Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Sledoval jsem vlčici, jak se tiskne ke stěně a jak se mě bojí. Tohle vážně chci? Aby ze mě šel strach? Aby se i takovýhle drobný tvoreček bál na mě vůbec pohlédnout? Chvíli jsem bojoval sám se sebou a skoro propadl pocitu lítosti a napadlo mě, že bych jí měl pomoct ven s tím, že sem to neudělal já, nebo tak něco. Jenže pak jsem vzpomněl na utrpení, které pohánělo můj vztek vůči jakékoliv živé bytosti a jen jsem na vlčici vycenil zuby a zavrčel. Ano, tímto jsem byl oficiálně na straně zlých, nikdy jsem nic krutějšího neudělal a nikdy jsem neviděl takových strach v očích způsobený mnou. "Páni," začal jsem pronikavým, mohutným hlasem, jaký by asi každý u vlka jako já čekal. "Docela bych čekal, že mě budeš prosit o pomoc, nebo abych tě nezabíjel, ale ty nic," začal jsem na vlčici pohrdavě. Věděl jsem, že nemluví, protože má asi strach, ale přesto jsem si musel rýpnout. "No, to tě tu asi nechám, to sluníčko se o tebe postará samo, co bych si špinil tlapky, že?" dal jsem poslední šanci vlčici a zvedl se, abych naznačil svou bezohlednost vůči jejímu bytí a měl se k odchodu. Přesto jsem však v nitru duše prosil, ať promluví a donutí mě jí zachránit. Samozřejmě jsem tento hlásek ignoroval a snažil se být za drsňáka, co si léčí komplexy na slabších.

Sledoval jsem vlny, jak narážejí do břehu a užíval si větru, který mi čechral srst. Přesto jsem však po očku nepřestával sledovat vlčici a mít jí tak nějak pod dohledem. Má magie hradby zapracovala lépe než měla a ve spojení se zemí jsem mohl s naprostou jistotou usoudit, kde se vlčice zrovna pohybuje. Netrvalo dlouho a vyskočila po mě. Věděl jsem, že mě neohrozí a tak jsem jí v klidu nechal. Prosmykla se kolem mě a skoro se mě ani nedotkla. Poněkud mě to vyvedlo z míry, protože jsem se tak nějak těšil jak po mě skočí a já jí srazím k zemi. Jenže, co jsem měl dělat teď? Přivřel jsem oči a cítil jí nedaleko od sebe. Po chvíli jsem tím směrem střelil pohledem a zahlédl její tělo v trávě, která se sem tam zavlněla a při soustředění byla sem tam trochu vidět. Je čas abych jí teď trochu překvapil já, pomyslel jsem a postavil se čelem k ní. Zaťal jsem zuby a plně se soustředil na svou magii, až jsem nashromáždil tolik energie, až se v mžiku po ní rozlomila země, propadla se a spolu s ní i vlčice. Neměla šanci cokoliv udělat, země pukla tak rychle, že ihned sletěla dolů. Jáma měla v průměru tak 5 metrů a do hloubky měla něco kolem deseti. A byla v pasti! Pomalu jsem se za ní rozešel, což mohla jasně slyšet pomocí šustění trávy. Ano, měl jsem potřebu dělat drama a hlavně dramatický nástup na scénu. Došel jsem až k okraji a sledoval svou nebohou vězeňkyni, která nemohla nic, než se posbírat a spočítat si všechny kosti, jestli si něco nezlomila. S neutrálním a lehce znuděným výrazem jsem shlédl dolů a pozoroval, co asi udělá. Po chvíli jsem se posadil, protože jsem se cítil lehce unaveně, ono nechat takhle propadnout zemi není úplně hračka, ale pro tak silného vlka jako mě to byla záležitost na chvíli odpočinku. Neměl jsem potřebu nic říkat, ať mě ona sama přesvědčí, ať jí vylovím, nebo udělám cestu ven, bylo to jen na ní, já jsem hodlal být "drama queen" a hodlal jsem si to vychutnat do posledního doušku!

<<< Jižní hory

Spokojeně jsem letěl dál a po dlouhé době se cítil uvolněně jako kdysi. Sledoval jsem okolí a napadlo mě, že bych se tu mohl porozhlédnout po Tavovi, zda ho to nevyšplouchlo někde tady. Snesl jsem se tedy k zemi, jako černý bůh a ihned po dopadu jsem se oklepal a s tím ze sebe sklepl i celkem dobrou náladu. Ještě jsem udělal několik kroků k vodě a místo toho, abych nalezl vlka, uviděl jsem v dáli vlčici. Co teď? Mám se jí zeptat, jestli ho neviděla, nebo je mi to jedno? Nebo s ní vůbec nemluvit? Byla tak drobounká oproti mě, skoro mi to až přišlo vtipné. Jistě si mě musela všimnout, už na nebi, kdy jsem se snášel dolů. To nemůže být vlk chvíli sám? pomyslel jsem a opět se dostal do té protivné nálady, kterou jsem měl poslední dobou většinu času a to hlavně na zemi, let mě alespoň příjemně uklidňoval a zaháněl mou bolest. Odfrkl jsem a najednou mi došlo, že si vlčice jistě musela všimnout, že jí pozoruji. Zavrčel jsem sám na sebe, že tak civím a popošel blíž k moři. Složil jsem křídla k tělu a dál sám sebe přesvědčoval, proč bych za ní měl jít a proč ne. Konec konců jsem měl společnost celkem i rád, jen jsem se poslední dobou nechoval jako zrovna nejmilejší společník. Švihl jsem ostře ocasem a ještě se po ní párkrát zvědavě poohlédl, co asi udělá.

<<< Severní hory

Naštěstí jsem schnul rychleji než jsem šel. Bohužel jsem ale nikde nenašel Tava, což mě trochu zneklidňovalo, ale což, každý se o sebe musí nějak postarat. Křídla už byla suchá a schopná letu. Využil jsem tedy své ojedinělé schopnosti a dal se v let. Prolétával jsem přes nějaký průsmyk a upřímně byl rád, že si cestu můžu zkrátit letem a nemusím jít dolů a pak zas kdo ví kam. Spokojeně jsem se uklidnil letem a užíval si slunce, které mi prohřívalo černou srst. Ono mě to po chvíli přejde, ale v letu je více než příjemné, když mě něco ohřívá a není mi jen chladno.

>>> Jižní hory

<<< Poušť

I když jsem toho moc nevnímal, voda mě nakonec vyplavila u našeho cíle. Celý promočený a zmrzlý jsem přistál na kamenech a nemohl si nic jiného než zoufat a lízat rány. Velmi unavený jsem se vydrásal na pevninu a rozplácl se jak široký tak dlouhý. No tohle ne! Ihned jsme se pokusil aktivovat magii ohně, abych se osušil, ale nebylo mi to moc platné. Sice jsem se prohřál, ale ne moc. Křídla momentálně nebyla schopná letu. Hloupá voda! pomyslel jsem a zavrčel si něco pod vousy. No a paráda, předemnou se rozléhají hory a já je nemohu přeletět! Zavrčel jsem si něco pod vousy a převalil se na záda. Křídla jsem roztáhl vedle těla a hleděl vzhůru. Hrůza hrůzoucí. No co se dá dělat, tady zůstat nemohu. Chtě nechtě jsem se tedy zvedl a oklepal. Stálá vlhkost mě stála další vyčerpání při použití magie, abych se opět trochu prohřál. Musel jsem se vydat po svých. Věděl jsem, že musím na severo-západ, ale kdo ví, kudy povedou horské cestičky. Vydal jsem se tedy po dlouhé době po svých. Napadlo mě, že bych měl najít Tava, ale bez křídel je to jako hledat jehlu v kupce sena, kdo ví, kde ho voda vyplavila a jestli vůbec. Zahnal jsem myšlenky na něj a raději si nepřipouštěl myšlenku, že jsem ho zabil.

>>> Dračí průsmyk

Byl jsem naprosto unešený svým plánem, jenže to by nebylo ono, kdyby se něco nepodělalo. Netrvalo to dlouho a vlk podemnou zavolal žalostně mé jméno. Nutno dodat, že mě se také neletělo úplně nejpohodlněji. Vítr mi dělal z letu pořádné peklo, sotva jsem se držel. Tava pode mnou smetla vlna a jak vlka táhla ke dnu, stáhl i on mě. Křídla se mi třepotala před očima a já po zádech dolů letěl k vodě. Přišla další vlna, která mým společníkem znovu hodila a mě zatáhla do ledové vody taky. Naštěstí jsem se pod vodou hned probral a snažil se uklidnit. Zaprvé, zbavit se vázání - výborně, to přervaly vlny, asi jak jsem narazil do vody, nebo jej Ar přehryzl. Kdo ví, rozhodně jsem ho nikde neviděl. No nic, teď se hlavně dostat zpět do vzduchu, voda skutečně není mým přítelem. Snažil jsem se zorientovat. Naštěstí jsem nebyl tak hluboko a tak jsem rychle vyplaval na hladinu. "Hej! Kde jsi?! Slyšíš mě!" volal jsem na svého společníka mezitím co jsem lapal po dechu. Naneštěstí přišla další vlna a ta mě opět smetla pod bodu. Bohužel, asi jsem se o něco praštil, protože jsem upadl do lehkého bezvědomí a pak toho už moc nevnímal.

>>> Severní hory

Jakmile se trochu rozjedeme, tak nějak vycítím informaci o vlkově nevolnosti, přesto si však nejsem 100% jistý, zda jsem to zachytil správně, natolik má magie ještě silná není. Podívám se na něj, ale když mi odpoví, že je v pohodě, nezní to dvakrát nadšeně, ale i přesto to nechám být. On není moje starost a když říká dobrý, tak dobrý. Jakmile přidám na tempu všimnu si jedné zvláštnosti, lano sebou tolik nehází a zdá se, že i jízda je klidnější. Upřímně řečeno jsem čekal, že bude asi tak 5x těžší.
Když si obkroužíme testovací jízdu, je zcela připravený na otevřené moře. "Tak jo," zamumlám spíše pro sebe. Asi úplně nehrozí nebezpečí, které by ohrozilo mě, když ho stáhne moře, jsem dost silný na to se udržet a když to bude tak silné, že ne, tak prostě překousnu lano, nebo ho pomocí magie přepůlím. Jenže ten vlček tam dole to bude mít trochu komplikovanější. V hlavě mi prolítne i jistá spekulace o tom, zda jej zachránit v případě nehody nebo ne. Moje nová povaha křičí něco ve stylu, že se na něj mám vykašlat, moc bych riskoval, ale něco uvnitř mě by na něj nedalo dopustit. Nechám raději tyhle myšlenky stranou a věnuji se letu. Co si budeme povídat, počasí nám moc nepřeje a vítr začíná tady nahoře znepříjemňoval let i mě. Není to úplně nejlepší pro let. Ohlédnu se na toho dole, jestli je v cajku a pokračuju dál. Moře přináší několik vln, které se odráží od skály před námi a na druhé straně dělá vlny na břehu. Podívám se na nás cíl, kterým jsou skály, cesta ubíhá celkem rychle, ale opravdu nemám tušení, jak se ten dole vypořádá s tím vlnitým povrchem, tak moc velkou představivost nemám. Jeho děkovná slova ve větru snadno přeslechnu + to, že jsme plně soustředěn a samotného mě dost vyčerpává vítr. Začíná být pěkná zima, která mi cestu ještě znepříjemňuje. Mé první myšlenky po přistání se budou týkat rozdělání ohně. V horách, bychom mohli najít místo, kde by se dal oheň rozdělat, nejsem úplně zběhlý v téhle magii a tak se bez pár dřívek a útulného prostředí oheň neudrží. Snad nebude pršet, pomyslím, protože mokré dřevo bych musel nejprve vysušit a to je práce a energie navíc. Náš cíl už se zdá na dosah tlapky, ale táhnu za sebou vůbec ještě někoho?

Sledoval jsem jak se vlček plácá v písku a sám si raději otřel čumák. Znovu jsem začal sledovat vlny a přitom ho poslouchal. "Hele jo, nejsem žádný tvoje vozítko, na tohle si nezvykej, mě nikdo komandovat nebude," řekl jsem relativně ještě v klidu a zamáchal křídly na uklidnění. Tentokrát to prostě muselo vyjít. "Zkusíme to nejdřív podél toho břehu, kdyby náhodou," řekl jsem a opět vyletěl do vzduchu. Byl jsem asi 2 metry nad ním, provaz byl dlouhý, takže jsem mu nijak nevadil. Připevnil jsem mu znovu tlapky, ale zas jen přední, očividně když to s ní plejskne do vln, tak se sami oddělají tou ránou. "Zadníma budeš muset asi vyvažovat, tak je zkusím nechat volné," broukl jsem na něj z výšky a pomalu se rozletěl nad moře. Tentokrát jsem se ale otočil a velice obratně se otočil a uchopil provaz do tlapek. Sledoval jsem svého pasažéra, který si stěžoval na můj dech. Vycenil jsem zuby a zatáhnul za provaz, div ho zase nevyklopil, to ho naučí. Zamáchal jsem křídly a zatáhl ho na vodu, tentokrát to proběhlo hladce, i když při tak malé rychlosti se to s ním začalo ihned kolébat na všechny strany. Přidal jsem tedy trochu na tempu, co to šlo, no nakonec jsem se stejně musel otočit, abych mohl pořádně letět a ještě zrychlit. Krátké škubnutí a byl jsem zase čelem vpřed. Podíval jsem se spodem na něj a vypadalo to dobře. Rozletěl jsem se do takového volného tempa a cítil, jak provaz škube sem a tam v rytmu vln. "Dobrý?" zavolal jsem na něj a cítil se naprosto spokojeně, jak mi vítr čechral srst a prodíral se skrz každé peříčko. Zkroutil jsem obličej do velmi uspokojeného a několikrát máchl křídly, abych udržel tempo a výšku. Vodní prknování se zatím obešlo bez jakékoliv zranění a já se odhodla zatočit a dle plánu zamířil kolem břehu. Stočil jsem své tělo s roztaženými ohromnými křídly, které čítaly několik metrů v rozsahu a plachtil směrem na západ na vlnkách větru. Stačilo mít jen roztažená křídla a přežít to mírné tlačení liány. "Poletím na moře, tam to bude asi trochu houpat, jsi připravený?" zavolal jsem svým mohutným hlasem, aby mě vůbec slyšel. Asi to nebylo dvakrát pohodlné se kolébat na té kůře, ale Ar si počínal celkem obratně a schopně. Docela mě to překvapilo, nevím, jestli bych toho byl schopný já. Počkal jsem na odpověď a zatím ho dál táhnul po pobřeží, kde jsem odhadoval, že budou ještě mělčiny.

Spokojeně sleduji vlka, jak mi po vůli následuje a dělá vše co mu řeknu. Možná bych ho chtěl vidět jako svou loutku, ale tak otrnulý zatím nejsem. Činím se tedy k další a další práci až je dílo dokonáno. "Musím ti je připevnit aspoň trochu, jinak sletíš hned!" štěknu po něm a zatrhnu tak dalším argumentům, možná jsem to řekl víc nahlas, než bych chtěl, ale to co chci, tedy chceme udělat, zní naprosto bombasticky a ano, i krapet sebevražedně. Podívám se na něj a překontroluju vázání na svém těle. "Musím dávat pozor při letu, takže kdyby něco, křič jako o život," řeknu a přitom udělám pár kroků vzad. Když domluvím, nedám mu vlastně ani prostor na jakýkoliv protest. "Jsem rád, že tě bavím," prohodím trochu dotčeně a sleduji vlny, které omývají břeh a ty nejsilnější putují až k mému společníkovi. Ještě chvilka koncentrace, abych přišel na to, kdy bude nejlepší vyletět a pak - a pak zas něco žbleptne. "CO?" zeptám se ho naprosto rozhozený, protože teď se má soustředit na jiné věci. "Možná pár let, už ani nevím, znám tenhle ostrov, ten kam plujeme, no jasně, že je pár míst, kde jsem nebyl, ale no... To se napraví," řeknu a opět pohledem hypnotizuju moře. "Jdem na to," brouknu spíše pro sebe, prohnu se v zádech a jako střela na maximum vystřelím k vodě. Ale má rychlost je poněkud až moc rychlá a tak když cuknu za provaz, vor se sice dostane na vlny, ale tam se převáží dopředu a vlk se rozplácne na mělčině. "Jéééj," zabroukám a přistanu u něj. "Heh, asi ne tak rychle," zazubím se a opět se připravím k výletu, až se trochu posbírá teda.

Stále jsem nevěděl, co si v vlkovi vlastně myslet, je pošahanej? Nebo já jsem mimo? Byl mladší než já a tomu jsem i přisuzoval onu roztěkanost, kterou jsem také asi míval. Podíval jsem se na něj a znovu ho sjel pohledem. Oproti mě toho napovídal vážně hodně. Pohodil jsem hlavou a znovu se rozhlédl po okolí, jako bych se na něj prostě jen nechtěl koukat a krajina kolem byla děsně zajímavá. Na to, zda něco udělal jsem neodpovídal, jsem jen zkroutil výraz do trochu protivného a podrážděného, jako bych chtěl naznačit - ne hochu, tady jsi na tenkém ledě, huš! Naštěstí to přešel a já teď mohl vybrat příhodné místo. Naneštěstí jsem věděl jen o jednom vodopádu a ten pro mě nebyl vůbec daleko, pro něj to byl problém. Mohl jsem ho vzít přímou čarou, ale musel by pak překonat vysokou skálu až k Vyhlídce, ne, tudy cesta nevede. Ještě by mi skočil po ocase a udělal si ze mě výtah, to tak, to nemohu riskovat.
Náladu mi zvedl až jeho souhlas s mým plánem, vlastně pro něj vyjádřil nadšení stejně velké jako já, jenže on vůbec nevěděl, co ho bude čekat. "Dobře, no vidíš támhle ten ohromný útes?" ukázal jsem tlapkou na jih, jiho-západ, tak nějak k útesu, na kterém je nahoře vyhlídka. "Tam je náš cíl, takže," řekl jsem a rozešel se ke břehu pouště s mořem a odtud to bylo skoro co by kamenem dohodil. Možná by tam i doplaval, ale foukal silný vítr, který jsme nemohli jen tak ignorovat a co si budem povídat, moře bylo celkem rozbouřené, ani nahoře to nebudu mít nejjednodušší, ale jsem kus vlka, takže s tím jsem si hlavu nedělal. "Náš cíl budou támhlety hory, odtamtud tam přejdeme," dokončil jsem a tlapku posunul trochu víc doprava na Severní hory. "Jinak to ohledně mých křídel ti povím jindy, teď je třeba tě připravit na cestu tvého života," řekl jsem opět přívětivějším hlasem, protože jsem měl v hlavě skvostný plán a fakt měl chuť jej zrealizovat.
Posadil jsem se u břehu, kam jsme došli a začal pomocí své magie motat pevnou liánu, zatím mi dal Ar - jak jsem si ho pojmenoval já - přednášku. Házel jsem to za hlavu, dokud nezazněla fráze "vypadám jako tvůj maličký syn", opět mi hlavou proletělo to co nemělo a naskákalo mi v ní plno otazníku. Překvapivě jsem nezavrčel, nic, jen jsem ho nechal domluvit a využil jeho posledních slov. "Věř mi, že já opravdu nemám v úmyslu být jakkoliv fajn," zamručel jsem jen polohlasem a hodil po něm smotaný kus liány. "Na, ovaž si to kolem hrudi," rozkázal jsem a druhý konec opravdu dost velkého a silného lana jsem si obmotal podobně, přičemž jsem místo tlapek užíval magii a nakonec kolem sebe nechal narůst ještě dalších pár lián, aby zabezpečily to původní. Docela to vypadalo, jako bych měl na sobě slušivý postroj, který mám vrostlý do těla, i když to překvapivě ani trochu nebolelo. Zatímco můj momentální společník vyprávěl o tom, co se mu stalo, dobře jsem cítil, jeho zmatení, mohl jsem si s velkou jistotou tipnout, že vychází z toho, jak jsem odhadl tu bolest. Spokojeně jsem se v duši pochválil, že jsem jednička a podobně jako sobě jsem mu liánu k tělu upevnil. "Hmm, nooo, snad to bude držet," odpověděl jsem po jeho příběhu, přičemž jsem opět dostal až moc dlouhou odpověď, ale asi už jsem si na to nějak zvykal. Zvedl jsem se a zavřel oči, tohle bude chtít víc soustředění než nějaká liána. Kde se vzala, tu se vzala, objevila se tu dřevěná deska. Vypadala jak precizně utržená kůra stromu, dost silná na to, aby unesla vlka, dost tenká na to, abych si nestrhl záda. Na jedné straně byla zahnutá, to aby vlnky lépe klouzaly. "Po tomhle tě potáhnu na vodě, mělo by to stačit a když ne, no, tak-" udělal jsem dramatickou pauzu, abych naznačil, že prostě umře, ale nedalo mi to a raději jsem to dořekl, "-Tak se vrátíme na břeh a předěláme to. Raději ti ale nějak připevním tlapky, alespoň přední," dodal jsem a dal mu najevo, aby si vlezl na můj skromný vor. Sice jsem mu tu mohl udělat plnohodnotnou vyřezávanou loďku, ale to se mi řekněme úplně nechtělo. Počkal jsem, až naleze a když se postavil kam chtěl, ze dřeva vyrostly malinké větvičky, které mu připevnily tlapky. Můžeme jít testovat!

Musel jsem uznat, že vlk měl opravdu plno věcí, kterými mě zahrnul. Vlastně to nebylo ani tak špatné, ale to bych nebyl já - no vlastně nebyl - to by nebylo mé nové já, abych se neohradil. "Tohle neučím já, to učí bohové a sám nevím, zda bych tě já dokázal naučit kupříkladu tohle:" řekl jsem a máchl tlapu, načež se po jeho levé straně rozrostlo několik barevných květin, každá jiná a z každé až přecházel zrak. Máchl jsem tlapou znovu a zem se na onom místě otevřela, jako drobná prasklina, jako jizva na těle a květiny v mžiku pohltila. Jo, rád jsem machroval. Načež se země stáhla a já spadl zas na zem. Byl jsem nízko a tak to nevypadalo tak nemotorně. "Tahle země je vážně magická," řekl jsem překvapivě vřele a věnoval mu upřímný úsměv a toho by si měl sakra vážit. Jenže ve chvíli, kdy jsem si sám sebe uvědomil jsem zavrčel, jako bych se chtěl napomenout. Nevrle jsem stočil své tělo a zatočil se nervózně dokola. Vlk mě ale opět obtěžoval svými vztahy s ostatními vlky a mě napadlo se jej taky na jednu vlčici zeptat, ale přepadla mě v tu chvíli taková bolest u srdce, že jsem jen odvrátil zrak a snažil se zakrýt slzy v očích, což se mi oním otočením povedlo. "Ne, bylo to docela daleko odtud, vážně nevím kde," odvětil jsem zostra, aby nebylo znát mé bolesti a znovu zavrčel, čímž jsem zahnal slzy i smutek. Jediné, co bylo vidět bylo, jak jsem hrozně nevyrovnaný sám se sebou a cosi mě uvnitř zžírá a s čím bojuju.
Povzdechl jsem a opět se na vlka otočil. No dobrá, zaženeme myšlenky na špatné něčím šíleným, pomyslel jsem a v očích se mi opět zablesklo. "A kam by si rád? Máme tu louky, skály, vodopády," začal jsem jmenovat a v hlavě si mapoval území, která jsem prošel a která jsem znal. "Pokud máš dost kuráže, nemusíme všechno obcházet," řekl jsem a rozeběhl jsem se k nejbližšímu břehu, který tu byl. Byl odtud výhled na protější ostrov, na kterém jsem už také byl, tolik vzpomínek! Zahleděl jsem se ale i na druhou stranu, kde místo obvyklé mlhy, kterou jsem si pamatoval bylo něco nového. "Tam!" štěkl jsem po něm a toužil to tam prozkoumat. "Co bys řekl na to, kdybych tě naučil chodit po vodě?" broukl jsem, protože i když to možná vlkovi nebude nejpříjemnější způsob přepravy, mě to bylo jedno, no něco uvnitř mě hlodalo, že bych na něj měl brát ohledy, ale to jsem umlčel. Bylo docela vhod se představit, i když bych asi dokázal žít s tím, že bych mu říkal jen moulo, nebo zakrslíku, nebo tak nějak, ale když na to trval. U Iris to je dlouhé jméno! Ar stačí, řekl jsem si a trochu váhal se sdělením svého vlastního jména. "Hm, Angel, ale moc si na mě nezvykej, já nemám kamarády," broukl jsem odtažitě a koukl na něj zlomeným pohledem. Znělo to jako otřepané klišé, ale dovolil jsem mu pohlédnout na mou zlomenou dušičku a v tu chvíli spatřil i jeho bolest. Nechápal jsem, že jsem ten jeho stav mohl tak dlouho ignorovat, má magie mysli mě doslova kopala do zadku a já si toho všiml až teď, že trpí a hlavně, že na to myslí. "Kde jsi k tomu zranění přišel?" vystřelil jsem naslepo. Bolest byla fyzická, to se dalo určit snadno a jak lépe se zeptat, než že řeknu "zranění". Opět jsem sám sobě zněl trochu zajímavěji pro vlka a opět jsem pyšně zvedl čenich k výši a připadal si chytře. Ó jak jsem úžasný!

Poněkud mě uchlácholí zájem o mou magii, pomocí které jsem nepropustil kapky ke svému tělu. Dokonce se mi na tlamě objeví cosi jako známka mírného úsměvu. Spíše mě udivuje, že se neptá na má křídla, moc vlků jich nemá, ale vsadím se, že nejsem zas taková rarita a tak pohodím ocasem, který naznačí cosi, jako dobrou vůli a zamyslím se, jak mu odpovědět. "Je to taková obraná hradba, ještě jí neumím plně ovládat, ale své magie jsem nabyl v těchto místech, na těchto ostrovech a proto jsem se i vrátil, abych získal na síle," odpověděl jsem poněkud vřelejším tónem po tom, co se mi omluvil. Sice se mi jeho omluva moc nepozdávala a spíše zněla jako pořádný rýpanec do mé maličkosti, ale to jsem asi hodlal přejít. Ach, nechat se soudit o takového pohublého vykuka, povzdechl jsem a jen nad tím mírně zakroutil hlavou. "Taky nejsem zrovna milovník písku, ale-" zarazil jsem se, protože říct mu pravý důvod, proč písek trpím, proč jsem vlastně na tomhle místě se mi říct nechtěl. Chamtivě se mi zablesklo v očích a napadlo mě, že i on by tu mohl získat křídla a tak jsem raději mlčel, "- ale, to se dá snadno napravit ne?" stočil jsem konverzaci jinam a hodlal zanechat nostalgické chvilky u jezírka a přemístit se jinam.
Bohužel jsem na svůj dotaz dostal poněkud vyčerpávající odpověď, která když se začala komplikovat, tak mi automaticky přestala fungovat i hlava, prostě se přestala snažit a já tam jen stál a s naprosto vypnutými systémy na něj koukal. Když vyjmenoval řadu jmen, tak mi jedno přeci jen uvízlo v paměti. "Možná, ale už to nějaký pátek bude a vážně už ti neřeknu kde to bylo," odpověděl jsem protože právě jméno Andante už jsem někde slyšel (//myslím, že vzhledem k tuláckému životu Angela je docela pravděpodobné, že by se s jedním z nich mohl klidně setkat :D ) ale vážně jsem neměl hlavu tak velkou, abych si pamatoval kdy a kde to bylo. "Každopádně, mohu ti nabídnout doporučení na mnohem hezčí místo, než je písčitá poušť, abys neřekl, že jsem takový mrzout," broukl jsem, protože jsem dobře cítil, že si o mně nemyslí nic milého. Roztáhl jsem křídla a vznesl se do vzduchu. Trochu jsem se porozhlédl, ale moc možností k přechodu tu nebylo - tedy ne pro něj. Když mi tenhle fakt došel, zarazil jsem se jen pár stop nad zemí, tak abychom byli stále na doslech aniž bychom museli jeden na druhého křičet a ovíval ho vzduchem ze svých křídel, které mě drželi ve vzduchu na jednom místě- což byla docela makačka - muselo to být pro něj asi příjemné, aspoň něco hezkého jsem dokázal udělat, i když krapet nevědomky.

Mou slastnou chvilku klidu, ticha a pokusu o relaxaci rychle naruší vlk, kterého bych si snad ani jinak nevšiml. Rychle otočím hlavou skoro jako robot a skenuju ho pohledem. Takové drobátko. Jen se nad ním povýšeně poušklíbnu a opět se věnuji vlnkám na hladině. Když začne mluvit, opět upoutá mou pozornost a jako by hodil kámen do mého zrcadla klidu, rozvíří nejen hladinu vody, ale i roztříští klid v mé duši, který tu na chvíli zavládl. "Hmm," zavrčím jen nevrle a dám tak najevo můj nezájem. Vlastně je mi úplně jedno, i když na druhou stranu skýtá příjemné rozptýlení a odtrhnutí od mých starostí. Když se vzdálí, ani se na něj nepodívám, jen ještě více stáhnu svá křídla k tělu, až skoro splynou s černou srstí, nebýt jasných odznaků podivného tvaru. Vlk se bohužel neměl k odchodu, jak jsem doufal, ale místo toho se odrazil a skočil do vody. Díky svým zkušenostem a magii, kterou mám jsem vycítil tento útok na vodu ihned. Ani jsem se nehnul, ani se mi nezvýšil tep, jen jsem tam tak klidně a nevrle seděl a jakmile na mě přilétla sprcha kapek, utvořila se kolem mě hradba a kapičky po ní stekly, jako po předním skle auta. Pak magie pominula a já jen nevrle, přesto ale tiše zavrčel. Tak tohle teď pít asi nebudu, pomyslel jsem a sledoval vlka, abych alespoň trochu zachytil nějakou myšlenku nebo pocit. Byl jsem ale tak rozrušený, že mi to dvakrát nešlo. Když vlk vylezl z vody, ihned se oklepal. Opět se ozvala magie hradby a těch 8 kapek co na mě mělo dokápnout odstranila. Asi nevím co bych dělala, kdyby na mě ty kapky opravdu dopadly. "Vážně ti přijde tenhle přístup k cizím vlkům v pořádku?" broukl jsem k němu nevrlým hlubokým hlasem, který mohl nahnat strach. Zvedl jsem se a odlepil křídla od těla, byl jsem o dost větší než on, byl jsem o dost silnější a se svými napůl roztaženými křídly jsem působil ještě větší. Místo útoku jsem ale zachoval klid a jen se oklepal. Mělo to být možná trochu výstražné gesto, svou sílu jsem si úžíval. Opět jsem křídla složil k tělu, ale ne tak upjatě. Věděl jsem, že jsem upoutal jeho pozornost, no ještě aby ne. "Odkud vlastně jsi?" vstřelil jsem k němu snažíc se získat nějakou informaci, možná se toho na ostrovech dost změnilo, kdo ví. On mi to mohl říct.

<<< Kvetoucí louka

Ještě několikrát jsem máchl křídly a pak jen plachtil k jezírku, které bylo cca uprostřed a kde jsem zažil to potřeštěné dobrodružství. Vzpomněl jsem na svou společnici, která tu semnou tenkrát byla, ale kde je jí teď konec. Konečně jsem to místo uviděl a měl jsem pocit, že se snad vůbec nezměnilo a že si jej naprosto perfektně pamatuju. Slétl jsem k zemi a přistál naproto precizním způsobem. Za tu dobu, co jsem okřídlený jsem měl dost času trénovat a to já dělal rád. Stáhl jsem křídla k tělu a přistoupil k vodě, které tu úplně moc nebylo. Parné dny ale konečně vystřídalo několik mraků, které naprosto vystihovaly mou potemnělou náladu. Odfrkl jsem a napil se. Stále ve mě vřel vztek a nevrlost. Se zamračenou tváří jsem na sebe pohlédl, jako tenkrát, když jsem si poprvé prohlížel své nový znaky a křídla. Tentokrát jsem ale nebyl promočený až na kost. Posadil jsem se a sledoval hladinu, snažíc se trochu uklidnit. Pomalu to začalo zabírat, ale kdo ví, jak dlouho to vydrží.

<<< Příchod

A bylo to tady, můj návrat zpět na tyto ostrovy, kde jsem zažil tolik pěkného. Dnes jsem sem ale nepřicházel s dobrým srdcem a pln očekávání. Ne, dnes ne. Dnes jsem tu jako vlk, která přišel o všechno a který zde získal velkou moc, kterou se hodlá ještě více zvětšit. Podíval jsem se na rozkvetlou louku, která mi připomínala spoustu chvil, které jsem tu strávil. Místo vřelých vzpomínek jsem ale zaklepal hlavou, abych je dostal pryč z mysli a pronikavě zavrčel. Letěl jsem. Letěl jsem tak vysoko jak to jen šlo a měl překrásný výhled na okolí. Podíval jsem po okolí a zahlédl poušť, kterou jsem před nějakým tím pátkem navštívil a kde jsem získal svá křídla. Ano, to bude dobré místo, kam bych mohl zaletět. Naklonil jsem své tělo mírně doleva a stočil se do pouště.

>>> Poušť