Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Děkuju moc za hlasy a gratuluju ostatním :)
Prosím všechno k Angelovi a % do obratnosti :)

3. Týden

Angel 3

Jen jsem se tak zasmál nad Ashiinou poznámkou, protože byla fakt trdlo, když to nepochopila. "Myslel jsem tebe," pípl jsem a vesele pohazoval ocasem.
Konečně přišla moje chvíle, chvíle, kdy jsem mohl ukázat, že jsem taky trochu chytrý. Udělal jsem na zem svým zeleným drápem cosi jako brambor a vedle menší brambůrek - to mělo znázorňovat dva ostrovy. Do menšího bramboru jsem udělal důlek, přibližně do středu. "Tady jsme se setkali, asi uprostřed by mělo být jezero, pak jsme šli tudy k mostu-" vysvětloval jsem a táhl drápkem východně uvnitř obrysu brambory. "-Tady je někde most-" pokračoval jsem a zaryl dráp o něco hlouběji a párkát táhl sem a tam, abych vyryl tlustší čáru. "-No tady jsou hory, které nás obklopují, řekl bych, že jsou tak ve třetině ostrova-" řekl jsem a vylil tlustou čáru v jedné třetině velkého bramboru, která měla znázorňovat pohoří Pityas. Udělal jsem jednou malou brambůrku na severu asi uprostřed "ostrova". "Tady je takový strašně podivně magický les a pod ním-" začmáral jsem velké území na mapě, všechno zhruba uprostřed, "Jsou louky, pod tou západnější je les a v něm je jedna smečka, ale to je hrozně daleko. Pak úplně na východě jsou ještě jedny hory-" znovu jsem naznačil čárou, "A někde tady si myslím, že je další smečka," řekl jsem a poukázal na své mapě místo mezi vyčáranou loukou a malou bramborou lesem. "Kolem je hodně mlhy, to nevím, jestli by se ti líbilo, mám tam jednu kamarádku, tedy, nevím, jestli tam ještě je, ale mělo by to být někde tam," řekl jsem a vzpomněl na bílou vlčici Sisi, která mě uměla dohánět k šílenství chvílema, ale jinak bylo hrozně milá. "Zkusil bych proto cestu na sever, neznám to tam tak dobře, není to daleko a třeba tam ještě něco bude. Na jihu už je jen zátoka a poušť," dodal jsem ještě a ukázal na jich mapy.
Hrdě jsem si lehl vedle svého výtvoru a spokojeně vzdechl. Do uší mi ale zazněla nečekaná otázka. "Ano, mám sestru Shine, tedy, nevím jestli žije, od vlčete jsem jí neviděl. A ty?" zeptal jsem se a nějak se nad tím nepozastavoval, spíš jsem promýšlel strategii cesty.

Zdálo se mi to, nebo je na mě Ashin naštvaná? Hm... Tohle se muselo napravit. Neměl jsem nejmenší tušení, co se stalo, že najednou takhle obrátila. Pohodil jsem hlavou a pořádně se nad tím zamyslel. Že by jí naštvalo, že jsem jí vzal na sever? Nebo že jdu rychle? Jo! Jdu rychle. Ne ne, to by se ozvala, hm, co to může být? Na něco jsem snad zapomněl? dumal jsem stále dokola a zvažoval různé možnosti, k ničemu pořádnému jsem se ale nedobral.
Když ke mně přišla, lišácky jsem se uculil a ukázal tlapkou na hladinu vody. "Támhle! Vidíš!" řekl jsem a počkal až přijde k vodě. "Teď, teď je to vidět úplně skvěle!" vykřikl jsem a začal znovu zírat do vody, jak kdyby tam byl poklad celého světa. "Nikdy jsem nic krásnějšího neviděl!" vzdechl jsem a teď už bylo jasně vidět, že koukám na její odraz na hladině. Doufal jsem, že tohle aspoň trochu pomůže zvednout její náladu. Ale asi jsem potřeboval něco víc než chabou improvizaci. Olízl jsem jí po tváři a přišoupl se k ní. Chvíli jsem koukal na odraz nás dvou na hladině a začal se nad ním pomalu rozplývat. Bylo to tak nádherné. Zhluboka jsem se se nadechl a vydechl, ne tak naštvaně, ale spokojeně, velmi spokojeně.
Kde to jsme? Upřímně? Neměl jsem nejmenší tušení, tudyma jsem asi nikdy nešel, ehm, prostě jsem si tak tipnul cestu. "Myslel jsem, že bychom si tu mohli dát pauzu, přeci jen, jdeme docela rychle a smečka nikam neuteče," zalhal jsem trochu, ale přitom zářil jak sluníčko. Měl jsem prostě velkou potřebu zkoumat území, která ještě neznám. Pro její i svůj vlastní klid jsem roztáhl křídla a párkrát s nimi máchl. To by mohlo jít, pomyslel jsem, odrazil a vyletěl vzhůru. Neletěl jsem nijak rychle, ale rozhodně ani nijak pomalu. Stoupal jsem ostře nahoru, až byl výš než nejnižší hory. Rozhlédl jsem se po okolí, viděl jsem skoro i na druhý ostrov. No jasně, támhle je ta louka plná kytek! pomyslel jsem, když jsem hned za kopcema uviděl Kvetoucí louku. Snesl jsem se opět pomalu k Ashin a v hlavě si začal zhruba skládat obrázek ostrova, kde co je a není. Defakto, celou východní stranu jsem měl projitou. Teď už mi chyběl jen ten ledový sever, stejně tak sever nad loukou vedle a kus jižní části ostrova. "Chceš to tu popsat?" zeptal jsem se a rejdil tlapkou v zemi, cítil jsme se tak chytře.

//Promiň, že píšu až teď, včera mi nebylo moc dobře

<<< Laica Mar

S plnou hlavu černé vlčice jsem vstoupil na území jezera, kde jsem se rozhodl dát pauzu. Podíval jsem se na Ashin a všiml si, že s ní něco není v pořádku, hm, co to asi může být? Strčil jsme do ní čenichem a vesele usmál. "Ty a jen hm? To se mi nějak nezdá, děje se něco?" řekl jsem a pomalu kráčel k jezeru. Nějak jsem neměl co říct a tak jsem jen nechal srst čechrat můj kožíšek. Podíval jsem se na Ashin a olízl jí po čenichu, aby se nezlobila, nebo co jí vlastně bylo.
Když jsme byl kousek od jezera, něco mě napadlo. Rozeběhl jsem se ke břehu a před ním zastavil. "Ashin Ashin! Koukni! To musíš vidět!" vyštěkl jsem, jako bych zrovna viděl něco váážně senzačního. Hleděl jsem do jezera, na jeho perfektní hladinu a jen sem tam zastříhal ušima. Čekal jsem až přiběhne vlčice, abych jí mohl ukázat to ono co vidím.

<<< Bad

Jen jsem se tak ušklíbl se slovy: "Ano, na severu je sice chladněji, ale myslím,
že tohle ještě něnení ten největší sever, jaký můžeš vidět, řekl bych, že támhle to bude horší,". Zvedl jsem tlapku a ukázal do dáli, kde bylo vidět jen bílo. "Stočíme se tedy dál od kraje a půjdeme na východ," řekl jsem sotva jsme vstoupili na území. Jak jsem řekl, tak jsem taky udělal a mírně změnil směr na takový severo-východ.
S těžkou hlavou jsem dál pokračoval a myslel jen na to, jak kolem mě poletuje spoustu vlčat, která mě zlobí a koušou a jsou drzá. Povzdechl jsem a koukl na Ashin, která byla trochu skeptická. "Věř mi trochu," řekl jsem jen s lehkým úsměvem a dál před sebou nesl lehce svěšenou hlavu. Jasně, pokud by měla vlčata, určitě bych jí zůstal nablízku. Ale do smečky? Co sis navařil, to si taky sněz! ozvalo se ve mě svědomí a já jen pohodil hlavou. Teď se mi to vážně nechtělo řešit, nějaký coby kdyby.
Na to přišla další otázka, tentokrát trochu příjemnější. "Našla ho jedna moje kamarádka a dala mi ho, prvotně sloužil na mou zraněnou tlapku a pak mi ho uvázala kolem krku, od té doby ho nosím, myslím, že ani nejde sundat," řekl jsem usměvavě, protože byl fakt, že ten její super uzel by asi nerozdělal ani Nero nebo Iris. V tom jsem vzpomněl na Thalii, kterou jsme dlouho neviděl. Měl jsem všechno trochu v mlze, jako by mě něco ošálilo, i když byl fakt, že mi přirostla k srdci. Smutně jsem svěsil hlavu ještě níž, kde jen byl konec té černé vlčice. Co asi její přítelkyně s vlčetem? Jak ty se asi mají? Naposledy nás terorizovali hadi a to nebylo dvakrát příjemné. Podíval jsem se na Ashin vedle a zas trochu zveselil. Zvedl jsem hlavu a zbystřil. Něco se tu dělo. Přidal jsem trochu do kroku a pokračoval dál.

>>> Salt

Podíval jsem se na Ashin tim nejsmutnějším pohledem, který jsem uměl. Škoda noooo, pomyslel jsem šibalsky, tohle si umím představit jako můj nový koníček, ale měla pravdu. Zas na druhou stranu - budu se víc těšit!
Jakmile vyskočila na tlapky, spokojeně jsme se usmál a jemně se o ní otřel hlavou, nějak jsem se toho nemohl nabažit. Začal jsem se protahovat a líně zívl. "Myslím, že bychom měli ještě na sever a stáčet se pomalu k východu," odpověděl jsme zrovna když jsem měl zadek zdvižený až do nebe a hrudník na zemi skoro. Zastříhal jsem ušima a pomalu začal rovnat křídla. No vida, nebylo to tak zlé. Prvotně poraněné křídlo šlo sice ztuha, ale hojilo se pěkně. Podíval jsem se Ashin na tlapku, vypadalo to, že už si na ní dokáže i stoupnout. Rozešel jsem se k jezeru a stejně jako ona začal pít.
"Cože?!" vyprskl jsem všechnu vodu z tlamy. Zděšeně jsem vyvalil oči a zase jsem měl skoro infarkt. No jo? Vlčata, tohle mě vážně nenapadlo. Rychle vymyslet něco chytrého a zahrát to do autu. "Ááále, to by trvalo, než by se to povedlo, jeden pokus, to nic není," řekl jsem a snažil se znít klidně, i když sem se uvnitř třásl jak osika. Já a vlčata? Ne ne ne, to nejde! pomyslel jsem a ještě se trochu napil. V hlavě se mi převalovalo mnoho otázníků nad tímto tématem, ale pořád jsem se uklidňoval tím, že napoprvé se nic stát nemůže. Navíc mám své roky a kdo ví jestli by to ještě šlo. Zas takovej staroch nejsi... ozval se ve mě hlásek a začal jsem přemýšlet, kolik mi tak bude. No pravda, tak velké číslo to zas nebylo. Nasucho jsem polknul a rozhlédl se. "Tak třeba tudy!" zavelel jsem a s těžkou hlavou se rozešel pryč.

>>> Laica Mar

Spokojeně jsem odfukoval Ashin do srsti a sem tam pohodlí ocasem. "Právě naopak, tvoje dokonalé tělo nemá žádná konkurenci a tvá mysl? Hotovej ďábel!" řekl jsem, protože jestli jsem o vlčicích něco věděl, tak že lichotkami by se nemělo šetřit. Spokojeně jsem si olízl čenich a zafuněl jí do kožichu na krku. O její lichotce jsem zprvu ochyboval, ale její slova zněla klidně a nijak rýpavě, tak jsem usoudil, že je opravdu spokojená. Jo jo, moje dušička byla naprosto v klidu. Spokojeně jsem se zazubil, něco se stylu, že jsem velký pán. "Tvýmu zadečku se jen tak nedá odolat!" řekl jsem a při těch slovech se vyšvihl a lehce jí do něj kousnul. Hned jsem se ale vrátil do výchozí polohy a dál se spokojeně mazlil. Ash mě začala provokovat, zprvu jsem nechápal, ale pak mě jemně zatahala a mě to došlo. "Hej! Ty! Koukám, že už máš zas nějak moc energie, to abychom vyrazili, není tu moc bezpečno," zazubil jsem se a olízl jí po čenichu, byla pravda, že i já už jsem si nějak oddechl a měl v sobě plno energie. Což bylo docela zvláštní. Tolik elánu do života. Pomalu jsem se začal zvedat, pořád tu byla povinnost, kterou bylo třeba vyřídit.

Ještě jsem ležel a oddechoval, když se mi konečně začalo vracet vědomí. Podíval jsem se na ní, jako by byla jediná na světě a nic jiného kolem. "Jsi nádherná," řekl jsem jen na její první větu a naklonil se k ní. Uznávám, asi to nebyla ta pravá odpověď co chtěla slyšet, ale mě se nějak nechtělo ničím stresovat. Bože, to její tělo! Měl jsem pocit, že od prvního pohledu na ní jsem po ničem jiném netoužil. Tuhle potvůrku jsem dostal kam jsem chtěl. No Angele, zdá se, že je v životě ještě hodně co poznávat, bleskla mi hlavou konečně nějaká myšlenka. "Tak běžně na potkání," odpověděl jsem ironicky a přimáčkl se k ní. Co si to o mně myslí? Já, takový andílek! "Nikdo semnou neumí cvičit jako ty," řekl jsem a provokativně se usmál, zdálo se, že i ona byla v dobré náladě a to mě těšilo. Najednou mě popadla taková hrozně špatná myšlenka. Byl jsem dobrej? cukl jsem sebou lehce a najednou tu myšlenku nemohl dostat z hlavy, chtěl jsem se zeptat, ale přišlo mi to hloupý. Položil jsem jí hlavu na krk a oddechl. "Asi vyrazíme až za chvíli, co?" zeptal jsem se po chvíli a pozoroval okolí.

Ačkoliv si Ashin rozhodla lehnout, hned jakmile jsem trochu ubral páru, snaila se zas dostat do sedla ona. Moc jsem to nevnímal, protože jsem byl myšlenkama jinde. "Nechci se hádat," zamumlal jsem jen do jejího kožichu a když řekla, že bych na to stejně neměl, tak trochu to semnou zas hnulo. Prostě mi najednou bylo všechno jedno. Podíval jsem se na ní s takovým tím nejzlobivějším pohledem a trochu přimhouřil oči. Jemně jsem zavrčel, ne nijak výhružně, ani zle, ale spíš tak nějak hravě. Čumákem jsem jí zarejdil kolem krku a provokativně jí začal olizovat. Pár sladkých pusinek a já byl najednou zas předníma kolem ní a hruď se mi dotýkala jejích zad. Tentokrát jsem se necítil tak slabý, ba naopak, jako bych už byl úplně zdravý. Než Ashin stihla cokoliv pořádně udělat, zahryznul jsem se jí do krku. Jako, ne tak, abych jí zabil, ale spíš, abych si jí pevně chytnul. Znovu jsem provokativně zavrčel, tiše, jen do jejích uší. Kolem bylo naprosté mrtvo, možná že si veverka někde v dáli na stromě vzala popcorn a koukala, ale to bylo tak vše. Končeně jsem zvedl i zadek a celou vlčici schoval pod sebe. Ani nedokážu vyjádřit, jak strašně mě to rajcovalo. Co hůř - v hlavě naprosto prázdno, jediná myšlenka by se tam teď nenašla, teď jsem prostě myslel něčím jiným, ehm. To se vlkům občas stává no. Cítil jsem se jako největší pán v tu chvíli, nezkrotná Ashin podemnou, tak bezmocná. Byl to jeden z nejskvělejších pocitů, které my dokázaly, že jsem Vlk s faaakt velkým V. O vzrůstu mého ega ani nemluvě, teď už semnou bude k nevydržení tuplem.
... I přes to všechno jsem ale Ashin nechtěl ublížit a chtěl ukázat to, že mám i něžnou dušičku a smysl pro cit. Což se mi myslím povedlo, moje pocity se momentálně míchaly, ale byly rozhodně kladné. Připadal jsem si děsně unaveně, ke konci bylo po čem - no jo něžnosti vzaly za svý, ale že by se to dalo brát jako mínus, to rozhodně ne. Svalil jsem se pomalu vedle ní na bok a hruď se mi div nerozkočila, tohle bylo horší než ten hloupej Most. Nechal jsem tlapky volně před sebou, takže mezi námi vznikla mezera. Můj pohled patřil pouze ji, s pootevřenou tlamou jsem jí zkoumavě pozoroval a pomalu začínala přicházet k sobě i hlava - no jo, krev se začala přemisťovat. S lehce pootevřenou tlamou jsem dál zhluboka oddechoval a očima pozoroval celou její maličkost. Nějak jsem nebyl schopný slova, ale na chvíli jsem nasadil výraz ve stylu "kdo že na to nemá?".

Držel jsem Ashin tak pevně, jak jen to šlo, tedy, jasně, nechtěl jsem jí rozmáčknout, ale i když se vzpínala, nemohla se vysmeknout. "Tady vůbec nejde o ego!" ohradil jsem se na ní, i když přesně o moje dotčené ego šlo. Jen jsem si to prostě nechtěl přiznat. Jakmile ale Ashin zjistila, že fyzicky nademnou nemá žádnou moc, spustila hned jinou písničku. Lhal bych, kdybych řekl, že to semnou nic nedělalo. Ale najednou jsem pozoroval, jak mi bije srdce a skoro se neovládám. Tohle už nebylo rudo před očima, ale něco hluboko uvnitř mě, co zrovna toužilo po tom vzpínajícím těle podemnou. Najednou jsem se nad tím úplně zarazil a její "omlouvám se" skoro ani nevnímal. Podíval jsem se na Ashin úplně jinýma očima. Cítil jsem, že jsem lehce povolil sevření, což jsem rychle napravil, ovšem teď už jsem po ní nehrábl tak naštvaně jako předtím, ale láskyplně jí k sobě spíš přitáhl. Kdo ví, jestli poznala rozdíl. Pomalu jsem na ní začal tlačit celou svou vahou, až jsme si oba lehli. Nebo spíš ona, já nad ní tak poloseděl. Asi to pro ní nebylo nejpříjemnější, ale zadní část těla jsem měl vedle jejího zadku, takže to jí mohlo uklidnit. V tu chvíli jsem vůbec nepřemýšlel. Předníma jsem se lehce podpíral a pořád jí měl hrudí pod sebou. Sklouzl jsem celý vedle ní a přivinul si jí k sobě křídlem, jako bych jí chtěl obejmout. Zabořil jsem jí čenich pod krk a slastně povzdechl. Moje maličkost měla nutkání tak nějak v ní zanechat svou stopu DNA, ale takhle jsem to nechtěl. Vytál jsem čumák a zahleděl se jí do očí. Všechen vztek byl pryč a já vejral jak největší andílek. Jestli mi někdo umí měnit emoce ze sekundy na sekundu, tak je to právě ona! Sakra! Dostala mě! Přitulil jsem se k ní a velmi opatrně, avšak sebejistě jsem jí olízl kousek za uchem na krku. Zafuněl jsem jí do kožichu a nechal tam položený čenich, tak nějak jsem si neuvědomoval, že by to mohlo mít ne moc dobré následky, úplně mě omámila a já byl v háji s myšlením.

Slova Ashin mě doslova šokovala. Stál jsem vedle ní, zaražený jak kůl v plotě a pomalu to ve mě začínalo bublat. Co si o sobě jako myslí? Že snědla moudrost světa. Naštvaně jsem začak krčit nos a olizovat si čenich. Nevypadal jsem zrovna nejvíc přátelsky, avšak jsem jí nechal mluvit dál a dál. Když se ovšem dostala ke slovům, že nejsem silný vlk, úplně to semnou trhlo. Tichounce jsem na milisekundu zavrčel a nevrle odvrátil pohled, moje výsost se víc než naprdla. Měl jsem sto chutí Ashin dokázat, že mám pravdu a prostě mám! Že jsem silný vlk. Nakonec se zvedla a očividně taky naštvaně odešla. "Kdo si jako myslíš, že jsi?!" křikl jsem na vlčici sotva posadila zadek na zem. Naštvaně jsem se za ní rozešel, zarýval jsem drápy do země tak silně, až nechávaly rýhy v trávě. Ta mě tak vytočila! Úplně se mi vařila krev. "Já a slabý? Co si to o mě myslíš?! Nevím, kdo ti zachraňoval zadek!" zavrčel jsem na ní a celý nahrbený roztáhl křídla, takže jsem vypadal mnohem větší, než obvykle. Zajímavé bylo, že mi najednou bolest byla úplně fuk. Dokráčel jsem až k ní a začal jí funět za krkem. Byl jsem jak vydrážděný býk na zápase, skoro jsem i cítil, jak mi vylézají rohy. "Co se ke mně otáčíš zády, ještě jsme spolu neskončily!" okřikl jsem vytočeně, ale šanci zareagovat jsem jí nedal, protože jsem se na ní zezadu nalepil a tlapou jí pevně sevřel kolem břicha a přitáhl k hrudi. "Ty si vybíráš? Jako by ses mi snad ubránila, když se rozhodnu být "otcem" nepotřebuju k tomu žádný souhlas, je jen málo vlčic co by se mi mohly silou rovnat a ty mezi ně opravdu nepatříš! Nevím co mě vůbec rozčiluješ a už toho nech, nebo si to vlče udělám hned teď a tady!" zavrčel jsem jí do ucha, bylo vážně znát, že teď to není žádná hra, ani škádlení, ale čistý vztek. Měl jsem před očima ruda. Úplně jsem nesnášel, když mi někdo říkal, že jsem slabý a obzvlášť ne někdo, kdo by sám nepřežil ani den. Ještě více jsem se na ní namáčknul, abych utvrdil svou pozici silnějšího a ještě méně jí umožnil jakýkoliv pohyb. Moje jedna tlapa by jí klidně udržela, i kdyby se vztekala sebevíc. Přeprat jí, pro mě nebyla žádná těžká práce.

"Určitě bych věděl, přeci jen, trochu té magie má kaźdý v sobě už od narození" odpověděl jsem Ashin, protože lepší odpověď asi dál nebyla.
Byl jsem rád, že jí mé vyjádření ohledně smeček tak potěšilo. Usmál jsem se a ohlédl na ní. To už ale měla plnou tlamu důvodů ohledně toho, jaké výhody má smečka. Jen jsem tak zastříhal ušima a v hlavě mi proběhlo tolik podobných věcí, které mi o smečkách říkali ti před ní. Upřímně řečeno, tohle mě ani tak nelákalo. "Pořád na tom jednom a tom samém place," frfňal jsem jí do toho pod vousy a povzdechl. Pak mi do uší zazněla velmi podivná věta ohledně genů. Zděšeně jsem se na ní podíval. Takový ten naprosto zděšený výraz - "cože? Já a zodpovědnost?". Celý jsem se oklepal a hned jak domluvila se ujal slova. "Ale prosímtě, nevím co na tom kdo vidíte! To možná tak vy vlčice s tím vaším mateřským pudem, to není nic pro mě, já jsem bojovník, ne taťka od šílených morčat," osvětlil jsem jí a asi u toho vypadal trochu komicky, jak jsem se tomu tak bránil. "No řekni sama - uměla by sis mě představit s chlupatýma kouličkama kolem? Ještě to hlídat a učit a hlídat, nesmíš to ztratit, jej!" zabědoval jsem a aby tomu dodal takové to podtržítko, že Angel se k tomu fakt nehodí, stoupl jsem si a ukázal se v plné své kráse, ale taky se všemi jizvami a šrámy, kterých mám plno po celém kožichu. "Kdo by si tohle vybral jako taťku ke svým vlčatům, hmm? Ani ty by sis tohle nevybrala," řekl jsem, oklepal se a koukl na ní z trochu zkroušeným výrazem. Občas mi to bylo líto, ale u mě není o co stát, vlčice by musela být blázen, aby dala přednost tomuhle před kdejakým jiným vlkem. Povzdechl jsem.

<<< Temný les

Na její povel jsem trochu zpomalil, ale debata mě hnala dál. Na její otázku ohledně větru jsem nedokázal odpovědět. Třeba i na druhý konec světa, pomyslel jsem smutně, tahle vlčice ve mě stále probouzela smíšené pocity. Jednou super, pak zas smutek, Nero aby se v tom vyznal. Podíval jsem se po krajině a konečně sem v dáli uviděl jezero. "Víš co, tak vždycky když budeš chtít, abych přišel, koukni nahoru na tu nejjasnější hvězdu a já příjdu," řekl jsem a vzhlédl k obloze. Zrovna se rozednívalo a na obloze byla stále ještě vidět Severka. Alespoň jsem si ujasnil, že jdu dobře.
Její další dotaz mi byl víc po chuti, jen jsem tak nějak nevěděl, jak na něj odpovědět. "To vlastně nevím, naposledy jsem zažil tu příhodu s havranem a tak nějak jsem cítil, že mě to posílilo. Jako bych nezískal jen křídla, prostě to v sobě vycítíš," řekl jsem a náhodou zrovna přeskočilo něco ve větvích, slyšel jsem křupnout větev a ta se zřítila přímo na mě. Nebyla přímo malá, ale taky nepadal celý strom. Přikrčil jsem se a v tom se okolo mě objevilo ochranné pole - shield - a větev se jen odrazila a spadla vedle mě. Podíval jsem se vyjukaně na Ashin, která stála kousek odemně, ale nic se jí nestalo. "Vidíš? O tomhle jsem ani nevěděl," řekl jsem trochu zděšeně, protože vědět to, ušetřil bych si hodně bolesti.
Konečně jsme se doplahočili k jezeru, kde jsem přiskočil k vodě a začal hltavě pít, voda mi přišla trochu zatuchlá, ale lepší než kdejaká kaluž. Chlamstal jsem vodu několik minut, dokud jsem se necítil zcela osvěžený. "Jo jo, to jsem potřeboval," zamlaskal jsem pro sebe a usmál se spokojeně na Ashin. Posadil jsem se kousek od břehu a zahleděl se sám na sebe. Jsem starý. pomyslel jsem sklesle a zas do sebe dostával takovou tu vážnou náladu. "Víš ty co Ashin? Když mě nějak přesvědčíš o tom, že je lepší být ve smečce, než být tulákem, přidám se do ní s tebou," řekl jsem najednou a pořád na sebe hleděl v odraze. Možná, že to tak mělo být, kdo ví? Jsem už trochu starý na toulky, ne?

<<< Most

Možná to Ashin nečekala, ale vyrazil jsem poměrně svižným tempem, mě přišlo pomalé, proto jsem se nad tím nijak nepozastavoval. Dlouhé kroky mé vratkavé chůze měly jasný cíl. Rozhlédl jsem se kolem, něco se mi tu nezdálo a tak jsem volil cestu spíše po okraji lesa a dovnitř se moc nepouštěl. "Nooo," zamručel jsem na smečky nejistě, zrovna v tuhle chvíli mi nepřišlo jako nejlepší nápad jí odporovat, zněla jako nějaký komandant trochu. Jasně, nedala mi povel, ale znělo to jako něco ve stylu, že je to hotová věc a nemá cenu odporovat. "To víš, tulák nikdy neví, kam ho vítr zavane," odpověděl jsem nervózně, přeci jen jsem to zkusil, lhát jsem jí nechtěl, že se budu držet někde poblíž a když zavolá, dáme si spolu homouše u řeky. Nasucho jsem polkl a odkašlal. "Určitě už si na mě ani nevzpomeneš," dodal jsem nakonec a podvědomě zrychlil, jako bych tomuhle tématu chtěl utéct. Sice to nebylo nijak ohromné tempo, ale najednou jsem úplně vypnul bolest a prostě jen soustředěně šel dál ponořen do svých myšlenek.

>>> Bad