Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Předčít? Mě? To tak, možná jen nevíš co všechno já umím, pomyslím hrdě a znovu vytáhnu hlavu k výši. To, že umím číst myšlenky a hrabat se v mysli si nechám ještě pro sebe, musím si dávat pozor, protože občas se mi to plete, přeci jen oboje slyšíte a pokud vlk neklape tlamou, tak je to někdy těžké rozeznat. Pche, na mě si nějaké jaro nepřijde, pomyslím na její myšlenky, ale docela mě pobaví. Sám si neuvědomím, že i já jsem oběť tohohle jarního šílenství, i když mi to vůbec nepřijde a už vůbec si to nechci připustit. "Přijde na to, jestli si to ráda "vyříkáváš"...?" zazubím se. Jsme už oba velcí, tak trochu tohohle humoru neuškodí. Pohodím ocasem a skloním se k rybě, která je ale najednou fuč. Sklapnu tlamou do prázdna a od té jen odlétne pár neukojených slin, chuťové pohárky pláčou. Zmateně kouknu na prázdné tlapy a kouknu na bělku, která to na mě zkouší přes jídlo. Kouknu na ní s výrazem"ha ha to se ti povedlo" a chňapnu znovu po rybě, kterou ale opět odtáhne. Už fakt slintám a tak mi se oklepu, přičemž se všude rozletí několik drobných kapek slin. Kouknul jsem po ní takovým výrazem, že teď začala ta pořádná bitva. "Jó? Jó?" zeptal jsem se provokativně, tak jako "fakt to chceš nechat dojít takhle daleko?" a opravdu příjemně se bavil. Potřeboval jsem tohle pošťuchování. Předníma jsem se vyšvihl do sedu a opravdu obratně se vyšvihl na všechny tři, přičemž jsem za velké pomoci křídel dostal své tělo do skoku a vrhnul se přímo na ní. Asi to nebylo úplně nejpříjemnější, když jsem na ní dopadl a předníma jí obepnul hrudník. Pozitivní na tom bylo, že se tak dala dobře ignorovat bolest, protože jsem jen myslel na to, jak jí umučím a to bez větší pomoci magie. "Udělala sis velkého nepřítele!" štěknu po ní a začnu jí štípat do břicha, dloubat do žeber a přitom se jí snažím držet jen silou svého obřího těla. Asi jí je víc než jasné, že jí nezakousnu, už jen protože balancuju na zadní noze s mihotajícím zadkem, který se chvěje pod náporem rozjuchaného ocásku, která se bez přestání mihotá sem a tam, jako by chtěl odletět.

"Je mi jasné, že takhle pěkného vlka, jako jsem já si ještě neviděla," zazubím se a koukám na načuřenou vlčku. I když vím, že bych jí hravě zvládnul, hradba pracuje na plné obrátky a je připravená jí kdykoliv odrazit. Ona se místo toho ale rozejde pryč? Zmateně na ní kouknu, když v tom dostanu první dávku písku. Ihned vztyčím hradbu a oklepu ze sebe tu trošku, co na mě hodila v tak zmatené chvilce. Když se na mě otočí, může vidět, jak písek padá z neviditelné hradby, která je jako taková magická bublina. "Spokojený? No, čekal jsem něco víc," vyzvu jí a zastříhám ušima. Líbí se mi, že se mě nebojí a vymýšlí kreativní nápady, jak se mstít. Natočím hlavu a hledím na potenciál, který v ní momentálně vidím. "Ale," řeknu chvíli na to, aniž bych jí pustil k tomu něco říct. "Nemusíš skrývat své sympatie ke mě tím, že mě budeš škádlit jak malé vlče. Můžeme si to "vyříkat", ale dospělí," řeknu povýšeně. Vím, že vlčice si jen dělala legraci a i když jsem možná vlk, kterého by možná dost vlčic bralo, ona tohle necítila - tedy zatím, že jo! Jen jsem dál navazoval na to, jak se snažila do mě rýpnout. Hrdě zvednu hlavu a nahodím takový pohled modela a pravého Casanovi. S klidem se natáhnu k rybě, co mi tu nechala, vezmu jí za ocas a oklepu písek, pak jí uchopím do předních tlapek a začnu klidně a velmi pomalu žvýkat. To jsem zvědav, jak zahraješ tohle, pomyslím spokojeně a neubráním se spokojenému úsměvu. Jsem prostě dokonalý!

Vlčice si očividně hodlala dál držet hrdost. Když jsem jí ale zasypal pískem, nemohl jsem se zbavit dojmu, že jí to pěkně naštvalo, už jen protože odešla a nepřišla zpět. Cítil jsme se opět "na koni", protože ten její nafučený výraz stál fakt za to. Neudržel jsem se a musel se zasmát. "Ooo tak to pardón, ale třeba by si nemusela koukat na ten hrozný - hrozný svět!" rýpnu si pobaveně a narážím na její předchozí "dojemná" slova. Pohodím hravě ocasem a na chvíli zapomenu na bolest. Rád škodím. V hlavě se mi tak začne rodit několik námětů, jak jí ještě víc vyprovokovat. Co mi vadí je, že musím ideálně leže a mám k dispozici jen oslabená křídla a přední část těla. Pozorně sleduju, jak si vezme rybu a když se jí chystá začít jíst, jedním mávnutím drápku jí zapálím. To asi úplně nečekala a já se tomu začnu smát, protože místo masa si kousla do plamínků. Předpokládal jsem, že je to ohnivá vlčice a tak se jí buď nic nestane, nebo jí to minimálně očudí bílý čenich. Začal jsem se pobaveně smát a provokativně po ní střílel rozdivočelým pohledem. No, nechtěla abych kňučel, takže tohle je mnohem lepší!

Cítil jsem, jak se vlčice zdráhá na něco zeptat, trochu mě to udivilo, nevypadala, že by se něco "bála" říct, spíš mi přišla jako pěkná žába z prořízlou hubou. "Je to členka Společenstva chaosu stejně jako já, tam držíme při sobě. Ale ne takovým tím ujetým způsobem, že se všichni moc milujeme a tancujeme spolu mezi kytičkama a tyhle voloviny, ale prostě bratři ve zbraní - no a sestry, hm, prostě parta vlků, co ráda trápí ostatní, ale sebe jen škádlí," vysvětlím jí, je docela těžké to vysvětlit, kor, když je toho tolik co říct. Ale, asi by jí to nezajímalo, nebo jo?
"Závidíš, protože ty máš do vlčice daleko? Zvládnu oboje a ty jsi jen hnusná," obořím se na ní dost hnusně. Asi je poznat, že mi tohle moc nejde. Když se mě snaží udobřit rybou a jakous takovou omluvou, že je to jen sranda, jen vykroutím hlavu ještě někam dál. "Abych si já nerýpl do tebe - drápem," řeknu stále uraženě a hrábnu po ní přední tlapkou. Udělám ale tak rychlý pohyb, že natáhnu kus těla a hnu si s nohou. Nemusí tak ani nic dělat a už kňučím bolestí. "Doufám, že se skvěle bavíš!" vyleze ze mě rozbolavěle a zaskřípu zubama. Vztekle praštím tlapou do písku a stejně tak i křídly, která naberou hromadu písku a nahodí mokrou vlčici od hlavy až k patě. Uvědomím si to, až když se domrcasím a doslova se freeznu při pohledu na její zasypaný kožich. A doprde*e! pomyslím a zatvářím se jakože já nic já muzikant a doufám, že mě nezakousne. Naštvanou vlčici, to fakt nechci, to si raději nechám kameny propíchat každou část těla.

Ležel jsem v písku a položil hlavu na zem, byl jsem vážně dost vyčerpaný a tak jsem jen pozoroval bělku jak loví. Bylo vlastně docela fajn si trochu odpočinout a nechat se obskakovat. Mohl bych si z ní udělat služku, hm? To by bylo docela fajn, ale mé magie mi zajišťovaly dostatek potravy bez jediného. Mohl jsem snadno nalovit několik ryb, ale mě se líbilo se koukat, jak se vlní ve vodě, potápí se, cákají kolem kapičky vody a tak. Mmmm, pomyslím slastně. Hmm, nějak se tu oteplilo, pomyslím a trochu si ochladím "vodu v těle". "To ano, ale my držíme při sobě," řeknu trochu dotčeně, protože jsem opravdu neměl pocit, že by bylo v pohodě to nechat plavat. Přesto jsem ale věděl, že teď na žádnou tůru po poušti nemůžu. "Chtěl bych vidět tebe, jak bys ani nepípla!" opřu se do ní dotčeně. Zranila mi mé ego a to už dneska trpělo dost. Odfrknu a odvrátím od ní hlavu naštvaně. "Si nějaká chytrá..." dodám stejně nafučeně. Očividně jí to ale nevadí a šije do mě dál. "Nemůžu za to, že jsme si zranil křídlo, jinak bych už dávno uletěl," řeknu rázně a pošoupnu se předníma pryč od ní. Taková drzost se tu do mě takhle navážet, to si ty ryby může strčit kam chce. "Pche," vzdechnu, když položím tlamu na nově přemístěné přední nožky. Uraženě stáhnu ocas a složím křídla napevno k tělu. Zlá vlčice! pomyslím uraženě a zase zamručím.

Raději jsem zavřel tlamu, protože ona byla docela drsná neslečinka. Potřeboval jsem konec konců pomoct, tak musím být hodný. A tak jsem se jen ušklíbl a nechal to být. "Tak to, když už mi nepomůžeš s ránou, bys mi mohla něco ulovit ne?" nadhodím rýpavě, protože mi voda dělá dobře a trochu mi otrnulo. Pomalu jsem se rozešel ven z vody a snažil se nespadnout. Ve vodě to bylo lehké, ale jakmile jsem jí měl jen po kotníky, stalo se to dost obtížné. Zavrčel jsme bolestí, protože jsem se tak mátořivě vlekl, ale protože jsem potřeboval vědět, kde najdu Kurážnou, raději jsem se krotil, abych jí dobře slyšel. "K sakru," zakleju znova a kouknu na ránu. Ještě z ní pořád teče krev. Bílá se zeptala, jestli něco potřebuju. "Potřebuju jí najít," odvětil jsem rychle, i když mi bylo jasné, že se asi ptá na něco úplně jiného. Odloudal jsem se dál od vody a plácnul sebou do písku. "Ahhh, kdyby to aspoň furt nekrvácelo," procedil jsem skrz zuby naštvaně a bylo vidět, jak mi v noze pulzuje bolest. Vůbec to nechtělo přestat. Znovu jsem si to ovázal listy a liánou a zasténal v bolesti. "Koukám, že ty jsi vyvázla bez škrábance," zhodnotím opět trochu hořce, protože mi to přišlo naprosto nefér. Jakto, že já si vyžral tohle a ona nic? Pche!

Kývl jsem na vlčici, která mi vlastně zachránila život. No, možná bych se z toho nějak dostal, byl to jen škrábanec na noze, ale možná, kdyby mě neprobrala, tak by mi tam nafučel písek, zanítilo by se to a přišel bych o nohu a nebo i o svůj skvělý život. Koukl jsme po ní zkoumavým pohledem a trochu jí zalistoval v dušičce, nebyl to moc dobrý nápad, protože se mi zamotala hlava a skoro jsem spadnul. Nedostatek krve dělal svoje. Pohodil jsem hlavou a trochu heknul, cítil jsem se slaboučký jak malé kuřátko. "No jo, slečinka je drsňačka, ale máš můj vděk, kdo ví, co by se mi tam stalo," přiznal jsem, byl jsem v tomhle fér. Nemusela mi lézt do zadku, stačí, když bude trochu ochotná. Pomalu jsem nechal slézt liány a listy, což docela bolelo, protože už se stihly nalepit ke kůži. Znovu jsem sykl a pořádně zatnul tesáky, už jsem dlouho nebyl takhle dolámanej. "Tak jsem se zeptal no, co kdyby jsi byla nějaký mocná šamanka?" nadhodil jsem. Ano, já to mohl zjistit, že není, ale to zase neví ona a navíc si teď magie nechám jen pro sebe, protože mě vyčerpávají, stačí, že si budu muset měnit obvazy na ráně. Vešel jsem do vody tak daleko, jak jen to šlo, abych stál stále na zemi, ale stehno bylo ve vodě. Asi nemusím říkat, že to bolelo jak prase. Naříkal jsem tiše, ale bylo vidět, že bych se nejraději rozbrečel. Po chvíli už jsem si ale trochu zvykl a tak se mohl dát zas do řeči. "Neviděla jsi takovou bílo-béžovou vlčici?" zeptal jsem se ještě k objasnění toho, co se stalo, když jsem byl mimo. Musím se dát co nejdřív do kupy a najít Kurážnou, to je teď hlavní, pomyslí rozhodně. Přesto když však vidím bělku před sebou, moc se mi pospíchat nechce, je zajímavá a Ayshi ještě uvidím mnohokrát. Jemně pohnu nohu a zkouším, co všechno mi bolest dovolí a co ne. Kolem mě už je pěkně krvavý kroužek a voda se dost rychle ohřívá, takže si jí trochu zchladím, což může ovlivnit i vodu, kterou pije bělka, i když led nepoužívám nějak hodně, vodu ochlazuje rychle a hlavně celkem všude. Snad mi ta voda trochu ránu vyčistí.

<<< Poušť

Opatrně jsem se opíral o její záda. Chtěla ale, abych se opřel pořádně. "No, jak myslíš," řeknu vyzývavě a dost provokativně. Na to se na ní opřu mnohem větší vahou a ulevím si na křídlo, kterým se dopodpírám, jako o nějakou berličku. Pohodím hlavou směrem do středu pouště, kde si tak nějak pamatuju, že ta prokletá oáza byla. Už to nějaký ten rok bude, co jsem tu byl naposledy. Už bych skoro zapomněl, jaké to je někam jít - pěšky - pomalu. Otrava. "Asi nevíš co se to tam stalo?" zeptal jsem se po chvíli ticha. V téhle zemi už mě asi nic nepřekvapí. Koukl jsem po ní svýma duhovýma očima ve kterých se odráželo několik magií, které jsem zdatně ovládal. Znovu jsem trochu zamručel, když se před námi konečně otevřel pohled na oázu samotnou. "Kde jsi se tu vlastně tak vzala? Pomáháš každý lemře, co spadne z oblohy?" dodám po chvíli. Nemám rád mlčení a když už se o mně tak pěkně stará, asi bych si jí měl trochu předcházet.
Na místo jsme dorazili v pravé poledne, což bylo docela zabijácké, vzhledem k tomu, že jsme v poušti a fakt tu sluníčko pálí. "Hrozný verdo," brknu a když jsme konečně u vody, hltavě se vrhnu ke břehu, div skoro nestrhnu bělku a nesletím po držce do vody. Začnu žíznivě pít. Teplychcanky.... pomyslím a pod mým čenichem se objeví malá ledová námraza. Pomocí ledu trochu zchladím vodu a napiju se ledově studené - pro mě mnohem přijatelnější - tekutiny. "Nějaký tady co s tou ránou?" zeptám se a mám v úmyslu jít do vody, abych ránu trochu pročistil, čekám ale, jestli vlčici nenapadne něco lepšího, než to jen namočit, posrat se bolestí, a převázat. Možná by mohla znát nějaké mastičky, nebo tak podobně. Něco, co tlumí bolest by se rozhodně hodilo, protože jsem měl nohu v jednom ohni.

Mlčím. Občas mám pocit, že vlkům nerozumím. Tahle rozhodně důvěřivě nevypadala, necítil jsem z ní žádné takové smýšlení, přesto byla tak hodná a pomohla mi. Pohodil jsem hlavou a i když ke mně přišla s dobrým úmyslem, jemně jsem jí odstržil křídlem. "Takhle jít nemůžu, vykrvácím, než udělám 5 kroků," dodal jsem na její ochotná slova tónem typu "jsi úplně blbá, že mě chceš někam tahat v tomhle stavu" a otočil se k ráně. Přivřel jsem oči a ze země vyrostlo několik listů, jeden se stočil k mé ráně a celou jí překryl, stejně pak i další 3. Pak mi nohu ovázalo pár lián, jen jsem sykl bolestí, protože jsem si to potřeboval nějak svázat. "Umíš používat oheň?" zeptal jsem se jí stále dost nevrlým hlasem. Musí se to opatrně vypálit, snad není tak blbá a neupálí mi celou nohu, pomyslím. Propíchnu jí pohledem, začnu pociťovat bolest, která mi začíná od nohy zaplavovat tělo. Nevrle zavrčím, protože je to dost nepříjemné.
No, nemá cenu to prodlužovat. Musím se zvednout, nebo tu chcípnu, řeknu si a chtě nechtě se začnu zvedat. Stále se dost chvěju, ta rána není moc dobrá a tělo si žádá pořádné péče a odpočinku. Znovu bolavě syknu, protože bolavou nohu se snažím opět nahradit křídly. "Musím to někde u vody vymýt, je tu oáza," řeknu mezi dalším povrčáváním nad bolestí. Když je konečně mé tělo vzhůru, můžu změřit vlčici pohledem, o kolik je menší. Povzdechnu, nemám rád, že se musím na někoho spoléhat. Teď mi jsou magie k ničemu. Lehce se opřu o vlčici, že to skoro necítí, udělám první krok o třech a samozřejmě začnu padat. Mé ego trpí, protože opravdu nejsem skoro schopný jít a bez její pomoci než někam doskáču, upadne mi noha. "Sakra!" zakleju a snažím se držet rovnováhu mácháním křídel, přičemž jí trochu pocuchám kouskem konce blány jednoho křídla, jak máchám abych se chránil. Hlasitě zakňučím, protože levé křídlo je opravdu bolavé, oba klouby bolí, asi jsem na tu stranu špatně dopadnul. "Podepři mě z druhé strany, druhým křídlem se budu jistit, tohle se rozbilo," přikážu jí, když na ní kouknu, že bych jí asi neměl takhle sekýrovat. "Prosím," procedím neoochotně, abych jí dokázal, že jí opravdu potřebuju, měla by to ocenit. Nyní jsem připravený alespoň k nějaké chůzi o rychlosti skoro normální chůze zdravého vlka, ještě že oáza není tak daleko.

>>> Oáza

Stále jsem ležel a nic nedělal. Pak jsem se ale začal trochu ošívat a máchat tlapkama, Bylo to ve chvíli, kdy mi začala vlčice tahat kámen z nohy. Když mi začala drkat do hlavy, tak jsem jí olízl přes čumák. Něco nesrozumitelného zamumlal opravdu tiše a ještě několikrát cukl nohou, ze které teklo docela dost krve. Byl to vážně dobrý nápad, ten kámen vytahovat? Písek pode mnou se zalil krví. Ještě chvíli jsem byl mimo, když jsem se po další snaze začal pomalu probírat. Bylo mi fest špatně a celý jsem se solidně třásl. Motala se mi hlava a i když jsem byl vzhůru, chvíli mi trvalo, než jsem přišel k sobě. "Co? Kde to...?" mumlal jsem a měl před očima stále rozmazaný svět. Byl jsem zmátořený a slabý. Když se mi konečně začaly rovnat oči a neviděl jsem jen béžovou šmouhu, zaměřil jsem na vlčici před sebou. "No ahoj," řekl jsem jak opilý a stále cítil, že se mi všechno motá, jako bych den předtím pořádně pil a měl fakt mega opici. Pomalu jsem pohledem přejel bílou vlčici, která tu byla jako jediná. "Co to mám s nohou?" broukl jsem pořád trochu mimo, protože mi pořád cukala. Sjel jsem opravdu hodně roztřesenou hlavou k noze a připíchl oči na stehno. "Aaah!" zaječel jsem histericky a celý sebou cukl, což nebyl úplně nejlepší nápad, protože to šíleně zabolelo. Zakňučel jsem, ale alespoň přišel k sobě. Chvíli jsem byl potichu, protože jsem si dával 5 a 5 dohromady. Podíval jsem se na vlčici a trochu se zamračil. "Co chceš?" zeptal jsem se trochu ostře a začal se zvedat. Celý jsem se ale chvěl v bolesti, tělo kolabovalo a hlava se mi chvěla u o několik centimetrů. Zapřel jsem se o křídla, ale přitom zjistil, že mám levé - na levém boku jsem ležel - nějak pochroumané a hrozně bolí. To mě vyděsilo asi nejvíc. Nejsem schopný letu? Jak najdu Kurážnou? Musím jí ochránit! pomyslím a přitom se mi rozbuší divoce srdce, což moc nepomůže stehnu. Chvíli tam jen vyděšeně ležím, protože se ani zvednout nezvládnu, jen jsem se překulil na hrudník a hlava mi visí ve vzduchu jak kývacímu psovi hlava v autě na dálnici D1. Udělalo se mi zase nějak divně a celkově jsem se cítil slabý a mé tělo na to reagovalo dalším výpadkem. Jen jsem tam tak seděl, koukal někam skrz bílou vlčici a nebyl schopný se odfreeznout.

<<< Zauberwald

Letěl jsem směle s Kurážnou na zádech. Byla to sice další tíha, ale nic co bych nezvládl, navíc, čím víc budu trénovat, tím víc síly budu mít. Plachtil jsem podél lesa a pomalu klesal u pouště, napadlo mě, že se smočíme v oáze, byl jsem tam naposledy, když jsem získal křídla, bylo by fajn se tam zas kouknout! Stočil jsem se tedy tím směrem. Byla pravda, že její jméno jsem si mohl snadno zjistit. Ach Angela, občas jsi fakt hlupák, pomyslím pro sebe káravě. Přesto mám ale spokojeně přivřené oči a užívám si větru kolem nás.
Když v tom mě zasáhla jakýsi energie a jakýsi předmět, který mě sestřelil z nebe s takovou lehkostí, že mě to víc než překvapilo a nejen mě, ale i mé ego to dost poranilo. Přistál jsem kousek od bílé vlčice s černými znaky. Neměl jsem to štěstí jako Ayshi, nejel jsem po duně, ale tvrdě dopadl někam do písku. Několikrát jsem se převalil po šikmé duně a nakonec skontičil na boku a za zády měl roztažená několika metrová křídla. Dýchal jsem, to ano, ale jinak? Jinak bezvědomí. Mrtvo. Blackout. Možná to bylo lepší, protože kdybych se rovnou probral, asi bych pořádně klel, protože jsem měl v noze zaražený nějaký ostrý předmět. Ve stehně zapíchnutý a docela hluboko. Vydán napospas osudu jsem tam ležel, naprosto klidně, možná i trochu jako mrtvola. Kdo ví, co se mnou provede, než se mé tělo uráčí probudit. Možná i dřív vykrvácím, protože ze stehna se začíná valit docela dost krve, ve které se ostrý podlouhlý kámen, který mě jako šíp propíchl, docela ztrácí.

Spokojeně jsem kývl na Scara a sledoval, jak si užívá udělat na Kurážné zářez. Spokojeně jsem si protahoval křídla a když bylo hotovo, neodolal jsem se posměšně zazubit, vím, jak to dokáže zabolet, není to nic na umření, ale nepříjemně to štípne, zvláště, když tam má jeden kloub. Pohodil jsem ocasem. "Možná je čas se přesunou, někde se smočíme a pak si vás najdu, nahoře je dobře vidět," řeknu Scarovi na rozloučenou a kývnu na něj. "Tak pojď, tentokrát se ti to bude moc líbit!" řeknu a plácnu naší novou členku po zadku ocasem.
Společně s Kurážnou se rozejdu směrem ke kraji lesa, který není vůbec daleko. "Jinak, jsem Angel," řeknu po chvíli, kdy už je Milost dost daleko. Je jedna z nás, měl bych s ní navázat trochu lepší vztah, přeci jen, mám jí plně důvěřovat a tomu předchází i nějaké to přátelství. Zastříhám ušima a když vidím konec lesa, tak se k němu rozeběhnu. "Pojď!" pobídnu jí. Asi je trochu unavená, ale těch 100 metrů v poklusu zvládne. "Jsi pěkná vzteklina, jsem rád, že mě za tohle nepokoušeš!" řeknu radostně. Nepůsobím vůbec jako vlk svého věku, ale jako energické vlče, které se těší na den plný her. Jakmile je Kurážná na kraji lesa, začnu trochu couvat. Nakonec roztáhnu křídla a se dvěma odrazy se dostanu nad ní, popadnu jí a pevně chytím předníma. Nedržím jí ale dlouho, protože sotva pár metrů nad zemí jí pustím, udělám otočku pod ní a naberu jí na záda. Tuhle piruetku miluju! Lehce klesnu, jak na mě dopadne její tělo, ale vesele se zasměju. "Vítej na okřídleném expresu, za letu nevystrkuj tlapky, ani jiné končetiny ze zad, nekopej, kousnout si můžeš, pokud budeš cítit, že chce jít poslední jídlo ven, tak mi dej včas vědět!" zasměju se zase. Je ze mě cítit radost z letu, která se přelévá i do ní, opravdu miluju let i svá křídla. Zaberu a pořádně rychle se rozletím podél tohohle lesa. "Tentokrát už tě nikam nehodím, tak se pořádně drž," dodám jen a opatrně s ní letím, nechci jí hned vyděsit, to už jsem udělal minule.

>>> Poušť

Vše jsem sledoval z povzdálí stromu. Konečně to vypadalo, že to někam spěje. Tahle mrška si jen tak něco nenechá líbit. Viděl jsem, jak jí škrábla do nohy a ona jí za to skočila na tělo. Začal jsem se smát. Neváhal jsem seskočit o něco níže, teď už je to asi jedno, jestli mě uvidí nebo ne. Větev podemnou ale rupla a tak jsem sjel až na zem. Au, pomyslím a pomalu se rozejdu k boji. Vidět dvě vlčice jak se perou, to se jeden rád koukne. Sexy, pošlu do éteru, ale boj asi vlčici zaměstnává tolik, že nemá čas na něco myslet. Olíznu si čenich a posadím se k okraji.
Když bylo po všem, bylo mi na jednu stranu šedé líto. Vidět mrtvého vlka mi nedělalo moc dobře, ale to jsem nikomu nemohl přiznat že? Ono někoho týrat je jedna věc, ale vidět vyhasínat něčí život? Strnule jsem hleděl na vlčici dole, když mě začala vlčice pohledem hledat. Můj neutrální výraz se rychle změnil v protáhlý úsměv. To bylo moc dobré, co říkáš brachu? poslal jsem Scarovi a pohledem jej vyhledal. Položil jsem tlapu na kraj propadliny a z té vyvezlo několik kořenů Ayshi z díry na naší úroveň. Vypadalo to dost prďácky, za to ale ona ne. "Jak se jmenuješ?" zeptal jsem se jí docela přátelským tónem, asi by bylo fajn vědět její jméno. "Doufám, že Kurážná se ti bude líbit víc, co ty na to?" zeptám se a vstanu. Celý se oklepu a snažím se na ní najít kus neušpiněného místa. "Hele, co bys říkala na koupel?" zasměju se a zastříhám ušima. Konec konců, taky bych se smočil. "Zvládneš to tu se zbytkem chvíli sám?" zeptám se Scara a protáhnu trochu křídla. Už se musím trochu proletět.

Sledoval jsem stále z vršku počínání naší kandidátky, nějak jsem nevěděl, co chce vlastně dělat, chvíli jí dávala jasně najevo, že je zlá a chvíli zase, že se jí z celého srdce snaží pomoct. No tobě to teda jde, poslal jsem jí ironicky a sletěl do korun stromů. Mám pocit, že tu dřív umře stářím, než se ti v té hlavince zrodí nějaký nápad, pošlu jí a usadím se v jednom z mohutných stromů. Možná sem Šedá vidí, ale černá srst mě dobře maskuje, takže kdo ví, co si myslí, že to je vlk jí asi hned nenapadne. Bohužel ani já nejsem nezranitelný a trochu se poškrábu o větve. Zasyčím při té bolesti, ale dál nemám čas si toho všímat, protože v hlavě malé kurážné vlčice se zrodí alespoň nějaký plán. Ach, ještě že ovládám zemi, propůjčím ti svou sílu, nebo tu sám ještě zešedivím! Řekni co chceš, pokácet tenhle les není problém, pošlu jí otráveně, asi by si měla uvědomit, že má udělat dojem, ne mě unudit.
Šedá mezitím znovu zakňučí a kor potom, co na ní napadají kamínky. "To je mi teda pomoc, ale neboj, já to nějak zvládnu!" řeknu už trochu hořce, protože i jí samotné přijde, že je Ayshi celkem nafrněná. Pořádně se vyšvihne a začne se hrabat nahoru. Chňapne po noze Ayshi a trochu jí škrábne. "Ooo, promiň. Já nerada," napodobí její hlas i za cenu toho, že přijde o síly a opět sjede do díry. Ta ti brzo uteče! ozve se Ayshi v hlavě posměvačne. Šedá má pocit, že je to zábava, že Ayshi trochu popíchne. Opět se odrazí a snaží se vyškrábat.

Šedá vlčice se cítila dost zmateně, kňučení se začalo rychle rozléhat a její škrábání o stěny neznalo mezi. "Zatím to nevypadá, že by ti to pomohlo," pošlu Ayshi do hlavy a koukám na celé představení. Sledoval jsem netrpělivě, jestli se na ní vrhne nebo ne, ale, ona se jen arogantně naparovala rozhodně nešetřila i nějakou tou urážkou. "Nenechávej mě tady, prosím!" zakňourala na Ayshi a snažila se dál drápat ven. Bílo-béžová vlčice si dokráčela pryč, ale já chtěl přeci jen přilít trochu do ohně a nechal pod šedou vlčicí prasknout ještě trochu země, z jejího pohledu to asi vypadalo, že vahou ještě kousek země odloupla, to jí ale dalo příležitost vylézt ven. "Neřekla jsem, že jsi malá, to zvládneš, já ti věřím, jen mi pojď pomoct!" zavolala škrábajíc se ven, když v tom našla optimální pozici a půlkou těla už koukala ven z díry. Zadníma nohama hledala něco, od čeho se odrazit, aby se vytáhla ven, to vše za doprovodu nesnesitelného kňučení a prosení Ayshi, aby jí pomohla.