Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Povzdechl jsem a přivřel oči, ani jsem nevěděl, jestli je mi teplo nebo zima. Sam se ale zvedla a já nad tím neměl čas přemýšlet, protože jsem čekal, že mě zase pokouše, nebo cokoliv jiného. To, co udělala jsem vážně nečekal, začala mě ohřívat? Starat se o mně? Trochu zmateně jsem na ní kouknul a něco bych asi řekl, jenže ona můj pokus hned v zárodku přerušila ostrým "mlč". Chvíli jsem jí jen nechápavě sledoval. Sledoval jsem, jak používá svou magii a snaží se mi pomoct, jak si lehla a jen rozkázala, že chce ráno odejít. Byl jsem trochu zmatený, ale tak nějak spokojeně. Udělalo to na mě dojem a na jednu stranu se mi trochu líbilo, jak si stojí za svým a je pro mě nebezpečná, nebo spíš - nebojí se mě kousnout, i když ví, jakou mám oproti ní sílu. Pořád jsem jí jen sledoval, jak jsem jí jedno, ale zároveň, že se o mně starala. V tomhle mi byla dost podobná. Převalil jsem se pomalým pohybem na břicho a dostal se tak blíž k ní. Strčil jsem k ní čenich a pokračoval v zírání, co jsem si o ní měl jen myslet?

Lehl jsem si na břeh a sledoval, jak Sam odchází. Byl jsem naštvaný. Nechutenství se zvrhlo ve vztek a ten jsem měl hlavně sám na sebe. Chvíli jsem tam jen ležel, zatímco Samantha už byla dávno zpět v úkrytu. Pomalu, ale jistě jsem se tím začal tak užírat, že jsem se celý rozohnil a moje magie mi v tom moc nepomohla. Tohle nemá cenu, pomyslel jsem a zavrčel. Začal jsem přemýšlet víc než negativně a nechal jsem se tak unést, že najednou bylo po hradbě a mě smetla vlna, která mě zatáhla do vody. Samozřejmě jako první přišel šok, když jsem otevřel oči, viděl jsem jen tmu. Najednou byl vztek pryč a vystřídal ho strach. Začal jsem plavat někam, kam to šlo, ale jak moře bouřilo, pořád jsem se točil. Ani nevím jak velkou náhodou jsem se z něch vln dostal na hladinu a jen díky svým silným křídlům vyplaval. Netrvalo to moc dlouho a protože jsem nijak nekřišel, Sam si mě nemohla ani všimnou. Vyplácal jsem se na břeh a celý promáčený ledovou vodou začal rozdýchávat co se stalo. Vítr a déšť tomu moc nepřidávaly. Moje tělo se samozřejmě začalo ohřívat a tak jsem byl sice na dotek ledový, ale uvnitř opět hořel. Neměl jsem sílu a ani chuť se nějak sušit, zahřívat nebo chladit. Povzdechl jsem a zcela vyčerpaný se rozešel do úkrytu. Překročil jsem tiše vlčici a nasáklý vodou - ani jsem se neoklepal - se rozplácl u stěny, kde jsem ležel před chvílí. Pořád jsem byl nabručený, ale tak nějak jsem vzdal svou rezignaci, musím se sebrat a začít se chovat.

Její tahání mi docela vadí. Je to nepříjemné a hloupé, chci ležet jako mrtvola a nic nedělat. Když mě zatáhne za ocas, jen tišeji zavrčím, jakože ať mě nechá, taková malá výhružka. Jenže ona jen uskočí a začne tahat zas jinde. "Je rozdíl být silný tím, že tě tu teď rozplácnu do písku a být silný tím, že se vyrovnám s něčím co-" zarazím se, protože mě tahání za krk dvakrát nebere a uvědomím si, že jí to říkat vlastně nechci, nikomu to říkat nechci. V tom mě napadne něco úplně jiného - možná by pomohlo, kdybych přepsal minulost? Mohl bych všem říkat, že jsem někdo jiný a třeba bych tomu sám začal časem věřit. Nebyl bych první ani poslední, no ne? říkám si, zatímco mě Sam otravuje. "Nech už toho," řeknu a odrazím jí křídlem, které jí uzemní (možná svalí na zem, možná si jen kecne na zadek). Rozmrzele zavrčím a nechám ty myšlenky te-tam. Rozejdu se rozmrzele směrem k vodě. Stále je vidět, jak jsem napružený a celý napjatý z toho všeho. Pohodím hlavou, abych se trochu uvolnil a vejdu do vody. Ta má už v tu dobu pěknou sílu, protože se brouzdám při kraji, ale jak přijde vlna, skoro celého mě nahodí. Sem si netroufne, pomyslím a posadím se do vln. Vztyčím hradbu a tak všechna voda protéká kolem mě a ani se mnou nehne.

Poslouchal jsem, jak se vlčice vzteká. "Nech mě být," zamručím. Řeknu jen. "Ovládám dost magií, nemusíš se starat," zamručím chvíli na to a nějak nemám stále sílu něco dělat. Ani mě netěšil její zájem, bylo mi to jedno. Vlastně jsem ani na nic nemyslel. Nemyslel jsem na nic do té doby, než přišel kousanec. Vyšlo ze mě zaskočené kníknutí a trochu jsem po ní střelil pohledem. "Co to sakra děláš?!" zeptám se udiveně a jen na ní kouknu zamračeně. "Se mnou se nechceš prát a já s tebou už vůbec ne," řeknu mrzutě a zas položím hlavu. Cítím její vztek a proto si na něj dám pozor a pro příští výpad jsem schopný už plně pohotově vztyčit hradbu v případě potřeby. Stále mi do hlavy nejde žádná myšlenky, nemyslím ani na to, jestli mi její chování přijde hloupé nebo ne, prostě tam nic nemám, jen se cítím hrozně smutně, podvedeně a znechuceně nad celým svým světem.

Nečekal jsem, že by zamnou přišla mě seřvat. "Hovno chce ležet tady,"řeknu po chvíli naprosto neutrálním hlasem, jako by mi bylo všechno fuk. "Nemusíš se namáhat na mě cenit zuby, vím že mě u sebe nechceš," řeknu, protože jsme cítil její odpor. "Bude ti zima," upozorním jí na závěr a přivřu oči, protože mi do nich jde spoustu písku, což je značně nepříjemné. Ani nevím, proč tu dělám takové scény. Na jednu stranu si to uvědomuju a na druhou prostě nemám sílu se zvednout a jít dál. Nevím proč, prostě to co řekla dávalo smysl, ale já se s tím prostě z fleku neuměl vyrovnat, nešlo to prostě. Zhluboka jsem se nadechl a táhle vydechl, jako bych se chtěl zbavit vší té tíhy, která na mě ležela. Byl jsem jsem jak v nějakém labyrintu a odmítal hledat cestu ven, protože jsem měl pocit, že ať jdu kam jdu, vždycky jdu špatně a to mě hrozně frustrovalo a ničilo zevnitř.

Sledování okolí je dost nudné, takže co jiného, než se hrabat v její hlavě, že? Protože dávám dobrý pozor, abych si zas nepřivodil bolesti, nedělá mi problém si přečíst její další a s jistotou říct, že z její tlamy vyšlo jen zavrčení. Nereaguju. Můj největší trumf a já jího vykecám? Ne ne. Prostě tam jen ležím a drahnou chvíli nic nedělám. Nakonec se zvednu a bez jakého koliv pohledu, slova nebo menšího gesta vyjdu ven do toho větru a nastávající bouře. Může vidět jen můj lehce kulhavý krok a to, jak mi vítr divoce mává se srstí. Zavrčím si něco pod fousy a stále smýšlím negativně o vlčicích a těch jejich náladách a tak podobně. Nečekaně mi mě ale zasáhne prudký náraz větru a protože to úplně nečekám, svalí mě do písku. No jistě! Samozřejmě, osude, přírodo, nebo kdokoliv tam nahoře! Jen do mě! pomyslím mrzutě a mám chuť se na to vykašlat. Zůstanu ležet na boku v písku u vody a je mi to jedno. Tohle má fakt cenu! pomyslím nabroušeně a odmítám systém tím, že odmítám cokoliv dělat, jako bych všem silám světa říkal - jen do toho, bouchněte si. Naprosto jsem rezignoval od všeho.

Nehybně jsem ležel, dokud kolem mě Sam neprošla. Znepokojeně jsem zvedl hlavu a sledoval, kam si jako myslí, že jde? Zavrčel jsem a položil hlavu zpět. Ah, tady chce někdo onemocnět, pomyslím a protočím očima. Kdy jí vidím vycházet z vody, tak rychle položím hlavu a koukám jinam, jakože je mi úplně volná. Stejně tak, jako když si vedle lehce. Očividně jsem oba dost protivně naladění s tím rozdílem, že já jí skenuju všechno, co se jí děje v hlavě. Když pomyslí, jak jsem arogantní, lehce zavrčím a převalím se na druhý bok, takže ležím břichem ke zdi a zády k ní. Hlavou koukám pořád ven, ale tak, abych jí ani koutkem oka nezahlédl. Jako by ona byla dokonalá, pomyslím protivně a nafouknu se. Nevím co po nás pořád chtějí, vlk se snaží první poslední a coza to má? Zas je ten špatnej... pomyslím, protože jsem fakt měl pocit, že vážené dámy taky neví co vlastně chtějí a že se jím jeden nemá šanci nikdy zavděčit.

Začne se zvedat prudký vítr, který sem z dáli nažene prvních pár kapiček deště, který je už nedaleko. Nechám v sobě doznít další slova Samanthy a přemýšlím o nich. Jasně, "nechat to jít", to napadne každého, ale uvědomil si někdo, že je fakt těžké nechat být něco nedořešeného? Možná bych tam proseděl celou bouřku a přemýšlel o tom, kdyby mě nezavolala. Otočil jsem se za ní a pomalu se k ní rozešel. Mlčky jsem vešel do úkrytu, který nám našla a praštil sebou o zem u jedné ze stěn o kterou jsem se momentálně opíral zády. "V tomhle nikam nepoletíme," řeknu a v tom mi dojde, že takhle křídla do sebe nenasají vodu. "Jestli se neuklidní vítr, tak tu budeme muset zůstat, ale jestli zítra ráno najdeme chvíli, kdy nebude foukat, ale třeba jen pršet, tak bych to střelil támhle na druhou stranu," řeknu a pohodím hlavou k ostrovu, který je kus před námi, ale stále lehce vidět. Pak jsem hlavu položil a jen sledoval, jak vítr čechrá vlny, které pak divoce naráží na písečnou pláž. Škoda že není o něco víc sluníčka, mohlo by tu být hezky, ale i takhle v noci to stojí za to, i když je díky mrakům na obloze vidět úplné prd, dneska se asi na hvězdy nekoukneme.

<<< Luka (přes průsmyk)

Ocenil jsem, že Sam mlčela. Kdo ví, jestli by řekla něco, co bych chtěl slyšet. Šli jsme dlouho a dlouho se mlčelo. Mlčelo se tak dlouho, dokud nám nedošla cesta. Došel jsem na velikou pláž, která byla obklopená skalami a byl sem jen jeden malý vchod, kterým jsem se zrovna protáhl. Při pohledu na ten kousek ráje, co se tu naskytl jsem se trochu uklidnil. Slunce sice zapadlo na druhou stranu, ale i tak bylo hezké sledovat okraje země, které se pomalu začala barvit oranžovou barvou. Podíval jsem se na Sam, která šla naštěstí stála za mnou. "Tady by to šlo se utábořit přes noc, ne?" zeptám se po tom nekonečném mlčení. Nemělo cenu pokračovat dál a já sám potřeboval nabrat trochu sil po tom letu. Posadím se u břehu, kde jsem zastavil a koukám na neklidnou hladinu moře. "Cítím bouři," řeknu jen do ticha a stále tam tak hledím, jako bych tam měl najít odpovědi na všechny své otázky, ale to se asi nestane. "Promiň, že jsem byl tak protivný, nějak jsem se s tím prostě nevyrovnal ještě. Já vím, zní to divně, ale prostě toho bylo na mě moc," řeknu klidně. Tohle místo má na mě nějakou zvláštní moc, je tu takový klid, chodí sem snad vůbec někdo? Doufám, že ne, protože bych teď vážně ocenil klid a odpočinek.

Jen jsem tam seděl jak kus kamene a poslouchal jí. Měl jsem v hlavě hrozně moc pocitů. Cítil jsem se naprosto rozervaný, jako by to někdo zase vytáhl vytáhl to, že sám, ve svých skoro 10ti letech nevím co jsem zač. Přesto jsem se ale nechtěl litovat a kňourat. Balancoval jsem mezi tím vším a vyšlo z toho něoc chladného a neutrálního. Bylo mi tak úzko, až bych brečel. Má sladká Ashin byla pryč a naše vlčata? Co se stalo? Mohu si pohrát s myslí kohokoliv, ale tohle prostě nevidím! Povzdechnu a když Sam domluví, vrátím se zpět do přítomnosti a podívám se na ní. "Nevím co ti říct, je to prostě složitý," řeknu a začnu dlouhé ticho, které udržuju svým pohledem na ní. Pootevřu tlamu asi na 3 milimetry, jako bych váhal, že chci něco říct, ale zároveň nechtěl. Je mi 10 let a nevím, jestli jsme na té správné straně, nejsem to já, ale nechci být ten kým jsem byl. Nemůžu se vyrovnat s minulostí, protože nevím kdo jsem v přítomnosti. Chci všem vyrvat srdce z těla a rozcupovat ho na kousky, jako to udělali mě, ale kdykoliv na něco dojde, slituju se. Tak? Tak kdo jsem?! pomyslím, místo abych jí to řekl. Napjatě jí stále hledím do rudých očí. "Měli bychom jít," řeknu najednou a rozejdu se směrem k průsmyku, přes který jsem jednou letěl. "Za tím průsmykem je pláž, tam bychom něco měli najít," řeknu rozhodně a obejdu jí. Nějak teď nechci nic slyšet. Nasadím docela rychlé tempo a ani nevnímám, jestli jde za mnou, nebo se na mě vybodla. Jsem mrzout a to mi nikdo nevezme.

>>> Irisin ráj (přes průsmyk)

Nějak se mi víc moje minulost rozebírat nechtěla. Obzvlášť po tom, co řekla, že je to vtipný. Trochu zabšknu. "No jo, můžu se denně smíchy potrhat," řeknu trochu protivně, nechci na ní být hnusný a tak odvrátím pohled. "Nemám žádné úspěchy, mohl jsem mít všechno a i o to jsem přišel, nikdy jsem ničeho nedosáhl, nikdy jsem nedokončil to co jsem chtěl a pak, pak tu byl Chaos a teď je mi to všechno fuk," řeknu lhostejně, jako nějaký zlomený stařec, který přišel v životě o naprosto všechno a už se chystá jen umřít. "Jsem jen ubohej černej vlk, kterej umí jen vrčet," dodám, abych podtrhl svůj smutný příběh, který je k smíchu. Rozhodně je k smíchu, jsem troska co je k smíchu. Povzdechnu a zavrtím hlavou. "Nevím co bych ti řekl, nepřijde mi, že bych kdy něco udělal co stálo za to," dodám trochu klidněji a pokusím se pousmát, vážně si nezasloužila bručouna Angela. Zastříhám ušima a trochu lítostně na ní kouknu, hlavně doufám, že mě nebude litovat, nemusela by, není taková bábovka ubrečená, teda asi. Jsem velkej tvrďák, nechci lítost.

<<< Zátoka smrti (vzdušnou čarou)

Trochu jsem si poskočil při dosedu. Nečekal jsem, že se Sam hned svalí do trávy a bude si to tak užívat. Spokojeně jsem se usmál a trochu vyklepal křídla. Teď se chvíli neproletíme. "Koukám, že jsem se trefil," řeknu, když jí vidím jak se v pomalém západu slunce vyvaluje. "Narodil jsem se jen s jedním sourozencem - sestrou, sebral mě maniak co vedl šílenou smečku, bojoval jsem pro něj, utekl jsem, toulal se, byl hrozný ňouma miloučký, nechal by si pro druhého lámat kosti, pak jsem se tak trochu zamiloval do jedné černé vlčice, ale nevyšlo to, získal jsem křídla, odznaky, toulal se, znovu se zamiloval, odešli jsme hledat smečku, jenže pak se na mě osud vysral, tak mě to tak - hm, jak to říct slušně - motivovalo to ostatním taky trochu opepřit, vrátil jsem se sem a nic moc se nedělo, doku jsem nepotkal Scara, Avanté a tvého synovce - Milost, Usměvavou a Černého - no a dál? Hm, přijali jsme novou členku a potkal tebe a dál to znáš, zaujala tě nějaká část?" shrnu, zatímco se vyvaluje a já jen klidně sedím a koukám, jak je rozkošná obklopená všemi těmi květinami.

Je mi jasné, že se jí tu taky nelíbí, nemusím jí ani číst myšlenky a proto jsem rád, že si na nic nehraje a souhlasí s odchodem. Jen kývnu a jako nějaký její poskok si zase lehnu a nechám jí naskočit. "O sobě? Je něco co by si chtěla konkrétně vědět?" zeptám se, když na mě leze a podobně jako předtím se rozeběhnu a rozletím. Vážně nevím, co bych jí o sobě měl říct, nějak mě nic nenapadá, protože přeci jen není moc hezkého, co bych mohl říct a co by bylo nějak víc zajímavé. "Asi vedu nějak nudný život, moc nevím, co bych ti řekl," dodám zamyšleně, ale když před námi uvidím malý ostrůvek, ihned k němu zamířím. "Ale rozhodně vím, kam tě vezmu," řeknu trochu veseleji a zamířím na nedaleký ostrůvek, přes moře, není to vůbec daleko, jsem zvyklý létat i větší dálky a alespoň nemusíme přes most.

>>> vzdušnou čarou na Luka

Dál jsem letěl se Sam, ale tak nějak si neuvědomil, že ne všechna místa na ostrovech jsou dobře obyvatelná. Jen co jsem dosedl na zem, měl jsem takový zvláštní pocit, něco tu bylo špatně, ani mojí magii země se to nelíbilo. ”Možná jsou jen dobře schovaná,” zadoufal jsem tak nějak, nikdy jsem tu nebyl, nevěděl jsem, co tu mám čekat, ale rozhodne se mi tu nelíbilo. ”Můžeme někam jinam, jestli se ti tu nelíbí,” řeknu a kouknu na ní. Nevypadá dvakrát nadšeně a já konec konců taky ne. Je to tu jak na konci světa těsně před jeho zánikem. Přejede mi mráz po zádech. ”Tam uprostřed hor je jezírko, můžeme to zkusit tam,” řeknu a je vidět, že se docela cukám, nechce se mi tu být ani v nejmenším.

Její odvaha na mě udělala dojem. Kouknu na ní trochu překvapeně, protože vlci se všeobecně spíš drží při zemi a ne každý touží po létání jako on. ”No jak myslíš,” řeknu stále trochu s údivem, ale velmi potěšen, alespoň se nepotáhneme kdo ví jak dlouho. Nestihnu jí ani uhnout, když už je na nohou. Lehnu si na břicho a pohodím hlavou k zádům. ”Tak si nastup,” výzvu jí, ale dvakrát pobizet nemusím. Když jí mám na hřbetě, konečně se zvednu. Nebudu lhát, je trochu těžší, než bych asi chtěl, ale já mám síly dost a tahle křídla něco vydrží. ”Pevně se drž,” řeknu jí ještě, vím, že jí na to upozorňovat asi nemusím, ale tam nahoře je vážně dobré se pořádně držet. Stále trochu pajdavým stylem se rozebehnu, roztáhnu obrovitá křídla a odrazim se od země. Chvíli to vypadá, že to kdo ví jaká jízda nebude, ale když se pořádně dostaneme nad zem, můžu víc máchat křídly aniž bych si s nimi něco udělal.
Nevěřím moc vysoko, protože se opravdu začínají stahovat mraky a čím víc bych letěl, tím větší je pak zima. Vezmu to nejprve nad poušť, ale pak se velkým obloukem začnu stáčet nad moře. Je trochu neklidné, ale i přes to si dovolím letět těsně nad vlny a nechat si sem tam ošolíchnout tlapku. Nechci letět kdo ví jak daleko a tak se nechám vodou stáhnout do zátoky nedaleko, mohl by tu být klid, vypadá dost mrtvě.

>>>Zátoka Smrti (přes poušť)