Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Trochu jsem sebou cuknul, když se bílo černá vlčice objevila blízko mě. Naježila se mi srst a ouška jsem přitiskl k hlavě. "Nedělej, jako by tě zajímalo!" štěkl jsem po ní nabroušeně a švihl ocasem. "Odešlas už jednou, když jsem tě potřeboval! Tak se tu teď neobhajuj a neomlouvej, protože to mi nepomůže," zavrčel jsem. Na to, jak mi bylo ještě před chvílí blbě a nemohl jsem pomalu ani mluvit, jsem teď měl celkem silný hlas. Možná za to mohl vztek. Poté jsem trochu přidal do kroku a rozhlédl se kolem. Kam bych tak měl jít? Měl bych možná najít nějaký les... honilo se mi hlavou. Popravdě se mi nechtělo moc opouštět mou vlastní ochranku v podobě Sam, ale u tý jsem si stejně nebyl jistý, jestli zase jednou nezdrhne. Jestli jsem jí předtím věřil, tak teď jsem si ani nebyl jistý jejím jménem. Co když mi lhala? Co když si mě chce nechat, aby mi mohla ubližovat?!

Sledoval jsem hladinu vody přede mnou a nakonec pomalu zavřel oči. Hlava ani břicho už mě tolik nebolelo, hlas se mi nějakým zázrakem začal vracet taky. Ale unavený jsem byl stále. Netrvalo to moc dlouho a ponořil jsem se do neklidného spánku. Před očima se mi jako vždy začala míhat ne moc pěkná minulost a každou chvilku jsem ze spánku silně škubl nohou nebo trochu zakňučel, jak mě neexistující vlci v mé mysli týrali. Nakonec jsem se s trhnutím vzbudil a rychle se postavil na nohy. Bolest břicha už byla nepatrná, únava už také nebyla tak strašná, ale srdce mi tepalo, jako kdybych spatřil svou smrt. Jako že skoro ano. Z ničeho nic se mi vedle tlapy objevil menší plamínek, kterého jsem se lekl. Vědět, že jsem ho založil já, asi bych tolik nehysterčil. Rychle jsem odskočil od ohně, který jsem neměl moc v lásce a začal rychlou chůzí odcházet, nemyslíc na Samanthu nebo na cokoli jiného. Pořád jsem byl ještě trochu mimo z jedu a navíc mě dosti rozhodil i onen sen.

Píšu až teď, ale chtěla bych tlapičku k Áresovi do ohně a 10% rozdělit 5% do rychlosti a 5% do síly, :3 penízky také k němu, prosím :D

Ležel jsem napůl na boku a napůl na břiše, abych se o něj nemusel tolik opírat. Stále jsem nosem vypouštěl bublinky do vody a nakonec si přes hlavu položil tlapky, jelikož mi vadilo sluneční světlo a doslova mi propalovalo hlavu. Lehce jsem sebou cuknul, když jsem zacítil, jak si ke mě lehla a položila na mě hlavu. Mít o něco víc síly, asi bych se prostě zvedl a odešel, ale to teď úplně nebylo v mých možnostech. Takže jsem prostě nějak snesl její přítomnost a o něco víc se schoulil do klubíčka. Když mě olízla, trochu jsem nakrčil čumák a ještě víc přivřel oči. Jedna moje půlka moc chtěla Samanthě věřit, že mě tu už nikdy nenechá a budeme strašně šťastní až do smrti, ale ta druhá, ta trochu zkušenější životem byla přesvědčená, že když to udělala jednou, udělá to znovu, což mi nedovolovalo věřit jí na sto procent. A i když bych se o to pokusil, stejně by mě v hlavě hlodalo pomyšlení na to, že jednou možná zase zmizí. A kdyby ne, tak by se jí mohlo třeba něco stát a já bych byl zase naprosto na dně, protože ztratit další důležitou vlčici už bych prostě nemohl. Trochu jsem se posunul, jelikož jsem ležel na nějakém kameni nebo co a trochu přitom zabručel. A překvapeně zjistil, že břicho už nebolí tak moc, jako předtím.

Nad přineseným jídlem jsem jen ohrnul nos a opřel si hlavu o mělké dno. Tlamu jsem měl pootevřenou, takže tudy jsem se nadechoval a vydechoval nosem, ze kterého následně šly bublinky. No popravdě... vypadal jsem fakt strašně. Vlčici jsem moc neposlouchal, ale podle čichu jsem nějak zjistil, že se do jídla pustila sama. Už jen z představy, jak do sebe to maso láduje, jsem se přizvedl a opět se vyzvracel. Nic moc tam už ale nebylo. Jen nějaké zbytky polorozloženého masa a žaludeční šťávy. Připlazil jsem se tedy víc do vody a opět začal pít, i když jsem už skoro nemohl, jak jsem pil skoro furt. Ale odporné pachuti zvratek jsem se zbavil. Spolu s bolestí hlavy pak ale přišla i bílo-šedá vlčice, která ale vypadala trochu jinak, než jsem si ji pamatoval. Pírka?! Její hlas... no on jakýkoli hlas mi způsoboval dost silné bolesti hlavy. Asi migréna nebo co. No každopádně jsem se k ní otočil zády (nebo spíš natočil, prostě tak moc, jak to jen šlo) a ignoroval ji. Mohla jít pryč klidně znovu. A nic pro mě dělat nemusela, stejně si myslela, že to asi zvládnu sám, vzhledem k tomu, že předtím taky zdrhla.

<< Bad přes Zauberwald

Sledoval jsem vlčici, která věci rozhodně neměla pod kontrolou, sama byla zraněná a ještě zmatkovala. Oddechl jsem si a poodešel od vody. Břicho už jsem neměl jako plné střepů, i když stále bolelo a hlas se mi asi tak po milikouscích vracel. Těžko říct, čím o bylo. Možná tou vodou? Žeby mě léčila obyčejná voda? Trochu jsem se nad tou myšlenkou zamračil, ale nic bych za to nedal, že? Takže jsem opět přešel k vodě, tam si nemotorně lehl a začal pomalu pít vodu, i když jsem žízeň neměl.
Už jsem zvracel, pomyslel jsem si a podíval se na ni s velkou dávkou nedůvěry. Ale na druhou stranu tu pořád byla a aspoň trochu se pokoušela pomoct. Narozdíl od Samanthy, která hned zdrhla.

Podíval jsem se na vlčici bez větších známek důvěry, ale vzhledem k tomu, že bolest břicha byla opravdu velká, jsem tu věc snědl. Byl to hnus. Ale břicho se opravdu trošku zlepšilo. Bolelo stále, ale o nějakou tu desetinu míň než předtím. Následně mě vlčice vzala znovu do tlamy a já už neměl moc sílu na to, abych protestoval. Vůbec se mi ale nelíbil směr, kterým mě nesla. Ten les, kudy chtěla jít mě pomalu stál život a ona se v něm chtěla procházet. Naštěstí ale běžela a tak jsme se v té temnotě moc dlouho nenacházeli. Ovšem ať se snažila, jak se snažila, při běhu sebou prostě moc hýbala a se mnou taktéž. Břicho jsem měl, jako kdybych v něm měl jehly a čas od času jsem bolestivě zavřel víčka a zakňučel. Když jsem pocítil, že mě opět položila vedle vody, rozhlédl jsem se kolem a pomalu se postavil na nohy. Vůbec se mi nelíbilo, že mě držela, ale aspoň jsem se mohl trochu napít. Napil jsem se asi dvakrát a potom si sedl na břeh, přičemž jsem začal trochu kašlat.

>> Laica Mar přes Temný les

První pocity po vypití vody byly sice převážně pozitivní, ale to se v dalších chválách rapidně změnilo. Břicho mě opět rozbolelo a aby toho nebylo málo, vlčice do mě chtěla začít cosi strkat. A vzhledem k tomu, co mi ta voda udělala, jsem se do dalšího jedení nebo pití jejich věcí nehnal. Pak mi ale došlo, že zakňučení vyšlo ze mě. Jakože... by se mi zase začal vracet hlas? Proč zrovna po té vodě? že by přebíjela ten jed toho monstra? Nakonec jsem ale usoudil, že nemluvit je o dost lepší, než ta otřesná a mučivá bolest břicha. Voda se mi začala tak hnusit, že jsem se pokusil postavit a odejít. No každý můj pohyb znamenal bolest a každá bolest znamenala kňučení a případnou pozornost ze strany vlčice, o kterou jsem nestál. Už se mi konečně začalo dělat líp, ale pak se to zase zhoršilo její vinou. No dobře, vypil jsem to sám. Ale i tak... potřeboval jsem to na někoho hodit.

Už už jsem se začal sbírat, když v tom mě vlčice uchytila za kůži na krku. Ach jak já to nesnášel. Všechno, na co jsem se zmohl byly ale jen vyceněné zuby a chabé zavrčení. Díkybohu mě ale položila téměř okamžitě. Na nějakou dobu dokonce zmizla, což jsem ocenil a zavřel na pár minut oči. Spát mi však přes náhlou bolest hlavy moc nešlo. Jestli teď nezemřu, asi přežiju všechno... Nakonec se ale vlčice zase vrátila s nějakým kusem dřeva, který mi plný vody dala před čumák. Nebudu lhát, potřeboval jsem to. Naklonil jsem se proto k němu a začal pomalu pít. Nakonec byla provizorní mistička prázdná a já už neměl žízeň ani hnusně v tlamě. Na její první otázku jsem kývl hlavou - ostatně jakoby to neviděla sama, a na tu další zavrtěl, jakože ne. Bohužel jsem nic špatného nesnědl, protože kdyby ano, to vyzvracení by mi pomohlo. Mě ale otrávila nějaká příšera, která se mohla každou chvíli vrátit. Možná bych to vlčici řekl, kdybych mohl.

Sledoval jsem jí spíš nechápavě. O co jí šlo? Stáhl jsem uši ještě víc k hlavě a couvl. Byla až moc pozitivní a já jí ani nemohl říct, ať toho nechá, nebo ať mě nechá být na pokoji. Koukal jsem na ní tedy stále tím samým, unaveným a poměrně nepříjemným pohledem a snažil se udržet rovnováhu. Jo, seděl jsem, ale jak jsem říkal, furt mi nebylo moc dobře. Opět jsem si trochu packou protřel čumák. A nakonec zavrtěl hlavou, aby nic nelovila. Vlastně... při pomyšlení na jídlo se mi zvedl žaludek. A to fakt hodně. Tak moc, že jsem se otočil na stranu a vyzvracel všechno, co do mě Samantha dostala. Poté mi ale zbyla v tlamě hnusná pachuť, takže jsem se od ní zase odvrátil a začal se tak nějak potácet k vodě. Když jsem se však sehnul, abych se napil, moje nožky to nezvládly a já stratil rovnováhu. Což vedlo k tomu, že jsem do té studené vody zahučel po čumáku.

Jakmile jsem došel k vodě a vnořil do ní hnědou packu, má bývalá a zároveň i mrtvá chůva se rozplynula v jakousi mlhu a i ta po chvíli zmizela. Zmateně jsem se rozhlédl kolem a tak nějak zabránil slzám. Ale opravdu těžko. Přišlo mi, že se na mě vykašlal celý svět už v době, kdy jsem se poprvé nadechnul. Packou jsem si přejel po čumáku a tak ho trochu namočil, jelikož jsem měl tlapku stále ponořenou ve vodě. Poté jsem se ale otočil a začal kráčet jako spráskaný pes pryč. Chtěl jsem si jen někde lehnout a počkat, až se mi žaludek a vůbec celé tělo uklidní, ale v tom jsem spatřil před sebou nějakou vlčici. Stáhnul jsem uši a trochu se přikrčil, kdyby jí snad napadlo mi zase něco udělat. Vůbec bych se tomu nedivil. Trochu jsem přitom i zavrčel a nakrčil nos, jakože nestojím o něčí společnosti. Chtěl jsem jí to dokonce i říct, ale jakmile jsem otevřel tlamu, opět ze mě nevyšlo nic. Takže jsem jí opět sklapl a jen na ni ne moc mile zíral zlatýma očima.

Samanthino teplo mě popravdě celkem uklidňovalo a nějakým zázračným způsobem vlastně i léčilo, jelikož břicho mě bolelo míň a míň. Ale nakonec se rozhodla odejít. V podstatě tak jako všichni v mé minulosti se na mě vykašlala. Těžko říct, co ve mě převládalo. Jestli vztek, smutek nebo zklamání. Vzhledem k tomu, že mi ale bylo stále mizerně, jsem se zmohl jen na takové vratké posazení. Chvíli jsem jen tak seděl a snažil se dát psychicky i fyziky do kupy, když v tom jsem zahlédl v jezeře mou bývalou 'chůvu'. Byla taková zvláštně rozmazaná, trochu se jakoby vlnila... ale hlavně měla být mrtvá. Několikrát jsem si protřel oči a když nemizela, radši jsem se obrátil. Musela to být nějaká halucinace. A nebo ne? Byla živá a šla si pro mě?! Prudce jsem otočil hlavu, až se mi zamotala a nevšímajíce si vlčice v trávě jsem se rozešel k vodě. Třeba budu mít také jednou štěstí...

Ráda bych se přihlásila :3 víte, že času mívám vždycky dost, takže se určitě nestane, že bych se na tým vykašlala. Zároveň bych chtěla přihlásit Áreska a týmy by byly lepší asi rozdělování nechat na hráčích.

Už jsem se pomalu smiřoval se smrtí, ale v tom mě Samantha popadla za kůži na krku. Já už jsem říkal, že se mi to ani trochu nelíbí. Ale chápal jsem, že teď to jinak nejde. Jenomže... to by mi nesmělo doslova vybouchnout břicho. Instinktivně jsem zapištěl (něco jako kňučení, ale nepříjemnější) a tak nějak se po ní pokusil ohnat. No šlo to těžko, co vám budu povídat. Přecejen mě držela tam, kde jsem se potřeboval pohnout. Nakonec jsem to ale s jakýmsi sebezapřením vydržel a opět nahlas zakňučel, když mě položila na zem. Jakmile jsem ale uviděl vodu, už se mi pít nechtělo. No stejně jsem do té vody trochu namočil čumák a tak na půl si lokl. Poté jsem ale přitiskl ouška k hlavě a obmotal si kolem sebe ocas. Nejvíc jsem teď chtěl asi klid a spát, aniž by mě někdo přenášel nebo nedejbože nutil někam jít.

Sledoval jsem boj Samanthy s tím netvorem, ale nijak jsem jí nemohl pomoct nebo tak něco, jelikož jsem na to neměl energii, náladu a hlavně mě všechno dost bolelo. Křeče celého těla sice jakž takž ustaly, ale břicho se zhoršilo. Stáhl jsem ouška a pokusil se zakňučet, bohužel ze mě nic nevyházelo. Zhrozeně jsem se koukl na vlčici, která se mě ptala na můj stav a s otevřenou tlamou se jí pokusil říct, že mě bolí břicho a za chvíli asi pojdu žízní. No nijak to nešlo. Tlapkou jsem si tedy taky nějak ukázal na břicho a potom na vodu. Snad to vlčice pochopí. No jestli ne, asi tu zemřu na žízeň. Protože vstát v tomhle stavu by se mi určitě nepodařilo. Dělalo mi problémy vůbec udržet otevřené oči a vůbec být tak nějak při smyslech, jelikož bolest jsem opravdu nemusel. Vyčerpaně jsem položil hlavu na zem, zasněně se díval na vodu, kterou, pokud mě Sam nepochopila, pravděpodobně do tlamy nedostanu a snažil se nějak přežít ta muka, která se mi děla.