Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Zhluboka jsem oddechoval a cítil ukrutnou bolest. "Byla to jen blbá náhoda," řekl jsem ukřivděně, protože jinak jsem v lovu exceloval a tohle jsem vážně zpackal. Pohodil jsem hlavou a ucítil nepříjemné tahání. To jsem tomu dal, pomyslel jsem a snažil se zvednout, abych se došel napít. Znovu jsem zakňučel a s bolestí se posadil. "Seth," sykl jsem směrem k ní. "Přeci mě tu takhle nenecháš, neubráním se ani mouše a hned v tom lese támhle je smečka," procedil jsem mezi zuby. "Seth," oslovil jsem jí znovu naléhavěji. "Prosím," řekl jsem vážně a stáhl uši. Byl jsem hrdý a ona to moc dobře věděla, ale z tohohle se přes den nevylížu. "Věř mi, že tě obtěžuji velmi nerad, když jsem tak poslouchal tvé plány, ale vím-," odmlčel jsem se a povzdechl, moje hrdost byla te tam, "Vím, že se z toho sám nedostanu, ne tady na očích všem," dodal jsem trochu tišeji a doufal, že pochopí.

Seth se pomalu začal rozpouštět v prázdnotu a její slova se měnila v šum. Prázdnota se proměnila v nicotu a já doufal, že opět uvidím sestru. "Angele..." ozval se zas hlas a já ho ihned následova v domnění, že na jeho konci najdu sestru. Místo toho jsem uviděl vlčici, kterou jsem vlastně pořádně neviděl, ale věděl jsem, že je to máma. Vůbec jsem se na ní nepamatoval, ale byla to ona. Jen tam tak seděla a já měl pocit že se usmívá. Pak jsem uslyšel hlas, ale nerozuměl jsem mu, uviděl jsem sestru a rozeběhl se po louce za ní. Ale najednou se louka naklonila a já začal padat. Jel jsem po zádech z kopce a sem tam narazil na nějaký hrbol, Když mě Seth táhla po louce, asi to semnou nehlo. Najednou se moje bílá sestřička změnila, její zelené oči byly najednou modré a na zádech měla modré odznaky. "Angele," řekla Sisi, která seděla u vody. Udiveně jsem se na ní zadíval. "Nechal si mě samotnou," řekla a zase brečela. Najednou jsem byl u ní a cítil jak mi její slzy stékají po těle... prudce jsem sebou škubnul a v tom mnou projela bolest. Přistál mi do tváře poslední cákanec vody. "Co děláš?!" štěkl jsem po Seth protivně a najednou se mi vybavilo co se stalo. "Eh?" rozhlédl jsem se opatrně a nějak se posunul. "Nebyli jsme předtím pár metrů tam?" zeptal jsem se udiveně a zadíval se na vlčici. "Asi bych ti měl říct děkuju," uznal jsem, protože jsem si myslel, že i tak o to nebude stát. "Zachránila jsi mi život, teď jsem ti dlužníkem a musím ti to vrátit," řekl jsem lišácky a s velkou bolestí se převalil na břicho. Opatrně jsem se posadil a bylo vidět, že mě bolí pravý bok a pravou přední jsem držel ve vzduchu, protože jsem na ní nemohl došlápnout, ani se o ní opřít.

Pomalu jsem padal do tma, do prázdna, do nicoty. Necítil jsem nic, jen slabí tlukot srdce. "Angele..." volal mě hlas, ale já nikoho neviděl. "Angele," zaznělo znovu, ale mnohem jemněji. "Pojď domů," ozvalo se a já pořád nic neviděl. "Vrať se k nám," zavolal znovu ten medový hlásek. Chtěl jsem za ním běžet, ale každý skok byl jako skok bez gravitace, prostě jsem jemně dopadal a pomalu leto-skákal vzduchem a plul za hlasem. Odkud jsem ho jen znal. "Angele," ozvalo se znovu a já se najednou ocitl na prosluněné louce a uviděl svou překrásnou sestru, která mě volala. "Pojď domů," řekla jsem a usmívala se... když mě Seth kousla do ucha, sen se rozplynul. Najednou jsem se zas ocitl v nicotě a pak sem ucítil, jak mi víčka olizují sluneční paprsky, které se už klaněly k západu a proto nebyly tolik agresivní do očí.
Pomalu bylo vidět, že po delší chvíli, co mě odlovila přicházím k sobě. Zamručel jsem a pomalu otevřel oči. "Co se stalo?" pípl jsem unaveně a uviděl nad sebou Seth. "Seth?" zeptal jsem se a mžoural na ní. Chtěl jsem se zvednout, ale do boku mi vjela prudká bolest nejspíše ze zlomených žeber. Zakňučel jsem, ale přesto se snažil alespoň sednou. Jakmile jsem hnul pravou přední, projela mnou další bolest. Znovu jsem přivřel oči a zas začal upadal do prázdna, tak tak jsem se držel při smyslech.

Jen jsem tak pohodil hlavou, protože jsem nevěděl, co bych jí řekl. "Co je v životě větší cíl, než mít potomky?" opáčil jsem se na vlčici, sice měla pravdu, že vlk by měl mít i jiné priority, ale stvořit novou generaci je tak nějak životní cíl. "Neříkám, že bys měla jen prdět jedno vlče za druhým, je třeba mít i jiné cíle, ale k tomuhle "bodu" by měl jednou dospět každý," řekl jsem a snažil se znovu zavětřit. "No jak myslíš," dodal jsem jen a když jsem se vydal k vodě, slyšel jsem, jak se její kroky vzdalují. Netrvalo dlouho a uviděl jsem opuštěnou srnku. Mlsně jsem se olízl a začal se za ní plížit, netrvalo dlouho a ta potvora mě ucítila. Hloupý vítr, pomyslel jsem a vydal se za ní. Chvíli se snažila běžet k vodě, ale pak jí asi došlo, že tam cesta nevede a tak se řítila opačným směrem, směrem, kterým klusala i Seth. Zavrčel jsem a přidal, abych jí skolil ještě před vlčici, ale ta mrcha běžela vážně rychle. Předběhl jsem Seth-en-isi a několika odrazy se připravil k nějvětšímu skoku. Na poslední chvíli uskočila, ale přesto jsem se jí zahryznul do boku a povalil jí na zem. Gravitace! Ty mrcho jedna bezcitná! pomyslel jsem vztekle, protože ta potvora mě pěkně pokopala. Udělal jsem jí pěknou ránu na boku, takže ihned začala prudce krvácet a když už němohla, celou vahou se na mě svalila. Bezmocně jsem zakňučel a na chvíli ztratil vědomí.

S vlčicí to bylo hodně těžké. Očividně neviděla jediný důvod k souhlasení semnou a na vše poněkud otráveně odpovídala námitkami. I když se mi to na ní líbilo, že umí říct svůj názor - což byla příjemná změna - vše odsoudit nebylo nejlepší. Skoro mi až přišlo, že by nedokázala uznat kdybych měl v něčem pravdu. "Správně jsi řekla "pokud by měla dobrou výchovu", odpověděl jsem ohledně vlčata. "Myslím, že tady se vlčata akorát tak rozmazlují," řekl jsem kysele a pohodil ocasem. "Od tebe by tak akorát dostala tvrdou výchovu," dodal jsem trochu jedovatě. "Ale možná je to dobře, na co z nich vychovávat zabijáky? Tady to opravdu není nijak třeba a taková vlčata se beztak drží rodičů," zkritizoval jsem trochu. Kéž bych mohl i já, pomyslel jsem trochu smutně, protože už jako mladého vlka mě vzali od rodiny. Pohodil jsem hlavou a zahnal vzpomínku pryč.
Otázku ohledně ostrova jsem nečekal, ale vlastně jsem na ni ani neznal odpověď. "Těžko říct, ostrov jsem ještě moc nezkoumal," nahlásil jsem vlčici a střihl ušima. Když pronesla očividně poslední verdikt ohledně Sisi, musel jsem se trochu zasmát. "Je to docela možné,".
"Myslím, že záleží na úhlu pohledu, pro některé vlky budeš vyjímečná, pro některé nezajímavá a pro některé obyčejná, to si nevybereš," řekl jsem, protože sám sem si občas připadal jako exot, ale Sisi ze mě udělala trochu jiného vlka a s touhle vlčicí jsem se cítil sám sebou, ale nepřipadal jsem si nijak divně. "Nemám tu tvé sestry, mám k dispozici jen tebe," řekl jsem a začínalo mě trochu štvát jak se podceňuje. "Jestli se ti opravdu nechce, něco ulovím pro oba," řekl jsem nakonec, protože vlčice by mě stejně asi dokola přesvědčovala, že to neumí. "Nebo máš někde ty svoje zázračné sestry sebou?" zeptal jsem se a pomalu rozešel směrem k řece, kde jsem čekal víc zvířat. V tomhle vedru, kdo by nebyl u vody trochu se zchladit, že?

"Malé zaškobrtnutí se hned nemusí řešit rvačkou," řekl jsem ihned, ale musel jsem s ní opět souhlasit. "I když se vlci snaží, nikdy to neuhlídají. Prý jsou na tomto území dvě smečky, je jen otázka času, než se to mezi nimi zvrtne, i když... No každopádně je tu ta pravděpodobnost," řekl jsem a konec dodal s větší jistotou. Ohledně toho jestli vyrostli nebo ne jsem jen přikývl. "Tady by přežila i vlčata tuláků a ještě by se měla dobře," dodal jsem a trochu cukl koutky znechuceně. "Taková vlčata, aby neopouštěla raději ostrov, pochybuju, že se tu někdy narodí nějaký pořádný bojovník," řekl jsem a rozhlédl se. Nikde ani noha.
Slova ohledně Sisi mi nevím proč byla trochu nepříjemná. Raději o ní nemluvit a hlavně a ní nemyslet. "To nevím, ale ona neměla vůbec silného ducha, klidně by si lehla a prostě umřela, takové mrhání příležitostí," řekl jsem a zakroutil nad tím nepochopeně hlavou. "Myslím, že cíl měla, znáš to, partner, vlčata, rodinka..." řekl jsem a koukl na ní. Její zelené oči mě přímo hypnotizovaly a tak jsem často uskakoval pohledem. "Jen byla "zničená" že jí ten její opustil, nevím jestli takhle fňuká pořád, ale ať jsem se snažil jak jsem chtěl... Prostě brečela pořád - trochu nevděčná," řekl jsem a olízl si čenich. Nějak moc jsem toho nemluvil. "To je těžké, ale proč vyčnívat z davu a snažit se dělat ze sebe něco víc?" odpověděl jsem podle mého poměrně chytře a usmál se.
Přišlo mi to, nebo se z toho lovu chtěla vyvléknout. "No," řekl jsem když domluvila. "Nevím jak loví tvé sestry, ale myslím, že tak zlé to nebude, tedy rozhodně na to nevypadáš," řekl jsme a povzbudivě se usmál. "Stejně máš hlad, tak něco musíme ulovit," řekl jsem a oklepal se. "Třeba ti poradím co děláš "špatně" a ještě budeš nejlepší lovkyně široko daleko - tedy až po mě samozřejmě," řekl jsem a zasmál se trochu. Znovu jsem se usmál a pohlédl do jejích očí.

Ostražitost a chování vlčice mě velice ohromily, ale přitom jsem si uvědomil, že jsem v jádru stejný. Povzdechl jsem, když jsem viděla ve vlčici spíše stroj naučených pokynů a povelů. Tak takhle jsem všem připadal a možná i připadám," pomyslel jsem. Bylo to jako včera, co jsem byl jako ona. Nebýt bílé vlčice, asi bych se choval právě teď stejně, nevím co mě donutilo se tak uvolnit. "Jsi dobře vychovaná," ocenil jsem a kývl. Pak ale jakoby ve mě zazněl hlas, hlas vlka žijícího na ostrově. "Ale tady zavládl mír," řekl jsem po tom co oznámila, že mě nerada potkala. Zvedl jsem se a pomalu jí začal obcházet, kolem zad sem prošel trochu rychleji, aby věděla, že jí nechci zakousnout, což jsem dával najevo svými klidnými pohyby. "Vlci tu očividně nebojují, jsou milý a diplomatičtí... Jako... Jako kdyby nikdy nevyrostli," zhodnotil jsem zatímco jsem jí asi 2x obešel. Vypadala vysportovaně, líbilo se mi to. Moje mohutné tělo se opět posadilo naproti ní. "Já jsem měl co dočinění s neustále plačící vlčicí," řekl jsem naoplátku. "Chápu tvé znechucení, ale někdy je lepší jít s davem," dodal jsem diplomaticky a švihl ocasem. V tom mi zakručelo v břiše, naposledy jsem měl zajíce ještě v horách. "Omlouvám se," řekl jsem a zatáhl břicho, jako bych se snažil, aby už žádný podobný zvuk nevyšel. "Smím tě pozvat na menší lov?" nabídl jsem gentlemansky a vstal opět. Hrdě jsem srovnal tělo a zvedl hlavu snažíc se něco pořádného zavětřit.

Konečně někdo plný života! pomyslel jsem spokojeně a v jejích slovech slyšel sebe ještě před pár měsíci. Měla velkou jizvu na rameni, zatímco já samé drobné po celém těle. "A co jsi ty? Mrtvá rozhodně ne a matka?" řekl jsem a sjel jí pohledem. "Na to jsi nějak hubená abys měla malý v sobě a na mamču od vlčat rozhodně nevypadáš, takže jsi nějak užitečná?" obrátil jsem její slova proti ní. Teda jen tak trochu. Pohodil jsem hlavou a Posadil se naproti ní. Cítil jsem se hned pohodlněji, když jsem viděl jaká je. Nebo spíš, jak se chová. "Rád tě poznávám," řekl jsem velice otřepanou frázi a lehce kývl hlavou. "Ty tu nejsi dlouho, že?" řekl jsem nakonec a vypl hruď jako bych seděl někde na přehlídce. Rovná záda, přímí pohled, uši vzhůru a hrudník hrdě v předu. Jen jsem lehce švihal ocasem sem a tam. Cvičený voják na povel, co dodat. Konečně jsem to byl zas já.

Když mě vlčice kousla, tak jsem sebou jen lehce škubnul a na chvíli zvedl tlapku. Přeci jen na nějaké to kousnutí už jsem byl zvyklý. "A helemese, ono to má tesáčky," řekl jsem a koukl jí na tlamu. "A pěkně velký tesáky," podivil jsem se. Její poznámka zněla velice ostře a odměřeně. Vyprovokovalo mě to ke hře a měl jsem chuť jí olíznout, jen tak, abych jí poškádlil, ale o další kousanec jsem nestál. "Ale nedělej, ty moc dobře víš, že jsi hezká," řekl jsem klidně. "A navíc, to se tak prostě říká, ne?" řekl jsem nakonec trochu hrdě a slezl z ní. "Nevystrašil jsem tě moc, neutečeš slečinko?" řekl jsem jízlivě a vyplázl na ní jazyk. Kde jsem to jen chytil? zamyslel jsem se a pohodil hlavou. "Ale ne, dost těch her, jsem Angel a ty?" usmál jsem se teď už o něco vážněji a hlavně upřímněji. I když jsem musel uznat, že hezká byla, ale to sem teď nepatří.

Snažil jsem seuklidnit jak jen to šlo, ale moc to nepomáhalo. Najednou se proti mě vynořil vlk, běželi jsme naproti sobě a já si všiml, že je to vlčice. Zastříhal jsem ušima, ale nezastavoval. Čím jsme se víc blížili, tím mi připadala známější. Jako bych ten její podivný kožich už někde viděl. Podíval jsem se líp, ale asi to byl omyl. Najednou mě něco napadlo. Pořádně jsem se rozeběhl a když jsem byl blízko vlčice, tak jsem se odrazil a prostě po ní skočil. Svalil jsem jí k zemi s zasmál se. "Ale," začal jsem a pevně jí držel pod sebou. "Taková krásná slečna a sama?" řekl jsem lišácky a zasmál se. Vesele jsem pohazoval ocasem. Musela vidět, že to nemyslím vážně. Byla to pěkná vlčice, docela velká, ale já byl větší a to znatelně. Doufal jsem, že se nerozbrečí, to už by na mě bylo moc.

<<< Wolf Lake

Zamyšlený, ale přesto nemyslící na nic jsem šel po louce. Nevěděl jsem jak to všechno ze sebe líp dostat, než pořádným rychlým během. Rozeběhl jsem se napříč loukou, až jsem doběhl k lesu, kde jsem potkal Sisi. Trochu udýchaně jsem zastavil a napadlo mě, že to asi nebude místo, kam teď chci běžet, navíc tam byla ta smečka. Pohodil jsem hlavou a už trochu klidnějším tempem jsem se rozeběhl na druhou stranu, ale víc západněji. Pohodil jsem hlavou a skoro nevnímal okolí. Skoro jsem asi 3x zakopl, ale vyrovnal jsem to. Bylo semnou něco špatně.

Nevěděl jsem vlastně co říct. Byl jsem si jistý tím co jsem si o ní myslel a co jsem si myslel o tom všem já. Chtěl jsem něco dodat, ale měl jsem v hlavě hrozný zmatek. Pohodil jsem hlavou a otevřel tlamu jako bych chtěl ještě něco říct. Nakonec jsem se neudržel a rozešel za Sisi. Bezeslov jsem jí položil hlavu kolem krku a objal jí láskyplně. Chtěl jsem se odtáhnout, ale ještě chvíli jsem jí objímal a pak až se odtáhl. Na chvíli jsem se zadíval do jejích modrých očí - jako bych chtěl říct sbohem. Pak jsem se jen otočil a rozešel se pryč. Ocas jsem zasebou táhl, jak kdyby ani nebyl můj, prostě jsem jen šel. Kam mě nohy nesly.

>>>Bull Meadow

Začínal jsem být trochu přecitlivělý, všechny emoce ve mě vřely a připadal jsem si jako sopka směsky všech možných pocitů, co má každou chvíli vybouchnout. "Ale já nechci!" řekl jsem rázně a skoro to po Sisi štěkl. "Nechci do smečky, chci být volný," řekl jsem a udělal krok zpět k ní. "Nevím co to je s někým být, někoho milovat, nebo jak se to říká, neznám to a zatím jsem se měl dobře," řekl jsem rázně a rychle. "Vždyť se koukni na sebe, si nasáklá těmihle všemi city, jeden vlk, tě dokáže dohnat k smrti, to po mě chceš? Všechny tyhle city tě ničí a já chci sílit," vysvětlil jsem sna dost jasně, prostě jsme to tak cítil. Že mě city svážou a oslabí a toho jsem se bál. Angel vládne síle a tak to prostě bude! "Nechci skončit někde pod stromem stočený do klubka, vyhladovělý, bez síly a brečet... Jak to můžeš zase vyhledávat, nechápu tě," dodal jsem nakonec trochu zoufale, ale při každém slovu jsem se víc a víc utvrzoval v tom, že mám pravdu.

Sotva jsem udělal jeden krok, už u mě byla Sisi a prosila, abych nechodil. Zarazila jsem se a se smutným výrazem na ní shlédl. "Mám pocit, jako kdyby si mě už ztratila," špitl jsme a udělal další krok, místo dalšího ale zase začalo přemlouvání. "Ale to nejde," řekl jsem skoro až zoufale. "Nebyl jsem... Nejsem..." povzdechl jsem. "Nedokážu to žít "normálně", byl jsem vychovaný jen abych bojoval a poslouchal rozkazy, chci si užívat svobodu," řekl jsem a udělal od ní krok. "Svazuješ mě povinnostmi, pomalu aby kolem tebe vlk chodil po špičkách a mě to hrozně stresuje, protože nevím jak tě udělat šťastnou," na chvíli jsem se odmlčel. "Nedokážu tě udělat šťastnou a ty někoho takového hledáš, neměla by jsi tedy semnou ztrácet čas," řekl jsem rázně a udělal váhavý krok. Pak mi to nedalo a ještě jsem se na ní otočil. "Ach Sisi," řekl jsem zoufale a cítil se tak slabý, jako bych u nezvládl udělat ani krok. Jako by bolest vítězila, ale přitom mě fyzicky nic nebolelo. Ucítil jsem v očích nepříjemné pálení a lehce se mi zaleskly. Pohodil jsme hlavou a stále chtěl odejít.

Povzdechl jsem. Očividně vše co jsme za těch pár dní vybudovali se teď sesypalo k zemi a proměnilo v prach. Povzdechl jsem. "Raději půjdu," rozhodl jsem po delší chvíli ticha. Už jsem vážně nevěděl co dělat, asi jsem si neuměl dělat srandu z věcí, nikdy jsem to neuměl a asi to stále neumím. Co jsem to za vlka? Začal jsem o sobě pochybovat a z dříve tak klidného vlka udělala Sisi za pár dní něco uplně jiného. Otázkou jen bylo, zda mi to svědčí nebo ubližuje. Podíval jsem se na ní a pak se zvedl a oklepal, rozhodnutý odejít.