Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Náhlé ticho bylo přímo šokující. Lilith nebyla tichou vlčicí, ba co víc, dalo by se říci, že mlčet dokázala jen ve spánku. A i tehdy měla někdy tak živé sny, že mluvila či vydávala zvuky ze spaní. Proto jednoslovná odpověď Amygdalu překvapila. Skenovala sestřinu tvář, aby v ní našla odpovědi, ale popravdě to ani nebylo pořádně potřeba. Lilith byla jako němý film, výmluvná a čitelná i beze slov. Její tvář se měnila jako počasí a odhalovala jednu emoci za druhou. Bílá vlčice byla nalepená k boku své společnice a přemýšlela. Je dobré, že se tohle všechno stalo? Je to pro ni a její sourozence výhodné? Lilith byla sice smutná, ale Amygdala už poznala, že i negativní emoce ostatních vlků často přinesly ovoce. Zároveň však bylo nad slunce jasné, že silné vnitřní pochody způsobovaly, že rozum šel stranou. To by však neměl být problém, když tu jsem. Mohu špatné situace předvídat a řešit. Bylo správné, že jsem za ní šla. Ta myšlenka ukotvila ve vlčici přesvědčení, že je schopná svou rodinu ochránit čistým rozumem. Když bude dostatečně předvídavá, nikomu se nic nestane, ani emotivní Lilith.
Statim se ticho, narozdíl od Amygdaly, vůbec nelíbilo. Malý bércoun se vyhrabal z bílé srsti a začal intenzivně čmuchat. Zvědavým čumákem se natáhla k Lilith a slabě zapískala, ale hřbet Amygdaly neopouštěla. Vypadá to, že věří jen Amygdale, i když nikdo nechápe pořádně proč.
Sestra se nakonec znova rozpovídala, očividně ani v těžkých chvílích nedokáže mlčet dlouho. Vzduch velmi záhy opět naplnila slova. Otázky a odpovědi se střídaly v dlouhém zástupu a vytvářely komplexní obraz. Pravda, Astaroth zůstala se zbytkem dospělých. Otec opět zmizel a matka s Cainem také. Snad budou mít všichni dost rozumu na to, aby se v pořádku vrátili. I odměřená a logická Amygdala projevila obavu o bezpečí členů smečky. Pomalu ale jistě je začínala považovat za... hloupé. Ne vysloveně tupé, ale rozhodně neoplývali ani vysokou inteligencí. Byli neopatrní, zbrklí a neplánovali dostatečně daleko. Matka i otec jsou velmi silní, otec k tomu se jeví jako moudrým vlkem. Sourozenci však byla odrostlá štěňata a Amygdala si nemohla pomoct. Byla nesvá z toho, že je nemá na očích a nekontroluje každý jejich krok. Lilith si mohla všimnout, že kamenná tvář se podivně hnula. Stáhla tlamu a povzdechla si. Asi zatím nejvýraznější projev nevole, jaký dokázala ukázat. Podivně rychle přijala skutečnost, že i ona má emoce. Nicméně stále platilo, že žádná nebyla pro běžné vlčí oko zjevná.
Lilith odmítla nabídku na změnu prostředí. Amygdalu potěšilo, že nebyla nucena říct ani půl slova. Chápavě kývla a položila si hlavu na přední tlapky. Musela souhlasit, že to tu bylo pěkné. Pochmurné, ale zato konejšivě klidné. Místo dokonale vystihovalo panující náladu a vnitřní svět obou vlčic. Prožily skutečně matoucí situaci, která je nenechala chladnými. Sestra se oopět vrátila k nejpalčivější otázce - proč krev pálila. "Krev nepálí." Poznamenala vlčice stroze a bylo znát, že ji tenhle fakt zaujal. Ona totiž do krve nevstoupila, ale její sestra ano. Zvedla hlavu s nataženýma ušima. Poví jí k tomu víc? Však musí vědět, jak dychtivě touží její sestra po znalostech a odpovědích. Všimla sis něčeho dalšího? Otázka se zračila v očích, pro tuto chvíli Lilith věděla mnohem ví, než Amygdala. Mnohem víc.

Otázka ji překvapila. Zlobí se? Nikdy emoce neřešila, zvlášť proto, že jich nikdy moc necítila. Ale teď, když Lilith uhodila hřebíček na hlavičku, Amygdale postupně docházelo, že něco málo se v ní asi děje. A tohle poznání mění na věci úplně všechno. Je tohle důvod, proč jsem udělala chybu? Protože jsem cítila nějakou zbytečnou emoci? To by dávalo smysl, že? Vlci bývají ovlivňováni pudy a emocemi a ztrácejí hlavu. Ale když teď Amy věděla, že skutečně cítí vztek, přišlo jí, že je mnohem... vyrovnanější? Když budu vědět co cítím, budu moci lépe zhodnotit, zda to ovlivňuje můj úsudek. Znělo to skoro pozitivně. Věnovala proto sestře pronikavý pohled odměřených očí a přikývla. Byla naštvaná. A sestra zjevně taky, ale měla v tom mnohem větší chaos než ona. Přišlo jí ale, že si touhle konverzací čistí hlavu. Amy nevadilo si ji vyslechnout, naopak to vítala. Takhle mohla lépe před světem předstírat, že na ní není vůbec nic divného. A to bylo dle matky důležité. Splynout a nebýt vidět. To dokáže.
Lilith myšlenky se stáčely poměrně správným směrem, což Amygdalu těšilo. Sestra zjevně chápala, co tím chce bílá vlčice říct, i když mnoho slov k tomu nevyužívala. Na znak souhlasu se na sestru trochu natiskla. Vyjadřovala tím podporu, souhlas, tímhle drobným gestem konejšila, i když pořádně nevěděla, proč je to pro ostatní tak důležité. Vypozorovala však, že to vždy každému zlepší náladu. Nutno však poznamenat, že doteky Amy opravdu nevyžaduje a snáší jen malé doteky od rodiny. Ani vlci z Chaosu by asi nebyli vítáni k takové intimitě. Amy střihla ušima a opět němě přikývla. Začít zvířaty je dobrý nápad. Teoreticky si můžeme něco ulovit a zabít tím dvě mouchy jednou ranou. Tiše mlaskla jazykem a polkla sliny. Neměla vysloveně hlad, ale chuť na maso by byla. Tělo si začínalo říkat o přísun stravy než začne být hlad velký. Rozhlédla se kolem dokola. Tady nic živého nenajdeme. A pokud tu něco bylo, tak je to bud pryč, nebo už mrtvé. Otočila hlavu na Lilith a na malý okamžik se jí v očích mihlo něco jako tázavý pohled. Třeba se sestře ještě nechce. Však si tu vylévá srdíčko a budeme-li upřímní, tak totéž dělá i Amy. I když trochu divným způsobem.

//Poušť

Amygdale náramně vyhovovalo, že si Lilith vystačí v konverzaci sama. Nač mluvit, když vše obstará společnost. Navíc se zdálo, že sestra říká nahlas i část jejích vlastních myšlenek. Většina byla chaotická a nepromyšlená, ale nemůže říct, že by byla špatná. Až ji překvapilo jak moc některé situace vnímají stejně. Rozdíl však byl v tom, že tyhle věci Amygdalu nutí přemýšlet a analyzovat, aby v budoucnu nedocházelo k chybám. Lilith na druhou stranu vypadala, že jí každou chvíli přeskočí.
Otočila k ní hlavu, aby vyjádřila nesouhlas, ke kterému nedošlo. Pro něco? Nevidím v tom jediný smysl. Kdyby to bylo pro informace, pozorovali by ho. Ale oni to nechali být. Takové plýtvání... Ne kdepak, rodiče neměli důvod. Rodiče to vysloveně nedomysleli. A jestli Amygdale něco vadilo, tak jsou to nedomyšlené věci. Akce bez plánu, reakce bez náležitého posouzení všech pro a proti. Takové věci přece trvají jen zlomek vteřiny, tak na tom přece nebylo nic těžkého, ne? Zvlášť poznámka o jasnosti situací s odstupem času Amy ujistila v tom, že všichni opravdu čekají na to, až se vše vyvrbí samo.
Na Amygdale se vzdáleně projevilo něco, co se dalo nazvat zlobou. Krátce sebou ošila a olízla si čenich. Nic významného, nic čeho by si kdokoliv vyloženě všiml. Ale sestra s ní je od narození a zřejmě spolu sdílejí mnoho myšlenek. Nebylo vyloučené, že se se svou vnímavostí naučila Amygdalu číst. Nebo naučí v budoucnu, kdo ví.
Jezero je přivítalo svým dusnem a slanou pachutí. Nic příjemného, ale vlčicím to momentálně nevadilo. Tmavší ze sester naopak působila, že ponuré místo vítá. Ach ti emotivní vlci. Neodpustila si Amygdala nechápavě. Ještě neměla sociální chování nastudované tak, aby tyhle věci dokázala chápat. Sestra se opět rozpovídala. Amy si lehla k ní, ale byla ve střehu. Jedno ucho točila k Lilith, druhé kamsi do prostoru. "Souhlasím. Celá ta situace byla... absurdní." Promluvila konečně mlčenlivější ze sester. "Nikdo se nezamyslel nad následky. Nikdo se nechtěl dozvědět víc. Tohle nás může jednou zničit." Ano, skutečně to bílou vlčici skoro až trápilo. Rodiče mluví o válce a nebezpečí, ale chovají se nerozvážně. "Zradili jsme ho. Měli jsme ho zabít." Ano, to bylo to, co si Amy skutečně myslí. Zradili svého bratra, nechali ho trpět a nezískali o tom divném krvavém výstupu vůbec žádné informace. Ty chybějící informace byly na tom všem asi to úplně nejhorší. Nevědět o tom nic. Neznalost byla... strašná. A přesně na tuhle myšlenku Lilith navázala zvláštní nabídkou. Amygdala obrátila obě uší k ní. Zranit? Ale proč? Na co by to bylo? Na druhou stranu... co když vážně nevíme o krvi dost? Co když to bylo normální a rodiče tomu kvůli tomu nevěnovali pozornost? V tom případě tu máme hned dvě možnosti a odpověď na to, která je správná, leží v krvi. Když budeme s jistotou vědět jak se krev chová, budeme vědět, zda jsou rodiče vážně tak natvrdlí, nebo jen my máme příliš málo znalostí o světě. Díky téhle informaci budeme mít odpověď, to za to stojí. I za riziko případné nutnosti vyčistit oblast.
Obrovská kupa myšlenek se prohnala hlavou Amygdaly jako vítr. Netrvalo to ani dvě vteřiny a vlčice přikývla. "Dobrá." Přitakala i nahlas, aby sestra věděla, že má její podporu. Přestože se mimika bílé ani nehnula, oči se jí leskly. Toužila po odpovědích.

//Tichá zátoka

Lilith si nevšímala přítomnosti malé sestry. Možná dělala že ji nevidí, možná si ji skutečně nevšimla. Cosi si tam pobrukovala. Typické. Pomyslela si Amygdala. Povídavá Lilith nemůže kráčet jen tak mlčky, tak si dělá společnost sama sobě. Měla by se Lilith ozvat? Je potřeba, aby Lilith věděla, že za ní jde? Než se však vlčice mohla rozhodnout, její sestra se na ni otočila s násilným úsměvem a s otázkou, a rovnou spustila své vlastní úvahy. Amy to takhle vyhovovalo, potřebovala čas na rozmyšlenou. Nechala proto sestru drmolit a u toho dávala vlastní myšlenky do pořádku. Navíc s překvapením zjistila, že Lilith si myslí vlastně prakticky totéž co ona. Že udělali chybu. Taky ji to napadlo. Samozřejmě, bylo to přece špatně. Rodiče mohli reagovat jak chtěli, ale nebylo to správné. Zradili jsme Amona, nechali ho trpět. Smrt byla v tomhle případě vysvobozením. Ano, tohle bylo něco, čím si byla Amygdala naprosto jistá. Smrt není vždy špatná.Teď by ji pro mrtvého bratra uvítala. Slova se valila a přibývaly otázky. To Amygdalu trochu popudilo, stále ještě probírala v hlavě tu úplně první a nejzásadnější otázku - co si o tom myslí. Jaký z toho vyvodila důsledek. Jak se k tomu mají postavit. Byla to velká otázka, na kterou Amygdala chtěla znát odpověď stejně dychtivě, jako Lilith. Stočily svůj směr k jezeru, horký písek nebyl příjemný, s tím bílá vlčice plně souhlasila.
"Dospělí chybují." Řekla Amy stroze, aby uspokojila alespoň část z otázky. Rodiče se zachovali zvláštně, protože udělali chybu. Stejně jako my.

//Jezero smrti

Rodina se rozutekla. Matka i otec vášnivě debatovali o jisté Zlaté smečce, jejíž alfa se zjevil na obloze. Amygdala do této chvíle neviděla jiného okřídleného vlka, než-li otce a překvapilo ji, že křídla onoho cizince byla jiná nejen barvou, ale i tvarem. Zahlédla ho jen na malou chvilku a jen velmi v dálce, ale rozhodně jí ten obraz utkvěl v paměti. Všichni souhlasili s faktem, že je smečka nepřátelská a měli by si na ni dát pozor. Amy neodpověděla. Nebyl důvod. Bratři jí projevili oporu a náklonnost, což bylo něco, co zkrátka tenhle vrh dělával. Pečovali o sebe nenápadným, ale velmi silným způsobem. Všechny odchozí vlky doprovázela pohledem a své dva bratry počastovala také krátkým fyzickým kontaktem. Nebylo to pro ni nic vysloveně příjemného, ale brala to jako normální chování, které patřilo její nejbližší rodině - především sourozencům.
Nicméně Lilith se vzdálila bez upozornění. Sama, tiše, bez rozloučení a bez ujištění ve formě přirozeného kontaktu mezi nimi. Zdálo se, že chce být sama, nicméně Lilith a sama? Od kdy? Je otupělá, v takovém stavu jí hrozí nebezpečí. Amygdala se ohlédla po Astaroth, která se také chystala k odchodu, ale Statim měla jasný názor. Zatahala ji za chlupy na krku a tiše jí zapískala do ucha. Amy jí věnovala krátký pohled koutkem oka a krátce přikývla. Měla pravdu, Lilith nemůže jít sama. Rozloučila se proto se sestrou opřením se hlavy o její rameno, neboť výš nedosáhla, a vyběhla za tím uzlíčkem neštěstí. Normálně by takhle nerozvážná nebyla, ale Amonův skon v ní vyvolal pochybnosti o vlastním úsudku. Nehodlala prošvihnout další správné rozhodnutí.

//Poušť

Stalo se toho hodně, to se muselo uznat. Ale Amygdala už nebyla to malé vlče, přehlcené z množství informací. Už nemlčela proto, že zpracovávala přehršel vjemů, nikoliv. Nyní mlčela, protože neměla co důležitého říct. Neměla důvod mluvit. Netlachala naprázdno, nemluvila jen proto, že se to očekává, neodpovídala na všechny otázky, které slyšela. Nemluvila skoro nikdy. Nekomunikovala ani výrazy ani řečí těla, zdálo se, že nekomunikuje vůbec. To ale byla velká lež, kterou mohli znát jen někteří. Měla speciální zalesknutí v, jinak mrtvolných a odměřených, očích pokaždé, když se v její složité mysli něco pohnulo. A bylo tomu tak i nyní, když v té velké spoustě různých momentů zahlédla Amona, kterému vytekl z čumáku pramínek krve. Přikrčila se, aby na něj mezi pochodujícíma nohama pořádně viděla. Další pramínek, tentokrát z levého oka. Poté z ucha a nakonec byl zahlcený celý. Nic neřekla. Nikoho neupozornila. Přestala pomáhat na opravě úkrytu a jen sledovala bratra, který se topil ve vlastní krvi. Postupně si toho všimli samozřejmě všichni, tohle nešlo přehlédnout. Pach krve byl tak silný, že se Amygdale lehce zpěnily sliny. Mohutně polkla a udělala pár kroků k Amonovi. Ten zasípal směrem k otci a zřítil se k zemi. Měli bychom ho zabít. Napadlo ji hned. Otočila hlavu směrem ke zbytku rodiny, hlavně k matce a otci. Ale ti malému vlčeti nevěnovali pražádnou pozornost. Amy překvapeně vztyčila uši. Vyhledala pohled sourozenců a jako první její pozornost upoutala Lilith. Měla ve tváři bolest a... hněv? Co je to? Je jí líto bratra? Ne, to není správně... je jí líto, že... ne, to není lítost. Ah, už chápu. To je zklamání. Také má za to, že bychom měli jeho život ukončit my. Většinou moc nesouhlasila s jejím emotivním způsobem přemýšlení, ale tentokrát s ní souhlasila plně. Než však malá bílá vlčice zahájila proces usmrcování, Amon vydechl naposled. Bodlo ji na hrudi. Zradila jsem ho, nepomohla jsem mu. Nesouhlasila s vlastními činy. Byla pomalá, zareagovala pomalu. To se už nesmí stát. Musím být rozhodnější.
Nedá se říct, že by měla pravé pocity, spíš jen takové záchvěvy. Vůči emocím byla silně otupělá, nedalo se s tím nic dělat. Ale rozhodně nebyla spokojená s průběhem situace. Došlo jí, že dospělí také chybují. A že chyby je mohou stát život. Musí chyby eliminovat, i kdyby jednala jen sama za sebe. Musí ochránit Chaos.
Rozhovor mezi ostatními vnímala plně, ale neúčastnila se ho. Rodiče je napomenuli, že takhle slabí být nemohou, jinak nepřežijí. Lilith jako zázrakem otočila a zubila se na všechny strany. Amy ale cítila její frustraci a když zaparkovala mezi sourozence, slabě se na ni natiskla, aby jí vyjádřila podporu. Poslední lekce. Znělo to jako požehnání k životu a výzva, aby se neopovažovali plýtvat svým drahocenným darem. Chápala to. A taky chápala, že už nejsou malí. Rostou, tedy... alespoň většina sourozenců. Amygdala byla stále malé hubené nedochůdče, ale rostla jinak. Vnitřně. Otočila hlavu nalevo, kde stál její mohutný bratr Cain. Poté napravo, kde se těsnala o hodně menší, ale stále dost velká sestra Lilith. Byla mezi nimi jako malá výplň. Nejmenší, ale taky nejnápadnější se svou bílou barvou. V nevýhodě po všech směrech. Takový byl život.

Amygdala se nesla na mámině hřbetu, zatímco zbytek vlčat tak nějak kroužil kolem. Byl to náročný podzim a nyní bude náročná zima. Pro teď si ale Amy užívala klidu na matčině zádech, zatímco Statim se chumlala na těch jejích. Tvořili dokonalou pyramidku Chaosu.
Konečně dorazili do Tiché zátoky, kde se setkali i se zbytkem sourozenců a otcem. Amygdala, která již odpočinkem nabrala sílu, seskočila z matky a nechala jí konečně trochu prostoru. Bylo taky načase, neboť netrvalo dlouho a zmizela za humny tím nejpodivnějším způsobem. Uhořela. Amy to neřešila tak, jako ostatní, vítala a byla vítána, jen krapet po svém. Zaslechla otázku Ataroth, zda to bude umět také. Pravda že, budeme to umět? Naučíme se ovládat magii ohně tak bravurně, jako to uměla matka? Hodilo by se to, v ohni je síla a v síle je moc. Moc to bylo vskutku něco, co Amygdala považovala za potřebné. S mocí přichází sice i zodpovědnost, ale to nebylo něco, co by ji odradilo.
Mimoděk si všimla, že s Amonem něco není v pořádku. Přišla k němu a očichala ho. Hýbal se minimálně, měl stále zavřené oči a zdálo se, že trochu taky páchne. Umírá. Pomyslela si, ale nic neřekla. Nebyl důvod nic říkat. Amon byl slabý, skoro nevyrostl, byl pořád unavený a ospalý. Mohli od samého začátku tušit, že s ním není něco v pořádku. Slabé kusy musí pryč. Otočila se k ostatním a seznala, že vypadají dobře. Všichni byli silní, dobře rostlí, už se jim tvarovaly svaly a měnily obličeje. Amy přišla k vodě a pohlédla na svůj odraz. Byla také jiná, ale ne tolik. Stále oplývala štěněčí drobností, byla spíš hubenější a jemná. Srst se ještě nevyměnila za tužší, byla jako ptáčátko s prachovým peřím. Obličej se jí skoro nezměnil, stále tvrdý, kamenný, možná čenich se jí trochu prodloužil. Byla malá. Poslední z vrhu, nejmenší a fyzicky nejslabší. Necítila vůči tomuto faktu nic. nikterak ji to netrápilo, nebyla smutná, zahanbená, nebyla... nic. Brala to jako fakt. Otočila se ke své rodině zpět a jen se mezi ně zařadila. Mlčky a tiše jako stín. Jako bílá mlha, která přichází pozvolna a plazivě, aniž by si jí kdokoliv pořádně všiml. Ale je tam. Číhá, poslouchá, zkoumá. A je pořádně vidět až když je úplně všude, pohlcující celé své okolí a cokoliv, kdo do něj vstoupí.

Amygdala - 41 b.
Speciální magie, doplním jaká.

Siivatag- 5 b.
5% do síly.

Amygdala - prožila velké rovrodružství. Byla s matkou a sourozenci svědkem zaplavení Mois. Několikrát se topila, chránila své sourozence i matku a snažila se o pomoc při přežití. Pomohla s lovem kapybar, trénovala magie a poté i nránila své vlastní jídlo před dravcem i před citincem. Ten ale spíš chtěl jejich úkryt. To měl ale pořádnou smůlun obecně se hodně posunula. Získala také zvířátko, bercouna. A navíc navázala jakýsi vztah se sourozenci, ačkoliv to nebylo jednoduché. Nakonec se samou únavou vezla za zádech matky.

Sivatag toho zažil podstatně méně. Pomohl člence smečky při potopě, setial se s členy smečky a přihlížel uplavání bratra své nové kamarádky. Bylo to pro něj psychicky dost náročné.

Co se týče chvály a kritiky. Je to mega pěkná akce. Fakt dobrý nápad, mega super zpracování, skvělý námět, fskt boží. Co me štvalo, byl stereotyp. Když jsem se po třetí topila se stejnou postavou, už mě to nudilo a říkala jsem si, že moje postava (ani já, a to je co říct) tak dementní fakt není. Chaotický zápis úkolů byla taky šíla. Hrozná blbost, jde to udělat mnohem líp. Úkoly byly nudné, stereotypní, tupé a bez možnosti rozbíjení postavy. Děs. Škoda a velká.
A navrch mě žere, že u všech skcí se mnohokrát posouvá deadline, ale tady, i když někoho ( mě) trápí fskt závažný důvod, to najednou nejde. A to mám twl splněno, jen jde o dementní vybrání si odměny. Mám takové, které dost možná ani nevyužiju, protože nemám prostor. Aneb proč hodně lidí kašle na Mois. Díky za nic.
Suma sumárum, byla by to sivělá akce, kdyby to nebyla taková nuda. Třeba příště. Veselé Vánoce.

Špatně sečtené body. Amygdala má pouze 38 bodů, Sivatag naopak 12 (body počítány přímo z postů). edit: dodatečně uznáno neoznačené bránění kořisti, i když ubráněna nebyla.

//OMLOUVÁM SE ZA CHAOS, JSEM TEĎ MIMODĚK ZJISTILA, ŽE TO ZAPISUJU CELOU DOBU BLBĚ. PARDON PARDON.//

Amygdala - celkem 15 bodů
1 BOD
× Zamiř do bezpečí
× Zahuč do vody po špatném zhodnocení hloubky vody
× Zlepši své dovednosti (nákupem u Wua či návštěvou mistra - včetně obchůdků a svatyně z první fáze)

2 BODY
× Podej pomocnou tlapku topícímu se/top se a nech zachránit
× Ulov si na horší časy
× Ujisti se, že je člen tvé smečky v bezpečí
× Po promočení si udělej horký odvar z trychtýřku

3 BODY
× Ubraň svůj úlovek před hladovým predátorem (5 postů o samotě, 3 ve dvojici)
× Zauvažuj nad nejlepší akcí pro přežití potopy (ve čtyřech vlcích)

Sivatag - nic

Amygdala - celkem 15 b
1 BOD
× Setkej se tváří tvář s predátorem

3 BODY
× Nech se strhnout proudem alespoň na 3 posty
× Pokus se ubránit své bezpečné místo/hranice před nájezdníkem (včetně predátorů)

4 BODY
× Napiš v horách/vyhlídce jeden post alespoň po dobu čtyř dní
× Servi se s cizím vlkem (nesmí se jednat o NPC, ve dvou lidech 5 postů každý, ve čtyřech a více každý 3)

Sivatag - celkem 5 bodů
1 BOD
× Setkej se tváří tvář s predátorem

4 BODY
× Napiš v horách/vyhlídce jeden post alespoň po dobu čtyř dní

Servi se s vlkem 3/3

Amygdala stála opodál, proto ji největší vřava minula. Neměla v plánu se svým drobným tělem zasahovat, útočila pouze na dálku. Zato sourozenci byli jako tank. Malý, kousavý a pěkně protivný tank, který se přiřítil z čista jasna a zablokoval cizinci skoro všechny nohy. Matka útočníka sejmula a bylo vymalováno. Amy uvolnila svou magii a oddechla si. Tohle bylo náročné, nejspíš proto, že led použila poprvé. Byl to ale šikovný pomocník, to musela uznat.
Stejně bokem se držela i v případě druhé nájezdnice. Vypadá to, že úkrytů ubývá. Je rvačka i o ty nejmenší pukliny. Pomyslela si a prohlédla si okolí. Jeskyně, ve které se zabydleli, byla prostorná. S přehledem by se tam vešli všichni přítomní, ale matka se nehodlala o pohodlí dělit. Bylo to odůvodněno nervozitou a stresovou agresí. S tím souhlasila. Jistě by to šlo byřešit i jinak, ale ctila matčino přání mít soukromí. Přeci jen bránila svá vlčata, bylo by to o dost těžší, kdyby se o prostor dělila s cizinci.
Jen co vlčice se staženým ohonem utekla, matka se vrátila k prvnímu poraženému. Sledovala jejich počínání. Gesta a způsoby dospělých jsou tak rozmáchlé a prudké. A chaotické.

- ochraň úkryt pred najezdníkem
Servi se s vlkem 2/3

Rosalt přikývl a zdálo se, že sám je poněkud zmatený tím, jak uvnitř jejich těla všechno funguje. Poznamenal, že odpadl podobně, jako tehdy odpadla ona. Přikývla. Odpočinek byl důležitý, jistě i tělo si potřebovalo dáchnout. Nebo možná má mysl každého z nich mnohem menší výdrž, protože tam jsou tři? Kdo ví. Zatím kupa otázek jen visela ve vzduchu.
Matka chladně odpověděla, že pokud Amon nežije, byl k ničemu a umřít měl. Amygdala nenamítala. Souhlasila s postradatelností života, který vyhasl. Nicméně i v počtu je síla a tudíž preferuje přežití všech sourozenců. Za předpokladu, že budu pro život dost silní. Co však nechápala, bylo nadšení Lilith z možnosti, že by mohl být Amon aspoň tak velký, jako ona. Věnovala jí pohled, zatímco přemýšlela. "To by byla hrůza." odpověděla rozvážně. "Jestli je velký jako já, nepřežije." oponovala. Byla mrňavá a hubená, Amon se narodil o dost větší, navíc byl samec. Šklebení sestry bylo celkem běžné, tak tomu nevěnovala pozornost. Nepochopila, že se jedná o vtip, ještě na to neměla buňky.

Celá situace se seběhla neskutečně rychle. Matka neomylně zkonstatovala přítomnost vlka a neohroženě prošla skrz iluzi. Amygdalu to uchvátilo. Věděla že je to iluze dávno před tím, než Amy zahlédla cizince. Tenhle typ znalostí, předvídavosti a moci chce mít. Jedině tak na ni budou moci ostatní spoléhat. Nechala motýla zmizet a zastala své místo záložního útočníka po boku sourozenců. Matka vyslala ohnivý bič proti neznámému, zatímco vlčata se hnala útočit ze všech stran. Amygdala nebyla rychlá. Nebyla ani silná a ani odolná. Nicméně byla vychytralá. Zaměřila svou pozornost na plochu pod zadníma nohama vlka a zacílila na ono místo svou magii. Měla v plánu mu zapálit nohy, ale nějak zatoužila, aby ztratil rovnováhu. A tak se stalo, že mu zmrazila půdu pod nohama, která najednou na tom malém plácku začala šíleně klouzat. Jeho otázka Amygdale nedávala smysl. I když... bordel to asi byl, dělali pořádný bengál.

× Napiš v horách/vyhlídce jeden post alespoň po dobu čtyř dní 4/4
- ochraň úkryt pred najezdníkem
Servi se s vlkem 1/3

Lilith a Alastor se ňuňali a povykovali mezi sebou. Zjevně si báječně rozuměli. Ne že by to jindy bylo jiné, ale rozhodně byla jejich vzájemná náklonnost na jiné bázi. Ne tak vřelé, neboť... no... Alastor vřelý nebyl. Proto Amygdalu změna vyvedla z míry. Ale ne tak, jak by kde kdo mohl předpokládat. S bratrem strávila dost času na to, aby už věděla, že bratr nebyl jen jeden. Tuto teorii jí mnohokrát potvrdil. Hned jí věnoval pozornost a naštěstí neměl problém s přímou odpovědí. Přikývla. Takže Rosalt, hm? Má i své vlastní jméno. Takže to není Alastor ani kouskem svého bytí. Sdílí tělo nebo i mysl? A co vzpomínky? Zdálo se, že vidí to co Alastor, neboť ji dobře zná a ví, že mohl být u kormidla, ale neměl na to sílu. Tudíž pozoroval. Možná byl slyšet v myšlenkách? To ví ale jen bratr sám. Poznamenal, že pravý vlastník těla možná spí. Takže nemusí být přítomni celou dobu, občas někdo z nich neví co se děje. To zní otravně a neužitečně. Spíš jako problém než cokoliv jiného a to v mnoha směrech. Změřila si rozdováděného bratra zkoumavým pohledem a sledovala jeho prudké radostné pohyby. "Pokud mysl spí, činí tak z dobrého důvodu. Aby si odpočinula. Tělo potřebuje odpočinek a ty mu ho rušíš." upozornila ho na problém, který nyní jejich tělo ohrožuje nejvíce. Nechala ho, aby do ni láskyplně strčil čenichem a hlavou. Pohyb neopětovala, ale přijala jej bez námitek. Byl to jejich způsob komunikace, vyjádření náklonnosti a pouta, který měli. A to i přes fakt, že tyhle věci Amygdala nebrala tak emotivně, jako většina jiných.
Matka pronesla zádumčivou otázku ohledně ostatních sourozenců a otce. Amy se zamyslela nad tím, co řekla. "Amon se zdál být slabý. Možná už je po něm." prohlásila bez mrknutí oka. Nu což, byla to pravda. Za celou dobu nejevil známky zlepšení. Ona byla malá a slabá, ale živoucí. Amon by fyzicky přežít mohl, ale osud tomu chtěl jinak. Měl opravdu těžký start.
Jejich rozjímání rozseklo matčino vrčení, ke kterému se Alastor vzápětí přidal. Tohle už není Rosalt. Pomyslela si Amy. Tenhle výraz už viděla, určitě nepatřil stejnému alteregu, které se s láskou mazlilo s rodinou. Do jeskyně jako velká voda vrazil medvěd. Byl... obrovský! Na tak velkého predátora možná nebudou stačit. Musí na to chytře. Najednou, bůh ví odkud, se přímo před soustředěnou bílou vlčicí objevil motýlek. Nevěděla jak k němu přišla, ale rozhodně věděla, že ho stvořila ona. Navíc se zdálo, že ho plně ovládá a dokonce skrz něj dokáže cítit. Rozptýlím ho. Pomyslela si a přesně jak kázala mysl, motýl se vydal k medvědově hlavě. Lítal kolem něj a narážel do něj, ale zdálo se, že ho zvíře nevidí. Zato si Amy všimla skrze motýla, že opodál postává cizí vlk.
"Matko, někdo tu je. Několik metrů od jeskyně číhá cizinec." nahlásila ihned své zjištění. A skutečně, medvěd se vzápětí rozplynul nad matčiným ohněm a jí došlo, že to byl jenom prašivý trik vlka, který je až moc velká třasořitka na to, aby jim čelil rovnou.

× Napiš v horách/vyhlídce jeden post alespoň po dobu čtyř dní 3/4

Veselé švitoření vlčat bylo pochopitelné, ale Amygdala se na to zrovna teď necítila. Taky bodejť, málem se utopila a její malé, hubené tělo nyní prokázalo svou křehkost. Totálně ji to odrovnalo. Ne že by se na sebe za to zlobila, ale až nyní pocítila skutečnou váhu této skutečnosti. Byla zranitelná. Sourozenci ji ohledali, stejně jako matka, zda je v pořádku. I mezi sebou se šťouchali a kontrolovali. Pravda, obvykle by byla Amy o něco aktivnější ohledně kontroly ostatních, ale nyní se musela soustředit jen sama na sebe. I Statim se o sebe musela postarat sama. Neměla sílu. U ohně v klubíčku se jí pomalu ale jistě vracela síla, nicméně nebyl to žádný zázrak. Konečně však začala zase vnímat své okolí. Především bratra Alastora, který se nechoval jako obvykle. Zvedla k němu pohled, když na ni promluvil. Chvíli jí trvalo, než přikývla. Ano, předvídavost. Ale... tohle neznalo jako bratrovo obvyklé rozumování a úvahy. Tohle znělo vesele, rozverně a skoro až lehkovážně. Takové roztomilé tlachání mláděte. "Který jsi?" zeptala se narovinu Amygdala a zvědavě si bratra prohlédla. I jeho výraz byl jiný, všimla si změny. Jen je neuměla zatím popsat. Začmuchala u jeho obličeje a zkontrolovala, že se opravdu jedná o něj. A zdálo se, že ano. Pach byl v pořádku, vzhled taky a proměnlivý pohled v očích taky. Jen všechno ostatní bylo takové nějaké... jiné. Zaujalo ji to do té míry, že se zvedla a obešla Alastora kolem dokola. "Chováš se divně." přiznala mu. Neměla v plánu svá slova jakkoliv obalovat. Zatím jí to procházelo bezpodmínečně, byla ještě malá.

× Nech se strhnout proudem alespoň na 3 posty 3/3

Nic neviděla. Matku, sourozence, bércouna, nic. Jen spoustu vody. Už jí pomalu docházely síly, když v tu zaslechla volání Alastora, jak pokřikuje na Lilith. Chytla druhý dech a zamířila všechnu svou energii do kopání směrem k hlasům. Netrvalo dlouho a proud ji zanesl skoro k nim. Hlasitě štěkla, neboť je míjela a už jí opravdu nezbylo moc sil. Naštěstí ucítila matčiny tesáky, jak ji tahají za volnou kůži za krkem. Jako na povel celá zhadrovatěla a vyčerpaně zamžourala kolem sebe. Jak opouštělo její tělo rozbouřenou vodu a těžklo, všimla si, že ji cosi tahá za chlupy na zádech. Otočila hlavu a setkala se s dlouhým zvědavým čumákem promočeného bércouna. "Statim, zvládla jsi to." zamumlala unaveně a nechala se oblíznout.
Chvíli odpočívala, než se postavila na vratké nohy a pořádně se oklepala. Neměla ani sílu pořádně interagovat, slova ji vyčerpávala a to si teď nemohla dovolit. Následovala rodinu aniž by pořádně vnímala, kam že to jdou. V jeskyni si lehla co nejblíž k plamínku a nechala sebou hýbat a posouvat dle libosti všech.