Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Sledoval jsem příšeru a tak nějak začal pociťovat jakousi nevolnost. No nepřišlo mi to moc divné, vzhledem k tomu všemu stresu, který se mi navalil do těla během těch pár minut. Na druhou stranu, se to ale stupňovalo celkem hodně. Na chvilinku jsem se otočil a vyzvracel mé poslední jídlo. Super. Takže bude zase hlad. Bohužel zvracení mi moc k úlevě nepomohlo a k nevolnosti se přidala i bolest hlavy a dost silné křeče břicha. Neměl jsem naprosté tušení, co se to se mnou děje a opravdu jsem ještě nestíhal sledovat, kde to monstrum je a jestli na mě nedosáhne. Kdyby ano, tak jsem prostě mrtvý. V tomhle stavu jsem prostě dokázal jen ležet a doufat, že to co nevidět přejde a já se zase budu moct normálně projít. Pohledem jsem vyhledal Samanthu a všiml si, že jí chybí kvítek, co měla za uchem. Nepostřehl jsem, co se s ním stalo, ale tak nějak jsem doufal, že ho najde. Protože se mi líbil

Jak jsem tak hleděl do vody, poslouchal jsem i Samanthu. Trochu jsem přikývl, jakože jsem to pochopil a poté si kolem tlapek obmotal ocas. Stejně mi nepřišlo přivádět do světa chaos moc záživné, no radši jsem to neříkal nahlas, protože se pořád ještě mohla nějak urazit nebo tak něco. A to jsem samozřejmě nechtěl, že. Už jsem chtěl jít od břehu dál, když v tom mě něco chňaplo za bok a vytrhlo mi to pořádný kus chlupů. Vydal jsem něco mezi kňučením a vrčením, přičemž jsem se po té věci ohnal a odskočil dál, aby na mě to stvoření nemohlo. Zaraženě jsem hleděl na toho tvora a snažil se nějak ignorovat to pálení v boku, které mi způsobily ony vytržené chlupy. Jeden by řekl,že to není žádné pořádné zranění, ale pravda byla, že mě to bolelo celkem dost.
Co jsem ale nečekal ještě víc, bylo když přede mě bílá skočila a stáhla za sebe. Přikrčil jsem se proto u jejích zadních nohou s vyceněnými zuby a naježenou srstí, připraven kdykoli se zakousnout do té obludy. Zatím jsem ale zůstal za tou větší z nás, protože to zvíře nebo co to bylo vypadalo fakt nebezpečně. A jak jsem řekl, rád bych se dožil dospělosti.

<< Kvetoucí louka (přes Pityas)

Šlapal jsem za vlčkou a zase si to tak, jako ona neužíval. Nebudu lhát, byl jsem celkem unavený, ale zase na druhou stranu jsem nechtěl na sobě žádnou únavu nechávat zdát. Takže jsem se naprosto suveréně procházel kolem a dělal, že mi tyhle procházky vuůůubec nevadí. Nakonec jsme došli k nějakému jezeru. No nevypadalo moc přitažlivě a docela bych se bál v v ěm smočit čumák. Nakonec jsem si sedl na jeho břeh a koukl na sebe. Byla to docela změna, vidět se se žlutýma očima, místo těch obvyklých růžových. Poté jsem ale opět koukl na Sam, když na mě promluvila.”K čemu je Chaos dobrý?” zeptal jsem se nechápavě a potom se koukl někam na protilehlý břeh. ”Chtěl bych se dožít dospělosti,” odpověděl jsem s úšklebkem.

<< Small
(//Připomínám, že se mu změnily znaky a oči na zlaté :3)
Plížil jsem se tak dlouho, dokud mě to bavilo. A opravdu, byl jsem celkem vytrvalý, ale zase ne tak moc, abych ji sledoval až do hor, kam měla pravděpodobně namířeno. Když mě oslovila, lehce jsem sebou škubnul a přešel až k ní. ”Jsi velká,” řekl jsem prostě a pokrčil rameny. Mohla si to klidně přebrat tak, že je tlustá nebo já nevím, ale můj záměr byl jednoduchý. Držet se s ní, dokud se v tomhle světě nezorientuji. A že to šlo těžko, s těmi všemi magiemi. Naklonil jsem hlavu na stranu a pohlédl směrem, kam šla. ”Co vůbec chceš dělat?”

>> Bad (před Pityas)

Zašvihal jsem ocasem a prohlédl si sebe samého. Vypadal jsem opravdu pěkně s těmi zlatými znaky! Na druhou stranu to nebylo moc praktické, jelikož jsem byl celkem vidět. Nastražil jsem uši a nasál vzduch do nosu, přičemž jsem tak nějak lokalizoval bílou vlčici. Ne, že bych ji měl tak rád, ale stejně jsem tu nechtěl být na tom velkém prostranství sám. Přinejhorším se při nějakém boji schovám za ní a poté uteču. Co se stane jí už bude sice její problém, ale tak... každý se staráme především o sebe, no ne? Rozběhl jsem se proto za jejím pachem, však přesto celkem daleko, aby mě mohla vidět. A zároveň mi přál i vítr, jelikož vál směrem od ní ke mě. Zase tak těžké to její stopování opravdu nebylo. Moc si nedávala totiž pozor, aby byla nenápadná. Na druhou stranu to ani nepotřebovala no.

>> Kvetoucí louka

<< Common Forest (přes Kvetoucí louku)

Nebudu lhát, tlapky už mě celkem bolely. Přecejen jsme šli celkem dlouho, takže se nebylo čemu divit. Švihl jsem ocáskem a opět se rozhlédl kolem sebe. Měl jsem žízeň, takže jsem pomalým krokem došel až k vodě, kde jsem se pořádně napil. Jakmile jsem zvedl pohled, spatřil jsem jakýsi obchod a u něj jakéhosi vlčka. Střihl jsem ušima a vydal se k němu, bez ohledu na to, co by si Samantha mohla myslet. "Zdravim..." řekl jsem směrem k vlkovi a poté si začal prohlížet co tam u sebe měl. Pár věcí se mi zalíbilo a také jsem kývl na vlkovo doporučení, že zlatá by mi pravděpodobně celkem dost sekla. Nakonec jsem odcházel z obchůdku dosti spokojený a v jiných barvách, než jsem přišel. Měl bych ho najít příště znovu.

NÁKUP

KŠM: 78 ||Rubíny: 16||Mince: 4

-> 50 KŠM a 10 rubínů na vzhled ( 150 Kšm ) (zlaté oči a zlaté pruhy)
4 mince - 160 kšm + 60 kšm + 28 kšm = 248 zbude

kupuju element země za 180 -> 68 KŠM zbude

150+180 = 330 -> použiju slevu 50% a bude to za 165 KŠM

táákže, mi zbude 68 KŠm a 165 KŠM (233 KŠM)

a kupuji tedy ještě led za 180 KŠM, takže mi zbude 53 KŠm a ty objetuju na předmět -Naděje v temnotě - za 35 KŠM, takže zůstatek budee...

KŠM: 18 ||Rubíny: 0||Mince: 0

Šel jsem dost pomalou chůzí, jelikož mi to Samanthino tempo dovolovalo. Možná, že kdybych jí řekl, že klidně můžu jít dvakrát tak rychle, byli bychom na určeném místě o dost dřív, ale já se nikam nehnal, takže jsem to zase tak nehrotil. Švihl jsem ocasem a rozhlédl se kolem sebe. Tenhle les byl docela pěkný. Zvládl bych tu asi nějak přežít. Jakmile se začalo stmívat, bílá vlčice si lehla a zařízla to hned pod prvním stromem. Já byl však vybíravější a dost dlouho jsem hledal nějakou škvíru mezi kameny nebo mezi kořeny, abych byl chráněný ze všech stran. No nakonec jsem jakousi noru našel, takže jsem se do ní nějak napral a tam až zavřel očka a dopřál si trochu neklidného spánku. Popravdě jsem byl rád, když se opět nebe rozsvítilo a my se mohli vydat dál. Neměl jsem spánek rád. Opět jsem se zařadil několik metrů za vlčici a sledoval les kolem. "Znáš to tu?" zeptal jsem se nakonec, protože mě zajímalo, jestli aspoň ví kde jsme a kam to vůbec jdeme.

>> Small (přes Kvetoucí louku)

Sledoval jsem nedůvěřivě vlčici a lehce stáhl ouška, když promluvila. Nakonec... vlastně proč bych s ní neměl chodit, že? Teda, moc se mi nelíbilo, že bych byl na někom závislý a ten ten dotyčný by mě mohl ještě k tomu všemu třeba omezovat.... ale asi jsem chtěl přežít, a to moc nešlo, v tomhle převlkovatělém světě. Nakonec jsem se tedy pomalu rozešel za bílou vlčicí a šel asi dva metry za jejím zadkem. Nemluvil jsem však, jelikož mi nepřišlo, že by to bylo potřeba. A taky jsem na nějaké vykecávání neměl náladu. Někdy bylo fajn být prostě jen ticho a věnovat se svým myšlenkám a své hlavě, místo toho, abych musel poslouchat cizí problémy nebo jejich nezajímavé názory, které mi byly stejně u zadku jako to, jestli trpí nebo se jim po někom stýská. Já to taky nikomu o čumák neotíral.

>> Common Forest

Stejně jako ona jsem se koukl k tmavémj lesu a potom zpět na ni. Když mi řekla své jméno, jen jsem trochu kývl hlavou, ale jinak to nekomentoval. Když však přešla ke mě, trochu jsem stáhl ouška a otočil se na ni, připraven se jakkoli bránit nebo kousat, kdyby plánovala dělat něco, co by se mi nelíbilo. ”A proč bych ti měl věřit?... a ne, jídlo neni dostatečná odpověď,” zeptal jsem se naprosto vážně. Kdo mi jako zaručí, že mi neprokousne někde v tom těsném prostoru hrdlo? Možná bych měl sám větší klid. Zalezlý někde pod kořenem, zády ke zdi, která by mi určitě kůži nepotrhala. Tedy logicky, kdyby mě Samantha chtěla zabít, už by to udělala. Ale mohla být blázen. Mohlo by jí prostě jen tak hrábnout!

Ležel jsem s packami kolem kusu masa a tak nějak napůl olizoval a na půl trhal kousky masa a poté je s chutí polykal. Popravdě jsem měl už dost, ale vlk nikdy neví, jak dlouho pak nebude mít co jíst. Když na mě vlčice promluvila, stočil jsem k ní oči a chvíli na ni žvíkajíc kousek masa koukal. ”Áres,” odpověděl jsem nakonec a poté přestal jíst, jelikož se mi jídlo začínalo vracet nahoru do krku. To nebylo moc dobře. Na její jméno jsem se neptal, protože mě za á nezajímalo a za bé, když bude chtít, řekne mi to sama. To, že jsem byl takřka celý od krve a špinavý mě moc nezajímalo, no jestli byla bělka čistotná, asi jí to mohlo lézt na nervy.

Sledoval jsem tu pitomou zem tak dlouho, dokud mi nezačala doslova mlaskat do ucha. Snažil jsem si nepředstavovat to šťavnaté maso, které nebylo zkažené... ještě teplé, s krví a -... kašlat na to. Otočil jsem se zakousl se do masa. Chtěl jsem si strašně namlouvat, jak je hnusné a tuhé, že vlastně nemám hlad a s ním jen to co potřebuji, ale nakonec jsem se ládoval hlava nehlava. Protože jsem měl hlad a tohle jídlo bylo sakra dobré. No možná bylo jen normálně dobré, ale čerstvě ulovenou zvěř neměl tak... no od tý doby co jsem odešel od Ryann. Teda... já bych od ní samozřejmě neodešel, ale vlci jsou svině a nikdo neni nesmrtelnej. Nakonec jsem si k tomu jídlu lehl a packou si přidržoval odchlíplý kus masa, který jsem do sebe házel po docela velkých kusech. Pořád jsem ale vlčici kontroloval. Přece jen mi hrozila, že si ze mě udělá hračku. Jídlem si to jen tak nevyžehlí.

Jak jsem byl tak naštvaný a nedával pozor, co se kolem mě děje, zacítil jsem jak mě něco tahá za krk. Nenáviděl jsem to! Okamžitě jsem sebou začal škubat, což způsobil tedy bolest hlavně mě. A taky musela mít vlčice docela sílu, když zvládal v zubech tahat půlroční vlče. Když mě pustila před jídlo, otočil jsem hlavu odmítavě na stranu a poté jí přejel pohledem. "Ne," pronesl jsem jen a na známku odporu jsem se k ní i k jídlu otočil zády. Nechtěl jsem milodary a nechtěl jsem poslouchat její příkazy, toť vše. Možná, že kdyby zmizla, asi bych se najedl. No přece bych to jídlo tady nenechal, že? Obtočil jsem si ocas kolem těla a sledoval pláň přede mnou. Asi nemělo cenu utíkat, stejně by mě zase doběhla donesla zpátky. Mrcha jedna.

Sledoval jsem vlčici a nad jejím příkazem se pouze ušklíbl. Jasně, přestanu s něčím, protože si mi to řekla. Vtipné. Pozoroval jsem i její lov a abych pravdu řekl, něco jsem si z toho odnesl. Aspoň k něčemu mi byla. Když jsem zahlédl karmínovou tekutinu a zacítil tu lahodnou vůni čerstvého masa, žaludek se mi znovu rozkručel na celé kolo. Stáhnul jsem nevraživě uši a zvedl zadek ze země, přičemž jsem se rozešel víc doprava, než se vlčice nacházela. Chtěl jsem jí ukázat, že i když jsem malý, její pomoc nepotřebuju. Začal jsem se tedy plížit za syslem, který nebyl zrovna daleko. Tahle pláň se fakt zvířaty jen hemžila. Zvláštní, že tu zase tolik vlků nebylo. Plížil jsem se asi až metr k syslovi a nakonec se za ním rozběhl. Běžel jsem opravdu docela slušně. Už už jsem ho dobíhal, když v tom ten hazjlík skočil do nějaké jámy v zemi. Ještě jsem ho stihl chytit za ocásek, ale v tlamě mi bohužel zbyly jen chlupy. Naštvaně jsem je vyplivl a začal se packou šťourat v jeho příbytku.

Sledoval jsem vlčici a když mě srazila k zemi, moc překvapený jsem popravdě nebyl. Pozoroval jsem jí růžovými očky a trochu nakrčil nos, když zavrčela. No radši jsem držel zobák, nechtěl jsem s ní bavit. Jediné, co jsem chtěl bylo, aby odtud zmizla a nechala mě na pokoji. "To je od tebe chrabré," řekl jsem sarkasticky. Jakoby to nedělali všichni, že? Že jsou hnusní na někoho, kdo je hnusný na ně. Málokdo je na vlky 'zlý' hned, co je potká. K těm jsem se však řadil i já. Neměl jsem rád ostatní vlky a vůbec mě nepřekvapovalo, že to tak bylo i naopak. Nepotřeboval jsem být milován. Nikdy jsem nebyl... no dobře, na chvilku jo, ale jinak jsem si vždycky postačil sám a nehodlal jsem to měnit. Nejsem žádný děcko. Jakmile mě pustila, zůstal jsem stát na místě. Asi nebyla nebezpečná. Jen hodně keců. "Nemám hlad, nepotřebuju abys mi lovila," odpověděl jsem jí ne moc mile. Popravdě jsem měl hlad, ale moje hrdost mi nedovolovala jen tak přijmout pomoct. Byl jsem přece soběstačný!

Sledoval jsem vlčici a hnusila se mi stejně jako ten vlk před ní. Krčil jsem čumák nad jejími slovy a máchal ocasem jako rozzuřená kočka. "To říkají všichni," ušklíbl jsem se a ukázal ostré zoubky. "A jsem stále tady," dodal jsem a opět trochu po očku koukl k lesu. Možná, že bych to stihl. "A asi bych nebyl moc dobrá hračka,... nerad si hraju," poznamenal jsem a naklonil hlavu na stranu. Opět zopakovala tu svou pitomou otázku a já měl sto chutí odpovědět jí znova tou samou odpovědí, jakou jsem jí řekl před chvílí. "Jeden mrtvej, jeden kdoví kde," odpověděl jsem nakonec a pohlédl na ni opravdu pohrdavým pohledem. "Dýchá se ti teď líp?" rýpl jsem si a přešlápl. "Neboj, nikdo tě nepřijde zmlátit, když mě kopneš nebo tak něco," mrkl jsem na ni téměř kamarádsky.