Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Ležel jsem a poslouchal Wayu. "Já vlastně ani nevím, jestli bych do nějaké smečky chtěl, asi si dám chvíli pauzu," řekl jsem a na chvíli zavřel oči.
Když jsem je otevřel, bylo to jen pár sekund. "Taky bych si měl odpočinout, už ani nevím, kdy jsem si naposledy lehl," řekl jsem a kouknul po vlčici. Chvíli mi to nedošlo, ale pak jsem udiveně cukl hlavou. "Wayi? Neležela jsi před chvílí jinde? A ten kruh? Eh? Řekni, že jsem neusnul!" řekl jsem vyjukaně a posadil se rozrušeně, nějak mi to nedávalo smysl, co se to dělo? Přece jsem nespal? nebo snad ano? To bylo divné. Pohodil jsme hlavou jako bych se chtěl oklepat, pořád mi to nešlo do hlavy. "Někdo tu je?" pípl jsem nakonec stále netušíc co se stalo.

Nemá žádný živel? udivil jsem se v duchu a promítl si v hlavě její tvář. Ne ne, oči rudé jako oheň má, to jde nemít magii? pomyslel jsem a v tom dodala, že se jí vzdala. "Um, aha," řekl jsem a zakousel se do jedné z větví. Chtěl jsem se jí zeptat, co se stalo, ale ona raději změnila téma a tak jsem se rozhodl do toho nešťourat, prý je to nevhodné. Ulovil jsem poslední větvičku a i přesto, že poznamenala, že jí zima není, něco ve mě mě nutilo ten oheň zkusit zažehnout.
Dotáhl jsem větvičky blíž k ní, ale ne moc blízko, když má ten kožich, tak aby jí nebylo zas vedro. Nahrnul jsem je čenichem k sobě, jak to dělávali moji druzi s rudýma očima a posadil se blízko nich, naproti mě byla Waya a už spící Dhaki.
"Ztratil," zamumlal jsem pobaveně. "To je trochu složitější," řekl jsem a soustředil se na klacíky předemnou, očima jsem je hypnotizoval, jako by nebylo nic lepšího na světě. "Z mojí první smečky jsem byl odveden, když jsem byl ještě malý, ne tak malý jako Dhaki, ale ještě jsem byl vlče," vyprávěl jsem a koukal ustavičně na ty klacíky, ale nic se nedělo, jen jsem cítil horko. "Všechny mladé vlky sbírala jedna smečka a tvořila si takovou armádu. Kudy šli, tam chtěli zabrat území. Bylo to ohromné teritorium, které se rozšiřovalo a mladé vlky odváděli a cvičili v boji, aby pak dál mohli bojovat," řekl jsem a najednou se z klacíčků začalo trochu kouřit. "No a proto jsem byl na tolika místech, byl jsem u průzkumníků, protože jsem měl velkou výdrž a tak jsme chodili daleko a vlastně jen bojovali, podivný systém, ale tak to bylo. Nakonec jsem s pár přáteli utekl, ale museli jsme se rozdělit, kuli stopařům," dodal jsem nakonec, když v tom se začal vzduch kolem klacíků vlnit a všude se oteplilo (v menším okolí). "Nikdy jsem tomu nerozuměl, jak to tak mohlo fungovat," dodal jsem a v tom mlhavě vzpomněl na sestru. Povzdechl jsem a v tom se objevil malý plamínek, který hořel opravdu velmi slabě. "Jej!" štěkl jsem si pro radost, div jsem nevzbudil mrňouse. Hned jsem se ale uklidnil a snažil se ten plamínek podpořit. Bylo dobré, že jsme u hor a tak tu vítr tolik nefučel. "Blíží se večer, třeba se ještě bude hodit," řekl jsem a usmál se. Lehl jsem si kus od vlčice, sledoval plamínky. "Chceš zítra někam zas jít?" zeptal jsem se po chvíli ticha a přimhouřil oči.

<<< Les u Mostu

Chvíli jsem si to coural za Wayou a Dhakim, ale najednou se rozeběhl někam pryč a Way to pojala jako hru. Nechal jsem to být, ale jakmile vběhli mezi skaliska, ztratil jsem je z dohledu. Ano, pořád jsem je slyšel, ale čím dál víc méně a cesta tu nebyla vůbec viditelná pořádně. Moc se mi nechtělo je ztrácet, přeci jen, měl jsem takový pocit, že bych je neměl nechávat sám. Malé vlče a... No Waya by se uhlídala ale ten její ďáblík by jí to pěkně mohl zavařit, že by to třeba nezvládla.
Roztáhl jsem křídla a opatrně se vynesl do vzduchu. Foukal ohavný vítr, který to všechno trochu komplikoval, několikrát jsem se nemile zapotácel, ale jakmile jsem se dostal o něco výš, zvykl jsem si na směr a sílu větru a letělo se mi lépe. Tak kde asi jsou, pomyslel jsem a rozhlížel se po okolí. Několikrát jsem to kolem a kolem obletěl, když v tom jsem uviděl, že za horami je překrásný koutek s ostrůvky. Ihned se mi to místo zalíbilo. Bylo takové útulné a ty úžasné ostrůvky. Zaletěl jsem na jeden z nich a přistál. V tlapkách jsem cítil studenou vodu, která prosakovala pískem. Trochu jsem se osvěžil a rozhlédl po vlčici s baťůžkem. Nikdy jsem je neviděl a tak jsem se znovu rozletěl k horám a ještě jednou vše okoukl z větší výšky. Konečně jsem je viděl přicházet. Zakroužil jsem nad nimi a když si Waya lehla, pomalu jsem se k ní začal snášet.
Přistál jsem pár metrů Waye před čumákem a usmál se. "Překrásné místo, nemyslíš?" řekl jsem a rozhlédl se na lehce zasněženou krajinu. Napadlo mě se trochu zahřát, ale nevěděl jsem pořádně jak. Uviděl jsem stom vedle nás, který vypadal staže a vysušeně. Rozešel jsem se k němu a koukal na něj. Najednou se z jedné větvičky začalo kouřit. Vzpomněl jsem na Havrana a na to, jak jsem spadl do vody a zažehl ve mě oheň. "Nechceš trochu zahřát?" řekl jsem a i když to asi vyznělo hrozně blbě, čumákem jsem poukázal na dřevo. "Mohli bychom zkusit udělat oheň, tvoje rudé oči... no jistě ovládáš oheň, ne? Už jsem to viděl a mohli bychom dát něco dohromady, co ty na to?" zeptal jsem se a začal odlamovat tlapama větvičku, která byla nízko, větev ihned začala lehce praskat, ale ne moc nahlas a když se odlomila, zkusil jsem další.

Sledoval jsem Dhakiho, který tiše jedl, což mi přišlo trochu podivné, ale bylo vidět jaký má hlad a tak jsem taky mlčel, protože moje tlama byla zas nacpaná k prasknutí a já do sebe začal cpát druhého zajíce. "Jak myslíš," řekl jsem a nasoukal do sebe i druhého. Zbylo toho dost a Waya nevypadala jako někdo, kdo by toho snědl tolik. Poté jsem se spokojeně posadil a začal se olizovat od krve. "Měl jsem už lepší, ale nechutnali špatně," zhodnotil jsem a dál se čistil od krve. Lehce jsem pokukoval po Way, jestli už taky jí. "No," odpověděl jsem po chvíli a musel se zamyslet co vlastně řeknu. "Pocházím ze smečky hodně daleko na západ, ale pak jsem byl v jiné a taky jsme hodně cestovali, prochodil jsem snad celý život," řekl jsem a vzpomněl, kolik toho já a moji bratři máme nacestováno.
Zaslechl jsem podivné zvuky z lesa, nastražil jsem uši a ostražitě se rozhlédl. "Myslím, že by bylo dobré tu nezůstávat moc dlouho, mohli bychom najít nějaký úkryt v horách a odpočinout si, co myslíš?" zeptal jsem se vlčice, protože její baťůžek se mi zdál trochu unavený.

>>> Tajné ostrovy

Oba se nezdají moc výřeční a tak se jen spokojeně usadím, stočím ocas k tělu, křídla přiložím k bokům a čekám co bude. Když v tom se Waya zvedne a vyrazí na opravdový lov. Jen jsem se pootočil, jak se žene za téměř bezbranným ušákem a jen jsem se ušklíbl. Musel jsem uznat, že teď už nepochybuju o tom, že se o vlče dokáže postarat sama. Zastříhám ušima a když polomrtvého zajíce přinese, trochu se nad tím znechuceně ušklíbnu, je to sice jen zajíc, ale musí mít bolesti. Předhodí ho vlčeti a to ho má zakousnout. Snad bude milosrdný, řeknu si a pozoruju, jak se s tím porve, přijde mi, že ještě moc velké tesáky nemá.
Když se ozve povel dobrou chuť, jako by zazněl výstřel ke startu a já rychle skloním hlavu a začnu trochu hltavě jíst. Až po pár soustech si všimnu, že vlčice jen sedí a pozoruje nás. "Ty jíst nebudeš?" zvednu hlavu a zeptám se zaujatě. Bylo mi to neslušné, že já se tu cpu jak urvaný ze řetězu a ona jen sedí. Protože mám ale hrozný hlad, nedá mi to a sem tam uždibnu kus masa a snažím se trochu klidněji ho sníst. K uhašení tohohle hladu asi budu potřebovat dva zajíce.
Protože mi přišlo, že je tu docela ticho, rozhodl jsem se s nimi začít nějak konverzovat, ovšem nic moc mě nenapadlo. Nechtěl jsem se ptát, proč jsou sami, kde mají otce a nebo zbytek vrhu, jedináčci se rodí málokdy. Pohodil jsem hlavou a konečně mě napadlo něco, na co bych se mohl zeptat. "Odkud vlastně jste? Tady z ostrovu? Nebo ze severu? Jihu?..?" zeptal jsem se a pokukoval po obouch, ač jsem čekal odpověď spíše od vlčice.

Spokojeně se usmívám, když mi Waya špitně do ucha něco o medvědomi, stočím k ní ucho a naslouchám její výhružce. Pomalu, ale jistě mi spadne úsměv z tváře a přejede mi mráz po zádech, jestli existuje něco nebezpečnějšího než naštvaná vlčice bránící rodinu, tak to neznám. Zatím jsem to moc nezažil, ale tohle je taková divoška, co se jen tak něčeho nebojí a tak jen nasucho polknu. "Eh, jasně," řeknu s velkým respektem a opatrně kolem ní proklouznu.
Můj dotaz, zda už vlče lovilo byl zcela jednostranný. Bylo vidět, že Dhaki by se možná rád do něčeho pustil, ale jak Waya řekla, nebudu raději riskovat. "Třeba příště no," řeknu trochu omluvně k vlčeti, nemohl bych jen sedět a koukat, ten adrenalin máme my vlci v sobě.
Procházel jsem lesem a snažil se něco vyčenichat, sníh mi nepříjemně křupal pod nohama, ale na hustěji zarostlých částech lesa ho moc nebylo, což bylo fajn. Zavětřil jsem ale konečně zajíce. "Mám stopu," řekl jsem skoro jako na povel a rozešel se za pachem. Pod sněhem jsem našel malou vystouplinu, usoudil jsem, že to možná bude nora, pach tu byl velmi silný. "Máme štěstí," řekl jsem a začal odhrabovat sníh. Nora byla z jedné části propadlá a tak jsem hrabal dál. Ušáci asi podcenili zimu a zem je zavalila. Vytáhl jsem jednoho, který měl trochu promáčklý hrudník, pak jsem hrabal dál a vytáhl ještě tři. "I takhle se dá lovit," zazubil jsem se a koukal na pořádnou ďouru, kterou jsem za chvíli vyhrabal. Otočil jsem se a zadníma nohama jí lehce zahrabal zpět. "Dáme si hned, ne?" řekl jsem a přitáhl si k sobě jednoho, zbytek jsem nechal pro ně, ať si vyberou. Mlsně jsem se olízl a čekal, až začnou jíst - gentleman.

<<< Most

Moje nohy se konečně dotkly pevné země. Počkal jsem na Wayu a sledoval překrásnou mýtinu, která vedle do lesa. Otočil jsem se a mohl si prohlédnout most, který působil trochu děsivě, ale s mými křídly to nebyl problém. Oklepal jsem se. Bylo to trochu divné oklepání s těmi křídly, pořád to byl pro mě nezvyk. Podíval jsem se na vlče, které vypadalo, že je plné energie. "Takže nějaký ten lov?" řekl jsem a podíval se do lesa. Nevypadal nijak děsivě, možná by tam něco mohlo být, bylo tu spoustu zajímavých pachů. "Co Dhaki, už jsi někdy zkoušel lovit, nebo jsi pomáhal mamince?" zeptal jsem se přátelsky vlčete a lehce pohupoval ocasem. "Jestli na něj chceš dohlédnout, můžu vám něco ulovit sám, ale myslím, že Dhaki asi jen tak nebude čekat," špitl jsem k Waye a usmál se. Udělal jsem několik kroků od ní směrem k lesu a rozešel se mezi první stromy. "Tady určitě něco najdeme!" řekl jsem spokojeně a ihned zaznamenal několik pachů srnek, ale ty bychom jistě neulovili ve dvou, proto jsem spíše hledal nějaké zajíce.

Pomalu jsem kráčel po mostě, dokud jsme nenarazili na onu díru v mostě. Sledoval jsem se zatajeným dechem vlče, které samo do sebe přistoupilo k díře, prohlédlo a pak se rozhodlo jí přeskočit. Roztáhl jsem křídla a byl připravený ihned reagovat. Waya ho nechala, což jsem docela ocenil, vlče by se mělo snažit, ne se jen nechat vodit za tlapičku od maminky. Notak, zvládneš to, pomyslel jsem a přilepil na něj očka. Jakmile se rozeběhl a odrazil, jako bych na chvíli přestal dýchat a přestalo mi tlouct srdce. Bylo to jako dlouhá chvíle, i když skok trval ne víc než 3 sekundy. Bohužel nedoskočil a já se jen odrazil a mohutným máchnutím křídel se dostal nahoru, ale ten prcek se jen překulil a byl na druhé straně. Měl jsem radost, že to ten čipera zvládl. Docela mi připomínal mě samotného, odvážné srdce, které se nebojí. Zaradoval jsem se a vesele házel ocasem. "No páni!" vyštěkl jsem, zatímco ho jeho maminka začala ohledávat, jestli je celej. "To bylo vážně dobrý na takovýho špunta!" vylezlo ze mě a já slétl k vlčeti z druhé strany než byla Waya. "Ty to dotáhneš hodně daleko!" podpořil jsem mladíka a cítil se na něj pyšně, možná jsou všechna vlčata taková, já měl spíš představu, že to jsou nemehla co se drží u mámy. "Dhaki! Dáme záv-" nedořekl jsem, protože jsem se podíval na Wayu, která vypadala pořád hrozně vystrašeně a asi bych měl utišit elán a sletět zas na zem. "No," řekl jsem klidně. "Asi bychom měli jít," řekl jsem raději a zase se ujal vedení naší skupinky. Opatrně jsem šel dál, už to nebylo daleko a most vypadal opět mnohem pevněji.

>>> Les u Mostu

"Jo, po téhle zkušenosti je taky moc v lásce nemám," přitakal jsem vlčeti a koukl na Wayu, která spíš vypadala, že mi dá dutku za tu poznámku. A to si mám nechat skákat po hlavě od malého vlčete? nechal jsem to raději být a pomalu se rozletěl podél mostu a hlídal je. Měl jsem v sobě prostě něco, co mě nutilo všechny opatrovat. Zaslechl jsem Dhakiho břicho a napadlo mě, že za chvíli možná bude kručet v břiše i mě, měl jsem pěkný hlad. "O tom nepochybuji," řekl jsem k Waye, když hrdě dodala, že její vlče není žádné béčko, i když bylo vidět, že se o něj i tak bojí. Jakmile se vlče přiblížilo k okraji, sletěl jsem krapet níž, protože jsem nevěděl, jestli náhodou neskočí. Jeho matka ho místo toho popostrčila kupředu.
Když jsme se blížili k půlce, zase jsem dosedl na most. Sice se lehce zakymácel, ale na to, aby to někoho vyvedlo z rovnováhy to nebylo, dával jsem si pozor. Byl jsem asi 5 prkýnek před nimi. "Zas to raději budu kontrolovat," oznámil jsem a razil cestu dál přes most, když v tom jsem narazil na chybějící prkno a druhé nevypadalo moc pevně. "Myslíš, že to přeskočíš?" zeptal jsem se Dhakiho a jedním velkým krokem překročil "díru". Nějak jsem neměl odhad kolik tak vlče skočí, ty jeho nožičky mi přišly děsně prťavé, ale zas jsem ho nechtěl podceňovat. Zastavil jsem se asi 3 prkýnka od "díry" a čekal než sem dojdou a co bude.

Vykuleně jsem koukal na to malé vlče, když v tom se ozvalo moje ego. A dost! pomyslel jsem a narovnal se. "Mám je od takového šíblého havrana, jistě by jste si rozuměli," řekl jsem trochu kousavě, ale on mě urazil. Začal si. Zazubil jsem se ale a už s mnohem větším klidem zas o něco couvl. "Ale myslím, že něco k snědku bych si dal, můžeme se pak po něčem kouknout, co vy na to? Na druhé straně bude jistě něco k zakousnutí," řekl jsem a zas roztáhl svá ohromná křídla a vznesl se pár metrů nad most, už jsem věděl, že první půlka je bezpečná, až na jedno nakřáplé prkýnko a tak jsem chtěl zkusit zas trochu létat, navíc budu mít toho ďáblíka pod kontrolou, kdyby náhodou. "Je to velkej vlk, to zvládne, že jo?" řekl jsem vlčeti přátelsky, i když se semnou očividně moc kámošit nechtělo. Poletoval jsem nad nimi a po očku dával na všechno pozor.

Na její zavrčení jsem lehce stáhl ocas, ale pak ho zas nechal volně za tělem. "Chápu chápu, jen mluvím nahlas," řekl jsem a snažil se nějak zachránit situaci. Ovšem během chvíle se stalo snad to nejhorší co mohlo. Vlče se vzbudilo. Vyjukaně jsem se otočil a koukal na ten živel. Vyděšeně jsem couvl zpět. Co mám dělat?! V hlavě jsem měl jen paniku. Mám jí nějak pomoc? Vlčice i se svým potomkem začala couvat. Byli jsme už v půlce, kdyby se rozešla opačným směrem, jsme tam, ale tohle bylo bezpečnější. Vznesl jsem se nad most a s pár mávnutími se dostal opět na začátek mostu. Snesl jsem se na začátek a pozoroval jak Waya tak trochu kárá vlče, že musí být v klidu. Stáhl jsem uši. Byla na to vlče docela hodná, na to jaký to byl čertík. Vážně jsem nevěděl co říct a tak jsem vyděšeně koukal na ten malý mluvící baťůžek, co byl ještě před chvílí tak sladký a přemýšlel co říct. "Ehm, můžu nějak pomoc?" vyšlo ze mě nakonec a já si zas připadal hloupě. "Jo jasně, už raději mlčím," zamumlal jsem a svěsil hlavu zahanbeně. Byl jsem tak nesvůj, že to muselo být poznat na míle daleko. Co se to semnou sakra dělo?

Musel jsem uznat, že vlčice má pravdu. "To je pravda, možná po téhle výpravě na druhou stranu změníš názor," řekl jsem a jen lehce zavlnil ocasem. Pomalu jsem kráčel dál a vždy pečlivě prošlápl každé prkýnko. "Klidně bych ho vzal a přeletěl s ním, ale chápu, že to bys nedovolila," řekl jsem a pořád sledoval cestu, cítil jsem, jak jde zamnou a čím blíž jsme byli půlce mostu, tím víc se začínal pohupovat. "Tady je jedna naprasklá," zahlásil jsem a zastavil, ohlédl jsem se, zda jsou v pořádku a počkal. Most vážně nevypadal pevně a bezpečně, ale mě strašně zajímalo, co je na druhé straně a jak se zdálo, Waya byla taky docela zvědavá. Asi jsou toulavý, vlčice ze smečky by takhle nikdy necestovala, pomyslel jsem, když jsem je tak pozoroval. Waya se zdála být velice opatrná a starostlivá, jaký byl ten prcek, jsem zatím nevěděl - naštěstí, nějak jsem ani nevěděl, jak se k němu chovat. Pro teď to bylo velmi cenné zavazadlo a i tak mi naháněl husí kůži.

<<< Temný les

Podíval jsem se na vlčici, přišlo mi trochu divné, že vychovává vlče sama. Ale kdo ví kde má zbytek rodiny, nechtěl jsem se vyptávat. "Vypadá docela pevně," řekl jsem a pomalu vkročil na most. Ani se nehnul. Udělal jsem několik kroků a pak se na ní opět otočil. "Vážně vypadám jako někdo kdo by ti zakousnul ten spící uzlíček? Vlčata je třeba chránit, i když nejsou naše," řekl jsem klidně a opět udělal prvních pár kroků. Roztáhl jsem křídla pro jistotu a rozešel se kupředu. "Myslím, že je to bezpečné," řekl jsem vlčici po několika krocích. Napadlo mě, že bych mohl vzít vlče, kdyby náhodou, tak bych vzlétl a zachránil ho, ale asi by mi ho nesvěřila. Složil jsem křídla k tělu a sledoval Wayiu. "Půjdu první, kdyby něco, vrátíte se...?" řekl jsem rozhodně, ale přesto tázavě, protože jsem nechtěl vypadat že jí diktuju co má a nebo nemá dělat, jen bych je nerad hledal tam dole.

Posunul jsem lehce tělo ke straně, kde byly ty dva kůly, nebo co to bylo. Podíval jsem se na vlčici a snažil se dělat, že moje veškerá pozornost směřuje jen na ní. "Aha, no víš, vlčice sama s vlčetem, prostě mě jen napadlo, jestli... no to je asi jedno," zableptal jsem a lehce se usmál, když se představila a kouknul se i na tu kuličku pod ní. Musel jsem říct, že jí to vlče není dvakrát podobné. Podíval jsem se opět na vlčici a v hlavě mi zaznělo její jméno. "Hezké jméno, takové zvučné," řekl jsem přátelsky. "Promiň, ale tohle-" řekl jsem a rozešel se směrem k tomu na kraji lesa. "Páni, nevíš kam to vede?" zeptal jsem se Wayi, která teď byla jen pár metrů odemně. Spatřil jsem most, který asi někam vedl a mě docela zajímalo kam. "Nechceš to jít omrknout?" zazubil jsem se a opatrně tlapkou zkoušel nosnost mostu.

>>> Most

Pořád velmi vyjukaně sleduju vlčici. Asi bys měl odpovědět, prolétne mi hlavou, ale místo toho stojím dál jak opařený. Složím křídla k tělu a hledím na vlčici jako solný sloup. "Um, vlče?" zopakuji a pak se trochu uklidním. "No, jasně že viděl, jen ne takhle, tady je snad nějaká smečka?" zeptal jsem se a trochu se uvolnil. Pohodil jsem ještě jednou celým tělem, které už krásně proschlo a znovu lehce roztáhl křídla, aby ještě proschla i poslední pera a já mohl krásně lítat. "Já... Jmenuji se Angel, doufám, že neruším," řekl jsem a lehce sklonil hlavu při představení. Po očku jsem stále sledoval to vlče i okolí. Moc se mi tu nelíbilo. Rozhlédl jsem se kolem a mezi stromy uviděl něco zvláštního. Lákalo mě to pohledem, ale nechtěl jsem vypadat nezdvořile před vlčicí.