Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Sledoval jsem nedůvěřivě vlčici a když se ke mě přiblížila, udělal jsem obezřetně několik kroků dozadu tak, aby mezi námi bylo vždy několik metrů volného prostoru. Jeden nikdy neví, že? Co když si bude chtít honit ego nad malým vlčetem, stejně jako ten cápek před ní. "Co ti je do toho?" zavrčel jsem a nakrčil čelo. To, že jsem jí nevěřil a uvědomoval si její převahu úplně ve všem, že se k ní budu chovat mile. Z principu to tak prostě nešlo. Švihl jsem ocasem a rychle kouknul k lesu. Byl daleko. Než bych se tam dostal, asi by mě stihla dohnat a kdo ví, jak bych poté vyvázl. To svět prostě jednou nemůže hrát v můj prospěch? Musím mít vždycky smůlu?! Stáhl jsem ouška a ještě jednou 'výhružně' zavrčel na vlčici. A kdo by to byl řekl, ono vrčení bylo celkem slušné, protože přece jen, vrčení si často trénoval. Stejně jako jeho hlas byl o dost hrubší, než u vlčat bývá.

Jakmile jsem si řekl, že už mám dost, otřel jsem si čumák o tlapku a rozhlédl se kolem. Co teď?! Možná bych si měl najít nějaký úkryt, abych se mohl vyspat.... taky jednou. Oklepal jsem se proto a pomalou, houpavou chůzí se vydal kamsi blízko lesa. I když se mi nelíbilo, jak byl temný, co jsem s tím tak mohl dělat. Plánoval jsem prostě najít nějakou skulinu v kořenech stromu hodně blízko této pláně, která zatím vypadala docela nadějně, co se věcí potřebných k životu týče. Jak jsem si tak šel, nevšiml jsem si vlčice, až dokud jsem nebyl několik metrů u ní. K mé smůle totiž vál vítr směrem ode mě k ní, což znamenalo, že ona o mě musela vědět už delší domu. Zaraženě jsem se tedy zastavil a s nastraženýma ušima čekal co udělá, připraven utéct.

<< Temný les

Spokojeně jsem se nadechl konečně čerstvého vzduchu, neobklopován temnými stromy a nebezpečnými stíny. Celkem energicky jsem švihl ocasem a rozhlédl se kolem. Tady by se nějaká mršina najít dala. Taková pláň... určitě se tu muselo nacházet hodně zvířat. A zvířata umírají. Natáhl jsem proto do čumáky pachy a snažil se nějak lokalizovat možnou potravu. K mému štěstí jsem opravdu zacítil pach obvyklý pro rozkládající se maso a vnitřnosti. Rychle jsem si to proto šinul k potravě. Jakmile už jsem v dálce viděl asi na půl rozloženého zajíce, sice to vypadalo odporně, ale to mi bylo jedno. Snědl jsem to prostě všechno. Chutnalo to odporně. Ale už mi v břiše nekručelo tak hlasitě. Teď jsem jen potřeboval spláchnout tu hnusnou nahnilou pachuť a zase si to ťapal po zvuku bublající vody. Řeka nebyla daleko a já se okamžitě naklonil k jejímu břehu a hltal studenou vodu velkými doušky.

Sledoval jsem prostor přede mnou a snažil se toho skrčka ignorovat. Prostě ho přetrpím a pak zdrhnu, žádná velký věc. "Tak super! Těšilo mě!" usmál jsem se na něj, když mi oznámil, že odejde. Možná to bylo až moc nadšené zvolání... ale já měl opravdu radost, že vyklidí pole sám. Na druhou stranu jsem ale taky trochu kecal, protože mě fakt netěšilo. Jediný co mě těšilo bylo, že už nebudu muset dýchat ten jeho smrad. A jen co byl pryč, já se taky vydal po svých. Spokojeně jsem si ťapal a ignoroval kručení v břiše. Možná jsem ho měl následovat s nějakým tím sebezapřením a aspoň se najíst. Ale ne... za to mi to nestálo. Radši bych zemřel hlady, než se tu s ním dohadovat a nedejbože dělat, že jsme snad přátelé nebo tak něco. To fakt ne, fuj.

>> Laica Mar

Ten vlk byl opravdu otravný, snad by bylo lepší, kdyby mi prostě zlomil nohu. Ale aspoň ze mě slezl. Rychle jsem se tedy zvedl a oklepal, přičemž ode mě odlétlo pár kamínků a hlíny, jak mě na té zemi vymáchal. ”Proč bych měl vést já?! Ty chceš pít a jíst, tak tak si to najdi sám, nejsem tvůj sluha,” odfrkl jsem si. Potom jsem si sedl asi dva metry od něj a nevraživě ho propaloval pohledem. Že jsem radši nechcíp. Ušetřil bych si hodně problémů. A prostě bych si jen tak ležel, okusován červy, hrající se na obláčku s matkou a Ryann. Stáhnul jsem si ouška až ke krku a pohled odvrátil. Z problému do problému, fakt super. Musel jsem tu teď trčet s tím negramotným “bojovníkem” co žral vlky. Fakt, lepší to bejt nemohlo.

Nechápavě jsem na něj koukal. Možná měl rozdvojenou osobnost nebo tak něco... střihl jsem ušima a trochu sebou trhl, avšak ze sevření jsem se nedostal. "Takže ty chceš společnost a nutíš mě do toho, abych se s tebou bavil? Nepřijde ti to trochu pod tvojí úroveň?" opět jsem trochu strčil do vosího hnízda. Ale bylo mi to jedno, určitě jsem se ho nebál. "Fajn, najdu s tebou jídlo a vodu, ale pak mě necháš bejt," protočil jsem očima a opět sebou škubnul. "A teď mě pusť, nebo ti tu jizvu dopřeju," štěkl jsem po něm a opět sebou začal škubat. Nechtěl jsem být pod někým zamáčklý. Už abych byl dospělý. Mohl bych pak tohohle otravu zašlápnout jako otravný hmyz.

Upřímně mě dost potěšilo, když jsem v jeho hlase zaslechl jisté naštvání. Byl to takový ten hřejivý pocit z dobře odvedené práce. "Já se tebou nechci konverzovat," prohodil jsem o něco klidně než on. O dost značně klidněji. A popravdě, to že jsem ho na chvíli necítil mě nepřimělo věřit ani na sekundu, že tu není. Nebyl jsem naivní idiot a moc dobře jsem věděl, že se ho jen tak nezbavím. Proto jsem nebyla ani tak překvapený, že jsem opět ležel na zemi. "Zažil jsem horší," pokrčil jsem rameny jakoby bychom se bavili o počasí. "Ale jestli si potřebuješ zvedat sebevědomí na malém vlčeti... jen do toho, bojovníku. Nebudeš první poslední, kdo si hryznul," ušklíbl jsem se. Bolesti jsem se rozhodně nebál. Ani smrti, popravdě. Bál jsem se akorát, když jsem nevěděl, co přijde. Když jsem šel v lese a věděl jsem, že tam někdo je, ale neměl jsem tušení kdo ani kde. To byl strach. Proto se mi teď pod očima nacházely tmavé pytle a já vypadal jako den před smrtí. "Co po mě vůbec chceš?!" zeptal jsem se nechápavě. Jestli potřebuje přátele, tak ať si je jde hledat někam jinam, ne?

Bylo mi upřímně jedno, kolik u nich umíralo vlků, či jaké blafy to jedli. Pro mě za mě klidně mohli jíst i těhotné vlčice a bylo by mi to šumák. "Budeme si tu porovnávat smutný příběhy?" zeptal jsem se nevrle. On si svou minulost na rozdíl ode mě vybral. Já si rozhodně nevyvolil, aby mi umřela máma, aby se na nás otec vykašlal, abych přišel do tý pitomý smečky... no dobře, to byla moje volba, ale to, aby mi zabili jedinou vlčici který jsem kdy věřil, to jsem si taky rozhodně vybral. Kdyby to šlo, nejradši bych se teď někde válel se sourozenci a s rodiči někde na slunci v pláni a ojídal zbytky vysoké, kterou by pro nás ulovili. Pak bychom se všichni sebrali a odešli do naší senzační smečky a byli happy jak dva grapy. Jenomže takhle to nebylo, a já se s tím prostě musel smířit. "Máš na srdci ještě něco?" zeptal jsem se ironicky a rozešel se ještě rychleji. NECH MĚ BEJT.

"Si trapnej idiot," odpověděl jsem naprosto drze a bez jakéhokoli zaváhání. Prostě jsem byl zvyklý takhle s vlky jednat. Oni pak odprejskli sami. Akorát tenhle vypadal vytrvalejší. "Chudinka, vyrostl na horách," protočil jsem očima a větu pronesl hodně sarkasticky. Oproti mé minulosti to bylo jako hotový palác. "Co tě to zajímá?!" obořil jsem se na něj. Co mu je do toho, co ze mě udělali? Proč bych se mu měl jako svěřovat? Udělali ze mě trosku už odmala, to ze mě udělali. "Áres," odpověděl jsem mu nakonec. Na jeho jméno jsem se ale neptal, protože mě nezajímalo. Nad jeho další otázku jsem si jen odfrkl. Byl otravný jako štěnice. Všechny mé jizvy měli příběh. Ta přes oko byla od mého otce, který nechal mé sourozence zemřít, ta přes nos byla od lišky, která mě škrábla, když jsem odešel od 'rodiny', ta na tlapce byla od smečky, na kterou jsem narazil (což byla víc smůla než štěstí) no a ta na stehně byla nová, udělal mi ji jeden tulák. Ale to jsem mu vyprávět nehodlal. "Nepotřebuju se ti tu svěřovat," štěkl jsem po něm a vycenil zuby, když do mě strčil. Ještě jednou a udělám mu podobnou jizvu přes čumák, jako mám já.

"Neplánuju být celý život malý, ale až vyrostu, natrhnu ti prdel," zavrčel jsem na něj a obtočil si chundelatý ocásek kolem těla. Jeho další slova mě neskutečně naštvala. Tenhle ňouma, co mu za zadkem celý život stáli rodiče, nebo někdo, kdo se o něj mohl postarat bude MNĚ nadávat do mazánků?! Když bysme přehlédli fakt, že oba z vlčic, které o mě starali dohromady dva měsíce v mém životě zemřeli, i tak bych se vždy zvládl postarat sám o sebe. Akorát o něco lépe, no. "Mou matku si pomalu nepamatuju, těžko můžu být její mazánek, ledaže bych si vyhrabal její mrtvolu," odsekl jsem mu a švihl ocasem. "Před takovým rozmazleným vlkem, který měl všechno na stříbrném podnose se rozhodně nebudu bavit," nakrčil jsem nos a rozešel se od něj pryč.

Ještě nějakou chvíli jsem prostě jen seděl a snažil se vzpamatovat. Když už se můj stav zdál celkem ok, něco po mě zezadu skočilo. Okamžitě jsem vycenil zuby a vydal dost naštvaný vrčivý zvuk. Jakmile na mě hrábl tou jeho hnátou, vystřelil můj čumák v před a zubiska se na chvíli setkaly z jeho kůží na tlapce a lehce ji natrhly. Nebylo to žádné smrtelné zranění, ale i tak, určitě to aspoň trochu bolelo a krev taky malinko tekla. Jen co ze mě slezl, přikrčil jsem se k zemi, stáhl uši ke krku a zamával ocasem, na kterém jsem měl stejně naježenou srst jako na zbytku těla. "Dej mi pokoj, nebo budeš ta mrtvola ty!" štěkl jsem po něm a švihl nevraživě ocasem. V narůžovělých očkách se odrážel čistý vztek, který absolutně pokryt všechen strach a sebelítost, která tam občas byla. Teď na to ale nebylo místo.

//Příchod

Pomalu jsem otevřel jedno narůžovělé oko a překryl si zjizvený čumák packou. Bolela mě dost hlava a jazyk se mi lepil na patro, jakou jsem měl žízeň. Několikrát jsem však polkl na prázdno a tlama se mi trochu svlažila slinami, takže jsem ve výsledku zase takovou žízeň neměl. No i tak bych však vodou nepohrdl. Rozlámaně jsem se posadil a jen tak seděl, abych se dal trochu dohromady. Hlava se mi lehce točila a čumák jsem měl jako při rýmě. Necítil jsem skoro vůbec nic, což mě dost děsilo. Neměl jsem totiž tušení, jestli se kolem mě někdo nachází nebo ne. Na druhou stranu mi to teď ale bylo stejně jedno, jelikož jsem byl podle mého mínění na hranici smrti. Jestli to někdo urychlí, jen do toho.