Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Sleduji Seth, která mi sama od sebe navrhne, že by mě provedla po poušti, nebo mě to tak aspoň vyzní, ale to hůř, chce abych jí provedl po horách. Vykulím na ní oči div mi nevypadnou. Mám se bát? napadne mě, protože tohle chování je u ní neobvyklé, co si budeme povídat, od ní bych čekal že mě spíš dorazí, než tohle. Stáhl jsem uši k hlavě a chvíli si jí nevěřícně prohlížel. "Eh," nevěděl jsem co odpovědět. Blafuje? napadlo mě, ale nevypadalo to tak, vypadala klidně. "Tak jooo," pípl jsem stále velice zmateně. "Jen co se dám dopořádku, jo?" dodal jsem pořád nesměle. "Na oplátku mě vezmeš do pouště, kde bych hledal zkušenějšího průvodce než jsi ty," řekl jsem ještě, ale už klidnějším hlasem. Debatu ohledně lovu srnky už jsem nechtěl pitvat. "No jooo, ale ty mladé jsou tak chutné," dodal jsem jen a mlsně se olízl. I když teď jsme na lov mohl na dlouho zapomenout. Pomalu jsem se rozťapkal k vodě, zatímco Seth někam odběhla. Usadil jsem se opatrně u břehu jak navrhovala a podíval se na zraněnou tlapu. Pohodil jsme hlavou a viděl jí s něčím přicházet. "Co to neseš?" zeptal jsem se zvědavě a nastražil uši. Když ke mně přišla, tak jsem po ní tak koukal a zkoumal co to je. Najednou jsem něco zaslechl. "Asi máme společnost," špitl jsem a ouškem mžikal ke směru, kterým přicházela nějaká vlčice. Necítil jsem se vůbec dobře v její přítomnosti. Koukl jsem po Seth s tím, že ona by měla rozhodnout co uděláme.

Přišlo mi to, nebo konečně měla nějaký zájem o "normální" debatu? Podíval jsem se na ní s povislými oušky. "O tom požíracím písku jsem něco slyšel, ale nemám s tím žádné zkušenosti," řekl jsem a koukl na své světlé tlapy, vůbec to ke mně prostě nesedělo. "Nechceš se rovnou ubydlet na stromě?" zazubil jsem se. "Plánuji se usadit v horách, je tam klid a hory jsou pro mě jako stvořené, měla by ses tam jít podívat. Vím, že jsem ti o nich už říkal, ale je tak vážně krásně, ten výhled na okolí je dokonalý," zasnil jsem se a pak se zaposlouchal do jejího hlasu, jak mluvila o vlcích z její smečky. "Myslím, že tady toho uvidíš hodně, vlci tu mají i taková pomalovaná těla různými barvami podle magie, nejspíš," řekl jsem, i když mi problesklo hlavou, že o tom už jsem jí také říkal. "Nechtěl jsem se vytáhnout, byla tam výstavní srnka a já na ní měl chuť prostě!" řekl jsem trochu nabručeně, protože jsem se prostě nevytahoval! Zamručel jsem a koukl k vodě. Ohledně toho utáboření, když jsem viděl, jak se po mě ohnala, že ona může pokračovat. Podíval jsem se kolem. "Možná bychom si do rána mohli odpočinout a třeba se i trochu prospat?" navrhl jsem a koukl kolem. "Vypadá to, že tu nikdo není a já ti přes noc očividně nic neprovedu, takže," naznačil jsem, kdyby se začala ošívat, že semnou spát nebude apodobně.

// B. M.

Přišlo mi to, nebo Seth mluvila jako nějaká moudrá kniha. Trochu jsem nad tím pozdvihl obočí, ale nechtěl do ní raději šťourat, jistě by přišla nějaká další přechytralá poznámka. To jsem jen já tak hloupý? napadlo mě, ale nechal jsem to být, možná nemluvím tak jako ona, ale rozhodně co říkám dává smysl, jen to nezní tak honosně a načančaně. Pohodil jsem hlavou a dál se věnoval spíše chůzi. "To ano," řekl jsem jen a nechal to být.
Nad poznámkou ohledně osvěžení jsem se usmál. "To ano, ale když není nikde voda blízko, bahno začne zasychat a to je hrozně nepříjemná záležitost, slepený chlupy občas tahají a začne se to pak drolit - ble," odpověděl jsem kysele vlastní zkušenost. "Jednou jsme se brodily bahnem, měl jsem ho skoro až k zádům, takže po čumák celej zasviněnej, musím ti říct, fuj! Už bych to nechtěl zažít. V blátě se hrozně těžko chodí a máš pocit že se utopíš, buď ráda za písek. Moc s ním teda zkušenosti nemám, ale lepší než bláto," řekl jsem rázně, i když jsem hodně zkracoval detaily, protože by mohla být znuděná a já taky nebyl na nějaké to detailní rozepisování. "I když, můžeš být ráda, že nejsme na poušti teď, v tom kožichu by si se upekla, když praží slunce, černá srst je hodně znát," dodal jsem ještě a koukl po ní trochu mile. Docela se s ní dalo takhle povídat. Nebyla mi už tak nesympatická jako zprvu, ale nějaká BBF to taky nebyla zas.
Trochu mě zarazila její slova. "Po dvou územích?" zeptal jsem se trochu zmateně. "To jsi jinde nebyla tady? Přišlo mi, že jo," zeptal jsem se ještě dřív než mi mohla uštědřit kousavé vysvětlení ve stylu "to neumíš počítat do dvou?" a zas by hodila ten otrávený xicht že mi něco musí vysvětlovat, to jsem raději plácnul takhle blbý dotaz. Něčeho takového jsem svá ouška chtěl ušetřit. Velice mě ale překvapilo, když se zeptala na mojí tlapu, neznělo to nijak kysele, tak zvláštně normálně. Opravdový zájem jsem od ní nečekal, ale tohle? To jsem taky nečekal teda, příjemně mně to překvapilo, takže jsem koukal trochu vykuleně. "No, je to lepší, díky," řekl jsem trochu plaše, protože jsem čekal, že to bude mít nějaký kousavý háček, nějakou poznámku, kterou mě bude chtít potopit. Něco ve stylu "tak proč se na mě ještě tak lepíš" + třeba kousanec nebo jen drcnutí. Nasucho jsem polk, protože jsem se dvakrát necítil vyrazit nějakým ucházejícím tempem bez opory. Položil jsem tlapku na zem a využil toho že stojíme. Zatížil jsem jí celou svou vahou, ale hned ucukl a tlapku zas nechal složenou u těla. Stáhl jsem zahanbeně uši, bral jsem to jako známku slabosti a ona jistě taky. "Chceš jít někam dál, nebo se utáboříme u vody?" zeptal jsem se. Dal bych přednost pokračování ve výpravě, ale přišlo mi, že je trochu unavená, měla takový stahaný pohled, jak kdyby si týdny pořádně neodpočinula.

Nad její myšlenku jsem se zamyslel. "Myslíš?" zeptal jsem se a přemýšlel nad tím dál. "Myslím, že je jedno jaký kožich máme, stejně to nedokážeme změnit. Myslím, že je barva důležitý, přeci jen, každý si vybírá i podle vzhledu a ne že ne, jen se každému líbí něco jiného," odpověděl jsem. "Ale možná máš pravdu," dodal jsem nakonec. Alespoň, že už neobviňuje mě, pomyslel jsem a oddychl si. "No, raději to zkoušet nebudu," odpověděl jsem rychle, když řekla, že ani neví jak vypadá s blátem. "Bláto jde pak i blbě dolů, to pak musíš prostě hupsnout do vody, jinak je to peklo," zazubil jsem se trochu pobaveně a zastříhal ušima.
Poměrně svižným krokem jsme šli dál přes louku a já cítil, jak vlčice pohopsává při chůzi, že neumí klidně střídat nohy, ale tak svižně jima poskakuje, ale ono to moc nejde, když je o ní zapřený takový obr jako jsem já. "Když to říkáš," odpověděl jsem, ale stejně si myslel, že je hodná a laskavá, že by mě tady jen tak s klidným svědomím nenechala. Ale to byl můj názor, moje domněnka. Ovšem moje předchozí domněnka byla správná "Je to cítit, jak poskakuješ," řekl jsem jen a snažil se bolavou tlapku co nejvíc zatěžovat, abych mohl jít pak i sám.

>>> Tichá zátoka

Trochu nevrle jsem se na ní hned ohradil. "I snaha se cení a já si i tak připadám jako pitomec, něco nebo někdo nám vyměnil kožichy oba tu čumíme jak pitomci a nevíme," řekl jsem ale uklidnil se. Ohledně mých genitáliích se mohla rozvést ještě zajímavá debata, ale tahle situace byla vážná a tak jsem se rozhodl, že jí nebudu brát na lehkou váhu. "Já jen, že to bylo to první kam tvoje mysl zamířila," neodpustil jsem si přesto poznámečku. "Pokusím se vyhnout všemu blátu, takovýhle krémový kožíšek by byla škoda špinit," řekl jsem trochu mile, protože mě nebavily ty hádky. Velice mě překvapilo, když zamnou Seth přišla a dotkla se mě. Trochu jsem nejistě cukl a už se chtěl ohnat, ale ihned jsem se zarazil, ještě před započetím oháněcího úkonu a vyjukaně na ní koukl. "Em," zamumlal jsem. "Děkuju, jsi hodná, snad už tě nebudu dlouho obtěžovat," pípl jsem a trochu posmutněl. Byla to fajn vlčice přes to všechno a vlk se sní aspoň nenudil. Protože jsem se mohl opírat při došlápnutí na bolavou tlapku, mohli jsme vykročit svižnou chůzí. Nesnášel jsem loudání. "Um, nevím jak rychle chodí vlčice, ale tobě svižný krok asi nevadí, že?" zeptal jsem se raději a snažil se máchat tlapkama co nejrychleji, tempem, kterým jsem zvyklý sám chodit.

Opět jsme musel uznat, že má pravdu. "Je to nějaká super magická vlčice, myslím, že nebude tak těžké najít kde bydlí," řekl jsem rozhodně, ale pak se nad tím zamyslel. "Teda snad," dodal jsem a sklopil zrak. "Alespoň mám nějaký návrh, ty umíš všechno jen kritizovat!" řekl jsem trochu nazlobeně, protože jsem aspoň měl snahu, ale ona jen všechno zavrhla, ale sama s ničím novým nepřišla.
Ohledně toho ďáblíka jsme se opět zasmál. "No že hned narážíš na moje přirození, snad mi ho nezávidíš, že se po něm tak pídíš," zasmál jsem se a pohodil ocasem. Nemyslel jsme to zle, ale prostě to tak vyznělo. Zajímalo mě, jak na tohle zareaguje, i když by mě nepřekvapilo, kdyby po mě zas vyjela s těma svejma tesákama. Když se pustila do mého kožíšku, odměřeně jsem se na ní podíval. "Tak hele!" řekl jsem rázně. "Jestli na něm bude jediná skvrnka, pak už nebudu super-tajemnej lamač vlčicích srdcí!" řekl jsem a trochu se uchechtl.
"Myslím, že nemám moc na výběr, pokud chci svou černou srst zpět," řekl jsem a udělal několik kulhavých kroků. "Kdybych mohl aspoň klusat," řekl jsem a povzdechl. "Vezmeme to kolem zátoky?" zeptal jsem se a koukal kudy by se dalo jít.

Nelíbilo se mi, jak na mě pořád vrčí, už mi to dost lezlo na nervy. Stále jsem ale nebyl ve stavu, kdybych se jí nějak dokázal postavit a ona nemá daleko k ráně. Snažil jsem se pořád trochu ošívat, abych si protáhl poraněný bok."Moje kamarádka mi říkala něco o nějaké vlčici, která jí dala takové odznaky na kožich, prý je mocná, třeba by nám pomohla," řekl jsem po chvíli ticha. Nehodlal jsem cokoliv co řekla komentovat. Když ale začala s tím, že mě něco přebývá, hrozně jsme se začal smát. Prostě jsme to nevydržel a vypukl smíchy. "Ale ale Seth, ty se nezdáš, pěknej ďáblík si!" smál jsem se až mě všechno bolelo. Když jsem se trochu uklidnil, začala s tím, že se bez svého kožíšku nehne. "Aspoň si budu moct hlídat ten svůj," řekl jsem jízlivě a zvedl se. "Půjdeme zkusit najít nějakou pomoc? Nebo máš lepší nápad?" zeptal jsem se klidně a zkoušel si protáhnout bolavou přední tlapu. Už se na ní dalo lehce došlápnout, ale pořád to docela bolelo.

Nevěděl jsem co mám dělat. Byl jsem vyděšený a všechno mě bolelo, a co víc, nevěděl jsem jak z toho ven. Pohlédl jsem na Seth, která se pořád vztekala. "Myslíš, že svůj kožíšek nechci zpět?!" štěkl jsem po ní rozzlobeně. "Neumím používat žádnou magii, nerozumím tomu a na co by mi byl tvůj kožich? Připadám si v něm jak vlčice," řekl jsem, i když se mi docela líbil, ale měl jsem ho přiřazený prostě k vlčici. "Nemyslíš, že místo obviňování bychom měli řešit co se to děje?" řekl jsem klidněji a pokusil se posadit. Nevěřil jsem, že by to udělala ona, ale kdo jiný?

//Pádím spát, večer tu zas budu :)

Její poznámka ohledně tajmných černých vlků mě pobavila, jen jsem odfrknul a zazubil se. "Tak to jo," dodal jsem ironicky. "Úplně tě tu na místě zmistifikuju," zazubil jsem se znovu a olízl si čenich.
Když po mě štěkla, že má ten kožich slušet jí, trochu mě děsila. Neměl jsme se jak bránit a ona měla očividně sílu jak býk. "Já? I kdyby tak jak magie země prohodí kožichy a navíc jsem svou magii nikdy nepoužil,-" zarazil jsem se. "Neumím to," dodal jsem zahanbeně a sklopil pohled. "Jestli jsem to nebyl já - i když mi nevěříš - ani ty, tak tu asi nejsme sami, ne?" zauvažoval jsem a začal se rozhlížet. "Nebo je něco v té vodě!" řekl jsme rázně a podíval se na průzračnou hladinu, která se lehce vlnila a klidně tekla v korytě. Dopajdal jsem k ní po třech a velice opatrně. "To jsme si nemohli vyměnit i zranění?" zamumlal jsem a prohlížel si jí. "Asi jsme si vyměnili jen barvu, jizvy i pach zůstal stejný, a taky jsem pořád vlk a ty vlčice, což je fajn," zkonstatoval jsem a zas od ní poodpajdal, protože jsem čekal v brzké době kousanec.

Souhlasně jsem přikývl. Pak do mě trochu "jela" s tím co jsme vlastně já sám říkal. Jen jsem povzdechl. "Promiň, mě to jen hned nedošlo," řekl jsem mile a cítil se mnohem lépe. Byl jsem rád, když viděla i něco hezkého na mém obyčejném kožichu. "To sice ano, ale vlčice se spíše otáčí za zajímavými zbarveními, černých vlků je," zazubil jsem se. Myslel jsem to v nadsázce, i když to byla pravda. "Není nic extra, ale mám ho rád," řekl jsem a olízl si černý čenich. Pak jsem ucítil něco na hlavě, jako kdyby tam spadla kapička vody, ale nebyla to voda. Pohodil jsem hlavou a usmál se. "No co, teď?" zeptal jsem se a pokusil se si sednout. Docela mi to vyšlo, ale najednou mě začal svědit kožich. Něco jsem si zabručel a snažil se podrbat zadní packou na břichu, bolelo to, ale svědění bylo v tu chvíli o dost horší. Zavřel jsem křečovitě oči a když je otevřel, uviděl jsem před sebou černou vlčici. "Shine?" pípl jsem. Pak na mě vlčice začala štěkat, že jsem jí vzal kožich, Zmateně jsem se podíval na sebe a uviděl světlé tlapky. "CO?!" vyštěkl jsem a zmateně vyletěl na všechny 4. "Auuu," kníkl jsem, protože mnou projela bolest. "To... To... Můj... Kožíšek..." mektal jsem vyjukaně. "I když," řekl jsem za chvíli a naklonil se opatrně nad hladinu. "Sekne mi," zazubil jsem se na sebe, ale uviděl naštvanou Seth. "To já nebyl! Jak bych to asi udělal?" řekl jsem jí rázně zpět a koukal na ní. Černá jí vážně seděla. "Jak mám vědět, že jsi to nebyla ty?" obvinil jsem jí hned a naklonil hlavu zvědavě.

Asi poprvé jsem slyšel vlčici se uchechtnout, i když jsem vlastně pořádně nevěděl proč, ale byl jsem rád. Podíval jsem se na vodu a ještě se trochu napil. Ano pil bych pořád. "To si neumím představit," řekl jsem když pronesla "první část" a olízl si čenich vlhkým jazykem. "To je pravda, ale nejraději mám beztak hory, ty zdejší jsou nádherné," řekl jsem a zkoukl okolí, zda tu nikdo není. k mému štěstí jsme stále byli sami. "Proč zrovna vlčice?" zeptal jsem se udiveně, protože ve zbytku vyprávění jsem se trochu ztrácel. "Vlčice jsou "cenné" - no víš jak to myslím," řekl jsme aby to nevyznělo nějak blbě, ale vlk novou generaci neporodí na to je třeba vlčice. Takhle by náš druh rychle vymřel.
Když mluvila o srsti, tak jsem se jen ušklíbl a odkašlal s pohledem na svůj jednobarevný černý kožich. "Řekněme, že na mě se příroda moc nevydováděla," zasmál jsem se.

// Moc se omlouvám nebyl čas a ani moc chuť :(

"V poušti?" podivil jsem se. "Tam jsem byl jen jednou a musím říct, hrozné podmínky do života," řekl jsem a pak se ještě trochu napil. "Narodila jsi se tam?" zeptal jsem se a podíval na vlčici. Toto téma mě velice zaujalo, nechtěl jsem se vyptávat na osobní věci, ale zajímalo mě, jaké to tam je žít.
Vlčici se očividně nelíbilo jak jsem na ní civěl a tak jsem se jen usmál. "Jen máš zajímavé zbarvení a tak si tě chci prohlédnout," usmál jsem se mile a zastříhal ušima. Trochu mě bolela hlava. "Dáš si?" nabídl jsem vlčici kus masa a opatrně jsem se naklonil ke krku. Opatrně jsem kousek ukousl a spokojeně žvejkal.

Ačkoli přišla - opět - kousavá odpověď, trochu mě to tentokrát nakrklo"Ty máš koukám odpověď na všechno," řekl jsem a dál toto téma nehodlal rozebírat. Co mě všem překvapilo, bylo jak se uklidňuje. Že by konec toho hašteření? pomyslel jsem, protože to by opravdu bodlo. Další překvapení bylo velice nečekané a udělalo na mě dojem. Opravdu velký dojem. Když začala vyhlubovat korýtko, abych se mohl napít, tak jsem jen žasl nad její vynalézavostí. Chvíli jsem na to trochu vyjukaně koukal a pak jsem se na ní koukl. "Noooo..." zazubil jsem se. "Děkuju," řekl jsem po chvíli a konečně mohla vidět můj upřímný úsměv. Sklonil jsem hlavu a hltavě začal pít, takže jsem musel chvíli čekat vždycky, než nateče čistá voda, abych nepil bláto. "Jsi vynalézavá, tohle bylo hodně chytrý," pochválil jsem jí když jsem dopil. Pak jsem stočil opatrně ocas k tělu - co kdyby to zas někde zabolelo - a prohlížel si její podivné zbarvení.

Přemýšlel jsem jak, ale nějak jsem musel zaútočit na její slabé místo. Najít nějaké slovo nebo větu, abych v ní vzbudil povinnost mi pomoci. Měla podobné zásady jako já, i když já bych třeba nikoho takhle nenechal. I kdyby to byla vlčice nebo vlk, pomohl bych. Stejně není nic jiného co dělat. Pohodil jsem hlavou a vzpomněl na sestru, kterou bych mohl někdy v budoucnu třeba najít, ale hledat jednu vlčici na celém světě, to je skoro nemožné. Sledoval jsem Seth, která se kupodivu vrátila. Vypadala pěkně kysele a vůbec jí netěšilo, že mě má na krku. "Měla bys mít nějakou přípravu do budoucna ne?" ušklíbl jsme se, když pronesla poslední slova. "Sice jsem krapet větší, ale jinak myslím, že roztomilej jsem na to dost," zavtipkoval jsem a uculil se, jako to dělají malá vlčata, když provedou něco co nemají a pak si to snaží vyžehlit. Chtěl jsem trochu popolízt, ale bolest mi to nedovolila. Sykl jsem nervně a podíval se zpět na Seth. "Nebo by jsi to snad nezvládla?" rýpl jsem si trochu a koukl na hladinu vody. Opět jsem se rozhodl zvednout a udělat dva kroky k vodě, abych se v tom vedru napil. Bolavou tlapu jsem stáhl k tělu, ale jakmile jsem poposkočil, abych nahradil přední, tak mě to zabolelo a já žuchnul na zem. Instinktivně jsem znovu zakňoural a raději zůstal při zemi.