Příspěvky uživatele

< návrat zpět

<<< Les u Mostu

Její zmaten výraz mi přidal na radosti, navíc jsem byl rád, že už jsem dál od té černé. Stoupal jsem pomalu do kopce a musel se vlastně i zamyslet nad její otázkou. "Noo, to ti přesně nepovím, vlastně je moc dlouho nemám, měl jsem tu čest v zimě, to si dobře pamatuju, bylo hrozné počasí, skoro jsem umrzl," odpověděl jsem, bylo to někdy kolem nového roku. Hrůza. Je to jako včera, co se mi ten havran usídlil v zádech, ale přesto mi to přijde jako věčnost, co jsem ještě nelétal a byl "obyčejný" vlk. Byl jsem tak moc šťastný, že je mám.
Bylo mi trochu líto, že se Ashin nechtěla proletět, ale nutit jsme jí rozhodně nechtěl, hlavně ne, pokud jí to nedělá dobře, to by k tomu měla pak odpor úplně a třeba by na mě úplně změnila pohled. Pohodil jsem hlavou a usmál se na ní. "Škoda, je to tvoje volba a já jí rozhodně akceptuji," řekl jsem vřele a dál kráčel vzhůru. Byla to trochu změna, často jsem teď trávil čas ve výškách. Složená křídla, to nebylo pro mě. Přesto jsem se ale nechtěl tak předvádět a jednomu by to asi nemuselo být příjemné hledat svého společníka stále někde po obloze.
Na dotah ohledně smeček, jsem se trochu kysele zakřenil. "To se ptáš nesprávného vlka," řekl jsem hned a pohodil hlavou. "Smečka je to poslední co by mě zajímalo," dodal jsem hned na to. "Ale myslím, že tu nějaké jsou, jedna určitě, někde na druhém ostrově, proč se ptáš?" zeptal jsem se vyzvídavě. Bylo by docela nemilé navštěvovat tuhle prdelku v nějaké smečce, přeci jen, ne každý by chtěl pustit cizího tuláka kuli jedné vlčici do smečky a já o další jizvy při každé návštěvě moc nestál. Tedy, za tenhle pohled by to stálo - šel jsem zrovna trochu za Ashin a měl jsem na ní víc než pěkný výhled - ale nebyl jsem už nejmladší a nejsilnější vlk, takže si nechat jednou za čas dobrovolně vyprášit kožich nebyl nejlepší nápad.

Protože se Ashin znovu zeptala na moje křídla a mě se nechtělo co celé vyprávět, shrnul jsem to na pár bodů. "Prostě najednou přiletělo hejno havranů, jeden se nás na něco ptal, pak se na mě snesli a on mi začal vytrhávat maso ze zad, dokud neudělal místo pro svoje tělo a jeho křídla se pak změnila v tato, načež jsem spadnul do ledové vody a najednou se na mě ty odznaky rozzářily a vyvedly mě z hlubin, protože jsem na chvíli umřel - asi, mám trochu okno u týhle části, nějaké otázky?" zazubil jsem se po tom rychlo drmolení celých událostí v poušti. Ani jsem nevěděl, jestli to všechno pobrala, ale opakovat se mi to fakt nechtělo. "To si piš a jako bonus ty odznaky, prostě dokonalé stvoření!" zasmál jsem se vřelým tónem a pohodil černý ocasem.
Ta černá rošťanda nafouklá se stále nevracela a já si začíval dělat obavy, zda nekuje nějaké pikle. Byl jsem rád, že Ashin souhlasila s procházkou, kývl jsem a zvedl se, chtěl jsem jí nabídnout, že "dáma první", u ní jsem k tomu měl hned dvojtý důvod, ale ona místo toho začala zkoumat mé tělo - tedy konkrétně mé odznaky. Stál jsem trochu nesvůj, protože jsem nevěděl co dělat, nechci říct, že mi to bylo nepříjemné, ale byl jsem z toho celý nesvůj. Hodil jsem tlapu dozadu a zelené drápky zaryl do země, abych stál opravdu pevně v rovnováze. Šátek se mi napínal na hrudi a křídla napůl složená. Pak přišla otázka na moje křídla. "Těžké?" zopakoval jsem nechápavě. Co na to říct? Natáhl jsem jedno křídlo k ní a plácnul jí pírkem po čumáků, spíš aby jí to polechtalo. Okrajní pera byla hrozně dlouhá, ale stejně jemná jako zbytek. "To je jako kdybych se tě zeptal, jestli je tvůj ocásek, nebo nožky těžké," řekl jsem, protože mi to nijak zkrátka nepřišlo. "Chtěla by ses proletět?" zeptal jsem se a rozešel konečně. Napadlo mě, že i když je trochu větší, měl bych mít pořád dost síly na to, abych jí unesl. Zas tak moc těžká být nemůže a Thalia byla lehounká jako pírko, Ashin nebude problém, jen se mi asi nevejde na záda moc dobře, ale jakýsi plán, jak to udělat se mi už rodil v hlavě.

>>> Vyhlídka

Sledoval jsem obě odlišné reakce vlčic. Trochu jsem natočil hlavu. Reakce polomáčenky mě velmi potěšila. Vypl jsem hruď pyšně seděl jako největší frajer. Sluníčko ještě více ozářilo mé svaly - protože jsem měl krátkou srst, byla vidět má sportovní postava - stejně tak osvítil i jizvu černé vzteklounky a ultra rajcovní pozadí modroočky. Ihned jsem tam stočil pohled. Její slova údivu se mi skvěle poslouchala a co víc, při pohledu do jejích očí jsem tak nějak cítil, že jsou nejspíše i upřímné, že z ní čiší čirá radost a taková volnost. Byla bezprostřední a ráda se smála očividně. Začal jsem pohazovat ocasem. "Nu, přírodní jsou i nejsou, prostě tady na ostrovech se dějí takové podivné věci, mě už se toho stalo víc než dost," odpověděl jsem a vzpomněl na Seth, se kterou se mi vždycky něco přihodilo. "Chce to být ostražitý," dodal jsem jen a v tom se zvedla černá vlčice.
Aniž by podala nějaké pořádné vysvětlení, zvedla se a odešla pryč. Kdyby to proběhlo jen takhle, byl bych býval asi ticho, ale při jejích slovech a pohledu do jejích rudých očí jsem cítil jen potíže. Ihned jsem se zvedl a vycenil bojově čelisti. Na mě si nikdo dovolovat nebude. Tiše jsem hrdelně zavrčel a zvedl nad záda křídla do polo-natažení, takže jsem vypadal 2x takový. Vlčice se odklidila do lesa, ale její přítomnost jsme stále cítil. Zase jsem se uklidnil a poskládal do sedu. Opět jsem se vzorně narovnal a koukal na vlčici vřelým pohledem. "Hezké jméno a ohledně těch vlků by jsi neměl být tak zaujatá, chceš vidět,
že černosrťáci se zelenýma očima jsou výjímka?" nabídl jsem jí. Musel jsem jí odvézt, kdo ví co ta vlčice chystá? Pryč od ní!"Co bys řekla na prohlídku téhle části?" nabídl jsem mile a po očku sledoval kde se asi pohybuje černá, i když jsem jí zrovna neviděl.

Když na mě obě vlčice pohlédly, cítil jsem se nedostižně, očividně jsem je učaroval svým neobvyklým vzhledem a právě jsem se na větvi dmul pýchou, div podemnou nepraskla. Bylo hned vidět, že Ďáblice je trochu formálnější povahy a Prdelka zas trochu švihlá. Zazubil jsem a měl radost, že mohu předvést svoje prďácké křídla. Ještě jsem ale chvíli počkat a sledoval, jak Prdelka pohazuje zadkem sem a tam, škoda, že ležela na zádech a ne na břichu :'(. Sjel jsme pohledem i Ďábelku, která stála jak opařená, dodávalo mi skvělý pocit. Jo jo, pořád umím udělat dojem. "Nooo, jako mrkev to snad nevypadá," zavtipkoval jsem směrem k černé spolu-zbarvenkyni a otočil se k zrzavé polomáčené. "To si piš že umím!" řekl jsem a pomocí své magie jsem stočil koruny stromů nad vlčicemi - přitom se mi lehce rozzářily odznaky - tak, abych měl prostor vyletět nahoru, aniž by mě nějaká větev zranila. Když bylo během pár vteřin vše hotové, přikrčil jsem se, párkrát zhluboka nadechl a vyrazil jako střela do výšky. V mžiku jsem byl vysoko nad zemí, daleko nad korunami stromů. Je tu trochu kosa, pomyslel jsem, když jsem se nahoře zastavil. Stáhl jsem křídla k tělu a začal se volným pádem řítit dolů, chvíli jsem jen tak padal a když mě měly lépe na dohled, trochu jsem křídla roztáhl a začal se točit dokola. Pořád jsem se řítil střemhlav dolů, že se od mých křídel tvořily viditelné čáry od víření vzduchu. Cítil jsem se skvěle a ještě lépe, když jsem kousek od nich roztáhl svoje ohromná křídla a začal brzdit těsně nad zemí. Au bolest! pomyslel jsem, protože držet křídla, aby mojí ohromnou maličkost zabrzdily, bylo fakt namáhavé. Nakonec se mi všechno ale povedlo a zastavil jsem se těsně nad jejimi hlavami. To bylo o chlup, pomyslel jsem a jen koukal jak je ovál vzduch, který jsem sem nametl. "Stačí ti to?" zazuvil jsem se na polomáčenku a mrkl na uhlíka vedle. Stále jsem byl kousek nad zemí a lehce máchal křídly. Pak jsem se přesunul kousek od nich a utvořili jsem takový trojúhelník. Složil jsem křídla k tělu, protože vážně potřebovala pauzu. "Jsem Angel a doufám, že jsem vás dvě nevyrušil od něčeho, ale přeci nenechám takovou krásu bez povšimnutí," zazubil jsem se dmouc se pýchou nad svou vlastní šikovností. Jo, rád jsem machroval. Culil jsem se dál na obě vlčice a tlapkou si urovnal šátek na krku, doufal jsem, že jsem trochu odlehčil jejich trochu napjatou situaci, kterou jsem tu před svým příchodem cítil, hlavně ze strany té nabroušené.

<<< Přelet od Zátoky a od akce Amorek xD

Trochu vyčerpaný jsem přiletěl do lesa, kde jsem se usadil do jedné z korun stromů. Složil jsem křídla k tělu a spokojeně se zhluboka nadechl. Ten let mi bodl. Měl jsem pocit, že mi něco tíží hlavu, že v ní něco je a nechce pryč. Položil jsem se na jednu z větví a spokojeně položil hlavu na kmen. Odpočinek.
Asi bych tam ležel déle, kdyby se do mých uší nedonesl hlas dvou vlčic. Nebo tří? Jedna měnila trochu tón hlasu. Potichu jsem pomocí svě magie nakláněl tiše horní větve tak, abych po nich nenápadně přeskákal až k dění. Vlčice neměly šanci si mě všimnout, byl jsem vysoko v korunách a tichý jako myška - nebo teď spíš veverka. Podíval jsem se dolů a zrovna slyšel výhružky černé vlčice. Do mých uší zaznělo její představení "Ďábel". Musel jsem v sobě dusit smích, vůbec bych se jí nebál, ona byla spíš takové nasrané vlčí nevyrovnané mládě ďábla, to dejme tomu. Do toho se pustila s mluvou druhá vlčice. Vypadalo to, že celou situaci bere trochu s nadhledem. Sjel jsem jí pohledem od hlavy až --- No pane, pane jo! pomyslel jsem při pohledu na její smyslný zadeček. To je mi ale prdelka! no znáte to, je jaro, v hlavě jsem teď neměl nic jiného, než její oblé tvary. Mohla být skoro stejně vysoká jako já, určitě o něco menší, ale ne o moc. Bylo vidět, že je dobře živená, ale přesto má pevné tělo. Co se to semnou dělo? Ani jsem si nevšiml, že mám pootevřenou tlamu a stéká mi z ní slina.
Ups! Jedna ze slin právě ukápla přímo mezi obě vlčice. Trapas! Co teď? Celý jsem ztuhnul a jako přibitý seděl na horní větvi. Možná mě nevidí? Ve vteřině jsem roztáhl křídla a vyletěl vysoko do výšky. Co teď? srdce mi bilo a já nevěděl jak se zachovat. Napadlo mě, že se asi stejně budu muset ukázat, nějak to zahraju do autu. Pomalu jsem se opět snesl na nějakou z větví a začal seskakovat dolů, až jsme se opět ukázal vlčicím. Když mě obě měly na dohled a dobře mě viděly, zastavil jsem se a fakt mě zrovna nenapadlo co říct. "Zdravím," řekl jsem pevně svým mohutným hlasem. Seskákal jsem ještě trochu níž a ulehl jsem nad jednu z větví, která trčela kousek od vlčic. Možná, že kdyby se postavily na zadní a poskočily, třeba by na mne dosáhly, ale to asi nebude třeba. Těch 5-6 metrů nad zemí mi vyhovovalo. "O čem se tu hašteříte?" zazubil jsem se a snažil odlehčit situaci. Hlavně teda uklidnit tu hnědou, cítil jsem, jak je napjatá a nevrlá. To se musí změnit. Vážně nevypadala tak zle, byla docela hezká, celá černá. Tedy celá ne, měla jedno šedé ouško. Usmál jsem se na ní a pak i na druhou, tu prdelkatou. Chvíli bylo ticho.

Jen přikývnu a klušu dál vedle Thalie. Ale to by to nebyla Thalie, aby se něco nestalo. Když konečně najde skulinku, natěšeně se vydám za ní, že si odpočineme, ale v tom zakňučí a ve mě najednou hrkne. "Thal!" štěknu a celý se zachvěju strachy, najednou se mi udělá tak divně úzko a mám hrozný strach - strach o ní! Roztáhl jsem křídla kolmo k tělu a s jejich pomocí jsem k ní rychle přiběhl. "Thal? Co ti je? Jsi v pořádku? Jsi zraněná? Něco tě bolí? Někdo ti chtěl ublížit?" zmateně jsem se vyptával a skláněl se k ležící vlčici. Srdce mi divoce bilo a já pocítil ještě větší úzkost, když jsem jí tam tak viděl ležet. "Můžeš chodit?" zeptal jsem se, ale odpověď jsem z 99% znal - ne nemůže. Na nic jsem nečekal a pomohl jí postavit se na nohy. Křídla jsem přitiskl pevně k tělu a sklonil jsem jí hlavu pod tělo, abych jí mohl vzít na hřbet. "Tady takhle zůstat nemůžeme," řekl jsem a poponesl jsem jí do prozatimního úkrytu, kde bylo docela dost místa a tak jsem jí položil až dozadu - velmi opatrně a pomalu. Stál jsem tam nad ní jak hromádka neštěstí a smutně na ní koukal se svěšenýma očima. Můj starostlivý výraz mluvil sám za sebe.

Spokojeně jsem pokýval hlavou a cítil se najednou tak nějak neúplně úplně. Jako bych sám byl neúplný, ale s Thalií jsme byli spojeni v jeden dokonalý celek. Jako by mě kus ukradla a teď jsem s ní byl spojený. Usmál jsem se a pohodil ocasem. "Máš mou plnou důvěru," řekl jsem na závěr a pořád se usmíval jak sluníčko. Nějak se mi ale pořád nechtělo jí o sobě říkat nejhlubší tajemství, to když jsem někoho zabil apod. Možná kdyby se mě zeptala, ano, kdyby se mě zeptala, neměl bych problém nejspíš, ale sám od sebe jí vyprávět jaké jsem monstrum se mi nechtělo. Pohodil jsem raději hlavou a koukal kolem po tom úkrytu. "Ale ne, myslím, že to bylo tady, zkusíme to obejít," navrhl jsem a dal se do klusu.

<<<Zauberwald

Pomalu jsem šel po boku své Thalinky a přitom dával pozor na okolí. Její první slova jsem chtěl hezky rychle okomentovat, ale v tom ještě dodala, jestli by si neměla dávat pozor taky na mě. Sekl jsem hlavou do strany a trochu se nad tím zamyslel. Nademnou? Ano někdy nebývám 2x ten nejlepší vlk, ale mohlo by se stát, že bych jí někdy ublížil? To snad ne... Snad? Jak snad? Tohle rozhodně ne! pomyslel jsem a neuměl si představit situaci, kdy Thalii ubližuji, ani ve vzteku, nikdy. "Nikdy bych ti neublížil, ani psychicky a už vůbec ne fyzicky. Chci se o nás starat. O tebe a o vlčata, říkal jsem ti, že je nikomu nedám a tebe už vůbec ne!" řekl jsem rázně a rozhodně střídal tlapy, jako bych pochodoval ve vojně. Možná jsem neúmysleně trochu zrychlil tempo, ale nic co by nestíhala. "Teď ten úkryt," řekl jsem a rozhlížel se po okolí. "Pamatuješ si kde to přesně bylo?" zeptal jsem se, protože jsem měl matnou představu, ale asi bych to jen tak nenašel, takových úkrytů co už jsem si příležitostně na nějaký ten čas našel, vlk nemá tu hlavu nafukovací.

Trochu se studem v těle jsem dopadl na zem. To to teda pěkně začíná, jí tam takhle nechám. Thalia to ale brala s nadhledem a za to jsem jí měl ještě rád. Jiná by po mě klidně začala štěkat co jsem to za ***, že si jí opovažuju někde nechat trčet, ale Thalinka ne, ona byla takový anděl. Usmál jsem se a ještě jednou na ní omluvně koukl. Její postrčení mi ale opět vykouzlí úsměv na tváři. "Jsi prostě skvělá," řeknu jen úplně unešeně nad její báječnou povahou a olíznu jí po čenichu.
Návrh o úkrytu sice nehořel, ale přeci jen - sám se nenajde. No dobře, až na vyjímky. Podíval jsem se kolem a nikoho neviděl, rozhodl jsem se tedy vyrazit vpřed, dál od místa, odkud jsme přišli. Musel jsem se ale trochu stočit k jihu, protože jsme chtěli hledat úkryt u zátoky. Ještě jsem se o ní lehce otřel a vyrazil. "Ale, nemůžeš nám vlkům zas tolik křivdit, i když souhlasím, osud je tak nějak všemocný a asi to tak mělo být a jsem za to víc než rád!" odpovím a usměju se. Ano, znal jsem pár vlků, co by jí tam klidně nechali umrznout, ale to by byla víc než škoda, ona si to vážně nezasloužila. Teď už nikdy trpět nebude! "To bychom měli! Ať mají ti malí kde vyrůstat a žádná bohyně si na ně nepřijde!" řekl jsem rázně a dle plánů jsem vyrazil k zátoce. Křídla jsem složil těsně k tělu, abych mohl jít vedle Thalie co nejblíž a hezky si jí chránit, o takový poklad se musí pečovat.

>>> Tichá zátoka

//Pomiň, ale vůbec jsem teď nestíhala, prostě hrůza >.<

Vesele jsem pohodil ocasem a znovu vdechl Thaliinu úžasnou vůni. V hlavě jsem měl klid a pocit radosti. Chvíli jsem tam tak stál a pak se odtáhl. Olízl jsem jí na tváři a skočil dozadu, odrazil se a střemhlav letěl dolů. "Měli bychom najít ten úkryt," štěkl jsem a s roztaženými křídly dopadl na zem, rozhlédl jsem se kolem úplně nebušený energií a pak jsem si uvědomil, že Thalia asi nemůže dolů. "Ups," špitl jsem a pomalu vystoupal k ní nahoru. "No... já..." mumlal jsem a zazubil se. "Promiň," dodal jsem jen. Byl jsem tak rozjařený z toho všeho, že bych tam zapomněl i hlavu, kdyby to šlo. Lehl jsem si na větev a počkal, až na mě Thalia "naskočí". Roztáhl jsem křídla a opatrně plachtil dolů. Tam jsem jí sesadil a chvíli se na ní zadíval. "Jsi tak krásná," řekl jsem jen a byl úplně unešený její maličkostí, byla to princezna všech princezen. "Jsem rád, že ze všech vlků jsi tu zrovna semnou," řekl jsem a zvedl se. Láskyplně jsem se jí otřel o krk a znovu olízl po čenichu, nemohl jsem se jí nabažit, každé chvilky u ní. Měli bychom si najít ale úkryt, tady jsem se bál, aby se jí něco nestalo, měl jsem teď dvojnásobnou zodpovědnost.

//napíšu večer, mám ještě hodně vyřizování :)

Vesele jsem začal pohazovat ocasem a koukal na ní. Bylo to zvláštní, možná to řekla, protože neměla kam utéct, ale já cítil, že tohle není z donucení, nebo opravdu jen kuli vlčatům. Najedou jsem byl hrozně klidný a i když mi srdce bilo trochu rychleji - možná i nepravidelně - pořád jsem si byl jistý. "Já myslím, že se k tobě hodíme, teda nechci mluvit za tebe, ale rozumíme si ne?" řekl jsem a nastražil ouška, tohle nebylo vůbec těžké říkat. "Jsi skvělá, jsi hrozně milá a hodná a je s tebou zábava a já nevím, vím že to ještě není bůh ví co, ale měli bychom si dát šanci..." řekl jsem a byl celý napumpovaný energií. Koukal jsem Thalii do očí a ty moje tak jiskřily. Lehce vlnící ocas se zamnou pohupoval a já udělal krok k ní. Položil jsem jí hlavu kolem krku až k zádům - ale tak abych jí neshodil - a špitl jí do ouška: "Co kdyby to takhle bylo navždycky?"

Když jsem vyslechl Thaliin příběh o jejím prvorozeném vlčeti, ani jsem to nějak nevnímal. Jen jsem na to tak pokývl hlavou a teprve tu informaci vstřebával. Výlet do výšek jí očividně převedl na jiné myšlenky, ale o to víc jsem začal přemýšlet já. Jak se někdo může vzdát prvorozeného vlčete? pomyslel jsem a usadil se na větvi. Výhled byl vážně překrásný. Její slova jsem téměř nevnímal, v hlavě mi to všechno probíhalo. Představoval jsem si, jak mi odvádí prvorozeného syna, to přeci nejde! I před bohy bych své potomky ubránil. Podíval jsem se na Thal, která opatrně balancovala vedle mě a vypadal zamyšleně. Chudinka, je tak sladká, tohle si přece nezaslouží! Tohle není fér od bohů, možná jsem jen obyčejný vlk, ale tohle jen tak nenechám! pomyslel jsem a stále na ní díval, jako by nebylo na světě nic jiného. Můj pihled pomalu přešel do lítostného a když mi přejela po tváři, najednou tu byla ta podivná myšlenka. Chci vlčata? Jasně, ubránil bych je. Byl bych skvělý otec! Byl bych? Určitě ano. Div se mi z hlavy nekouřilo, musel jsem na to stále myslet. "Co kdyby jsi měla vlčata semnou?" vyhrkl jsem najednou. "Já bych je ubránil klidně před všemi bohy! Nejen jedno, ale všechny a tebe a nás a a a a a... Jo!" vyhrkl jsem najednou a ač jsem přemýšlel na plné obrátky, tohle jsem si vůbec nerozmyslel. Stál jsem tam a hrdě vypl hruď. Nějak mi nedocházely ty okolnosti. Věděl jsem ale, že jí mám rád a že jí chci pomoc.

Po jejích slovech jsem si poslušně krocnul na zadek a jak na povel sklonil hlavu k zajícovi. Nastražil jsem vyjukaně uši. Nikdy by mě nenapadlo, že by ona mohla tak komandovat. Vlastně jsem se spíš usmál, protože při tom vypadala hrozně roztomile. "Rozkaz šéfko," zazubil jsem se a kousl do zajíce. Byl jsem tak hladový, že bych snědl celé stádo gazel. Trochu mě to uklidnilo, ale Thalia se mě zeptala co se mi stalo. "Víš co, proč mi raději ty neřekneš co se ti stalo, ať je to fér?" řekl jsem s důvěřivým kukučem a ukousl si další kousek zajíce.
Návrh ohledně jeskyně se mi docela dost zamlouval. "To je skvělý nápad, alespoň jednomu z nás to myslí!" řekl jsem nadšeně, ale v tom mi došlo, že je tam pořád ten medvěd a my kolem něj musíme projít. Nasucho jsem polkl, ale raději to zajedl. Možná se mu vyhneme," pomyslel jsem a žvýkal jedno z posledních soust."Prý nosím smůlu, no jen si vzpomeň na to jezero, prý za to mohu já," řekl jsem, protože s tímhle mě Seth vážně štvala, jak mě z toho mohla jako obviňovat? Tohle přeci vůbec nebylo naschvál. "Ale jestli to chceš riskovat," dodal jsem po chvíli a zvedl se. Měl jsem dojedeno a začal se protahovat k odchodu. Nejdřív hřbet, hezky dolů předek pak protáhnout zadní nohy, natáhnout křídla, jak nejvíc to jde a zas sbalit.
Vykročil jsem vpřed a mezi stromy uviděl nádherný západ slunce. "Bojíš se výšek?" zeptal jsem se, ale na odpověď ani nečekal, zrovna jsem se rozhodl udělat malou přestávku. Odrazil jsem se a opatrně máchl křídly, abych se vynesl až nahoru. Asi 20 metrů od nás jsem zahlédl starý dob, který se tyčil vysoko nad koruny stromů. Sletěl jsem dolů a v mžiku jsme se dostal pod Thalii. "Věř mi," řekl jsem jen, narovnal záda a trochu si jí pohodil na zádech, takže na mě ležela a předními se mohla přidržovat za křídla, zadní mi mohla akorát tak zarazit do slabin jako koni. Byla lehounká jak pírko, asi i proto, že jsem oproti ní, byl mnohem větší a silnější. Udělal jsem tři velké skoky a odrazil se k letu. S trochou obtíží jsem se vznesl a pomalu s ní vystoupla až nad koruny. Ovšem to pohupování asi nemuselo být dvakrát příjemné a tak jsem zaletěl k onomu dubu a našel nejvyšší pevnou větem, kde jsem opatrně přistál. Křídla jsem nechal roztažená, aby mi Thalia ze zad nespadla a nemusela se mě držet jako klíště. "Vítej v první třídě," řekl jsem a sledoval nesouměrné koruny stromů. které zlatě zářily a pomalu se barvily do ruda. Slunce rychle klesalo a tvořilo překrásnou podívanou. Mraky, který se pohupovaly kolem tomu dodávaly nádhernou atmosféru a byl na nich vidět krásný odraz barev od zapadajícího Slunce. Doufal jsem, že se jí to bude líbit, protože já jsem byl z tohohle vždycky unešen a navíc ten výhled nad les, to by pro ní mohlo být něco zajímavého - jo, chtěl jsem si šplhnout - ale hlavně jsem jí chtěl udělat radost.

Udýchaně dosednu na zem a nechám křídla volně vedle těla. Zhluboka se nakonec nadechnu a prozkoumám úlovky Thalie. "Jé," řeknu jen a konečně popadnu klidný dech. "No to je hloupý, to budeš mít akorát sobě, já si něco seženu, jen jez," řeknu a pohodím hlavou. Celý se uklepu a složím křídla k tělu. Podívám se za sebe a koulem sebe, ale po medvědovi ani stopy. "Co?" otočím se na společnici, která vypadá, že má o mně starosti. Spíše jsem co "co", řekl protože mě vyrušila z přemýšlení o medvědovi. Při pohledu na ní se ale uklidním. "Ale ano, nedělej si starost, to by ti neslušelo," řeknu nakonec a usměju se. Medvěd asi nepřijde a tak se klidně posadím a čekám, až začne jíst. "Vím že sem moc neprší, ale nevíš o nějakém místě kam se schovat?" řeknu po chvíli, protože cítím jak mi těžknou křídla a s mokrými křídly se moc létat nedá. Nevím proč, ale trochu dostanu strach, už nechci chodit jen po čtyřech, s křídly je všechno mnohem snažší. Toužil jsem se podívat do hor a proletět si to tam, jak jsem již několikrát snil, ale byl jsem spíše ochotný se podřídit Thalii, ona je teď šéf. Mile jsem se na ní zakoukal, až mi přišlo, že uplně ignoruju okolí. Chtěl jsem pro ní udělat něco hezkého, ale co?