Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Ona bolestná chvíle byla tady. Kdyby se mi někdo zahryzl do celého ocasu, to by tak nebolelo, ale ty konečky! Pevně jsem skousnul, abych necítil to nepříjemné tahání. Zavrčel jsem a začal tahat. Udělat jeden jediný krok bylo pěkně namáhavý. Cítil jsem, že mi pomohla, i zvednutí tlapky bylo dost. Zaryl jsem drápy do země, ale trochu se mi to smekalo, no trochu dost. Znovu jsem zavrčel a dal se do chůze. Pomalu jsem táhl Seth, kterou písek nechtěl vydat. Zvládl jsem asi tři kroky, na chvíli jsem zastavil, ale stále ji pevně držel na místě. Znovu jsem se nadechl a tentokrát s ještě větším nasazením jsem zabral a táhl co to dá. Zůstávaly zamnou jen hluboké rýhy v písku. Kdyby se to alespoň tak neprokluzovalo. Naposled jsem zabral a cítil, jak se Seth škrábe pryč. Ale byl jsem v takové ráži, že když už nebylo třeba táhnout, já pořád táhl a tak to s námi škublo. Skončil jsem zabořený čenichem v písku a unaveně oddechoval. Docela ta mrcha písečná dala zabrat a já teď cítil každý sval. "Jsi celá?" zafuněl jsem jen a po očku po ní koukl, jestli je z toho opravdu venku. Pomalu jsem se začal zvedat, tohle byl pro moje tělo vážně šok, ale nechtěl jsem aby mě hned peskovala co se válím.

Moje nadšení z poměrně dobře odvedené práce Seth rychle zmrazila. Protivně po mě štěkla, že tudy cesta vážně nevede a tak jsem svěsil ocasem a trochu nabručeně na ní koukal. I když na druhou stranu, asi byla trochu vystresovaná, kdo by nebyl, když trčela v tom proradném písku. V hlavě mi blesklo, že to asi bude dost bolet a přiznejme si, můj ocásek mi byl vážně velmi milý. Povzdechl jsem, ale bez sebemenšího náznaku zamyšlení nad možnou ztrátou svého ocásku jsem strčil kůru před sebe a šlápl na místo, kde už byla na písku. Nechal jsem značnou část mimo, aby se tak rychle nepotopila. "Tak na!" štěkl jsem a otočil se k ní zády. Opatrně jsem zacouval na kůru, která se lehce potopila a začala se pomalu propadat. Předníma jsem však stále zůstával u kraje. Nebylo moc času, pokud jsem v písku nehodlal zahučet taky. Natáhl jsem ocásek směrem k Seth a snažil se ho držet v klidu, co bych teď dal za to, aby byl huňatější a ne takhle uškubaný a ničemný. Podíval jsem se pod svým hrudníkem a mířil k tlamě vlčice. Čekal jsem bolest jejich čelistí zaražených v mém milovaném ocásku. Ne že by mě za něj nikdy nikdo nezatahal, nebo se mi něco nestalo, ale dobrovolně podstupovat bolest? No komu by se to líbilo, že? Doufal jsem jen, že všechno vyjde a nezahučíme tam oba.

Cítil jsem se trochu nesvůj, ale snažil jsem se udržet chladnou hlavu, i když vidět Seth, jak statečně stojí a propadá se pomaličku, jako kdyby si to ten zatracený písek chtěl užit, bylo velice znepokojující. "Vydrž!" řekl jsem na ní a udělal tak jak mi řekla. Hbitě, ale přesně jsem obcházel kousek kolem ní a zjišťoval, že se písek propadá docela daleko od ní. Rychle jsem zarýval tlapu do země v místech, kde tekutý písek končil, až jsem udělal půlkolečko. Rozhlédl jsem se a doufal, že z druhé strany jí budu blíž. Nedbale jsem hamtal do písku, že jsem chvílema měl co dělat, abych zas tlapu vytáhl, ale vždy se mi podařilo přenést váhu na zadek a rychle skočit o kus vedle. Pomalu jsem tak kolem ní udělal takový šišatý ovál z několika křížků, kde přibližně končí tekuťák. "Nooo, tady to bude asi nejlepší," řekl jsem a přiskočil k místu, kde jsem jí byl asi nejblíž. Bylo to po jejím levém boku blíž k čumáku. "Co teď, nevidím nic čím bych tě mohl vytáhnout," řekl jsem, ale sotva jsem to dořekl, uviděl jsem něco jako větev kus zamnou. Vyskočil jsem a za pár skoků už byl u onoho předmětu. Byla to nějaká kůra, ale nevypadala moc pevně. Ihned jsem jí však popadl a táhl zpět k místečku. "Co myslíš?" zeptal jsem se a položil kůru vedle sebe, přeci jen jsem dal na to, že ona bude zkušenější a hodlal příjímat spíše její rozkazy než poslouchat instinkt.

Na její taktiku jsem jen přikývl. Neměl jsem k tomu co dodat. V poušti jsem byl jen párkrát a to jen s vlky, takže schovávání před zimou se nekonalo. Když bylo třeba přespat mimo oázu, museli jsme všichni ležet u sebe prostě. Ale poušť jsem zažil jen párkrát - naštěstí. Nebo spíš naštěstí jen párkrát s nima, Seth tomu tady aspoň rozuměla.
Trochu jsem zpomalil a rozhlížel se po krajině, jestli někde neuvidím něco kam by se dalo schovat. Seth si to ale ťapala dál. Nešel jsem až tak pomalu, takže jsem jí slyšel co říká. "No jo, ale tak kdykoliv se můžeš vrátit," řekl jsem jen a pochopil, že asi odešla s otcem do pouště a zbytek rodiny zůstal jinde. Divný, pomyslel jsem, ale když jsem si vzpomněl, že mě odvedli už jako malého. Pohodil jsem jen hlavou a ještě trochu zpomalil, protože jsem si myslel, že něco vidím v dálce, ale asi to nic nebylo. Ohlédl jsem se za Seth, která už byla kousek předemnou a zrovna zpomalila, že na mě počká. Chtěl jsem už vykročit za ní, ale v tom jsem si všiml, že i když je na rovince stejně semnou, má podivně zabořené tlapky. "Ty Seth," řekl jsem a obával se nejhoršího. "Asi bys měla vypadnout," řekl jsem a opatrně začal našlapovat, abych se dostal co nejblíž, ale přitom neskončil v písku. Sledoval jsem vlčici a opravdu - tekutý písek. Neměl jsem s ním moc zkušeností, využili jsme ho kdysi jako taktiku proti nepříteli a nebylo to nic hezkého. Rychle jsem koukal kolem a hledal něco čím bych jí vytáhl, ale doufal jsem, že se z toho ještě stihne vyhrabat sama, nebo má nějaký grif na to!

Pomalu jsem si vykračoval - no pomalu, mým tempem "pomalu", kde kdo by řekl, že jdu asi rychle. Na její poznámku jsem se jen pobaveně ušklíbl a povzdechl, jaké by to asi bylo být v oblacích. Pak jsem poslouchal finty Seth. Jen jsem se zasmál. "Už jsem v poušti byl, ale vím, že jsi tu dlouho žila, tak máš asi víc zkušeností. No to je asi jedno," řekl jsem a zívl. "Co myslíš, pobudeme tu chvíli? Že bychom si našli nějaký úkryt na večer, nechci tu zmrznout," řekl jsem a porozhlédl se po okolí. "Jaké to vlastně je, žít tady a pak jít do ledů a luk, docela změna ne? Vnímáš to nějak?" zeptal jsem se, ale to už se rozeběhla po poušti a jí vyrazil za ní. Bylo to velmi příjemné. Držel jsem si odstup, abych neměl plnou tlamu písku a snažil se držet krok.

<<< Kvetoucí l.

Sleduju Seth a přijde mi, že jakmile se dotkla písku, byla to v mých očích víc ona, tohle jí prostě sedělo. Z jejího vyprávění jsem si to k ní prostě přiřadil. Usmál jsem se a nechával své tlapky zabořit do písku, bylo to trochu nepříjemné, měl jsem pocit, že když se budu chtít rozeběhnout a pořádně odrazit, tak mi to podklouzne a pak nebudu dosahovat takových výsledků jak bych měl. Podíval jsem se na okolí a pak zpět na Seth. "To umí být pěkné potvory," řekl jsem na tu kozu a nejistě zaryl přední tlapou do země. "To je dobře, že ti nevadí výšky. Přijde mi, že bych mohl mít hlavu v oblacích pořád," řekl jsme zasněně a hrozně moc si přál dotknout se výšek. "Hmm, kam půjdeme? Nějaké zázraky a finty co a jak v poušti máš?" zeptal jsem se a pomalu rozešel vpřed směrem k moři.

"Dlouho ne," dodal jsem už jen a pak se zeptala, kdo mi to přivázal. "Thalia, byl jsem chvíli s ní, ale vzbudím se a ona nikde. Byl jsem vážně utahaný po tom všem a ještě to počasí," řekl jsem a trochu povzdechl. Léto bylo mnohem přijatelnější. Příběh o Perličce Hmm, Perla, docela trefné, pomyslel jsem - byl poměrně zajímavý. "Takže sis ublížila, když jsi jim chtěla pomoc?" zeptal jsem se v souvislosti s předchozí výpovědí. "Docela by mě zajímalo, jaké to je mít u sebe takové prtě, takový malý zázrak," zasnil jsem se trochu, protože jsem ani sám nevěděl jaký mám názor na vlčata, ale určitě kladný. Podíval jsem se na Seth, která se zdála zamyšlená tak trochu. "Třeba když půjdeš semnou, změníš názor," řekl jsem jen a oklepal se s úkrokem vzad, abych na ní nenaházel nějakej bordel omylem. "Třeba procházka na nějakou hezkou vyhlídku, nebo jak jsi na tom s výškama?" zeptám se, zatímco už jdeme směr poušť.

>>> Poušť

Pobaveně jsem sledoval svou kamarádku, která mi řekněme pochválila, že jsem si nechal její šátek, nebo spíš, ten který našla. "Asi mi bude připomínat, že bych měl být víc opatrný, nemyslíš?" řekl jsem mile a vzpomněl, jak mě vedla - zachraňovala. Bylo to docela příjemné mít ji po boku. Poslouchal jsem její příběh o tom, jak se jí nelíbí hory a co zažila. "Sarah už to ze sebe vyprd - teda porodila už?" otevřel jsem tlamu udiveně, protože to muselo být vážně divoké, snad si to raději ani nepředstavovat. I když docela mě zajímalo, jak to vlče - tedy snad to bylo vlče - vypadá. To jí asistovala u porodu? napadlo mě, ale Seth jsem si vážně neuměl představit. Podíval jsem se na ní a napadlo mě, že když vyprávěla, že je z pouště, tak jí možná bude chladno. "Nooo a co takhle kouknout do pouště? Když se ti hory nelíbí..." navrhl jsem, protože i mě docela lezlo na nervy jak se ochladilo a mohla by to být zábava.

Sledoval jsem kamennou tvář Seth, která klasicky vypadala bezemotivně. I tak jsem byl přesvědčen, že mě přeci jen ráda vidí, neboť po mě neskočila a nechtěla mě sežrat. "Rozkaz!" zasmál jsem se a zastavil svůj ocas. Byl jsem nějak moc plný elánu a tak jsem sebou ještě pro změnu žuchnul na zem, jen na břicho. "Uplně klidnej!" pípl jsem s hlavou přisátou k zemi a jen k ní vzhlížel očima. Hmm taková starost, pomyslel jsem velmi překvapeně, když mi oznámila, že mě zašla zkontrolovat, když mě zblikla. Zase jsem se zvedl a oklepal."To je od tebe hezké, ale jsem v pořádku, děkuji," řekl jsem vážnějším tónem takovou tu otřepanou frázi. Co mě ovšem zarazilo, bylo to, že se jí nelíbí hory. "Co se ti na nic nelíbí? Snadno se tam dá lovit, jsou tam dobré úkryty a když tě někdo napadne, snadno ho zneškodníš. Výhoda znalosti terénu," řekl jsem a koukal na ní s polootevřenou tlamou. Jak jako nemá ráda?! pomyslel jsem trochu ukřivděně a nevěděl jak jí to vymluvit.

Když jsem odlepil očka, Thalia už byla te tam. Nějak jsem si nepamatoval co se vlastně stalo, ale co jsem věděl natuty bylo to, že mám docela hlad. Ne nějak ukrutně, ale něco bych přeci jen zkousl. Opatrně jsem se zvednul a začal protahovat tělo, když v tom jsem zavětřil známý pach. Nastražil jsem uši a pořádně zamžoural na krajinu. V dálce jsem uviděl dva vlky, kteří mě vůbec nezajímali, co mě ale zajímalo mnohem víc, byla vlčice, která se ke mně řítila. No ne doslova, ona prostě chodila rychle. Vyšel jsem jí proto naproti znatelně pomalejším krokem. Nevím proč, ale měl jsem nutkání ji obejmout, bylo to sice nedávno, co jsme se viděli naposledy, ale musel jsem uznat, že mi chyběla a měl jsem o ní strach. Místo abych se jí vrhnul kolem krku jsem zůstal trčet na místa a jen se usmíval. Ovšem svou radost, že jí vidím jsem nedokázal skrýt úplně. Můj ocásek, který se pohupoval sem a tam jasně Seth naznačil, že sem rád za její přítomnost. Musela i poznat to, že sem trochu zaražený, abych po ní neskočil. Zastříhal jsem ušima a po chvíli se zastavil. "Ale... Slečinka jde zachraňovat další životy?" nadhodil jsem v domnění, že se trochu zasměje při vzpomínce na to, jak mi pomohla a pak i těhuli s Thalii. I když, ona ty vtípky moc nechápala. "Rád tě vidím," dodal jsem proto raději klidným hlasem.

<<< Tichá zátoka

Ťapkal jsem za Thalií a měl velice divný pocit ohledně počasí. Povzdechl jsem, protože jsem chtěl, aby zas bylo hezky a já se mohl bezstarostně potulovat. "Tak to je dobrý vědět," zahihňal jsem se, když řekla, že ani sama neví. Možná lhala? Ale proč by to dělala. Určitě mě nevede do žádné pasti, na to je moc miloučká, to z ní sálá na míle daleko. Má doborou dušičku, pomyslel jsem, až jsem se sám pozastavil nad tím, jak slaďoušký jsem. Ble, pomyslel jsem a podíval se na louku. "Není to špatné," řekl jsem a přistoupil k vlčici, která byla z tohoto místa očividně unešená. Hory jsou hory, pomyslel jsem a vzpomněl na Seth, která mi slíbila prohlídku pouště a já jí hor. Pohodil jsem hlavou a napadlo mě, že ta už je asi daleko daleko. Povzdechl jsem a posadil se pozorujíc rozplývající se Thalii. Musel jsem se usmát, byl jsem rád, že se jí tu tak líbí. "Myslím, že si uděláme pauzu co?" zasmál jsem se a lehce vlnil ocasem sem a tam. Vypadala jak malé vlče, které se jde poprvé vyválet do kytek. Uplně mimo.

//Asi to vezmu jakože po té bouřce ne? :/

Venku tancují snad všichni démoni, všechno to vypadalo skoro jako konec světa. Podíval jsem se na černou vlčici, která se netvářila blahem bez sebe. "Snad to brzo přestane," řekl jsem a měl jsem pocit, že to říkám pořád dokola. Cítil jsem se celý promočený, i když jsem seděl v dutině. Udělal jsem krok zpět a namáčkl se na zadní stěnu. Moc to nepomohlo. Když už se konečně zdálo, že se vše klidní. Vyskočil jsem za Thalii. "Kam mě to vedeš?" zeptal jsem se, protože jsem zdejší krajinu vůbec neznal. Nějak jsem se zamotal kde co je, protože jsem se věnoval počasí a tomu, jak bude za 10 minut, než tomu kam mě vede.

>>> Kvetoucí louka

"Tak to doufám, že brzy přestane tenhle déšť," řekl jsem a mrknul na ní. Když se na mě tak usmála, hned jsem se cítil líp, její ocásek mě trochu pobavil. Slečinka je hravá, pomyslel jsem, ale kočkovat se v téhle malé jeskyňce by asi nebylo ono. "Přesně moje slova," přitakal jsem ihned vlčice a souhlasně pohazoval hlavou. "Smečky nejsou na škodu, ale přeci jen, tenhle život je mnohem lepší," dodal jsem ještě, ale pak se nad tím trochu zamyslel. "I když kdo ví, třeba jednou budu rád nějakým omegou ve smečce," dodal jsem trochu tišeji a trochu nad tou představou přemýšlel. Pak jsem ale pohodil hlavou. Ne to opravdu ne, podíval jsem se kolem a nevypadalo to, že by měl déšť ustat. "Tohle nevypadá dobře," řekl jsem trochu kysele a cítil, jak se sem žene takový ten chlad z deště a cítil se trochu nesvůj.

Jen jsem se tak pousmál. "A déšť ti nevadí?" zeptal jsem se a pohodil ocasem. "Myslím, že umím být trpělivý," dodám jen a stále pozoruju kapky deště, které jsou stejně nebezpečně blízko.
Pohodil jsem opět ocasem a lehce se jí dotkl, nechtěně. Trochu nejistě jsem na ní koukl omluvně a raději odpověděl na její otázku. "Nejsme, jsem rád tulákem, i když jsou tu prý dvě smečky a obě moc dobré. Život tuláka je nejlepší," řekl jsem rozhodně a na chvíli se jí zadíval do rudých očí. Pak jsem ale raději ztrhl pohledem ke kapkám a opět přemýšlel nad tím, že tu před deštěm moc dobře schovaní nejsme.

Rychle skočím k jeskyňce. "To je škoda, voda není tak hrozná," řeknu jen a pohodím hlavou. Nějaké to cákání ve vodě jsem dvakrát neznal, ale nějak mi nepřišlo, že by to bylo něco hrozného. "Někdy tě to neučím, bereš?" zeptal jsem se mile a pohodil ocasem.
Byl jsem rád, když souhlasila s úkrytem. Na její pokyn jsem vešel dovnitř aniž bych se zamýšlel, jestli to mělo nějaký hlubší význam její nedůvěry vůči mě. Pohodil jsem ocasem, otočil se na místě, abych si ho trochu "ušlapal" a pak se posadil zády ke stěně a čelem k ní. "Tak co teď?" zeptal jsem se po chvilce, protože jsem prostě nevydržel chvíli nic nedělat, byl jsem plný energie a posedávat tu v tichosti mě nebavilo. "Jsi vlastně z nějaké smečky?" zeptal jsem se a koukal jak pomalu ustává to protivné mrholení, ze kterého mi akorát navlhl kožich.