to hezké. "Mám v plánu tu pár dní zůstat." Nadhodila, jako by to snad mělo být něco vyjímečného, ale ve skutečnosti to brala tak, že opravdu chtěla být chvíli zase doma. Možná načerpat trochu té rodinné atmosféry. Něco udělat s pozicí ve smečce, i když nevěděla, co by to mělo být, ale byla ochotná udělat cokoliv. "A zjistit, co je nového a co se změnilo a tak. Byla jsem pryč už hodně dlouho." Měla nové zážitky, poznala několik nových míst a za to byla skutečně ráda.
Dívala se na svou sestru, jakou měla ta neskutečnou radost ze života. Aniž by na Ahvaryana pohlédla, dívala se totiž stále na sestru, zeptala se ho: "Vždycky byla Sillarei tichá?" Zajímalo ji to. Stalo se ji něco? Zkrátka se s ničím podobným ještě nesetkala. Nevadilo jí to, jen překvapilo.
Nad hlavou se jim začala stahovat první mračna a nejenom to. Někde v dálce se zablýsklo a ozvalo se hřmění. Alyanna se zadívala dodálky, někam přes stromy, ale kromě stromů a mírně potemnělého lesa, neviděla nic moc. "Zdá se, že přijde nějaká bouřka." Poznamenala zjevný fakt. Akorát nikdo nemohl přesně určit, kdy to udeří a v jaké formě. Snad až na vlky s magií vody.
Podle vlka členové její rodiny, patrně, na území smečky nebyli, což byla škoda. Dokonce ani otec a matka tu nebyli. "Kde jenom můžou být? Co za povinnosti je odvedly pryč z území? Děje se něco?" Trochu ji to přineslo vrásky na čele, protože si kladla spousty otázek. "A neříkali kam jdou a kdy se vrátí?" Zkusila se zeptat, ale zřejmě to tihle dva neví.

Jak se tedy mohla dovtípit, Tahle šedá vlčka měla být její sestrou. Mladší sestrou. Své mladší sourozence příliš neznala, neboť tak často na území smečky nepobývala. Vlastně už jako malá se vydala na toulky. Pak byla válka v níž bojovala a zase po ní byla na toulkách. Příliš času doma ve smečce tedy nepobyla. Upřela své zelené oči na sestru.
Na břehu se objevil další vlk. Aly střihla uchem a pak se na vlka podívala. Byl to jeden ze členů smečky. To věděla, ale jeho jméno si nepamatovala. Možná ho ani neslyšela, takže když se vlk představil, byla za to vlastně ráda. Zvedla se z řeky a voda z ní crčela, jako ze zmoklé slípky. Ještě ve vodě se otřepala, zatímco šedá vlčka už něžela vlka přivítat. Z toho mohla Alyanna usoudit, že se asi dobře znají. Aly pomalu vylezla z řeky na břeh a nasadila trochu omluvný výraz, protože ji zastihl ve chvíli, kdy podstupovala koupel se svou nově poznanou mladší sestrou a rozhodně nevypadala tak, jak by při setkání s jiným vlkem vypadat měla. Kožíšek měla nyní mokrý, ale už z ní netekly pramínky vody.
"Těší mě, Ahvaryane. Já jsem Alyanna a ano, jsem dcerou místních alf a taky jsem bojovník smečky." I když v tuto chvíli mnoho sil ztratila, ani nevěděla, jak se to mohlo stát. Usmála se na něj a pak se podívala znovu na šedou mladou vlčku. Brzy bude velká jako dospělí vlci. To jsem byla opravdu tak dlouho pryč? Ach, čas tak letí. Pomyslela si Aly. "Takže Sillarei? Jsem ráda, že tě konečně mohu poznat. Doufám, že jsou i ostatní doma, abych se s nimi mohla seznámit." Samozřejmě měla na mysli mladší generaci sourozenců. Ale pokud měli tlapky jako Aly, mohli být kdekoliv na ostrovech.

Takže když ji šedivá vlčka přikývla, pochopila Aly, že se nemýlí a že vlčka je skutečně členkou Zlaté smečky. Jenomže pak tady nastal problém, protože přemýšlela, kdo by mohl mít vlčata ještě kromě jejich rodičů. To už bylo složitější, protože ona sama se ve smečce tak často nepohybovala, aby měla všechny zmáknuté. Nyní, když nad tím takto přemýšlela, usoudila, že tady udělala zřejmě chybu a měla by ji co nejdříve napravit a pořádně smečku poznat. Ach ano. Potřebovala se také dostat výš v pořadí, než aby byla pořád jenom ubohou Sigmou smečky. Vždyť už toho tolik zažila. Rozhodla se, že s tím určitě něco udělá. Takhle by to být nemělo.
Z jejich úvah ji vytrhlo, jak se na ni malá vlčka vrhla a tentokráte využila úplně jiného útoku. Jakéhosi mazlení. Aly přivřela víčka a její přemýšlení se rozjelo ještě více. Tak kdopak to je? Takhle hezky by důvěrně by se ke členu smečky jistě nechovala, kdyby nebyl onen člen důležitý, že ano? "Takže soudím, že už jsi o mě slyšela." řekla na to Aly a prohlédla si pořádně mladou vlčici. "Vím, že rodiče měli ještě další vrh sourozenců." Začala Aly se zaujetím a dumavě. "Nejsi ty tedy jedna z mých sester?" Zkusila to. Co tím mohla ztratit? To, že se případně ztrapní, tomu už stejně zabránit nedokázala, tak o co víc by ještě mohla přijít? Spíš naopak. I tak bude záhadou její jméno.