Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Moje nálada se pomalu, ale jistě dostávala na bod mrazu. Naštěstí tam byla jen moje nálada, u ohně bylo příjemně teplo a tak jsem si alespoň trochu odpočinul s ďábelskými myšlenkami na to, jak vlčice proženu až na druhý ostrov. Alespo%n je přejdou roupy na hovadiny. V tom se mi ale uši stočily směrem ke Gadeo, která se zvedla a začala chodit. Zvedl jsem hlavu a sledoval, jak se plíží k Ashin, která vypadala, že má naprosto vypnuto a spí s otevřenýma očima. Byla jak v tranzu. Unavit ty vlčice asi nebude zas takový problém. Ovšem, to mě překvapilo, když se Gadeo sklonila a Ashin vystartovala, jak kdyby jí na nože braly. Chtěl jsem se začít smát, ale v tom vletěla do ohně. "Ashin!" křikl jsem a vyskočil na všechny čtyři. Ovšem jsem opět zapomněl na své křídlo a prudký pohyb mi způsobil tolik bolesti, až jsem zakňučel. Rychle jsem ale skousl jazyk mezi zubama a přiskočil k Ashin v plamenech. Než jsem ale stihl reagovat, skočila do jezera. Pár velkými skoky jsem se dostal až ke břehu a snažil se najít vlčici. Otočil jsem se a vzal z ohně větev, která na konci hořela. I když se rozednívalo, nebylo stále moc dobře vidět a tak jsem si posvítil nad vodu, abych viděl kde je. Vlny mi naznačovaly, kde se asi tak pohybuje, nepochyboval jsem o jejích plaveckých schopnostech a tak jsem nejprve nervózně vyčkával na břehu, než jsem se rozhodl namočit. Ashin! pomyslel jsem a zoufale zakňučel na celé jezero. Pustil jsem klacík a nervózně poskočil. Bylo to jen pár sekund, ale pro mě to bylo jako věčnost, co byla pod hladinou. Znovu jsem táhle zakňučel, až to bralo za srdce a uši všechny kolem. Nervózně jsem popocházel po břehu, sem a tam, jako bych teď já chodil po rozžhavených uhlíkách.
Když jsem viděl, jak se vynořuje a kolem ní se už jasně tvoří krvavé fleky, pisklavě jsem štěkl, jak se mi zoufalstvím sevřel krk. Ashin ale statečně ťapala ke břehu po svých, i když mi přišlo, že trochu kulhá. "Ashin!" štěkl jsem zas vystresovaně a skočil k ní do vody, ale jen po "kotníky", protože už byla skoro u mě. "Jsi v pořádku?! Nestalo se ti nic? Bolí tě něco?!" začal jsem si jí hned vyptávat a celou si jí prohlížel, pár chlupů měla lehce ožehlých, ale jen velmi nepatrně. "Musíš se ohřát!" vyhrkl jsem najednou a trochu víc přidal do ohně. Šel jsem jak na jehlách vedle ní a pořád jí zkoumavě prohlížel. Když jsme došli k ohni, netrpělivě jsem vyčkával, až si sedne/lehne a roztáhl jsem své lévé - zdravé - křídlo, aby se pod něj mohla kdyžtak schovat. "Není to nic moc, ale bude ti pod ním tepleji, dnes to nevypadá na moc teplý den, neodpustil bych si, kdyby jsi kuli mému ohni stonala!" dodal jsem a bylo vidět, že jsem celý rozhozený. Jednu výhodu to přeci jen mělo, úplně jsem zapomněl, že mě bolí mé křídlo. Soustředil jsem se jen na ní.

Po očko jsem sledoval krajinu, jinak jsem měl téměř zavřené oči. V křídle mi tepalo a ta bolest začínala být čím dál nesnesitelnější. Byl jsem ale alespoň trošku rád, že se Ashin můj plán líbil, ale na druhou stranu tu byla ta nepříjemná skutečnost, že už jí asi neuvidím. Ona moc nevypadala jako dobrodruh, ale spíš ten veselý smečkový člen. Pohodil jsem hlavou, abych si jí lépe zasklesnul do tlapek a naslouchal jejich rozhovoru. Ta je těmi smečkami úplně posedlá, mohla by jim dělat reklamu a nábor zároveň, ale mě nedostane! pomyslel jsem a zabručel. "Smečka je to nejhorší co tě může potkat," zabrumlal jsem po odpovědi Gadeo a lehce za tím hluboce zavrčo-brumlal. "Nikdy bych do smečky nešel!" řekl jsem rázně a prostě jsem měl potřebu jim oponovat, tedy hlavně Ashin, Gadeo ještě asi nebyla rozhodnutá na kterou stranu se přidá.
Po chvíli jsem uslyšel klidné oddychování ze strany Gadeo. Asi usnula. Něco si mumlala a já měl proto chvíli o samotě s Ashin. Chtěl jsem toho využít, ale nějak jsem neměl slov. Nic mě nenapadlo. Nechtěl jsem mluvit o ničem osobnějším, teď jsem byl naprosto uzamčený a zavřený v pomyslné kouli. Znovu jsem pro sebe tiše zabrumlal a stáhl tělo víc k sobě.
Než jsem se ale nadál, Gadeo byla vzhůru a něco zamumlala. Zabrumlal jsem trochu ostřeji a hlasitěji, takže se to spíše podobalo už podrážděnému vrčení. Nemohly prostě chvíli odpočívat! Já jim dám! Zítra je obě poženu jak nadmuté kozy! Aby věděly! Mají odpočívat! Tak! pomyslel jsem už vskutku vytočeně a stočil zrak k ohni, pozoroval jeho plameny a pomocí své magie do něj přikládal suché větve, které jsem nechal rodit přímo do ohně. Plamen se tak zvětšoval a po celou noc příjemně hřál a prosvěcoval okolí - jeden nikdy neví co může přijít.

Jako první to ke mně zaparkovala Ashin. Plaval jsem k ní, abychom na sebe nehulákali přes celé jezero, neb ona zas vytáhla téma "smečky". Trochu nevrle jsem se zaxichtil a začal šlapat vodu stejně jako ona. "Jedna tu je určitě, ale myslím, že je ještě jedna na jiho-východě druhého ostrova, ale kdo ví, smečkám se převážně vyhýbám," řekl jsem a sledoval Gadeo, které zrovna dobíhala k jezeru. "Prameškoidní? " zopakoval jsem udiveně po Ashin a po očku pokukoval po Gadeo. "Jsem tu poprvé, nemám tušení," řekl jsem a zakroutil hlavou. V tom se ale do mých uších dostala rána, jak Gadeo skočila do vody a hned za tím volání o pomoc. Ihned jsem zbystřil a začal plavat směrem k ní, trochu jsem váhal. Je to vlk, musí umět plavat, je to instinkt. Ale je to ohnivák a ti to spíše neumí. Takže jsem přidal na tempu, ale v tom jí to asi nějak osvítilo a začala plavat sama od sebe ke břehu.
Ač byla voda velmi příjemná a obzvlášť pak na mé bolavé křídlo, rozhodl jsem se i tak jít ven z vody, ohlédl jsem se na Ashin a plaval směrem k černé vlčici na břehu. Tady jsem se oklepal a rozešel k rákosí a keřům nedaleko. "Dnes tu přespíme a zítra půjdeme hledat tu tvojí smešku, co ty na to?" zeptal jsem se hlasitě Ashin, aby mě dobře slyšela. Hned na to jsem se zakousl do jedné z větví a přitáhl jí kousek od černé vlčice k místu, kde jsem hodlal tábořit. Došel jsem ještě pro pár suchého rákosí a ještě jednu větev a pak se usadil. Soustředěně jsem sledoval suché větve rákosí a ty po chvíli vzplály. Ihned jsem k nim nahnul zbytek a vytvořil tak příjemný ohníček. (Beru to tak, že je za chvíli večer a než se všichni vystřídáme v psaní, bude defakto noc) "Ať nezmrzneme," řekl jsem a už bylo znát, že semnou není něco v pořádku. Byl jsem poměrně rozmrzelý z toho křídla a neměl jsem moc sil na přetvařování. Lehl jsem si do klubka zády k vlčicím a sledoval plameny ohně.

<<< Na Vyhlídce

Pobaveně jsem se zasmál nad Ashiným rýpnutím do Gadeo, škoda že na to nereagovala, mohla to být sranda. Pohodil jsem hlavou a byl rád, že zamnou obě vlčice běží. Ač mě bolelo křídlo, trocha běhu mi přišla vhod, jak je to dlouho, co jsem naposled takhle klusal po plání? Křídla jsem teď skoro nesložil a na chůzi a běh jsem skoro zapomněl. Pevně jsem svíral křídlo a když mě Ashin okřikla, jen jsem se ohlédl a vypláznul na ní laškovně jazyk. V dálce jsem zmerčil ještě Gadeo a zazubil se na ní.
Když jsme byli skoro u jezera, schválně jsem přidal na maximum a vlčicím ve vteřině úplně utekl. Asi jako když trabanta předjede Bugatti Veyron. Spokojeně jsem se tak jako první dostavil k jezírku a v plné rychlosti skočil šipku do vody. Jestli může být někdo větší blbec než jsem já, tak už vážně nevím. Já idiot jsem si totiž ještě víc pochroumal to křídlo, které jsem při nárazu na vodní hladinu špatně držel u těla a ta pecka fakt bolela. Ještě že jsem byl pod vodou, protože to, jak jsem v tu chvíli vykřikl, by bylo slyšet až na druhý konec světa. Debil debil debil!!! nadával jsem si v hlavě a nad hladinu se dostala jen spousta vzduchovým bublin z mé tlamy. Naštvaně jsem vyplaval nahoru a v tom uviděl dobíhat i vlčice. Trochu kysele jsem odvrátil pohled a snažil se myslet na to, jak mi chladná voda dělá dobře na to příšerně bolavé křídlo. Pomalu jsem plul ke břehu a sledoval ty dvě co udělají.

Trochu nevrle jsem kouknul na obě vlčice, nálada se mi razantně zhoršovala a i když jsem nechtěl dát nic znát, prostě jsem tu bolest maskovat nedokázal. Ono se řekne bolest, kdyby mě bolelo jen to křídlo, bylo by to ještě dobrý, ale mě spíš štvalo to, že si na delší dobu nezalétám a jim dvoum rozhodně říkat nechci, že jsem zraněný. Gadeo bych sice přepral i tak, ale mohla by využít mého oslabení v souboji a to by bylo zle. Ještě že mám svou magii. "Jsem v pořádku," odpověděl jsem jí a zahleděl se dolů k vodopádu. Ashin navrhla, že bychom mohli někam k vodě. Výborně, alespoň mi chladná voda trochu zmírní bolest! pomyslel jsem a hned měl zas trochu lepší náladu. "Co takhle to jezero dole?" poukázal jsem čenichem a už toužil alespoň trochu zahnat bolest ve vodě. "Co takhle dát závod?" štěkl jsem a bez čekání na odpovědi se dopíchl od země a vystřelil přímo ke srázu chtíc skočit. Naštěstí jsem se včas zarazil. "To by vlastně nebylo fér!" zamluvil jsem své náhlé zastavení a odfkl si, kdyby tak věděly, že jsem zastavil jen abych si to křídlo ještě víc neponičil. Pevně jsem sepnul křídla k tělu a vystřelil po cestě dolů. Cesta byla z kopce, jak já bych teď rád roztáhl křídla doplachtil dolů! Pohodil jsem hlavou a v tom mi došlo, že je dost ztrácím, běhal jsem přeci jen o dost rychleji. Zpomalil jsem a spíš tak lehce vyklusával, aby můj náskok mohly dohnat. Kdo ví, jestli se vůbec přidají.

>>>Křišťálové jezero

Konečně tu byla ona dobrá nálada po které jsem toužil. Smál jsem se jak Ashin máchala packama před čumákem, ale moje křídlo bylo rychlejší. "Ale nedělej, jsi pár chlupů nad zemí, i když skočíš, dostaneš se výš!" zazubil jsem se a na chvíli jí přestal šimrat. Znovu jsem jí trochu nadhodil na packách a vesele pohazoval ocasem. "Hele někoho šikanovat musím a u tebe mám čas jen než zas zalítneš do nějaký tý tvý smečky!" dodal jsem vesele a začal jí pomalu pokládat na zem, nejdřív zadek a pak předek. Její přední tlapky tak opět sjely na můj hrudník. "Nebo jsi raději dominantní ty?" zakřenil jsem se, chtěl jsem použít jiný výraz, ale co by si pak o mně myslela. Křídla jsem opět položil na zem a dělal hrozně bezbranného vlka, který je přemožen mocnou vlčicí. "Tak jsi mě skolila, oh proííím mocná Ashin, nejez mne! Pusť mě nebohého Angela na svobodu, budu ti navěky sloužit!" kňoural jsem přehnaně, abych tomu dal to správné drama a napětí. "Tímhle bych se mohl živit, co?" řekl jsem po chvíli normálně a začal se zas smát.
Najednou jsem ale uslyšel někoho přicházet. Instinktivně jsem zas "vykopl" protože jsem prostě vždycky vyletěl, když někdo šel, ale teď jsem ležel na zádech a tak se zas Ashin nadzvedla. "Heh, promiň," zazubil jsem se omluvně na Ashin, ale než jsem jí zas stihl položit, přiběhla Gadeo a začala něco remcat o jídle a pak do mě najednou vrazila, takže jsme oba spadnuli - pro mojí smůlu na mé pravé křídlo. Spolkl jsem zakňučení a sledoval, jak Gadeo zvedá Ashin, nebo jí spíše pomáhá. Zůstal jsem ležet na boku a stále vstřebával bolest v křídle. Ne ne ne ne ne ne! To ne! pomyslel jsem vyjeveně a začal se zvedat. Gadeo už si to zas měla namířeno k zajíci, pohodil jsem hlavou do strany. Jeden zajíc pro tři vlky? pomyslel jsem při pohledu na ten nuzný úlovek. "Klidně si dejte, já nějak nemám hlad," řekl jsem, i když bych si něco zobnul, akutní to nebylo. Podíval jsem se znovu za svým křídlem a nasucho polknul. Ať to není zlomený, ať to není zlomený, pomyslel jsem a opatrně s ním pohnul. "Oww!" zaznělo tiše, ale vlčice opodál to nemohly slyšet. To je zlý, to je zlý, co teď? panikařil jsem v hlavě a velmi opatrně obě křídla složil k tělu. Pekelná bolest mi procházela tělem s každým dalším pohybem pravého křídla. Odvrátil jsem pohled od vlčic, aby neviděly můj kyselý výraz. Když jsem měl křídlo pevně u těla, potřeboval jsem ho nějak zafixovat, ale jak? Nemůžu si kolem těla ovázat provaz, to by bylo divné, jak bych to jen zdůvodnil. Otočil jsem se na vlčice s úsměvem, jakoby nic a pomalu se rozešel k vodě. "Dobrou chuť!" zavolal jsem na ně mile jako vždy a rychle schladil čenich v ledové vodě. To je bolest, co s tím?! pomyslel jsem zděšeně a vytáhl čenich z vody. Posadil jsem se opatrně a rychle přemýšlel, jak to zamaskovat.

Stejně jsem jí nevěřil. Ještě si na ní budu dávat pozor! Bylo fajn, že Gadeo není žádná nudná fiflena, ale tohle? No mělo to své klady i zápory. Povzdechl jsem a podíval se na Ashin, která už se zvedala, zděšeně jsem vykulil oči, když mě převalila a vyšvihla se nademně. Páni! Byla fakt ohebná! Mrška jedna! Donutil jsem se k lehkému úsměvu, když v tom řekla, že mě má v mých spárech. Jen jsem se tak ušklíbl ve stylu "to jako vážně?" a podíval jsem se na Gadeo, která chtěla jít do lesa. "Kdyžtak tě doženeme," řekl jsem k ní a otočil se zpět na mohutnou vlčici nademnou. "Hele! Pozor na šátek!" štěkl jsem po ní znepokojeně takovým tím provokativním a přehnaně ublíženým hláskem. Olízl jsem si čenich a koukal na ní. Křídla jsem rozložil vedle sebe v celé své kráse. Nebyla zas tak těžká. Jednoduše jsem jí položil zadní nohy pod zadek a třísla, přední jsem zapíchnul do jejího hrudníku a zadníma nohama jí zvedl zadek nahoru, div na mě skoro nepřepadla - to jsem jistil těma předníma a i ona to vyrovnávala. "Pořád si ještě oproti mě maličká," vyplázl jsem na ní jazyk, protože i když byla pořádný kus sexy vlčice, moje natažené zadní nohy stačily na to, aby visela pár centimetrů nad zemí a nemohla se tak zadníma odrazit, dokud jí zas nepustím na zem.
Nakonec jsem zabral i předníma a prudce jsem jí vyrazil nahoru, až celá nadskočila a líp tak dosedla na moje tlapky. Asi to nebylo dvakrát příjemné, ale jistě ani ne bolestivé. "A co teď slečinko?" zeptal jsem se a koukal jak nademnou visí jen kousíček od země, ale přesto se nemůže pořádně hnout. Svaly jsem měl napjaté a ač se to nezdálo, dával jsem do toho hodně síly, aby se nemohla vysmeknout. V tu chvíli jsem přidal i křídla a levým jí začal šimrat na čenichu. To poslední zrádné peříčko, které trčelo bylo mým mučícím nástrojem. "Kdo se směje teď!" zahihňal jsem se zákeřně a pronásledoval její čenich. Tohle bylo lepší než kdejaká posilka!

Opět jsem si vyslechl její příběh, tentokrát mi ale dával větší smysl, asi jinak poskládala slova jen. Podíval jsem se na ní a pak zas hleděl před sebe. "Vyber si už laskavě, na které straně budeš... Pokud hodláš pokračovat v té své vražedné mánii, už nás neuvidíš, přeletět z ostrova na tamten-"pohodil jsem hlavou před sebe, "My zabere jen chvíli, ale tobě ho obejít několik dní... Nebudu ti vyhrožovat nějakým zabíjením, mrzačením a tak podobně, ale klidně tě tady taky můžu nechat," řekl jsem trochu nevrle. Bylo to její rozhodnutí na čí straně bude. "Taky jsem se nikdy neuměl moc smát a blbnout, vlastně hodně dlouho, ale věř mi nebo ne, je to mnohem lepší. Trochu se uvolníš, vyřádíš se..." na chvíli jsem se odmlčel.
Odmlčel jsem se až do chvíle, než se mě zeptala, jestli jsem byl zlý. "Nemyslím si, že je někdo buď zlý a nebo dobrý, není jen černá a bílá, ale... Pokud bych se ohlížel, bylo by to určitě za temnými barvami a to co jsem dělal... To nebylo vůbec hezké," řekl jsem smutně a stáhl uši k tělu. Z mých mnoha jizev asi bylo víc než jasné, že jsem nijak pěkné mládí neměl.
"Je čas se vrátit," řekl jsem najednou, popadl jí zas za krk jak kus hadru a vyletěl nahoru za Ashin. Její otázka mi přivedla špatnou náladu a tak jsem jen Gadeo opatrně položil ke kraji útesu a oklepal se. "Je to tvoje volba, mezi námi jsi vítána," špitl jsem jí do ucha a když jsem kolem ní šel směrem k Ashin, lehce jsem jí šťouchl ocasem po krku. Chtěl jsem jí trochu motivovat ke hře, ale sám jsem vůbec neměl dobrou náladu. Prošel jsem kolem Ashin a lehl si pár centimetrů od ní, ovšem opačným směrem. Spíš jsem se tak svalil do trávy a hlavu položil kus za její zadek mezi své přední tlapky. Cítil jsem se tak otráveně. Stáhl jsem křídla k tělu a nechal je volně viset podél těla tak, aby nevadily Ashin vedle. A ne, nevadilo mi se ke Gadeo otočit zády, měla na výběr, bylo to pouze na ní, na kterou stranu se přidá.

I když měla vlčice zprvu tendenci se bránit, nepočínala si nijak agresivně, ale naopak se ještě víc rozbrečela, moje srdce ztratilo vztek. Naposled jsem nevrle zavrčel, ale to spíše proto, protože jsem nevěděl co s ní dělat. Mám jí pustit? Bude ohrožovat další vlky? Ale co když to byl jen nějaký nevrlý zkrat a v jádru je dobrá? Letmo jsem se podíval Gadeo do očí, viděl jsem v nich bolest. Znovu jsem zavrčel, ale spíše tak tiše, pro sebe. Odstoupil jsem od ní a začal mezi ní a Ashin rozpačitě přecházet z jedné strany na druhou. Křídla jsem měl křečovitě vztyčená nad záda, až se nahoře nad hřbetem skoro dotýkala - boky jsem měl holé, nechráněné. Lehce svěšenou hlavu jsem měl plnou myšlenek a otázek, ohledně rozzsudku nad Gadeo. Ashin ležela dole v trávě a vypadalo to, že má ze mě respekt, možná strach? Ale přesto se mi zdála tak nějak klidná, vyrovnaná.
Nervózní přešlapování skončilo ve chvíli, kdy jsem opět pohledem spočinul na Ashin. Už přeci nejsem zabiják? Už nikomu ublížit nesmím! Ne ne! Musím jí dát šanci, stejně jako ostatním! řekl jsem si a stále s neutrálním výrazem jsem zamáchal křídly, vylétl jsem asi 3 metry nad zem a doplachtil ke krku Gadeo. Popadl jsem jí za kůži, tak jako matky nosí svá vlčata a vytáhl nahoru, liány ihned povolily a ztratily se v zemi. "Věř mi," zamumlal jsem vlčici k uším, takže mě jistě slyšela. Můj vážný, hluboký a hlavně klidný hlas jí mohl dát pocit, že to nemyslím zle a navíc - kdyby se začala škubat, mohl bych jí upustit. Možná to mohlo být trochu nepříjemné, ale ona si vážně nic moc extra nezasloužila.
Letěl jsem s ní kus nad zem a pak rovnou nad útes a tam jí pustil dolů. Měla to dolů hezký kus cesty - času jsem měl tedy dost. Zhluboka jsem se nadechl a vystřelil za ní. Chytil jsem jí asi v půlce útesu. Byla trochu těžší, než jsem čekal, nebo spíš já byl slabší a naivně jsem si myslel, že chytit vlčí tělo v letu, bude hračka. Zaber Angele! pomyslel jsem a vše s trochou námahy vyrovnal, nakonec zas tak těžká nebyla. Chce to líp počítat, pomyslel jsem a přistál s ní na jednom z kamenů, který nebyl pod hladinou moře, pouze sem lehce šplíchaly vlny. Bylo tu docela dost místa, takže klidně mohla slézt, ale její přítomnost na mém hřbetě mi nevadila. Složil jsem proto křídla, aby se mohla pohodlněji rozvalit, nebo lépe slézt. "Kdyby si byla na mém místě, co by si udělala?" zeptal jsem se a cítil, jak pomalu začínám cítit zimu. Tady dole to od vody pěkně foukalo a ledové kapky moře moc nepřidávaly - ještě že jich nebylo tolik. "Uvažuju takhle, buďto tu na nás něco hraješ a i přes mou maličkost Ashin stejně něco uděláš, nebo to předtím byl jen takovej protivnej zkrat, no, každý máme někde takovou blbou náladu, ale u tebe vážně nevím," dodal jsem klidně a sledoval ostrov na druhé straně.
Aby na mě však Ashin nezapomněla, nebo spíš věděla, že jsem na ní já nezapomněl, přivřel jsem oči a nechal nahoře v místech, kde přibližně byla vykvést překrásný vlčí mák. Snad se Gadeo rychle rozhoupe a budeme moc nahoru.

Hleděl jsem na svůj odraz v jezírku a poslouchal ty dvě. Větřík mi pročechral srst a já se cítil v rovnováze, jakoby všechno bylo v pořádku - no tedy skoro všechno. Gadeo měla očividně velmi, velmi, velmi nevyrovnanou a nestálou povahu, mohla být psychopat? Nevrle jsem se ošil a najednou se poměrně klidná situace opět začala hrotit. Černá zase spustila nějakou písničku, která opět absolutně nenavazovala na její předchozí chování. Není vítaná? Vždyť jsme jí vzali mezi sebe? Eh? pomyslel jsem a nechápavě k ní stočil hlavu. Psychopatka najednou začala mlít něco ve stylo, že nás má vlastně ráda a co to řekla o mně? Bylo to snad vyznání lásky? Tohle je ta láska? Udeří nečekaně a je to? Myslel jsem, že vlk se zamiluje postupně, ne během dvou minut? zmateně jsem hleděl na vlčici, jako bych viděl nějak mystický přízrak. Opět se ve mně začal míchat ochranářský instinkt se vztekem.
Zavrčel jsem a přiskočil k Ashin. Její poslední slova ve mě sice vztek trochu umírnila, ale ten příběh zněl spíš smyšleně. Vyvražděná celá smečka, ach, jaké klišé! pomyslel jsem a celý se křečovitě nahrbil, moje křídla se zvedla do výšky a napůl roztáhla, teď ze mě nemohla mít ani Ashin dobrý pocit. "Tak dost!" štěkl jsem po ní vztekle a opět jsem k životu probudil každý sval v těle. Chladný vítr, který tu nahoře foukal silněji, mi cuchal krátkou srst a chladil mé hořící tělo vztekem, krev ve mě proudila jak v býkovy a srdce mi bilo jako o závod. "Co si o sobě sakra myslíš?!" štěkl jsem po vlčici znovu a zaryl své zelené drápy do země, až po nich zůstaly rýhy. "Co to tu na nás zkoušíš?!" zavrčel jsem znovu a rozešel se od Ashin k ní. Hustá atmosféra by se dala v tu chvíli krájet. Liány, které na chvíli dostaly pohov se daly rychle do pohybu a začaly se plížit opět k tělu té maniačky. Znovu jsem nepřátelsky zavrčel. Odznaky na mém těle se lehce rozzářily a v očích jako by mi šlehaly výhružné plameny. "Je to snad nějaká hra? Vážně máme tomuhle věřit? Ještě před chvílí jsi se chovala arogantně a teď na nás zkoušíš zlomenou, citlivou vlčici?! Kdo si myslíš, že jsme? Banda natvrdlých vlčat? Připadám ti jako někdo, komu je dobré lhát?!" zavrčel jsem naježeně a vůbec nehleděl na to, že bych mohl děsit Ashin za sebou. Liány se jí mezitím obtočily pevně kolem tlap a mířily po nohou stále výš. "O co ti jde Gadeo?!" zavrčel jsem naposled a stál před ní nehnutě, ani ocasem jsem nepohnul, ani uchem jsem nekmitl, jen se mi pohupoval hrudník sem a tam, tam a sem jak jsem celý naštvaný zhluboka dýchal. Udělal jsem poslední krok, aby se cítila v úzkých, aby cítila můj horký dech na svém - nejspíš chladném vzhledem k počasí - těle. Přímý pohled do očí mi poodhalil její emoce, ale já jim nevěřil, nevěřil jsem, že tak rychle umí měnit nálady, chtěl jsem odpovědi a to hned!

Bylo vidět, že Ashin naší novou společnici nemá dvakrát v lásce a nebylo divu, to, že jí chce zabít musela cítit i ona sama. Odfrkl jsem si a poslouchal něco o nějaké babičce. Umřela? napadlo mě jako první, ale očividně jí měla ráda a tak jsem jí nechtěl rozrušovat. Asi. Její další slova ve mě nevyvolala nic pěkného, znepokojeně jsem zavrčel a celé své tělo měl zas v křeči. "Jak ti máme věřit,
že už nemáš ty svoje chutě nás pokousat?" procedil jsem skrz zuby a stáhl uši bojovně. Vážně jsem byl vůči ní zasedlý, ale diví se? Vždyť úplně bezdůvodně chtěla ublížit tak milé vlčici. Nervózně jsem švihl ocasem a letmo zkoukl Ashin. Stáhl jsem křídla úplně k tělu, aby byla vidět, ale neuhýbal jsem, protože když byla zamnou, měl jsem větší jistotu a lepší pocit, že jí ochráním. Situaci jsem mlčky sledoval, neb moje nabídka ochrany stále platila a Ashin byla ta, která by měla odpovědět. Po chvíli jsem ale stejně nevydržel a po jejích posledních slovech, zda ona nemůže pomoci nám, jsem se jen znechuceně ušklíbl. Zvedl jsem se a rozešel se k tůňce pár metrů od nás. Sklonil jsem hlavu a lehce se napil chladné vody. Cítil jsem, jak mám celé tělo zatuhlé, už to bylo nějaký pátek, co jsem se naposled chystal k boji. Oklepal jsem se a po napití se opět otočil směrem k vlčicím, tvářil jsem se pěkně protivně a nevrl, přítomnost Gadeo jsem však hodlal respektovat a byl jsem ochotný jí dát ještě jednu šanci, ale nic není zadarmo, no ne? Protiváka Angela si prostě bude muset vytrpět chvíli. Jestli teď skočí po Ashin, budu mít stále dost času, abych jí uchránil před smrtelným zraněním, pokud jí shodí ze skály, doletím pro ní, i z téhle "dálky" asi 10ti metrů jsem jí mohl skvěle chránit, přesto však dát Gadeo podnět k snadnému útoku. Kdo ví co udělá, trochu důvěry jsem jí dát musel.

Naše debata o smečkách byla te tam a já se bohužel nedočkal odpovědi. Gadeo prostě nepatřila k vlkům, kteří jsou přátelští a hodní a takový jako třeba Ashin. Ale... To ani já moc nebyl, až těch pár let co jsem zde mě změnilo. Trochu jsem se uvolnil, celá situace byla sice vypjatá, ale ne nějak "bojovně". Ashin nevypadala moc nadšeně, že tu je, ale ani já neposlala pryč. Souhlasně jsem na ní kývl a opět se otočil na černou. Její další slova mě moc nenadchla, moc to komplikovala. Stáhnul jsem křídla, když kolem mě Ashin šla a trochu jsem se uklidnil při pohledu na její tělo, jak se nese kolem mě. Posadil jsem se a oddechl. "Jestli na nás něco hraješ, tak..." nedořekl jsem. Můj naštvaný výraz mluvil za vše. Na chvíli jsem i vycenil zuby, ale pak je zas uklidil. Notak Angele, nebuď trapnej, napomenul jsem sám sebe, vážně nebylo zapotřebí na sebe pořád vrčet. Liány, které směřovaly ke Gadeo se zastavily a zůstaly ležet notný kus od nás. "Můžeme ti nějak pomoci?" zeptal jsem se, protože mi tato otázka přišla na místě - tedy vzhledem k tomu, že před chvílí nás chtěla rozcupovat a teď má na krajíčku. Podíval jsem se na Ashin a nervózně přehodil ocas ze strany na stranu, nechtěl jsem, aby se odemně vzdalovala, co když ta černá vyskočí. Cítil jsem se lehce znuděně a tak jsem pomocí své magie nechal stéblo trávy, aby rostlo kolem mé tlapky, omotávalo se jako had a když došlo až k hrudi, stéhlo jsem vytrhl a setřásl. Přerovnal jsem si trochu křídla a dál se snažil věnovat nové společnici.

Vesele jsem se zazubil. Ty Ashin? ty jsi moje sexy, sexy společnice! Pohled na tebe.... Awww! Hned má vlk chuť do života! pomyslel jsem, ale nahlas se neopovážil říct. Mohl jsem jen hádat, zda by se tomu zasmála nebo by se urazila, ale jak jsem tak na ní koukal, přikláním se spíš k tomu smíchu. "To se ještě ukáže časem, nejsme přeci ve smečce, aby každý musel mít nějakou funkci, ne?" řekl jsem lehce diplomaticky, no připadal jsem si chytře při této odpovědi. Jen jsem se zazubil a dál hleděl do dáli.¨
Moje přemítání o smečce snad nebralo konce, cítil jsem se najednou docela rozpolceně. Co je lepší? Jak to poznám? Přeci nepůjdu do smečky jen tak na zkoušku? Co kdybych pak odešel a stýskalo by se mi, vzali by mě pak zpět? - Těžko. Ach! Tolik podobných myšlenek a žádný kloudný závěr. "Proč pak tedy nejsi ve smečce ty? Jsi tulačka, ne? Jakto?" zeptal jsem se přemítavě, dokud mi neodpoví na tohle, tak já nad tím dál nebudu přemýšlet.
Než jsme stihli nad tímto tématem více popřemýšlet, ucítil jsem v okolí tu černou potvoru. Vážně jsem jí tu nechtěl, cítil jsem se zodpovědně za Ashin! Zvedl jsem se a napjatě udělal pár kroků před zrzku. "Drž se u mě!" zavrčel jsem zrovna když Černá vycházela na oči. Výhružně jsem na ní zavrčel, abych jí naznačil, že k Ashin se přezemně nedostane. Vlčice však začala úplně jinou písničku. Zaujatě jsem schoval zuby a trochu se uvolnil. Nevěděl jsem co si o tom myslet. Co to na nás zas hraje?! pomyslel jsem nazlobeně a snažil se jí vyčíst z očí pocity. Odfkl jsem a koukl po Ashin. "Co myslíš, dáme jí druhou šanci?" zeptal jsem se boubelaté vlčice a nevrlým výrazem. Musela vědět, že i když jí mezi nás přijme, budu na ní dávat pozor a nemá se čeho bát, ona pro mě nebyla hrozba a tady u útesů? Nebyl problém jí smést dolů. Instinktivně jsem pomocí své magie přivolal liány, které se plazily po zemi jako hadi. Nenápadně se plížily k jejím nohám, chtěl jsem, aby se cítila v nevýhodě, je na tenkém ledě a já neměl problém jí ve vteřině liánami svázat a i kdybych to nestihl, moje mohutné tělo by nepřeskočila k Ashin. Nadzvedl jsem křídla, abych vypadal větší a znovu nepřátelsky zavrčel.

Zamyšleně jsem sledoval východ slunce. "Nejspíš jsem k nikomu nikdy neměl důvěru, abych tohle čekal od větší skupiny cizích vlků," řekl jsem a svěsil uši, bylo mi z toho trochu smutno. "Osamělý," špitl jsem si spíše pro sebe a sklopil zrak na přední tlapy. V hlavě mi proletělo několik vzpomínek na vlky, které jsem tu potkal a všichni odešli. "A nepřipadala sis ty svázaná?" odpověděl jsme po chvíli. "Vlk má pak povinnosti a musí se někomu podřizovat, někdo mu diktuje co má a nemá, co musí a co nesmí, to ti přijde super?" zeptla jsem se zas Ashin s mnohem jiskernějším pohledem.
I když si Ashin lehla a vypadala unaveně, mě se nechtělo. Sledoval jsem jak se Slunce vyhouplo nahoru na obzor a vše pomalu prozářilo. "Neměla by si tak přemýšlet, teď máš ochránce, alespoň do té doby, než se naše cesty rozejdou," řekl jsem trochu smutně, Ashin jsem sice moc neznal, ale byla moc fajn a hlavně ten pohled na ní, to jednoho prostě nenechalo v klidu!
Její poslední otázka mě spíše zarazila. "Já? No to je..." najednou jsem se zarazil a jako bych dopadl na tvrdou zem jsem pohlédl do dálky. Už jsem nebyl nejmladší. "Rodinu?" špitl jsem, protože jsem vždycky plánoval, že jednou až si všechno divoký odbudu se usadím a uplácám si nějaké ty potomky a tak. Byla to jen mlhavá představa v dáli, která najednou přišla blíž s mým stářím. Nikdy jsem si to neuvědomoval. "Ashin," zaznělo najednou zkroušeně. "Co když je už pozdě?" zeptal jsem se sklesle a koukl letmo na ní, vypadal jsem, jako když jsem dostal pěknou ťafku od života a taky že jo! Najedou jsem se cítil tak slabý, jako bych nic neměl, ani má křídla mě netěšila. Svěsil jsem je volně podél těla a sklopil zrak. Co se to semnou dělo?

Cesta nahoru ubíhala poměrně rychle, na to, že jsme šli do kopce a byla noc. "Věř mi, že za to utrpení to stálo, odmalička jsem snil, že budu moct létat, i když jsem nikdy nedoufal, že se to stane," řekl jsem a vzpomněl, jak jsem jako vlče skákal z kamenů a různých vyvýšenin, abych na chvíli cítil, jak mé tělo letí vzduchem. Musel jsem se nad tím v duchu zasmát. Na její odpověď ohledně létání jsem jen kývl, bylo mi jasné, že jí asi nepřesvědčím, vypadala, že pevně ví co chce.
Debata o smečkách se protáhla víc než bych chtěl, ale rychle mě napadlo, jak se z toho vyvléknout, po první větě co řekla, jsem si všimnul, že začíná pomaličku svítat a tak jsem nenápadně přidal do kroku - takže jsem ztratil super výhled :'( - a dostal jsem se jí k boku. Bohužel, ona mlela a mlela a mlela. "Víš, já jsem vlastně nikdy smečku neměl, to v čem jsem pak vyrůstal nebyla smečka, ale spíš taková jednotka, měli jsme dobré vztahy, jak ty říkáš "rodina", tohle bylo něco jako bratrstvo. Ale... To byla spíš taková uklidňující fráze, protože nikdo z nás rodinu neměl," rozpovídal jsem se najednou o své minulosti, až mě to samotného zaskočilo. "Nevím co dobrého by mi smečka mohla dát, takhle jsem volný jako pták!" štěkl jsem rozhodně a roztáhl křídla. Poskočil jsme zasněně před ní a tím se dostal nahoru na rovinku. "Jednou jsem tudy letěl, pojď honem!" popohnal jsem vlčici, protože už se nebe rozjasňovalo. Proběhl jsem kolem tůňky a usadil se ke srázu dolů. Shlédl jsem dolů a viděl, jak vlny moře naráží do skal po námi, nechtěl bych tam spadnout. Přilezl jsem až k tomu nejzazšímu místu a posadil se. "Neznám nic lepšího, než východ slunce, vždycky mám pak hezčí den," řekl jsem a koukl po Ashin, jestli jde ke mně. Chvíli bylo ticho. "Nemyslím si, že jsi nesamostatná, myslím, že i kdybych nepřišel, tak by sis s ní poradila, někdy není potřeba síla v tlapách, ale v mysli," řekl jsem do ticha a sledoval jak oblohu pomalu zalévají sluneční paprsky a vše přechází z černé, do tmavě modré s nádechem do ruda. Tu a tam už byly vidět i zlatavé paprsky, které se odrážely v moři, nám se tak naskytl pohled na druhý ostrov, který byl byť daleko, ale jako na dlani. To vše krásně vykreslilo slunce napravo od nás. Raději jsem mlčel a chtěl si vychutnat pro mě tak magický okamžik zrození nového dne.