Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Šedá vlčice neměla ani ponětí, co všechno by se mohlo stát, měla představu, že tahle drobná vlčka jí nemůže ani v nejmenším ublížit. Když zahlédla něco, co vyhlíželo jako zaběhlí zajíc Ayshi, zastavila se a ukázala tlapkou kamsi do křoví. "Támhle! Teď proběhl!" zavolala šťastně, že své nové společnici může nabídnout o co jí připravila a jako první vyrazila tím směrem.

Jakmile se vlčice daly do pohybu, rozhodl jsem se je sledovat vzdušnou čarou. Koukl jsem na Scara, zda si poradí, ale jeho se mi fakt tahat na zádech nechtělo, s vlčicemi to byla větší zábava a on byl on. I za risk toho, že udělám velký hluk jsem se vznesl nad stromy. Pořádně to zašustilo a zapraskalo, ale co, ty dvě si toho všímat nebudou. Léto nechalo pořádně okošatit stromy a tak se v lesích hodně špatně létalo. Sledoval jsem je co to dalo z výšky, nemusel jsem je ani nijak zvlášť sledovat, země mi sama řekla, kde jsou a cítil jsem každý jejich pohyb i myšlenku. Tak jo mrně, to je tvoje příležitost, pomyslel jsem a přímo před nimi roztrhl zem. Protože byla šedá vlčice rychlejší, zákonitě spadla do jámy jako první, nebyla moc velká, vypadala, jako přirozený propad půdy, asi kdyby se trochu zasnažila, tak by se i vyškrábala, ona se tak ale nerozhodla a víceméně spoléhala na pomoc neznámé vlčice. Poletoval jsem nad nimi, asi si mě nevšimli, situace už pro ně byla tak dost náročná. Snad tam nezahučí i ona, pomyslel jsem, protože by to sice nabralo nový směr, ale snad si dá "snad budoucí členka Chaosu" pozor.

Souhlasně jsem kývl na Scara, ano, pokousat jí můžem vždycky. Zastříhal jsem ušima a šel pomalu za vlčicí, v tomhle temném lese se moje i Scarova srst snadno schovala, takže jsme se nemuseli ani moc snažit a byli jsme neviditelní. Co myslíš, že jí udělá? poslal jsem svému bratru a koukl na něj tázavě, upřímně jsem totiž nevěděl, co od ní čekat.
Mezitím co se šedá vlčice procházela, její vlčí instinkt jí říkal, že by se měla mít víc na pozoru. Ayshi nebyla úplně neslyšena neviděna. Šedá se zastavila a trochu vyděšeně se rozhlédla po okolí. "Haló? Je tu někdo?" zakňourala tenkým hláskem, který se chvěl. Kdesi ve větvích něco zapraskalo. To donutilo vlčici se podívat směrem, kde byla kandidátka o post v chaosu. Shodou náhod se tedy koukla přímo jejím směrem a odhalila jí. "Ah, ty jsi mě vyděsila," řeknu uklidněně a mile se usměje na vlčici, která se krčí v keři. "Stalo se ti něco, můžu ti nějak pomoc?" začala se vyptávat mile, její dobré srdce tu smrdělo na sto honů. Ayshi však měla pořád vztek od okřídleného vlka, jenž jí dodal na kuráž. Co asi udělá?

"Dostat se k nám to není jen tak," řeknu sedíc stále vedle Scara. Myslíš, že by se k nám hodila? No rozhodně by na to sílu měla, když už nevypadá, že by někoho dokázala pokousat, ale možná v ní něco bude, poslal jsem mu a stále zkoumal vlčici. Ty jsi tak roztomilá když se vztekáš! poslal jsem pro změnu vlčici a olízl si čenich, takže nebylo ani vlastně poznat, jak to myslím. "Pokud-li o to ale stojíš, můžeme si tě trochu otestovat, to by mělo rozhodnout, zda jsi jako my, nebo jen další ukňourané štěně, co všude vidí duhu," řeknu a kouknu na Milost. "Co myslíš, že by mohlo prokázat její oddanost?" řekl jsem, když v tom zaslechl kroky. Jak jsem si mohl nevšimnout, že někdo přichází? Zavětřil jsem a ucítil vlčici, která si asi nedělala moc starosti s tím, že by jí mohl někdo slyšet a dokonce jí ublížit. Výborná kořist. "Myslím, že budeme mít skvělou příležitost vidět tě v akci má milá," brouknu a miknu hlavou směrem, odkud přibližně přichází zvuky. Vlčice mířila celkem k nám a v hlavě moc starostí neměla. "No, je tvoje," řeknu jí a pohodím tlapkou, aby šla. Tak na tohle jsem zvědavý, pošlu Scarovi poťouchle a plácnu naší adeptku do společenstva přes zadek, jak nějakou kobylu. Pomocí magie jí vložím do těla trochu vzteku a rozmrzelosti, možná je to podvod, ale proč bych jí nemohl trochu pomoci? Navíc, my máme faleš v krvi. Potěš nás, pošlu jí ještě a přimhouřím oči, přičemž nahodím výraz plný zla.

Stále jsem se lehce pohupoval v síti, která mi přišla vlastně docela pohodlná. Scarovi úvahy měly něco do sebe. "Máš pravdu, stačí už že vypadá, jak vypadá," řekl jsme jen rýpavě k vlčici a koukl na ní. Než jsme stihl vlčici vysvětlit, co jsme vlastně zač, vypověděl to trochu kostrbatě Milost. Ono na jednu stranu víc ani nepotřebovala vědět, stejně skončí jako naše sváča. Nebo ne? Jakto, že jsem o vlčici najednou přemýšlel jinak. Byla nezlomná, silná a i když vypadala pořád jako malé vlče, její duch byl nezlomný. Chvíli jsme jí pozoroval a naslouchal jejím myšlenkám. "Taky jsme byl malé vlče, bez síly, bez magií a bez křídel," poslal jsem jí svou myšlenku a kývl na ní, že to opravdu mluvím já. Podíval jsem se na Milost a na to, jak do ní dloubl. Chvíli jsem uvažoval nad tím co a jak dál a najednou mi to připadalo čím dál víc reálnější a reálnější. Posila by se hodila, projde mi hlavou a stále na ní koukám takovým zkoumavým pohledem. Vypadá docela natěšeně, že by měla být s někým, jako je naše banda. "No," řeknu po chvíli a liány mě pustí na zem, takže přistanu na všech čtyřech. Síť je na dvě půlky a visí ze stromů, jako kdyby na ně někdo poházel cáry lián. Oklepal jsem se a přišel k ní. "Tohle jméno si musíš zasloužit, mezi námi není místo pro kdejakou padavku," řeknu a rozejdu se kolem ní, přičemž jí šibalsky plesknu ocasem přeš čumák. Zařadím se vedle Scara a posadím se. "Nemyslím si, že umí být zlá a ukazovat těm moulům tady, že všechno není jen růžový," řeknu k němu stále hledíc na naši vlčici, jako by tu ani nebyla a neslyšela mé úplně ne pěkné mínění o ní.

Rozhodl jsem se chvíli mlčet, opravdu mi bylo chvílemi líto vlčice, ale na druhou stranu mě občas fakt prudila a proč by měla žít se všemi končetinami, když je tak tupoučká? Olízl jsem si čenich a přistál do sítě, kde jsem se houpal sem a tam a to jen díky lehkým pohybům křídel. "To víš, tam nahoře je řidčí vzduch, možná je jen omámená a nebo si jí tak okouzlil ty bratře," brouknu k němu líně a převalím se na záda, zakloním hlavu a po očku sleduju vlčici. Její otázka mě trochu zaskočí. "Kdyby si patřila k nám, určitě by si byla naše naivka, hmm nebo zlatíčko, viď strýčku Milosti, je to takové rozkošné zlatíčko, jak malé vlče co si umí jen honit ocásek," řeknu pohrdavě a možná naznačím až moc o našem společenství, ale proč ne, ona to pravděpodobně nebude mít šanci někomu říct. Rozložil jsem křídla vedle sebe a chvíli jen nechal síť, aby se klidně dohoupávala setrvačností a užíval si klidného dne. No, klidného jak pro koho. Trochu jsem si mezitím prolustroval mysl vzpupné vlčice. Měla v hlavě trochu bordelu, ale rozhodně se nevzdávala. "Kurážná by k ní taky sedělo," broukl jsem po chvíli ne úplně vnímajíc toho, co si dělají ty dva, přesto jsem však hlídal, aby neutekla ani nikoho vážně nezranila. Ne, že bych nevěřil, že by si s ní vlci z Chaosu neporadili, ale proč by měl někdo přijít k úhoně, když ho nečestně můžu chránit a jí bodnout do zad, no ne? Od toho jsme společenstvo.

Poněkud se mě dotklo, když vlčice zapochybovala o mé pasti. Tady končí všechna legrace, mé ego se zvládlo zranit hrozně rychle. Alespoň že Scar měl v mou magii víru a pevně věřil v pevnost mých lián. "Pochybuješ snad o mé magii?" řekl jsem a neudržel své emoce na uzdě, takže bylo znát, že mě tím celkem namíchla. Přesto jsem zůstal v klidu, dokud na mě drze nevyjela, ať nimrám druhou stranu. Na rozdíl od Milosti jsem neměl tak pevné nervy. "No, tak to bych si tě měl trochu přehodit ne, ty se asi špatně nastavíš takhle," procedím skrz zuby a je vidět, že mi s ní trochu dochází trpělivost. "Alespoň si ozkoušíme, jak moc umím být magický," řeknu a zvednu se od vlčice. "Být tebou uhnu brouku," řeknu ke Scarovi, kterému je asi jasné, že jí jdu její drzost vrátit. Zajiskří mi v duhových očích a snad všechny barvy se tam promíchají. Popadnu vlčici, která se může snažit sebevíc, ale mě chrání mé magie. Popadnu jí za kůži na krku a přidržuju tlapkama, opět s ní vyletím do výšky. "Tak nebo tak, uvidíme se dole!" řeknu k ní a ze země pod sítí vyjede několik ledových bodců, které čerpají vodu z půdy. Jsem na tom dost dobře, abych vycucl i pozemní vodu a mohl je vytvořit. Jestli síť rupne, vlčice se nabodne a nebude to moc hezký pohled. Aniž by stačila něco říct, z úctyhodné výšky jí pustím dolů. Síť se jen začne nepěkně houpat, ale nepovolí ani stéblo. Sletím za ní dolů a dosednu na hranu sítě, přičemž jí ještě více rozhoupu a to některé žaludky asi nemusí snášet nejlépe. "Tak co na síť říkáš teď?" zeptám se poťouchle a začnu se smát. Trochu šílenosti ještě nikoho nezabilo. Síť nakonec v určitém místě povolí v doprovodu mých slov: "Teď si bude hrát strýček Milost," Vlčice vyletí a sletí k jeho nohoum, asi jí nebude úplně nejlíp z toho všemožného motání a asi by jí mohlo dojít, že když to tak umím s magiemi, tak pokud nebudu chtít tak neudělá ani krok.

Malá vlčice mě velmi pobavila. Tak my máme škemrat? Upřímně ve mě budila víc zla, než jsem doposud našel. Z plna hrdla jsem se zasmál a myslím, že nepobavila jen mě, ale i Scara. "Prosím prosím, ukaž mi
krček, ať tě do něj hryznu," řeknu ironicky letíc k ní nahoru a zatímco jí Milost škube ocas, já jí mlsně olíznu na krku. Nebojím se jí, mám na sobě štít z magie hradby, který její snahu snadno odrazí. Chvíli nad ní máchám křídly a pak přistanu na její síti. "No řekni, není ona roztomilá?" řeknu ke svému společníkovi, zatímco pozoruju vlčici, jako kdybych jí měl za chvíli umilovat k smrti. "Taková kurážná, ta by se k nám hodila, vlastně mi bude snad i líto jí zohavovat," řeknu a sladce se na ní usměju. Mluvím takovým správně povýšeným tónem, který neznačí nic dobrého. Mlsně se olíznu a přejedu jí proti srsti po zádech a skončím u krku, kde jí spíše provokativně hladím, jako by byla nějaký můj mazlíček. "Kde jen začít?" vzdechnu si, jako by to byla ta nejdůležitější otázka na světě. I když se chovám nanejvýš povýšeně nad vlčicí, přesto však nad sebou a Scarem udržuju určitou ochranu, co kdyby náhodou.

Cítil jsem se moc dobře, protože moji druhové mě uvítali nejen s vřelou náručí, ale i je bavilo, jak si s vlčicí hraju. Věnoval jsem jim spokojené pohledy, když v tom jsem skončil pohledem na Scarovi, který naprosto brutálně hryzl vlčici do tlapky. Neuniklo mi křupnutí, které cuklo i semnou. Zkroutil jsem tlamu bolestí, když jsem to jen viděl, naprosto nechutné! Znale jsem však jeho směrem pokýval, tohle bych asi nedokázal, tohle bylo na mě moc surové, ale tenhle vlk si u mě zajistil velký respekt. Neunikly mi ani myšlenky Černého, který si to v hlavě přebíral podobně jako já. Měl jsem k němu po téhle stránce asi nejblíž, cítil jsem v sobě podobný rozkol "dobra" a "zla". Koukl jsem po něm a snažil se mi trochu poslat nějaké ty "klidné vlny", ovšem na dálku to asi nebude úplně fungovat. "Výborný nápad, jen ať vidí, že svět není jen růžový!" přitakal jsem mladému vlkovi. Usměvavá se nezapomněla ozvat se svým morbidnějším návrhem, který mě celkem rozesmál. "Můžeme jí teda trochu potýrat, pak jí Černý vydloubne očko, rozebereme si zkrátka kdo co chce a já s ní pak vyletím a udělám z ní rozprsklotinu - jo to zní jako plán, ne?" zkonstatoval jsem a přitom se zvedl. Oklepal jsem se a zkontroloval vázání sítě, jestli je někde nenarušila, nebo stále drží. Pak jsem seskočil a změkčil dopad lehkým rozevřením křídel. Začlenil jsem se mezi ně a koukl na naší oběť. "Cože tak mlčíš? Nechceš nás trochu pobavit i nějakým škemráním?" vyzval jsem vlčici rýpavě a spokojeně na ní hleděl.

Spokojeně jsme protáhl úsměv, protože moji druzi spolupracovali nadmíru parádně, obzvlášť se mi líbil Scar, který vážně vypadal, jakože má ze mě respekt, to mě dostalo. Když pak Černý začal o mé pověsti, skoro jsem se neudržel. Otočil jsem se proto raději na nebohou vlčici a hlavou jí naznačil, aby vstala. "Tohle není žádná zábava, mohli jste jí vážně ublížit!" začal jsem je poučovat, hlavně po tom, co řekl Scar. "Není to žádný mršina, je to nádherná vlčí slečna!" okřikl jsem Usměvavou a zavrčel na ní, stejně jako jsem výhružně zavrčel na mladého vlčka a jako odvěkého nepřítele jsme po něm střelil pohled, který mohla nebohá vlčice dobře vidět, vypadalo to tak reálně. Ohnal jsem se po něm zubama, ale nijak extra agresivně, tohle jsem mohl víc dotáhnout. Skoro jsem si připadal jako Supervlk, vlastně, tohle byl poměrně můj denní chleba dříve, pomáhal jsem často a rád - brr, hrozné to časy. Zakabonil jsem se trochu a několikrát máchl blanitými křídly, kterými jsme odehnal ostatní. "Drž se!" řekl jsem vlčici s naprosto heroickým výrazem a vznesl se nad zem, chytil jsem jí do tlapek a rozletěl se s ní. Pevně jsem ji tiskl k tělu. "Tady nahoře ti nikdo neublíží," řekl jsem a opět se ve mě samém prolínal ten starý Angel, který by ji nejraději odnesl do bezpečí a hýčkal. Tyhle hrdinské věci mě vždycky braly. Přesto jsem však vyletěl kus dál od všech stromů až k místu, kde jich nebylo tolik a zavyl jsem na svolání svých spolustoupenců temnoty. "Mimochodem, snad sis nemyslela, že takhle funguje svět, že ne zlato?" řekl jsem po chvíli a když jsem viděl, že se vlci přemístili o pár metrů pod nás, pustil jsem vlčici volným pádem dolů. Ne, nechal bych jí umřít, to by nebyla taková zábava! Začal jsem se smát a dole se koruny stromů rozestoupily tak, aby mezi nimi tvrdé větve udělaly hrazdy, které pak propojily další větve a liány a utvořily tak takovou záchranou síť, která měla zároveň sloužit jako jakési stromové vězení, do kterého vlčice mířila. Nebylo to moc vysoko, ale i tak jsem její pád změkčil hradbou, což nikdo neviděl, jen ona cítila, jo jsem pořád trochu měkej. Jakmile tam dopadla, propadly jí některé končetiny dírama mezi liánama, které akorát tak vysely vlkům nad hlavou a daly se ožírat. Nebylo to tam vůbec pohodlné, kdo by chtěl ležet na hromadě neforemných klacků. "Tak co s ní uděláme?" zasmál jsem se směrem k ostatním a dosedl na jednu z větších větví, která tvořila konstrukci klece. Máchl jsem tlapou a vlčice už ani neměla možnost vyskočit ven a riskovat polámání nohou při pádu, byla uvězněná a mohla se hnout asi tak na 3 kroky všemi směry. Zlomyslně jsem se na ní usmál a ukázal pravou tvář.

<<< Common

Pomalu jsem plachtil za pachy bratrů a opravdu se o moc nehnuli. Přemýšlel jsem, co jim řeknu, mám říct pravdu? Asi bych měl. Nebudou mě mít za podivného, když se mi změnila barva znaků na zlaté? A co moje oči? Ani jsem neviděl jak vypadají ty, snad jsou stále alespoň ty zelené. Pohodil jsem hlavou a v tom mi blesklo, že cítím i jiný pach, který je u těch "mých". Vyletěl jsem výše, aby mě neviděli, pach byl neznámi a kolik vlků bude hledat vlka ve stromech, vysoko v korunách. Pomalu jsem se snesl kus od nich a jednu z větví a chvíli zkoumal situaci. Opravdu tu byla nová vlčice, kterou už stihli zšikanovat koukám. Spokojeně mi cukly koutky do ďábelského úsměvu. Opět se mi v hlavě začlo překrývat několik myšlenek a opět jich šlo spoustu od mladého vlčka - vážně s ním bude třeba něco udělat. Chvíli jsme pozoroval co se děje, ale nemusel jsem dlouho, protože, prostě si jí jen dobírali a ona se snažila to nějak balancovat. Každopádně bylo třeba vymyslet nějaký naprosto prďácký nástup. Olízl jsem se a napadlo mě hrát toho dobrého a hodného, který ji jakože bude hájit, ale pak jí dá ještě horší čočku.
Snesl jsem se kus od nich k zemi a upoutal na sebe pozornost praskajícími větvemi. Neopomenul jsem naléhavost své postavy podtrhnout mírným zadýcháním. Vběhl jsem mezi ně a přibrzdil křídly pro lepší efekt. "Co jí to děláte?!" vyštěkl jsem naprosto zděšeně a koukl vyčítavě po ostatních. "Přeci vám třem nemohla nic tak hrozného udělat, abyste jí dělali tohle!" dodal jsem dramaticky. Nebyl jsem nejlepší herec, ale pro danou chvíli to asi stačilo. Kouknul jsem po těch, co u ní byli nejblíž a zvláště pak po Usměvavé a sklonil hlavu do lehkého zavrčení, jakože by měla ustoupit, že si jí hodlám bránit. Zahrajem si hodnýho a zlýho vlka, vypadá už tak dost zmateně! poslal jsem svým spojencům a koukl na naši oběť. "Jsi v pořádku? Neublížili ti moc?" řekl jsem starostlivě a koukl na ní, jak kdyby nebylo dokonalejšího stvoření, skoro jako bych se do ní na místě zamiloval. Opak byl ale pravdou, jenže díky mysli, bylo téměř nemožné se ve mě takhle z fleku vyznat. Majestátně jsem se narovnal a koukl na ostatní, čekajíc tedy na nějaké to vysvětlení proč tak týrají tu chudinku.

Nevím, jestli to bylo jí, nebo mám "novým já", ale sakra, ta vlčice mě brala! To, jak mě drze drápla mě donutilo znovu vycenit zuby a chňapnout jí po tlapce - avšak jsem minul. Otřel jsem si tlapou poranění místo, na kterém byly asi dvě kapičky krve, nebolelo to, ale příjemně štípalo. Tak ty takhle, pomyslel jsem pro sebe a probodl jí pohledem. "Nepotřebuju tvůj souhlas," řekl jsem provokativně a koutky mi cukly k lišáckému úsměvu. "Ještě by se ti to líbilo!" dodal jsem a olízl si čenich. Myslím, že věděla, že podle toho, jaký jsem a jak mluvím a vystupuju, musela vědět, že žádný nezaškolený koloušek nejsem. Nechal jsem to otevřené a podíval se na Balroga. Vím jak to vypadalo a před ním jsem si fakt nepotřeboval honit ego, byl to sice kus vlka, ale byl to měl blízký kus vlka, nepřiznal bych to, ale pomohl bych mu znovu, kdyby šlo do tuhého. Kývl jsem na něj a pak znovu pohlédl na Azzip. Jak bych chtěl jít s ní a pokračovat v tomhle špičkování. Hodil jsem po ní vyzývavý pohled a prošel těsně kolem ní, nechal jsem se klidně opět zranit, proč ne, její zoubky mi v téhle míře neublíží, natož pak drápky. Plácl jsem jí ocasem někde v oblasti hýždí a rozešel se pryč od nich k ostatním, nebo spíše tam kde jsem je nechal.

>>>Zauberwald

Což o to, nebylo tak těžké převzít elementy, ani zbylé magie, ale mysl, to bylo něco jiného. Nechal jsem Balroga Balrogem - nemůžu mu furt stát za zadkem a rozešel se k Azzip. Oheň mi vysušil tělo a ona si mohla jako první všimnout mých krásných nových zlatých znaků. Oči mi stále mžikaly několika barvama, ale tělo sílilo. Mé tělo mě chce očividně chránit a pomoci mi s tím co chci. Vysušil jsem si tělo a s polo-roztaženými křídly vyšel majestátně za vlčicí, jako bych si hrál na boha, jenž jí má soudit. Krok za krokem jsem se snažil ujmout mysli, avšak matně, chtěl jsme ovládnou mysl bělky, ale takhle to nepůjde. Poslední krok a byl jsem před ní. Nenapadlo mě nic lepšího, než si jí podmanit trochu neprijemnejším způsobem. Obešel jsem vlčici kolem dokola, byla ostražitá, ale co jí to proti mě bylo platné? Když jsem jí doobkroužil - což netrvalo dlouho, natáhl jsem jí hlavu ke krku a snažil se jí nahnat strach. Co mohla vědět, třeba mi ta voda ještě uškodila. V tom jsem jí srazil k zemi a jedním poskočením se k ní vrhl, mohlo to vypadat všelijak, rozhodně jsem však uměl vyvolat napětí a drama. Srdce se mi rozbušilo. Byla to vášeň co mi přišlo na mysl? Chtíč snad? Proč jsem se tak vyžíval v bezbranných vlčicích. Jemně jsem vycenil tesáky tím, jak se cítil na vrchu a pocit, že jsem měl tuhle maličkou vlčici v moci mi pomalu navraceli mou magii, kterou jsem už dobře ovládal. V dálce jsem zaslechl Balroga, jak se plácal ven. Azzip se od magie ihned ulevilo, ale já musel přemoci krev, která proudila v mém těle převážně do slabin. Nakonec jsem ale stáhl tesáky a po velkém přemáhání se od vlčice odtrhl. Několikrát jsem zacouval a barvy v očích se konečně ustálily v medové zbarvení oseté spoustou flíčků barev všech mých magií. Podíval jsem se na Azzip, něco mezi námi prostě bylo, alespoň já to tak cítil. Otočil jsme se rychle na Balroga, který něco zaremcal pod fousy. ”No, je na čase vás opustit, má nabídka k přidání se ke mně a mým společníkům stále platí, kdybyste si to rozmysleli,” řekl jsem a měl se raději k odchodu, měl bych už vážně vyhledat ostatní.

Voda byla opravdu osvěžující a kor v ledové podobě. Vypudila to skoro všechno ze mě. Když už jsem však cítil, že už nemohu skoro dýchat, došlo mi, jak dlouho jsme pod vodou. Chtěl jsem se vynořit, když v tom jsem si všiml, jak proud nese velký kus dřeva a míří přímo na mě. V tom se mi vrátila další z magií a to hradba, která mě ochránila. Poslední už byla jen Azzipina sdílená mysl. Už je to lepší, ale musíš mi vrátit ještě mysl, obávám se, že by tohle sdílení nemělo dobré následky, a taky že nemělo. Možná na to Zippy neměla čas myslet, ale v její mysli proudilo tolik věcí, vzpomínek, myšlenek, že už je déle nemohla jen tak mimoděk nechávat a tak se jí pomalu ale jistě začal ten bordel krást do mysli. Azzip není tak silná jako já, možná psychicky trochu, ale na tohle je potřeba víc než to. Začala tak i celkem slábnout. "A ty jdeš se mnou!" řekl jsem rázně při výnoru. Objal jsem Balroga kolem ramen a stáhnul ho do vody. Jemu se to asi moc líbit nebude, protože mu bude větší zima než mě, proto jsem ho trochu přitopil a až pak se začal škrábat na břeh.

Bílá vlčice se k naší záchraně moc neměla, přišlo mi, že trochu panikaří a schovává to za trochu protivnější a agresivnější výpady. Sám sem se už ale cítil lépe, zlatý jed ze mě stále vytékal a to bylo to, co jsem potřeboval. Najednou však ve mě zavládla jiná touha. "Pít!" řekl jsem najednou a vystrčil hlavu vzhůru, jako bych viděl tu nejkrásnější laň a měl ten největší hlad. Zaměřil jsem nedalekou říčku a prudce se k ní rozeběhl, že Balrog, které mektal nesmysly skoro spadl na zem, protože se o mně opíral. Nezapomněl jsem přitom taky vrazit křídlem do Azzip. I přes otravu mě ani jeden nemohl dohnat, jak rychle jsem běžel. Skočil jsem do opravdu ledové řeky a začal se v ní kachňat, jenže první co přišlo byl šok. Srdce to skoro neustálo, protože jsem měl skoro horečku a skočil jsem do opravdové ledárny. Mé magie však měly potřebu mě chránit a tak se od Zippči přenesl zpět všechen led a Balrog přišel o oheň. Hltavými doušky jsem do sebe začaládovat vodu, byl jsem stále pod hladinou, ale tentokrát už za podmínek, že jsem skoro neumrzl. Už chyběla jen hradba a mysl. Hltavě jsem to do sebe tahal jak chuligán a celá říčka se zbarvila zlatou. Nevím, jak to bylo možné, ale voda ten jen vytahovala a jak jsem nabral sílu magií zpět, opět jsem se cítil silněji a to se jedu taky nelíbilo.

Jak mi Azzip vzala prudce tlamu, udělalo se mi zle a vše se mi zase zatočilo. Tuhle fázi bych přirovnal k přechodu do kocoviny, ale fakt echtovní. Balrog na tom nebyl o moc líp, začal se motat a já mu to fakt nepřál. Na rozdíl od něj jsem vedle neschopnosti ovládat své tělo byl trochu při smyslech a tak jsem se k němu snažil rozejít a pomoct mu, ale on byl obratnější a rychlejší a tak se přiblížil k Zippy vedle po chvíli. "Azzip, je to na tobě, musíš něco vymyslet, jak to z nás dostat," špitl jsme velice podivně vlčice, slova se tak divně chvěla a byla taková - no zkrátka ne úplně dobře artikulovaná. Šeptal jsem, protože všechny hlasité zvuky ničily mou hlavu ještě víc. Přivřel jsem oči, které pomalu ztrácely na barvě stejně jako mé odznaky a lehl si k vlčici, protože jsem se jinak neudržel. Bylo mi vážně děsně, pojďte mě někdo hýčkat nebo umřu!