Příspěvky uživatele

< návrat zpět

>> Bašta

Vlčice si ani neuvědomovala, že ji někdo následuje. Alespoň tedy do momentu, kdy uslyšela hlas. Zastavila a otočila tím směrem ucho, následované čenichem. Byla to slušnost, dívat se směrem ze kterého přicházel hlas. Teda, nejspíše, pokud Barnatt nevolala, asi to bylo jen prskání bahna jak beta kráčela směrem vpřed. Angee střihla ušima. Matka žlutokožichých.
"Potřebujete něco?" optala se jí bez přeslazených řečiček a upejpání se. Věcné a jednoduché, jak to měla Angee ráda. Rozuměla, že je tato vlčice vysoko postavená, ale to pro ni znamenalo převážně to, že vyslechne její povely pokud by na ně došlo - ne že se na ni bude culit jako měsíček na hnoji. Nikdy taková nebyla a nikdy ani taková nebude, nejspíše jim to prostě jako rodině nekolovalo v krvi. Angee byla spíše... věčně unavený typ vlka, který se hnal vpřed a na únavu málo kdy bral zřetel.

>> Červená louka

>> Zlatý les

Angee následovala stopu a došla ji až na místo, které bylo překvapivě měkké - a pod nohama jí čvachtala voda. Očekávala, že bude mít celé tlapky od bahna. Nedělalo jí to velkou radost, ale co s tím mohla dělat? Alespoň se dostala k vlčici, která jí začala vyprávět o jakési rostlince. Inu, to za to stálo. Zjevně členka zlaté, která Angee zatímco jako jednu z nich asi úplně neviděla. Sotva se tam vydala a načichla jejich pachem a odešla. Jenže kdo mohl zůstat v pomalu se zaplavujícím úkrytu? To jaksi nebylo možné. A tak vydechla, vyslechla si informace o rostlině a naklonila se k ní dost blízko na to, aby si ji zapamatovala - pak zamířila směrem do hor, protože doufala, že tam snad už někoho potká.

>> Tesáky

>> Úkryt

Angee kráčela poměrně rychlým tempem. Nabývající světlo dne docela pomáhalo, takže se vlčice ani nemusela bát toho, že se o něco přerazí. Věděla sice, že by vlci měli cestovat po dvojicích, ale doufala, že ještě někoho v lese zachytí a nebude tak muset být sama. Ta myšlenka toho, že se někde ještě utopí, jí přišla upřímně děsivá. Povzdechla si a přidala do kroku, hledajíc někoho, kohokoliv, s kým by mohla zkoumat okolí, aby někde nezahučela do vody a neutopila se. Její bratr docela rychle vzal roha - což chápala - a většina vlků ze zlaté se rozeskupinkovala, protože se všichni znali. No, dalo se čekat že bude sama. Nakrčila čumáček a pokračovala vpřed... náhodně vybrala jeden ze směrů, kde cítila zlatého vlka.

>> Bašta

Angee ocenila, když jí Sillarei ukázala kotlík. Ale... to neznamenalo, že nezareagovala na Rhaaxina, který se protahoval kolem a velmi netaktně k ní prohodil poznámku... na kterou hned zareagoval i Minkar.
"Možná bych měla být," odvětila mu suše, i když hodlala mít hromadu dalších, kousavých poznámek. Chápala že byla nová a cizí a ten mladík se asi cítil ohrožený - ach, ta křehká maskulinita -, ale to neměnilo nic na tom, že zjevně nepobral moc slušnosti. Ale zdálo se jí to, nebo jeden z těch nažloutlých tu celočernou vlčici označil za mámu? Proč nic neřekla ona? Zakroužila místností a zkusila ji najít, ale moc se nedařilo. No jo, ještě venku nebylo tolik světla. Vydala si tak aspoň srknout lektvaru a poděkovala mladé léčitelce, načež se vydala do toho nečasu.

>> Zlatý les

Angee většinu času už jen poslouchala a snažila se zapamatovat si pachy všech přítomných vlků. Většina byla docela poničená a narušená i pachem vody a většina tedy táhla... inu, jako mokrý pes, ale to vlčice nijak nekomentovala. No, co tedy teď? Starší alfa zmizel, asi něco zkontrolovat a většina mladých se rozmluvila o tom, co udělat s potopou. A Angee? Ta se rozhodla pomoct.
"Taky se můžu zajít podívat do hor po možných úkrytech," dodala tak nějak do skupiny. Souhlasila i s lovem a vším ostatním. Jen... ten přístup asi k vodě moc potřebovat nebudou. Voda si spíš zařídí přístup k nim. "Zažila jsem podobné vody v mládí a bude lepší si vzít s sebou cokoliv cennému, co by vám mohlo odplavat a nebo se mohlo zkazit. A také se pořádně zahřát a ve vodě moc dlouho nezůstávat, aby jste nenachladli. V době, kdy vlastní území nemusí být bezpečné, může i nemoc být zrnkem co převáží váhu k smrti. Buďte opatrní... a zkuste se průběžně zahřívat." S tím zakroužila očima přes všechny barevné flíčky vlků a skončila někde na těch splývavých, šedivých, a bílém fleku s černými a zrzavými.
"Pokud by vám to tedy, slečny, nevadilo, šlo by připravit čaj než se mladí vytratí pomáhat v dešti? Pro mé dobré svědomí." Byla to chůva... a všichni tady pro ni byli děti. Věkově jí totiž většina z nich ani náhodou nestačila - kdo jiný se o ně tedy bude starat než poloslepá vlčice, která vycepovala šest mladých ve schopné, dospělé jedince?

× Zauvažuj nad nejlepší akcí pro přežití potopy (ve čtyřech vlcích)

Sjela očima k Minkarovi a trochu nedůvěřivě se na něj ušklíbla. Ah, vážně? Nebyly všechny smečky stejné? Pamatovala se na jednu historku, kterou jí kdysi její otec vyprávěl. Asi to bylo v krvi některých vlků, těžko se srovnávat s novými alfami.
Tak či tak, drama se brzy uklidnilo. Celý ten rozhovor jí nedával smysl, ale ona nová alfa to všechno v jejích očích vyřešila docela bravurně, málem jí až zatleskala. Jenže na to tady nebylo její místo. Černá vlčice promluvit a poprvé se na ni Angee zahleděla - tak moc jak mohla. Polil ji studený pot, ale dle nulové reakce Minkara usoudila, že tohle Jih nebyla. Vlčice jí byla ale zatraceně podobná... jenže černý vlk se zlatýma očima nebyla zrovna novinka, nejspíš pro žádného vlka, co se po světě potuloval.
To už ale došlo na přidávání se do smečky? Nejspíše? Alfy to tedy víceméně přeskočily a Angee si nebyla jistá, kdy bude vhodný okamžik. Počkala, než projdou vlci co chtěli povýšení a pak sledovala flekáče, jak zmiňuje svou požadovanou roli a následně zaváhala, čehož se chytila další flekatá vlčice a vyžádala si roli léčitelky.
Angee se zhluboka nadechla. Jakožto rodič se naučila spolknout nervozitu když šlo o její dě- sourozence, ale tohle bylo jiné. Tady šlo o ni... a byla tu hromada nenechavých očí. Udělala tedy páč krůčků vpřed.
"Pokud mi dovolíte - nevím, jestli je toto dobrý moment, ale jak jsem zmínila, přišla jsem, abych se přidala k vaší smečce. Nemám dobré oči, ale to nemění nic na tom, že jsem všímavá a pozorná. Ráda bych se věnovala zdejším vlčatům, ač tu momentálně žádná nemáte. Vypomohla rodičům a naučila je dovednostem, když si potřebuje jejich rodina odpočinout. Vím, že ani nejsem oficiální člen smečky, pokud tedy potřebujete čas než mi svěříte své mladé, zcela tomu rozumím a vynasnažím se získat vaši důvěru."
S tím se zase zařadila vedle Minkara.

>> Zlatá

Angee s vlhkým, ale už ne promočeným kožichem zaplula dovnitř mezi vlky, kteří se tu na schůzi sešli. Do toho si cosi brblala pod vousy, o zatracených a neschopných šmejdech, dost tiše na to, aby to prakticky nešlo slyšet. Ani netušila, kdo na ni tu vodu shodil, že? Jak by tedy mohla s něčím takovým něco udělat! Chmf.
Když se alfa rozkvákal, nijak se jí to nedotýkalo. Prve to ještě nebyla její smečka - to rozhodnutí ještě nebylo udáno - a druhak jí bylo fuk, kdo smečku povede. Byla tu kvůli Minkarovi. Co ji však donutilo protočit oči bylo to, když se jedna trikolora rozhodla promluvit a stěžovat si na nově vyzvednutou alfu. No a co, že tobě se to nelíbí? Stejně to nezměníš. Pokud se smečka rozhodla, že půjde na pozici alfy, co měla co nějaká členka protestovat? Třeba to ale byla beta, kdo ví? Jedno však bylo jasné - Angee ji tiše soudila, že celou věc protahuje.

Angee ani Minkara si extrémně nikdo nevšímal a vlčici to upřímně vyhovovalo. Promluvila si s alfou a zjevně i gammou smečky a pak bylo na čase se vydat směrem do úkrytu, který smečky vlastnila. U toho se Angee držela poblíž Minkara, aby ji vedl a řádně jí ukázal, kde to je. Vzhledem k deští a stmívání už viděla hůře a horko těžko by tu jen tak pohledávala nějaký úkryt. Zvlášť, když jí mohla někde tlapka zapadnout do díry. To by přeci jen bylo... nepříjemné. A tak kráčela se skupinkou a na chvíli ještě zaváhala a venku se postavila rozhlédla se po okolí... a najednou na ni bez varování sletěla plná srážka. Angee nadskočila a chňapla po vzduchu, načež vyrazila sprintem k úkrytu a následně se v jeho průchodu začala agresivně oklepávat. Ne že by jí voda vadila, ale tahle byla extra studená, nepříjemná a... ostrá. Proč byla sakra voda ostrá?!

>> Úkryt

Aetas, Alyanna, Minkar, Rhaaxin

Angee zaměřila svou pozornost směrem k hnědému vlkovi, který jí poděkoval za informaci. Někdo další se tam rozběhl, což jí dovolilo začít relaxovat. Výborně, bude tu během toho klid. Během čeho vůbec?
Chystala se odpovědět Alyanně na její slova, ale Minkar se představil a pak vyblekotal i její jméno, nad čímž se Angee ušklíbla. No jo, střed pozornosti, co? Zvykej si, bratříčku, ne vždy se tomu spotlightu dá dobře utíkat. Takže tedy...
"Angee, jak říká můj bratr. Vychovala jsem ho a své mladší sourozence a teď když jsem na ostrovech, přijde mi jen správné ho následovat. Nebudu lhát, netuším zda je pro mě tahle smečka správným výběrem, netuším co je zač a co je vaším jádrem - ale pokud je tu můj bratr, minimálně věřím, že nemáte žádné špatné úmysly a to mi stačí." Po Iddahovi to bylo víc, než co si mohla žádat.
Kolem nich se protáhl nějaký žlutý vlk a když otočil hlavu jejím směrem, opětovala mu pohled. Její oči byly mírně zamlžené slepotou, ale pořád viděla, že stáčí jejím směrem hlavu a že na ni docela zjevně zírá. Nebylo těžké udržet pohled když jste ten cizí neviděli. Jenže to už se vlk rozpovídal a Angee se usadila, jen aby na Minkara přes rameno hodila pohled a nijak nevyrušovala.

>> Zlatý les

"Neřekl, ale beru to v potaz," pousmála se nad jeho slovy. Nebylo nad to než slyšet, že někdo koho jste vychovali vás má rád. A vypadalo to, že Zarinu má vážně rád. To bylo dobře. Pokud jej ale nějak využívala, zasloužila si cítit vztek starší sestry. Jako ostatně kdokoliv, kdo by se jejích bratrů a sester dotknul. Nezasloužili si trpět, a to ani nad polovtipnými věcičkami a provokací. Hlavně ne Minkar. Třeba takový Segin nebo Anser by se za sebe jistě postavili, ale on ne.
"Nemyslí. Někteří se baví cizím utrpením, Minkare." Bylo vtipné že mu to říká teď, při dospělosti, ale lepší než nikdy.
Jenže to už jí začal Minkar popisovat koho z té skupinky zná a Angee pokyvovala. Jenže pak přišel blesk z čistého nebe a Angee se naježily chlupy na krku stejně jako Minkarovi a vzala společně s bratrem do zaječí.
Naštěstí nebo neštěstí přímo do náruče vlků, kteří se už mezitím srazili ve zlatém lese a s vytím za zády. Angee prudce zabrzdila, aby náhodou do nikoho nevletěla a přerývavě oddechovala. Nikoho z nich nepoznala - a ani by nemohla, protože je pořádně neviděla -, ale jednu žlutou tečku viděla dobře.
"Zdravím a dávám vědět, že máte nejspíš vetřelce na hranicích. Pokud po sobě neházíte blesky k přivítání," hlesla.

>> Kvetoucí louka

Angee přivřela oči nad jeho přitulením a pak mu jako malému děcku oblízla čelo.
"To jsi měl, ale já tomu rozumím. Určitě jsi si jen hledal místo, kam bys mohl patřit. Každý si tím jednou projde, nemám důvod ti kvůli tomu křivdit," povzdechla si.
"To zní moc pěkně. Konečně sis našel svou múzu, viď?" pousmála se nad tím. Podívejme jak o té vlčici švitořil! Tak hrozně nadšeně! Ach, Angee si nikdy tyhle první lásky nezažila, ale přála mu to celým srdcem. Její bratr - prakticky syn - si zasloužil žít bezstarostně kde ona nemohla.
"To nemusela nutně být tvoje chyba," povzdechla si Angee nad zmínkou princezny. "Někteří vlci se vyžívají v pozornosti ostatních a milují, když mohou ostatním ubližovat a šlapat po nich. Dělá jim to dobře. Ty jsi jen moc hodný na to, abys takového vlka okamžitě odhadnul," osvětlila mu. Jenže to už vstoupili do zlatého lesa.
Angee jej nijak nekomentovala, jen zavřela oči a užívala si kapky, které skrz koruny padaly dolů na ně a po chvíli si i prohlížela koruny, které se nad nimi chvěly deštěm. Jediný, kdo to kazil...
"Tamti tři otrapové jsou taky vaši? Nevychovaní," klikla jazykem.

>> Zlatá smečka

>> Nížina hojnosti

"Zlaté listí?" zopakovala po něm mírně překvapeně. Ne že by snad ve svém životě neviděla nejrůznější lesy a prostředí, ale přesto ji myšlenka na východ slunce - celoroční! - mírně zarážela.
Tiše se zachichotala když zmínil, že mu chyběla. No to tedy doufala. Kdo by mu dával nevyžádané rady do života kdyby ne ona? Rozhodně ne jeho nová alfa! Tudíž... "Vy jste mi taky chyběli. Všichni." Kdo ví, co se stalo třeba s takovým Seginem. Vždycky otvíral svoji tlamičku možná až moc a... no, kdo ví, jestli přes ni možná nedostal. Povzdechla si.
"Pověz mi o té své Zarině," vyzvala ho místo toho. Chtěla detaily. Stará se o jejího malého brášku dobře?

>> Zlatý les

"Nedívej se jako kdybych ti dodupali králíci," Angee si povzdechla nad Minkarovým štěněčím výrazem. Vždycky z nich byl nejštěňátkovitější a pokud si to neuvědomoval, pak jednoduše jen s Angee manipuloval svojí roztomilostí omylem. Tak či tak... "Proč jinak bych se objevila přímo před tebou?" Mysli Minkare, MYSLI!
Jenže to už se Minkar rozmluvil a Angee ho tiše, rozvážně poslouchala. Vlk, co mu věšel bulíky na nos a tvrdil, že zná jejich otce? To jí znělo skutečně hloupě. Musel by to být někdo z jejich smečky, ale pokud ho Minkar neznal... v žaludku se jí usadil nedobrý pocit, ale rozhodla se svou myšlenku pro teď nezmiňovat nahlas.
"Dobře. Pojďme do té tvé smečky - aspoň mi představíš tu svou Zarinu." Angee se konečně postavila a zlehka do něj drkla bokem: "Až se na mě šokovaně dokoukáš, mohl bys mi říct že mě rád vidíš a že se máš dobře, bráško," podotkla.

>> Kvetoucí louka

Samozřejmě že tu byla. A jeden by skoro až řekl, že ji Minkar nevidí rád! Angee mu věnovala nespokojený pohled a stáhla uši.
"Co tu dělám netuším, ale jsem si poměrně jistá, že tu jsem kvůli tobě." A kde vůbec bylo to tady? Rozhlížela se, ale před očima se jí okolí měnilo. Hm. Možná viděla hůř než se pamatovala? Možná...
"Minkare," podívala se na vlčka, "viděl jsi tu někoho dalšího z naší rodiny? Všichni zmizeli. Kromě Kaskády a Jih každý jeden z tvých sourozenců odešel. A pokud jsem tady teď já... možná budou i oni?" Ale byla tu ještě další důležitá věc. Cítila z něj neznámé pachy a především - pach smečky.
"Měli bychom se zajít podívat do tvé domoviny. Máš úkryt? Možná by bylo dobré se někde posadit a popovídat si."

Opuštění jejích sourozenců ji bolelo. Prvně odešel Minkar, ostatní ho jednoduše následovali. Věděla, že někde jsou a že budou v pořádku, ale to nic neměnilo na tom, že se její srdce svíralo strachy. Každý odešel z jiného důvodu a nakonec jí zůstala pouze Jih a Kaskáda. Kaskáda zakládala rodinu a Jih? Ta byla věčnou tulačkou, co se rozhodla projít celou pevninu, co měla k dispozici. A tak byla pro jednou Angee znovu osamělá.
Konečné rozhodnutí, že se vydá sourozence hledat, přišlo když na svět Kaskáda přivedla své rozkošné syny a dcerky a Angee nadále nebylo potřeba.
Cestovala, doufala, že snad jednou narazí na Jih, ale svět byl tak velký a rozlehlý, že v to zcela nevěřila. A pak jednoho dne jednoduše usnula pod vykotlanými kořeny buku a jednoduše... zmizela.

>> Mimo Mois Gris

Angee se řádně protáhla, zamrkala a zvedla oči k nebi. Už bylo poledne? Nedaleko slyšela hromadu zvuků, možná až příliš zvuků. Kdosi křičel, ale nejednalo se o vyděšený křik, spíše jako o hravá vlčata. A ta nejdůležitější věc... Angee se okamžitě dotkl známý pach. Zvedla se, zívla, protáhla a vydala se za ním. Už teď usoudila, že se jedná o sen - jak by jinak mohla být na nížině oklopená hromadou barevných šmouh a jak by tu mohl být Minkar?
Jednoduše teda přešla k Minkarovi, nakoukla mu přes rameno na celou tu spoušť a podotkla: ,,Jsou poměrně hlasití, viď?"