Příspěvky uživatele

< návrat zpět

"Kdyby to byla smečka, tak bych řekl smečka, ale protože to není smečka, tak neříkám smečka," objasnil jsem a sám nad sebou se zarazil, protože jsem až mockrát řekl slovo smečka. "Potkal jsem pár vlků, kteří úplně nemusí takové ty děsně roztomiloučké smečky, plné šťastných vlků, kteří si myslí, že je vše růžové a bla bla bla, no chápeš ne?" řekl jsem a koukl na něj, jestli kývne, že jo. "Tak jsme se rozhodli, že by bylo celkem fajn, kdyby taky poznali, že vše není jen strašně super a růžové a tak vzniklo Společenství chaosu - žádný alfa, žádné území, žádná velká láska, jen my, odkázaní sami na sebe a tak," vysvětlil jsem, zatímco se Zippy sápala k jezírku, aby se nepila. Otřel sem si znovu čenich a sledoval Balroga. "Vlk jako ty by k nám bezvadně zapadal, tomu věř," řekl jsem, protože už jsem trochu dokázal odhadnou jeho povahu. Zippy bych to taky nabídl, ale nevypadala, že by dokázala něco vnímat. Protože byla teď kousek pryč, zvedl jsem se a začal protahovat. Vlk předemnou mezitím navrhl sníst Zippy, musel jsem se ušklíbnout, po čemž následovalo kýchnutí. "Bychom si moc nepochutnali, hele jak je pohublá," zavrtěl jsem nesouhlasně hlavou a sledoval jí, jak pije. Rozešel jsem se kousek od ní taky napít, voda nebyla tak studená, což bylo celkem vítané. "Neřikej mi, že na to neznáš nějaký triky, můžu jí třeba zmrazit a vymrazit z ní to kouzlo, nebo tak něco..?" navrhnul jsem a pokračovalv pití.

Znovu a znovu jsem si odkašlával, jako bych chtěl vykašlat knedlík z krku. Bylo mi pěkně zle, ale při smyslech jsem na rozdíl od vlčice celkem byl, měl jsem lepší fyzické vlastnosti než ona, takže to bylo celkem očekávané. Balrog se jako na povel zvednul, což mě trochu překvapilo, ale na druhou stranu, proč by to neudělal, no ne? No jo, ale byla členem stejné smečky, takového vlka, jen tak umrznout nenecháš, poslal jsem mu mezitím zpět. Měl pravdu, až moc jsem se staral. Pohodil jsem hlavou, abych trochu srazil ten knedlík v krku, ale moc to nepomohlo a stejně jsem zase zakašlal. "Říkáš, že mám ten oheň zase uhasit?" zeptal jsem se se smíchem v hrdle, které bylo přehlušeno záchvatem kašle. Překvapivě bylo velice příjemné, když sem foukl čerství vzduch a mnohem lépe se dýchalo. Zippy vypadala pořád na umření a i to její "něco jsem chytla" mě moc neuklidnilo. "To už zní mnohem líp," řekl jsem Balrogovi a přitáhnul k sobě víc vlčici, aby se pořádně hřála a důkladně jí zakryl křídlem. Teď by bylo peří asi příjemnější, pravda. "Rodina?" zopakoval jsem po Balrogovi trochu šokovaně a s tónem, jako bych to slovo slyšel prvně. Chvíli bylo ticho, protože mou hlavou prošlo pár nepěkných myšlenek. Balrog se už připravoval na můj odchod. "Jen jsem tu spíše na průzkumu, měl bych se vrátit ke Společenství, ale zatím mě nikdo nesháněl, tak si asi poradili," řekl jsem klidně a kývl na něj, že s nimi ještě zůstanu. "Nějaký návrhy jak něco udělat se Zippy? Takhle tu za chvíli pojde, nepřijde mi, že by jí bylo líp," řekl jsem starostlivě, ale taky protože bych byl sám rád, kdyby se mi udělalo líp, jenže jsem s tímhle neměl moc zkušeností.

Upřímně jsem nevěděl co si myslet o příběhu Balroga, ale asi se s tím budu muset smířit, že to proste vidí takhle. Já tohle ale slyšet úplně nechtěl. ”Koukám, že fantazie si moc nepobral,” zamručel jsem a Koukal na Zippy, která byla poněkud nezvykle potichu. Byla celá schovaná pod mým křídlem a přišlo mi, že zase trochu usíná. Hej Zipp, jsi v pohodě? zeptal jsem se vlčice a doufal, že jí dojde, že semnou může komunikovat alespoň takhle. Viděl jsem, že je pěkné utajená a stejně tak její hlava a její myšlenky byly prázdné. Odvrátil jsem od ní pohled, abych si odkašlal. Překvapivě mi jeho “pohádka” udělala dobře, ale pořád jsem se cítil nějak podivně. ”Nechceš kouknout jak je venku? Sice jsme trochu zasypaný sněhem, ale to by se dalo prohrabat, kolik tam toho může být?” nadhodit jsem směrem k Balrogovi, protože jsem tak trochu cítil potřebu jít za Scarem, Avanté a Černým, protože jsem se jim už dlouho neozval. Snad jsou někde v pořádku. ”Už bych měl někde být,” popohnal jsem Balroga a tak trochu naznačil, že mám určité závazky, možná by byl Balrog dobrý člen...? Určitě by bylo fajn nějak rozšířit řady chaosu.

Bez zaváhání jsem pod u sebe přivítal Zippy, aniž by mi to bylo divné, nabídl jsem jí křídlo a uvelebil se, protože to vážně vypadalo, že Balrog bude něco vyprávět. A taky že ano! Příběh brzy nabral jasný směr, musel jsem se ušklíbnout, protože tahle parodie - nebo jak to nazvat - mohla Zippy jistě naštvat. Pohodil jsem ocasem a napadlo mě pro změnu poškádlit právě vlka. "Ale, ale! Přeci nás nechceš takhle odbít, každá pohádka s princeznou přeci končí nějakým románkem, no víš jak - žili šťastně až do smrti a protože si tu s naší princeznou moc romantiky neužijeme - pokud tě tedy nevzrušují prokouslé tlapky a omrzliny - tak bys nás měl oblbnout nějakou tou pravou láskou!" řekl jsem a slabě odkašlal. Zazubil jsem se jako sluníčko, protože by mě vážně dost zajímalo, jak o těhle věcech bude mluvit někdo jako je on. Otřel jsem si ukapávající čenich a cítil se zase trochu lépe, jak jsem chytl druhý dech při škádlení mého vlčího přítele.

Epidemie, jenž napadla naše krky a donutila nás podivně mluvit se naštěstí rozšířila i mezi mé společníky. Na rozdíl od nich jsem se ale nevyškrábal na tlapy, abych se došel napít, ještě to chvíli přežiju. Cítil jsem nesnesitelný pocit na nosu, něco z něj kapalo, bylo to jako voda, ale nechtělo se mi to olízovat. Předemnou se vynořil malý trs mechu a do něj jsem si nos otřel. Mazlavá hmota se v suchém mechu rychle ztratila. Balrog se vysmál Zippy, což mě donutilo se taky pousmát. Měl pravdu, já byl aspoň schopný něco říct, zas nás jistě něco očarovalo. Trochu jsem si odkašlal a cítil se naprosto utahaně, že bych skoro zase usnul. "Můžeš nám říct pohádku, ať se nám líp odpočívá," řekl jsem a lišácky se na něj pousmál. Jestli jsme někdy slyšel nějakou pohádku, tak už to bylo pěkně dávno a možná si to ani nepamatuju. "Na tuhle magii jsou všechny mé dohromady krátké," řekl jsem nespokojeně, když jsem si opět kýchl a vyprskly ze mě jak sliny, tak i mazlavá vodička z nosu, která byla snad k nezastavení. Vše naštěstí skončilo v mechu, takže pohoda. Stáhl jsem k sobě pořádně křídla a snažil se trochu ohřát, protože mi přišlo, že je tu čím dál větší zima.

I když jsem spal nejdéle ze vyšech, rozhodně jsem se nevyspal. Když jsem se probral, připadal jsem si stále celý rozlámaný a všechno mě bolelo. Šoupl jsem hlavou doleva, kde leželi oba vlci a kývnul na ně. ”Je vám taky tak zle, nebo jsem sám?” zamumlal jsem lehce nakřáplým hlasem značící kašel. Stáhl jsem křídlo, které přikrývalo Zippy i částečně Balroga a měl se k tomu si sednou. Nohy mě ale moc nechtěly poslouchat a připadalo mi, že váží snad tunu. Nakonec jsme se ale do čeho, čemu by se dalo říkat “sed” vyškrábal a líně zívl, sotva mi ale vzduch narazil do plic, ucítil jsem nepříjemnou bolest a začal kašlat. Nevěnoval jsem tomu moc pozornosti, překvapilo mě to, to ano, ale prostě jsem si jen odkašlal nic velkého - asi to bude tím, že jsem snad nikdy nemocná nebyl a tak jsem si tuhle možnost moc nepřipouštěl.
Podíval jsem se podobně jako Balrog na východ, který byl zasypadný sněhem, trochu mi z toho přejel mráz po zádech a sevřelo se mi srdce - uzavřený prostor! Nasucho jsem polkl, což velmi nepříjemně škrábalo. Otočí jsem se na tůňku, kde se občerstvoval Balrog a pak na oheň, který pomalu pohasínal. Chtěl jsem jej znovu rozdmýchat, ale bylo to těžší než obvykle a hned mě to zas uzemnilo. Sklíčeně jsem si zase lehl a chtěl něco říct, ale jen jsem natáhl dech do čenichu, tak nejen, že to skoro nešlo, ale ihned jsem si kýchl - humus.

Unaveně jsem držel hlavu, dokud nepřišel Balrog se Zippy. "No, díky, snažím se," vzdechl jsem unaveně a popotáhl rýmu v čenichu. Balrog položil vlčici přímo ke mně, zvedl jsem křídlo a když si lehl i on, přehodil jsem ho přes ní a asi trochu i přes Balroga. Položil jsem hlavu na tlapky a pocítil hroznou únavu, bělka měla štěstí, protože jsem celý hořel, ani jsem nepotřeboval oheň. Pomalu mi padala očka, ještě jsem slyšel vlka něco mrmlat směrem k vlčici, ale pak jsem se nechal ukolébat teplem a během chvilky usnul. Spánek jsem vážně potřeboval a konečně se dostavil. Byl jsem tak unavený. Nevzbudila mě ani Zippy, která se vzbudila a začala se trochu ošívat, vlastně ani nevím, co by se muselo stát, abych se vzbudil, asi by to tu muselo celé vybouchnout, nebo mi někdo ukousnout nohu, ale snad mě nechají spát.

Po chvíli letu mi došlo, že si Balrog očividně nepamatuje, kam máme jít. Jak znělo v jeho hlavě, chvíli jsme šli rovně, ale nikam to nevedlo. Takhle to dál nejde, řekl jsem a sletěl níž. Chytej, řekl jsem a pustil mu vlčici na záda. Přistál jsem kousek před ním a naše ochrana zase zmizela. Stál jsem někde uprostřed zasněženého území, cítil jsem už únavu a věděl, že tohle bude jen další hřebíček do rakve. Napnul jsem všechny svaly a z plna hrdla štěknu, země se zachvěla a přímo před námi se roztrhla - takhle se dělají nory. Poté jsem jen zakašlal a opět mi od čenichu odlétla má boží síla. Rozeběhl jsem se přímo do trhliny, která byla asi 2 metry dlouhá a něco kolem metru široká. Zajel jsem tam a sklouzl se hluboko pod zem. Trochu jsem to nečekal a tak jsem trochu zahýkal, když jsem jel několik metrů do nory, co se mi povedlo udělat. Nakonec jsem přeci jen dopadl na celkem rovnou zem. Instinkty mi říkali, že tyhle podzemní dutiny tu jsou už dlouho, já k nim jen roztrhl cestu - trochu brutálním způsobem. Celá podzemní místnost byla příjemně teplá, byla tu i malá tůňka s teplou vodou, asi nějaký podzemní pramen. Zapálil jsem malý oheň. Oproti tomu, kde jsme byli předtím byl tohle hotový zázrak, místa tu bylo, že by se sem narvali všichni vlci Moisu, zvedl jsem hlavu a uviděl malé krápníky, které byly sakra vysoko. Mohl bych tu i letět, nebyl by to žádný zázrak, ale jistě by se dalo. Znovu jsem kýchl a podlomily se mi nohy. Svalil jsem se unaveně na břicho a jen oddechoval nic nedělajíc.

Sledoval sem počínání mého "malého" přítele, jeho rozkazu zůstat sedět jsem nedbal a v nejbližším okolí koukal do keřů, takže jsme si byli stále na blízku. Když v tom se ozvala konečně slova, která chtěl slyšet. Ihned přiběhl a schoval opět Balroga do polo-hradby, kterou rozšířil i na Zippy. Když viděl, jak ho keř řeže, přispěchal na pomoc magií země a poslední části se rozestoupily samy a umožnily tak žíhanému vlkovi operovat s promrzlým tělem. Byl jsem rád, že si Zippy bere na starost, byla maličká, mohl by to zvládnout a používat všechny magie nebylo moc příjemné. Jenže jeho trefná myšlenka mu dala najevo, že vlk s jeho sílou to asi tak daleko nezvládne. "Pamatuješ si cestu k úkrytu?" zeptal se ho jako první, když zastavil, aby něco udělal se Zippy. "Než jí tam v tom sněhu dotáhneme, bude po ní, poletím, ale ty mě musíš vést, jak se vznesu metr do vzduchu, nic neuvidím, ani neucítím," řekl jsem a dotkl se jeho zad. "Tady, spojíme se tímhle-" vysvětloval jsem, když mu tělo začala obepínat liána, stejně jako mě, na jeho zádech a na mé hrudi nás spojila jedna velká tlustá liána, kterou propletlo i pár kořenů. "Asi to bude trochu tahat, ale to zvládneš," upozornil jsem ho, zamáchal křídly a vznesl se. Hradba kolem nás se zvětšila, ale už neudržovala takové teplo, stále tu však bylo milionkrát lépe, než za ní. Popadl jsem Azzip do tlapek a začal s ní stoupat do minimální potřebné výšky, abych si neomlátil křídla. Nová křídla jsem testoval poprvé, ale ani mě nenapadlo na to myslet. Oproti peří byla jiná, ale plnila stále stejnou funkci. Byla tenká, více aerodynamická, svižná, rychlá. Když se liána mezi mnou a Balrogem napnula, snažil jsem se udržovat nějaký takový odstup. Jenže moje síla se nedala rovnat té jeho a když jsem více zabral, jeho to asi trochu nadzvedlo. No, musí to nějak zvládnout, jinak tu chcípneme všichni.

Neunikl mi Balrogův lehce posměšný výraz. "Můžu jí vložit myšlenky do hlavy a její zpětně číst, jen nevím, jaký to má rozsah, musíme doufat," řekl jsem jen a doufal, že se něco stane. Nakonec se ale spojení dostavilo, asi jsme od sebe konec konců tak daleko nebyli. "Nemáme moc času," šeptl jsem, jako by nás měl někdo sledovat, ale opak byl pravdou. "Je v keři," zopakoval jsem její myšlenku. "CO?!" vyštěkl jsem zmateně, když mi vlastně došlo, co mi poslala na zpět za informaci. "Je v keři?! Je tu asi milion keřů, proboha Zippy, tobě to fakt pálí!" štěkl jsem do ničeho a koukl na Balroga. "Zabít je málo..." vzdechl jsem a snažil se jí zaměřit, cítil jsem, že není daleko, ale prohledat každý keř? Opět jsem mezi námi vztyčil hradbu a ohřál nás ohněm na koncích křídel. Zapojil jsem instinkty a opět se zvedl. "Se z ní fakt pose*u," broukl jsem protivně a snažil se s ní dál spojit. Nechceš být trochu konkrétnější? poslal jsem jí, což už šlo mnohem snáze, ale sám sem dobře cítil, že teď je to trochu jiné, její mysl vyhasínala. Bloudil jsem sem a tam a snažil koukat pod každý keř, ale jaká byla šance, že jí najdeme včas?

Slova Balroga mě celkem uvolnila a nutno dodat, že když vyl do tmy ta slova, musel jsem se zasmát. Bloudili jsme tedy oba, já udržujíc nás v teple a Balrog jako hlásná trouba, ale po vlčici ani vidu ani slechu. "Myslíš, že utekla někam daleko?" zeptal jsem se mezi jeho skřehotáním. Stále jsem se rozhlížel kolem a kolem, až jsem měl pocit, že mi za chvíli upadne hlava. Najednou jsem zaslechl v mysli její pocity, byla už dost unavená. Azzip? Azzip, slyšíš mě? snažil jsem se jí poslat do mysli, ale spíše to byla jen taková myšlenka do prázdna. "Zastav na chvíli," řekl jsem a posadil se. Věděl jsem, že tohle bude chtít trochu víc soustředění. Posadil jsem se a začal urputně přemýšlet o tom, jak se s ní spojit. Snažil jsem se tak silně, že jsem přitom musel shodit hradbu i oheň. Zvedl jsem alespoň křídla, abych nás trochu ochránil, ale oheň byl oheň. Zippy? poslal jsem a doufal, že to zaregistruje. Kde jsi? Musíš nám alespoň odpovědět, zavyj! Vždyť umrzneš, sama to víš, pokusil jsem se jí poslat, ale nevěděl, jestli to pomůže. Křečovitě zavřené oči, které jsem přitom měl jsem asi Balrogovi napověděli o co se snažím. Když jsem je otevřel, ještě jsem zůstal sedět, kdyby Zippy chtěla navázat další spojení, zatím jsme si museli vystačit s mojí větrnou stěnou z křídel.

Řekl bych, že zoufalá situace si žádala zoufalé činy, ale stálo mi to za to? Balrog sice něco jako starost měl, ale řekněme, že nad tím moc nepřemýšlel co s ní bude. Mnohem víc ho děsilo to, jak jsem bleskově vzplanul. Cítil jsem z něj cosi jako respekt k ohni, ale přikládal jsem to spíš tomu, že díky svým magiím mám velkou moc a to ho děsí. "V tomhle počasí jí akorát brzo omrznou končetiny," konstatoval jsem, protože i mě štípal sníh do tlapek. "Nemůžu ani letět, stejně bych nic neviděl a když rozzářím celé okolí ohněm, tak brzo odpadnu, nějaký nápady?" zeptal jsem se, protože jsem moc netušil co dělat. Nečekal jsem od svého černo-šedého přítele nic převratného, cítil jsem jeho nezájem. Napadlo mě ale, že bych jí mohl zaměřit pomocí mysli, jenže jsem ještě nebyl tak úplně schopný tuhle magii plně ovládat - ne v takovém rozsahu, když se snažím udržet hradbu a oheň. Chodili jsme sem a tam, ale Zippy, která se jen kousek od nás krčila v křoví byla skoro neviditelná. Jak řekl Balrog, ten její kožich byl peklo. Nakonec jsem se zastavil a jen se rozhlížel kolem a kolem. Les působil fakt děsivě, už jen ty černé stromy, co se všude kroutily. Podíval jsem se opět na Balroga a přemýšlel a čekal nějaký brilantní plán.

Upřímně mě zamrzelo, že nás Zippy nenechala hodit moc sněhových koulí, ale na druhou stranu jsem byl potěšen, že se Balrog uvolnil a taky se zasmál. Bílá vlčice se uraženě zvedla a vykráčela do temné noci. Trochu jsem dostal strach, protože to venku nevypadalo nejlíp, byla tma jak v pytli a do toho víc než dost sněžilo. Nechal jsem sníh sněhem a koukl na Balroga, nechtěl jsem přiznat, že se o ní bojím - jednou člen smečky, navždy člen smečky - i když už se možná dávno rozpadla. "Chtěla zlý vlky, ne? Tak jí přece nenecháme tak snadno odejít," řekl jsem šibalsky a vyšel ven za Zippy. I během té chvilky už se dokázala vybelhat dál od nás. Vítr, mráz a sníh se mi hned dostali pod kůži během pár sekund. "No to ne tohle!" řekl jsem promrzle a sníh mě bičoval do obličeje. Byla pořádná tma, že bylo vidět nic než sníh. Zapálil jsem své tělo i křídla. Světlo ale neprozářilo moc velkou vzdálenost, i když jsem byl obrovská pochodeň. Stál jsem před vchodem do úkrytu a čekal na Balroga. Vypadal jsem jak nějaký ďábel, nebo ohnivý démon. "Musíme jí najít, v tomhle se nemůže nikde toulat," zavolal jsem na něj a protože i když jsem byl jedna ohnivá koule, sníh mě stále rozčiloval. "Pojď ke mně," řekl jsem mu a když tak učinil (//little manipulace :D ) shodil jsem oheň a omezil jej jen na konce křídel, kolem nás se vytvořila hradba - bylo to docela vyčerpávající, ale alespoň tu nefoukalo a nepadal na nás ten protivný sníh, navíc oheň docela prohříval. "Támhle!" řekl jsem už normálně a ukázal tlapou kamsi před nás, kde jsem si myslel, že jsem viděl pohyb. Rozeběhl jsem se tím směrem, ale bylo těžké přitom držet hradbu a tak jsem jí omezil spíše na kopuli, která nám kryla hlavně hlavy a hruď. Doufal jsem, že jdeme správným směrem.

K mému překvapení začal Balrog mluvit a docela se trefil. Celkem jsem se zasmál - celkem nahlas. Plácnul jsem ho ocasem po zadku a pohodlí hlavou. Co mě taky celkem překvapilo, byla reakce naší nafrněné společnice. Neměl jsem jí to ale za zlé, prostě taková byla a jen tak se zkrotit nenechala. Uraženě jsem odfrkl a využil toho, že se nedívali. Mohl jsem pořádně zkusit svoje schopnosti, věděl jsem, že bych mohl zkusit něco se sněhem, ale potřeboval jsem k tomu Balrogovu pomoc. Zippy se k nám plně otočila a myslela si asi, že jdeme pryč. Nebylo by těžké jít do toho počasí, ale nebudu se zbytečně vyčerpává, ne? Máchnul jsem tlapkou a najednou se mi v ní objevila sněhová koule. Každé vlče někdy někoho zasypalo sněhem, tohle Balrog jistě musí znát! Co ledovou princeznu trochu schladit? poslal jsem mu do hlavy, aby nás vlčice neslyšela, ale zároveň jsem otvíral tlamu, aby si myslel, že mu to říkám. Vytvořil jsem kolem Zippy hradbu a přifouknul sem trochu sněhu - což ona v hradbě nemohla cítit - a v mžiku se z něj staly sněhové koule a perfektní konzistenci. Bylo jich tam snad 20-30 prostě pořádná kupa akorát do tlapky. No uznejte sami, vy by jste nechtěli po někom jako je ona hodit koule? :D Mrknul jsem na Balroga a faaakt doufal, že se přidá zároveň semnou. Shodil jsem z vlčice hradbu a neváhal si z jejího zadku udělat terč, který jsem nemilosrdně začal zasypávat sněhem, což mi přišlo hrozně vtipné, tak jsem se začal i smát.

Tak jo, bylo na čase ukázat vlčici, jaké to je, když dva vlci drží spolu. Balrog toho sice moc nenamluvil, ale jak se jí bude líbit, když bude sama proti dvoum? Doufal jsem, že vlk bude spolupracovat - aspoň trochu. Podíval jsem se na Balroga a místo něj odpověděl. "Ono je to docela těžký odhadnout, když se tedy tak nakrucuješ a oblejzáš nás jak kdyby bylo jaro," rýpl jsem si a pohodil spokojeně ocasem. Mrknul jsem na Balroga a doufal, že ho taky napadne nějaké poznámka, která by mohla srazit hřebínek, téhle bílé namyšlené vlčí dámě. Přešel jsem k černému vlkovi a posadil se vedle něj, stále sledujíc bílou vlčici. Přemýšlel jsem, jak zareaguju na její poznámku a pak mi to napadlo. "No jo, ONA je přece velká drsňačka, takže... Co bys řekl tomu, kdybychom se šli projít?" řekl jsem, protože jsem doufal, že by v ní třeba mohlo hrknout. Počasí mi přímo nahrávalo do karet, protože se hodně zatáhlo, venku už byla skoro tma a do toho začalo s přicházejícím večerem sněžit. Podíval jsem se na parťáka, zda mě podpoří, nebo tu zůstane. Tohle jsem bral jako určitý souboj - ne ne, jako krocení téhle šelmičky. Zvedl jsem se a rozešel k východu čekajíc, co udělají ostatní.