Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Spokojený úsměv mi rychle opadnul, protože Sam se mě zaptala, jak jsem se jí to pošťoural v minulosti. Převalil jsem se na břicho a povzdechl. Tohle vážně nebylo to, o čem bych se chtěl bavit. Mám jí to říct, nebo ne? přemýšlím během té nekonečné chvíle ticha. Zvedl jsem se a přišel k ní. Chtěl jsem se ještě mazlit, neřešit problémy! Obešel jsem jí kolem dokola a otřel se o ní celým tělem. Noták, pojď se válet! prosil jsem vlčici svým gestem a když jsem jí obešel, vzal jsem si jednu z ryb a uraženě si kecnul. "Myslím, že toho umím víc, než se ti jen pohrabat v minulosti," řekl jsem odevzdaně, protože ona asi nepoleví, prostě to chtěla vědět. Mám jí říct, že máme ve společenstvu jejího synovce? proletěla mi další dost zásadní otázka. Pohodil jsem křídly a ani si neuvědmil, že jsem na nohu už jen kulhal, ale tolik už nebolela. Měl bych si jí převázat. Znovu jsem povzdechl a dál jedl.

Přes noc jsme se trochu vrtěl a tak jsme pomalu ale jistě hlavu ze Sam odsunul, takže když se zvedla a šla pro ryby, ani to se mnou nehlo. Zbytek noci jsem prospal hlubokým a ničím nerušeným spánkem, dokonce jsem měl pocit, že se mi ani nic nezdálo, což bylo v mém případě skvělou zprávou. Přišel jsem k sobě, až když se mě bělka snažila probudit. "Ještě ne zlato, nemůžu pořád," zamumlám něco ze spaní a až za dalších několik okamžiků zavrtím ocasem, protože ucítím rybu, kterou Sam lehce ohřívá. "Mmm," zamručím spokojeně a otevřu jedno oko. Uvidím její tlapky a vedle nich ryby. Mám chuť říct něco jízlivého, něco ve stylu, že je fakt dobrá služka, ale je mi tak dobře, že se jen převalím na bok a propnu nohy do protažení. Při tom zjistím, že mě ona zraněná zadní noha zas tolik nebolí, což je mnohem lepší zpráva. Nechám hlavu stále na zemi a trochu jí jen posunu směrem k rybám. Podívám se na Samanthu a nic neříkám, jen mlčím a spokojeně se usmívám. Pořád mám v hlavě tak nějak příjemně prázdno a možná i proto mě to nenutí nic říkat a jen si jí prohlížet se spokojeným výrazem a vlastně se celkově jen válet a lehce pohupovat ocasem, jinak nehnout ani chlupem.

Na rozdíl od Sam jsem spal o něco dýl a byl tu prostor pro více snů. To, co se mi zdálo, bylo šílené. Celou noc jsem sebou škubal a spíš se potil, klepal a povrčával, než abych odpočíval. Zdálo se mi o Samanthě, zdálo se mi o její minulosti, o jejích můrách, ale zároveň se prolínaly s mojí minulostí, bylo tu spoustu situací z jejího života s vlky z mého a naopak. Ani jeden z nás nežil úplně ideálně a strach s bolestí ovládaly naše životy víc než dost. Na konec jsem se dostal i k Ashin, můj trn v patě, zdálo se mi o lovu na vlky, zdálo se mi o tom, jak jsem jí nemohl chránit, jak jí ulovili.
Proudce jsem vystřelil hlavu vzhůru a otevřel oči, s hlubokým nádechem jsem zalapal po dechu, jako bych ve spánku vůbec nedýchal a teď mi chybělo hafo kyslíku. Naštěstí jsem ale neudělal moc hluku. Pohodil jsem hlavou a zahnal tak poslední myšlenky. Nikdy jsem tohle nevyužíval. Koukl jsem ven, byla tam pořád tma. Cítil jsem, že jsem celý rozechvělý a slabý, spánek mě snad ještě víc zničil. Tohle dál nejde, rozhodnu rázně a hodlám to nějak zarazit. Podívám se na spící Sam, která asi před chvílí usnula. Položím na ní hlavu a pořádně jí přitáhnu k sobě křídlem, kterým jí přikrývám. Střelím pohledem po ohníčku, který trochu utlumím, je mi tu docela vedro už tak a jí zahřívám svým tělem. Tak jo, hlavně se uklidnit, pomyslím a snažím se trochu odpočívat. Zavrtám čenich do její srsti a nasaju její pach. Spokojeně odfouknu horký vzduch do její srsti za krkem a trochu se uvolním. Přimhouřím oči a uvědomím si, jak mi tohle chybí. Ta napětí a zloba co byla v chaosu byla na jednu stranu hrozná a trochu klidu mi prospěje. Musím se naučit trochu vypnout a uvolnit se, připadám si hrozně napjatý a vystresovaný trochu. Znovu spokojeně upustím páru a začnu se uvolňovat. Jen přimhouřím oči a pomalu, ale jistě přestávám přemýšlet a uklidňuju svou mysl.

S tím, jak mě Sam volala zpět do reality jsem se já pomalu vzdaloval z toho šumu. Bylo mi hrozně. Pevně jsem svíral oční víčka a snažil se tak mírnit bolehlav. Její starost by mě asi dojímala a ještě víc vyváděla z míry, ale já jí moc nevnímal. Bilo mi srdce, bilo mi tak moc, že snad bylo i slyšet. Najednou jsem sebou prudce trhl a otevřel vytřeštěné oči. Při tom jsem asi Sam trochu odstrčil. "Já... Budeš tu chvíli se mnou?" otočil jsem se na ní najednou a mluvil jako někdo úplně jiný. Měl jsem strach? Měl jsem obavy? Nebo ve mě snad něco přeskočilo tak, že jsem najednou vyměkl? Pohodil jsme několikrát hlavou, která stále bolela jak sto čertů. "Musím spát," oznámím a znovu si přetřu obličej tlapou. Nemůžu hlídat! pomyslím a nevědomky promítnu tuhle myšlenku i jí, možná si nevšimla, že něco "slyšela", i když neklapu tlamou, ale taky možná jo. Koukl jsem kolem nás nadzvedl křídla nad nás. Ze země kolem nás vyrostlo několik kmenů stromů, které se proplétaly a tvořily tak ohromný štít kolem. Kopule, která nás měla přes noc chránit měla uvnitř asi 5x5 metru. Plamen, který jsem před chvíli nechal rozhořet byl na druhé straně naší provizorní boudy. Na opačném konci se větve trochu rozestoupily a byly tu jen tenké liány, které měly sloužit jako vchod. Nevypadaly ale, že by pustili kde koho. V tohle úkrytu se velmi rychle rozlilo teplo a i já se trochu uklidnil. Měl jsem pocit, že po mě někdo jde, byl to ale můj pocit, nebo její? Položil jsem křídla a jedno přehodil přes ní. "Ochráním nás, nedostanou nás," zamumlám ještě lehce mimo a položím hlavu sledujíc východ, který jsem udělal, kdyby chtěla Samantha přeci jen odejít. "Ochráním nás," mumlám si pořád dokola, dokud během pár dalších chvil neodpadnu tak rychle, než abych nás stihl vážně chránit. Ale upřímně řečeno, co by nás tak mohlo ohrozit?

Bolesti bylo opravdu těžké vnímat, nemohl jsem se přesně rozhodnout, co chci mít v hlavě. Promítalo se mi spoustu věcí najednou a jednotlivé střípky minulosti bodaly jako skutečné střepy, které se zarývaly hlouběji a hlouběji do hlavy. Ani jsem nevnímal, že se Sam přemístila, jen jsem ucítil teplo jejího těla a tím víc se přenášely myšlenky a emoce, které prožívala. Měl jsem pocit, že prožívám všechno, ale přitom nic, bylo tu hodně hrůz, které mi najednou letěly hlavou, ale zároveň jsem ani jednu nezachytil. Její hlas jsem neslyšel. Nedokázal jsem s tím bojovat, až když do mě po několikáté dloubla. To už jsem ležel a měl obě tlapy překryté přes obličej. Z očí mi tekly zakrvavělé slzy. Když v tom přišlo ticho. Neslyšel jsem nic, jen šum, všechno tu bylo, ale přitom tu nebylo nic. K vlčici jsem vyslal vlnu smutku a bolesti, emoce, které jsem vedle totálného zmatku právě cítil. "Jsi? Jsi tady?" zeptal jsem se do prázdna jako bych byl slepí, pořád jsem byl trochu mimo. "Musíme je ulovit, než uloví nás," zamrmlal jsem něco, co se mi prolínalo v hlavě. Chvění neustávalo. Neměl jsem si s tou magií tak zahrávat, neuměl jsem jí ještě plně ovládat, číst myšlenky mi šlo, ale tohle bylo pro tělo šok.

Jen se pobaveně zasměju, když se vzteká tím svým způsobem nad tím, jak jí oslovuju, je u toho tak hezky načuřená. "To se mi na tobě líbí, posloucháš jen toho, kdo říká něco, co ti dává smysl," řeknu, přitom jí může trochu trknout, že mi toho zas tolik neřekla, abych to mohl soudit s takovou jistotou. "Hodila by ses k nám," brouknu s naprostou vážností, protože jsem věřil, že je docela ostrá a padla mi do oka hned ze začátku. "Kdybych měl dělat co chci... no..." nadhodím, abych zas odlehčil situaci, ale vlastně mi dojde, že bych to ani nechtěl, kdyby se mezi námi něco stalo, asi by to pak bylo divný, kdybychom se měli pak vídat nějak dal, už jen kdybych se ráno vzbudil a měl škemrat o pomoc. Brr! "Jsem ale rád, že chápeš o čem tu mluvím celou dobu, teto" řeknu a při posledním slově se zarazím. Proč jsem to řekl? pomyslím zmateně. Asi je vidět, že jsem se nad tím trochu pozastavil. V hlavě se mi promítnou myšlenky a nějaké vzpomínky, které jsem si už jednou u někoho vyhledal a trochu mě matou. Černý! pomyslím zděšeně a přehrávám si jména jeho matky a téhle vlčice. Je možné, že jsou sestry? Podívám se zkoumavě na Samanthu a zalovím hlouběji do jejího dětství. Trochu se při tom zachvěju. Promítá se tu jedno jméno. "Destiny," zamumlám tiše, že mi není rozumět. Zděšeně se na ní podívám a hrozně mě rozbolí hlava. Jsou jedna rodina! dojde mi nakonec, protože dle toho, co se mi promítlo od Černého a co mi skočilo do hlavy od ní, by to víc než sedělo. Bylo to, jako bych to měl všechno v hlavě, ale Sam byla klíč, který to všechno aktivoval. Možná bych měl mysl využívat trochu víc. Zamračil jsem se a sykl bolestí. Všechna zábava byla te tam. Položil jsem si tlapu přes tvář a pevně přitiskl, div mi drápy neprojely kůži. Ta tepající bolest byla hrozná a celého mě dost roztřásla, cítil jsem se najednou tak nějak jako na vodě, všechno se začalo tak podivně vlnit, i když jsem byl na pevné zemi. Mohl za to snad i úbytek krve? Kdo ví.

"Samantičko milá, my nejsme žádná smečička s milujícím čestným alfíkem, my jsme Společenstvo chaosu, my děláme bordel a poslouchá se ten co nejvíc kouše a má dobrý nápady, ne, že si to někdo řekl a všichni mu lezou pod ocas," vysvětlím jí spokojeně, jsem na nás pyšný. To, jaký život jsem vedl kdysi, to byl děs, teď? Proč bych nepodváděl, hlavně že za to mám co jsem chtěl. "Mmm, ta byla, budu muset přijít na víc fíglů, jak jich z tebe dostat víc," řeknu spokojeně, když jí vidím, jak je znechucená. "Jo jo, jen sázka," dodám na její ještě znechucenější odpověď, opravdu se cítím dost na koni. Zamávám křídly a ještě se trochu urovnám. "To po mě nemůžeš chtít, já a podvádění, to je jako bys řekla, že ti nesmím koukat na zadek!" ohradím se na ní ukřivděně. Protože už ví, že ovládám oheň, s klidem rozdělám kousek od nás ohýnek, není ale nijak velký, jen aby bylo vidět na pár metrů od nás, ale aby nás prohřál? To ne-e. Za chvíli jí bude zima a i to je moje další šance. "Nu, tak u čeho podle tebe nebudu podvádět? Vyčtu ti z očí úplně všechno!" popíchnu jí a doufám, že mi ještě chvíli vydrží výhoda, kterou mám.

Musím říct, že reakci Samanthy jsem si víc než užil. Pobaveně jsem protáhl lišácký úsměv a dal z ní tlapky pryč. Stáhl jsem je k tělu a jen tak si je oblízl. Po tichu jsem se královsky bavil. "Já ti říkal, že my nejsme jen tak nějací vlci," řeknu a když se zeptá, jak jsem podváděl, tak se jen zasměju. "Zlato, jak bych mohl podvádět a i kdyby? Proč bych to neudělal? Hm?" dodal jsem a posadil se, abych spokojeně vypl hruď a pyšně vytáhl hlavu vzhůru. Zavrtěl jsem hlavou a nastavil jí levou tvář. "Takže?" řeknu vítězně a doufám, že svůj sliv dodrží. Spokojeně přivřu oči a hodlám si to vychutnat, nejen to, že mi věnuje líbnutí, ale i to, že tak zpečetí mou výhru a to přeci jen hezky potěší mé ego, které na tomto světě značně stouplo. "Doufám, že si ještě něco zahrameje!" popíchnu jí, protože něco na ní vytáhnout nebylo zas tak těžké. Navíc jsem byl víc než v klidu a noha se mi mohla dál hojit. Jediné, co mi trochu dělalo starost bylo, že pomalu zapadlo slunce a už jen poslední paprsky prozařovaly tmu. Chtělo by s tím asi něco udělat.

Na téhle vlčici bylo něco špatně, byla nějak podivně zvrácená. I když jsem se vážně snažil vyvolat trochu strachu a napětí, ona nic a že jsem to věděl, prostě se tím jen dobře bavila. Musel jsem uznat, že tohle mě trochu rozhodilo. Nějak jsem nevěděl, co si o ní myslet, protože byla fakt... jiná. Olízl jsem si čenich a zastříhal ušima. "Hmm, kolik že mám ještě pokusů, dva?" zeptám se pobaveně. Pohodím ocasem a trochu jí pomačkám tlapy prsty. "Tak joo, tak jooo," zdramatizuju zase. "Gggg... H.... Ne ne, takhle blbá písmena na začátku nebudou," zavrhnu hned a pronikavě jí kouknu do očí. "Co by se k tobě jen hodilo? Něco na K nebo C?" dodám a pak se na chvíli odmlčím. "Já si myslím, že tvé jméno je-" opět dramatická pauza. "Samantha!" řeknu s pronikavým pohledem do jejích očí. Tos nečekala co! pomyslím. Viděla můj pevný pohled se špetkou úlisnosti, tohle jsem si hodlal užít, těšil jsem se na její reakci a byl jsem na ní víc než zvědavý, protože se dalo jen těžko předpokládat co udělá.

Tomu tak věřím, jaká je asi pravděpodobnost, že to trefím? Jednu ku milionu? pomyslím, když mi odpoví, že je vlastně 50 na 50 že to uhodnu - nebo tak to aspoň znělo. Moc dobře jsem věděl, že tomu nevěří. No, alespoň jsem jí pobavil a utvrdil v tom, že na to asi fakt nemám. "Dobře dobře, tak na to půjdeme jinak," řeknu odhodlaně a ještě se k ní přitáhnu. Položím jí pření tlapky na ty její a jako nějaký zaříkávač zavřu oči a několikrát pomalu zakroužím hlavou, jako bych byl v nějakém tranzu. Abych dodal a dramatičnosti, vytáhnu jí na mysl všelijaké podivnosti co zažila, různé věci, kterých se bojí - chci jí děsit. "Ommmm, chci znát tvé jméno! Oh bohéva, napovězte mi!" řeknu, jako bych byl opravdu v rauši a do toho začne zamrzat část jezera, mám vážně smysl pro efekt. Kousek za mnou se rozlije bílá plocha, která začne mlaskat. Za zvuků hrdelního "oooom" se pořád kroutím a pak vše ustane, otevřu oči a kouknu na ní. Zorničky se mi viditelně zúží a hranu jí svýma barevnýma očima. Tak co holka, už tě trochu děsím co? pomyslím zlomyslně a šibalsky se zasměju, jako by tahle komedie opravdu pomohla. "Tvé jméno je!" řeknu dramaticky a opět udělám pauzu mezi slovy. "Astrid!" vyhrknu první co mě napadne. "Hmmm to si nečekala co?" řeknu rozhodně, abych jí dal najevo, jak si tím jsem jist. Přesto ale vím, že tomu tak není a tak když se začne smát (předpokládám), tak vyprsknu a začnu s ní.

Její skepse mě trochu otravovala, to nemůže alespoň na chvíli předstírat, že si umí představit vlka po svém boku? Nebo alespoň na svých zádech? Hm? Jen nad tím nechápavě zakroutím hlavou. "Měla by si mě vážně přestat tak podceňovat, vlka jako jsem já si jistě ještě nepotkala," brouknu. Ano, opět to znělo sebevědomě, ale to její házení všech do jednoho pytle nebylo o moc lepší. Pohodil jsem tedy ocasem a dělal, že se chystám hrozně zamýšlet. "No, stejně to nebude třeba, protože to uhádnu jak nic!" řeknu na to a když se přisune, pronikavě jí kouknu do očí. "Hm," zamyslím se. Jednoduše jí proklouznu do mysli a ihned zjistím její jméno. "Tvoje jméééno jeee," protahuju dramaticky a trochu se k ní taky přitáhnu předníma, takže celé své tělo mnohem více roztáhnu. Mám chuť se jí tam trochu pohrabat, ale už bych měl vážně něco říct. "Bělka!" vyprsknu, jako bych si byl fakt jistý, že jsem se trefil. Chvíli na ní koukám co udělá a než odpoví, vesele hážu ocasem, abych naznačil svou sebejistotu u tohohle jména. Přeci to nemůžu trefit hned napoprvé, to by jí třeba ještě napadlo, že nějak podvádím, musím být víc nenápadný. Tohle bude zábava! pomyslím a dál hážu ocasem, jako malé vlče. Hrozně jsem se těšil na odměnu a na to, jak neochotně mi jí bude vyplácet.

Souhlasně kývnu. Věřil jsem, že i když je taková větší vlčice, dokázala by napáchat škodu, i kdyby byla poloviční. Podíval jsem se na jezero a pak zpět na ní. "Možná bych tě překvapil," řeknu na to klidněji a trochu vážněji, skoro jako bych jí opravdu dával nabídku. "Dobře, takže měli bychom se o něco vsadit, ne?" řeknu nakonec a začnu vrtět ocasem. "Když uhádnu tvoje jméno," začnu a trochu se pozastavím uprostřed věty, abych tomu dal trochu napětí. "Když ho uhodnu na tři pokusy, tak mi dáš sladkou pusinku zlato!" řeknu vyzývavě. Navenek vypadám dost neutrálně, takže je těžké poznat, jak moc jsem si touhle sázkou jistý, mysl i hradba kolem mě krásně mlží a tak není šance, že by přišla na to, jak umím hezky podvádět. "Když to neuhodnu, můžeš si taky něco vybrat, co bys chtěla, ať je to zajímavější - jsem otevřený všemu!" řeknu s klidem a vesele se při tom tlemím, protože i kdybych nepodváděl, myslím, že by to byla fakt sranda něco takového hádat. Doufal jsem tedy, že bude souhlasit, byla by škoda, kdyby ne.

"Ne," odvětil jsem rychle. "Máme tam i dvě vlčice a menší než jsi ty," opravím jí, i když asi čekala něco jiného. "Jednu z nich právě hledám, máme drže při sobě. I když dle toho co jsem viděl, jak si poradila s tou vlčici... Ne, že bych se o ní vyloženě bál, ale dohromady jsme silnější," dodám trochu zamyšleně a svraštím obočí, dost mě to trápí. Z toho mě ale hezky rychle vytrhla. Opět se lišácky zazubím. "Temperament? Hm, co když se mi to líbí? Vlastně mě to příjemně provokuje, abych ti trochu srazil hřebínek!" řeknu provokativně a olíznu si čenich. Druhá ryba ve mě rychle zmizí a jí můžu začít s trochou čištění, i když jsem se moc neušpinil. "Hru? Vsadím se, že vymyslím hru, ve které zaručeně vyhraju!" řeknu hrdě a ihned vím, kam tím chci mířit. "Ale jde o to, jestli se nebojíš. Vidíš, že nic akčního hrát nemůžeme - a vlastně ty ani nechceš, ještě bys mi ho ukousla ty "temperamentko" - takže si budeme muset vystačit s mluvením a to se dá hrát jen pár her," dodám, abych tak jí tak navedl na tu správnou cestu, kam jí chci dostat, ani nebude vědět, jak jsem jí rozbrečel. Notak zlatíčko, chyť se na háček!

Proč jsme měl pocit, že vždycky narazím na nějakou dominantní vlčici a děje se to samé dokola? I když, takhle byla mnohem větší, než Francesca - kde té je asi konec? Pohodil jsem hlavou a stále pobaveně na ní koukl. "Myslím, že nám by si neutekla," řeknu a vycením na ní tesáky v protáhlým úsměvem. "Ale jo, chci vědět fintu, jak si mě hodláš držet od těla, možná z toho udělám výzvu!" řeknu stále v dobrém rozmaru a sleduju, jak mi nese jídlo. To je servis, pomyslím spokojeně a kývnu na ní děkovně, když mi je předhodí. Podívám se na ryby a začnu je do sebe cpát, spíš tak nějak abych se najedl, než abych si je vychutnal nebo tak. Zkrátka jen doplňuju palivo, jinak mě jídlo nijak nebaví. Překvapuje mě, že mlčí. "Teď hrajeme co za hru? Kdo vydrží mlčet dýl?" řeknu provokativně a začnu do sebe cpát druhou rybu. Je zvláštní, pomyslím, protože mi nejde na rozum, že tak rychle zmlkla. Pohodím ocasem a čekám, jak se k tomu vyjádří.

Zasmál jsem se. "Blahem by si chtěla ještě! Ještě bych se tě pak nezbavil, to víš, mému kouzlu se podlehne snadno!" řeknu se smíchem. Jo, tady jsem se dvakrát nefandil, protože jsem měl asi jako každý samec tendenci se vyptávat, jestli jsem byl dobrej atd atd, ale po ztrátě mé milované partnerky jsem to stejně vedl spíš tak jen abych si užil a dost. Měl jsem toho najednou plnou hlavu, takže jsem spíše tak jako mimózně provokoval, dokud nepřišla ostrá bolest. "Hej!" štěknu a vrátím se do reality. Trochu se mi zasteskne, ale rychle se oklepu a věnuju se bělce. "Když si znepřátelíš mě, znepřátelíš si celé Společenstvo a to nechceš holka," řeknu a v tom si uvědomím, že se vlní na dost choulostivých místech. Zvednu tedy zadek, ale na jedné noze takhle balancovat je těžké. Trochu se zarazím a s tím, jak mi krev odtéká z mozku jsme čím dál nepozornější, takže když se dobře pohne, podlomí se mi zadní noha a já spadnu vedle ní. Ihned stáhnu nohy k sobě, aby nebylo vidět co nechci a přikryju tělo křídlem. "No, tak se už konečně najíme ne?" řeknu trochu klidněji vzhledem k okolnostem a zastříhám ušima na vlčandu přede mnou.