Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Na rozdíl od ní jsme to bral jako víc než závazný slib. Možná jsem nebyl kdo ví jak počestný vlk, ale takovéhle sliby jsem plnit uměl. ”Dobře, budu na to myslet, to se neboj,” řeknu jen a už se cítím celkem v pohodě. Upřímně, měla pravdu, měla dost často pravdu, ale to, tě budu takový jaký jsem ničemu nepomůže. Zvedl jsem uši a trochu se pousmál. ”Nemáš třeba hlad nebo tak? Můžeme se kdyžtak nějak přemístit odtud, začíná se zatahovat a myslím, že i s tou nohou tě zvládnu odnést. Nebo pokud si troufneš můžeme kamkoliv přeletět,” nabídnu jí. Přeci jen, obloha se opravdu rychle zatahuje a začíná být trochu chladno, v noci to nemusí moc na spaní pod širákem. Rozhledl jsem se s kolem byla jen pustá poušť a i ta začala rychle promrzat.

"Jenže, kdybych... Ten led..." zašeptám a pevně sevřu oči. Její slova mě jen trochu utěší, přesto hodlám přestat kňučet a raději jí k sobě pevně přitáhnu. "Každopádně ti dlužím," řeknu tiše a přemýšlím, co bych jí tak mohl nabídnout. Však sama by si mohla vybrat ne? "Je něco, co bych pro tebe mohl udělat? A hádám, že asi řekneš, že nemusím, ale já chci a ty určitě něco vymyslíš," řeknu, aniž by měla šanci mi to hned bojkotovat. Chaos by na mě byl vážně pyšný, bordel udělat umím a ne malý, ale pak brečím jak malá holka, pomyslím a připadám si jako největší pitomec. Povzdechnu a pomalu se mi uklidňuje srdce, tep, dech a tak všechno. Alespoň, že je v pohodě, teď jí jen udržet v teple a bude to dobrý. Sand. Tedy alespoň do tý doby, než mě napadne zas nějaký kravina, která skončí podobně.

Naprosto vyděšeně sleduju každý pohyb bílé vlčice. Nelíbí se mi, že nemůžu nic dělat. Opět si osud vybírá svou krutou daň a připomíná mi, že jsem maličký, tak maličký, že mi vezme někoho dalšího. Podívám se na nebe a opět mě přepadne hrozný vztek. Na to ale Samantha začala kašlat. Ihned jsem se zase začal věnovat jí, konec konců s osudem si to můžu vyřídit vždycky. Když ze sebe konečně něco dostane, rychle k ní skloním hlavu a zabořím jí do její bílé srsti na krku. "Ššš," přeruším jí klidným zasyčením. I přes to, že mi srdce bije strachy, snažím se být navenek rozvážný. "Nemluv," řeknu jen. Cítím se tak provinile. Tohle jsem neměl nikdy dopustit, pomyslím naštvaně a ještě několikrát Sam vyděšeně olíznu po tváři. Tohle místo nikdy nepřinese nic dobrého. Schoulím se k ní a snažím se jí zahřát svým tělem a stále udržovat v teple. "Promiň mi to prosím," zašeptám jí tiše do ucha, hrozně mě to trápí a tíží, mohla zemřít a to jsem nechtěl.

Čekal jsem. Stál jsem tam na břehu a čekal. Čekal. Čekal tak dlouho, že jsem se sám musel zamyslet nad tím, jestli je to ještě možné takhle dlouho čekat. Nechtěl jsem se za ní hned ustrašeně vrhnout, ještě by se mi pak smála. Nervózně jsem přešlápnul a nemohl to vydržet. Neměl jsem moc ve vodě, neměl jsem vodu vlastně ani tak rád, ale mysl opět pomohla. Netrvalo to asi tak dlouho, ale pro mě i těch pár okamžiků bylo jako věčnost. Když jsem zaslechl její volání o pomoc, neváhal jsem ani milisekundu a odrazil se bolavá noha, nebolavá noha. Odrazil jsem se tak prudce, že mi stačilo jen roztáhnout křídla a už jsem byl tam, kde jsem potřeboval. Skočil jsem do vody a otevřel oči, které začly trochu pálit. Rychle jsem se ale zorientoval a začal hledat Sam. Bohužel jsem ale neměl ponětí kde je, voda se čeřila a já nevěděl, jakou magii vlastně použít. Musel jsem si vystačit s myslí. Naštěstí jsem ale místo celkem trefil, kde jsme byli a tak netrvalo dlouho a už jsem měl vlčici v zubech a táhl jí nahoru nad vodu. Protože jsem měl stále celkem dost síly, nedělalo mi problém ani její tělo vynést do vzduchu. "Sam? Sam! Prober se," snažil jsem se jí probrat a strkal do ní čenichem hned jak jsem přistál na břehu. Začal jsem jí horlivě vysušovat od studené vody a prohřívat. Svíral jsem jí u sebe a zakrýval křídly, jako by to snad mělo pomoct. Několikrát jsem jí olízl a snažil se jí jakkoliv alespoň trochu neztratit.

Dál jsem rozjuchaně letěl po ledě, dokud nám jaksi nedošel led. Byli jsme na druhé straně oázy. Pustil jsem Sam a jen se klouzal vedle ní, dokud jsme nezastavili. "V zimě se toho dá dělat hodně, stejně jako v létě," řeknu a kouknu na oblohu, sice se trochu zatahuje, ale pořád je tak nějak přijatelně. "Sice není léto, ale-" odmlčím se a s mávnutím kříddel led popraská a než by kdokoliv stačil cokoliv udělat, led zmizí před očima a oba se ocitneme v dost studeném jezeře. Mě to vůbec nevadí, jsem rozpálený z toho běhu a navíc ve mě teplotu udržují jak oheň, tak led. Protože mě gravitace zprvu táhne ke dnu, hned rychle spěchám nahoru se nadechnout a vlastně vylézt z té ledové vody. Nevšimnu si, že jak se snažím nahradit zraněnou nohu křídly, kterými se rychle dostávám nad hladinu, tak omylem trochu sejmu Samanthu, která je kousek vedle mě taky pod vodou. Vodní víry, které dělám křídly jí asi taky moc nepomohou. Protože v křídlech nemám takový cit a jsem ještě k tomu ve vodě, vůbec si toho nevšimnu, že bych do jí nějak vrazil. Dostanu se konečně nad vodu a zprudka se nadechnu. Neváhám a vyletím z vody. Tahle křídla, to je jiný kafe, nemusím čekat, až uschne peří a tak. Zamířím na břeh, který je kus od nás a začnu se oklepávat a vysušovat ohněm, teprve pak až se ohlédnu, kde je Samantha.

Sledoval jsem zvědavě Samanthu, jak jí to asi půjde. Hned jak sebou plácla na zem jsem se začal smát, ale přesto jsem k ní starostlivě dobruslil. "Nemůžeš padat, nepotřebujeme v Chaosu dalšího mrzáka," brouknu trochu rýpavě, ale když vidím, jak se rychle drápe na nohy, tak spíše uskočím, než abych se jí dál snažil pomoct. Pak jen sleduju, jak se sama klouže dál ode mně. "No a teď tomu dát trochu rychlosti," řeknu a rozeběhnu se za ní. Samozřejmě mě nenapadně nic jiného, než jí vrazit ramenem do hýždě a pořádně se s ní po ledě rozeběhnout. Běžím tak rychle, až se spíše jen chvílema odrážím a přitom plachtím. Protože jsem mnohonásobně rychlejší než Samantha, netrvá dlouho a opravdu hodně rychle svištíme po ledě. "No není to paráda?" zavolám vesele a snažím se ještě přidat na tempu.

”To je vlastně na tobě, jak se chceš předvést, ale musíš nám dokázat, že na to opravdu máš být mezi námi, takže to, že zakousneš nějakého zajíčka, asi nebude to pravý,” řeknu jí, vlastně jí tím řeknu, že její druhé dva tipy byly správné. Nechám to ale teď být, protože bruslení má přednost. Jak jsem doufal, Samantha to neuměla. Spokojeně jsem začal házet ocasem, protože není nic vtipnejšího, než vlk, který se snaží udržet na ledě a neví jak na to. ”Určitě nebudeš horší než já, když jsem zraněný,” povzbudím jí a zmrazím jezero až k ní. ”Zkus se nejdřív rozeběhnout a klouzat se, pak na to třeba přijdeš co a jak,” řeknu a stejně tak i udělám. Led není takový nepřítel, když se ho jeden nebojí, rozebehnu se tedy a pak se odrazím do menšího skoku, který po dopadu zakončím sklouznutím. Vesele štěknul a udělám to samé na druhou stranu zpět k ní. ”Jednoduchý!” dodám nakonec a čekám, zda se do toho vrhne po hlavě a nebo bude opatrná a bude se tu klouzat hned po prvním kroku.

Spokojeně vykulhám ven hned za Sam, samozřejmě jí nezapomenu okouknout zadek. Mmm :3 pomyslím spokojeně a pohodím znovu ocasem. Hned jak jsme venku, Samantha zamíří k vodě, která není daleko. Ještě se oklepu a chvíli jí jen pozoruju, co jde dělat. "Nejsem žádnej havran. Jsem Angel, ale v Chaosu mi říkají Letec," řeknu a zamávám křídly, kdyby jí náhodou nedošlo, proč se tak jmenuju. "Když se nám pořádně předvedeš, možná taky dostaneš nějakou prďáckou přezdívku" - ano, řekl jsem prďáckou, to slovo jde hrozně super přes pysky. Zazubím se a udělám dva skoky po třech. Jedno křídlo mě sice pořád bolí, ale jako černý ďábel se rozletím nad vodu, na chvíli zastíním Samanthu, jak nad ní přelétám a několika máchnutími se dostanu nad jezero. "Wohhooooo!!!" zavyju šťastně a střemhlav hodím vývrtku přímo do jezera. Načeřím vodu a vlny, co jsem udělal ve středu jezera se donesou až k vlčici. Nebudu lhát, neměl jsem to dělat, ta noha dost zabolela, ale tři nohy a jeden a půl křídla mi stačí. Vyplavu ven a zase se vznesu do vzduchu. Tentokrát ale ne moc vysoko. Nechám kolem sebe zamrzat jezero a bruslím po něm přímo k Samanthě. Tohle mě docela bavilo už jako malého a s křídly to bylo opravdu jednoduché držet rovnováhu. "Bruslíš?" zeptám se Sam, když k ní dojedu a zastavím. Tohle by mohla být zábava, pokud to neumí, v což jsem tak trochu doufal.

Spokojeně začnu pohazovat ocasem, byl jsem rád, že jsem přesvědčil někoho dalšího mezi nás. Navíc, alespoň to nebude v chaosu samej vocas. "Myslím, že i ostatní se ti budou fakt líbit," řeknu radostně a několikát jí olíznu na tváři. Už ani nevím, kdy mi něco udělalo takovou radost. Cítil jsem se nad míru spokojeně. Vlastně mě to docela nabilo i energií. Začal jsem se čile zvedat a protáhl. "Nechceš jít něco dělat? Nebo seš válecí typ?" zeptám se spokojeně a pořádně se protáhnu. Noha už je mnohem lepší a tak si dovolím protáhnout i jí. "Doufám, že mě tentokrát nic nesestřelí," brouknu, když zamávám křídly, abych protáhl i je. Najednou je mám přes celý náš prozatimní úkryt. I když jsem spadl, nehodlám se vzdát létání, tolikrát vlk za život spadne a přes to dál chodí, mě tohle nemohlo rozhodit, i když ta noha teda pekelně bolí, to si budu chvíli pamatovat. Podíval jsem se na Sam a čekal, co bude chtít dělat, protože já tak nějak ani netušil co chci.

Když jsem jí poslouchal jak váhá, napadlo mě, zda jí přeci jen nezkusit vymazat paměť, chvíli jsem tuhle myšlenku nechal převalovat v hlavě, ale možná by to opravdu mohlo Černému pomoci s tím stvořením, co má v hlavě. To jsem se ovšem rozhodl jí neříkat, to už jí musí říct sám. "Možná to nebude trvat dlouho a sám na to přijde, kdo ví, co se stane," řeknu, abych její obavy trochu uklidnil. Situace nabírá zajímavé obrátky, protože přeci jen takhle poddajný jsem dlouho nebyl, ale tak nějak mi to dělalo dobře. Celý svět byl tam pryč za naším úkrytem a teď bylo jen to, co je tady a my dva. "Pojď se mnou do Společenstva, přidej se k nám. Myslím, že sama ráději druhému uškodíš, než pomůžeš, obzvlášť nějaké nablblé vlčce, co by se tě chtěla snažit přesvědčit, jak je všechno dokonalé," odpovím, abych přesně vysvětlil, co mám na myslí. Tahle myšlenka mě trochu pozvedla na duchu, očividně tu bylo dost vlků, kteří chtěli páchat zlo a ona to v sobě měla. "Nemáme žádné území, ale o to je to lepší, nejsi svázaná v žádném hloupém lese, ale pořád ti patří všechno," dodám, abych jí trochu nalákal, doufal jsem, že si to rozmyslí a kývne na to. Zavrtal jsem jí čenich k tlapám a prosebně na ní kouknul, jako malé štěně, i když s mým obřím tělem to bylo spíš k smíchu.

Nějak jsem si nebyl najednou jistý, zda jsem se do tohohle tématu chtěl opravdu pouštět. "Huh, no to já nevím, jen si to tak vezmi, kdyby to byl takový svatoušek, tak by se z něj jistě nestalo to co z něj je teď, myslím, že nikdy by nechtěl k nám, k nám do Chaosu," řeknu a olíznu jí po čenichu, aby se trochu upokojila v mysli. "Možná by si mu mohla být na blízku, kdyby si mu neřekla kdo jsi, víš prostě, ani by jsi to neměla vědět nebýt mě, on o rodičích moc nemluví a pochybuju, že si pamatuje něco o tobě - i když i to se dá konec konců zjistit. Takže možná tak," sdělím jí svůj nápad a zastříhám ušima, jakože to by šlo. "A pro Chaos jsi jako stvořená!" řeknu jí nadějně a usměju se. Bylo by fajn jí víc poznat, rozhodně je na ní něco, co mě láká s ní trávit víc času. "Pojď se mnou Sam," zašeptám vlčici do ucha vábivě a láskyplně jí ho olíznu, nevím, co mě to tak popadlo. Po dlouhé době se s někým cítím dobře, baví mě se s ní špičkovat i se povalovat. Navíc mu chybí mazlení, potřebuju svůj mazlící polštářek!

Souhlasně jsem kývl, sám bych nechtěl, aby se byť jen chvíle mého života změnila. Bylo co mazat, ale kdybych neprošel bolestí z posledních let, nikdy bych neprozřel a dál byl ten hloupý vlk, co si ani neumí přiznat, že svět není růžový. Možná to byl jeho osud, vychovali ho jako bojovníka a to je možná pro něj nevyhnutelné.
Když si ke mně Sam lehce, trochu se pousměju. Myšlenky na to, co se mi stalo mě donutili se opět trochu stáhnout do sebe a svého "ledového království". Přesto jsem jí u sebe nechal a klidně ležel dál. Fakt, že mi chybí vlčí kontakt jsem nepopřel. "To není všechno, co ti chci říct," dodám. Asi to není úplně to, co chtěla slyšet. "Destiny asi nebyla nejlepší matka. Nevím proč, ale nějak jsem tomu předtím nevěnoval pozornost, až s tebou mi to jasně zapadlo do sebe, to vlče už je dneska skoro dospělé a já vím, kde je," dodám trochu smutně, protože to, co se dělo v hlavě Černého, to nebylo nic hezkého. Možná by mu Samantha dokázala uklidnit mysl? "Je to jeden z vlků v našem Společenstvu, vlastně on je jedním z nás čtyř, co jsme ho "založili", jen nevím, jestli stojí o nějakou rodinu," řeknu opatrně. To, že se mi rodiče moc nevěnovali se na něm dost podepsalo. Ani nám o nich nechtěl říct, ani nám nechtěl říct své jméno. Chudák, pomyslel jsem smutně a odvrátil pohled. Sám jsem dobře znal, jaké je to vyrůstat bez jakékoliv rodiny, ale já měl alespoň vždy nějaké bratry ve zbrani, on měl až teď nás. Nevím proč ho lituješ, tvá lítost mu nepomůže, vyrovnal se s tím a teď je tam, kde má být, pokáral jsem své slabošské já, které možná i díky mojí magii až moc soucítilo s mladým vlčetem, které se změnilo v silného vlka, což bylo asi dobře konec konců. Otázkou ale bylo, jak na to zareaguje jeho tetička.

Samantha se zase zvedla. Povzdechl jsem a položil hlavu na zem. Asi bylo dost vidět, že jsem takový nemastný neslaný, možná trochu otrávený, že tohle musíme řešit. "Pokud by jsi přeci jen chtěla něco dát pryč..." nabídnu jí jen. Nemám v úmyslu jí něco sebrat, proč bych to dělal? Konec konců, ona mi může být na jednu stranu úplně jedno. Za tím, co jsem řekl jsem si stál - je rozbitá. Není to ale myšlené špatně, jen už prostě není tak hloupoučká, jako někteří vlci. Ona si to ale nevyložila moc dobře. Jen se zas rozvalím na bok a přimhouřím oči. Zvednu hlavu a trochu se podepřu loktem, na kterém ležím, abych se mohl věnovat tomu, co jí chci říct. "Byla, nebo je alfa nějaké smečky, no nevím toho tolik, ale dle všeho jsem se setkal s jedním z jejích vlčat," oznámím jí zatím tolik, protože i když vím, že tu asi nebude celá nakřivo z toho, že je teta a nějaká ňuňu vlčátka, ale vědět by to asi měla. Rodina je rodina. Co já bych za to dal mít tu Shine, vzpomněl jsem na sestru, o které jsem měl představy že je to spíše malé vlče, než velká holka. Ani si pořádně nepamatuju jaká byla a už vůbec nevím jaká je teď. Ted bylo třeba ale sledovat Samanthu a hlídat její reakce, protože u ní jeden nikdy neví a třeba po mně mohla i dost vylítnout.

Tím, že si ke mně lehla si mě trochu utěšila. Položím na ní hlavu a odfrknu. "Možná je něco zlý, ale myslím, že když se ti to co řeknu nebude líbit, tak ti to můžu zkusit vymazat z paměti," řeknu, protože dle toho co jsem zažil si myslím, že je to v mé moci. Natáhnu zraněnou nohu a nechám jí chvíli volno, snad mi do ní nehrábne. Zastříhám ušima a kouknu na ní a na ten její výraz. "Netvař se jak před umřením, nejraději bych ti vymazal celou paměť, když tě tak vidím, jak nějakou rozbitou "věc"," řeknu trochu odlehčeně a lehce se pousměju, zas tak zlý to není, no, není to tak hrozný, ale mohlo to být tedy lepší. "Nejsem si tím na 100% jistý, ale myslím si, že tady na ostrovech byla nebo je tvoje sestra - Destiny," začnu jí vyprávět, co jsem viděl a jaké střípky jsem si poskládal dohromady. Čekal jsem ale, až odpoví, protože tu byla přeci jen nějaká možnost, že se mílím. Přivřu oči a zase začnu přemýšlet o ní a Černém a o tom, že svět je fakt malej. Ale asi ne dost malej pro mě. Trochu posmutním a snažím se udržet mysl alespoň na téhle úrovni, abych zas nesklouzl k něčemu co nechci.

Pomalu dožvýkám rybu, kterou mi dala, tvářím se u toho úplně jinak, než včera. Zatímco jsem včera doplňoval palivo, dnes se v tom spíš dloubu a přežvýkávám, jako by to byly moje poslední chvíle v životě. "hm," zamručím. Co si o mně myslí, že půjdu a všem to hned vykecám. "To je ale docela škoda," řeknu po chvíli, abych jí navnadil, že vím něco, co by asi chtěla. "Tedy, jasně, ne každý si prošel něčím hezkým, ale hm," mlasknu a ukousnu si jeden z posledních kousků ryby. "Vidím takhle tak nějak do všech, ale některé informace stojí za zmínku, můžu si poskládat víc věcí dohromady, takže se pak jeden dozví dost zajímavé věci," zamumlám, abych tak podtrhl fakt, že je něco, co jí chci říct. Konečně jsem alespoň věděl, že jí to chci říct. Dojedl jsem rybu a poodešel kus od ní. Znechuceně nad svou magií jsem sebou plácl a blbě si pohl s nohou, takže jsem sebou trochu trhl. Tohle chce trochu převázat, pomyslím, protože jakékoliv obvazy se rychle přichytí a strhnout je pak stojí za to. Nechám tedy zase ustoupit vázání, které se po noci dost přilíplo. Kroutím proto tlamou na všechny strany a snažím se to nějak překousnout. Nakonec se otevře pohled na ránu, která se krásně zatáhla. Není to sice ještě na nějakou velkou tůru, natož pak běh, ale s kulháním jsem už alespoň trochu schopný se hýbat a někam popojít, aniž bych někoho nějak víc obtěžoval.