Příspěvky uživatele

< návrat zpět

1. Týden
Tessa - 0
Angel - 3
Shay - 2
Yalor - 1

Byl jsem rád, že se Ashin zas trochu usmívala, i když mě bolel celý vlk, chtělo to se zas začít hýbat, nebo, alespoň tak nás to učili. "Přesně protože "nejsem schopný" musíme najít smečku, nedokážu tě chránit, ne dlouho a ne dost dobře," řekl jsem trochu zkroušeně, ale pořád sem měl na sobě takový ten vřelý úsměv. "Musíme jít, byl bych rád, kdyby sis zas využila Přepravy Angel s.r.o. a zbytečně nezatěžovala tlapku," řekl jsem a začal se přitom stavět na nohy, připadal jsem si, jako kdybych ležel snad 30 let a nehnul se. "Najdeme ti tu nejlepší smečku!" řekl jsem a s úpěním se konečně vyškrábal na všechny čtyři. Udělal jsem několik váhavých kroků a zjistil, že i přes tahání ve všech svalech a ohromnou námahou to jde. "Vidíš, to rozchodím, jen bych se potřeboval někde napít, myslím, že kousek za lesem je jezírko, když budem mít štěstí, potkáme s lese potůček, tak... co ty na to?" zeptal jsem se vlčice a koukl na spící Gadeo, rozešel jsem se k ní a trochu napadal na pravou přední - bylo vidět, že je i víc poškrábaná, ozvalo se snad staré zranění? "Ještě se uvidíme, odpočiň si," špitl jsem jí do ucha a jemné jí olízl po čele, abych jí nevzbudil. Pak jsem se domátořil zpět k Ashin a začal se trochu protahovat, velmi velmi opatrně. Cítil jsem, že to vážně potřebuju trochu rozchodit. Jediné, co jsem se neodvážil testovat byla moje křídla, ta jsem pevně - spíše v křeči - svíral u těla a ani s nimi nehnul.

>>>Temný les

Jakmile jsem pocítil chlad z Ashina těla, odlepiljsem obě oči a zamžoural na ní. To už mi ale do tlamy kapala voda, ne nijak dobrá, ale ani nijak špatná taky nebyla. Lačně jsem natáhl hlavu a hltal každou kapičku, jenže to mi nestačilo, já měl pořádnou žízeň. Odlepil jsem se od země a začal Ashin olizovat hrudník, kterým ke mně byla nakloněná, dlouhými tahy jazykem jsem z ní oblízal snad všechnu vodu. Hodil jsem na ní přední tlapky a svalil jí k zemi. Rošťácky jsem začal pohazovat ocasem a lehce se nadzvedl, abych si nad ní mohl stoupnout, i když zadek jsem stále ještě držel nízko u země a lehce se chvěl. Teď už jsem do ní spíš jen rošťácky drcal čenichem a snažil se jí trochu polechtat. "Horší kaluž už tam nebyla?" řekl jsem po chvíli a bylo vidět, že se mi pomalu vrací energie. Přesto jsem si však po chvíli sednul a velkou silou vůle jsem se držel na předních tlapách. "Co tlapka?" řekl jsem po chvíli trochu lítostně a hleděl na její zranění. "To jsem tomu dal," povzdechl jsem a hleděl na ní jak zbitý pes. Podíval jsem se na Gadeo, která byla opodál, ale nevypadala, že by se měla k další tůře. Z lesa jsem zaslechl podivné zvuky a přejel mi mráz po zádech. "Měli bychom ti najít tu smečku, než to zvládnu zpackat ještě víc," dodal jsem a začal se pomalu a nejistě zvedat.

Bystře jsem nastražil uši, když mě Ashin "okřikla", ať ležím. Zamžoural jsem na ní a pořád těžce oddechoval, jako bych před chvílí uběhl 5x maraton. "Vodu?" hlesl jsem a vyklepaně se rozhlédl kolem. Měl jsem okrutnou žízeň a čenich mi div nepopraskal. Podíval jsem se na Ashin a nalezl klid v jejích očích, byla to ta vzácná chvíle, kdy jeden pohled ovlivní celé tělo a já se trochu sklidnil, což se projevilo na mém dechu. Na chvíli se trochu zklidnil, ale stejně byl rychlejší než obvykle. V tom se do záležitosti vložila i Gadeo. Omluvně jsem se na ní podíval. "Ach Gadeo, jsi celá? Promiň, že jsem tě upustil předčasně," vyletělo ze mě najednou mezi nádechy a unaveně jsem položil hlavu. Na její zívnutí jsem reagoval přimhouření očí a zas se mi chtělo spát. Cítil jsem se tak vyčerpaný. "Spánek..." špitl jsem zasněně a pomalu zas začínal klimbat, vůbec se mi nechtělo používat tělo a nějak se začít dávat do kupy.

//pardon za krátkost, nechci zdržovat, protože tu celý den nebudu >.<

Muka střídala bezmoc a bezmoc střídalo zoufalství. Jako bych byl stále vzhůru, ale přesto uvězněný ve svém nehybném těle, ťukajíc na víčka - hej oči, otevřte se. Pohlcen bezesnou temnotou jsem sebou ještě párkrát škubl a pak konečně začal přicházet k sobě. Dech se mi najednou zrychlil a já z velkou námahou zjistil, že dýchání je najednou hrozně těžká věc. Pootevřel jsem oči a zamžoural na okolí mezi chlupy. Přerývavý dech jakoby v panice ještě více zrychlil, cítil jsem ukrutnou bolest. Musel jsem spát několik hodin. Znovu jsem zavřel oči a ještě na pár minut upadl do temna. Znovu jsem se začal probírat a těžkopádně otevřel oči. V tu chvíli jsem si začal uvědomovat okolí. "Ashin?" zamumlal jsem, když sem jí ucítil u sebe. Sotva mě mohla slyšet. "Promiň," omluvil jsem se polohlasem a olízl si horký čenich. "Omluvám se," sotva jsem ze sebe dostal mezi těžkými nádechy. Ihned ve mě trhlo, že není čas na válení a začal jsem se zvedat. Sotva jsem hnul tělem. Trhavě jsem se začal zvedat, asi jako když rozklepané vlče dělá první pohyby po narození. Celý jsem se klepal a chvěl. Svaly očividně potřebovaly mnohem více energie. Bezmocně jsem se nadzvedl asi o 10 centimetrů a přitom se chvěl jako v nějakém šoku. Dech se mi mírně sklidnil, ale nebylo to o moc. Pohodil jsem hlavou ke Gadeo. "Tolik mě to mrzí," zamumlal jsem a sjely mi nohy zas k zemi. Zakňučel jsem bolestí a zase se rozplácl na zem klepajíc jak ratlík. Tohle nebylo dobré.

Ještě jsem se podíval na Ashin s takovým výrazem, že vážně nechápu její uvažování. "Opravdu se nemáš za co stydět, strach je normální a ne každý by po tom mostě přešel," chlácholil jsem vyplašenou vlčici a snažil se při tom působit vyrovnaně a klidně. "Ber to tak, že na druhém konci za lesem je třeba nějaká super skvělá smečka, kde budeš šťastná a na tohle si ani nevzpomeneš," řekl jsem a trochu se mi zamlžily oči při představě, že jakmile budem na druh straně a zblikne první smečku, už jí neuvidím. Zahleděl jsem se jí do očí a v tu chvíli mohla v koutku mého oka vidět smutek a zlomenost, kterou mi v hlavě působily tyto myšlenky. "Tak se pevně drž," zopakoval jsem, když mi lezla na záda a pohodil hlavou.
Netrvalo dlouho a naše skupinka se dostala do toho nejhoršího, co se mohlo stát. Zprvu jsem si říkal dobrý, už máme čtvrtku za sebou a jdeme docela rychle. Ale pak? Gadeo najednou praskl trám pod nohama a protože jsem to v tu chvíli fakt nečekal, to jak letěla dolů mě stáhlo za ní. "Kousni mě do krku!" vydal jsem rychlý povel Ashin, aby se na mě udržela. V tom skluzu jsem stihl jen skočit přes tu mezeru, ale pod mou a Ashinou vahou se prkno nalomilo. S dalším hlasitým křup jsme byli jen kousek od pádu. Obě je nevytáhnu! pomyslel jsem zděšeně a jak se Gadeo dole motala, cítil jsem, jak podemnou to prkno dál praská. "Gadeo prosím, snaž se uklidnit, teď mě dobře poslouchejte!" řekl jsem oběma vlčicím a podlil se za každou další sekundu, kdy prkno ještě drží. "Ashin? Myslíš, že slezeš?" zeptal jsem se klidně vlčice, která na mě byla přisátá líp než moje chlupy. "Dobře..." odpověděl jsem si sám a koukl po Gadeo po očku. "Teď se pustím," oznámil jsem vlčicím a začal si rozvazovat vázání kolem křídel a rychle ho svazoval k tělu. "Až poletíš k zemi-" zavolal jsem na Gadeo, "Snaž se padat tlapkama dolů, jasné?" sotva jsem to ale dořekl, prkno se podemnou zlomilo a já i s vlčicemi začal padat směrem k moři. Začal jsem rychle máchat křídly. Vlčice byly děsně těžké a křídlo hrozně bolelo. Bylo to lepší než předtím, ale i tak se zcela nezahojilo. V bolestech jsem zavrčel a snažil se vyrovnat nejprve tělo do vodorovné polohy, což se povedlo téměř hned, přes to jsme ale padaly. V jednu chvíli jsem sklopil křídla a zamířil ke Gadeo. Během pár sekund jsem jí chytil do tlamy a teď začal ten největší souboj. Sice jsme neuletěli moc, ale voda pod námi divoce vířila jak narážela do útesů na obou stranách. Ze všech sil jsem zabral. Gadeo jsem obtočil i předníma tlapama a pevně stiskl - což jí muselo i trochu bolet možná. Uvolnil jsem z nás kompletně všechny liány, abych měl víc prostoru na let a konečně se dostal do fáze, kdy jsme přestali padat. Trochu jsem se nakláněl na bolavé křídlo a z očí mi tekly slzy. Sebral jsem poslední síly a obě vlčice se vznesly k výšinám. Celý zničený jsme konečně vyletěl až na úroveň mostu a zaletěl na druhou stranu mostu. Ten let mě vyčerpal natolik, že mojí křídla začala jemně pulzovat a těsně před okrajem jsem byl tak vyčerpaný, že jsem upustil Gadeo, která se setrvačností asi 2x otočila a zůstala ležet. Před očima se mi zamlžilo a tělo jako by najednou vyplo. Ashin nejspíš vycítila, že je nejlepší chvíle opustit palubu, protože jsem se doslova zřítil k zemi, několikrát se přetočil a zarazil se až o strom, do kterého moje záda s ránou narazila. Přesto jsem však zůstal nehybně ležet. Svaky na zádech, nohou a hlavně křídlech mi lehce pulzovaly a sem tak doslova cukly. Vyčerpané tělo potřebovalo odpočinek. Přestože jsem dýchal, ležel jsem tam jak mrtvola a nic mě nedokázalo vzbudit. Kolabs celého těla, které si nutně musí odpočinout vlčicím zřejmě moc nepomohlo. Ale! Konečně jsme byli na druhé straně.

//Vzhledem k tomu, že se má Gad odpojit to nechci zdržovat moc, proto jsme se to snažila nacpat všechno do jednoho pustu :D

Atmosféra nám poněkud začala houstnout. Teď už i Gadeo vypadala poněkud zaraženě a u ní konkrétně jsem čekal, že to bude brát sportovněji. Podíval jsem se na Ashin, která neměla zrovna nejzdravější barvu a na ty výšky se netvářila moc nadšeně. Asi jsem ten most neměl popisovat tak detailně, pomyslel jsem a když Gadeo trochu nepochopila, hlavou jsem poukázal na své omotané tělo. Pak jí to ale hned došlo. Jen jsem se zazubil. "To bude v pohodě, zas takový drama to není," řekl jsem klidným hlasem i když mi srdce bilo o sto šest. Nevěděl jsem, jestli Gadeo snese mojí magii a tak jsem si pomáhal i tlapkami. Jemně jsem jí ovázal liánu kolem trupu i hrudi. Měla to jako postroj defakto. Přivázal jsem jí k sobě a šťouchl do ní čeníchem jemně. "Tak můžem jít?" řekl jsem a poodešel k Ashin, koukl jsem na Gadeo, aby šla zamnou, asi bych jí jinak serval k zemi, kdyby se provaz napl a já zabral. Zase jsem si lehl a usmál se na prdelku vedle. "Vypadá to děsivě, ale zvládneme to, věř mi," povzbudil jsem vlčici a čekal až nasedne. "Hlavně mysli na to, že nás máš přivázané za zadkem!" řekl jsem trochu zvesela ke Gadeo a byl připravený vyrazit. Hned jak Gadeo vstoupila na most vyšel jsem za ní.

Tak jako bylo by to fajn, kdyby se Shay někdo ujal a tak mě napadá, jak přijde na to, že se jmenuje Shay :D Se nějak vymyslí, každopádně bych si jí chtěla nechat :D

<<< Les U Mostu

Cesta pokračovala celkem dobře dál. I když jsem musela jít pomaleji, abych někde nevyklopil Ashin, ubíhalo to docela rychle. "Byl jsem tu celkem nedávno, není to žádná legrace se přes něj dostat, takže dávat pozor," varoval jsem vlky a měl velké obavy z přechodu. "Tak jsme tady, posuď sama Gad," řekl jsem, když se před námi objevil palouček a za ním se do mlhy táhl most. Nebylo skoro vidět na druhou stranu a táhlý most se nedal přeskákat za pár sekund - naopak, byla to delší cesta než přes tenhle les. Pohodil jsem hlavou a koukl na Ashin. "V lese jsem cítil pach nějakých vlků a ano, dá se tu narazit na tuláka i na nějakou vlčí skupinku, území je velké a vlci roztroušení, ale neboj, věřím, že v té tvé smečce minimálně dva vlci budou," zažertoval jsem a pak cítil, jak atmosféra začala houstnout. Kroky se zpomalily a já si uvědomil vážnost situace. Poslední poznámka Ashin lehce nadlehčila situaci a i když jsem se ušklíbl, do smíchu mi nebylo. Podíval jsem se na vlčice a zastavil.
Do toho všeho přišla otázka od Gadeo ohledně létání. Spoléhal jsem na to, že Ashin nemá ráda výšky a nebude chtít letět a tak jsem rychle zaimprovizoval odpověď. "Když to zvládneme přejít a někam se dostaneme, určitě tě vezmu někam na prolítnutí - máš mé slovo!" řekl jsem mile a doufal, že se křídlo brzy zahojí. Pomalu jsem se poskládal dolů a nechal Ashin sjet pomalu ze zad na zem, myslím, že by bylo fajn, kdyby se trochu protáhla. Pohlédl jsem na most a viděl to ještě hůř než minule. "Takže," zavelel jsem a koukl převážně na Gadeo. "Most je vratký, kýve se a v tomhle počasí hrozí i určitá kluzkost, některé trámy chybí a některé se pod námi mohou podlomit. Plán je následující: Gadeo, ty půjdeš první a budeš opatrně zkoušet cestu, Ashin? Ty budeš hlavně koukat na cestu a pevně se držet, musíš držet balanc, nad mořem hodně fouká a tohle počasí není nic moc," řekl jsem jak nějaký největší velitel a přitom se mi rozzářily oči - ano, zase jsem používal magii. "Protože nesu Ashin, nemůžu letět, přivážu tě k sobě a kdyby si nedejbože spadla..." odmlčel jsem se. "Prostě to tak bude lepší," dodal jsem po chvíli a vzal kus spletené liány. "Dovolíš?" zeptal jsem se a přistoupil k ní. Druhý konec se zatím omotával pevně kolem mého těla. Vážně jsem neměl nejmenší důvěru k tomu mostu a měl jsem potřebu držet vlčice co nejvíce v bezpečí. Čekal jsem až černá vlčice svolí, abych jí mohl přivázat k sobě. Mezi námi bylo asi 2 metry liány. Snad to bude dost, pomyslel jsem s obavami a byl celý nesvůj.

<<< Křišťálové jezero

Faaajn, tohle nebylo vůbec hezký! Ale jakmile Gadeo začala škytat, prostě jsem se neudržel. A to jsme se tak snažil! Chvíli jsem to vydržel, ale když škytla asi po 3tí, začal jsem se smát. Prostě. Tohle mě vždycky dostalo, ještě když jí to začalo štvát. "Promiň, ale tohle..." smál jsem se a vesele házel ocasem. Když se to trochu umírnilo, tak jsem k ní došel a jemně do ní strčil hlavou a lehce se o ní otřel. "Ne, sranda, dyť mě znáš," řekl jsem a jen se tak rošťácky usmál. Krokama k Ashin, mě dobrá nálada opravdu nepřešla. Její poznámka mě donutila se zasmát, ale ne tak vyprsknout smíchy jako před chvílí. "Ale Ashin, mám to brát jako nabídku na potom?" zazubil jsem se jak největší úchylák a pohodil "obočím". Chtěl jsem vypadat co nejvíc komicky. Když na mě vyskočila, trochu mi hrábla do křídla, takže jsem jen těžce oddechl a spolkl bolest. V tu chvíli mě ale napadlo ještě něco. Začal jsem jí svazovat přední tlapky k sobě. "Jo, tyhle hry vlastně až potom," dodal jsem k předchozímu tématu a zas jí tlapky rozvazoval. Zasmál jsem se a pomalu začal zvedat, aby nespadla. Udělal jsem několik kroků a plně se soustředil na to, jak mi sedí na hřbetě, jestli nepadá a tak. Na její slova jsem zareagoval jen lehkým poskočením, abych jí trochu postrašil, že ať nezlobí, jinak skončí na zemi. Moje široká záda však působila stabilně a tak by to neměl být problém, že by spadla.
Svižnou chůzí jsme pokračovali dál a já si uvědomil, že za chvíli je tu most. "Za chvíli dojdeme k mostu, už jsi tam byla Gadeo? Ashin?" zeptal jsem se obou vlčic a přemýšlel nad nějakou strategií, jak most co nejlépe přejít. Přeci jen, s Ashin na zádech, to nebude legrace. "Myslíš, že by si zvládla jít první Gadeo? Asi by to bylo lepší, budu tě zezadu jistit, to se neboj!" řekl jsem a přemýšlel, jak to asi všechno bude probíhat, měl jsem z toho trochu strach, nikdy bych si neodpustil, kdyby se jedné, nebo druhé něco stalo.

>>> Most

Poklidně jsem seděl u břehu, když přišla Ashin. Vesele jsem pohodil ocasem a vřele se usmál. "Dobré ráno, dnes ti to moc sluší," pozdravil jsem vlčici a koukl na její tlapku, kterou táhla před sebou. Asi jí to moc bolelo. Soucitně jsem zkroutil "obličej", do takového litujícího polo-úsměvu a koukl po Gadeo, která se také probrala a mířila k nám. "Jsem tu jen chvíli, doufám, že jsem tě nevzbudil," odpověděl jsem trochu zděšeně, protože to bych nerad. Pak jsem se jen podíval na hladinu a ukázal jí, jak podvádím při lovení. No jo, kdo by se chtěl dopoledne namáčet, pche. Navíc, nebylo dvakrát nejlíp na to, že už bylo skoro poledne (//uh, trochu nestíháme počasí :D ). "Dobré ráno," pozdravil jsem mile Gadeo, ač u mě měla ještě vroubek kuli tomu Ashinýmu ocasu, ale na druhou stranu, nemohla čekat co se stane, takže jsem byl naštvaný tak napůl. Logicky za to nemohla, ale stalo se.
Místo slovní odpovědi jsem jen tlapkou máchl, aby si černá vlčice klidně nabídla. Koukl jsem i po Ashin, která se uprdelila vedle. Posadil jsem se čelem k vlčicím a rybám a taky si vzal, měl jsme už docela hlad a na ryby celkem chuť. "Dostatečně," odpověděl jsem Ashin ihned, ale pak mi došlo, že to asi nebylo nejlépe zvolené slovo. "Tedy chci říct dobře," opravil jsem se a lehce zazubil. "Co vy?" vrátil jsem otázku zpět a pustil se do další ryby. "Můžeme jít hned po jídle. Vezmu vás cestou po pěší, půjdeme tam do lesa, pak přes most na druhý ostrov, kde je další les. No, a pak bych to viděl tak severo-severo-východně pořád dál, mělo by tam být jezero v horách, tam si odpočineme, popřípadě přespíme," rozhodl jsem a v hlavě si tak nějak vybavil přibližně území.
Po jídle jsem přemýšlel, jak to vymyslím s křídlem, bolest trochu ustoupila po spánku, ale musel jsem vzít Ashin, nemohl jsem jí nechat pajdat celou tu cestu, už jen protože by nás zdržovala a já si vážně vůbec nebyl jistý bez křídel a ještě zraněný. Pohodil jsem hlavou a olízal si tlamu od té pachuti ryb. Pak jsem u vody očíhnul nějaký kytky a kolem těla se mi začal omotávat jakýsi polo liáno-lopuch. Měl tvar podlouhlého lopuchu a vlnil se jako liána, obepínal mé tělo a asi po třech ovinutí se zastavil. "Tak," řekl jsem a prohlížel si v odraze hladiny své tělo, které bylo nyní na bocích omotané tak, aby drželo křídla pevně u těla. Mělo to hned dva důvody: Zaprvé, perfektně to fixovalo raněné křídlo a drželo v klidu, Zadruhé, Ashin na mě mohla pohodlněji sedět a moje milovaná křídla jí tak nebudou překážet. "Tohle bude pohodlnější," řekl jsem k Ashin a lehl si, aby mi mohla vlízt na hřbet. "Nechci slyšet žádný odmlouvání, sama víš, že s tou tlapkou nikam nedojdeš!" řekl jsem rázně, až jsem skoro vyvolal respekt i sám u sebe. Čekal jsem, že by vlčice mohla remcat a tak jsem se tomu snažil předejít - musí to zabrat. Pohlédl jsem na Gadeo, jestli je připravená na tůru a vykročil hledat tu smečku.

>>> Les U Mostu

Běžel jsem po stezce na kraji hor a pronásledoval mě medvěd. Kde jsem se tam vzal, co jsem tam dělal a jak to, že mám v patách medvěda? To jsem netušil. Ohlédl jsem se za sebe a ta bestie se stále přibližovala. Skoro jsem zakopával o vlastní tlapky, jak jsem letěl. Všude se prášilo. Najednou jsem zjistil, že nemám křídla, kdybych je měl, uletím, ale já je neměl! Běžel jsem dál a v tom jsem uviděl, jak mi hoří tlapky. Srdce mi začalo tepat a já nevěděl co dělat, cítil jsem každý úder jako kopnutí do hrudě. Medvěd se najednou změnil ve vlka a ten vlk se namnožil na další 3. V tom jsem uviděl Ashin, která běžela vedle mě. Nevypadala tak vyděšeně. V tom po mě jeden vlk skočil a rozpáral mi kus zad. Ashin vyběhla vpřed a já viděl jak najednou vběhla do lesa, kde byla její smečka. Hned za prvním stromem se zastavila a vlci na ní nešli, protože byla na území. Vzadu za ní se pohybovalo několik vlků z její smečky. Skočil po mě další vlk a svalil mě na zem. Snažil jsem se bránit, ale tlapy jsem měl úplně spálené až na maso. Viděl jsem jen jejich prázdné oči. Ohlédl jsem se za Ashin, která stála klidně asi 5 metrů odemně, jen na území smečky. Jen o jeden pochaca*ý strom dál. S tolika zraněními jsem se nedokázal bránit... Ve chvíli, kdy po mě skákal vlk jsem se probral. Otevřel jsem oči a zjistil, že slunce už se vyhouplo a začalo osvětlovat krajinu. Opatrně jsem odlepil hlavu od Ashin a liánami začal v jezeře lovit ryby. Nalovil jsem jich hned několik, protože v jezírku jich bylo vážně hodně. Vytahal jsem je namotané na liáně na břeh a vyčkával, až se vlčice vzbudí. Bylo třeba se posilnit před cestou, která je teď nevyhnutelná. Bylo jasné, že rybky jsou naší snídaní a jsou určené pro ně. Sám jsem nejedl, protože bych je nerad budil předčasně.

Ta krásná chvíle nějak musela skončit. Když se mi zas rozsvítilo a začínal jsem pomalu vnímat okolí, jemně jsem zatlačil na Ashin a instinktivně jsem jí naznačil, ať jde dolů, sám jsem si lehl a přitáhl jí k sobě. Nemocné křídlo jsem položil vedle sebe a svalil se lehce na bok, aby si ke mně mohla pohodl lehnout. Gadeo opodál jsem stále nevnímal. Ashin jsem nechal zahalenou alespoň jedním křídlem. "Měli bychom na chvíli spát, až se rozední něco vymyslíme," špitl jsem do ticha, tak, abych mluvil jemně k Ashin, ale přesto aby můj tichý hlas slyšela i Gadeo opodál. Kývl jsem na ní, ať si taky lehne a věnoval se Ashin, kterou jsem chtěl udržet v klidu a dál od bolesti její tlapky. "Dobrou noc," špitl jsem jí tiše do ucha a instinktivně, aniž bych nad tím přemýšlel jsem jí lehce olíz po tváři. Asi to bylo tím vším kouzlem atmosféry, které tu najednou nastalo. Položil jsem hlavu vedle ní a zavřel oči. Najednou mě popadla taková únava, že jsem usnul. Nebyl to sice takový ten tvrdý spánek, stále jsem hlídal okolí, takže mě kdejaké šustnutí mohlo vzbudit. Byl jsem najednou tak vyčerpaný a tím vším ukolébán k spánku, který jsem už sakra potřeboval, byly to snad roky, co jsem se klidně vyspal, možná by se hodila ta ochrana smečky? Kdo ví... Co jsem tulák, musel jsem si na tenhle tenký spánek zvyknout.

//Ashin vzkazuje, že máš počkat na její odpis, aby se nenarušovalo pořadí, prý napíše zítra odpoledně (někdy po třetí) :)

Naše klidné posezení u ohně se proměnilo v něco... Jak to jen popsat? Bylo to naprosto děsivé. Z mého plašení mě vytrhlo až plašení Ashin. Zastavil jsem se na místě a sledoval, jak jí tečou slzy po očích. Když do toho začala ještě hystericky kvílet, stáhl jsem bojácně uši. Ne. Teď už jsem se medvěda nebál. Tohle! Tohle bylo děsivější!
Znovu jsem nasucho polkl a když řekl, že jsem k ničemu, trochu jsem zkoušeně zakňučel. Její závěrečné "beeee" bylo jako facka, která mě zas trochu probrala. Rozešel jsem se k ní svižným krokem a nenapadlo mě nic nepšího, než si sednout naproti ní, roztáhnout tlapky a obejmout jí kolem krku. Křídla jsem opatrně natáhl kolem jejího těla a celou jí tak zakryl, až jí koukala jen hlava, která byla lehce zabořená, do mého krátkého kožíšku. Neřekl jsem nic. Ani brvou jsem nepohnul. Jen jsem tam tak seděl, úplně klidně a vyrovnaně a objímal jí. Srdce se mi v tu chvíli uklidnilo a jen klidně pravidelně bilo. Držel jsem jí pevně, ale ne moc, držel jsem jí celou, ale přesto měla svobodu, držel jsem jí tak, jako bych chtěl všechny její nepokoje uvnitř uklidnit, aby dál nemohly pobíhat v její hlavě a rozrušovat jí. Držel jsem jí jako někoho, koho už nechci pustit. Celá zahalená tou mou černotou by se snad mohla uklidnit. Bolavé křídlo tepalo až do hlavy a hřálo jako žhavé uhlí. Jeho bolest jsem však naprosto vytěsnil a v hlavě jsem měl najednou prázdno. Magická chvíle, která nás obklopila nepotřebovala nic víc. Oheň pohasl a nastala tma. Taková ta tam po které víte, že přijde světlo, ta tma, která se zbarvuje do ruda a vítá Slunce a s ním nový den. Najednou kolem nás nic nebylo. Zavřel jsme oči a nasál její pach. V tu chvíli jako bych se omámený propadl do říše snů. Byla to ta vzácná chvíle, kdy víte, že je všechno v pořádku, kdy se rovnováha vašeho těla naprosto vyrovná a všechny starosti se rozplynou. Mým jediným přáním bylo, aby ona cítila totéž a na chvíli zapomněla na svět, bolest a starosti kolem.

Spokojeně jsem Ashin přitáhl k sobě. Co mě ale více zneklidňovalo bylo její zranění. Když tlapku otočila, nevypadalo to vůbec dobře. Nebýt zvyklý na horší, asi by se mi otočil žaludek vzhůru nohama. Vražedně jsem střelil pohledem po Gadeo a pak zpět na tlapku Ashin. "Něco zkusím," řekl jsem a zavřel oči. Pomocí své magie jsem najednou vykouzlil podivnou kytku, měla velmi atypický zápach, ale velmi příjemná. Její listy jsem ukousl a začala z nich kapat ta voňavá tekutina - aloe vera (moc se v kytkách nevyznám, ale myslím, že tohle pomáhá, ne? :D ). "Zkus si to lehce potřít kolem, přímo do rány tě to asi bude štípat," řekl jsem soucitně a svěsil uši. Instinkt mi velel, že by jí to mělo zmírnit bolest, ale 100% jsme si tím jistý nebyl. Najednou mi došlo, že já jsem zraněný, Ashin skoro nechodí a psychicky labilní Gadeo není o nic lepší. Nasucho jsem polkl. Tři nemocní tuláci, to nebylo dobré. Kdyby na nás někde skočil medvěd, jakou máme šanci? Rozhlédl jsem se po okolí a v hlavě si představil celý ostrov.
"Musíme odejít," vyhrkl jsem najednou. Popadl mě záchvat paniky a strachu a tohohle všeho, jako by do mě uhodil blesk. Zachvěl jsem se a vystřelil od Ashin jako kulový blesk. Rychle jsem začal hasit oheň hrabáním hlíny na něj a pomocí své magie ho lehce umírňoval. "Potřebuješ do smečky, ta tě ochrání, tohle se během pár dní nezahojí!" řekl jsem v panice a pobíhal kolem uhasínajícího ohniště. Motal jsem se kolem Ashin a Gadeo jako míček, hopsal jsem sem a tam. Zraněné křídlo jsem držel pevně u těla a druhé volně kroužilo kolem vlčic. Hystericky jsem se snažil hasit oheň a následně pak zahánět dým - co vypadalo trochu komicky, protože doutnající oheň jen tak nejde zamaskovat. V mých očích byl vidět strach, jako by mi najednou prostě hráblo! Srdce mi bylo a viditelně mi létal hrudník sem a tam, jak jsem rychle dýchal v tom šoku.