Příspěvky uživatele

< návrat zpět

<<< Oáza (Přes Zátoku smrti)

Hnal jsem se jak splašený, dokud jsem nedorazil do lesa. Tohle místo jsem vůbec neznal a bylo mi to teď celkem i jedno. Voda už ze mě skoro slítala, jak jsem uháněl a i jsem se příjemně prohřál. Ani jsem si nestihl prohlédnout své odznaky a pořádně ani svá křídla. Zastavil jsem se až když jsem jedním velkým skokem přeskočil nějaký keř a přistál u jedné šedé vlčice. Jen tak tak jsem to ubrzdil kousek před ní. "Né!" pípl jsem a udýchaně jí funil skoro do tváře. "Promiň," špitl jsem a až potom si všiml že ochraňuje nějaký malý uzlíček. Odskočil jsem dál od té malé věci, jako by to byla zmije a kdyby to šlo, asi bych se červenal. Co teď?! pomyslel jsem a máchal nervózně už skoro proschlými křídly. "Eh já-" koktal jsem nervózně. "Já nechtěl, snad jsem to, teda ho, nevzbudil, promiň, já já já..." mumlal jsem polohlasně, ale vlče zařezávalo dál. Bál jsem se abych tomu neublížil. "Já se asi ztratil," dodal jsem a zvědavě natáhl čenich k vlčeti. Nikdy jsem takhle malé vlče neviděl, ne takhle blízko. Couvnul jsem ještě pár kroků a znovu se oklepal, vypadal jsem spíš k smíchu, než aby se mě bálí. Udělal jsem nesmělí krok zpět k vlčici a se staženýma ušima jsem na ní nesměle koukal.

Unaveně jsem oddechoval, ale ten šmejd osud si prostě nedal pokoj! Už jsem měl sto chutí to vzdát, ale ledový šok mi nedovolil vůbec nic. Pomalu jsem klesal dolů a cítil prázdno. Najednou byl klid a ticho. Kolem mě se rozprostřel nesmírně příjemný pocit. Najednou jsem slyšel smích, takový dětský, příjemný. Otočil jsem hlavou a z tmy přiběhla moje sestra, pamatuji si jí jen jako malé vlče. Usmál jsem se a viděl, rodiče, své přátelé, ale i všechny bitvy, co jsem se svou starou "smečkou" musel podstoupit. Spokojeně jsem se propadal dál ke dnu jezera, až nastalo uplné prázdno a já byl uplně mimo.
Byla to smrt? Nepřemýšlel jsem už ani. Najednou, jakoby se celá moje maličkost resetovala a naběhl nějaký záložní zdroj energie. Otevřel jsem prudce oči a viděl slabou záři. Pomalu jsem přicházel k sobě. Celým vlkem mi projela podivná pachuť přírody a energie. Jako by chtěla říct - Hej vlku, ještě jsem s tebou neskončila, tak se koukej probrat!. Najednou se všechno rozzářilo a já ani nevím jak mířil ke břehu. Vyplácal jsem se na povrch a ohlédl se zpět. Ještě jsem pořádně nic neviděl a tak jsem se spíš jen zmateně oklepal oč hlavy až k patě a utíkal jsem odtud zmateně pryč.

>>> Temný les (přes Zátoku smrti)

//Děkuji Felíškovi za hru, moc mě to bavilo, skvěle vymyšlený příběh! :D

Cítil jsem se hrozně bezmocný, sotva jsem se držel na nohou a byl jsem promrzlý na kost. Rychle jsem ale musel vymyslet co dál. Nejhorší ale bylo, že jsem se pěkně smočil. Jentaktak jsem zachránil šátek, ale nohy a kousek břicha teď pocítil opravdu ledové ochlazení. Protivně jsem zavrčel a ze všech sil se snažil udržet rovnováhu. Seth jsem nikde neviděl v tom fofru, neměl jsem moc čas se rozhlížet. Zkusil jsem vzlétnout, ale křídla byla do půlky mokrá a hrozně těžká. Několikrát jsem s nimi zatřásl, ale to mi rozhodilo rovnováhu. Kdybych s nimi několikrát švihnul, jistě ta trocha vody půjde pryč a rozlétl bych se. Teď jsem ale křídly udržoval rovnováhu a přemýšlel kam skočit. Byla tu volba velkého skoku na malou kru, tady se odrazit a doskočit na druhou stranu jezera (na opačnou stranu kde je Seth). Roztáhl jsem poměrně těžká křídla, abych doplachtil dál a velmi energicky jsem se odrazil. Notak! zabědoval jsem a doskočil na kru předemnou, od které jsem se ale odrazil míň než jsem chtěl a tak jsem nedoskočil celý. Zadní nohy mi zůstaly ve vodě. Začal jsem pomalu sjíždět do vody. Rychle jsem se snažil vydrápat nahoru, pomáhal jsem si i křídly a tak to celkem šlo. Promrzlý jsem se vyplácal na pevný kus, který nebyl daleko od břehu, doufal jsem, že teď už je to zamnou. Unaveně jsem odpočíval rozpláclý za ledu.

Balancoval jsem na kře, docela mi to šlo, byla velká a já se snažil být co nejvíc klidný. Seth mi prostě nemohla věřit ani v tomhle a neskočila. Už jsem na ní chtěl začít křičet, že musí, že se neudrží, ale v tom se tu objevil úplně jiný problém. Ten ohavný havran ke mně přiletěl a usadil se na mých zádech. Při prvním velkém zabodnutí jeho zobáku do mých zad jsem bolestně zavrčel a snažil se ohnat, ale to bych spadl z kry. Nebezpečně jsme se zakymáceli, ale vyrovnal jsem to. Další ohavný zásah do mého těla. Znovu jsem bolestně zaskučel, byla to neskutečná muka. Další a další rány. Zlomeně jsem se přikrčil, až jsem se skoro svou ohromnou hrudí dotýkal ledu. Zavrčel jsem a několikrát se po něm ohnal hlavou. Cítil jsem ochromující bezmoc a zamotala se mi až hlava. Když se havran dostal ještě níž, začal jsem tiše kňučet bolestí a bezmocí. Stekla mi slza a já nemohl nic dělat. Všechnos e mi mžilo před očima a já úplně zapomněl na Seth. Když v tom ta bolest ustala. Najednou se vše kolem mě zastavilo a spíš se ve mě rozlil úplně nový pocit. Cítil jsem na zádech tíhu, ale zároveň mě i nadlehčovala. Otevřel jsem oči a rozhlédl se kolem. Byl jsem ještě v šoku z té bolesti. Ale lusknutím prstu to bylo pryč. Otočil jsem se a uviděl ohromné havraní křídlo. Ale počkat, havran nikde. Vyděšeně jsem jimi lehce zamával. "CO?!" vypadlo ze mě udiveně a po celém těle se mi rozlil pocit nehorázného štěstí, bylo to jako v tom snu, jen jsem neměl odznaky, ale ta křídla! Prudce jsem se odrazil a několikrát zamáchal křídly. Vystřelil jsem jako střela směrem k nebi. Byl jsem strašně strašně moc šťastný, že jsem uplně zapomněl na Seth, která se plácala dole. Shlédl jsem dolů z té výšky a ani pořádně nepřemýšlel. Střemhlav jsem se vhl dolů. Napadlo mě, že když se rozletím větší rychlostí, půjde mi snáze Seth vytáhnout. Musel jsem si věřit jako nikdy, musel jsem věřit v sílu svých křídel, sílu, kterou jsem v nich cítil v tom snu. Nesmím minout, minu-li, ublížím jí. Zamířil jsem přímo na její krk. "Seth!" štěkl jsem po ní, aby se nelekla a neohnala se po mě. Byl jsem tam nahoře jen pár sekund, ani jsem nevyletěl vysoko. Přesně jsem si to namířil, bilo mi srdce jak o závod. Otevřel jsem tlamu a vzal jí za kůži za krkem, no vida, já se trefil. Ovšem potíž byla v tom, že byla vážně těžká a já jen bezmocně plácal křídlama. "Pomiň," zamumlal jsem a velmi pevně jí stiskl. Zabral jsem ze všech sil a vytáhl jí na kru vedle ní, byla poměrně velká. Opatrně jsem jí položil a dosedl naproti ní, abych jí pomohl vyrovnávat stabilitu. "Nevím jestli tě dokážu odnést až na břeh, musíme spolupracovat..." řekl jsem a v hlavě se mi rýsoval plán. "Mohl bych tě nějak poponášet přes kry, nebo tak něco, nebo máš nějaký plán ty?" zeptal jsem se a snažil se co nejrychleji jí odtamtud dostat, než to tu ještě víc popraská. Bylo vidět, že se jí tu fest nelíbí.

Ti havrani mi už začínali pít krev, přesto jsem se však snažil držet zkrátka a neútočit. Zavrčel jsem na celou oázu a doufal, že mi to aspoň trochu uleví od vzteku. Nejen to ohavné krákání, ale Seth mě začala opouštět. Prostě odešla. Trochu mě to zamrzelo, že mě tu nechá na pospas těm šmejdům. Otočil jsem se abych se na ní podíval, když v tom se na mě vrhly ty potvory. To už jsme se neudržel a začal jsem se po nich ohánět zubiskama.
Chvíli jsem jim vzdoroval, ale pak jsem uslyšel velmi nemilý zvuk. Ne ne ne ne ne, to ne! pomyslel jsem vyplašeně a podíval se pod tlapy. Začaly se mi rozjíždět nohy a já najednou zatl všechny svaly, abych dobře držel rovnováhu. Byly tu tři možnosti, skočit na jednu, nebo na druhou kru, nebo to vzít do vody, ale riskovat, že prochladnu a nemám kde se usušit se mi nechtělo. Přeskočil jsem na větší kru, bylo to vážně příšerný, protože jsem skoro sletěl, ale léta cviku se vyplatila. Moje rovnováha pracovala na maximum a bylo to vidět. Konečně jsem si všimnul, že je tu i Seth, se kterou jsem už ani nepočítal, že se ukáže. Balancovala si to kousek odemně na kře. "Co teď?" štěkl jsem po ní a vážně si nevěděl rady. Kolem mě plula větší kra, která byla blíž té její. Jedním velkým skokem jsem na ní přeskočil. (Jo budu si vymýšlet bezpečnější kry! :D) "Seth, zkus skočit ke mně, chytím tě a vyrovnám to!" zavoalal jsem na ní a přední tlapkou několikrát zapádloval blíž k ní, i když to nijak výrazně nepomohlo. Doufal jsem, že ti řvouni nad náma nás nechají aspoň tohle, nechtěl jsem se tu utopit jako kostka ledu.

Zvláštní ten havran. Tenhle ostrov je vážně podivný, tomu stvoření jsem nerozuměl ani slovo. Co tím jako chtěl říct? Nechápal jsem. Najednou jsem ale byl v lese, bylo to jako bych tu prostě byl, nějak jsem nevnímal, že ještě před pár sekundama jsem byl jinde. Podíval jsem se na své tlapy, kde byly jasné odznaky. Pohodil jsem hlavou, byly velice zajímavé, ale líbily se mi. Co jsem ale ovšem ještě ucítil, byla tíha na zádech. Nebyla to zátěž, jako bych nesl slona, ale byla tak nějak příjemná. Roztáhl jsem překrásná, ohromná křídla, o kterých jsem vždycky snil. Srdce se mi rozbušilo radostí. Vylétl jsem do oblak a bylo to přesně takové jaké jsem si to vysnil, možná ještě lepší! Křídla byla silná a nesla mě vysoko do oblak. Rychle jsem si je osvojil a jako bych od narození s nimi uměl. Vlci se kolem scházeli a obdivovali mou maličkost. Nevnímal jsem je, chtěl jsem létat i bez jejich zraků, ale oni mě skoro hltali pohledem. Závidí! pomyslel jsem, ale pak jsem si všiml, jak se možná v oblacích vznáším až moc dlouho, viděl jsem Seth a to mě dostalo asi nejvíc. Koukala na mě spíš jako na cizího. Otevřel jsem oči a uviděl tu odpornou pravdu. Nasucho jsem polkl a nevěděl co dělat, chvíli mi to bylo líto, ale pak mě popadl spíš vztek. Závidí! Jen mi závidí muj splněný sen! pomyslel jsem a odletěl do hor, navždy se tam uchýlil a stal se ze mě ještě větší mrzout.
Prudce jsem otevřel oči a cítil, jak mi srdce bije. Byl jsem jako omráčený z toho zlého snu. Odznaky nikde, křídla nikde, Seth zde. Trochu jsem si oddechl, ale na jednu stranu jsem chtěl znovu pocítit tu volnost, tu dokonalost letu, bylo to všechno o čem jsem snil od mala. Je možná, že by se tohle ze mě stalo? pomyslel jsem a začal se pomalu zvedat. Udělal jsem krok ke své společnici. "Seth, jsi v pořádku?" špitl jsem jí do ucha a lehce do ní strčil čumákem, jen abych věděl, že se probere. Podíval jsem jsem se na havrana a zavrčel. "Co to mělo být?!" štěkl jsem, ale ještě se mi lehce motala hlava. Byl jsem slabý a malátný. Cítil jsem se podražený, dal mi můj sen, takový krásný pocit a pak se vzbudím tady? Už mě vážně štval!

Váně by mě nikdy nenapadlo, že pro někoho může být tak těžké pohybovat se po ledě. Je to jen normální chůze, ani sem tam to občas proklouzne, ale od toho jsou přeci čtyři tlapy, když se jedna sklouzne, ostatní to jistí, ne? Pohodil jsem hlavou a hleděl si svého, nebo spíše havrana a přemýšlel nad svou otázkou. Seth se zeptala na něco ohledně budoucnosti. Pokud ten havran věděl vážně všechno, musel přeci taky vědět co chci a jestli se mi to splní. Zůstával jsem stále klidný. Nechtěl jsem vyvolávat zbytečné potyčky a další boje, toho už jsem si užil až až. Seth ihned vrčela jako vždy, ale kdo by se jí bál, sotva setu drží na nohou, pochybuju, že dojde zpět na pevninu. "Kéž bych tak věděl jak ti pomoc Seth," zamumlal jsem si pro sebe a povzdechl. Nelíbilo se mi, jak je pořád pesimistická, vůbec si nedokázala užít života, tedy, ne že bych v tom byl nějak dobrej já, ale co jsem utekl, snažil jsem se vychutnávat život plnými doušky. Nebyl ten zatrpklý Angel, co neví co je zábava a vtípky. Musel jsem se tedy zamyslet znovu. Věděl jsem co chci, i když jsem byl takový nerozhodný. Chtěl jsem prozkoumávat a žít volně, divoce, na vlastní pěst, ale rodinný život mě také lákal. Být ve smečce, mít někoho, kdo by mě měl rád a měl by semnou ty malé kuličky chlupaté. Přesně to co Seth nechtěla. Chtěl jsem to vůbec? Šlo by to ke mně tenhle život? Nebo chci volnost? Mým největším snem bylo stejně létání, to mi nikdo nevezme, nad tím neváhám ani minutu. "Když všechno tak dobře víš, jaká bude moje budoucnost? Prostě, co semnou bude dál, kam směřuji?" zeptal jsem se, protože to mě asi u mě zajímalo nejvíc, kdybych mohl, zeptal bych se trochu jinak, ale mám myslet na sebe.

Pousmál jsem se, když Seth promluvila, znělo to mnohem klidněji. "Neměla by ses tak podceňovat," řekl jsem vlídně a snažil se jí trochu zvednout sebevědomí. Obdivoval jsem jaká je, když to vezmu, že některé vlčice jen umí fňukat a starat se o blbosti, ona ví o čem to tady je a má to srovnané v hlavě podobně jako já, jen možná trochu hazarduje se životem, což je škoda, každý silný vlk je třeba. "Víš ty jsi-" nedořekl jsem protože mě vyrušilo něco venku. Ihned jsem vystřelil hlavu směrem k jezeru a nastražil uši. "Slyšela jsi to?" zeptal jsem se zcela vážně a nebýt to já, tak se bojím, tohle mě spíše děsilo. Znělo to tak záhadně. Zvedl jsem se a něco mě táhlo to jít prozkoumat. Venku to vypadalo příšerně, už začínala být zima pomalu i mě. Oklepal jsem se a koukl na Seth. "U vody je to asi teplejší," řekl jsem a udělala několik kroků k vodní ploše, kterou nyní pokrýval tenký led, který se utvrzoval. Nad jezerem jsem uviděl ohromného havrana. Kéž bych si taky takhle mohl létat, pomyslel jsem, ale v tom promluvil. O krok jsem couvl. Nechápal jsem. Jak to, že mluví a co ta slova znamenají? Podíval jsem se na svou společnici, jestli neví co se to děje. Doufal jsem, že to zas všechno nehodí na mě. Chtěl jsem se zeptat, co to má znamenat, ale napadlo mě, že bych tak vyčerpal svou otázku a to se mi vážně nechtělo. "Dámy mají přednost," špitl jsem k Seth, protože jsem vážně neměl páru, co ze sebe dostanu. Navíc mi byla docela zima, byl jsem zmatený a chtěl jsem to všechno vysvětlit.

//Poušť

Mlčky jsem šel dál za Seth, už mě ta její nálada nebavila. Laskavě už by se mohla uklidnit. Trochu mi přišla rozmazlená, jak jí tohle někdo mohl žrát tyhle nálady. Na jednu stranu jsem se nedivil, že jí nikdo moc nebral, rozhodně žádný andílek nebyla. Ale, to já přeci taky ne. Podíval jsem se kolem a nechal jí mě předeběhnout, protože měla očividně hodně velkou žízeň. Dál jsme klidně klusal za ní a pak se taky trochu napil. Sklonil jsem hlavu k hladině kousek od ní a po očku jí hlídal, jestli po mě zas neskočí. Po chvíli se rozklusala po okolí. Posadil jsem se a sledoval co to tak zmateně dělá. Napadlo mě, že asi hledá nějaký úkryt, ale nechtěl jsem jí jít pomoc, aby si zas nemyslela bůh ví co. Když konečně začala hrabat na jednom místě, zvedl jsem se a rozešel pomalu za ní. V mžiku byla hotová a zalezla si dovnitř. Trochu jsem váhal, jestli mám jít za ní a nebo si najít něco svého, ale po jejích slovech mi došlo, že to bude asi souhlas k tomu, že je všechno ok a nezakousne mě. Nebo spíš, že mě nezakousne teď. Vlezl jsem si k ní a snažil se jí moc nedotýkat, což moc nešlo s mým mohutným tělem a tak jsem se o ní lehce otřel, když jsem se stáčel do klubka na druhé straně "nory". "Asi jsem po tobě neměl tak vyjet," řekl jsem po delší chvilce ticha a koukal jak venku řádí počasí. Povzdechl jsem. Věděl jsem že neusne, ne v mojí přitomnosti. Otázkou bylo, jestli bude tak hrdá a raději umrzne, nebo se přemůže a přijde ze zahřát.

Byl jsem raději zticha, i když jsem měl sto chutí jí něco říct. I přes její stálou agresivitu jsem byl rád, že souhlasila k odchodu a tak jsem se za ní vydal. Nemohl jsem si přesto odpustit onu poznámku. "O to víc by jsi na sebe měla být pyšná ne?" řekl jsem klidně a snažil se situaci zas uklidnit, byl jsem unavený ze všeho bojování, chtěl jsem odpočívat. "Neznám nikoho, kdo by zvládnul tolik co ty," snažil jsem se jí zvednout náladu, i když musela poznat, že to myslím upřímně a není to jen laciná lichotka. Klusal jsem za ní a doufal, že se udobří aspoň, než se počasí uklidní.

"Přes vlastní hrdost si nevidíš ani na špičku čenichu!" štěkl jsem po ní stále naštvaně a nechal jí trochu prostoru k uvolnění, avšak stále jsem dominantně setrvával nad ní. Když vykřikla, že mě nenávidí, povolil jsem úplně a umožnil jí tak téměř neomezený pohyb. Nechtěl jsem se s ní hádat a to mi teď došlo úplně. Podíval jsem se na ní trochu poklesle. Když se po mě snažila ohnat, jen jsem instinktivně ucukl. "Nenávidíš," zopakoval jsem a natočil se k ní bokem. Snažil jsem se tenhle problém chopit jinak. Kouknout se na něj z jiného úhlu. "Možná za to může jen osud a né můj černý kožich, možná tě jen život činí silnější a jedinečnou," řekl jsem klidně, ale můj hlas zněl stále lehce nabroušeně. Začal jsem jí při těch slovech pomalu obcházet. Nademnou se stahovala temná mračna. Poušť však tak ošklivé počasí nepotkalo. Jen se začal zvedat vítr, který nabíral písek. Mohla by přijít písečná bouře? Tohle rozhodně nebylo počasí pro to zůstat venku. "Možná by bylo lepší udělat pauzu a najít úkryt," zavrčel jsem. Nebylo by dobré se teď rozdělovat. Bouře se sněhem se neúprosně blíží. Možná z toho bude nějaká kalamita, kdo ví. Teplota rychle klesá a jí musí být jistě zima. Zmrzla by tady, potřebuje mě. Moc daleko by ani jeden z nás v té tmě nedošel, zvlášť, když kolem začíná lítat i písek. Podíval jsem se pohledem, že teď je třeba zapomenout na hádku a soustředit se na přežití.

Měl jsem toho právě dost a Seth vypadala jak rozzuřený býk. Jestli jsem čekal, že si chyby uvědomí? Ano čekal, ale po tom co jsem jí vytáhl z písku, jako by to byla jiná vlčice a já ztratil iluze ohledně jejího dobrého vychování. Takže se z ano, stalo jasné ne. Zavrčel jsem a když viděl, jak je napružená, bylo mi jasné, že tohle nedopadne dobře. Sotva jsem domluvil, už po mě skočila. Nechal jsem se, nějaký ten kousanec už jsem zažil. Myslel jsem si, že to ustojím, prostě se nechám kousnout, ona upustí páru a bude to zas dobrý, ale jak jsem tam tak stál, jako by její zuby do mě vstříkly agresi, tak jak to dělává had, když do někoho vpraví jed. Zavrčel jsem a odrazil, lehce jsem nás oba nadzdvihl a jedním rychlým pohybem jsem celou svou váhou zalehl Seth. Byla mi zahryzá do krku, kdybych udělal nějaký prudký pohyb, mohla by mi ošklivě ublížit, takhle se jí čelist musela uvolnit a chvilka dezorientace mi dala šanci se na ní pohnout a svou plnou vahou jí držet dole. Zle jsem zavrčel, jako by byla satan, co chce zabít mou rodinu a chtěl jí kousnout do krku. Ve chvíli, kdy jsem měl zuby skoro v jejím těle, jsem se zarazil. Tohle jsme nechtěl, nebudu jí přece ubližovat. Lehce jsem slej ke středu krku a jen přitlačil, abych jí trochu přidusil. Měl jsem vztek, ale snažil jsem se ho kontrolovat. Už jsem nikdy nechtěl bojovat, už nikdy! A co víc, už vůbec ne s vlčicí a ne s ní!

Už jsem to nemohl vydržet a naštvaně jsem se otočil. "Tak hele!" vyštěkl jsem a zavrčel. "Možná, že jsem ti dlužil, ale rozhodně nejsem někdo, kdo bere život jako nějaký dluh! Života by sis měla vážit, příště už by ti třeba nemusel pomoc nikdo a co?! A kde by byla tvoje hrdost pak?! Hm?!" vyštěkl jsem vztekle a skoro až křičel. "Já a přinášet ti smůlu, možná že ty jsi ta smůla, myslíš že jsem nikdy neslyšel o prokletích z pouštích?! Ale víš co? Já na tohle nevěřím, některý věci se prostě dějou a to s hadama? To bylo rozhodně kuli tomu démonovi, co tahala ta... ta..." nemohl jsme přijít na jméno. "Prostě ta vlčice. Ale i tak bych jí nevinil, mám k vlčatům úctu, i když jsou potomky nějakého démona, nebo co vlastně. A to že jsi neopatrná a nevíš kam šlapeš už vůbec není moje vina!" štěkl jsem a udělal několik napružených kroků k ní. Bylo vidět, že když se naježím, je vedle mě docela maličká. Patřil jsem naštěstí k těm více vzrostlým vlkům a ta černá barva mohla působit i strach. "Možná by měla hledat chybu v sobě, asi nejsi tak dokonalá jak si myslíš a děláš chyby, chybovat je vlčí! Taky neříkám, že se mi kuli TOBĚ nepovedl lov, ale možná proto, že nejsem tak dobrý lovec, abych vždycky všechno zvládl na jedničku. Než někoho začneš kritizovat, zakoukej se někdy pod tlapy, rozhodně už bych ti příště nepomohl! Ať se to tvoje ego nakrásně utopí!" řval jsem už vzteky na celou poušť. Krev se ve mě vařila a svaly jsem měl napjaté jako už dlouho ne. Nechtěl jsem po ní skočit, byla to vlčice, i když jsem jí teď viděl jako největšího nepřítele.

Ohromně mě fascinovala Sethina klidnost. Ona tu před chvíli skoro umře a zas se chová jak kdyby byla kámen. Jsi snad kámen Seth? No nejsi! Tak se chovej! Docela jsem začínal být rozčílený. Šlo jen o slušné vychování. Chvíli jsem nic neříkal a jen sledoval, jak celou záležitost přešla, jakoby se nic nestalo. Prostě život jde dál. Zaraženě jsem koukal, jak pokračuje a rozejde se pryč. "To si snad děláš legraci..?" řekl jsem naštvaně a pořád stál na místě. "Ani trochu ti nepřijde, že bys třeba měla říct, no já nevím třeba "děkuju". Právě jsem ti zachránil život a to neumíš říct ani tohle?!" vyjel jsem po ní naštvaně a tvářil se poněkud nepřátelsky. "Nečekám od tebe žádný proslov nebo ódy, ale děkuju by tě snad nezabilo. To tě vychovali... já já nevím kdo, to tě nikdo nenaučil slušnému chování?! Nepotřebuju lízt pod ocas, ale tohle by jsi snad ze sebe vysoukat mohla, nemyslíš?!" zavrčel jsem a pomalu se kolem ní rozešel směrem kterým měla namířeno. "To jsem si o tobě myslel, že jsi lepší," zamumlal jsem kolem ní, ale tak, aby to pořádně slyšela. Odfrkl jsem a nakvašeně se táhnul k té oáze o které mluvila. Znovu jsem odfrkl a byl hodně naštvaný. Nebo spíš mi to bylo líto, vážně jsem si myslel, že dokáže být lepší, nechápal jsem, proč prostě neřekne to jedno blbý slovo. Nedoprošoval jsem se ničeho víc, nemusela mi dělat proslovy, to bych ani nechtěl, ale tohle. To je tak šíleně hrdá nebo co? Právě u mě hodně klesla.

Unaveně jsem se snažil obnovit všechny své životní funkce, ale do mých oušek se stále nedostávalo žádné děkuju, právě naopak mi ještě přišla Seth dotčená. "Ocas?" zopakoval jsem, byl trochu poslintaný, pořádně zacuchaný a trochu bolel. "Myslím, že to zvládl," řekl jsem a lehce s ním zamával, i když to trochu bolelo. "Asi by bylo lepší jít někam dál, tady mi to nepřijde bezpečné," řekl jsem a oklepal se. Povzdechl jsem a koukal na ní, jako bych něco žádal. Žádal jsem prosté slušné děkuju za to, že jsem jí zachránil život. "Ehm," odkašlal jsem si a dožadoval se toho malého slova.