Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Bylo vidět, že se mu honí hlavou mnoho vzpomínek. Stejně jako Alyanně. Mnoho vzpomínek a mnoho z nich bolestných. Bylo to težké. Ale ona byla zvyklá vždycky vstát na tlapy a prostě to nějak překonat. Možná i proto byla stále ve smečce. Navíc, jak řekl Deiron, otec toho měl na starost dost a po té, co přišli o jednu z alf, měl toho dvojnásob. Bylo by pro něj náročné, kdyby mu všechna vlčata utekla do světa pryč od toho všeho.
Pohlédla do korun stromů. Začínaly pomalu pučet. Ve vzduchu bylo cítit jaro a noc byla příjemně teplá. "To ano. Ani nevím, jak moc. Ale mám dojem, že někteří vlci odešli." Nevěděla, sice kdo nebo jestli přibyli noví. Zkrátka, měla zvláštní pocity se kterými se musela prát. A naposledy, když byla v doupěti, jako by bylo pusté. Nebo to byl jenom sen? Jako by se ji do mysli přimotávaly vzpomínky, na které si nepamatovala. Zvláštní.
"To je dobře, bráško. Ani já na tebe nezapomenu. Víš, kde nás najdeš, to je důležité." Ne, nechtěla odejít i když se ji ta myšlenka také v mysli proháněla. Ale to možná každému, kdo si prošel tím, co oni. "A kdybys s čímkoliv potřeboval pomoc, můžeš se na mě obrátit." Slíbila mu. Byla ochotná mu pomoci, kdyby to potřeboval.

Byla velmi ráda, že se její bratr necítí vedle ní nějak nepříjemně. Minule neměli vůbec možnost si promluvit, ale nyní ano a zřejmě to bylo jenom dobře. Ocenila, jeho zavrtění ocasem a také tím svým lehce zavrtěla. Nic bláznivého, jen tolik, co jí elegance dovolovala. Ale ona si to dovolila. Protože rodina pro ni byla významná a dost ji mrzelo, že se spolu tak nevídají.
Nastražila uši, když řekl její jméno. Zamyslela se, ale nejspíš ji nikdy nepotkala. "To, opravdu má. Musí to být mílá vlčice, když tě tak okouzlila." Věnovala bratrovi úsměv. "Doufám, že nám ji někdy představíš." Má-li být tahle Mielei součástí rodiny, Aly by ji chtěla poznat. Bylo by hloupé neznat členy rodiny. Alespoň tohle si myslela.
"Abych byla upřímná, i já mám spoustu smíšených pocitů. Když procházím lesem, je tak nádherný, tak známý a vlídný. A pak dojdu na místo, kde máma spočívá a všechno je tak ostré, jako toho dne. Pořád mám vztek na toho, kdo to mohl udělat. Někdo to musel být. Jenomže nedokážu zjistit kdo a připadám si ztracená." Povzdech. "Kdyby tak byl někdo, kdo by stál po mém boku a rozumněl mi. Proto jsem moc ráda, že tobě se to podařilo a našel jsi svou Mielei." Pohlédla na něj a usmála se. Bylo to upřímné. Oni byli potomci alf a ostatní vlci ze smečky se na ně vždycky dívali jinak než na ostatní. Vždycky byli nepochopeni
Zamyslela se. I ona někdy přemýšlela, že změna by možná byla fajn. Ale pořád byla tady doma. "Možná ano. Možná by stačilo na pár týdnů vyrazit někam pryč. Určitě si pročistíš hlavu a třeba potom budeš mít jistotu, jestli je pro tebe dobré se vrátit nebo ne. Jen, někdy nás navštěvuj, ano? Budeš vždycky vítán i Mielei."
Zřejmě ano. Možná každý trochu jinak, ale ano. "Asi ano." Potvrdila.

Alyanna se na něj podívala. Sníh, který zde ještě nedávno byl, začal tát. Byl to příslib jara? Zřejmě ano. Měla by z toho mít radost. Možná i měla. Zastříhala ušima, zvedla zrak ke zlatým korunám zlatých stromů. Vzduch kolem byl vážně cítit jarem. A když prohlédla zpět na zem, dokonce se z pod hlíny začaly drát na svět první jarní květiny, jako byly třeba sněženky, na něž padly její oči. Drobné kvítky sklánějící své bílé hlavy k zemi, jako by se bály, že je jarní slunce spálí.
"To je moc krásné. Mám z toho radost, bráško." a skutečně měla. Její mladší sourozenec měl patrně víc štěstí, než ona. Ale dokázal to. Našel někoho, kdo je ochoten s ním sdílet vše. "Kdopak to je, smím-li být zvědavá?" bratr mluvil dál, že by ji možná dokázal přesvědčit, ale potom přiznal, že by raději začal znovu jinde. To Aly, pochopitelně trochu zamrzelo. "Oh, je mi líto, že chceš odejít. Na druhou stranu to chápu. Tady je náš domov, ale také spousta bolesti." ano, smrt matky, možná nepochopení. "Pro mě budeš vždycky bratr. Ať už se rozhodneš jakkoli. Možná jsme neměli tolik času na to se lépe poznat, ale věz, že to neznamená, že bych tě neměla ráda. Já se prostě vždycky snažila zesílit, abych mohla chránit smečku. Aby se za mě rodiče nemuseli stydět." a proto také byla často pryč. Možná kdyby byla více doma...
Za ta slova mu věnovala vřelý úsměv. "Aileen byla pořád doma. Příliš se bála vyrazit ven. Spoléhala se druhé už jako vlče, možná proto se někdy chová tak dětinsky. Ale je to má sestra a jediná, která mi kdy projevovala city. Nechci ji omlouvat. A ani budovat vztahy s rodinou za ni. To nemohu. Je mou rodinou, stejně jako ty." postavila se, aby se protáhla. "A už jsi rozhodnutý opravdu odejít?" bylo škoda, že vlci nějak ze zlaté odcházeli.

(Únor)
Jméno vlka: Alyanna
Počet postů: 1
Postavení: Gamma
Povýšení: xxx
Funkce: Bojovník
Aktivita pro smečku: xxx
Krátké shrnutí (i rychlohry): ve Zlatém lesa a klábosí s bráchou Deironem.

(Červen 1 / Červenec 1 / Leden 4)
Jméno vlka: Alyanna
Počet postů: 6
Postavení: Gamma
Povýšení: xxx
Funkce: Bojovník
Aktivita pro smečku: xxx
Krátké shrnutí (i rychlohry): Potkala se s tátou, ale moc si toho nestihli říci, páč MG death. Přesunula se do Zlatého lesa a klábosí s bráchou.

Vzpomínky na zimu / Střední / 5) Zaskotač si s dalším vlkem ve sněhu 4 posty = 1/4

Vše, co se jim od té doby událo, bylo takové zvláštní. Jako by si s ní čas pohrával, aniž by tomu ona mohla zabránit. Neměla ráda, když nad věcí nemohla mít kontrolu, ale takový už život byl. Ona se s tím musela smířit. Buď to, nebo padnout, což však nikdy nebyl její styl. Nikdy od problémů neutíkala, ačkoliv už měla několikrát příležitost. Jenomže to by nebyla ona. Co by s ní potom bylo, kdyby utekla? Nemohla by být tam kde byla. A jediné, co chtěla, byla fungující smečka, kterou nerozežene ani zuřivá bestie, jako byl medvěd.
Po jeho otázce se na brášku podívala. "Odpověď na tvou otázku je docela dlouhá. Kdybych měla být jen zdvořilá, řekla bych, že dobře, nebo dokonce skvěle. Kdybych měla odpovídat podle potřeb, byla by odpověď, že žiji a na poměry smečky, dobře. Ale jak je mi? Připadám si nějak zmatená. Ta nemoc, co tady řádila a všechno to dění, myslím si, že smečka by si zasloužila něco opravdu pozitivního. Něco, co by jim dodalo energii a naději." Nějak se rozhovořila. Nemluvila však až příliš? S určitou obavou znovu upřela pohled na bratra. "Mám svá přání a své touhy, asi jako každý, ale vlastně bych si neměla stěžovat. A co ty? Jak se daří tobě?" Vlastně od té doby neviděla ze svých sourozenců nikoho dalšího. Sestra se vydala na průzkum ostrovů, což bylo jen dobře, protože se tak jistě postaví svému strachu a bude silnější, než jen jako malá ustrašená sestra, které musí ostatní krýt záda. Milovala ji, ale někdy ji dětinskost Aileen připadala trochu na obtíž. Ne pro Alyannu, ale pro samotnou Aileen.
Zamrkala a snažila se tak setřást vzpomínky na sestru. Sklonila hlavu a na chvíli se zahleděla na sníh, kterým byla pokryta zem. Potom zvedla tlapku a zabořila ji do sněhu, obkroužila jí dokola a vytvořila tak malý kopeček, jak nahrnula tlapou sníh na jedno místo. Po té zvedla hlavu k bratru a bez jakéhokoliv náznaku změny výrazu ve své tváři, švihla tlapou do hromádky a odmrštila sníh na Deie. Muselo to být překvapivé a komické zároveň. Alyanna vypadala jako hráč pokeru a pak najednou bum a Deirona zasypala sprška rozprsknutého sněhu.

Jeho reakce musela brát s rezervou. Kdyby si příliš domýšlela, mohla by z toho vzniknout nějaká patálie a to nechtěla. Proto zůstávala klidná, což koneckonců dokázala takhle působit na okolí i když by uvnitř byla třeba vyděšená. Byla zvyklá nedávat najevo obavy, tedy pokud nešlo přímo o rodinu. Nicméně teď se nedělo nic tak hrozného, aby musela ztrácet jistotu. Naslouchala jeho slovům. Říkal, že je v pohodě, ale očividně ne tak úplně. Možná byl jenom zmatený, což koneckonců po nějakém tom delším spánku bývá běžné i tohle už si Aly zažila, kdy se jeden cítí, jako by se vynořil v úplně jiném světě.
Sledovala, jak míří k ní a i ona udělala pár krůčků směrem k bratrovi. Když si sedl na zem, udělala totéž, aby se necítil nějak nesvůj, kdyby on seděl a ona stála. Konec konců, byl to její bratr, nepotřebovala ukazovat, že je něco víc než obyčejný člen smečky či omega. Sedla si a i ona zavrtěla ocasem.
Ach ano, minulost nebyla zrovna růžová. Ani na to nechtěla vzpomínat, kdo ví, co by vyplavalo na povrch. Co skončilo v hlubinách, by tam mělo zůstat! Asi, ale půjde to? "To je pravda. Nikdo tak mladý by neměl ztrácet rodinu." Jednou ano, takový už byl koloběh život. Jednou to čeká všechny, ale tehdy to nemuselo být. Pořád byla přesvědčena o tom, že tohle se stát nemuselo a že to bylo varování. Jako smečka by se měli lépe připravit, aby mohli podobným útokům čelit mnohem lépe a nedocházelo ke ztrátám životů. Jenomže co se už stalo, to nejde změnit: "Minulost je ale minulostí," stejně jako všechno. Připadalo ji, že nemá vůbec štěstí na to najít to své.
Ano, hučení, kvílení i pískání znala, ale ne tady. Pohlédla na bratra, který se snažil z uší onen zvuk dostat. "To je meluzína, ale čekala bych ji spíše v horách, než tady." I když, asi mohla působit kdekoliv, když si zamanula. "Pravdou je, že tady jsem ji ještě neslyšela."

Ráno se změnilo v dopoledne a i to pomalu kráčelo k poledni. Vítr, který Alyanně čechral kožíšek už na otevřené pláni, jako by ještě nabral na síle a pronikal tak i mezi kmeny zlatých stromů, ve snaze na vlky dosáhnout i v lesním porostu. Jak se proháněl mezi stromy, vytvářel podivné zvuky. Nejdříve zněly jako pískání, ale jak vítr sílil a stával se neúprosným, pískání se proměnilo na kvílení.
Alyanna zastříhala ušima a natočila je do směru, odkud vítr vanul a kvílel. Sledovala však bratra. Meluzínu již zažila, nebyla pro ni nic nového. Ale vždycky, když měla možnosti ji uslyšet, zaposlouchala se do jejich teskných tónů a v jejím nitru vzbuzovala jakýsi nepopsatelný žal.
Natočila hlavu mírně na stranu, neboť z jejího brášky vyzařovala stále jakási nejistota, již ona nemusela pochopit. A nebo prostě jen nechtěla. Nechtěla, aby se rodina cítila špatně. "Je všechno v pořádku, bratře?" Zeptala se a hlavu zase narovnala. Snažila se ho přečíst, alespoň co mohla vidět. Nezdál se podvyživený. Ale něco ho zcela jistě trápilo.
"Vím, že jsme neměli příliš šancí se poznat lépe, možná že nyní nastala ona příležitost. Chci abys věděl, že já budu stát vždycky při rodině a při smečce." Byla to upřímná slova, protože pro ni neexistovalo nic, co by bylo přednější, než smečka a její rodina. Možná někomu připadal její postoj poněkud hrubý, nebo namyšlený či cokoliv, jak ji, nejspíš viděli, ale ve skutečnosti nikdy nešlo o její vlastní blaho. Vždycky šlo o to, aby byla pro smečku přínos a ne zátěž nebo dokonce hanba.

Zubří pláň >>>

Byla opravdu ráda, když se ocitla v lese, který znala a byl jí domovem. Domovem, který milovala, ale také domovem, který nemiloval ji. Jaká to ironie osudu, když ona byla ochotna pro smečku položit život a smečka to nedokázala pochopit. Ale kdo ví, třeba to takto vnímala jen ona. Možná jen neměla příležitost. Tak či tak, Alyanna byla ráda a oddechla si, když ji obklopil les zlatých stromů. I v zimě byly na nich listy i když ji přišlo, že skrze koruny stromů může nebe vidět snadněji, než v létě nebo na jaže.
Olízla si tlamu, protože suchý zimní vzduch ji vysoušel nos a to nebylo zrovna příjemné. Byla taková zima, že i pachy se nesly vzduchem špatně, pokud se nehýbal. Tu ale zaznamenala hlas. Nejdříve si neuvědomila, komu patří, protože, upřímně? Svého mladšího bratra viděla jen málokdy a už to bylo dlouho, kdy ho viděla nebo dokonce slyšela naposled. Ohlédla se na hnědého vlka. Ach, ano, byl to její mladší sourozenec. Zcela očividně byl překvapený, že ji vidí. Kdyby měla být upřímná, vrhla by se mu kolem krku s radostí, že ho vidí, protože láska k rodině ji byla stejně tak dána i přes určité období vzdoru, kdy byla na rodinu nahněvaná. Jenomže to nebyl její styl, aby se vrhala na sourozence tak jako její sestra Aileen. Přesto, ačkoliv v jeho hlase zaznívala jakási nejistota, ona do toho svého vložila jakousi sesterskou vlídnost: "Ahoj, Deirone, ráda tě vidím." Ano, ona byla ráda, že vidí, že je jeden z jejich sourozenců živý a zdravý. I když pro něj toto setkání nemuselo být zrovna milé. Aly se rozhodla nějakou odměřenost hodit za hlavu. Vždyť byli sami.

Zima! To byl pocit, který Alyannu přivedl zpět k vnímání světa. Věděla, co se odehrálo nedávno, ale čas se posunul kamsi dopředu, aniž by měla možnost to nějak ovlivnit. Konec konců, jako mnoho událostí, nad kterými nemohla mít vládu. Nemělo smysl přemýšlet nad tím, proč se to dělo, protože ono se to dělo a ona s tím nemohla vůbec nic dělat. Tak už to na těchto ostrovech chodilo.
Protáhla si své tlapy a také záda. Vlastně ani nevěděla, jestli je zde stále s těmi vlk, se kterými byla před časem. Ale co věděla jistě, bylo to, že má hlad, že je zima a že by se měla poohlédnout po něčem, co by ji dodalo nových sil do zkřehlého těla.
To byl také důvod, proč se dala do pohybu a začala pátrat po pláni po nějaké potravě. Na pláni však bylo dosti nevlídno a tak zamířila raději k lesu.

>>> Zlatý les

Jenom zamrkala, ani nevěděla, má-li být naštvaná nebo ne, protože hnědá vlčice ji ani neodpověděla, po čem přesně to jdou. Místo toho se od Aly vzdálila a něco začala nahánět. Tuhle situaci Alyanna trochu nepochopila, proč chtěla spolupracovat a namísto, aby odpověděla, vzdálila se. Nezapadalo to do způsobu konverzace ani toho jak reagovala hnědá vlčice předtím. Že by ji snad vadilo, že jsem ji oslovila zdvořile? Možná měla jen fakt velký hlad. Aly zastříhala ušima a raději se pustila do pátrání po něčem, co by ukojilo její hlad. Nehodlala sledovat, jak její současná společnice loví sama, aby ona jen stála a zírala jako nějaký hloupý tvor, co se neumí nasytit sám.
Konec konců, její pozornost upoutalo něco poblíž. Patrně, jak začala hnědá lovit, vyrušilo to dalšího zajíce a ten běžel kolem bílé princezny. Alyanna nečekala a vyrazila do honu na ušáka, který si teprve teď všiml, že na něj běží predátor a začal panikařit. Štvanice měla klikatou trajektorii, ale nakonec i Alyanna dopadla své jídlo a tak mohla zkontrolovat, jak pokročila hnědá ve svém soukromém lovu.
Se zajícem v tlamě zamířila k ní a také k někomu, koho moc dobře znala.
"Tati?" Oslovila jsem svého otce, když jsem dorazila až k nim. Položila zajíce ke svým tlapkám. "Nemáš chuť?" Zeptala se ho. Prostě mu nabídla, protože jí to přišlo jako přirozené, přičemž vrtěla lehce ocasem a sklopila mírně hlavu na projev úcty, že ho ráda vidí.
K Ellie uznale pronesla: "Dobrá práce.

Tichá zátoka >>>

Obě vlčice se tedy daly do pohybu a Aly sledovala nejen okolí, ale snažila se rozluštit i stopy, které by je přivedly k nějakému tomu jídlu. Byla hladová, ale pomalu a jistě se začínala cítit lépe. Tedy přesněji řečeno zdravěji. Možná nevypadala tak dobře jako před nemocí, ale ani tak špatně, aby ji, nedej bože, někdo snad chtěl litovat. Sledovala hnědou vlčici kráčející před ní. Chvílemi se obě nejspíš ztratily ve svých myšlenkách.
To, co vytrhlo bílou vlčici ze zamyšlení a toho podivného nekontrolovatelného toku myšlenek, bylo něco, co začalo, zcela očividně otravovat hnědou společnici. Její pohyby byly pro Aly typické, nějaký hmyz vlčici zlobil u uší. Zastavila se a zadívala se na hnědou pořádně. Viděla jen něco zeleného, čeho se brzy hnědá zbavila tlapou.
"Och, koukám, že hmyz se definitivně probudil ze zimního spánku," jistě, bylo to možná bezpředmětné, ale Aly se zdálo, že už mlčely obě vlčice příliš dlouho. "Elizabeth? Máš představu, po čem přesně to jdeme?" zeptala se nakonec Aly. Zdálo se ji, že pachů kořisti je zde docela dost.

Velice nepatrně, příliš jemně, ale dostatečně pro její postavení se uklonila, tedy přesněji jen kývla ladně hlavou, po té, co se hnědá představila. "Elizabeth zní vznešeně, líbí se mi," pronesla Aly pochvalně. Oh ano, pokud měl někdo takho zvučné jméno, mohl být hoden toho, aby s Aly komunikoval. A jak se již ukázalo i její mluva byla půvabná. V neposlední řadě se Aly zamlouvaly vlččiny zelené oči. Pakliže nebyly upraveny, vypovídaly, že vládla magií země.
Pozorovala její pohyb, jak se hnědá zvedá. V očích Alyanny byla tato dáma dámou, alespoň jak se doposud chovala. Aly, ačkoliv byla dcerou alf, neznamenalo to, že by byla namyšlená. Jen nerada poslouchala podřízené vlky a ještě neraději, když stáli proti ní a jejímu postoji ochrany smerčky.
Aly přimhouřila víčka, nasála pach a vystavila čumáček vánku, který obě vlčice naváděl k louce. "Perfektní," pochválila. I ona cítila směsicí vůní, které jim vítr nesl. Jaro bylo v plném proudu. Následovala Ellie a dívala se, jak vše kolem nich se tetelí v zápalu ducha jara.

>>> Zubří pláň

Všimla si, že si ji druhá vlčice prohlíží. Nebylo na tom nic divného i když, jeden by si mohl začít i myslet, aby Aly nevykoukala. Ale to byla blbost. Takhle vykoukat někoho nešlo. Inu, také si prohlédla vlčici hnědých odstínů. Byla přesvědčena, že ji nikdy dříve neviděla a asi ani necítila. Pokud ano, muselo by to být někdy hodně dávno, ale nemyslela si, že by si ji nezapamatovala. Konec konců, jakmile hnědá promluvila, Aly to jenom utvrdilo, že ji ještě nepotkala.
Střihla ušima a naslouchala jejímu hlasu. Aly připadalo, že vlčice bude mít alespoň nějakou úroveň a tak ji věnovala, docela milý úsměv. "Vskutku, je to tak. Nemoc na ostrovech byla, poněkud zvláštní a nepříjemná, to je pravda." Postěžovala si Aly. Ani ji se nevyhnula a tak byla ráda, že je ji už mnohem lépe. Jenom ten hlad.
"Snad už je po nemoci. Již jsem nezaznamenala další výskyt, ale mnoho těch, kteří ochořeli procházejí ostrovy a nabírají ztracených sil." Inu, jak to pravila hnědá. "Och, ano. Něco bych i zakousla." Souhlasila Aly. "Jsem Alyanna a Vy?" představila se konečně, když už bylo zřejmé, že spolu budou i nadále konverzovat.

Příležitost dne:
Zaměřila se tedy na okolí a vnímala, že od poslední chvíle, kdy byla venku, se čas posunul a všechno kolem ní se probouzelo. I zlaté stromy kvetly a nejenom ty zlaté, ale všechno kolem. Na lukách květiny i na paloucích, jak procházela lesem si všímala, jak se jaro probouzí. Zima byla definitivně pryč. Tedy alespoň to tak vypadalo. I v zátoce bylo jaro zřejmé. I když její klid byl i v tomto ročním období relaxující. Slyšela racky, jak se namlouvali.

A také ucítila pach vlčí a následně i zahlédla hnědý kožich. Jak se zdálo, blížila se k neznámé vlčici. Aly se nesla docela sebejistě. Neměla strach a tak neměla ani důvod ukazovat nějaké ty nejistoty, které ji trápily spíše v citové oblasti. Přiblížila se k vlčici a mohla hádat, že na tom není nejlépe. Konec konců, Aly, sic nebyla vyhublá, už hlady pomalu šilhala také. Nejlepší čas jít do lovu.
Vlčice se zdála být přátelská. Aly kývla lehce hlavou: "Dobrý den," aby byl. Když si nacpe břicho, určitě bude skvělý. Ještě ji neviděla, takže neměla ponětí, zda patří k nějaké smečce, či je tulačka. "Také po delší době na procházce?" optala se vlčice. Nějak začít se muselo.