Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Velice mě zaskočilo její vyprávění. Asi mám mezery v tom jak se dělají vlčata. Nasucho jsem polkl a tak podivně jsem jí koukl po břichu. "Ehm a ty... No..." zeptala jsem se protože jsem se bál další katastrofy. Doufám, že má v tom břiše jen jedno vlče, ještě aby jich měla víc, pche, dva malý démonky, natož pak třeba tři, pomyslel jsem a když Thalia začala hodnotit Seth, trochu se mi naježila srst. "Jde o to se s ní jen líp poznat, není to andílek, ale zas tak zavrženíhodná není," řekl jsem a uklidnil se. Neměl jsem rád, když někdo řekl něco byť jen trochu mě nemilého o někom koho mám rád. Tak mě v tom napadlo, že mi ta béžovka asi vážně trochu přirostla k srdci. Ihned jsem si dal za úkol, že jí musím později znovu vyhledat. Ale kam spěchat, Thalia byla velice milá společnice pro změnu, ale zas nebyla taková fňukna. Usmál jsem se a běžel za Thalii. "Jak to myslíš, přátelit se s vodou? To neumíš plavat?" zavtipkoval jsem trochu a vběhl do čisté vody vedle ní. Začal jsem hltavě pít, protože ta voda byla vážně výborná. "Tak to musíme rychle něco najít!" řekl jsem a vyběhl z vody. Rozhlédl jsem se kolem a rozhodl se projít to kolem skalek. "Támhle," zavelel jsem a uviděl malou dutinu mezi skalami, nebyla moc velká, ale když skrčíme hlavy v pořádku se tam vejdeme. "Vyhovuje slečno?" zeptal jsem se a zastavil u vchodu čekal, jestli půjde dovnitř.

"No, mě napadlo že jste sestry, jak jsi se o ní tak starala," řekl jsem a pohodil ocasem. Napadlo mě, že bych se jí mohl zeptat na to vlče. "Jak jsi to vlastně myslela s tím vlčetem, neříkej mi, že spolkla démona," zavtipkuji, protože nemám tušení, co to v tom břiše vlastně nosí. "Seth?" vykulil jsem oči když se zeptala na mou kamarádku. Mohl bych vůbec říkat kamarádka? Ona se moc netvářila, pomyslel jsem a pak se zas věnoval Thalii. "Nedávno jsem jí poznal, možná nevypadá, ale když jsem se zranil, tak se o mně postarala," řekl jsem zkráceně. Kdo ví kde se teď toulá. Pousmál jsem se a koukl na jezero. "Co se vykoupat?" zeptal jsem se a zvedl se konečně. "jo černá je fajn," zazubil jsem se nakonec a pokukoval po čiré vodě.

Čekal jsem než bude práce hotova a když se ozvalo hotovo, tak jsem se opatrně zvedl a cítil se trochu podivně, takový zvláštní pocit zkrátka mít něco kolem krku. "Hmm," zamručel jsem a pohazoval krkem. "Na to se dá zvyknout," řekl jsem nakonec jako takový závěr a koukl na Thalii. "Sestra? Máš hodně sourozenců?" zeptal jsem se hned, nějak mi nedošlo, že je to vlčici asi nepříjemné, tohle jsem nikdy nepoznal. "Díky, černá je prostě fajn," řekl jsem a zazubil se, protože i když nebyla čistě černá, měla k tomu blízko. "Nu, co budeme dělat?" zeptal jsem se po chvíli a koukl kolem. Nějak mě nic nenapadalo.

"Buď ráda," řekl jsem jen a pohodil ocasem. Po tom co jsem se dovynadíval svého kožichu jsem vzal do tlamy šátek. "Ehm, já si ho tam asi sám nepřivážu, mohla bys?" zamumlal jsem trochu nesrozumitelně a podal jsem jí šátek, aby si ho mohla vzít do tlamy z té mojí. Lehce jsem se jí zahleděl do očí a pak si lehl, aby mi ho nahoře mohla připevnit. "Um, od čeho máš tu jizvu na oku? Jsi nějaká bojovnice?" zeptal jsem se trochu zasněně, takové kurážně vlčice to bylo moje. "Nemusíš mi to teda říkat jestli nechceš, já jen... No prostě... Chápeš," mumlal jsem a připadal si trochu jako trouba po tom co jsem řekl teď. Angele mlč! pomyslel jsem a stáhl uši zahanbeně.

//Velice se mi líbí tvá úvaha v první části takže ti jí uznám :)

Konečně se do mě dostane ta správná nálada. "Buď ráda," řekl jsem a lehce kývl, velice mě překvapilo, že už mě nic nebolí a tak jsem si sundal šátek z tlapky. Musel jsem uznat, že Seth ho přidělala opravdu pořádně, takže mi to chvíli dalo. "Já nevím, nejsem tu moc dlouho, ale zatím mě okradli o kožíšek, potkal jsme vlčici s nějakými ornamenty od svého živlu a teď tohle," řekl jsem a pohodil hlavou k vodě, která měla ještě nádech rudé. "Co teď s tím? Nechci ho vyhazovat, je to dárek a... Líbí se mi!" řekl jsem a přemýšlel co s šátkem. Na pacce mi přišel nepraktický.

Povzdechnu a přemýšlím, jestli se mi vůbec vrátí můj kožíšek, ale protože je zrovna Seth v ráži, nechci jí moc provokovat a chodit za ní. Podívám se na vlčici, která se představí jako Thalie. Posadím se a tu necítím ani trochu bolesti v celém těle. "Já jsem-" odmlčím se, protože zas ucítím svědění. Že by? napadne mě a najednou je můj kožíšek bílý. Spokojeně mi zajiskří oči a mám kožíšek zpět! Zase jsem zčernal, jak příjemná změna. "Jeeeej!" zakřičím vesele a prohlížím své dokonalé černé tělo. "Já jsem Angel a tohle je konečně ten správný kožíšek se kterým jsem se narodil!" řeknu vesele a nemůžu se vynadívat svého překrásného zbarvení.

//3% do síly a díky :3

Ohledně vzteklých vlčic jsme se nehodlal dál vyjadřovat. "Seth..." zavolal jsem jen hza vlčicí, která odcházela. Povzdechl jsem a koukl na těhuli, která se měla taky k odchodu. Byl jsem tak unavený, že jsem nebyl schopný udělal jeden krok. Vyčerpaně jsem sebou plácnul na bok, protože se mi začala motat hlava. Zavřel jsem oči. "Agrrr," zarčel/kňoural jsem a pevně sevřel víčka. Myslel jsem, že černá půjde za ní, ale zůstala. Znovu jsem povzdechl. "Ty za ní nepůjdeš?" zeptala jsem se a převalil se opatrně na břicho. Ještě jsem pohodil hlavou a pak otevřel oči a koukl na ní unaveně.

// Moc moc moc moc se omlouvám, ale nějak to nešlo dřív napsat, promiň :(

Když bylo konečně po všem, ještě jsme odházeli poslední hady. Unaveně jsem se posadil a trochu oddechoval, bolavou tlapku jsem stáhl k tělu a slabě zakňučel. Asi jsem to ještě zhoršil. Podíval jsem se na vlčice, nebo spíš na tu černou, která měla starost o tu co spolkla démona. Napadlo mě, že asi budou sestry, nebo tak něco. Podíval jsem se na Seth, která měla starost u mě. Jen jsem se tak lišácky usmál jako vždycky. "Jsem v pořádku," řekl jsem tichým a klidným hlasem k ní. Zvedl jsem se a když se ke mně trochu naklonila, tak jsem se jí tváří lehce otřel o tu její. "Jsi vážně rváč," špitl jsem trochu vesele. Ani jsem se nebál, že by mě kousla. Hned jsem se ale pro jistotu stáhl. "Co máš s packou?" zeptal jsem se starostlivě a prohlížel si jak pokulhává. Svěsil jsem starostlivě uši. "Žádný marodění jasný, musíš se starat o Angelíka," vyplázl jsem na ní jazyk laškovně a zasmál se. Musela poznat, že mám opravdu starost, protože jsem se tak ustaraně tvářil.
Můj pohled spočinul na těhotné vlčici - opět. Seth jí začala pěkně vyčítat, že je nezodpovědná. Její upřímnost mě ohromila a udělala na mě vážně dojem. "Sice tě neznáme, ale to ty jsi se chtěla pustit do boje, viděl jsem, jak si chtěla skočit předtím, než tady vypuklo to... no prostě ten bordel tady. Chtěla si se prát a to vypadáš, že to svoje těhotenství ani nezvládáš za normálního stavu," řekl jsem klidně a koukl na ní jako na malé vlče, které kárá nějaký dospělák. "Aspoň, že je to už za námi, i když velice rád bych dostal zpět svůj kožich," řekl jsem po chvíli a povzdechl s pohledem na svou kamarádku. "Doufám, že si mi ho moc neprošpikovala od těch hadů," zažertoval jsem zase trochu.

//Pardon já nebyla doma :/

Nějak jsem nevěděl co říct. Nechtěl jsem je tu nechal, ale ani já ani černá jsme nebyli v nejlepším stavu. "Ne! Půjdeme všichni!" řekl jsem a snažil se odhánět hady, přeci je tu nemůžeme nechat. Podíval jsem se na všechny a už byl docela zoufalý. "Seth!" štěkl jsem po ní, aby nebyla tak tvrdohlavá a nehrála si na hrdinku. Přiskočil jsem k ní. "Nenechám tě tu, kdo by se o mě staral," řekl jsem a zazubil se, pak jsem odskočil před dalším hadem. Ostatní mě neslyšeli. Podíval jsem se kolem. "Musíme prostě utéct, přeci se ten had neplazí rychleji než běh vlka, jiná možnost asi není," řekl jsem. "Musíme utéct najednou," dodal jsem a snažil se nemyslet na bolest, která mě sužovala s každým krokem.

Ačkoliv nás vlčice okřikla, že je v pořádku, tak jsem neměl chuť na to nějak reagovat. Bohužel černá vlčice neuměla ovládat magie. "No samozřejmě," poznamenal jsem ironicky. Vážně mě nic nenapadalo. Alespoň zažehla plamínek na mé "holi" a to na hady trochu zabíralo, takže jsem jich odrazoval víc. Ale nestačilo to. Se skvělým nápadem přišla až Seth. Nebyl moc skvělý, ale alespoň něco. Těhule se v mžiku zvedla a najednou mi byla za zády a pomáhala s hady. Najednou byly obě u sebe a udělaly nám dvěma průchod (jestli to dobře chápu). Koukl jsem se na černou vlčici, která byla zcela vyčerpaná. Musela jsem něco udělat. Přiběhl jsem k ní a chtěl jí podepřít, ulehčil bych vlastně i sám sobě na nemocnou tlapku. Ale na to nebyl čas, hadi nás rychle obklíčili a já musel jednat. "Promiň," pípl jsem k vlčici a nabral jí v mžiku na záda. Bylo výhodou, že tohle jsem uměl z dob, kdy jsem bojoval s ostatními vlky, měl jsem to dostatečně natrénované a věděl jak vlka co nejlépe dostat na záda a odnést. Zrada přišla, když jsem nesl svojí váhu, vlčice a ještě k tomu měl pajdat o třech. Musel jsem to risknout a používal i bolavou tlapu, která střílela bolest do celého těla, takže jsem myslel, že ve chvíli omdlím bolestí. Proskočil jsem kolem hadů a dostal se za vlčice. Opatrně jsem nechal sklouznout černou z mého hřbetu snažil se odhánět dál hady, aby prošly i vlčice v pořádku. Bolest mi projížděla celým tělem, až se mi mžilo pod očima. Tiše jsem kňučel a do očí se mi vehnaly slzy. Rychle jsem ale pohodil hlavou, aby neviděly mojí slabost. Snažil jsem se co to dalo a tlapku už instinktivně držel u těla. Tak to bolelo. "Honem, to zvládneme!" štěkl jsem po vlčicích a hlavně měl strach o tu těhuli, nést bych jí vážně nechtěl. Podíval jsem se na Seth, protože mi z nich byla nejblíž a pomalu couval od největšího hejna hadů.

Nevím čím to bylo, ale poslední dobou jsem si připadal hrozně protivně. Nechtěl jsme být na nikoho zlý, ale jsem zraněný a tak si musím počínat ostražitěji. Ale i tak. Pohodil jsem hlavou a trochu zpytoval svědomí. Co se to semnou stalo. Asi jsem viděl už víc než dost všeho zlého. Povzdechl jsem a sledoval černou vlčici, která řekla, že se chce jen spřátelit - to byla příjemná změna! Chtěl jsem už kouknout po vlčicích, které vypadaly, že se za chvíli porvou. Trochu jsem se chtěl uvolnit, ale ta hnědá se připravovala ke skoku. Zavrčel jsem a udělal jeden krok šikmo k Seth, trochu víc před ní, aby kdyžtak skočila po mě a ne po ní. Pohodil jsem ocasem ostře, ale v sekundě se celá situace změnila, když vlčice padla k zemi v bolestech. Docela jsem si oddechl, protože jsem se vůbec necítil na boj. Tlapka mě pořád tak bolela. Chvíli jsem jí pozoroval, ale vypadalo to, že je něco špatně a že má vážnější problém. Připajdal jsme k ní opatrně, ale myslím, že měla víc problémů se svým tělem, než s mojí maličkostí aby po mě vyletěla. Teprve teď jsem si všiml, že má docela velké břicho. "Neříkejte mi že má v břiše vlčata," štěkl jsem otráveně, protože dělat porodní bábu se mi fakt nechtělo a už vůbec ne tady. Když jsem viděl jak se celá svíjí v bolestech, podíval jsem se na černou vlčici zmateně. "To spolkla démona nebo co? Tohle mi neříkejte, že je normální?!" zeptal jsem se jí trochu vyjančeně a pozoroval její tělo. Najednou to začalo být fakt divný. Jezero chytlo trochu netradiční odstín a začaly se sem blížit hadi. Zvedl jsem se od vlčice a sledoval to příšerné dění kolem. Proč sakra nemám křídla, proč proč proč?! pomyslel jsem vztekle, protože jsem chtěl od té šílené vlčice s démonickým břichem pryč. Když se trochu uklidnila, řekla že je v pohodě. "Myslím, že rozhodně nejsi v pohodě!" okřikl jsem jí, protože jsem byl trochu vyděšený z toho všeho kolem. "To tu máte takhle běžně?" zeptal jsem se už klidněji. Nejdřív mi seberou můj kožíšek a teď tohle?! Co to je proboha za kraj! Koukl jsem po Seth, která se pustila do odhánění hadů. "Oheň," vzpomněl jsem si. "Ty, ty v tom černým kožichu!" koukl jsem na tu milou vlčici vedle. "Oheň - bojí se ho, řekni že umíš aspoň malej plamínek, nebo jak tyhle magie fungujou, máš přeci rudý oči," řekl jsme a doufal, že by mohla nějak pomoc. Nic účinnějšího než právě oheň jsem neznal. Popadl jsem klacek, který jsem zahlédl za hnědou vlčicí, byl docela dlouhý. Popadl jsem ho za jeden konec a druhým začal odhánět hady z druhé strany než byla Seth. Neměl jsem tahle stvoření dvakrát v lásce a tak jsem byl rád, že se můžu ohánět klackem. Připadal jsem si trochu jako idiot v nějakým špatným vtipu.

Sledoval jsem Seth, jak mi motá ten šátek nebo co to bylo kolem tlapy, musel jsem uznat, že je opravdu hodně šikovná. "Máš velice obratné tlapky a čumák," poznamenal jsem zaujatě a sledoval jí jako malé vlče. Bylo to poměrně zascinující. "Moc děkuju, hned je to lepší," řekl jsem znovu a cítil příjemné ochlazení, které zklidnilo tu nepříjemnou bolest. "Nepřemýšlela si někdy o tom dělat ošetřovatelku?" zazubil jsem se, protože jsem věděl, že odpoví rázné ne.
Ani bych nečekal, že se k nám vlčice odváží. Nejprve přišla jedna, která se tvářila přátelsky, ale pak jsem viděl přicházet i druhou, která už tak příjemně naladěná nebyla. Švihem se se dostal na všechny čtyři, což mě stálo spoustu bolesti, ale snažil jsem se to maskovat. Moje hrdost prostě nemohla být znemožněna. Mé mohutné tělo se naježilo hned vedle Seth. "V té černé vypadáš ještě víc děsivě, já být ony, tak hned beru do zaječích," špitl jsem tichounce ke své společnici, zatímco se vlčice blížily.
Rozhodl jsem se pro taktiku mírnější než Seth. Zatím jsme stál jen v bojové pozici a nenápadně nadlehčoval zraněnou nohu ze které mi šla prudká bolest do celého těla a probudila i zraněný hrudník. Musel jsem odpočívat, další rvačku bych teď snadno neustál. Podíval jsem se na obě. Ta vlčice co byla pozadu byla hrozně protivná už od pohledu, očividně o seznámení nestála, zatímco ta černá s šedými odznaky vypadala opravdu přátelsky. Věnoval jsem jí letmý úsměv a snažil se uklidnit. "Máte nějaký důvod k tomu, že nás rušíte?" zeptal jsem se svým hrubým hlasem a stále ostražite sledoval obě dvě, i když víc jsem sledoval Zadňačku, protože mi na ní něco nesedělo. Občas jsem se trochu zachvěl, jak mnou projížděla bolest, ale mohly si to klidně vyložit, že se mi jen ježí srst, každopádně jsem chtěl vypadat jako drsňák i když v černé mi to šlo lépe.

Už jsem v ní zase viděl tu klasickou Seth. Byl jsem rád, na jednu stranu mě to její "milé" chování neděsilo, ale na druhou jsem zase rád nebyl, protože to bylo hned o něco příjemnější, když i ona byla trochu víc "milá". Tak jsem na ní pohlédl, když už zas zněla trochu nabručeně a sklopil zrak. "Myslíš, že jo?" zeptal jsem se, když řekla, že by to byla škoda. "Já jsem opatrný, vždyť mě znáš," zavtipkoval jsem a doufal, že se jí zas trochu zpříjemní nálada. Když mi přinesla mokrý asi hadr, usmál jsem se. Sice ke mně přišla s tím, že zavelela lehni, tak jsem se tak ušklíbl, jakože - no fajn, ty jsi tu pečovatelka a opatrně si lehl. "Jéé děkuju moc, máš skvělý zrak," řekl jsem nadšeně a nastavil jí tlapu. Přítomnost vlčic jí poměrně zneklidňovala, no to mě taky. I když jsem neviděl problém se na ně vrhnout a pocuchat jim chlupy, se zraněním už jsem párkrát bojoval. Podíval jsem se na ně, ale zatím nevrčel. "Myslím, že na nás neskočí," řekl jsem k Seth klidně. Vlčice oproti mě vypadaly male, no jako všechny. Pohodil jsem hlavou a povzdechl. "Odpočiň si, vím, že na to nevypadám, ale dokázal bych se bránit, i tebe," dodal jsem tišeji a snažil se jí trochu zklidnit. Věděl jsem, že to asi nezabere, ale vážně by si měla odpočinout.