Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Aniž by to vlci věděli, brouk se jim nepovedl odstranit ani tak silou, jako spíše za pomocí fyziky. Když do něj předtím rejdil rozžhavený Balrog, tvrdá krusta se krásně nahřála, což se broukovi líbilo, ale když pak přišla ledová Azzip a pokoušela se s ním taky něco udělat, brouk se až moc rychle ochladil a asi nemusíš říkat, co se děje s věcmi, které jsou horké a pak je moc rychle ochladíte. Když se pak horký Balrog pořádně zapřel, brouk konečně povolil. Ano, nešlo to jako po másle, ale obří vlk jakým je právě Balrog to zkrátka musel zvládnout.
Bohužel, ona tekutina, která se dostala při odstraňování té havěti vlkovi do tlamy byla stejný jed, jaký proudil tělem Angela.

Ležel jsem pokorně pod vlky. Jejich zrychlené dechy mě stresovaly, co se dělo? Svět se stále točil a nic nefungovalo tak jak by mělo. Azzip stále slyšela všechny myšlenky a já pomalu ne. Když se vlci dostali na můj hřbet, opět jsem začal panikařit, že mi chtějí vyrvat křídla, protože, no protože to tak celkem vypadalo. Nemohl jsem ale nic dělat. Zlatý jed mě ochromil natolik, že jsem měl paralyzované snad všechny svaly a tak pro vlčici ani černého vlka nebylo těžké mě udržet s tlamou ve sněhu.
Úleva. Cítil jsem úlevu. Jako kdyby mi někdo uvolnil obří tlak na záda, cítil jsem se lehce, jako když jsem ještě neměl křídla, která byla celkem těžká. Ihned se mi začalo dělat líp. Hlava se mi s každou vteřinou přestávala motat a já se cítil mnohem lépe. Jako kdyby mě někdo odšpuntoval a všechen přetlak se vyrovnával. Podíval jsem se na Azzip, která stála vedle. Její oči začaly zářit fialovou a světle modrou barvou, ne takovou, jakou měla ona, ale ledovou. Stejně to samé se dělo Balrogovi, kterému ale nebylo vidět do očí, u něj to byly barvy dalších magií, které se na něho přenesly. Bohužel, zlatá tekutina jej začala rychle trávit a brouk? Ten byl najednou fuč. Pomalu jsem se rozechvělý posadil a chvíli jen zmateně koukal na ostatní. Zlatá tekutina z brouka mi vytékala ze zad, asi opravdu nějaký ten tlak jed vyháněl, ale nestačilo to. Stále jsem se cítil slabě a černý vlk vedle už jistě začínal cítit lehké poblouznění, kterým jsem prve vyděsil ostatní. Konec konců, ty cykly budou stejné. Horší bylo, že oba stále mohli využívat mé magie, ale s tím jak jim zářily oči, bych odhadl, že s rostoucí silou mé maličkosti se mi budou zas vracet, ale jak ze sebe dostanu zbytek jedu?

Netrvalo to dlouho a z mé tlamy vyteklo něco podobné zvratkům s krví. Odplivl jsem tuhle nechutnou hmotu, kdo ví čeho a rozostřeně koukal na okolí. Jed, který mi proudil v žilách díky zlatému broukovi na zádech mě začal zabíjet. Magie mě opouštěly a působily částečně jak u mě, tak u vlků, protože jsem ztrácel sílu a Balrog neměl touhu držet Azzip v ohnivém kruhu, její vězení brzy rozfoukal vítr. Vyzvracel jsem další směs čehosi a krve a začal se klepat zimou. Zima, tak ta se držela i bílé vlčice, celá se najednou začala obalovat ledovými krystaly a rampouchy. Naproti ohnivému Balrogovi působila velice půvabně, taková ledová královna. Bylo jí trochu chladno, ale led jí nijak neubližoval. Křídla jsem vyčerpaně svěsil, ani jsem je nezvládl nést hrdě na hřbetě. Rozešel jsem se velice mátořivým a pajdavým krokem za nimi a cítil se hrozně. Byla mi zima, žaludek jsem měl naruby - naštěstí jsem ale tlamu špinavou neměl - magie mě opouštěly a do toho všeho se brouk na zádech začal zvětšovat. "...Eh...?" heknul jsem, jako bych snad chtěl navrhnout nějakou zábavu, třeba lov, nebo tak podobně. Ale, to asi úplně nevyjde. Barvy na mé srsti začaly pomalu blednout, narozdíl od získaných magií mě země zatím neopouštěla, ale kdo ví, třeba teď začne taky.

Ach Balrogu, vážně? zazněla má myšlenka v hlavě Azzip, která byla vzteky bez sebe, ale přesto tohle přehlédnou nemohla. Otočil jsem se od bělky k vlku, který už byl ale ve vzduchu a dopadal mi na záda. Stihl jsem jen o kousek ohnout, ale nevyhnutelnému jsem neušel. Mé sebevědomí bylo i v tomto stavu dost vysoké a i když mě opustila hradba, nebyl problém se několikrát jako býk rozdivočet a vlka jednoduše ze zad odlepit. Trochu jsem se ale přepočítal a protože zlatá věc na mých zádech poskytovala Balrogovi ideální držátko, i po třech výkopech zadními se udržel. Byl zas tak těžký, jak by si jeden myslel a nebo spíš já byl až moc plný energie a síly jsem taky neměl málo. Moje křídla nedostaneš! ozvalo se opět v hlavě Azzip, která jakoby ukradla mou magii a mohla se najednou procházet v mé mysli jak jen chtěla. Mohla vidět úplně všechno od dětství, až po vztek, který jsem cítil teď.
Čím víc jsem se hýbal, tím víc ve mě proudil jed z brouka, který z bližšího pohledu, jaký měl Balrog připomínal opravdu velké klíště a to moje bylo ale hodně napité. Přesto ať do něj kousal jak chtěl, nijak mu neublížil. Stále pevně drželo a vlka po chvíli akorát mohly začít bolet zuby. Zavrčel jsem po Balrogovi a chtěl ho stáhnout kořeny, ale místo toho kolem nás začala praskat země a trhat se na kusy. Pot, který ze mě tekl už byl znatelný, ale toho já si vůbec nevšímal. Roztáhl jsem křídla a opravdu silně se rozeběhl, černému vlkovi na mém hřbetě asi bylo jasné, co se bude dít a jestli měl rád výšky nebo ne mi bylo jedno. Tohle už dalo celkem zabrat, ale přesto jsem se dostal do vzduchu a s funěním a hekáním do takové výšky, že jsem byl schopný udělat piruetu. Piruetu jsem ale nedotočil a na chvíli zůstal plachtit hlavou dolů. Nebyli jsme v takové výšce, aby si nějak vážně ublížil kdyby sklouzl nebo se pustil a rychle jsme klesali. Chtěl jsem vlkovi pomoc k odhodlání se mých zad pustit a tak jsem se jej pokusil zapálit, nebo spíše zapálit má záda a donutit jej se tak pustit. Chyba lávky, místo toho Balrog celý vzplanul a vůbec nic ho přitom nepálilo, naopak, prostě jen vypadal jak velká ohnivá koule, co pouze sála teplo ale nepálí. Když se Balrog pustil (předpokládám), místo tvrdého dopadu jej nečekalo tak ošklivé přistání, naopak jej chránila hradba. Žár, který z něj šel měl natolik zahřál, že jsem na chvíli ztratil pojem o okolí a začal padat taky. Motala se mi hlava a tak si moc nepamatuju, ale dopadl jsem kousek od Balroga a na rozdíl od něj mě hradba tolik neochránila. Byl jsem docela KO a tak mi chvíli trvalo se vyškrabat na nohy. Zdálo se, že agresivní sklony už tak úplně nemám, spíše jsem byl těžce zmatený a to právě mohla cítit Azzip, díky sdílení magie myšlenek, které se na ní nějak přeneslo. Fest jsem rozdýchával celou situaci a tak nějak celkově neměl sílu ani na to pořádně myslet.

Zatímco já stále hamounil sníh, oba vlci rozhodovali o mém osudu. Já si toho ale vůbec nevšímal, neb jsem měl jinou práci. Najednou se někde něco zašustlo v dálce, kdo ví, co to bylo, nějaké zvíře? Nebo jen vítr? Hlava mi vystřelila vzhůru a já se zaměřil na to něco v dálce. Zavrčel jsem a otočil se na ostatní, jestli o tom taky ví. V tom jsem zahlédl něco, co mě docela vytočilo. Ozvalo se další zavrčení a já se začal točit kolem dokola ve snaze chytit svůj ocásek. Protože mi ale nebylo vůbec dobře s hlasitý "puf" jsem po pár otočeních spadl na zem. Křídla jsem měl doširoka roztažená a v tom si vlci mohli všimnout, že mezi křídly se mi něco přisálo k páteři. Bylo to velké asi jako vlčí tlapa a zlatě se to vyjímalo v srsti a blýskalo na světle. "Kdo to byl?!" vyštěkl jsem v mžiku napruzeně a ihned se začal zvedat. Sjel jsem pohledem všechny přítomné a začal na ně pomateně vrčet. Sníh v mém okolí začal tát, neb jsem celý hořel, ne doslova, ale šla na mě horkost a když máte magii ohně, je vám rázem tepleji. Přikrčil jsem se a opět vycenil tesáky. "Tos byl ty?! Shodil si mě?!" vyštěkl jsem na Balroga a přitom dupl do země, během vteřiny měl tlapky přikované k zemi kořeny, podobně jako jsem vázal Mercy. Než ale stihla Zippy něco udělat, obehnal jí oheň, který jí uzavřel v kruhu z plamenů, které vlčici daly prostoru tak 3 mětrů na šířku a sahaly jí do výšky beder. "Nebo ty?! Byla jsi to ty, že ano? Máš tak zlou duši, vidím to!" řekl jsem po ní a pak se zas paranoidně otočil na Balroga. "Co na mě vejráš!" zavrčel jsem a ze země vyjel ledový osten, který mu skoro prořízl hrdlo, naštěstí se zastavil těsně před chlupy na onom krku. Oči mi podivně planuly a podlévaly se krví. Najednou se zase spustila mysl a já jim nahlížel do hlavy, což bylo vysoce nesnesitelné. "Myslíte si, že nic nevím! Ale chyba!! Já vím všechno!! Vidím do těch vašich hlaviček, vidím to! Chápete, úplně všechno!" štěkl jsem už zjevně vyšinutě a jen tak mimoděk se začal ošívat. Přecházel jsem před nimi sem tam a bedlivě je sledoval. Šílené oči jsem měl úplně vytřeštěné a celý jsem vypadal dost narušeně. Začínal jsem být nebezpečný i sám sobě pomalu.

Moji velmi ochotní a obětaví přátelé na mě zírali z bezpečné zóny, pomoci jsem se neprosil a ani toho, když ke mně Barlog přišel a něco mi poslal v myšlenkách. "Co?" špitl jsem a přejel si packou po čenichu, když jsem spatřil krev, trochu jsem se lekl. Zapřel jsem se o zadní nohy, ale místo toho, aby mě pevně držely, udělal jsem salto vzad. Balrog, který byl blíž si mohl všimnout, jak se mi na zádech, mezi křídly něco zablesklo zlatavou barvou. Já se rozplácl na zemi a celý svět se mi najednou začal točit. Kýchnul jsem si a v tom se ze mě vyvalil pořádný plamen, jako když si drak samotný odplivne. Jedinci v mém okolí asi nebyli nadšení. "Sakra!" zabrumlal jsem podivným hlasem a najednou jsem slyšel všechno co si kdo myslel v nejbližším okolí a viděl co kdy zažil, bylo toho tolik, že jsem to nestíhal ani vnímat a nestíhal jsem vnímat ani nic kolem kolik toho bylo. Chvíli jsem jen zpitoměle seděl a nablble koukal do nikam, dokud nepřišel výpadek a najednou byl klid, asi jako když vypnete televizi - prostě nic. Podíval jsem se na vlka před sebou a usmál se na něj, jako bych viděl to nejlepší stvoření na světě. "Ahoj Balgorůůů," řekl jsem stále spokojeně a trochu si šlapal na jazyk. "Ty seš můj kámoš, viď?" řekl jsem a asi ostatním začalo docházet, že jsem opilý, nebo otrávený. Přišel jsem velmi houpavým krokem k němu a chtěl ho vzít kolem ramen, ale netrefil jsem se a tak jsem spadl na čumák. "Hej viděli jste ten sníh? Je tak bílýýý!" řekl jsem když se můj stále krvavý čenich zabořil do sněhového polštáře a já ho začal jak magor objímat a shromažďovat k hlavě a při tom všem jsem měl křečovitě zvedlá křídla do vzduchu a vyšpulenej zadek. "Moje!" zavrčel jsem najednou a dál hamtal sníh jen pro sebe. Najednou jsem si všiml Azzip. "Ty!" štěkl jsem najednou a působilo to překvapivě dost zle. Rozhopsal jsem se k - doslova jsem hopsal - a přitáhl si jí dlouhým křídlem k tělu, s mojí silou, neměla šanci. "Ty jsi taková naše svůdná kjasajice viď? No že jo? No ano!" začal jsem na ní šišlat a tlapama jí vzal pevně kolem krku, tak trochu jsem jí přitom škrtil. Posadil jsem se na zadek a zadní nohy vystrčil před sebe, takže jsem fakt seděl na zadku. "Jsi bílá, jako ten snížek! No si! No jako snížešešečešek nu!" pokračoval jsem v šišlání a přitom začal pomalu zírat na sníh a pak mi došlo, že je hrozně super. "Moje!" řekl jsem jak nějaký psychopat a zase skočil do sněhu a zadek i křídla nechal trčet nahoru. Chamtivě jsem ho opět začal hromadit a když jsem si skoro zaházel hlavu, prudce jsem vyskočil a začal to samé opakovat o kousek vedle.

Ano, musel jsem uznat, že situace nebyla o nic lepší než předtím. Vlčice nebyla vůbec zábavná a to mě štvalo! Podíval jsem se na ty dva, kteří spíše upínaly zraky k mojí maličkosti. Byla pravda, že moc jsem měl já a tak to bylo jasné. Jenže ono mít moc není jen tak a následky se měly brzy projevit. Zhluboka jsem se nadechl a přemýšlel co dělat. Do mých myšlenek se dostal protivný vítr, který foukal a třetí element, jenž jsem získal na sebe nenechal dlouho čekat. Stáhl jsem uši, abych se ho zbavil, jenže on tu byl stále. Najednou jsem si všiml, že celkově začalo trochu víc foukat, ale jen kolem mě. Chtěl jsem vytvořit hradbu, kolem sebe, ale když jsem máchl ocasem, najednou strom, který byl nedaleko a přesně ve směru máchnutí začal hořet. Trochu jsem se zděsil a chtěl jej nějak uhasit, ale jak? Chtěl jsem oheň odvolat, ale v tom jsem nahlédl do mysli všech přítomných a začal jim vytahovat jejich vzpomínky a všechny najednou se mi začaly promítat v hlavě. Co se to dělo? Začalo mi nesnesitelně pískat v uších a nebudu lhát, trochu jsem panikařil, když jsem svou sílu neměl pod kontrolou. V tom se zase ozval vítr, který byl jako poslední kapka do vrchovatého poháru, který právě přetekl a já tu pohromu nedokázal nijak kontrolovat. Vítr lehce foukl do ohně a ten přeskočil na další strom. S velkým vypětím jsem se pokoušel s tím něco udělat, ale místo toho jsem tím směrem vyslal pěkný řádek růží, který vykvetl odemně až ke stromu. Mlčky jsem nervózně přešlápl a stále se snažil dostat pod kontrolu alespoň jeden ze svých magií a elementů. Růže během chvíle zmrzly a zasypal je sníh, ale to mi bylo jedno. Nakonec se mi přeci jen povedlo dostat oheň pod kontrolu a uhasit jej, než se cokoliv vážného stalo. To už mi ale z nosu začala kapat krev a pod mou tlamou se začal zbarvovat sníh rudou barvou, já si toho zatím nevšiml. "Je mi nějak divně," řekl jsem mělce a trochu sebou zavrávoral, jako bych měl za chvíli spadnout na zem a už se nevzbudit.

Vlčice neměla nejmenší šanci a to prostě nebylo ono. Kývl jsem na Azzip a pod vlčicí zapálil oheň, který sahal až k jejím zádům. Oheň ovšem nepálil, byl tu jen pro efekt a trochu jí prohříval, neublížil jí však. Přistoupil jsem nadšeně k vlčici a začal jí na různých místech štípat, testoval jsem totiž kvalitu. "Pár chutných míst by se pro vás našlo má paní!" řekl jsem po chvíli ohlodávání, což mohlo občas trochu lechtat, ale samozřejmě primárně štípat. Sem tam kořeny trochu zapraskaly, jak sebou vlčice pod štípáním cukala. Najednou se mi udělalo trochu zle, ale nějak jsem to hodlal přejít, přeci jen, tohle počasí a používání magie, to k dalo jednomu zabrat. Nechal jsem to tedy tak a sledoval vlky co bude dál.

V hlavě mě ihned napadla perfektní představa toho, jak s vlčicí naložíme. Nebudu lhát, nebyla úplně marná, ale tohle byla zkrátka větší zábava. Přivřel jsem oči a ze země z pod sněhu se začaly prodírat kořeny, takže bylo nejprve slyšet nějaké šumění v zemi a pak se i lehce zachvěla pod našima tlapama. Najednou se objevily na povrchu a začaly se obtáčet vlčici kolem tlapek. Kořeny vypadaly mohutně a do tlap musely poměrně řezat, kdo by se sr*l s liánama. Ale přeci jen nejsme takové monstrum a když Zippy slezla, omotal jsem jí i kolem trupu nějaké kořeny, aby neměla nejmenší šanci. Vlčice pořád ležela na zemi a tak nebylo těžké poslat pár lián k její tlamě - nejsem takový netvor, abych jí zničil tu její tvářičku. Tlama byla tedy omotaná a kus liány stále koukal, takže to vypadalo jako vodítko na koně. Tlapky byly taky pevně omotané kolem zápěstí a břicho jí taky pevně obepínaly nějaké kořeny. Ty ale stále rostly a rostly tak moc, až se vlčice přetočila a pomalu vznesla. Oddechl jsem, protože to bylo trochu namáhavé. Pevně jsem sevřel oči a celý se zapřel ve svalech. Vlčice se vznesla do vzduchu a kořeny, které šly ze země byly mnohem silnější, aby se pod váhou vlčice nezlomily. Když byla vlčice v dostatečné výšce, visela tam za tlapy jako prase na grilu a přesně o to mi šlo. Vlastně její stehýnka byla v ideální výšce na ohlodávání. Znovu jsem oddechl a otevřel oči. "Může být?" zeptal jsem se jak největší podlejzák bílé vlčice a stejným stylem se i zakřenil. Skočil jsem pod vlčici a začal odhrabávat sníh, abych pod ní mohl rozdělat oheň. Asi to pro ní muselo být dost traumatizující, ale pokud se nebude hýbat jako doteď, mělo by jít všechno jako po másle.

Napadlo mě spousta věcí, co by se dala s vlčicí dělat. Zprvu se tvářila, jako totální neviňátko, které by nás snad prosilo na kolenou, abychom jí nechali, ale když zavrčela na Azzip, výhružně jsem tiše zavrčela naježil se. Tohle pískle si rozhodně vyskakovat nebude! Pro jistotu jsem byl ve střehu, abych mohl v případě nejvyšší nouze vztyčit štíty nad bělkou, ale měla by to zvládnout sama. Podíval jsem se na Balroga. Tohle je její, věř mi, poslal jsem mu trochu opožděně a dál sledoval naši kořist. V tom mi svitl dobrý nápad. Myslím, že Zippče by se mohlo líbit ukázat vlčici, jak silná je, kdyby jí posluhovali dva vlci jako jsme my. "Bude si paní přát jídlo svázat a na oheň, nebo budeme servírovat jinak?" zeptal jsem se podlézavě, jako by byla Azzip moje alfa a já nejvěrnější služebníček. Podíval jsem se na Balroga, jestli se taky chytne, snad jo. Mohl bych Zippy klidně "propůjčit" nějakou tu magii, kdyby jí to napadlo a na chvíli jí dodat sílu, jaká by se jí jistě líbila. Nechal jsem ale rozhodnutí na ní.

Sotva jsme se všichni rozeběhli, hned jsem se musel začít krotit, protože oni dva rozhodně neběhali tak rychle jako já. Rozhodl jsem se tedy přejít do rychlejšího klusu, aby mi stačili a když jsem se ujistil, že běžíme tak nějak stejně, teprve jsem se zaměřil na "kořist". K mému velkému zklamání, vlčice vůbec nebyla vhodnou hračkou. Ba naopak, jen tam tak stála a koukala. Co teď? Mám zastavit a a a a co dál? Tohle mě vážně nebaví. Hej Zippy, skočíš si? Tuhle zvládneš levou zadní! poslal jsem bělce do hlavy a sám zpomalil, aby měla šanci. Vypadala, že se na někom potřebuje vyřádit. Dva obří černí vlci a jedna agresivní bělka, sice drobná, ale my s Balrogem bychom jí ještě polámali žebra. Kouknul jsem na Azzip vedle, vypadala, že by jí to nemuselo zabít a navíc jsme jí jistili. Zkusil jsem ještě naší kořist trochu rozhýbat zavrčením, které v mé podobě neznělo vůbec příjemně, v očích se mi zablesklo a protože jsem byl gentleman, zastavil jsem prudce před ní a nechal skok opravdu na Zippy. I když jsme měl dramatické nástupy moc rád!

I když se zprvu zdála Zippy naprdnutá, rozhodně se mi povedlo jí zvednout náladu svým fórkem na cizinku. A kdo ví, co ona mohla vědět o zdejších vlcích? Nesmrděla ostrovy, byla tu buď chvíli a nebo úplně nová. Pevně jsem stáhl křídla k tělu a vypadal jsem celkem jako normální vlk z dálky, dokud si někdo nevšiml těch dvou nádorů tedy, ale černou na černé snadno přehlédnete. Podíval jsem se na Zippy a neudržel se a musel se doširoka usmát, vypadala, že je docela v sedle a oči jí jiskřily zlomyslností. Do toho mi do hlavy přišla Balrogova slova. Teď už jsem se ale vážně musel zasmát. Dobře, nejdříve to pořádně vymácháme v jezeře a vypálíme červíky! odvětil jsem jen jemu a napadlo mě ještě něco dodat. Spíš doufej, ať je to pořádný kus vlka, z Azzip bychom toho moc neměli k jídlu, dodal jsem k němu ještě a zaměřil polohu vlčice. Bingo! pomyslel jsem, když jsem jí jasně ucítil kousek od nás a i na pohled se dalo rozeznat, že tam mezi stromy něco je. Příroda mi sama řekla, že se tam vlčice poflakuje. "Támhle jí máme, doporučuji se protáhnout, mohla by utíkat," zašeptal jsem Balrogovi a Azzip. Přikrčil jsem se, jako bych se připravoval na opravdový lov a výhružně zavyl, jako bych jí chtěl říct, že štvanice začíná. Pak jsem se jen odrazil a vyběhl za ní jako blesk.

Mou spokojenou chvíli ještě vylepšil nápad na lov. Mohl bych dát taky šanci ostatním, abychom si pořádně zalovili, ale používat magii bylo přeci jen tak jednoduché! Pohodil jsem ocasem a souhlasně kývl. "Na co máte chuť? Věřte, semnou si můžete vybírat, pokud se tu něco najde!" řekl jsem opět velmi nadšeně a plný energie. Co mi však dělalo vrásky byl můj zdravotní stav. Po tom letu mě trochu začalo škrábat v krku a to bylo dosti nepříjemné. Pohodil jsem znovu hlavou a trochu si odkašlal v domnění, že to zlepším. Hmm, pálení, to by mohl zlepšit chlad. Zabořil jsem čenich do sněhu a začal plnými doušky hltat sníh, který příjemně štiplal a stálo se, že chladí i rány v krku a uklidňuje. Jenže jsem se přepočítal, protože po pár krocích jsem dostal záchvat kašle, div jsem si skoro neukrupnul. Snažil jsem se to zastavit a protestantsky zavrčel, ale ono ne, ono to prostě bylo paličatější než já. Proč si tohle na stará kolena musím prožívat! Po chvíli jsem přeci jen přestal kašlat, docela to jednoho zahřálo, kdybych neměl chlupy, jistě bych měl hlavu rudou jak paviání prdel. Zabrblal jsem si něco pod fousy protivně a šel dál. Byl čas začít očenichávat okolí, abych věděl, co vlastně mohu Balrogovi a Azzip dopřát. Nemusel jsem se ani tolikrát nadechovat, abych zjistil, že vedle zvířat je v nedaleké blízkosti i vlk. Zaměřil jsem svou mysl na vlky a když jsem se prohrabal přes mé společníky, dostal jsem se až k cizince. Ještě brblala nad tím, že jsem na ní shodil sníh. Pobaveně jsem se zasmál a nevěnoval jí dál v myšlenkách pozornost. "Hmm jedli jste někdy vlka? Takové vlčice, to stojí za to!" řekl jsem dostatečně nahlas, aby mě bylo slyšet přes celou pláň právě mezi stromy u vlčice. Nemusel jsem se tolik snažit, protože zas tak daleko nebyla. Tohle by mohla být legrace! Kouknul jsem na vlka s vlčici po mém boku a lišácky jsem se usmál, asi tušili, že budu mít něco v plánu.

Když jsme mlčky vyšli ven, ještě jsem zakašlal. Už jsem se cítil mnohem lépe a to hlavně díky čerstvému vzduchu, který mi začal proudit do plic. Zastavil jsem se kousek před naším provizorním úkrytem a zhluboka se nadechl. "Mnohem lepší!" řekl jsem spokojeně a doširoka roztáhl křídla. Byla to lahoda! Potřeboval jsem kolem sebe najednou víc než pár metrů a tak jsem o krok uhnul od ostatních a doslova protáhl každá jejich článek. Spokojeně jsem při tom "zavrněl" a pak se celý oklepal. Několikrát jsem mocně máchl křídly a vznesl se do vzduchu. Bylo to vážně super! Načechraný sníh, který byl podemnou se lehce zvířil a asi trochu nahodil ostatní. Musel jsem letět. Spokoje jsem vyletěl až na stromy a zakroužil nad ostatními. Celý šťastný jsem začal nabírat rychlost a jako nevycválané vlče dováděl na obloze. Když jsem letěl opravdu rychle, začal jsem dokonce výt. Byl jsem opravdu spokojený vlk. Svou krasojízdu jsem zakončil přeletem nad stromy, které jsem tlapkami trochu rozvlněl, takže z nich začal padat sníh a vzhledem k předchozímu počasí to nebylo vůbec málo sněhu. Nedělal jsem si s tím ale starosti, protože jsem netušil, že je v blízkosti vlčice a vrátil jsem se zpět k ostatním. Ladně jsem přistál a znovu se oklepal. "Tohle vždycky bodne! Co je v plánu teď?" zeptal jsem se akčně a složil křídla.

Myšlenky Balroga mi unikaly, chtěl sem si jen odpočinout. Podíval jsem se na Zippy a jen pohodil hlavou. Nebyl jsem na tom o moc líp! Oheň, který nuzně plápolal vzplanul až ke stropu, trochu jsem to přehnal, ale hned bylo o poznání tepleji. Procházka, kterou bílá vlčice navrhla mi přišla vhod. "Kdyžtak se vrátíme, no ne?" řekl jsem a začal se zase zvedat. Nějaké to protažení a líné zívnutí, které vedlo k dalšímu kašli. Sakra! pomyslel jsem a protivně. Už mi to lehlo krkem. "Třeba najdeme i něco k jídlu," řekl jsem, protože naše vyčerpaná těla by jistě ocenila něco na zub. Rozhodně jsem se těšil na čerství vzduch. Rozešel jsem se tedy k východu poklidným krokem a začal lézt ven.

Znovu jsem si kýchl, ale protože jsem byl u jezírka, všechno šlo na zem. Fuj, pomyslel jsem znechuceně ze sebe samotného a koukl na Zippy, která mumlala něco o tom, že být s Blarogem je vlastně naprd. Jen jsem se tak ušklíbl. "Mě to říkat nemusíš, já vím jak blbě umí lovit," zazubil jsem se a koukl na Balroga, protože myslím že ví, na co jsem narážel. Napil jsem se a přešel zase zpět na místo, kde jsem ležel. "Alfy jsme vlastně všichni, jde o to, že jsme si zkrátka rovni a kdo má dobrý nápad, tak to se počítá, ne jen to, že je někdo výš postavený," odvětil jsem, ale nad pravidly se zamyslel. "Pravidla jsou, ale více méně jde jen o to, že své "bratry" nesmíš zradit a co je jejich na to se nesahá. No chápeš, ne? " snažil jsem se tak nějak vysvětlit, protože tohle jsme ještě moc neřešili. Když ale řekl, že by o tom zkusil uvažovat, nenápadně jsem mu do hlavy podsunul pocit, že je to vlastně celkem fajn nápad - no co, malé popostrčení ještě nikoho nezabilo - hlavně nenápadně!
"Provařit krev?" zopakoval jsem nevěřícně. "Tak to si úplně nemyslím, že by mohlo fungovat, každopádně jestli chce Zipp víc tepla, asi už bych mohl zvládnout vyčarovat něco lepšího," řekl sem a koukl na bílou vlčici, která už sice nevypadala tolik na umření, ale do 100% zdraví to mělo ještě hooodně daleko. Znovu jsem zakašlal, jako už několikrát a znechuceně zakňučel. "Tohle jsme si vážně nezasloužil," zamrmlal jsem a lehl si na břicho. Hlavu jsem položil mezi přední tlapy a křídla rozplizl vedle sebe. "Ani proletět se nemůžu," broukl jsem ještě znechuceněji, protože to mi vážně chybělo. Povzdechl jsem a doufal, že dění začne být trochu zajímavější.