Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Fascinovalo mě, jak si vlčice myslela, že se jí to samo jen tak zahojí, jen ranka by se hojila týdny a tohle! Jen jsem zakroutil hlavou a nechal jí v tom. "Tak promiň, že se snažím dostat ven," obořil jsem se na ní protivně, protože na ní napadalo jen trochu bordelu a už brečela, jak kdybych na ní hodil celý strop. Bohužel mě nenechala odejít ani po svých a začala tak nějak škemrat, ať jí pomůžu. Otočil jsem se opět k ní, ale jen hlavou a sjel jí pohledem. "Očividně už to horší být nemůže," řekl jsem chladně a stále to vypadalo, že se mám k odchodu. Takový klepající drobeček, co sotva dýchá a semnou to nic nedělalo. Zvláštně přjemné, nestarat se o ostatní a nebýt empatický, asi se mi povedlo konečně vypnout emoce! Hurá!
Nakonec jsem povzdechl a udělal několik kroků k ní. Zastavil jsem se před ní a jako nějaký bůh na ní shlížel z patra. Oproti ní jsem byl fakt velké hovado a to kor když ležela smotaná dole na zemi. "Trochu to štípne," řekl jsem po chvílí do ticha, jako nějaký rozsudek a mírně přivřel oči. Ze země jsem vytáhl malé liánky, které začaly lézt po jejím těle a omotávat jej, jako nějací hadi. Pak se začaly ovíjet kolem břicha a nyní přišla ta bolestivá část. Začaly se utahovat a stahovat tak díru k sobě. Upřímně řečeno toho měla na sobě docela dost, asi 20 obtočení, která nyní pokrývala celý rozparek s mírnými "dírami", ale vše bylo uvnitř na místě jak mělo. Koukl jsem se na hlavu, ale vlastně jsem nevědělo co s ní, tohle bude muset snažit. "Měli bychom se pokusit najít cestu ven, nebo nás potká nějaká ta obluda a stačí, že si zraněná ty," dodal jsem opět celkem chladně a čekal, až se zvedne - tedy, jestli jí to vůbec půjde.

Vlčice očividně vypadala stejně rozčarovaně ze svého stavu jako já. Ne, že bych něco věděl o anatomii, ale tipl bych si, že třeba u takových srnek to bude podobné jako u vlků a jejich vnitřnosti už jsem párkrát viděl a vypadali řekněme podobně. Tohle by tedy mělo být vážně vevnitř! Vlčice si ovšem nechtěla nechat pomoc a tak jsem jen uraženě zvedl čenich a odvrátil pohled vzhůru. C! Se jí doprošovat nebudu! pomyslel jsem ukřivděně a snažil se působit co nejmajestátněji. Očividně ale měla velké bolesti a mě se opět ozvala mí dobrá duše a ušima jsem otočil za jejím nářkem, který z části zraňoval i mě. Nebylo hezké vidět někoho takhle trpět. Ať si trpí! pomyslel jsem rázně a potlačil ten empatický pocit lítosti.
"Ne díky, umírání bych ještě raději odložil," odvětil jsem a povýšeně se na ní podíval. Buď byla vážně tak moc hloupá, nebo se tu dělo něco strašného, co raději ani nechci vědět. Stále jsem nemohl spustit oči z té hrozné rány, která se snad každou chvílí víc a víc rozšklebovala a nabalovala na sebe další a další bordel, který stejně neslízala. Zastříhal jsem zvědavě ušima, když v tom zakňourala, že chce pryč. Jen jsem se ušklíbl a pomyslel si, že když jí tady něco takhle zohavilo a přesto jí drží na živu, možná by po vystoupení z tohohle podivného místa doopravdy zemřela.
Po jejím dotazu, zda jsem taky nějaká nestvůra jsem se jen pousmál. "To je jen tvé zbožné přání!" odsekl jsem úlisným hlasem a pronikavě jí pohlédl do očí, jako bych byl největší démon na světě. Na další otázku jsem se jen rozhlédl kolem a chtěl vlčici ukázat směr, kterým jsem přišel, ale když jsem se ohlédl, najednou jsem ani já sám nevěděl, kudy jsem šel. No výborně, proletělo mi hlavou a vlčici muselo taky dojít, že nemám páru kde vlastně jsme. "Myslím, že v tomhle stavu stejně nejsi schopná chůze, uděláš krok a rozsype se ti celé břicho," odpověděl jsem místo toho a přemýšlel, kudy jsem to vlastně přišel. Napadlo mě, že bych mohl roztrhnout strop a nahoru prostě vyletět, ale zdejší magie byla tak silná a tak temná, že to zkrátka nebylo možné. Když jsem to zkusil, strop se jen lehce otřásl a spadlo z něj pár odlomků půdy a kamínku, jinak nic víc. "Asi bychom tu neměli zůstávat, nebo alespoň já ne, když tě tak vidím, nechci skončit na dvě části," řekl jsem rázně a otočil se k odchodu. Poprvé jsem však nepocítil ani kapičku studu, že jí tu nechávám, ba naopak jsem na to ani nepomyslel a hleděl si doslova hlavně sebe.

Ošplíchnutí vlnou mělo přeci jen jedno pozitivum a to to, že jsem konečně smyl bláto, co jsem nebral na cvičišti, ale jinak? Hlava mě bolela, ale přesto když jsem zahlédl tělo v řece, musel jsem jej dostat do bezpečí. I když jej vlna vyšplouchla na břeh, přesto jsem ho povytáhl trochu víc do bezpečí. Když jsem ale chtěl prozkoumat zranění, bouchlo mě do očí roztržené břicho s vylezlými vnitřnostimi - opravdu nechutné - a co bylo horší, byla facka, která přišla hned na to, facka v podobě ještě nechutnějšího zápachu právě tlejícího těla s lehkým nádechem channelu "mokrý pes", no zkrátka velice výživné! Zkřivila se mi tvář do znechuceného úšklebku a pokusil se odfrknout, abych dostal z nosu ten smrad, který se tu ale stejně rozlinul všude kolem. Nebylo mi pomoci. A co hůř, nebylo pomoci ani vlčici, která tu ležela mrtvá. Nebylo tedy divu, že jsem se pořádně lekl, když vlčice přišla k sobě a začala se hýbat. Zmateně jsem uskočil a napjal všechny svaly v těle, až mi skrz krátkou, štětinatou srst byly vidět šlachy na nohou a trochu na břiše. Podíval jsem se zkoumavě na stvoření, které se snažilo dostat ze sebe vodu. Co to sakra?! pomyslel jsem zděšeně a jestli jsem se předtím nebál, tak teď tedy rozhodně jo!
Bytost předemnou se konečně trochu vykuckala a všimla si s tím i mé maličkosti. To už jsem ale stál hlavou k ní a zvědavě jí pozoroval. Nikdy jsem nic podobného zkrátka neviděl. Čekal bych asi úplně něco jiného, ale ne to, že mě nazve bažantem. Na to jsem ostře zavrčel a naježil se. Když přišlo "nečum", jen jsem s hlasitým zavrčením, které mohlo i nemuselo tomuhle drobečkovi nahnat hrůzu, otočil hlavu a ještě o krok ustoupil. "Všimla sis, že ti něco kouká z břicha? A že tvoje hlava asi není v pořádku, že jo?" broukl jsme po ní protivně, abych ospravedlnil své zírání na ní. "Jak si to udělala? Ještě před chvílí jsi byla dočista mrtvá!" řekl jsem už méně "drsněji" a více vyděšeněji. Měl jsem na vlčici plno dalších otázek, ale hodlal jsem postupovat opatrně. Kdo ví, co všechno si s tou nakřáhlou hlavou pamatuje. A nebo je taky možné, že mám halucinace, kdo ví.

//Nechtělo se mi popisovat všechno, co psal Fel, takže pokračuju v ději

<<< Svatyně (vzdušnou čarou přes Temný les)

Protože mi džungle nepřišla úplně ideální, rozhodl jsem se, že tenhle potemnělý les mi bude jak sympatičtější, tak rozhodně i hojnější na něco k lovu. Zalétl jsem proto někam mezi stromy, kde jich bylo trochu míň, ale přistál jsem někde uprostřed vchodu do jakési jeskyňky. No, když už jsem v tom, proč neprozkoumat i tu! Rozešel jsem se tedy dovnitř a začal slepě bloudit. Inu, místo to nebylo zrovna příjemné, pořád jsem měl pocit, že mě něcosleduje a nemohl jsem se zbavit i toho pocitu, že tu je někdo schovaný za zdí a nemůže se odtud dostat. Stáhl jsem křídla pevně k tělu, aby mi v případě nebezpečí poskytla jakýsi štít a nastražil všechny své smysly na maximum. Olízl jsem si čenich a lehce sklonil hlavu, abych mohl lépe naslouchat. Byla tu vlastně docela tma a mě nenapadlo nic prostějšího, než si zkrátka rozsvítit. Nechal jsem ze země vyrůst malou větývku a její konec s velkou pozorností na jeden její konec zapálil. Výborně! Druhý konec jsem vzal kolmo do tlamy a pokračoval v cestě. Všiml jsem si, jak se příjemně světlo rozléhá a vkrádá do všech možných koutů a zpříjemňuje mi cestu. Ano, i já se trochu bál, ale nemohl bych tu přeci potkat nic tak hrozného, s čím bych si nevěděl rady.

OBRATNOST - 8% - 65%>73%

<<< Mlžná džungle

Tak jsem tedy došel až ke chrámu, který se tyčil do skoro stejné výšky jako stromy, není tedy divu, že jsem si ho nikdy úplně nevšiml, byl zarostlý a doslova splýval s okolím. Pomalu jsem kráčel a opatrně našlapoval, dokud jsem nedošel ke schodům, který byly lehce rozbité, ale přesto jsem měl dojem, že zde stále někdo přebývá. Samozřejmě mi to nedalo a pomalu jsem se vydal po oněch schodech nahoru. Čím výš jsem byl, tím zvláštnější pocit ohledně tohohle místa jsem měl. Nasucho jsem polkl a ostražitě se rozhlédl kolem a kolem. Myslím, že kdybych neměl křídla, asi bych se bál, že mi noha ujede, nebo se podemnou jeden ze schodů podlomí a já spadnu přímo dolů. Jenže, má jistota pevně seděla na zádech a byla pevně přilepena k tělu.
Nakonec jsem vyšel až nahoru a zvědavě otevřel dveře, přičemž jsem vstoupil do překrásně zdobené místnosti, na konci níž seděl stařičký vlk. "Ehm, zdravím, já, nerad vás ruší-" začal jsem, ale při pohledu na vlka jsem se zarazil. Nějak jsem tušil, že nejsem hodný mluvit, dokud mě sám nevyzve. Přesto jsem ale vlezl dovnitř a přistoupil blíže. Došel jsem zhruba do středu sálu a dál si ani já netroufl. Lehce jsem pohodil křídly a čekal. "Čehož si žádáš od mojí maličkosti?" zeptal se klidným hlasem, který zněl opravdu letitě. Zamyslel jsem se a rozhlédl po okolí, vypadalo tu to jak v nějakém výcvikovém táboře. Všude možně tu něco viselo a sem tam tu byla vidět i nějaká za zbraň. "Ne, nemluv, Mistr ví, po čem tvé srdce prahne," odpoví za mě a začne se zvedat. Ani nevím, co si o něm myslet. Jakmile je vidět jeho hlava jinak než zezadu, něco mě donutí sklopit zrak a uklonit se. "Ach, cítím tvůj rozkol, ale v něm ti bohužel nepomohu. Avšak, nejsi tu zbytečně, pojď... Pojď semnou," vyzve mě a já jej stále s lehce sklopeným zrakem následuje v největší pokoře.
Vyšli jsme společně nějakým zadním východem ze svatyně a před námi se otevřel kus džungle, kde bylo plno přírodních, trochu poupravených překážek. Než jsem si stihl vše pořádně prohlédnout, okolo mého těla se obepnula liána, která mi pevně přivázala křídla k tělu, takže jsem s nimi nemohl hnout. Vyděšeně jsem ucukl a koukl po vlkovi, který najednou stál vedle a kontroloval vázání. "Ano, tvá křídla ti pomáhají, ale někdy je dobré se spoléhat jen na své vlčí tělo," řekl a pohodil čenichem směrem k "dráze". "Běž!" zaznělo zostra a mě nezbývalo nic jiného, než tedy běžet. Vystřelil jsem na dráhu, ale ouha, hned v první zatáčce mi podjeli nohy na blátě a já skončil půlkou těla přímo v té vší špíně. Od tlamy až k zadku, jsem měl celý spodek slepený a nahozený na hnědo. Výborně. Přesto jsem se ale zvedl a pokračoval dál. Mít k dispozici křídla, asi bych je roztáhl a vyrovnal to, ale teď? Jen jsem ještě víc semkl provazy k tělu. Běžel jsem dál a trochu nemotorně se vyhýbal liánam, abych se do nich nezamotal. Dále tu bylo několik stromů, které jsem velmi elegantně přeskákal, ale když přišlo na podlézání a prolézání, tak úplně bravurní to nebylo.
Takhle to šlo ještě několikrát dokola ve všech směrech a na podobných překážkách, dokud jsem nebyl tak unavený, že jsem se sotva doplahočil k mistrovi. "No vidíš, jak ti to šlo," pochválil mě a jako odměnu mi věnoval lehký úsměv. Nutno dodat, že jsem v posledních kolech opravdu s grácií vše proběhl, aniž bych se někde zastavil, zarazil, nebo uklouzl. Pomalu jsme vyšli opět zpět. "Nevím, jak se vám za to odvděčit," řekl jsem, ale nakonec se dá dohodnout s každým, ne? Ze svatyně jsem tedy odcházel poměrně vyčerpaný, ale cítil jsem se mnohem lépe a byl o krk blíž k plné dokonalosti. Roztáhl se křídla a rozletěl se přes moře pryč na ten lov, co jsem měl původně v plánu, teď mi to půjde jistě líp.

>>> ASSHIŘIN LABYRINT (přes Temný les)

<<< Ovocný lesík

Sledoval jsem okolí a přemýšlel o vlčici, jejíž jméno jsem ani neznal a už jsem se k ní choval tak ošklivě a nebo až moc dobře? Jak se mám rozhodnout, na které straně mám stát, když ani jedna pro mě není vhodná. Mé duševní rozpolcení ve mě úplně potlačilo ostražitost a světe div se, já to napral do stromu. Zřítil jsem se jako uschlá šiška a pořádně se potloukl. Sprostě jsem zabrblal cosi pod vousy a začal se zvedat. Do očí mě praštilo nějaké světýlko, které mě nutilo se za ním rozejít a jít ho prozkoumat. Nemohl jsem jinak! Složil jsem křídla a napadlo mě, že bych měl asi jít chvíli po svých. Došel jsem před ohromný chrám, kam jsem zkrátka musel přijít a prozkoumat ho. Rozklusal jsem se tam a vešel dovnitř.

>>> Svatyně

Mlčení vlčice mi přišlo trochu podivné. Přesto jsem se ale jen přikrčil a nechal jí na sebe nasednout. Byla vážně lehoučká, skoro jsem jí na sobě necítil. Vlastně i má křídla snad vážila víc. Když mi zaryla drápy do těla, jemně jsem sebou instinktivně škubnul. Pak jsem se odrazil a opatrně nabral výšku, abych mohl ovocný háj obletět a netočit se tu mezi stromy. Netrvalo dlouho a pomalu jsme se blížili k zemi tam, kde bylo už jen pár stromů a začínala louka. Podíval jsem se na vlčici a opět měl trochu výčitky, vypadala vážně sklesle. Otočil jsem hlavu opět čelem vpřed a snažil se přistát tak, abych jí nevyklopil. Nebylo to vlastně nic těžkého. Dopadl jsem na zem a lehce se přitom přikrčil, abych zjemnil dopad. Ano, mohl jsem jí prostě jen vyklopit jak pytel brambor, ale tohle jsem ještě neměl tolik zažité. Lehl jsem si na zem a roztáhl křídla, aby mohla slézt. Když se tak stalo, ještě chvíli jsem ležel a koukal na ní. "Hele," začal jsem tak nějak, že by tu mohla být omluva, ale když jsem se podíval na její pohled, na její barvu očí, opět jsem vzpomněl na svou zahořklost a bodlo mě u srdce. "No, tam je to jezero, něco ti přinesu k tomu jídlu teda, zatím se měj," řekl jsem trochu tišeji a chladněji. Pak jsem se na ní chvíli díval, načež jsem roztáhl křídla a rozletěl se na lov.

>>> Mlžná džungle

To submisivní chování vlčice mě vážně dostávalo. Nemohl jsem si pomoc, ale takhle jsem to nemohl nechat. Po tom co se mi omluvila jsem se k ní otočil, ale to mu zrovna věnovala ponížení omluvy i gesty. Trochu jsem strnule ucukl, ale chápal jsem jak to myslí, jen se mě už dlouho nikdo nedotkl, ne takhle nějak. "No hele nech to být," řekl jsem a tlapkou jí odstrčil, jako bych se spíš bál si někoho k sobě pustit. "Víš co, támhle je to jezero o kterém jsem mluvil, půjdu pro něco k snědku a pak se tam sejdeme, ano?" navrhl jsem a ukázal na jezero, které se třpytilo před námi. Načež jsem začal přemýšlet o tom, jak jí dostanu dolů. No samozřejmě mě nenapadlo nic lepšího, než do ní strčit a na poslední chvíli jí zachytit nad zemí - ale to bych si ještě rozmyslel. Pohodil jsem hlavou a natáhnul jedno křídlo, aby mi mohla vylézt na hřbet. Používat element nebo nějakou jinou magii se mi moc nechtělo a takhle to taky zvládneme, když je tak maličká. "Hlavně se pevně drž a neblokuj mi křídla, jasné?" přikázal jsem opět trochu ostřeji a pokusil se tolik nemračit. Nakonec jsem měl zase za chvíli letět a na to jsem se těšil.

Byl jsem na jednu stranu rád, že jsem svou nynější společnici potěšil, ale na druhou jsem si říkal, jestli by jí mé nové já nemělo raději shodit ze stromu. "I když mám křídla už nějaký ten pátek, nikdo to pro mě nepřestane být "parádní", jako to bylo poprvé," řekl jsem klidně a hleděl dál na okolí. Jistě že jsem si všil toho, jak se natahovala po sladkém plodu a neuniklo mi ani to, když většinu snědla a s plnou tlamou se otočila na mě. Stačil na to jen slabí štít, který jsem byl schopný ovládat, aby pecky začaly klouzat dolů a ani se mě nedotkly. "Tak hele," začal jsem zostra a prudce otočil hlavu k vlčici, "Nejsem žádnej tvůj kámoš a jestli nechceš, abych tě poslal přímou čarou dolů, tak ty pecky plivej jinam, jasné?" zavrčel jsem na vlčici výhružně a doufal, že se zase trochu zklidní. Zrovna jsem měl tak dobrou náladu a ona mi jí takhle zkazí! Opět jsem musel povzdechnout, ale pak jsem koukl pod sebe a zahlédl několik plodů. Že bych si taky dal? pomyslel jsem a vzal do tlamy jednu z třešní. No nic moc. Akorát jsem si vzpomněl, že bych měl jít někam na lov, ale kam? A co s touhle malou vlčicí, která si ze mě očividně nic nedělá?

Sotva jsem popadnul vlčici, cítil jsem se zase v sedle. Joooo! Jsem zlej! pomyslel jsem spokojeně a zkroutil tomu odpovídajíc výraz. Bylo to velice příjemné si takhle v klidu plachtit. Dokonce i té podemnou se to začalo líbit. Ani jsem to nijak neřešil a protože jsem byl v tak dobrém rozmaru při letu, že jsem pomocí ohně vlčici i zatopil, aby mi neumrzla. "Kdo by to byl řekl, že i ty najdeš v létání zalíbení," broukl jsem poprvé přátelským a milým hlasem. Jo jo, létání semnou dělalo zázraky. Zamířili jsme do lesíka, kde to náramně vonělo ovocem. Už jsem párkrát nějaký ten sladký plod ochutnal a nebyl nejhorší. Roztáhl jsem pevně křídla a naklonil tělo k přistání. "Až řeknu, tak se připrav přistát," řekl jsem a v hlavě se mi zrodil plán. Ještě několikrát jsem s ní zakroužil kolem území, přičemž jí odstředivá síla trochu zhoupla do strany a vyhlédl jsem jeden z obrovských stromů s narudlým plodem. Přivřel jsem oči a nechal větve splést do něčeho, co by se asi podobalo hnízdu, přímo v koruně mezi květy a těmi nejšťavnatějšími plody. Vlčice si toho nejspíš ani nevšimla, protože jen něco zašustilo ve větvích. Ještě jsem udělal jedno kolečko a pak se nasměroval k oné koruně. "Teď!" řekl jsem nad stromem ve značné výšce a zároveň uvolnil liány pod ní, tlapkama jsem jí ještě popostrčil a nakonec vysadil asi 30 centimetrů nad vytvořeným hnízdem. Sám jsem ale musel udělat ještě nějaký ten manévr, protože jsem letěl docela rychle, na to abych na místě přistál. Vyletěl jsem trochu výš a udělal vzdušný obrat a přistál vedle ní. Bylo tam docela málo místa a tak nechybělo moc a skoro jsme se dotýkaly boky. Křídla jsem složil pevně k tělu aby nespadla a zkontroloval jsem, její psychiku, aby jí náhodou nenapadlo skočit dolů, protože to by asi úplně nepřežila. Nasál jsem spoustu čerstvého a voňavého vzduchu do plic, který byl hrozně uklidňující a koukal na překrásný výhled, který se se nám tu naskytl.

Měl jsem tu vlčici kousnout nebo ne? Očividně jí vůbec nedocházelo, že se tu vyvaluje jakoby nic a ukazuje své slabiny před vlkem, který je od pohledu psychicky nevyrovnaný a schopný kdykoliv kousnout. Proč si myslí, že je svět tak dokonalý? pomyslel jsem, protože jsem to vážně nechápal. Tak nějak jsem popíral i ten fakt, že jsem byl i já takový a není tomu zas tak dlouho.
Když začala mluvit o svém klepání už v děloze, jen ze mě vyšlo tiché zasyčení podobnému "tss" a k tomu jsem za tím zamumlal: "Páni, tomu bych fakt nevěřil," můj sarkastický tón a trochu klidnější nálade se ale rázem změnila, když se ohradila tím, že já byl vlastně takový už u maminky. Ano, maminka byla modla, přes kterou nejel vlak. "Nemluv o něčem, o čem nic nevíš," zavrčel jsem na ní a odtáhl se, jako kdyby šťouchla do vosího hnízda. Zamručel jsem a ještě se napil z tůňky. Rodina byl pro mě základ, ale bylo tomu i teď? Nad tím jsem ještě nepřemýšlel, jaký mám nyní postoj pro smysl pro rodinu a vlastně po tom všem na to ani nechci myslet.
Raději jsem se zvedl a měl v úmyslu následovat vlčici, která si očividně vážně nedělala nic z toho co se stalo před chvílí a prostě mi tak nějak důvěřovala a držela si mě u sebe dál. Ale to jsem přeci chtěl ne? Tak proč mi to přišlo tak zvláštní, jako bych čekal, že po mě začne štěkat, ale to bych se na ní jistě obořil, že si na mě nemá co dovolovat. Hleděl jsem na ní, jak bezstarostně kráčí opět s čistou hlavou. Zadíval jsem se na ní a vyslechl si ono rýpnutí ohledně tepla. Oh vážně? pomyslel jsem opět se zlými úmysly. Rozeběhl jsem se a odrazil do skoku, opět jsem skočil po vlčici a popadl jí do svých tlapek, ze kterých se mi během chvíle začaly plazit liány a ty se jí semkly kolem těla v místech kolem hrudi. Nechtělo se mi jí zase kousnout za zátylek, protože to mohlo být bolestivé a tak jsem jí raději svíral tlapama a pojistil to svou magií. Vyletěl jsem s ní do nebes, kde nás opět pošimral po srsti ledový vánek. "Nooo, já si pohodlí udělat umím," dodal jsem jen na vysvětlenou a nasadil poklidné tempo letu, aby mi přeci jen nezmrzla. Takže jsem spíše plachtil a pomalu přelétal na další území. Zajímalo by mě, co na to poví, když v tom mi došlo, že je to vlastně docela zábava. Zvláštní to pocit po tak dlouhé době.

>>> Ovocný lesík

Ani jsem nevěděl, jestli se mám smát nebo "brečet", tahle vlčice byla hodně najivným stvořením. "Tak to hodně štěstí," odpověděl jsem ironicky, nechtěl jsem jí kazit iluze o tom, že nic jako nebe není, že nic lepšího nepřijde, že to bude vždycky jen horší. Možná jsem jí tam měl přeci jen nechat, ještě bych jí viděl vylétat do oblak, pomyslel jsem a zavrtěl nechápavě hlavou.
Její obhajoba ohledně mého napadení byla velmi chabá, že jsem se opravdu musel zasmát. "Nemůžu za to, že když na někoho útočíš, tak se ani pořádně netrefíš," odsekl jsem ve vteřině se smíchem. Ano, lehce jsem její nešikovností pohrdal, měla by s tím něco dělat. Opravdu měla. Olízl jsem si rozpálený čenich a po očku jí sledoval, jak se prohlíží. Párkrát jsem zamáchal křídly, abych se ovanul trochou větru, který mi alespoň trochu přinesl schlazení v tyto horké dny. Podíval jsem se nebe, kde to opravdu pálilo, nabízela se jen jedna možnost a to schovat se v horách, kde by mohl být někde ještě chládek, foukal by tam vítr a tak. Zasněně jsem si představil jak sedím někde na vrcholku nějaké hory a je tam příjemný chládek. Z mého snění mě vyrušila vlčice. "Óóó, ale rozbrečíš se mi tady princezno? Umíš ty vůbec něco krom klepání a fňukání," odpověděl jsem místo omluvy, která by byla asi na místě. Ještě ke všemu jsem nasadil takový tichounký, slabounký, kňouravý tón, aby to opravdu znělo zoufale jako ona. Nechal jsem tomu chvíli a oddechl. "Koukni, tady se za chvíli upečeme, po obědě tu bude nesnesitelně, takže, kousek tady je velké jezero, co ty na to? Ochráním tě před dalším zemětřesením," nadhodil jsem, abych trochu uvolnil atmosféru a nezdál se vlčici tak strašný, přeci jen jsem měl výčitky ohledně toho všeho, ale na omluvu jsem se úplně necítíl. Snad vezme alespoň tohle. Udělala jsem na ní takový roztomilý kukuč, který jsem měl dřív na tváři stále, ale dnes to byla jen vyjímečná ukázka toho hodného zkrachovalce ve mně.

Nikdy jsem snad neviděl tak ustrašené stvoření. Divné, že se nebála na mě skočit, ale teď se bojí, pomyslel jsem s myšlenkou, že se jí na to musím někdy zeptat. K mému překvapení však vlčice nikam neutekla a já jen natočil hlavu doprava a pozoroval jí. "V nebi? To je jen tvé zbožné přání," odvětil jsem opovrženě, protože tohle mělo spíše blíže do pekla než do nebe. Odfrkl jsem a napil se z jezírka. Vlčice asi nikam jen tak nepoběží, vypadala dost zmrzle. "Proč? Protože jsi po mě skočila, sama sis začala! Skákej si po zajících!" odsekl jsem dotčeně, protože tohle jsem bral za vyřízené. Je to normální po někom jako skákat? udivil jsem se a přitáhl k sobě křídlo, které mě trochu bolelo, jak jsem se omlátil o stěny, začal jsem jej kontrolovat a následně překouknul i druhé. Usoudil jsem, že vlčice nebude moc stará, protože je tak neznalá a ta její drobnost naznačovala taky spíše vlče, než dospělého, alespoň trochu ostříleného vlka. "Ach," povzdechl jsem. "Nemyslíš, že kdybych tě chtěl zabít, nechám tě v té jámě? Strč ten čumák raději do vody," pobídl jsem vlčici, když jsem si všiml, jak se choulí sama do sebe a pohodil ocasem, abych odehnal otravný hmyz. Nevěděl jsem co dělat, co říkat, jako bych chtěl říct promiň, ale spíše ze mě lezly jen další protivné žblepty. Znovu jsem povzdechl a olízl si čenich čekajíc, jestli ta malá řekne něco dalšího.

Stále jsem seděl na skále a očima hypnotizoval jámu. Jako bych snad chtěl vlčici vylevitovat ven. No tak, už vylez! pomyslel jsem a stále se nic nedělo. Čas ubíhal a pořád nic. Srdce se mi strachy rozbušilo, nechtěl jsem už zabíjet, toho jsem si už užil dost, chtěl jsem jí jen postrašit a honit si na ní ego, ne ji takhle odporně zabít. Cítil jsem, jak mi srdce tepe v hlavě a žaludek se mi nepříjemně stahuje. Podíval jsem se na slunce, které neúprosně pražilo a i mě tady nahoře ve výšce bylo dost teplo a pocítil jsem potřebu se napít. Nechal jsem tedy jámu jámou a rozhlédl se po okolí, třeba přijdu na jiné myšlenky, když budu hledat vodu. Rozletěl jsem se podél hor a stále chtě nechtě naslouchal, zda se něco bude dít u jámy. K mému štěstí jsem brzy našel tůňku, kde bylo docela dost vody, byl tu malý pramínek, který sem z hor přinášel chladnou vodu. Sotva jsem polkl první lok, zaslechl jsem první štěk z jámy, bylo mi jasné, že patří vlčici, zněl tak nějak zoufale a prosebně. Opět to trhlo mou dušičkou a zabolelo u srdce. Další žalostné štěky, které mě naprosto rozhodily. A dost! pomyslel jsem a opět se vznesl do vzduchu. Nabral jsem rychlost a během mžiku se ocitl v dostatečné výšce. Raději jsem ani nepřemýšlel nad tím co dělám a jako jestřáb na lovu jsem se vrhl do jámy, kde jsem překvapil vlčici a s rozevřenou tlamou jsem jí šel po krku. Rozevřel jsem jámu, abych mohl máchnout křídly, ale stejně to nebylo dostatečné a tak jsem si je trochu poškrábal a nutno dodat, že nějaké to pírko upadlo - a že to bylo obrovské pírko. Zahryznul jsem se vlčici do zadní části krku, tak, jak to dělá rodič se svým vlčetem a tlapkama jí ještě sevřel tělo. "Moc sebou neházej," procedil jsem mezi zuby a její kůží a vzhlédl jsem vzhůru. Odrazil jsem se a s funěním vynesl vlčici ven. Docela jsem se u toho zapotil a do toho ta křídla. Pevně jsem jí sevřel, přičemž jsem jí asi způsobil trochu bolesti. Když jsem nabral výšku, rozhlédl jsem se a zamířil k tůňce. Nebral jsem moc ohledy na vlčici, na to, že je asi poprvé nad zemí a ne málo. Opět jsem velmi rychle máchal křídly a vítr nás oba příjemně zchladil. Možná jí až dost. Přiletěl jsem k tůňce a vlčici u ní pustil. Sám jsem ještě párkrát máchl křídly a pak přistál vedle ní. Koukl jsem na ní a proklínal sám sebe. I když si dušička ulevila, měl jsem vztek, že nedokážu být tak zlý, jaký na mě byl osud a jak bych chtěl jí sám. Napadlo mě, že by vlčice mohla utéct a ani bych se tomu nedivil. Odvrátil jsem pohled a nechal jsem jí napít, nebo utéct. V očích jsem měl rozepři a i když jsem na jednu stranu chtěl, aby se semnou dala do řeči, ale na druhou bych se tomu ani nedivil, kdyby utekla.

Mé morální dilema se s gesty vlčice stále prohlubovalo. Skolit jedince, který by mě napadl je jedna věc, ale nechat prach sprostě chcípnout na úžeh takhle nevinné stvoření, které je pro mě ohrožením, asi jako mravenec pro slona? Má duše se roztrhla vedví, když se vlčice svalila na záda a já doslova cítil jaký má strach. Poslední z mých magií mi dovolila cítit ten ohavný pocit bezmoci stejně jako ona, až jsem se musel oklepat. Tak dost! okřikl jsem sám sebe a tvář se mi opět semknula do protivného výrazu značícího vztek. Otočil jsem se a odešel pryč. Pomalé kroky doprovázelo letmé šustění trávou. Ne, takový už nejsem! Nikdo si nezaslouží pomoc, mě taky nikdo nepomohl, tak proč mám pomáhat já! Svět je kruté a chladné místo plné odporných věcí! Osud je hříčka čirého zla a já! Já mám po tom všem někomu pomoc! roztáhl jsem křídla a mohutným máchnutím jsem se odrazil a vznesl do vzduchu. Plesknutí křídel o zem byla docela hlasitá rána a alespoň trochu dovolila uvolnit můj vztek.
Nechal jsem vlčici vlčicí a rozletěl se do hor. Na nějaký výčnělek, abych dobře viděl na jámu a na její počínání. Stále jsem měl nutkání tam přiletět a pomoct jí. "Tohle jste chtěli? Má to být zkouška? Nemáte náhodou stát při nás při vlcích a pomáhat nám?! Co jsem vám kdy udělal, že jsem si tohle zasloužil?!" volal jsem do prázdna na bohy, na které jsem byl rozzlobený. Dali předemně těžkou zkoušku a já nevěděl jak jí vyřešit. Sklesle jsem se posadil a sledoval jámu, ze které jsem stále více doufal, že se vlčice vydrápe, i když vzhledem k tomu, jak hluboko byla neměla šanci.