Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Postovaná: 32

Malá uličnice skončila ve vodě a vrtěla se jako malý had. No, vlastně spíše jako velký had. Možná anakonda nebo něco takového. Aly ji samozřejmě nehodlala utopit, takže ji ze svých spárů pustila právě tak včas, aby to vypadaloí, že se mladá vlčice osvobodila sama. Nějakou tu zkušenost už Aly z bojů měla. Ale tohle byla hra. Aly mírně uhnula, když na ni šedivá znovu naběhla, ale i tak se ji podařilo chytit Alyanny ouško. Aly se začala smát, protože to fakticky lechtalo. "Hele, to lechtá!" A těch slin, co na oušku nyní Aly měla o tom raději nemluvě. Bylo zřejmé, že se bude muset pořádně umýt, aby nebyla jako uslintaná princezna. Co by si o ní rodina pomyslela, kdyby se jim místo válečnice vrátila požvýkaná uslintaná dcerunka a vypadala přitom jako zmoklá slípka? Asi by moc radosti z toho neměli.
Aly setřásla šedivou a položila ji mezi útoky otázku. "Takže ty jsi, hádám, ze Zlaté, stejně jako já, že? Jsi dost mladá. Čí pak jsi?" U toho ji došlo, že by se nyní mohla i představit. V tom všem překvapení to neudělala, ale hádala, že to stejně ničemu nemohlo vadit. "Já jsem Alyanna, jsem dcerou zdejších alf, ale dlouho jsem byla mimo smečku." Rovnou ji i vysvětlila, proč o ni moc neví.

Postovaná: 31

Přišlo jí to tak zajímavé a zvláštní, že úplně zapomněla na to, že by se měla tvářit jako někdo, kdo by měl být opěvován a ctěn, nebo dokonce, že by bylo dobré se představit. Zkrátka, s něčím takovým se ještě nesetkala. No dobrá, bude to jako hra na hádej co jsem zač. Bezva. Další výzva, kterou překonám, stejně jako ty předešlé. Princezny to nemají snadné. Mesela se v duchu usmát a zavrtět nad tím hlavou, jak ji neustále do cesty vstupovaly všelijaké výzvy a zkoušky. Ale zdolala jich už tolik, že ani tahle by neměla být vyjímkou.
Malá šedivá dáma se na Aly vrhla v hravém zápalu. Aly skončila mokrá úplně celá. Když se zase vynořila stále ležíc ve vodě se otřepala. Tedy hlavu svou a zadívala se na tu bojovnici. Nasadila takový výraz říkající: Tak ty takhle?! Připlazila se k malé vlčici, aby po ní udělala hravý výpad. Cvakla ji před tělem, ale nekousla ji. Naopak ji chytila tlapami a pěkně ji skulila do vody.

Postovaná: 30

Voda byla sice teplejší, ale i tak byla osvěžující. Mnohem lepší, než být v tom parnu někde na louce. Byla ráda, že je v lese pod příkrovem stromů a tudíž ve stínu. Než se nadála, byla stříbrná ve vodě ještě rychleji než na břehu před tím. Aly se uculila a zavrtěla nad tím hlavou. Potom i ona sestoupila na úroveň vlčky před sebou a pak se podívala, kam se to ta menší dívá. Přeci jenom byla menší než Aly a Aly byla dokonce větší než většina klasických vlčic. Podívala se tedy na lasičku a nejdříve ji přišlo zvláštní, co to ten malý tvoreček předvádí, než ji došlo, že by to mohla být odpověď.
Ihned se tedy podívala na vlčku s otázkou: "Copak ty nemluvíš?" Přitom si lehla do vody, aby taky byla v její úrovni. Přišlo jí to zvláštní a byla zvědavější.

Postovaná: 29

Střihla uchem k vlčeti. Už teda nebylo tak malé. Spíš se blížilo velikosti dospělého, ale určitě ještě rok nemělo. Teoreticky ho mohla znát, ale nebyla si jistá. Nicméně, všechno naznačovalo, že to je někdo z rodiny. No, jo, možná to je její mladší sourozenec, že jo. Nebo někdo příbuzný. Ale to nezjistí, když se nebude zajímat. Tak a teď nasadit svůj obvyklý výraz. Žádná nejistota nesmí být poznat, Aly. Ještě to tak, aby se shodila před vlčetem. Nop, před mladou dámou ze Zlaté, ale i tak. Nasadila tedy svůj typický postoj hrdé a všeznalé vlčice, která si rozhodně věděla rady za všech okolností. "Dnešní den je velmi vhodný na ranní koupel, že?" Normálně by se asi měla otřást, že na ni mladá dáma šplíchla vodu, ale dnešního dne to bylo osvěžující. Sama zvažovala, že by se mohla také opláchnout. No a když už byla mokrá, tak proč do vody nevlézt. "Jdeš ještě do vody, nebo počkáš na břehu?" Zeptala se zelenooká a to už byla předníma tlapkami ve vodě.
Také si všimla, že vlčka je zraněná. "Co se ti přihodilo?" Zeptala se šedé. Všimla si i té malé šelmy, která se u vlčí dámy vyskytovala. Mnoho vlků mazlíčky nemělo, ale byli i takoví, kteří je měli.

Zlatý les >>>

Postovaná: 28

Když už byla v lese, měla hned lepší pocit a tak čas, jako by se zpomalil ale zároveň zrychlil. Zvláštní pocit. Našlapovala celkem uvolněně a tak stejně i zpomalila. Už nebyl důvod spěchat. Navíc s přibližujícím se domovem narůstal v Aly i pocit nejistoty. Tak dlouho nebyla doma, že ani netušila, co všechno se změnilo. Ale zároveň se i těšila. Těšila se tak stejně, jako měla i obavy z toho, co doma najde. Jak se na ni budou dívat. Měli by se na ni dívat tak jak si zasluhuje. Jako na princeznu, ale kupodivu to bylo snazší venku než doma.
Střihla uchem a nasála do nosu pachy. Bylo jich tu poměrně dost. Všechny byly smečkové. Ona však ani pořádně netušila, kolik členů smečka má a kdo to jsou. No nic, Aly, je na čase zvednou hlavu a hrdě vstoupit! Tak šup. Jsi princezna! A tak učinila.
Po několika krocích si všimla šedého vlčete, které se snažilo vyprat si kožíšek. Zamířila rovnou k vlčeti. Zavětřila a přišlo ji podle pachu povědomé. Jen si nebyla jistá, jestli ho už viděla. Měla to od války nějak... no tak v mlze.

Kvetoucí louka (přes Tichou zátoku) >>>

Postovaná: 27

Přechod za spoluhráčem
Tichou zátoku vzala docela svižným tempem. Vytrvalým, ale tak nějak stejnoměrným a vyrovnaným. Vzduch byl svěží, ale i horký. Mísily se svěžest zátoky s horkým vzduchem ostrova. Parný den se nezapřel a když se Alyanna podívala na oblohu, začaly se na ni kupit mraky. Zpočátku jen nenápadně. Ale i takhle slibovaly ochlazení. Jenomže kdy se dostaví, to nikdo nevěděl. Leda tak žáby.
Zlaté stromy, zlaté slunce, které jim dodávaly ještě zlatavějších odstínů. Bylo to, vskutku, krásné místo. Kdo ví, možná právě tyhle stromy byly hlavní příčinou rozhodnutí jejich rodičů, usadit se tady se smečkou v níž se narodila. Byly impozantní a rozhodně stály za to, aby se na ně šel kdokoliv kouknout. Dlouho je už neviděla a teď když byla znovu zde v lese, připadaly ji snad ještě velkolepější, než kdy dříve.

>>> území Zlaté

Alateyská smečka (přes Tajgu) >>>

Postovaná: 26

Přechod za spoluhráčem
Nechala všechno za sebou i toho 'Vidara'. Rozhodně měla nyní své vlastní dojmy a zážitek a vytvořila si vlastní obrázek toho, jaká Alatey je. Rozhodně si to bude pamatovat.
Alyanna zamířila přes Kvetoucí louku směrem ke své domovině. Neznamenalo to však, že by se znovu nevydala na toulky. Ještě nepoznala všechna místa na ostrovech, mnoho z neznámých míst ji zůstávala skrytá a ona je chtěla poznat. Avšak nyní si mohla dát trochu pauzu a podívat se, co je doma ve Zlaté smečce nového. Její kamarádka Vé si svůj domov už našla a Alyanně to připomnělo chvíle, kdy byla doma také se svými sourozenci. Už tak dlouho je neviděla.
Bylo ráno a podle všeho se zdálo, že bude stejně tak parný den, jako ten včerejší. Přesto se Alyanna nerozhodla zůstat zalezlá v nějakém nejbližším lese. Když už, tak doma. Hádala, že zase tak daleko to není a když půjde přes zátoku, tak se alespoň osvěží vlhčejším vzduchem. A jak takhle uvažovala, tak také učinila.

>>> Zlatý les (přes Tichou zátoku)

Postovaná: 25

Samozřejmě si příchodu dvou dalších vlčic všimla a prohlédla si je. Měla za to, že ani jednu z nich zřejmě ještě nikdy neviděla, ale co mohla vyčíst, že ty dva vlky znají. Jedna z nich dokonce byla cítit zdejší smečkou, z čehož usoudila, že je také ze smečky. Ta druhá byla, jako by 'Vidarovi' z oka vypadla. Postřehla i fakt, že ti dva, Vidar a Einar byli bratři. Dokonce si uvědomovala, že ten rezavý, 'Vidar', jak se představil, bude ve smečce nejspíš kratší dobu, když byl kappou a nebo taky mohla smečka být natolik mladá, že byl teprve na této pozici. Ale pořád ji na tom něco nesedělo. Možná i ona byla z rodiny. Nehodlala to však teď řešit.
Z úvah ji vytrhla slova Vé. Souhlasila s tím, že vyhazovat princezny bylo dosti nezdvořilé. I když to dokázala pochopit, i jí to přišlo nemilé. Vlastně v tu chvíli, kdy 'Vidar' vyřkl ona slova o doprovodu k hranicím, v ní rostl pocit pohoršení. Copak se to sluší, být vykázána z nějakého území? Ne, nechtěla dělat žádný binec, ale přesto bylo na ni nahlíženo stejně jako na kdejakého tuláka?! Ne, vlastně ještě hůř! Tuláci byli tolerování. Rádoby členové Alatey byly tolerováni, ale skutečné princezny byly vykazovány jako špinaví psi? Jaká to potupa! A v tomhle narůstajícím pohoršení ještě její kamarádka se s ní loučila, jako by se už neměly nikdy potkat.
Alyanna spolkla hořkou slinu. Tak hořkou, že se ji z toho div krček neskroutil do spirály. Nicméně, byla to dáma a ta nesmí na sobě dát znát, že právě spolkla pilulku, kterou by snad jenom nepříteli přála. Narovnala se a s hrdostí ji danou do vínku promluvila: "Čas loučení? Je jen další zkouškou princezen." Neodpustila si však i trošku jízlivou větičku, nicméně nikdo, kromě bystrého ucha a chytrého mozečku by nepoznal v ní tu jízlivost: "Ah, osud, ano. Osud, kterého pánem můžeme být." Pokud o to stojíme. Nicméně objetí přijala. "Ale já jsem silná a nejsem z cukru, jak už víme." Nakonec věnovala Vé docela sladký a přívětivý úsměv. "To doufám, drahá. Jen aby si tě neomotali kolem tlapek." Radila své kamarádce, aby se nenechala zmást ledovými princi. "Jsem za tebe ráda, uvidíš opět svou sestru." Rodina by měla držet při sobě. Za to, byla skutečně ráda. Vé tady měla sestru, takže bylo logické, že s ní bude chtít být, když se tak dlouho neviděly. I ona by chtěla najít své sourozence a zjistit, jak se jim daří.
Následně se začala věnovat 'alfovi': "Respektuji Vaši uzavřenost, milý 'Einare', však do budoucna byste mohl být ke svým sousedům více pohostinný. Dobré vztahy mezi smečkami jsou něco, co Vás může v budoucnu zachránit. Ale to je jenom drobná rada." netvrdila sice, že by nebyl milý, ale to, že ji, jakožto zástupkyně sousední smečky chtěli vypakovat z území co nejdřív, zatímco zbylí vlci mohli zůstat, se jí nelíbilo. Bylo to potupné a to si líbit nenechala. Rozhodla se, že je čas pokračovat ve své cestě. Ona sama se rozhodla a nikdo jiný ji nutit nebude. Dokonce ani vyhazovat ne. Na to tady čekat nebude. Neměla to v plánu ani před tím a ani teď a v podstatě doprovod ani nepotřebovala, nebo hlídače v zádech, že jo.
Teprve po té se otočila zpátky na 'Vidara', ale nevěnovala mu větší pozornost. Nečekala ani na další výzvu a dokonce ani neodpověděla na jeho otázku, zda tedy mohou jít. Vykročila směrem, kterým ležela Kvetoucí louka. Hrdě a vznešeně. Ještě kývla na rozloučenou Razerovi a také těm dvěma nově příchozím vlčicím, které ani neznala, ale ona přeci nevychovaná nebyla. Nebo ano? Ať už tak či tak, nebude dělat ostudu svým rodičům.
Po několika krocích, jen střihla uchem, zda jde ten zrzek za ní. Bylo jí to jedno jestli za ní jde nebo ne. Neotočila se na něj. Buď ji následoval nebo ne. "Skoro by se zdálo, že vést smečku by byla vhodná práce pro Vás, 'Vidare'. Váš bratr buď neměl svůj den, nebo nás taháte za nos." Neodpustila si vyřknout svou úvahu nahlas. Nemohla sice vědět, že na ně ušili boudu, ale z toho jak jednali, by ona tipovala jako vůdce tohohle sebejistějšího z bratrů. Však jí to mohlo být jedno, kdo je vůdcem. Jí nešlo o lov toho nejvyššího nebo jen o lov kohokoliv

>>> Kvetoucí louka (přes Tajgu)

//Omlouvám se, ale odpojuji se. Ještě abych nějaký ten postík do konce postované stihla a stejnak už bylo odpojení v plánu s tímhle postem. Jen ho sem dávám v předskoku.
Co se týká reakcí, ty ještě může Einar hodit do následujícího svého postu, ale já pádím.

Postovaná: 24

Alyanna stále stála a přemýšlela, jestli by se měla posadit, jestli rozhovor bude trvat nějakou tu dobu či nikoliv. Avšak vzhledem k tomu, že všichni ostatní stáli, tak i ona sama zůstávala takto. Ne, že by snad byla unavená, i když, po zápasu s ledovým větrem na ledových pláních a po stoupání do hor by to i uvítala, nebylo to nic, co by musela nutně mít.
Když Vé mluvila o terénu a území, Alyanna jenom přikývla. Bylo to, vskutku pěkné místo, pokud mohla soudit, bylo vhodné. Ji samotnou zajímalo, zda její kamarádka skutečně bude chtít tohle místo přijmout za své či se nakonec rozhodne jinak. Ale měla tady sestru, bylo by pochopitelné a logické, že by chtěla být s ní. Alyanna by to dokázala pochopit. Dokonce v myšlenkách i na krátko zabloudila ke svým vlastním sourozencům. Co asi dělají? Kde teď jsou a myslí někdy na mne? Docela ráda by se s nimi setkala. Dost možná i s těmi mladšími. Vůbec nevěděla, jací jsou.
Z rozjímání ji vytrhla otázka alfy Einara, světlého béžového vlka. Pohlédla tedy na něj se slovy: "Pocházím ze Zlaté smečky, jak už uhodl tady pan Razer, jestli Vám to něco říká." Prozradila tedy dostatek. Neřekla přímo, kde smečka leží, ale už název samotný prozrazoval, kde se asi Zlatá nachází.
Vidar, jak se tmavší vlk představil, působil stále sebevědoměji, než světlý Einar. A jak se zdálo, chtěli ji už vypakovat, což samozřejmě chápala. Tedy, dokázala to pochopit. Vlk se snažil působit neutrálně ale asertivně. Což na ni působilo dobře i špatně. Přešlápla a podíval se na Vé. Měla by tady svou kamarádku nechat samotnou? Věděla, že pokud se Vé připojí, ona bude muset odejít, pravděpodobně, sama, ale rozhodně nechtěla, aby ji jen tak vypakovali, jako nějakého prašivého psa. "Jestli je má, kamarádka rozhodnutá, že tu zůstane, pak je mi jasné, že budu muset jít." Nebyla hloupá. Takže se podívala s otázkou v očích na Vé, než-li odpověděla Vidarovi (Einarovi).

Postovaná: 23

Alyanna si ty dva nově příchozí měřila pečlivým pohledem zelenkavých očí. Jako by je skenovala skrz naskrz, což samozřejmě nebylo možné, protože něco jako rentgenový zrak rozhodně neměla. Všímala si sebemenších detailů. To jak byli upraveni, jak drželi těla i to, jak reagovali. Proto postřehla, jakousi únavu obou vlků. Světlejší byl buď unavenější, než ten tmavší a nebo si nebyl z narušitelů jejich území tak jistý, jako tmavší z nich. Zachytila jména vlků i jejich posty ve smečce.
Potešilo ji, když se konečně dozvěděla název zdejší smečky a tedy nějaké užitečné informace, které by se někdy v budoucnu mohly hodit pro diplomatické setkání vůdců smeček. Takže Alatey.
Nyní odpovídala Vidarovi, na své úmysly: "Nemusíte mít obavy z toho, že bychom vám tady chtěly škodit. Jak už jsme řekly tady Razerovi, cestujeme po ostrovech a hledáme zdejší krásy." A dost možná i poklady, pokud by - poklady - znamenalo pro Vé lov samců. Ovšem Alyanna chtěla skutečně Ostrovy pořádně prozkoumat. To taky dělala a nejspíš ještě i bude ať už s Vé či bez ní. "Má smečka žije na ostrovech už dlouho a nikdy nebylo jejím záměrem narušovat chod jiných smeček, proto můžete brát mou návštěvu jako diplomatickou a zdvořilostní." Pak nechala prostor i těm dvěma.
Když však přímo ji oslovil tmavší z vlků, vůbec ji to nevyvedlo z míry. Dokonce se na něj i něžně usmála. "Uznávám, že pohledný jste, Vidare, ale snad se nebojíte, že by Vás koukáním ubylo?" nebylo to nijak káravé ani vyčítavé, ale rozhodně ji ta představa pobavila, že by se snad onen vlk koukáním zmenšil nebo by ho část zmizela.
Jak jednali s Razerem, jen to v ní posílilo dojem, že tmavší z vlků je si sám sebou jistější, než světlý.

Postovaná: 22

Oh, ano, místo to zajímavé, vskutku bylo. Ba i krásné. Aly však nechala hovořit svou kamarádku Vé. Ona sama neměla potřebu chlebit tomuto místu víc, než bylo zdrávo, neboť ona neměla touhu se zde usadit. Ale byla ochotna vyčkat se svou kamarádkou příchodu alfy, aby se Vé mohla rozhodnout adekvátně, zda skutečně chce zakotvit tady nebo jít někam o dům dál. Ale i tak v duchu musela souhlasit s Vé, že si zdejší alfa vybral skutečně pěkné místo.
Když mluvila o své sestře, taktéž ji Alyanna nechala mluvit a jenom přikyvovala, že má pravdu, že je jenom tak jednoduše neoblafne.
Sotva se představili navzájem a už Alyanna slyšela hlas někoho dalšího za svými zády. Otočila tedy své tělo tak, aby byla bokem jak k Razerovi, tak k nově příchozím vlkům, po nichž tohle území vonělo. Byli oba v hnědobéžových tónech skořicově zrzavé. Ve předu šel tmavší samec a za ním světlý. Oba si byli dosti podobní a to nejen pachem, ale i vzhledem a rysy celkově, takže nebylo pochyb o tom, že jsou si příbuzní. Alyanna si je měřila pohledem, který se snažil vyčíst co nejvíce informací o těchto dvou vlcích. Byla si jistá tím, že jsou to místní vlci. Byli totiž cítit tímhle místem, touhle smečkou.

Postovaná: 21

"Samozřejmě." Usmála se na Vé, aby ji v tom ještě víc ujistila. Byla přece její kamarádkou a i když poměrně novou, kamarádů by si jeden měl vážit, obzvláště pokud jsou s vámi ve většině za jedno, no ne? Jistě. Jak jinam. O tom nepochybovala. Z cukru, to už si řekly, že nejsou a prošly tolika zkouškami, že nějaká další jim přece vrásky nenadělá.
Střihla ouškem k Vé a souhlasně přikývla, když se zase dívala znovu na bílostříbrného vlka. Měl by býti potěšen, to ano, ale jak se tenhle ledový pán zdál být, spíše než-li potěšen, jako by se je snažil zmást. Aly moc dobře slyšela, jak říkal, že tady smečka ani domov nemá, že je na druhé straně, ale mohla to být pravda? Určitě to bylo ale teritorium oné smečky, neboť bylo nasáklé pachy vlků žijících pohromadě a tuto skutečnost si Aly vymluvit nedá. Ale ani na tento fakt neupozornila a nepozastavila se nad ním. Jen ať si neznámý myslí, co jen chce. Ale Aly byla i tak ve střehu k možným klamům.
Když Vé promluvila a dodala, že vlastně hledá nějaký domov, Aly na ni hodila překvapený pohled. Neboť ji předtím řekla něco jiného. No, názory se mohou měnit. Nebylo to nic, z čeho by se měla Alyanna cítit zrazeně nebo tak. I když Vé se mohla přidat i k její smečce, kdyby o to měla zájem. Však o Zlaté spolu nemluvily. Nebyl k tomu důvod, když Vé chtěla býti svobodnou princeznou. Alespoň do teď. Ovšem začít mluvit o Zlaté by v tuto chvíli nebylo moudré, neboť proč prozrazovat cizinci informace, které může, ale taky nemusí znát.
Takže Razer. Představil se vlk. Dobře tedy, když řekne své jméno, ničeho tím nejspíše nepokazí. "Alyanna." Strohé, ale muselo mu to stačit. Alespoň pro teď.

Postovaná: 20

Zdálo se to Aly, nebo Vé, skutečně mrzelo, že její sestra zde momentálně není přítomna? Pohlédla na svou kamarádku a aby ji utěšila, pravila k ní: "No, nehlásí, ale jistě to bude jenom tím, že zrovna zde není, jak říkáš, neví o tobě. Jak by se pak mohla k tobě hlásit, když ani netuší, že zde také jsi, drahá Vé. Dejme tomu čas." Tak jako ony narazily na pach sestry Vé, tak i ona určitě brzy pozná, že zde má svou sestru. "Třeba jen plní nějaké smečkové povinnosti." To by smysl dávalo.
Vlk, zjevivši se nad nimi na stezce se zdál jako silný jedinec. Nebylo pochyb o tom, že kdyby se měli všichni servat, nejspíš by to dámy nedaly, ale také to nebyl jejich styl. Perou se hnedka přece jenom ňoumové, není-liž pravda? Diplomaté to řeší slovy. A Alyanna se považovala za diplomatku.
Alyanna upřela pohled svých zelených očí na vlka s bílostříbřitou srstí a podobně jako Vé, nicméně ne až tak okatě zaujatě, se usmála, když promluvila: "Jsem, ale myslím, že i Vy jste také, mnohem mladší než samotné ostrovy, takže nemůžeme s naprostou jistotou vědět, co bylo dříve. Jestli ostrovy nebo jejich Bohové. Ať už tomu bylo tak či tak, ani já se s Vámi nemám v plánu hádat, však se shodneme na tom, že ostrovy jsou plné divů a krás, ovšem i míst kde nejeden může snadno přijít k úhoně a proto je opravdu vhodné míti se na pozoru a nepodceňovat je."
Bylo to tady opravdu pěkné, jako na hodně místech. Měly by čekat na alfu zdejší smečky? Alyanna neměla důvod, ale na druhou stranu, poznat více zdejší smečku, by možná nebylo na škodu. Ona sama však domov měla. Ach, ano, domove, sladký domove. Brzy tě navštívím, to ti slibuji. Jen potřebuji čas na regeneraci, to snad chápeš. Mluvila ve své hlavě s domovinou, jak ji tam zalétly myšlenky. Které též posílily další slova bílostříbřitého vlka. Poznal pach zlaté, ač už pár týdnů doma nebyla. Ten vlk měl opravdu velmi dobrý čich. To bylo pozoruhodné. Věnovala mu tedy uznalý pohled a mírně pokývla hlavou. Velmi elegantně.
"Výborně, pane neznámý." Pochválila vlka před nimi. "Musím uznat, že víte mnohem více, než-li já. Tak by bylo, jistě fér, abych i já znala název zdejší smečky, když Vy znáte název té mé." Byla snad troufalá? Jí to tak nepřišlo. Jednoduše si opravdu myslela, že znát název zdejší smečky není nic, co by se mělo tajit. Spíš naopak. Vlci by měli vědět, na kterém území se nacházejí. A co jsou zač? "Dvě princezny, které cestují po ostrovech a jejichž cesty je svedly dohromady." Přece to už řekla. A své vnitřní pocity a důvody toho, proč se potuluje po ostrovech nehodlala cizinci sdělovat. Na to, prostě neměl právo. Ty byly jenom její. Jemu stačilo zdát pouze to, že cestují spolu a objevují tajemství ostrovů. Něžně zamrkala. Pak opět nechala prostor své kamarádce Vé, protože ta mohla mít jiný názor na to, kým ony jsou, nebo její pohnutky, proč se tady po ostrovech toulá, mohly být jiné, než ty Alyanny a prostě jenom po určitý čas kráčely společnými cestami.

Postovaná: 19

Jestli bude zdejší alfa tak milostivý, aby zde mohly dvě princezny šířit osvětu, to mohla Aly těžko odhadovat. "Kdo ví, Vé. Na tuhle otázku odpověď neznám, ale hádám, že se to každou chvíli dozvíme." Leda, že by stáhly ocásky a frnkli odtud stejně tak rychle, jako z dosahu té možné lišky. Ale Aly a určitě ani Vé, nebyly nějaké srágorky, co by ten ocásek stáhly, takže děj se vůle boží.
"Jistě, že si vzpomínám. Přece bych tak rychle nezapomněla na rodinu své drahé kamarádky princezny. Co bych to pak byla za kamarádku. Och, Vé..." Skoro až zalapala po dechu, ale věřila, že by si něco špatného o ní Vé nemyslela. Ten pach, který cítila Aly, byl Vé dosti podobný, takže, pokud by měly snad bludy, měly by je obě a tím se pravděpodobnost, že by tady někde mohla být Véina rodina, jen zvyšovala. Už už chtěla odpovědět, že se zřejmě nemylí a ta možnost tady je, ale předešel ji hlas někoho dalšího.
To ji překvapilo, protože cizince zprvu vůbec necítila a neviděla. Jak to jen dělal? Uměl snad kouzlo neviditelnosti? Nebo znal jenom mnohem lépe terén, ano, tak to bude. "Tak to máte, drahý pane, pravdu. Ale neřekla bych ostrovy, jako spíše bohové Mois Grisu." Zareagovala na jeho slova Alyanna. Když se konečně ukázal v celé své kráse a síle, Aly se rozhodně hrbit nehodlala a stejně velkolepě, jako stál on i ona se vypjala. "Cestujeme po ostrovech a kocháme se jejich krásami." Odpověděla Aly a podívala se na Vé, jestli ta k tomu dodá něco také. Bylo by přeci nezdvořilé, kdyby hovořila pouze Alyanna sama a své společnici nedala žádnou šanci.

Ledové pláně >>>

Postovaná: 18

"Myslím si, Vé, že ne vždy bývala taková vedra. Ale pravda. Všeho moc škodí a nejlepší je takové počasí tak akorát, jen s mírnými výkyvy. Ale zase, když někdy zažijeme i něco bouřlivějšího, máme alespoň jistotu, že jsme šikovné a že to zvládneme." Což bylo také fajn. Věděly tak, že zkoušky princezen zvládají bravůrně a to bylo to nejlepší poznání. To, že to samy zvládly. A ano, jako princezny to jistě věděly, i teď to věděly, že je ten správný čas odejít. Aly si toho všimla, jak si Vé prohlíží tu bílou plochu a tak řekla: "Je to jako písek, že? Jenom bílý a oproti rozpálenému písku, jsou tyhle duny ledové." Když si byl písek protikladem sněhu, bylo s podivem, že nebyl spíše temně hnědý. Ale tak už to bylo. Písek byl žlutý, béžový, krémový a sníh bílý, namodralý.
"To by bylo katastrofální. A nejhorší by bylo, že by trvalo několik týdnů, než by nám ten krásný kožíšek zase dorostl! Oh, raději na to ani nemyslet." Aly se nad tou představou prostě musela otřást. Ach, ano. Ze zimy se netřásla, ale z představy, že by byly obě holé, jak opičí prdelky, z toho měla skoro až zemětřas. "Opečovávany bychom tedy být měly. Svým způsobem. Ale aby si nemysleli, že jsme křehké a že nás každý vánek rozfouká jako chmýří pampelišky, to zase ne. Měli by si nás, zkrátka, vážit."
V horách to bylo příjemné a bylo to tady krásné, to ano. Sice ne tak jako ve zlatém lese, ale i tohle místo mělo své kouzlo. "To ano. Skoro tak jako u nás doma." I když hory a les, bylo úplně něco jiného, ale obě místa byla hezká. Aly zavětřila a ano. Vé měla jisto jistě pravdu! Cítit pachy vlků bylo možné. Stejně tak jako bylo možné, že zavítaly na území nějaké smečky. "Zdá se, že to je opravdu tak, jak říkáš, Vé." Aly si všimla, jak byla Vé najednou nějaká zamyšlená. Předpokládala, že nervozitou ze setkání se smeččany to nejspíš nebude, to by totiž bylo značně podivné, na to, jak ji znala. "Děje se něco, drahá? Vypadáš, jako bys byla nervózní a myslím si, že ty taková nebýváš, tak, co se děje?" Pro jistotu ještě znovu zavětřila, aby náhodou mohla odhalit, o co se jedná. Ale tak úplně jistá si nebyla. Nebo, že by... Je to jako by tady byla Vé dvakrát, ale ne tak úplně... Mohla tedy hádat, že jde třeba o některého sourozence, ale čekala, co ji k tomu řekne Vé sama.