Příspěvky uživatele

< návrat zpět

<<<Kvetoucí louka

Klusal jsem až do lesa, kde na mě dýchla velmi podivná atmosféra, skoro vybízela k nějaké magické akci. Roztáhl jsem křídla a rychle kličkoval mezi stromy, až jsem zmizel v mžiku Thalie z dohledu. Užíval jsem si svou mrštnost se naklánět mezi stromy, skoro o 90°, ta rychlost a to všechno bylo pro mě jak dělané. Proletěl jsem notnou část lesa, když v tom sem narazil na místo, kde ležela velká chlupatá koule, které koukal jen kus boku, jinak byl zbytek těla v noře. Asi medvěd, kterému se tak trochu rozbořil domeček, mohl by být mrtvý? Rozhodl jsem se to prozkoumat a tak jsem sletěl kus k němu a lehce jsem se ho dotkl tlapou, zatímco jsem se nad ním vznášel. No, neměl jsem to dělat, medvěd se po mě podíval a zavrčel, ale to už jsem letěl směrem pryč k Thalie. Ať usne, ať usne, ať zas usne, doufal jsem a hnal se jak vítr zpět. Když jsem narazil na Thalii zastavil jsem a udýchaně se rozdýchával. "Máš něco?" zeptal jsem se a bylo vidět, že jsem trochu vyjukaný, přiznat se jí jsem však nechtěl. Přeci jen medvěd byl daleko a mohl zas klidně usnout a byl by od něj pokoj.

Protože jsem se cítil jako dobrý lovec, rozhodl jsem se jako první zavětřit. Její slova mě ovšem trochu zmátla. Co tím jak chtěla říct, naráží snad na to, že jsem jí sympatický? V tomhle jsem se vážně moc nevyznal. Najednou jsem si uvědomil, že nadšeně pohazuju ocasem. Chvíli jsem byl úplně v tranzu a zamyšlený. Pak mě vyzvala znovu k pohybu. "Jo, jasně!" řekl jsem a konečně se hnul z místa. Poskočil jsem a když jsem šel kolem ní, tak jsem se o ní lehce otřel hlavou. Nějak jsem jí začínal mít vážně rád. Což bylo podivné. U mě velice neobvyklé. Začal jsem čím dál víc zrychlovat, až jsem tak pohopkával sněhem takovým skákavým cvalo-během. "Tak pojď!" zavolal jsem na ní a uháněl k nejbližšímu lesu co jsem našel. V tom jsem zavětřil něco, co by se dalo jíst. "Něco tu bude," řekl jsem a dál tak hopkal plný energie.

>>>Zauberwald

V noci se mi zdálo, jak poletuji vysoko u slunce a náramně si to užívám, moje hlava patřila do oblak, byl jsem prostě snílek. Když jsem se vzbudil, ani se mi nechtělo vstávat, byl jsem takhle rád. Thalie už byla asi vzhůru, ale já jen tak ještě klidně ležel a užíval si tu chvíli klidu. Všechno mi přišlo najednou v pořádku. Nasál sem znovu pach z její srsti, kde jsem měl stále ještě opřenou hlavu a slastně přivřel oči. Najednou to bylo jako droga, bylo to vůbec možné? To si snad ze/do mě střílí Amor?
Slastnou chvíli klidu ale Thalia nakonec přerušila svým milým hláskem. "To bych řekl," odpověděl jsem, když se zeptala jak jsem se vyspal. "A co ty, nebyla ti zima nebo tak?" zeptal jsem se a přitom zvedl hlavu. Celkově jsem se pomalu začal zvedat. Podíval jsem se na doutnající ohýnek, který v noci posloužil moc dobře a myslím, že oba jsme noc strávili v teple. Napadlo mě rozhořet další, ale v hlavě jsem měl jiné myšlenky. Pomalu jsem se zvedl a začal protahovat, hlavně záda a křídla. Bylo to velmi příjemné je mít roztažené, než celý den sbalené u těla. Než jsem stihl cokoliv navrhnout, Thalia navrhla lov. "Lov zní dobře, ale to dřív najdeme smečku splašenejch morčat, než okřídlence. Nás podivínů je málo," zasmál jsem se lehce a dokončil raní protažení. "Mohli bychom někam do lesa a pak najít nějaký úkryt, na noc by zas mohla být pěkná kosa," řekl jsem a doufal, že to nevyznělo nějak pitomě, že jí hned chci někam zatáhnout, ale přece to bylo jen pěkné gesto, aby se cítila pohodlně a nemrzla někde.

Noc zahalila krajinu, stejně rychle jako si Thalia získala mou přízeň. Je tohle snad osud? Kolik jsem toho musel projít, abych si tady teď mohl odpočinout. Je mi snad souzeno tohle všechno? Je to znamení, že je čas zklidnit tempo. Ano, možná jsem dobrodruh a miluji všechno nové a neprobádané, navíc teď s těmi křídly. Spokojeně jsem se podíval na Thalii, která byla ospalá jak malé vlče. "Klidně spi, potřebuješ si odpočinout," řekl jsem tiše a když si lehla, stočil jsem se vedle ní tak, abych jí hřál svým tělem záda, mohla si tak položit hlavu na mé tlapky. Byla hrozně unavená a tak sladká. "Dobrou noc," špitl jsem jí do ouška a lehce jí na ním olízl, ale ona už byla dávno mimo. Cítil jsem jak klidně oddechuje, jinak bych se toho asi neodvážil. Položil jsem si na ní opatrně hlavu, abych jí nevzbudil a očima sledoval plameny, přišlo mi, že oheň trochu pohasíná a tak jsem po pomocí své magie opět lehce rozhořel - nebyl to žádný zázrak, ale alespoň bylo teplo. Opatrně jsem natáhl jedno křídlo a Thalii jím "přikryl". Kdo ví kde chodila, takhle vyřízenou jsem už dlouho žádnou vlčici, ani vlka nepotkal. Přivřel jsem oči a cítil, jak na mě jde spánek. Přitulil jsem se ještě víc k vlčici, která pro mě byla nyní takový střed vesmíru, nevím co tak najednou, ale jako bych jí u sebe chtěl mít pořád. Zhluboka jsem se nadechl a nasál její pach, byl tak omamný. Najednou jsem pln toho okouzlení cítil, jak se uvolňuji a usínám, ne nijak hluboce, jen tak tím lehkým spánkem, přeci jen, jsem na území nikoho a kdykoliv nás může cokoliv napadnout. Mám povinnost svou společnici chránit.

Také jsem doufal, že je moje kamarádka - no kamarádka, ani nevím, jak jí nazvat - je v pořádku. Ale to už by muselo být, aby to Seth složilo. Usmál jsem se na Thalii a byl moc rád, že je jí moje růže líbí. Co mě ovšem vyvedlo z míry, bylo když si na mě najednou položila hlavu. Najednou mnou projel takový strašně zvláštní pocit. Nebyl to ani strach, ani vztek, ani nic podobného co bych znal. Srdce se mi najednou prudce rozbušilo a polila mě vlna horka. Co to je?! pomyslel jsem a vyděšeně tam nehnutě seděl. Najednou jsem cítil, jak se mi zatnul každý sval v těle a zrychlil dech. Uklidni se, ještě se vyděsí, pomyslel jsem a snažil se alespoň uklidnit dech. Zhluboka jsem se snažil dýchat, ale moc to nešlo. Pořád jsem nemohl přijít na to, co se to ve mě vaří za pocit. Určitě tu byla špetka strachu, nevěděl jsem vůbec co teď dělat, nechtěl jsem jí od sebe odstrkovat, to vůbec, ale tenhle pocit byl vážně podivný a já ani nevěděl, jestli se mi líbí. Byl jsem nervní jak já nevím co. Jen jsem se na ní tak usmál nejistě a nervózně přešlápl. Měl bych něco říct? napadlo mě po chvilce ticha. Každá vteřina mi teď připadala jako věčnost. Dech se stále nechtěl uklidnit, bylo to jako bych běžel maraton a právě zastavil. Kousl jsem se do jazyka a netušil co dělat. Zmateně jsem zavřel oči a najednou se všechno vyplo. Cítil jsem jen tlukot svého srdce a sem tam jak zapraskal oheň. Najednou jsem byl klidný. Přitáhl jsem se lehce k Thalii a jemně jí přejel hlavou po té její, která se o mě opírala. V srdci mi zahořel zcela nový plamen. Byl jsem najednou tak klidný a spokojený, jako bychom na světě byli jen já a ona a nic jiného. Všechno kolem se uklidnilo a ve mě nastala perfektní rovnováha. "Nejsi unavená? Nechceš si lehnout?" nabídl jsem po chvíli vlčici zcela klidným hlasem. Co se to semnou stalo? Tak náhlá změna?

Jen jsem se tak usmál a líbilo se mi, když mě poslouchala, připadal jsem si hrozně důležitě, ale na druhou stranu zase moc pozornosti škodí. Usmál jsem se zas. "Bylo to ještě horší, tedy spíš pro Seth, protože ta to s ledem vůbec neuměla, jen co jí dalo práce se vyškrábat na jezero," řekl jsem a přitom si vzpomněl jak se máchám ve vodě, to bylo hrozné. Napadlo mě, zda jí mám říkat o tom snu, kdy jsem tak zpychl, že mě nikdo neměl rád. Pohodil jsem hlavou a trochu pohodil křídly. "Jo ten šátek si přivázala víc než dobře! Přežil toho víc než dost," řekl jsem když jsem konečně porovnal myšlenky. "No, pak s náma mluvil takový ohromný havran, který ke mně nakonec přiletěl a usadil se mi na zádech, začal mi do nich klovat a vyškubávat maso-" pak jsem se zarazil, protože těhle detailů jsem jí mohl nejspíš ušetřit. "Dostal se mi pod kůži a usídlil se tam, no a najednou jsem měl tahle krásná křídla!" řekl jsem a hrdě je roztáhl do výšky. Byla snad větší než celá moje maličkost. Spokojeně jsem zvedl hlavu, protože jsem na ně nemohl být pyšnější, ale pak mi došlo, jak hloupě se tu naparuju a zas je složil. "Jenže pak to bylo horší, ani už si nepamatuji co se stalo se Seth, ale ta asi utekla, už jsme jí tam neviděl. Místo toho jsem sletěl do vody a tady to začalo být ještě divnější. Když už jsem byl promrzlý na kost a myslel, že už nic neudělám, najednou se objevily ty odznaky, rozzářily se a já nabral novou sílu, asi zapracoval můj živel a možná trochu ten oheň, kdo ví, moc jsem toho ještě nezkoušel," řekl jsem a usmál se. Pak jsem pohodil tlapkou a najednou jsem ani nevěděl co dělám, odhrnul jsem kus sněhu až na zem, kde najednou začalo klíčit cosi v zemi. Přijel jsem tlapou po zemi a v tom tam začala klíčit nějaká květinka. Přivřel jsem oči a v tom tu vyrostla rudá růže, která tóny přecházela do fialové u středu. Sklonil jsem hlavu, utrhl jí opatrně a položil k Thalii. "Díky, že jsi poslouchala," řekl jsme k tomu a pohodil ocasem. Doufal jsem, že se jí bude líbit. Víc bych asi nevyčaroval.

Pozorně jsem poslouchal její příběh o jiném světě, docela mě to zaujalo, ale na druhou stranu i děsilo. Bylo pro mě těžké přijmout fakt, že tady existuje ještě nějaký jiný svět krom toho našeho. "Páni," řekl jsem jen a natočil hlavu. "To jsem ani netušil, že jsi taková cestovatelka," řekl jsem a usmál se. Nějak mě to ani nelákalo se zas pouštět do takových dobrodružství, tohle už jsem měl zasebou. Ale copak Angele? Že bys přemýšlel o usazení? prolétlo mi hlavou a já raději pohodil hlavou. Na rodinu jsem ještě nebyl připravený, nebo snad ano?
Nechal jsem tyhle myšlenky odplout stejně rychle jako připluly. Poznámka o ohni mě až probrala. "Umím jen zapálit větvičku, nic extra," řekl jsem a usmál se. "Ale tak ty budeš jistě lepší než já, máš oheň v krvi," řekl jsem mile a upozornil tak na její vrozenou magii, přeci jen mojí byla země. Co všechno vlastně dokážu? pomyslel jsem a chtěl něco zkusit, ale tu už chtěla slyšet jak Angel ke křídlům přišel. "Tááákže," zazubil jsem se. "Doufám, že se ti sedí pohodlně, protože tomuhle se těžko věří," dodal jsem a v hlavě si tak nějak sesumíroval jak se to všechno stalo. "No, pamatuješ na Seth? Byla semnou tenkrát u toho jezera," začal jsem, protože nebýt Seth, asi bych se do pouště nezatoulal. "Ona je z pouště a tak jsme se dohodli, že se tam půjdeme podívat. Došli jsme zrovna k oáze, když v tom se strhla pěkná bouře, ale je tam takové jezero a tam bylo docela teplo, no abych to zkrátil, najednou se tam objevila spousta havranů a začali na nás útočit, až začal praskat led a my zůstali jen na malých krách," začal jsem tak nějak kostrbatě, ale přesto jsem do svého hlasu dával hodně, aby to bylo poutavé i po téhle stránce. Sice mi to asi dvakrát nešlo, ale snažil se sem měnit intonaci i rytmus podle částí. Doufám, že jsem jí zaujal.

Byl jsem víc než rád, že se Thalia neurazila, i když ona zrovna nebyla ten typ, co by se urážel kuli přeřeknutí. Děkovně jsem se usmál a konečně poslouchal co jí je, ale nic jsem se vlastně nedozvěděl. "Jo o tom mi chvíli povídej, bohové umí pěkně potrápit," odpověděl jsem jen, asi bych dokázal říct něco mnohem ráznějšího, ale nechtěl jsem si je rozhněvat. "O té fialové taky nechceš mluvit? Mimochodem moc ti sluší," řekl jsem a usmál se. Možná že je jí špatné z té fialové, což by byla škoda, vypadala tak nějak magicky a mysteriózně. Byl jsem rád, že je jí líp, ale zas jako takový hrdina jsem si nepřipadal. "Maličkost," řekl jsem jen skromně a sklopil zrak. Hrobové ticho až přerušila její další milá slova. Teprve teď jsem se až odvážil si jí pořádně celou prohlédnout, oheň mi na ní dostatečně posvítil. Měla tu srst vážně fialovou, nejdřív jsem myslel, že je to jen odlesk a takový nádech, ale prostě to tak bylo. Její jizva u oka jí dodávala takový bojovný nádech, že to asi bude taky trochu rváčka, což se mi líbilo. Pohodil jsem ocasem a chvíli na ní jen koukal jak blbec. Pak jsem se probral a po její druhé větě až reagoval. "No jo oheň, asi jsem k němu přišel v den kdy ke křídlům a odznakům, bohové protentokrát vlku trochu usnadnili život," řekl jsem a zazubil. "Krásně tu začalo být, až když jsi přišla," vylétlo ze mě najednou a kdyby to šlo, tak bych teď zrudl jako rajče. Co to meleš Angele?! podivil jsem se sám sobě a sklopil zrak. Najednou tu bylo zas to divné ticho. "Nooo," řekl jsem a zamyslel se. "Chceš si poslechnout super-fantastický příběh jak se z Angel polo-havran stal?" zazubil jsem se a koukl na svá křídla. Doufal jsem, že jí tak přivedu na jiné myšlenky.

Byl jsem rád, že si na mě Thalia vzpomněla, že i ví jak se jmenuju, příjemně to zahřálo u srdce, když si na vás někdo vzpomene, vlastně jsem jí zas tak dobře neznal. Usmál jsem se a kývl, že jsem to opravdu já. "Taky tě rád vidím," odvětil jsem zdvořile a lehce pohodil ocasem. Byl jsem moc rád, že souhlasila s šla semnou, u ohně jí jistě bude líp. "Křídla? No to je na dlouhý povídání, teď hlavně pojď," popohnal jsem vlčici a když viděl jak tak nesměle klopýtá sněhem, udělal jsem pár kroků zpět k ní, roztáhl křídlo, které sice bolelo z toho dlouhého letu, ale i tak jsem ho roztáhl nad ní, aby na ní tolik nefoukalo a mohla se líp držet na nohou. "Kde jsi to byla prosímtě, vypadáš hrozně," řekl jsem, zatímco jsme se blížili k ohni, který svítil na krajinu už z dálky. "Teda ne hrozně," zarazil jsem se najednou, protože mi došlo, jakou koninu jsem řekl."Chci říct," zamumlal jsem nesměle a připadal si jak blbec. "Víš jak to myslím ne?" dodal jsme nakonec s povzdechem. "Nejdřív povídej co se stalo, moje křídla jsou teď vedlejší," řekl jsem rázně a to už jsme byli u ohně. Pohledem jsem sjel plameny, které se rozhořely o něco jasněji a stáhnul zas křídlo k tělu. Stranou jsem se trochu oklepal a čekal až přijde k ohni, aby se ohřála. "Lepší?" zeptal jsem se po chvíli a s obavami na ní koukal. Co teď? pomyslel jsem vyplašeně a cítil se jak na trní, bylo mi jí tak líto. Taková sladká vlčice a teď? Co se stalo tak strašného, že vypadá jak když prošla peklem.

Ještě jsem do ohně přidával pár větviček, když v tom jsem v dálce v šeru uviděl postavu. Že bych se i navečeřel? pomyslel jsem a mlsně olízl. V téhle zimě by tu mohlo bloudit i něco vážně dobrého a bylo by snadné to ulovit. Podíval jsem se na oheň, který vážně nevypadal, že by vyhasl po dobu lovu a roztáhl jsem křídla. "Au," zaskučel jsem tiše pro sebe. Raději to vezmu po svých, řekl jsem si a rozešel se sněhem naproti záhadné osobě. Křídla jsem si tiskl k tělu, abych co nejméně promrzl, protože - co si budeme povídat, ten vítr je fakt děs!
Pomalu jsem se dostal blíž k poměrně zmatenému objektu, který jsem se rozhodl nejdříve sledovat. Všiml jsem si, že je to vlk, asi vlčice. Stála tam a koukala, pak se rozešla a zas koukala. Byla dost zmatená a tohle počasí s ní jen lomcovalo. "Hej!" zavolal jsem na vlka a pár skoky se k němu dostal blíž. "Můžu ti nějak pom-" najednou jsem se zarazil při zjištění, že tu vlčici znám. "Thalie?" zarazil jsem se. Její nafialovělá srst mě trochu mátla, ale jeden pohled do jejích rudých očí a byl jsem si jistý, že je to ona. "To jsem já, pamatuješ?" řekl jsem a přikročil k ní ještě blíž. "Jsi celá zmrzlá, pojď semnou," řekl jsem a rozešel se zpět k ohni, co chvíli jsem se na ní otočil, jestli je v pořádku, byl jsem schopný jí kdykoliv vzít a k ohni donést. Vypadala hrozně. Tedy ne hrozně, byla moc hezká co si jí pamatuji, ale vypadala, že má za sebou dost perné dny. Musel jsem jí pomoc.

<<<Tajné ostrůvky

Vzdušnou čarou to nad poušť netrvalo moc dlouho, doufal jsem, že tu najdu Seth, ale nikde jsem jí ani z té výšky neviděl. Navíc mi začínala být pěkná zima, ale v poušti se mi vážně zůstávat nechtělo, co když je tam pořád ten hloupý havran. Pohodil jsem hlavou a začal se pomalu snášet na louku za Pouští. Musel jsem se pochválit, takový let jsem od sebe nečekal. Cítil jsem se ale pěkně unaveně, záda jsem měl celá v jednom ohni, celý jsem byl zpocený a slzely mi oči. Pomalu se začala snášet noc a tak jsem usoudil, že si zas někde odpočinu.
Dosedl jsem ne moc elegantně na zem a těžce oddechoval. Stálo to za to! řekl jsem si i přes všechno vyčerpání. Teď bylo hlavně důležité se zahřát. Ano, bylo mi hrozné vedro, i když se to nezdálo, ale celý zpocený hned nastydnu v tomhle nečase. Složil jsem křídla k tělu, aby mě trochu hřála - což splňovala na výbornou - a rozklusal jsem se po louce. Zastavil jsem hned u prvního stromu a začal z něj škubat větev. Na zemi jsem pak vyšlapal důlek a naházel jsem pár klacíků. Notak rychle, pomyslel jsem celý prokřehlý. Pot začal rychle namrzat a mě to lezlo pod kůži. Ještě pár větviček a mohl jsem se usadit. Oklepal jsem se a se soustředěním zažehl plamen, který příjemně rozhořel můj táboráček. No výborně! řekl jsem si a začal se konečně ohřívat. Oheň sice poutal pozornost, ale hlavní bylo to teplo. Večer začalo přituhovat a tak jsem očekával mrazivou noc, oheň se ještě bude hodit.

Poklidně jsem podřimoval, když v tom sem zaslechl kroky. Olepil jsem lehce jedno oko a uviděl mladého vlčka, který se rozhodl dělat vylomeniny. Poočku jsem ho sledoval, ale rozhodně jsem se nehodlal zvedat, stejně by na mě byl ještě protivný a od toho má přece matku ne? Stáhl jsem se ještě víc do klubka a čekal, až se Waya vzbudí a půjde mu domluvit. Chtěl jsme ještě spát. Kroky vlčete ale najednou zmizely z doslechu. Waya pořád spala. Co teď? Naštěstí se vlčice po chvíli zvedla a starostlivě začala svého potomka hledat. Tím líp, pomyslel jsem a užíval si ještě chvíli odpočinku.
Když jsem se probral podruhé, bylo to po delší době. Vlčici se synem už nemělo cenu hledat a tak jsem byl zase na chvíli sám. Pomalu jsem se začal zvedat a protahovat se. Tohle místo už se zdálo být okoukané a tak mě napadlo, že bych mohl vyhledat Seth, jestli už se uklidnila a nezlobí se na mě. Roztáhl jsem svá ohromná křídla a pyšně si je prohlédl. Naposled jsem se oklepal a trochu protáhl a pak se dal v let.

>>> Přes moře ke Kvetoucí louce

Odfrkl jsem a složil křídla zas k tělu. Nevypadalo to, že by se nálada Waye mohla zlepšit. Lehl jsem si zas k ohni a očima ho naštvaně sledoval. Plameny se trochu zvedly, ale hned se vše zas uklidnilo. Znovu jsem odfrknul, napadlo mě, že už mi ta zima asi leze pod kůži a chvíli se pozastavil nad svým odfrkáváním. Zastříhal jsem ušima. "Jak chceš, ale tak nemůžu vědět, že všechno je tabu pro hovor. Nemáš to na čele napsaný a prostě jsem jen konverzoval," ospravedlnil jsem se lehce a trochu posmutněl, nechtěl jsem se hádat a už vůbec ne s ní, zdála se být ze začátku tak milá a teď? Zakňučel jsem mrzutě a stočil se pevně do klubka, aby mi nebyla taková zima.

Překvapeně otevřu oči. Tahle vlčice očividně dál hodlá pokračovat ve své nevrlosti. Trochu rozbalím křídla a pak je lépe složím k tělu. "Jak myslíš," řekl jsem s povzdechem a její další odpověď ignoroval. Komu by se taky chtělo do té ledárny.
Na chvíli nastalo ticho a krom vln a praskání ohně nebylo nic slyšet. Přivřel jsem unavené oči, ale spát jsem rozhodně nemohl. Podíval jsem se do ohně, kde už chybělo dřevo. Zvedl jsem se a oklepal. Nadechl jsem se, že oznámím, že jdu pro další kusy, ale zarazil jsem se a prostě se jen rozešel ke stromu, kde jsem lámal větve předtím. Odrazil jsem se a pár máchnutími křídel jsem se vznesl do vzduchu. Oštípal jsem pár větví, které jsem postupně házel do ohně. Nijak velká námaha to nebyla. V hlavě jsem pořád přemýšlel, co se jí tak najednou stalo. "Udělal jsem snad něco, co tě naštvalo?" zeptal jsem se najednou když jsem slétával s poslední větývkou. Zastavil jsem se a hodil jí do ohně, který teď příjemně plápolal - ne moc, ani málo. Posadil jsem se na druhé straně od Wayi a spícího vlčete a s trochu ukřivděným pohledem na ní koukal. Nechtěl jsem vyvolat hádku, spíš jsem byl velmi zmatený, jak si mohla povšimnout, v tomhle jsem byl ještě nový. Pohodil jsem hlavou a natočil jí k pravé straně, pozorujíc zaujatě vlčici.

Přišlo mi to, nebo byla Waya najednou pěkně nevrlá? Co se tu během té chvíle stalo? Zase jsem si lehl a zavrtal čumák do předních tlapek. Cítil jsem se trochu ukřivděně, protože jsem neviděl důvod, proč by na mě měla být tak protivná. "Mohli bychom zítra ráno vyrazit dál, večer už to asi nemá cenu na noc," navrhl jsem trochu nevrlým hlasem. Odvrátil jsem zrak a koukal na plameny ohně. Pořád mi nějak nebylo jasné, jak je možné, že nemá element, ale co - její věc.
Zahleděl jsem se do vln, které narážely do břehu a poslouchal jejich šumění. "Máš ráda vodu?" zeptal jsem se a snažil se znít trochu mileji, naposledy jsem se sice pěkně vykoupal v tom podivném jezeře, ale to mě i tak neodradilo od vody. Taková fajn věc.