Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Jeho tělo bezvládně plulo na hladině a doplulo až kamsi k úpatí hor, kam ho proud odnesl. Nevěděl, že jej zpozorovala cizí vlčice a že mu přišla pomoci. Sotva vnímal, že ho vlčice vytáhla na břeh, tak byl mimo. Jakmile však byl z vody, začal kašlat - a vykašlal z plic vodu a pak se zhluboka nadechl, oči vytřeštěné. Byl tak blízko konce... A jako by z ničeho nic umírat nechtěl. Byl na moment děsně rád, že ho vlčice zachránila, ale cítil se být domlácený, jak ho proud vláčel kdoví kudy. Chvíli lapal po dechu, než se dostal se slovu... "Au... Nevím?" Byl z toho v šoku a potřeboval ještě chvilku se vzpamatovat a spočítat, co je s ním všechno špatně. "Bolí mě... Hrudník. Záda..." Zvedl mírně tlapku a podíval se na ni, krvácela - asi se někde otřel o ostrý kámen. "Au?"

× Nech se strhnout proudem 3/3
× Top se a nech se zachránit (záchrana přijde... snad :') )
<< Kvetoucí louka
Zápolil jsem takhle s proudem ještě nějakou chvíli, ale byl jsem unavený. Už toho bylo moc a nikde v mém dosahu nebyla žádná další kláda, které bych se mohl chytit. Zkoušel jsem kopat nohama, ale cítil jsem, jak mi svaly chably. Vydal jsem ze sebe zoufalé zavytí... Možná to byl spíš jek. Chtěl jsem umřít? Chtěl jsem to opravdu vzdát? Zdálo se, že tohle rozhodnutí nakonec nebude na mě. Nadechl jsem se pořádně a pokusil se položit na hladinu, doufal jsem, že mě vzduch v plicích udrží aspoň trochu nad vodou. A fungovalo to, ano. Na chvíli. Dokud nepřišla další vlna, změna proudu. Voda mne pohltila a nesla mne nemilosrdně někam pryč, kam se jí zamanulo. Co bylo dál... To už nevím. Byl jsem vydán na pospas povodni a odvlečen kamsi. Snad někam, kde voda končila, někam na břeh.

× Nech se strhnout proudem 2/3
<< Začarovaný les
Visel jsem na svém voru... Kusu dřeva, a odpočíval, zatímco proud postupně sílil. Těžko říct, jestli se mi to jen zdálo, ale bylo to, jako by se moře slilo dohromady se zatopenou pevninou - a ostrov tak byl pohlcen oceánem. A podle toho vypadala i situace s proudem. Přišlo mi, jako by se se mnou všechno vlnilo a táhlo mě to nerovnoměrně všemi směry. A pak se z čista jasna objevila velká vlna, velký proud... Zalapal jsem na poslední chvíli po dechu, než mě to smetlo z mého provizorního plavidla a proud mě táhl kamsi pryč. Otevřel jsem pod vodou oči, ale nic jsem neviděl... Snažil jsem se kopat a dostat se zpátky nad hladinu, ale byl jsem stále unášen dál - a sotva jsem tušil, kde hladina je... Když najednou mě to vyneslo výš a já rychle vystrčil čenich z vody, abych se nadechl.

× Pokus se plavat
× Nech se strhnout proudem 1/3

<< Mlžné pláně
Jak jsem velmi pomalu postupoval, a jak postupoval i déšť, brzy jsem nedokázal dosáhnout na dno. Zamumlal jsem si pod fousky nějakou tu nadávku a přinutil se plavat - ale už tak jsem byl dost vyčerpaný a znechucený. Všechno to bylo příliš těžké, jako bych už vynaložil příliš mnoho úsilí, které k ničemu nevedlo a teď jsem už neměl sílu pořádně zabrat, nebo měl pocit, že i když se přemůžu a budu se držet nad hladinou, bude to zbytečné. Utopím se, dříve či později... Tak proč tomu vzdorovat? I přes tyhle myšlenky jsem však kopal nohama, co jsem jen mohl. Tohle mne dostalo z plání kamsi mezi stromy... Les. Nebo, spíš to kdysi býval les. Teď se nad hladinou tyčily jen vršky stromů. Byl to docela děsivý pohled. Snažil jsem se držet hlavu nad hladinou a když jsem uviděl jednu větší větev, plovoucí na hladině, z posledních sil jsem se dostal k ní a přehodil se přes ni. Musel jsem se vydýchat. Položil jsem na ni hlavu a přivřel oči. Byl jsem unavený. A proud? Ten sílil se stoupající vodou a unášel mě i s mým provizorním plavidlem pryč.
>> Kvetoucí louka

× Projdi se po zatopeném území

<< Zlatý les (přes Zubří pláň)
Šel jsem dál... Nebo, spíš jsem se brodil bahnem, vizi mi mlžily provazce vody, které bez ustání padaly z potemnělého nebe. Čím dál bylo těžší udělat další krok v před a déšť ne a ne ustat. Zastavil jsem se, abych se zkusil zorientovat. Byl jsem si docela jistý, že tady někde musely být hory a že tam bych určitě nějakou suchou jeskyň našel... Ovšem, neviděl jsem ani ň. Dobře, viděl jsem před sebe tak na dva metry, šedé šmouhy a v tom trochu světlejší rozmazané tenké šmouhy - déšť. Jinak nic. Jen moře šedé bez výrazných obrysů, šedá a šedá a zase šedá... Kdybych viděl barvy, snad bych z těch šmouh něco byl schopen rozpoznat, ale ne. Všechno bylo tak podobně potemnělé. Jak jsem tam stál, voda se přestala vsakovat do půdy, namísto toho se kupila a než jsem se zpamatoval, sahala mi po kolena. "Pane bože..." Už mě napadlo, že se tu utopím. Vodu jsem cítil ze všech stran, takže bylo vlastně jedno, kam půjdu - nebude to ani z deště pod okap, spíš z deště do deště. Mohl jsem se tomu poddat, vzdát to... Zkusil jsem to ještě jednou, brodit se pomalu vodou, která neustále stoupala, až se v tom dalo plavat.
>> Začarovaný les

Už ani nevím, jak a kdy mě ten alfa opustil a zda na mé poslední otázky odpověděl. Vzhledem k tomu, že mu moje přítomnost v lese nevadila, neměl jsem v úmyslu se odsud hnout. Svět tady byl o něco málo snesitelnější, bez predátorů a nedostatku jídla. A tak jsem si tu spokojeně tábořil, jako bezdomovec na nádraží, obrůstal mechem a zapadával listím. Zvednout se mě donutil až vydatný déšť. Ignoroval jsem ho, dokud trval pár chvil, ale když jsem začínal promokat až na kost a zem pod mýma tlapkama se změnila v bahno, usoudil jsem, že bude lepší zvednout kotvy a najít nějaký úkryt. "To je mi ale počasí..." Well, good as any, nebyl bych spokojený s žádným počasím, ani kdyby sněžilo, ani kdyby svítilo slunce, ani kdyby bylo polojasno.
>> Mlžné pláně (přes Zubří)

Hezky jsem se natáhl a téměř unaveně složil hlavu do listí. Být někdo jiný, asi by mi to přišlo nevhodné, ale moje mentální kapacita není dostatečná na to, zabývat se takovými nesmysly jako je korektnost. "Mmm-hm," zamručel jsem souhlasně, "nějaký ten pátek..." Lhal bych tvrdit, že mě setkání s Aetasem vůbec neunavilo. Zívl jsem a přinutil se hlavu aspoň trochu zvednout, abych nevypadal jak kožešinová předložka. "Hm?" nadzvedl jsem obočí. Nebyl zdejší, ale měl smečku? "To mě překvapuje," sdělení bylo upřímné, ale tón hlasu nedostatečně energický - takže příliš překvapeně nezněl. "To jste porazil předešlou alfu v souboji?" Nějak se mi nechtělo věřit, že by tady předtím žádná smečka už neexistovala. Les i smečka se jmenovaly stejně a musely tedy existovat dlouho.

A tak jsem se zase pohodlně uvelebil do spadaného listí. Pokud mě odtud alfa nevyháněl, nebyl důvod hnát se kamsi pryč. "Máte tu pohodlnou zem..." zamumlal jsem, spíš sám pro sebe, než abych to vyloženě Aetasovi sděloval. "Hmm, jak dlouho?" Potřeboval jsem se zamyslet, protože mi přišel čas... Takový rozbitý. "Já... Nevím," přiznal jsem se. Nedával jsem si pozor na dny, které ubíhaly, a neměl jsem většinou ani mentální energii sledovat, jestli uplynul týden nebo dva. Musel jsem tedy zhodnotit všechno, co se stalo od doby mého příchodu. "Asi tu nebudu moc dlouho... A možná jsem tu už rok, ale přijde mi to jako chvilka..." Zamračím se a zvednu čumák k nebi, jako bych si snad snažil vzpomenout, kolikrát jsem viděl vyjít měsíc. "Pokud si to pamatuju dobře, objevil jsem se tady asi na podzim. Tohle je moje druhé jaro na ostrovech... Takže déle než rok. Ale kam ty dny zmizely? Musel jsem je asi prospat." Odmlčel jsem se a sklopil pohled zpátky k zemi. Lhal bych tvrdit, že mě neschopnost vnímat plynutí času mírně nevykolejila. To to se mnou bylo už natolik zlé, nebo za to mohly ostrovy? Plynul tu čas... Jinak než jsem byl zvyklý? "Vy jste zdejší, že? Myslím, jakože... Narodil jste se tady...?"

K mému údivu mu vůbec nevadilo, že jsem parazitoval na jeho lese. Otočil jsem překvapeně hlavu k místní alfě, uši nastražené. Co to právě řekl, že tu můžu dle libosti klidně zůstat? Nevěřícně nakloním hlavu na stranu a otevřu tlamu, abych ze sebe vydal prosté: "Opravdu?" Musel jsem přínost Aetase přehodnotit. Na jeho další slova zavrtím hlavou, překvapený výraz i tón mě už stačily opustit. "Nedivím se vám, tomuto usazování rozumím. Asi by nebylo příjemné mít nepřátele hned u hranic." Odmlčel jsem se, chvíli ztracen v úvahách, co mám dělat dál. Nebyl jsem vyháněn, mohl jsem si znovu lehnout na zem a nadávat na hlučné jaro. Bylo by to však vhodné, když přede mnou stojí zrovna tenhle vlk? Asi ne. Posadím se tedy spořádaně a přinutím zvednou koutky v úsměv. "Děkuji. Minochodem, moje jméno je Anser."

Vlk mne nepřišel vyhodit. Zastavím se a otočím zpět. "Ne, nečekám tu na nikoho," začal jsem vysvětlovat. "Původně jsem do lesa přišel, protože tu roste mimo jiné tenhle strom..." Poodešel jsem kousek dál a zastavil se před drobným stromkem, o poznání drobnější než většina stromů tohoto lesa. Touto dobou už na něm začínali pučet lístky a drobná kvítka. "Má plody, které jsou sladké. Podle nich se jmenuje mimir oranžový, ale jestli je opravdu oranžový, to netuším. Já barvy nevidím," tu druhou polovinu sdělení jsem tak nějak zamumlal, předpokládal jsem, že to starého alfu nebude moc zajímat. "A pak byla zima a mě se na planiny nechtělo. Žádný velkolepý omluvný důvod nemám." Byl jsem připravený na to, že by se alfa mohl zlobit, že vyžírám plody, které mohla namísto mě jíst jeho smečka. Ale les je velký, uživí na jednu zimu o krk víc aniž by zbytek strádal, ne?

Blížil se. Na moment jsem se zamračil. To si ten vlk nemohl vybrat někoho jiného? Třeba někoho, kdo má víc vůle žít, než já. To by nebylo od věci. Ale zároveň jsem měl obavy, že je to někdo z té smečky, co je tu poblíž, a jde si se mnou zúčtovat, že tu kempím bez povolenky celou zimu. Sledoval jsem, jak přišel až za mnou. Když pozdravil, kývl jsem hlavou: "Zdravím." Hned na to ve mě však cuklo. Oh? Sarka! Alfa... Copak je nelegální prostě existovat a utápět se v depresích za hranicemi smečky, i když je blízko? Od toho jsou hranice, že se za ně nechodí, ale vše co je vně jich už smečce nepatří. Stejně jsem nic kloudného neulovil. To musí přijít rovnou samotný alfa? Povzdechnu si a začal jsem se sbírat zase na nohy. "Rozumím, už mizím. Nechci problémy." Protáhl jsem se a už jsem chtěl směřovat zase jinam.

Mladý vlk se chtěl jít někam projít, ale mě se nikam moc chodit dál nechtělo. Zdráhal jsem se tak dlouho, dokud flekatý vlček neodešel pryč sám. A tak jsem osiřel. Les byl přívětivý a tak jsem v něm prostě zůstal. Když byl hlad, mohl jsem se vždy uchýlit k okusování sladkých bobulí mimiru, nebo pokud byla nálada, zkusit své štěstí v lovu. Blízkost neznámé smečky mě ani noc netrápila. Kdybych jim vadil, přišlli by mě z lesa vykopnout, že?
To jsem ještě nevěděl, koho tu jednoho krásného dne potkám. Zrovna bylo předjaří, teploty stoupaly a ptačí řev byl o to vlezlejší. Ležel jsem v tajícím sněhu a ani mi nevadilo, že mám urousanou srst. Vnímal jsem chlad, který od země vycházel a pohled upíral do korun stromů a otráveně mžoural na slunce, které jimi prosvítalo. To do okamžiku, než jsem ucítil, že se ke mě někdo blíží. Otočil jsem hlavu tam, kde jsem tušil pohyb. V duchu jsem doufal, že nejde ke mě, ale všechno nasvědčovalo v opak.

Děkuju za akci, 3 % poprosím k rychlosti. A ty, co pro mě hlasovali pokoušu /j

"Jo, to by bylo fajn," musel jsem se pobaveně ušklíbnout. Tenhle vlk měl schopnost ze všeho udělat vtip. I z nevrlé poznámky nepříjemného zdeptaného starce
"Umm, chtěl jsem ti ho ukázat protože jsou ty bobule jedlé, jen jsou teď po zimě zkažené. Musíme počkat, až narostou nové... Ale teď už ho aspoň poznáš a budeš vědět, že se dá jíst..." Pokud na to tedy nezapomeneš, dodal jsem v duchu. Co budeme dělat teď? Půjdu si lehnout? Jak jsem tak uvažoval, co se životem, pocítil jsem žízeň. Přejel jsem si jazykem po pyscích a nespokojeně zamlaskal. Bez vysvětlení jsem se rozešel k potoku, který jsme dříve překračovali. U něj jsem sesklonil a začal pít. Nesledoval jsem, jestli mě Echo následoval. Mohli bychom spolu jít na lov, když mimirovy bobule nevyšly.

"Nemám ponětí, hochu," odvětil jsem jen krátce na jeho otázku. Mohl jsem mu vysvětlit, že jsem tu nikdy předtím nebyl, ale nebudu diskreditovat svou... něco co v mé hlavě připomíná autoritu. Na jeho další slova jsem jen pokývl hlavou. Bloudili jsme lesem kdoví jak dlouho. Ohrnul jsem nos a koutky úst. Kdyby tak mohl vlkovi nějak popsat, co má hledat, určitě by se ten strom hledal líp. Na jeho připomínku jsem svraštil obočí do stejné grimasy, co udělá rodič, když se ho jeho dítě zeptá "a už tam budeme?" po desáté za posledních pět minut. "Nemám věštecké schopnosti," poznamenal jsem, ale neměl jsem v plánu hledání vzdát. A nakonec se to vyplatilo. Za několika dalšími vysokými stromy s listovím se objevil menší stromek, holý. Měl na puk a pod ním se válely seschlé bobule, které z něj musely popadat, protože zmrzly a ptáci je nestačili sníst. Očichal jsem si je. "Jo, tohle je ono, akorát se tohohle moc nenajíme," prohlásil jsem trochu zklamaně, "nicméně... jmenuje se to mimir oranžový nebo nějak tak... To jsem ale už říkal, ne?" Už ani ta paměť mi neslouží jak kdysi. To abych si brzy šel kopat hrob.